Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Český politik Karel kníže Schwarzenberg, kancléř prezidenta Havla. senátor, ministr zahraničních věcí, místopředseda české vlády, prezidentský kandidát poslanec komentuje občas na Facebooku politické dění v zemi. V Historické šlechtě (HS) jsou příspěvky řazeny časově, nahoře je vždy ten nejaktuálnější. Portrét knížete je z natáčení filmu "Potomci Přemyslovců aneb tradice zavazuje", který byl natáčen v roce 2002. Více o Karlu Schwarzenbergovi, jeho rodu i filmu na stránkách HS.“ Zobrazit celý citát »

Karel kníže Schwarzenberg komentuje



Třetí šlechtická deklarace ze září 1939

6. 6. 2019 | Redakce | Citáty a dokumenty, Deklarace 1938 a 1939

Potřeba české šlechty vyjádřit svůj postoj k německé okupaci na zbývajícím území české republiky pokračovala. Ve čtvrtek 7. září 1939 bylo na a schůzi výboru Národního souručenství poprvé veřejně prezentována třetí deklarace:  “Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939”. Přečtení projevu bylo přijato výborem se všeobecným souhlasem a potleskem.  Podpisy pod deklaraci byly získávány postupně, protože za okupace byl zákazu sdružování občanů ve větším počtu.

Tuto třetí deklaraci podepsalo celkem 85 šlechticů z 33 rodů.

Prohlášení bylo napsáno formou dopisu a bylo zasláno prezidentu republiky Emilu Háchovi.

Slovutný pane presidente!
      V poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podati některá vysvětlení.
      Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za ranných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes býti počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.
      Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily, a jímž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změniti na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.
      Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.
       Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásiti se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírati právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
       Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudu a zodpovědnosti za budoucí generace národa.
      Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla – skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
      Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem národa, s nímž se cítí intimně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V plné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

V září 1939

 

SIGNATÁŘI ABECEDNĚ:

1. René Baillet de Latour (*1878 † 1970)
2. Quido Battaglia (*1873 † 1962)
3. Jindřich Belcredi (*1902 † 1973)
4. Karel Belcredi (*1893 † 1972), podepsal 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy
5. Richard Belcredi (*1891 † 1956)
6. Michael Bubna-Litic (*1864 † 1949)
7.  Mikuláš Bubna-Litic (*1897 † 1954)
8. Josef Colloredo-Mansfeld (*1910 † 1990)
9. Jeroným Colloredo-Mansfeld ml. (*1912 † 1998)
10. Jeroným Colloredo-Mansfeld st. (*1870 † 1942)
11. Weikhard Colloredo-Mansfeld (*1914 † 1946) – podepsal již 1. prohlášení
12. Edmund Czernin (*1907 † 1994)
13. František Josef Czernin (*1878 † 1963)
14. Humprecht Czernin (*1909 † 1944)
15. Jan Děpold Czernin (*1915 † 1967)
16. Rudolf  Czernin (*1904 † 1984), podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
17. Bedřich Daczický z Heslowa (*1913 † 1995)
18. Hugo Daczický z Heslowa (*1911 † 1989)
19. Mikuláš Daczický z Heslowa (*1909 † 1971)
20. Jan Dlauhoweský (*1909 † 1996)
21. Karel Dlauhoweský (*1876 † 1956)
22. Karel Dlauhoweský (*1910 † 1976)
23. František Dobrzenský (*1915 † 1978)
24. Jan Dobrzenský (*1870 † 1947)
25. Jan ml. Dobrzenský (*1911 † 1996)
26. Jindřich Dobrzenský (*1892 † 1945), podepsal 1.prohlášení a účastnil se předání 2 . deklarace
27. Otakar Dobrzenský (*1871 † 1952
28. František Bořek-Dohalský (*1887 † 1951)
29. Jiří Bořek-Dohalský (*1914 † 1990)
30. Bedřich Hildprandt  (*1902 † 1981)
31. Jindřich Hildprandt (*1895 † 1968)
32 Karel Hildprandt (*1894 † 1975)
33. Robert Hildprandt (*1893 † 1974)
34. Josef Karel Hrubý z Gelenj (*1866 † 1943)
35.  Gustav Kálnoky (*1892 † 1979)
36. Alfons Kinský (*1912 † 1998)
37. Bedřich Karel Kinský (*1911 † 1999)
38. František Kinský (*1879 † 1975), podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
39. František Antonín Kinský (*1915 † 1993)
40. Josef Kinský (*1913 † 2011)
41. Zdenko Radslav Kinský (*1896 † 1975), podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
42. Arthur Korff-Schmising-Kerssenbrock (*1914 † 1979),
43. Klement Korff-Schmising-Kerssenbrock st. (*1883 † 1960)
44. Klement Korff-Schmising-Kerssenbrock ml. (*1912 † 1989)
45. Egon Kolowrat-Krakovský (*1889 † 1971)
46. Hanuš Kolowrat-Krakovský (*1879 † 1955)
47.  Zdeněk Kolowrat-Krakovský (*1881 † 1941) – podepsal již 1. prohlášení
48. Otomar Kolowrat-Krakovský (*1891 † 1966)
49. Bedřich František Lobkowicz (*1907 † 1954)
50. Jan Lobkowicz (*1885 † 1952) – podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
51. Jaroslav Lobkowicz (*1877 † 1953)
52. Jaroslav Lobkowicz ml. (*1910 † 1985)
53. Josef Lobkowicz (*1918 † 1946)
54. Mořic Lobkowicz (*1890 † 1944)
55. Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (*1891 † 1973)
56. Emanuel Mensdorff-Pouilly (*1866 † 1948)
57. František Mensdorff-Pouilly (*1897 † 1991)
58. Jan Mladota (*1917 † 2001)
59. Ervin Nádherný (*1876 † 1944)
60. Ervin Nádherný (*1909 † 1985)
61. Oskar Nádherný (*1871 † 1952)
62. Alfons Paar (*1903 † 1979)
63. Jan Pálffy (*1872 † 1953) – účastnil se předání 2. deklarace u prezidenta Háchy
64. Karel Pálffy (*1900 † 1979)
65. Charles Parish (*1899 † 1976), podepsal 1. prohlášení a účastnil předání 2. deklarace
66. Theodor Podstatský-Thonsern (*1909 † 1984)
67. Bohuš Rieger (*1895 † 1976)
68. František Schlik (*1914 † 2005)
69. Jindřich M. Schlik (*1875 † 1957)
70. Jindřich Schlik (*1916 † 2004)
71. Ondřej Schlik (*1917 † 1942)
72. Zikmund Schlik (*1916 † 1988)
73. Ervin Schönborn (*1899 † 1984)
74. František Schönborn (*1899 † 1964)
75. Arnošt Schwarzenberg (*1892 † 1979)
76. František Schwarzenberg (*1913 † 1992)
77. Karel Schwarzenberg (*1911 † 1986), podepsal 1. prohlášení  a účastnil předání 2. deklarace
78. Alois Serényi (*1893 † 1957)
79. Jiří Sternberg (*1888 † 1965) – účastnil se předání 2. deklarace u prezidenta Háchy
80. Leopold Sternberg (*1896 † 1957), podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
81. Hugo Strachwitz (*1900 † 1978), podepsal 1. prohlášení a účastnil se předání 2. deklarace
82. Arnošt Thun-Hohenstein (*1905 † 1985)
83. Maxmilián Wratislav (*1857 † 1940)
84. Max Wratislav (*1917 † 2002)
85. Josef Osvald Wratislav (*1883 † 1966)

Podpisy signatářů 3. deklarace




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2019  |  O nás