Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Časopis rodopisné společnosti v Praze. Ročník XIII. 1941 Čísla 1.- 2.
PhDr Bohumír Lifka:

Zdeněk krabě z Kolowrat-Krakovský-Libštejnský,
předseda Rodopisné společnosti šedesátníkem.

Rodopis praktický i vědecký byl šlechtě vždy oblíbeným předmětem zájmu dávno v dobách, kdy nešlechticům byl obecný a národní smysl i význam jeho povětšině zcela skryt. Avšak i když šlechta genealogii pěstovala a podporovala, dosahovali jen nemnozí její jedinci oné výše nazírání, na které se snoubí s pýchou urozenosti, vědnou exaktností, kulturně-politickým úsilím, tradicemi vysoké biologické odpovědnosti, zdravou zásadovou konservativností s rodopisným zájmem i jasné národní uvědomení, ostrovid ethického prospěchu širokých vrstev lidových a smysl pro rodopis jako složku, kterou je spolubudována mravní část názorové soustavy. V české aristokracii nové doby, pokud jsme ji z veřejného působení poznali, jediný viditelně sloučil a v soulad vzájemný uvedl onen řídký výskyt vlastností dokonalého rodopisce, a to je Zdeněk hrabě z Kolowrat, jehož životní jubileum proto sluší nám oslaviti zvlášť radostně, protože Rodopisná společnost česká měla to obzvláštní štěstí, že, zvolivši si hraběte Kolowrata za svého předsedu, může se již řadu let těšiti jeho osvícenému vedení a záštitě.
Maria Zdeněk Eduard František Anatol Hynek hrabě Kolowrat-Krakovský-Libštejnský narodil se 9. července 1881 na zámečku v Černíkovicích u Solnice jako čtvrté dítě Zdenka hraběte z Kolowrat-Krakovského-Libštejnského (6. II. 1836-24. X. 1892) a jeho choti Olgy rozené hraběnky z Khevenhüller-Metsch (10. XI. 1850- 3. IX. 1932). Je potomkem druhé krakovské linie starobylého českého rodu pánů z Kolowrat, jehož první známý předek, Albertus baro de Colowrat, je dosvědčen dokumentem ze svatovítského kapitulního archivu v Praze k roku 1347. První linie Kolowratů-Krakovských, odvozujících se od Jana Františka (1649-1723), založená Filipem Františkem (1756-1836), vymřela po meči Františkem Ferdinandem (1840-1908). Druhá linie, založená Františkem Xaverem (1783-1855), rozdělila se syny jeho Leopoldem (1804-1863) na starší týneckou (z ní Leopold 1852-1910, synové jeho Alexander 1886-1927 a Jindřich, nar. 1897, dcera Berta, nar. 1890, vdaná za Jeronýma hraběte Colloredo-Mannsfelda) a Theodorem na mladší rychnovskou. Hrabě Theodor (29. V. 1806-12. V. 1875), děd vzpomínaného Zdeňka hr. Kolowrata, generálmajor, ujal se starého rychnovského svěřenství linie Kolowratů-Libštejnských, vymřelé ministrem Františkem Antonínem r. 1861, po hraběti Hanuši Karlu Kolowratu-Krakovském, pánu březnickém, když tento svoboden r. 1872
zemřel. Hrabě Theodor byl dvakráte ženat, z prvního jeho manželství s Marií Luisou hraběnkou Niczky z Niczk (1811-1842) narodil se otec vzpomínaného hraběte Zdeňka z Kolowrat, Zdeněk, c. k. komoří a dědičný člen panské sněmovny, který měl s chotí Olgou 11 dětí, z nich 8 synů a 3 dcery. R. 1875 přestěhoval se z Prahy do Rychnova. Dne 20. VI. 1889 bylo mu jako držiteli svěřenství Libštejnských a potomkům jeho dáno právo, užívati i predikátu Libštejnských.
Sourozenci Zdeňka hraběte Kolowrata jsou až na nejstaršího Bohuslava všichni na živu. 1. Maria Bohuslav hrabě z Kolowrat (11. X. 1876-26. VIII. 1934), c. k. komoří, dědičný člen panské sněmovny a zemský poslanec, vystudoval na české universitě pražské práva a filosofii a ujal se pak otcovských statků. Byl ženat od 8.VIII. 1927 se svou sestřenicí Antoinettou hraběnkou z Khevenhiiller-Metsch (6. IV. 1897), která se po jeho smrti znovu provdala za jeho mladšího bratra Viléma Jaroslava. 2. Maria-Leontina (5.VII. 1878) je vdovou po Dru Jur. Oktavianu Herrmannovi svob. pánu Kopfingeru z Trebbienau. 3. Maria Hanuš (24. VI. 1879 v Černíkovicích), c. k. komoří, vyslanecký tajemník I. třídy v rakouských službách m. j. 1912 ve Stockholmu, 1918 v Lissabonu a rytmistr mimo službu, národohospodář, předseda Slov. pojišťovny v Praze, žil na Zámečku u Křimic, nyní v Praze a v Černíkovicích a s Hubertem roz. hraběnkou z Wurmbrand-Stuppachu (24. VI. 1892) má dceru Marii Janu (30. VII. 1919), školenou pěvkyni, která vystupuje příležitostně na koncertech, a syna Maria Kryštofa (21. VI.1927), studujícího gymnasia v Rychnově nad Kněžnou. 4. je hrabě Zdeněk. 5. Maria Albík (18. I. 1884) býv. c. k. komoří a rytmistr m. si., žije ve Viliarica v Paraguay. 6. Maria Eduardina (19. X. 1885) je od 8. II. 1911 chotí Františka svob. pána z Franckensteinu. 7. Maria Norbert (5. II. 1887) býv. c. k. komoří a rytmistr m. si., žije ve Vídni (Wien), oddán s Hertou roz. Rudolph (26. VIII.1908). 8. Maria Vilém Jaroslav (14. III. 1888) býv. c. k. komoří a rytmistr m. si., žije s chotí Antoinettou v Argentině. 9. Maria Egon (14. XII. 1889) býv. c. k. komoří a rytmistr m. si., ženat od 16. VII. 1940 s Evženií roz. hraběnkou Baillet de Latour, žije v Hrobech u Tábora. 10. Maria Otmar (11. II. 1891) žije v Rychnově nad Kněžnou. 11. Maria Dolores Zdenka (pohrobek, 4. III. 1893) je od 7. I. 1926 vdána za Pierra Renouf, důstojníka a průmyslového ředitele, s nímž žila ve francouzském Maroku, v Katowicích a Francii.
Zdeněk hrabě z Kolowrat studoval gymnasium v rodovém sídle Rychnově nad Kněžnou a složil r. 1899 maturitní zkoušky. Pak nastoupil vojenskou službu nejprve jako jednoroční dobrovolník a dosáhl hodnosti rytmistra 14. rakouského dragounského pluku. Jako jeho bratří zastával důstojenství c. k. komořího. Dne 8. července 1920 slavil v Praze sňatek s Marií Annou hrab. z Thunu a Hohensteinu (29. VII. 1889 ve Zboží) z klášterecké linie, dámou Hvězdového kříže. Jediný jejich syn, Maria František Antonín Bohuslav Zdeněk, narozený v Praze 21. X. 1921, který nesl jméno svého slavného předka ministra a sliboval nejkrásnější naděje svým
přirozeným nadáním a dětskou líbezností, zemřel bohužel v útlém věku v Praze 19. VII. 1926. Po vojenské službě věnoval se hrabě Zdeněk z Kolowrat organisaci Svazu velkostatkářů v Praze, jehož českou kancelář vedl až do r. 1934. R. 1935 podle rodinné dohody ujal se po svém zemřelém bratru Bohuslavovi správy rychnovského svěřenství a přestěhoval se z Prahy do Rychnova nad Kněžnou, kde žije, pozdraviv se z těžké choroby, a kde se věnuje rozsáhlému dílu obnovy rodového kulturního dědictví a administraci velkostatku Rychnov n. Kn.-Černíkovice o výměře 5496 ha, z nichž role, louky a zahrady mají 382 ha, ostatní jsou hlavně lesy a rybníky.
K velkostatku patří zámky v Rychnově n. Kn. a v Černíkovicích, dvory Černíkovice, Karolín a Třebešov, pila ve Velké Zdobnici, lihovar v Karolíně je propachtován. Patronáty jsou Rychnov n. Kn.,Černíkovice, Bílý Üjezd, Dobré, Deštné, Kunštát, Kačerov, Nebeská Rybná, Liberk, Javorníce a Lukavice. Z veřejných funkcí má hrabě
Zdeněk z Kolowrat členství správní rady Akc. pojišťovny Merkur, členství výboru Svazu velkostatkářů v Praze, členství České Akademie Zemědělské, členství předsednictva Pražské Ressource. Jeho občasné zájezdy do Prahy jsou vedle jiných povinností určeny také účasti na spolkovém životě Rodopisné společnosti, jejímž je
spoluzakladatelem, od jejího založení členem výboru, od r. 1932 místopředsedou a v r. 1932 také členem redakční rady časopisu, od r. 1937 pak dodnes předsedou.
Jako měšťan rychnovský je čestným předsedou Osvětového sboru pro okres rychnovský, předsedou Mysliveckého klubu v Rychnově a členem řady jiných místních spolků. Z hodností ozdoben je rytířstvím řádu Železné koruny, záslužným vojenským křížem a záslužnými medailemi s válečnými odznaky. Ve všech svých
funkcích a členstvích není hrabě Kolowrat pasivním nikdy; jeho živé účastenství projevuje se radami, plány, pokyny, zprostředkováním i kritikou. Jeho rodový typus tělesný, markantní ztepilým vzrůstem, oduševnělou tváří, z níž září moudré a laskavé modré oči. Výraznou odstíněnou mluvou, brzy se zmocňuje pozornosti a stává se středem každého shromáždění.
Chceme-Ii si všimnouti velkých a všestranných kulturních zájmů Zdeňka hraběte Kolowrata, nemůžeme nevzpomenouti jednak světlých vzorů ministra Františka Antonína z Kolowrat Libštejnského a Hanuše z Kolowrat březnického, jednak krevního dědictví po otci, hraběti Zdeňkovi, jehož vzdělanostní zájmy přejali vedle Zdeňka ještě dva nejstarší synové Bohuslav a Hanuš. Působiliť zajisté na mladé ideály Zdeňkovy ministr František Antonín Libštejnský z Kolowrat svou příchylností k probouzejícímu se českému národnímu životu, svou hlubokou vzdělaností a mecenášstvím, jemuž zejména Národní museum v Praze a jeho knihovna vděčí za vzácné a početné dary knižní, rovněž jako upřímný vlastenec a lidumil, spoluzakladatel Matice české Hanuš z Kolowrat březnický svou dobrotou a šlechetností, zbožností i porozuměním pro prosté lidi venkovské. Otec hraběte Zdeňka pak prohloubil svou lásku k národnímu písemnictví českému tak, že sám se zkusil několikrát v básnictví dramatickém a sedm her jeho vyšlo tiskem. Když se byl r. 1868 přestěhoval do Čech, seznámil se v Praze s Eman. Bozděchem, Václ.
Nebeským, F. V. Jeřábkem, Lad. Stroupežnickým, J. J. Kolárem, Jos. Durdíkem, Gustavem Pflegrem Moravským, kteří všichni utvrdili v něm lásku k české řeči, k divadlu a snahám osvětovým, ke knihám, vědě a umění. Ale i přírody byl milovníkem a pěknou památkou po něm jsou v Rychnově park a zahrada u zámku. Také
příklad bratrův na Zdeňka jistě silně působil: Bohuslav hr. z Kolowrat věnoval velkou péči své vědecké a beletristické knihovně, miloval církevní hudební umění, byl sbormistrem na kůru a dirigentem vlastního symfonického orchestru, psal články o hudbě, vydal monografie o Václavu Frimlovi a Robertu Führerovi, složil několik
skladeb chrámových a klavírních, vybudoval za pomoci archiváře Dra Vlastimila Blažka speciální hudební bibliotheku.
Hrabě Zdeněk z Kolowrat již v mládí miloval zejména dějepis a výtvarná umění, přírodu a památky starých dob. Zcestovalý Evropou, znalý lidí a institucí, měl všude otevřené oči pro krásu a půvab i význam starobylosti. Ze všech sourozenců měl nejživější smysl pro rodové dědictví architektur, maleb, archiválií a uměleckých sbírek. Láska k rodové tradici vedla ho ke genealogii. Ctižádostí jeho bylo, vypracovati co nejexaktněji rodokmen pánů a hrabat z Kolowrat ve všech liniích. Co nalezl o rodě v pracích starších, v Balbínově Syntagma illustris familiae Comitum de Kolowrat, vydané Diesbachem r. 1767, v rukopisné práci Ed. Valečky, chované
v archivu rychnovského zámku, v tištěných drobnějších studiích od Cornovy, Zimmermanna, Mikovce, Rybičky, Sedláčka, Dvorského, Podlahy, zdaleka mu nestačilo. Jal se pořizovati důkladný systematický katalog lístkový, vížící se ke každému jednotlivému členu rodu, se všemi dostupnými biografickými a dokumentními údaji. Celá známá lístková kartotheka rodopisná, kterou je proslulá písemná pozůstalost Augusta Sedláčka, byla prací Zdeňka hr. z Kolowrat quoad Colowratiana a široký okruh příbuzenský opsána, revidována, a doplněna prací a heuristikou mnoha let, s pílí opravdu neutuchající a akribií nejpřesnější nad pomyšlení. Tuto píli a minuciosnost znají jak správy pražských archivů a knihoven, tak faráři celého množství měst a obcí venkovských v Čechách i na Moravě, nemluvě o takových starých památnících rodových, jako jsou klášter ročovský, jeníškovská Březnice, kommendy maltského řádu v Čechách a ve Slezsku. Desítek a set drobných zjištění, staviva ke konečné práci, bylo dobyto vlastní iniciativou, trpělivostí a důmyslem. Rodová genealogie a topografie je dnes hr. Zdeňkem z Kolowrat ovládána do posledních detailů a připravena po starém hesle nonum prematur in annum.
Zdeněk hrabě Kolowrat nesobecky a rád ze svých zkušeností a svých materialií udílí rady a pomáhá svým přátelům v jejich podobných pracích. Urození i občanští badatelé toho vděčně zakusili, jak mohli by svědčiti namátkou vzpomenutí třebas František Antonín kníže z Thunu a Hohensteinu, † Bedřich hrabě Lanjus, Dr. Josef
Volf, Dr. Josef Pohl a jiní.
Při svých studiích a pátráních genealogických byl Zdeněk hr.z Kolowrat veden také širším než rodovým zájmem a přišel-li na pramen dosud nepovšimnutý, vykořistil jej pro obecný prospěch vědy. Toho rázu jsou také jeho práce, které tiskl v našem Časopise Rodopisné společnosti, Seznam pohřbených v hrobkách u P. Marie Sněžné v Praze (I. roč. 1929, str. 50-72), Náhrobky a epitafy v pražských kostelích. I. Chrám s v. Tomáše v Praze III. (III. 1931, str. 65-83, s četnými nákresy znaků), II. Chrám P. Marie pod řetězem v Praze III. (IV. 1932, str. 10-17), Seznam pochovaných v hrobkách klášterního kostela P. Marie, kaple Loretánské a kostela Narození Páně na Hradčanech (VII.-VIII., 1935-1936, str. 36-39, 159-162). Práce tyto svědčí také o znamenité znalosti epigrafické, paleografické a umělecko-historické. Jest litovati, že zejména cyklus o náhrobcích v pražských kostelích byl odchodem badatelovým z Prahy přerušen.
Organisační zkušenosti a rozsáhlé styky Kolowratovy s domácí i cizí šlechtou prospívaly Rodopisné společnosti jak při jejím ustavení, tak v jejím vývinu. Do Rodopisné společnosti přivedl spolu s Drem A. Markusem mnohého vzácného člena. Jeho vlivem a tichým vytrvalým působením byly položeny nové mosty mezi šlech-
tou a národem, již jednou, v roce 1918, neblaze stržené. To se projevilo ovšem nejen na půdě Rodopisné společnosti, ale všude, kde k tomu bylo místo a příležitost. Tuto historickou zásluhu ocení teprve budoucnost.
Svou lásku k rodopisu přenesl hrabě Kolowrat také na zámecký archiv rychnovský a na tamní starou svěřenskou knihovnu. Ještě v svých pražských dobách, kdy jako ústřední ředitel Svazu velkostatkářů měl v rušných a pro staré rodové majetky zničujících dobách let 1920-1923 dobrý přehled o mizení a zániku mnohých starobylých hradních, zámeckých, palácových knihoven, písemností a památek, vždy našel čas a příležitost upozorniti povolané činitele na nutnou záchranu nebo aspoň na využití určitých cenných historických a bohemikálních partií v nich. Mezi historiky, archiváři a bibliothekáři získal si proto a neméně ovšem pro svou laskavou a dobrosrdečnou povahu mnoho ctitelů a oddaných přátel. Že znal a důkladně prohlédl mnohé známé domácí sbírky, knihovny a archivy šlechtické, městské, klášterní a veřejné, rozumí se při jeho svědomitosti a zaměření samou sebou. Jak této jeho znalosti a přehledu bylo využito pro slavnostní podniky, podává nad jiné krásné a rozsáhlé svědectví velká a znamenitá Valdštejnská výstava v Praze roku 1934, jejímž byl spolupořadatelem.
Kolowratský rodový archiv rychnovský, který měl po smrti Kolowratova otce Zdeňka pouze zběžný inventář z r. 1893, obsahoval především dokumenty a korrespondence vztažné k linii Libštejnských Kolowratů. Ze středověku byly tu listiny ročovské, ze XVII. století věci k místním dějinám Rychnova a jeho držitelů, Pernštejnů, Trčků z Lípy, Betenglů. Z jednotlivých Kolowratů výrazněji zastoupeni jsou Albrecht IV., který koupil Rychnov r. 1640, velkopřevor Ferdinand Ludvík, zemský hejtman moravský František Karel I., vyslanec do Španěl Norbert Leopold, František Karel II., vojenský zemský komisař v Čechách za sedmileté vojny František Josef, maltský velkopřevor Vincenc Maria a posléze státní ministr František Antonín. Z větve Krakovských mají důležitost zejména akta nejvyššího purkrabí Filipa z pol. XVIII. století. Zdeněk hrabě z Kolowrat celý archiv sám znovu srovnal, důkladně zinventoval, rozmnožil četnými opisy a novými rodovými materialiemi porůznu získanými. Pustil se pak i do uspořádání patrimonijního archivu, který má pro místní a pomezní dějiny velkou důležitost. Z něho podal cenné doklady a sdělení zejména českým historikům umění o krajových rodácích.
Hrabě Kolowrat je mistrem v lehkém a obratném získání regest s listin často obsáhlých a špatně čitelných. Také pro jiného nezřetelné souvislosti a filiace jsou mu vždy jasně patrné. Podivuhodná schopnost u kavalíra, který archivní vědy odborně a školsky nikdy nestudoval, ale ke všemu došel jen zálibou a vytrvalou praksí. Z mrtvé litery pak vždy vyrůstá mu plastický obraz předků a jejich pohnutého života. Je škoda, že nebylo příznivých okolností, aby byl mohl založiti a soustřediti pro celý svůj rod archiv centrální.
Pečoval-li hrabě Bohuslav příkladně a soustavně o allodní knihovnu po svém otci Zdeňkovi a budoval na jejím odborném a českém základě dále svou knihovnu vlastní, která dosáhla při jeho smrti 9000 svazků, hrabě Zdeněk věnoval svou starost a zájem především knihovně svěřenské, která čítala po rekatalogisaci v posledních letech 1560 svazků s 37 prvotisky a 88 svazky rukopisů. Knihovna tato časem osobními dary různých členů rodu o své přírůstky ochuzená, vznikala hlavně z podílů starších Kolowratů Libštejnských, Albrechta (1463-1510), nejvyššího kancléře království českého, Václava Ferdinanda (1634-1659), člena řádu Jesuitů, Františka Karla (1625-1700), hejtmana markrabství moravského, Norberta Leopolda (1655-1716), vyslance na dvoře braniborském, Františka Antonína (1778-1861), rakouského ministra vnitra. Jsou v ní zajímavé paleotypy z politické a církevní historie, thelogie, práva a filologie, studijní rukopisy kolowratské a některé vzácnosti. Nejmilejším zaměstnáním Zdeňka hraběte Kolowrata v době oddechu je prohlížeti tyto staré svazky, ozdobené často v mědi rytými kolowratskými exlibris a písmennými supralibros a listovati jimi. Jistě má tehdy před očima dávné čtenáře, mocné postavy hierarchů, diplomatů a státníků svého rodu. O konservaci a důkladnou katalogísaci těchto knih láskyplně pečuje. Jeden oddíl v této svěřenské knihovně je pak jeho obzvláštním favoritem: je to XXI. oddělení, Kolowratiana, kde jsou sneseny všechny tisky i rukopisy ve formě knihy, pokud se jakkoli k rodu nebo některým jeho členům vztahují. Jsou tu nejen spisy a drobné tisky přímo se Kolowraty obírající, ale i spisy s tištěnými dedikacemi Kolowratům, spisy psané a vydané Kolowraty, nebo jimi inspirované, dissertace a oslavné jednolisty na jejich počest. Podobně, jako nedaleko Rychnova Josef kníže z Colloredo-Mannsfeldu soustředil v Opočně krásnou sbírku
Colloredian a Mansfeldic, také Zdeněk hrabě z Kolowrat vytvořil zde soustavným sběratelstvím na starém základě oddíl, který bude vždy významnou studijní částí kolowratského rodopisu, bibliografie a ikonografie.
Ač bylo pokušení, zrestringovati mnohostrannou osobní knihovnu po hraběti Bohuslavovi na prospěch rozšíření její historické a topografické náplně, která nejvíce hraběti Zdeňkovi vyhovuje, neučinil toho z piety k bratrovi, ponechal si vše, ač již dvě rozsáhlé knihovní síně zámku rychnovského pomalu nestačily a vestavěním nových regálů vytvořil místo pro svou osobní historiografickou a genealogickou knihovnu, kterou si byl z Prahy jako příručku pro svá studia r. 1935 přivezl a která pomalou akvisicí vzácností mu činila značné potěšení. Jen některé duplikáty, které se srovnáním stavu obou bibliothek objevily, byly vyřaděny a hrabě Zdeněk pečlivě vždy přihlédl, aby si ponechal ten lepší nebo památnější výtisk. Soustředěná tištěná genealogica a schematismy vytvořily zvláštní velmi cenný oddíl s mnoha rariory (Valvasor, Stolberg-Wernigerodský katalog Leichenpredigte, kompletní Jahrbuch Adler, úplná řada Schematismů království Českého z konce XVIII. a I. pol. XIX. stol., vydávaných Král. českou společností nauk, téměř kompletní sbírka gothajských almanachů, tištěné monografie a rodové přehledy k dějinám českých, starorakouských i německých šlechtických a význačných občanských rodů, matriční repertoira, memoiry, psané rejstříky desk zemských, polemické a právnické spisy při rodových sporech, heraldické slovníky, atd.). Tři zmíněné hraběcí knihovny sloučené představují úctyhodný celek 12.000 svazků. Je to knihovna funkční, skutečně vlastníkem často, v zimě snad denně užívaná, což samo představuje fakt na českých zámcích pozoruhodný.
Touhou hraběte Zdeňka bylo míti na rychnovském zámku také rodinné museum. Skutečně k němu položil základ, shromáždiv v menší síni mezi sály bibliothečními a archivními ve vitrínách i na stěnách předměty, kterých užívali význační Kolowratové nebo které se k nim odnášejí. Jsou tu na příklad pečetní prsteny, odznaky, řády a medaile, tabatěrky a upomínkové drobnosti z cest, zvláštní cenné osobní předměty obliby, ale také historické zbraně, střelecké terče, výrobky, zhotovované na kolowratských panstvích, mapy a veduty zámků, dvorů, polesí, plány zahrad a staveb na panstvích, grafické portréty, znaková vyobrazení rodové orlice v různých dobách a velké rodové vývody a rozrody, malované na pergamenech a zdobené znaky. Narážkou na jméno rodu nechybí ani starožitný kolovrat.
Velkou láskou a pýchou a jednou z nejpřednějších starostí jest Zdeňku hraběti Kolowratovi rodová obrazová galerie, kterou je rychnovský zámek dobře znám u historiků umění a turistů a která bývá v létě dva dny v týdnu přístupna veřejnosti. Její sál předků Kolowratských je z nejhodnotnějších portrétních sbírek na českých zámcích vůbec. Vynikají zejména podobizny nejvyššího kancléře Albrechta z roku 1510, dvorského sudího Václava z roku 1527, appelačního presidenta Jana Bezdružického z Kolowrat a jeho tří manželek z konce XVI. století, podobizny od dvorských malířů císaře Rudolfa, Sabiny Viktorie, roz. hraběnky v Wolkensteinu od C. B. Spiese z r. 1681, její dcery Johanny Eleonory, provdané markraběnky Alvernia-Saluzzo z r. 1701, moravského zemského hejtmana Františka Karla a jeho choti, roz. baronky z Oppersdorfu od D. Schulze z r. 1659, Norberta Leopolda, vyslance na braniborském dvoře, od Ramondona z r. 1694, nejv. kancléře Jana Františka od Petra Brandla, místodržícího Jana Vincence a rytmistra Ferdinanda Vavřince od Jana Kupeckého, maltského velkopřevora Vincence od Agricoly z r. 1822, ministra Františka Antonína od Lucchiniho z r. 1842, jeho choti Růženy, roz. hraběnky Kinské od Krafta z r. 1824, Bohuslava a jeho choti od Constantina Stuchlíka a j. V dalších sálech a komnatách vedle některých primitivů jsou hodni pozoru z cizích pozdně gotický Jan Pacher, Heemskerkova Estera před králem Ahasverem, Kristus s Marií a Martou od nizozemského mistra cca 1550, Jordaensův Dvanáctiletý Kristus, Herkules ze školy Rubensovy, Bitevní výjevy van Hoeckovy, Meulenovy a Bourguignonovy, zátiší se zvěří od Hamiltona, Bouttatse, Snyderse a Qodyna, ovoce od Peittera, portréty B. Pittoniho, Zelinářka od Helmonta, hostiny od Fr. Francka a Veerdecka, Učenec v pracovně od Toorenvlita, interiér od Mierise, architektury od Lambrechta, malby Jana van Aachena, D. Tenierse, Rottmayera, Hinse, Schönfelda, Zanchiho, van Haalena, Bassana, Minderhouta a j. Z domácích Čtyři evangelisté od českého mistra s poč. XVI. stol.,Čtyři krajiny od Jana Jakuba Hartmanna, Karla Škréty Sv. Václav,
Pastýřská scéna a skvělá, prvořadá podobizna Hynka svob. pána Vítanovského z Vlčkovic cca 1667, zátiší od Hirschelyho, tři dějinné české motivy od J. Berglera, Obětování Izáka od Václava Michala Hallwachse, Zátiší od Angermayera a devět obrazů rychnovského rodáka Jana Antonína Vocáska Hrošeckého (1706-1757),
který byl v Praze objevem, byv zapůjčen na výstavu českého baroka v r. 1938. Tento znamenitý celek umělecký byl hrabětem Zdeňkem ještě probrán a zpřísněn.
Staré barokní symboly kolowratské, obměňované v tištěných i psaných panegyrikách, ROTA SEMPER IN MELIUS PROVOLUTA, SUPRA ALAS AQUILAE, i kolowratská devisa VĚRNĚ A STÁLE nechť dlouho ozdobují ve zdraví muže, jemuž bylo hrdou ctí sloužiti geniu rodu a jemuž český rodopis proto vždycky vzdá nej-
vyšší chválu!

Janečková, Dana, 16. 6. 2018

e-mail: janeckovadana@seznam.cz

Všechny články autora