Šlechtické citáty:
Vítej každý nový příchozí. I Ty.
„Já bych moc prosil, aby všichni, kteří o boji proti virům a potlačení pandemie vědí stejné hovno jako já, aby laskavě ráčili držeti ústa a neobtěžovali ty, kteří mají s touto nemocí práce až nad hlavu a jsou zcela vyčerpaní každodenním bojem o životy jiných lidí.“ Zobrazit celý citát »Karel Schwarzenberg a pandemie
Navigace:
Navigace webu publicistika:
Navigace webu dokumentace:
Vyhledávání:
Motto:
PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.
Lobkowicz – základní údaje
Štít jednou polcený a dvakrát dělený se středním štítkem. Heslo: POPEL JSEM POPEL BUDU. Vše položeno na knížecí plášť s korunou. |
Název rodu
Lobkowiczové – tato podoba jména je nejstarší jeho dochovanou českou formou. Rozhodnutím vladaře lobkowiczkého domu Ferdinanda (*1858 † 1939) z 19.1.1919 byla tato forma jména stanovena za závaznou a dodnes je členy rodu respektována a dodržována.
Heslo rodu
Popel jsem a popel budu
Původ rodu
český, Českolipsko
Základní údaje
první zmínka o rodu: 1397
první písemná zmínka o rodu: 1408
první známý předek: Martin z Újezda
Rodokmeny rodu
Členové křimické větve rodu jako potomci Karla IV.
Předkové Kazimíra prince z Lobkowicz *17.6.2009 Londýn
Rodová sídla
abecedně:
Bílina – popelovská větev, 1501 jí koupil Děpold – dnes roudnická linie
Blatno – Mikuláš Chudý (1424)
Borek – hasištejnská větev (1579)
Borotín – chlumecká větev
Činov – hasištejnská větev
Divice – popelovská větev
Dobříš – popelovská větev
Dolní Beřkovice – dolnobeřkovická větev
Drahenice – mělnická větev
Drahonice – hasištejnská větev
Duchcev – popelovská větev
Egrberk – hasištejnská větev (1557)
Hasištejn – Mikuláš Chudý (1418) – hasištejnská větev
Helfenburk u Vodňan – popelovská větev
Hluboká – Mikuláš Chudý (1420) – popelovská větev
Hora sv. Kateřiny – hasištejnská větev (1582)
Horšův Týn – popelovská větev (1539)
Hořín – mělnická větev
Chomutov – Mikuláš Chudý (1424)
Jistebnice –
Kamýk –
Kostrčeny
Kralupy – hasištejnská větev
Krásná hora –
Křimice – křimická větev
Křivoklát –
Králův Dvůr –
Libětice – hasištejnská větev
Ličkov – hasištejnská větev
Lobkovice – Mikuláš Chudý (1409) – popelovská větev – roudnická větev
Malíkovice – popelovská větev
Mašťov – hasištejnská větev (1555) – popelovská větev
Mělník – mělnická větev
Milčeves – Mikuláš Chudý (1407)
Miličín – popelovská větev
Nelahozeves – roudnická větev
Neustadt a. d. Waldnaab a Störnsteint (Horní Falc, Bavorsko) –
Ober-Ambach (Sasko) – hasištejská větev
Obříství – hasištejnská větev
Osek – popelovská větev
palác v Praze na Hradčanech – roudnická větev
palác v Praze na Malé Straně – mělnická větev, dnes německá ambasáda
palác ve Vídni (Palais Lobkowitz) – roudnická větev
Pátek – popelovská větev
Peruc – popelovská větev
Pětipsy – hasištejnská větev (1504)
Poláky – hasištejská větev (1559)
Přimda – – Mikuláš Chudý
Přísečnice – hasištejnská větev
Roudnice nad Labem – roudnická větev
Rožmberk – popelovská vštev
Rybníky –
Sedlčany – popelovská větev
Sedlec – popelovská větev
Sonnenberk – hasištejnská větev
Střekov-Ústí nad Labem, hrad – roudnická větev
Špremberk – hasištejnská větev (1564)
Toužim – hasištejnská větev
Údlice – hasištejnská větev (1581)
Újezd u České Lípy – prapůvodní sídlo rodu
Útvina – hasištejnská větev
Valeč – hasištejnská větev
Větrušice – hasištejnská větev
Vráž u Písku – (prodáno do soukromých rukou)
Vysoký Chlumec – roudnická větev – 1998 prodán příbuznému rodu Arco-Zinneberg;
V polovině 19. století patřily do panství Vysoký Chlumec tyto obce (podle Palackého, názvy modernizovány do současné podoby): Vysoký Chlumec, Úklid, Oukřtalov, Boudy, Bor, Bratřejov, Bratříkovice, Bražná, Březí, Brod, Buzice, Chramosty, Chválov, Branišov, Doubravice, Dublovice, Doublovičky, Hodkov, Hostovnice, Hrabří, Jezvina, Hrachov, Huštilář, Jesenice, Kamýk nad Vltavou, Kamenice, Krásná Hora nad Vltavou, Křemenice, Křepenice, Bláhova Lhota, Břekova Lhota, Švastalova Lhota, Koubalova Lhota, Vilasova Lhota, Žemličkova Lhota, Libíň, Libčice, Líchovy, Martinice, Měšetice, Mezné, Minartice, Myslkov, Mokřany, Nálesí, Nechvalice, Nové Dvory, Obděnice, Plešiště, Počepice, Nedrahovické Podhájí, Podmoky, Pořešice, Proudkovice, Přívozec, Radeč, Radešín, Radešice, Ratiboř, Rovina, Rudolec, Ředice, Šanovice, Sedlec, Sedlčany, Skoupý, Skuhrov, Solenice, Solopysky, Sušetice, Tisovnice, Trkov, Vápenice, Veletín, Víska, Vletice, Voděrady, Ohrada, Vratkov, Záběhlice, Zhoř a Zvírotice.
Zbiroh – popelovská větev, 1505 ho koupil Václav († před 1526)
Žlutice – hasištejnská větev (1568-1573)
Rodové větve
Již v 15. století se rod rozdělil na dvě hlavní linie: dnes již vymřelé Hasištejnské z Lobkowicz
a Popely z Lobkowicz, kteří se dále dělili na bílinskou (vymřela počátkem 18. stol.) a chlumeckou větev. Ta se dále rozvětvila na roudnickou primogenituru a hořínsko-mělnickou sekundogenituru. Obě větve žijí dodnes. Roudnická primogenitura se syny 6. knížete Josefa Františka (*1772 † 1816) dále rozdělila na vlastní větev roudnickou, větev křimickou a větev dolnobeřkovickou.
Podrobněji:
HASIŠTEJNŠTÍ Z LOBKOWICZ
(nejvýznamnějším členem této větve byl Bohuslav Hasištejnský, básník a prozaik, vyšehradský probošt a dvořan krále Vladislava II. Jagellonského).
Hasištejnští se dělili na:
starší větev Obříství:
linie Jindřichova
† jistě 1597, nejistě 1961
linie Šebastiánova † po meči 1587, po přeslici 1618.
mladší větev Údlice:
linie Valeč † 1599
linie Údlice † po meči asi 1625, po přeslici po 1628
linie Pětipsy † po meči 1554, po přeslici 1555;
linie Líčkov † po meči 1605, po přeslici 1625.
POPELOVÉ Z LOBKOWICZ
Dělili se dále na:
bílinskou větev: † 1722
perucká linie † 1594
vlastní bílinská linie:
a) větev Kryštofova † po meči 1707 a po přeslici 1720;
b) větev Františkova † po meči 4.8.1722 a po přeslici 15.11.1722
tachovská linie † 1648
duchcovská linie † po meči 1642 a po přeslici 1633.
chlumecká větev:
roudnickou linii, která se dále dělí na:
roudnickou větev
křimickou (konopišťsko-křimickou) větev
dolnobeřkovickou větev
mělnickou (hořínsko-mělnickou) linii.
Představitelé rodu
abecedně:
Antoní Isidor (*1773 † 1819) – v letech 1803-1819 hlava mělnické větve rodu (4. mělnický kníže); spoluzakladatel 31.3.1810 Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách
August Antonín (*1729 † 1803) – v letech 1755-1803 hlava mělnické větve rodu (3. mělnický kníže);
Děpolt (Jan Děpolt) († 1527) – zakladatel bílinské linie popelovské větve
Filip Hyacint (*1680 † 1737) – zakladatelem roudnické větve rodu
Ferdinand August (*1655 † 1715) – 3. kníže z Lobkowicz a vladař domu lobkowiczkého, vévoda ze Zaháně, okněžněný hrabě ze Sternsteinu, majorátní pán na Roudnici nad Labem; v letech 1699-1708 byl nejvyšší hofmistr císařovny Eleonory (*1655 † 1720), třetí manželky Leopolda I.
Ferdinand Filip (*1724 † 1784)
Ferdinand Josef Johann (*1797 † 1868)
František (*1927 † 1998) – dolnobeřkovická větev – lékař, genealog
František Václav *5.1.1948 Plzeň – křimická větev – od 1996 první biskup ostravsko-opavský
Jan (*1885 † 1952) – mělnická větev – signatář tří šlechtických deklarací z let 1938 a 1939
Jan Jiří Kristian (*1686 † 1753) – zakladatel mělnické větve rodu (1. mělnický krníže)
Jaroslav (*1877 † 1953) – křimická větev – velvyslanec československé exilové vlády v Londýně
Jaroslav *16.8. 1942 Plzeň – křimická větev – současná hlava rodu
Jaroslav Claude (*1910 † 1985) – křimická větev
Jiří *1956 – mělnická větev – statky Hořín, Mělník
Jiří Kristian (*1835 † 1908) – mělnická větev – statky Hořín, Mělník
Josef František Maxmilián (*1772 † 1816) – bojoval v napoleonských válkách, polní
podmaršálek, mecenáš umělců
Ladislav II. (*1501 † 1584) – stál na počátku politického vzestupu chlumecké větve rodu
Ladislav (*1925 † 1985) – v roce 1958 mu byl přiznán belgický titul “Prince de Lobkowicz“
Michal *1964 – dolnobeřkovická větev – ministr obrany (1998)
Mikuláš I. Chudý z Újezda a z Lobkowicz (*asi 1386 † 1435) – zakladatel rodu
Mořic (*1831 † 1903)
Mořic (*1890 † 1944) – dolnobeřkovická větev – předseda rodopisné společnosti a předseda Jockey clubu
Václav Eusebius (*1609 † 1677) – 2. kníže Lobkowicz a vladař domu lobkowiczkého
Zdeněk Vojtěch (*1568 † 1628) – 1624 povýšen do knížecího stavu – nejvyšší kancléř Království českého
Zdeněk Vojtěch (P. Filip) * 8. 4. 1954 Plzeň – křimická větev – 53. opat Kanonie premonstrátů v Teplé od 8.10.2011.
Titulatura
1479 český panský stav
1624 říšský knížecí stav
1641 povýšení panství Neustadt an der Waldnab (Bavorsko) na „okněžněné hrabství Sternstein“
1646 zisk vévodství zaháňského
1677 zřízení fideikomisu
1786 přenesení vévodského titulu ze Zaháně na Roudnici
1919 rozhodnutí o formě jména „Lobkowicz“
Titul vládce rodiny: kníže z Lobkowicz, vévoda roudnicky, okněžněný hrabě sternsteinský
Ostatní členové rodiny: princové a princezny s nárokem na oslovování „Jasnosti“
Císař Fridrich III. vyzdvihl rod Lobkowiczů 3.8.1459 do panského stavu, což bylo v Čechách uznáno až 28.9.1479. Duchcovský František Josef (*1617 † 1642) byl 26.11.1635 povýšen do stavu říšských hrabat. Chlumecký Zdeněk Vojtěch (*1568 † 1628) pro rod 17.8.1624 získal říšský knížecí stav, který byl 23.9.1624 potvrzen i v Českém království s titulem „vladař domu lobkovského“. Jeho jediný syn Václav Eusebius (*1609 † 1677) spojil německá panství, která získal od císaře Maxmiliána II. v roce 1575 jeho dědeček Ladislav II. (*1501 † 1584) a dosáhl 23.8.1641 jejich povýšení na říšské okněžnělé hrabství se jménen Sternstein (1807 připadlo Bavorsku). V roce 1646 získal vévodství Zaháňské a ze svých statků vytvořil rozsáhlý rodinný fideikomisní statek. Zaháňské vévodství vlastnil rod až do roku 1785, kdy byl vévodský titul přenesen rozhodnutím císaře Josefa II. na Roudnici.
Vývoj rodu Lobkowiczů
PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy:
MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH,
na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008 a 2009):
Jméno knížat z Lobkowicz patří mezi notoricky známá aristokratická jména. Setkáváme se s ním u obrovského množství našich i zahraničních památkových objektů, ve všech učebnicích dějepisu i v historických románech. Lobkowizové jsou zcela jednoznačně nejvyšším a nejvznešenějším skutečně českým aristokratickým rodem. Dnešní forma jména – Lobkowicz -, která laikovi připadá germanizovaná, je naopak nejstarší dochovanou českou formou tohoto jména.
Prvním známým prapředkem Lobkowiczů byl rytíř Mareš z Újezda; z anonymity dějin se vynořil na konci 14. století. Brzy poté začala stoupat hvězda rodu kolmo vzhůru. Jeho syn Mikuláš († 1435), zvaný Chudý, získal na počátku 15. století tvrz Lobkovice a spolu s tím i nové jméno. Díky svým schopnostem se stal oblíbencem krále Václava IV. A byl obdařen dalšími statky, zejména hradem Hasištejnem. V době husitských bouří se postavil na stranu krále Zikmunda. Jeho dva synové založili dvě hlavní větve rodu – Hasištejnské z Lobkowicz a Popely z Lobkowicz.
Starší větev Hasištejnských je známá díky Bohuslavu Hasištejnskému († 1510). Bohuslav vystudoval ve Štrasburku, pak nějakou dobu působil u dvora českého krále Vladislava. Koncem 15. století se vydal na cestu do Svaté země. V Benátkách, na zpáteční cestě, jej zastihla zpráva, že byl zvolen olomouckým biskupem Vrátil se domů, ovšem úřadu se neujal, protože papež jeho volbu neschválil. Proto se uchýlil na svůj hrad Hasištejn a zde vytvořil jednu z největších knihoven v zemi. Podporoval rozvoj věd a umění, byl štědrým mecenášem a sám psal latinské humanistické básně. Jeho bratr Jan (*1450 † 1517) podnikl obdobnou cestu jako Bohuslav a zanechal po sobě zajímavý cestopis.
Větev Hasištejnských z Lobkowicz se během 16. století reformovala a všichni její příslušníci odešli po bitvě na Bílé hoře do ciziny a do Čech se nikdy nevrátili. Dnes žije v Německu řada lidí, kteří se jmenují Hasenstein a údajně o sobě tvrdí, že jsou potomky této ztracené větve, což ovšem nelze ani dokázat ani vyvrátit.
Druhá lobkowiczká větev, Popelové, se zapsala do českých dějin mnohem výrazněji. Během 17. století přestali Lobkowiczové tohoto jména užívat, ale zůstalo jim v hesle na rodovém erbu:“Popel jsem a popel budu“. Jako dnes už jediná aristokratická rodina mají – a vždy měli – heslo v erbu v češtině.
V 16. století působili někteří členové rodu ve státních úřadech, jako např. Jan z Lobkowicz († 1570). Za časů císaře Rudolfa II. došlo k proslulé aféře s Jiřím z Lobkowicz (*1551 † 1607), schopným a ctižádostivým šlechticem, přesvědčeným, snad až militantním katolíkem. Ve svém městě Chomutov založil jezuitskou kolej a dráždil tak německé luteránské obyvatelstvo, což nakonec vyústilo až ve vzpouru. Jiří ji však krutě potlačil. Jako nejvyšší královský hofmistr však v roce 1593 špatně odhadl politickou situaci. Postavil se do opozice proti císaři Rudolfovi a domníval se, že se ostatní stavové k němu přidají. Situace se však obrátila, císař jej zbavil všeho majetku a dal uvěznit.
Většina Popelů z Lobkowicz zůstala prakticky vždy větná katolickému vyznání. Výjimku tvořil Vilém († 1626), majitel Horšovského Týna. Ten zdejšímu zámku dnešní renesanční podobu. V roce 1609 byl zvolen direktorem a za povstání v roce 1618 byl aktivním členem stavovské vlády. Po porážce povstání měl být popraven, ale trest mu byl změněn na doživotní vězení a konfiskaci majetku. Při obhajobě bylo argumentováno tím, že je „člověk beze všech studií a nevzdělaný, který se od jiných svésti dal“.
Jméno rodu používal i známý Jan Caramuel z Lobkowicz (*1606 † 1682). Narozený v Madridu. Jméno přejal po své matce. Byl to nadaný učenec. Během studií vstoupil do řádu cisterciáků a stal se slavným misionářem. Ovládal údajně všechny tehdy známé evropské i mimoevropské jazyky. Působil jako kazatel, získal mnoho nejrůznějších funkcí a nevyhnul se ani vojenskému řemeslu. Zde využíval savých vědeckých i technických znalostí. Po čase byl savými nepřáteli obžalován u papeže, dokázal se však obhájit. Jeho spisy se týkají matematiky, astronomie, gramatiky, logiky, filozofie, teologie, hudby, politiky, právnictví, vojenství i historie a dalších oborů.
Nepochybně nejslavnějším členem rodu byl Zdeněk Vojtěch z Lobkowicz (*1568 † 1628), horlivý katolík a věrný zastánce legitimních nároků Habsburků na český trůn. Až do stavovského povstání a potom znovu po bitvě na Bílé hoře zastával úřad nejvyššího kancléře království. Během povstání byl jakožto vůdce tzv. Španělské strany vypovězen stavy ze země. O to triumfálnější byl jeho návrat.
Za věrnost byl v roce 1624 povýšen do říšského knížecího stavu a nashromáždil obrovský majetek, nejen díky pobělohorským konfiskacím, ale i díky sňatku s Polyxenou (*1566 † 1642), rozenou z Pernštejna, vdovou po Vilémovi z Rožmberka. Zdeňka Vojtěcha však nelze srovnávat s bezohlednými kořistníky té doby, jakým byl například Albrecht z Waldsteina. Zdeněk Vojtěch byl také prvním členem rodu, který byl vyznamenán nejvyšším vyznamenáním své doby – Řádem zlatého rouna. Po něm získalo tento řád ještě další šestnáct Lobkowiczů; tím se tato rodina řadí k nejúspěšnějším v rakouské monarchii.
Jeho syn Václav Eusebius (*1609 † 1677) si také získal přízeň panovníka. Podařilo se mu povýšit bavorské panství Sternstein na okněžněné hrabství a postavil se tak na roveň nejvýznamnějším říšským aristokratům. Později získal se slezské vévodství Zaháň a spolu s ním i vévodský titul, který byl pak v 18. století přenesen na sídlo rodu – Roudnici. V letech 1669-1674 řídil zahraniční politiku dvora, ale protože prosazoval spojenectví s Francií, byl odstraněn a na čas dokonce zatčen.
Tento incident však v žádném případě nesmetl rod Lobkowiczů z výsluní. Na počátku 18. století byla dokonce založena knížecí sekundogenitura, tj. druhá, mladší větev rodu s knížecím titulem. Jejím zakladatelem byl Jiří Kristián (*1686 † 1753), císařský důstojník, spolubojovník prince Evžena Savojského a osvoboditel Prahy od francouzských vojsk. (roku 1741). Vojenská sláva byla základem jeho úspěchu, i když podle nepotvrzené legendy došlo k povýšení této větve rodu poněkud jinak. Císař si prý Jiřího Kristiána spletl a u dvora jej omylem oslovil knížecím titulem Zdánlivě se nic nestalo, ale podle pravidla, že císař se mýlit nemůže, byl omyl napraven povýšením V 18., a zejména v 19. století se někteří Lobkowiczové přihlásili k českému národnímu hnutí a podporovali různé národní podniky, zvláště pak Národní muzeum. Šlo například o Antonína Isidora z Lobkowicz (*1773 † 1819) a jeho syna Augusta Longina (*1797 † 1842) zastávajícího funkci jednatele Národního muzea.
Velmi výraznou postavou 19. století byl jeho syn Jiří Kristián Lobkowicz (*1835 † 1908). Zprvu se věnoval politické kariéře, pak ji pro neshody na čas opustil a cestoval po Evropě. Později se k politice vrátil a jako poslanec českého sněmu byl rozhodným obhájcem českého státního práva. V dobách otevřených nacionalistických bouří a sporů se snažil prosazovat spravedlivé jazykové uspořádání v Čechách. Známý je jeho výrok, „že uvidíme třpytiti se korunu svatováclavskou na čele legitimního našeho krále“.
Starší sportovní veřejnost si snad ještě vzpomene na Jiřího Kristiána z Lobkowicz (*1907 † 1932), známého automobilového závodníka, který tragicky zahynul na berlínské automobilové dráze Avus.
Hlavním sídlem rodu byla Roudnice. Zde sídlil kníže „ pán domu Lobkowiczů, okněžněný hrabě ze Sternsteinu a vévoda roudnický“. Tak tomu bylo až do 30. let našeho století. Tehdy se mladí nástupci roudnického vévody nepodřídili neúprosným aristokratickým zásadám (u Lobkowiczů obzvlášť střeženým) a oženili se podle své vůle a svého srdce. Tím přešlo nástupnictví na nejbližší příbuzné z křimické větve. Mladší syn roudnického vévody Maxmilián Ervín (1888-1967) působil za druhé světové války jako československý vyslanec v Londýně. Jakožto členovi exilové vlády mu nacisté pochopitelně zkonfiskovali v Čechách veškerý majetek.
Křimická větev rodu získala svůj majetek velmi zvláštním způsobem. Její zakladatel Jan Karel z Lobkowicz (*1799 † 878) našel jednou večer, když šel po Praze, na ulici staršího člověka, jemuž se udělalo nevolno, a postaral se o něho. Tím nemocným mužem nebyl nikdo jiný než poslední hrabě z Wrtby, který už neměl žádné příbuzné, a proto odkázal veškerý majetek svému náhodnému zachránci. Jeho syn František Evžen Lobkowicz (*1839 † 1898) patřil mezi známé podporovatele emancipačních snad českého národa.
Vedle knížecích větví rodu existuje i poněkud záhadná, ztracená a opět nalezená větev svobodných pánů z Lobkowicz. Jejich předek odešel na počátku 17. století z Čech na sever, do Kuronska. Později rod přes Slezsko přesídlil do Bavorska, kde mu bylo v polovině 19. století přiznáno šlechtictví.
I dnes se se jménem Lobkowicz setkáme poměrně často. František Lobkowicz *1948 (z křimické větve) se stal v roce 1990 světícím biskupem pražským, známou osobností je i Mikuláš Lobkowicz
*1931 (z mělnické větve), rektor univerzity v bavorském Eichstädtu; Jiří Lobkowicz *1956 z mělnické linie je poradcem československého ministra hospodářství; Václav Eusebius *1953 (z křimické větve) působí v Bruselu při kanceláři Evropských společenství.
Protože nikdo z rodiny Lobkowiczů se za druhé světové války nepřihlásil k německé národnosti, veškerý rozsáhlý majetek Lobkowiczů byl zkonfiskován až po roce 1948; bude jim tedy v současné době navrácen.
WIKIPEDIE
Wikipedie je mnohojazyčná webová encyklopedie se svobodným obsahem,
na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Jejím
cílem je tvorba a celosvětové šíření volně přístupných encyklopedických
informací. Encyklopedie byla spuštěna 15.1.2001. Česká verze byla
zahájena 3.5.2002.
Lobkovicové (též Lobkowitzové či Lobkowiczové) jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic podle vsi Lobkovice u Mělníka) Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy staročesky místo německy).
HISTORIE RODU
Původ
Prapředkem rodu byl nepříliš zámožný zeman Martin z Újezda († před 1397) (ze vsi Újezd nedaleko České Lípy). Jeho syn Mikuláš Chudý z Újezda vystudoval filozofickou fakultu Pražské univerzity. Vzdělání mu poté otevřelo cestu k významným zemským úřadům. Roku 1401 se stal urburním písařem v Kutné Hoře. Později sloužil u českého krále Václava IV. a díky jeho přízni získal i ves Lobkovice u Mělníka. Po ní se také začal psát jako Mikuláš z Lobkovic. Mikulášova vlivu na krále využil i mistr Jan Hus, který jej požádal, aby se u krále zasadil o změnu hlasovacího práva na Pražské univerzitě. To se také podařilo a byl vydán Dekret kutnohorský (1409). Roku 1417 byl Mikuláš jmenován nejvyšším písařem Českého království. Z králova příkazu dobyl několik hradů (Hasištejn, Nový Hrad na Moravě, Most, Přimda) vzpurné šlechty a dostal je poté od krále v léno. Jen Hasištejn mu panovník nechal zapsat do dědičného držení, ostatní vyměnil za Hlubokou. Díky Mikulášovi, který zemřel roku 1435, se tak z nevýznamné rytířské rodiny stal postupně jeden z předních českých panských rodů.Lobkovicové, též Lobkowitzové, či Lobkowiczové, jsou staročeská rytířská a později panská šlechta pocházející z konce 14. století. Do roku 1919 se psali z Lobkowitz (foneticky přepsaná německá forma českého z Lobkovic podle vsi Lobkovice u Mělníka). Roku 1919 hlava rodiny rozhodla, že se rod bude psát Lobkowicz místo Lobkowitz (tedy staročesky místo německy).Hasištejnská větev
Po smrti Mikuláše se rod rozdělil na dvě větve. Jednu větev (Hasištejnští z Lobkovic) založil starší syn Mikuláš, posléze Hasištejnský z Lobkovic († 1462). Druhá větev (Popelové z Lobkovic) byla založena mladším synem Janem, posléze Popelem z Lobkovic († 1470).
Roku 1440 zdědil starší Mikuláš po otci hrad Hasištejn a statek Obříství. Mikuláš i jeho mladší bratr Jan byli roku 1459 povýšeni císařem Fridrichem III. do říšského stavu svobodných pánů (Freiherrenstand). V Čechách jim byl tento titul uznán a zároveň udělen český panský stav až o 20 let později (1479).
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (nar. asi 1460 – zemřel 1510) obdivoval antiku a vypravil se na cesty po Středomoří. Byl nazýván českým Pliniem, psal latinsky a česky. Hasištejnská větev Lobkoviců poté nabyla značného majetku. Její české odnože však vymřely již na počátku 17. století. Někteří členové této větve byli pak dlouho luterány. Až na přelomu 17. a 18. století přestoupil jeden z nich (Albrecht Theodor) ke katolictví.
Popelové z Lobkovic
Mladší Jan (Popelové z Lobkovic) získal z otcova majetku hrad Hluboká a ves Lobkovice. Do vymření Hasištejnské větve užíval rodové jméno Popel (od vsi Popelov na Českolipsku). Jak již bylo zmíněno, roku 1459 byl spolu s bratrem povýšen do stavu panského. Jeho synové poté rod rozdělili na několik dalších větví: bílinskou, peruckou, tachovskou, duchcovskou a později také chlumeckou a zbirožskou.
Větve rodu Popelů z Lobkowicz
Tachovská větev
Z tachovské větvě stojí za zmínku Vilém starší z Lobkovic († 1626), který byl luteránem a jedním z předáků české stavovské opozice. Roku 1618 se pak osobně podílel na pražské defenestraci. Za krátké vlády Fridricha Falckého zastával úřad nejvyššího hofmistra. Po bitvě na Bílé hoře mu byl veškerý majetek zkonfiskován a on odsouzen k smrti. Díky přímluvě ostatních příbuzných mu však byl trest „milostivě“ změněn na doživotní žalář.
Zbirožská větev
Ze zbirožské větvě stojí za zmínku Jiří z Lobkovic († 1607), který však v náboženských rozbrojích
17. století zvolil opačnou stranu než jeho příbuzný Vilém. Stal se oporou katolické (císařské) strany v Čechách a roku 1585 se stal nejvyšším hofmistrem. Později se však postavil proti císaři Rudolfu II. (nechal sepsat protikrálovský list) a ten mu tak zkonfiskoval veškerý majetek a Jiřího nechal uvěznit na hradě Lokti, kde také roku 1606 předčasně zemřel.
Chlumecká větev
Z chlumecké linie pochází jeden z nejvýznamnějších představitelů rodu Lobkoviců: Zdeněk Vojtěch z Lobkovic (*1568 † 1628). V rodině byl vychován ke katolictví a jemu také zůstal v životě „věrný“. Roku 1599 byl jmenován nejvyšším kancléřem Království českého. Za manželku si vzal vdovu po Vilému z Rožmberka Polyxenu z Pernštejna. Jejich vzájemné pouto jen zostřilo jeho postoj k nekatolickým vyznáním. To se projevilo i roku 1609, kdy Zdeněk odmítl připojit podpis k Rudolfovu majestátu. Po vypuknutí českého stavovského povstání byl roku 1619 vypovězen ze země. Lobkovic však i poté zůstal na straně císaře a roku 1620 byl zato odměněn řádem Zlatého rouna (později jej získalo ještě dalších 14 členů rodu). Roku 1624 získal knížecí titul (nový titul ze Svaté říše římské, v Čechách byl před Bílou Horou šlechtický stav rozdělen pouze na rytířský a panský). Období rekatolizace mu však přineslo spíše zklamání než uspokojení. Císař dával na svém dvoře přednost daleko bezohlednějším katolíkům než byl on sám. V pobělohorských konfiskacích byl Zdeněk zdrženlivý. To už se však nedalo říci o jeho manželce Polyxeně, která skoupila statky za 350 tisíc zlatých.
Jediným synem Zdeňka a Polyxeny byl Václav Eusebius Popel z Lobkovic. Ten roku 1631 vstoupil do císařské armády a rychle postupoval v hodnostech. Roku 1640 se stal polním podmaršálkem a o sedm let později (1647) polním maršálem. Působil také ve dvorské válečné radě, kde byl od roku 1636 jejím radou a od roku 1652 jejím prezidentem. Roku 1665 se stal nejvyšším hofmistrem a krátce na to také prvním ministrem a prezidentem tajné rady. V říšské politice zastával spojenectví s Francií, čímž se dostal do ostrého konfliktu se španělskými katolíky a jezuity, které nenáviděl. Po sňatku císaře Leopolda s Klaudií Tyrolskou se jeho postavení horšilo, až byl nakonec internován na zámku v Roudnici.
Za svého života dosáhl Václav Eusebius z Lobkovic nejvyšších poct a úřadů. Císař Ferdinand III. Habsburský povýšil jeho německé panství Sternstein na okněžněné hrabství, což ho opravňovalo počítat se mezi říšská knížata. Roku 1646 poté Václav koupil vévodství Zaháňské ve Slezsku a rok nato privilegium velkého palatinátu. Roku 1653 pak byl přijat do kolegia říšských knížat.
Jeho syn kníže Ferdinand August z Lobkovic (*1654 † 1715) opět získal důvěru císařského dvora. Roku 1689 se stal tajným radou a v letech 1699 -1708 zastával úřad nejvyššího hofmistra. Stejně jako jeho otec a děd získal řád Zlatého rouna (1698).
Ferdinand August měl 3 syny. Josef Antonín August se dal na vojenskou dráhu. Stal se polním podmaršálkem a majitelem kyrysnického pluku. Nejmladší syn Jiří Kristián založil mělnickou odnož rodu. Nejstarší syn Filip Hyacint z Lobkovic (*1680 † 1737) se stal zakladatelem roudnické větve rodu. Jeho vnuk (a tedy 6. vládnoucí kníže) Josef František Maxmilián z Lobkovic (*1772 † 1816) prodal vévodství Zaháňské. O vévodský titul však nepřišel, neboť císař Josef II. povýšil statky roudnické (hlavní) větvě rodu na vévodství Roudnické (1786). Roku 1807 prodal také své okněžněné hrabství Sternstein v Bavorsku, neboť se odmítl stát poddaným zdejšího krále (díky napoleonským válkám a rozpadu Svaté říše římské se bavorský vévoda prohlásil za krále). František Maxmilián také bojoval v napoleonských válkách v císařské armádě a dosáhl zde hodnosti polního podmaršálka. Roku 1809 také z vlastních prostředků zřídil prapor myslivců. Na roudnickém zámku vybudoval divadlo. Na zámku Jezeří poté vybudoval konzervatoř, jejíž absolventem byl i Josef Spitz, učitel Antonína Dvořáka. Kníže byl také mecenášem řady umělců, například Ludwiga van Beethovena. Roku 1792 se oženil s Karolinou Schwarzenberkovou. Jeho tři synové založili další dvě větve roudnické primogenitury – dolnobeřkovickou, křimickou a z mělnické větve vznikla drahenická odnož.
Prvorozeným synem a v pořadí již sedmým knížetem z Lobkovic byl Ferdinand Josef Johann (*1797 † 1868). Ten sice roku 1829 prodal rodné Lobkovice, avšak statky rodu se tím nijak zvláště nezmenšily. Ve druhé polovině 19. století čítala rozloha rodinných statků 28 tisíc hektarů (jedna z největších v Podunajské monarchii). V pořadí osmým knížetem byl Ferdinandův syn Mořic (*1831 † 1903). Ten považoval zpětné odkoupení Lobkovic za věc osobní cti. To se mu také podařilo a roku 1897 rodnou ves odkoupil od Jana Palackého (syna Františka Palackého).
V 19. století pomohl Jan Karel v noční Praze neznámému starci, jak se později ukázalo, byl jím poslední hrabě z Vrtby, který Lobkovicům odkázal veškeré jmění.
Jiří Kristán v letech 1871-1908 vykonával funkci maršálka sněmu Království českého. Jeho vnuk Jiří Kristián se zabil při automobilových závodech 22. května 1932 na okruhu AVUS v Berlíně.
Mořicův jediný syn (a v pořadí devátý kníže z Lobkovic) Ferdinand Zdeněk vydal dne 19. ledna 1919 rodové nařízení o změně názvu přízviska z Lobkowitz (německý fonetický přepis českého z Lobkovic) na Lobkowicz, které se stalo podle československých zákonů nadále příjmením rodiny.
Bílinská větev
Z bílinské pošlosti pochází Kateřina Benigna Popelovna Lobkowicz, zakladatelka poutního místa Lorety v Praze na Hradčanech. Pražské Loretě byla zasvěcena 20. kaple Svaté cesty z Prahy do Staré Boleslavi, založené roku 1674, kterou financoval vnuk hraběnky Kateřiny Ferdinand hrabě Lobkowicz. Druhý hraběnčin vnuk Václav hrabě Lobkowicz byl donátorem 21. kaple této poutní cesty.
Lobkovicové v Československu
Po vzniku Československa (1918) připravil československý zákon o pozemkové reformě Lobkovice o 80% všech pozemků, které jim vyvlastnil za peněžitou náhradu.
V roce 1927 prodali Lobkovicové československému státu Lobkovický palác na Malé Straně. (Tzv. bývalý palác Přehořovských ve Vlašské ulici, v němž dnes sídlí velvyslanectví SRN. Nezaměňovat s Lobkovickým palácem v Jiřské ulici na Pražském hradě, stojícím od malostranského paláce vzdušnou čarou asi 800 metrů.)
Maximilián Ervín z Lobkowicz (*1888 † 1967) – právník, politik a diplomat, výrazně podporoval rodící se demokratické Československo, a to i přes rozhodnutí vlády zrušit šlechtické tituly, stejně jako pozemkovou reformu. Tato spolupráce spolu s jeho působením ve funkci velvyslance exilové vlády Edvarda Beneše ve Velké Británii během 2. světové války, vedla v roce 1939 k zabavení rodinného majetku nacisty. V letech 1941 – 1946 byl velvyslancem Československa ve Velké Británii.
Po komunistickém převratu byl majetek Lobkowiczů zabaven a Maximilián Ervín emigroval s rodinou do Spojených států. Měl 3 syny – Martina (*1928 † 2014), Dominika (*1930) a Olivera(*1934 † 1972).
Po roce 1990 získali potomci Maximiliána Ervína majetek v restituci.
Jaroslav Alois Lobkowicz (*1877 † 1953), třetí nejstarší syn Ferdinanda Zdeňka Lobkowicze. Zdědil panství Křimice a v roce 1938, po smrti svého otce a kvůli svatbám svých starších bratrů s neurozenými ženami, se stal jedenáctým panujícím knížetem a hlavou primogenitury rodu Lobkowiczů. Vystudoval práva a v roce 1905 se na zámku v Benešově nad Teplou oženil s Marií Terezií princeznou Beaufort-Spontin (*1885 † 1942). Z jejich manželství se narodilo 14 dětí, z toho 7 synů (dospělosti se dožilo 6) – Bedřich František (*1907 † 1954), Jaroslav (*1910 † 1985), Karel Zdeněk (*1922 † 1990), Jan Nepomuk (*1920 † 2000), Christian (*1924 † 2001) a Ladislav Otto (*1925 † 1985). Po komunistickém převratu byl majetek rodině zkonfiskován a po roce 1990 opět navrácen.
Po smrti Jaroslava Aloise a jeho nejstaršího syna Bedřicha v roce 1954 se druhorozený Jaroslav stal 13. panujícím knížetem z Lobkowicz a vévodou roudnickým.
Jeho syn, Jaroslav Lobkowicz “nejmladší” (*nar. 1942), se po r. 1989 angažuje v české politice.
Po 2. světové válce
Za období čtyřiceti let byly, jak bylo za komunismu příznačné, téměř všechny rodové zámky zpustošeny. Inventář byl částečně vykraden, zničen nebo svěřen památkové správě. Lobkovická sídla byla darována „institucím“, které neměly sebemenší zájem na zachování památek.
Zámek Jezeří byl v blízkosti uhelných dolů téměř zničen, Roudnice byla předána armádě a naprosto zpustošena. Ostatní místa se pak stala sídly JZD či skladišti. Pražský palác na Hradě byl v 80. letech 20. století kompletně rekonstruován pro Národní muzeum.
Zámek v Nelahozevsi převzala Středočeská galerie a instalovala zde jejich zestátněné sbírky z Roudnice. Po revoluci byl zámek v rámci restituce vrácen Lobkovicům, kteří zde návštěvníkům zpřístupnili jak celou slavnou Lobkovickou sbírku, tak i nádherné zámecké prostory. Později byla podstatná část sbírky zpřístupněna v Lobkovickém paláci na Pražském hradě.
Lobkovický palác, stojící v areálu Pražského hradu byl rodu vrácen roku 2002, následně podstoupil pět let trvající extenzivní rekonstrukci a finálně byl v roce 2007 znovu zpřístupněn veřejnosti. Tento Lobkovický palác v Jiřské ulici je tedy jedinou soukromou stavbou v areálu Pražského hradu.
Ve 30. letech se nástupci roudnického vévody oženili dle svého přání a tím nástupnictví přešlo na křimickou větev.
Po roce 1948 někteří příslušníci rodu emigrovali z komunistického Československa. František Lobkowicz byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 1990 světícím biskupem pražským a 30. května 1996 byl jmenován prvním biskupem nově založené ostravsko-opavské diecéze. Mikuláš se stal politologem a rektorem univerzity v Eichstättu. Ladislavu (*1925 † 1985), synu Jaroslava (*1877 † 1953) byl v roce 1958 přiznán belgický titul “Prince de Lobkowicz“.
Erb
V 16. století získali bohatě zastoupený erb, v němž se objevily všechny tituly i nároky rodu: černá perštejnská zubří hlava, anděl zaháňského vévodství, hlohovská černá orlice, také erb Sternsteinu a polepšení znaku i výraz knížecí důstojnosti v podobě lva a pruhů ve zlatém poli. Přes toto byl položen původní čtvrcený štít, přičemž v 2. a 3. poli je černá orlice Žirotínů.
Rytíři Řádu zlatého rouna
- 341 – 10. 08. 1620 – Zdeněk Vojtěch (*1568 † 1628)
- 403 – 16. 05. 1644 – Václav Eusebius (*1609 † 1677)
- 570 – 09. 07. 1695 – Václav Ferdinand (*1656 † 1697)
- 586 – 18. 07. 1698 – Ferdinand August (*1655 † 1715)
- 660 – 27. 11. 1731 – Filip Hyacint (*1680 † 1734)
- 687 – 28. 11. 1739 – Jan Jiří Kristián (*1686 † 1755)
- 798 – 11. 10. 1772 – Josef (*1724 † 1802)
- 836 – 21. 11. 1792 – August Antonín (*1729 † 1803)
- 875 – 09. 03. 1809 – Josef František Maxmilián (*1772 † 1816)
- 919 – 15. 09. 1836 – Ferdinand Josef (*1797 † 1868)
- 1052 – 26.04. 1881 – Mořic (*1831 † 1903)
- 1095 – 28. 05. 1892 – Rudolf Ferdinand (*1840 † 1908)
- 1132 – 1903 – Jiří Kristián (*1835 † 1908)
- 1160 – 1908 – Ferdinand Zdeněk (*1858 † 1938)
- 1171 – 12. 04. 1913 – Ferdinand (*1850 † 1938)
- 1198 – 1918 – Zdeněk (*1858 † 1933)
- 1294 – 1978 – Mikuláš *1931
OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ
Ottův slovník naučný (také Ottova encyklopedie) – česká encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888-1909.
Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií
na světě a více jak sto let i největší českou
encyklopedií. Až v letech 2010–2011 byla
v počtu hesel překonána českou verzí
internetové encyklopedie Wikipedie.
Z Lobkovic – příjmení staročeské rodiny napřed vladycké, potom panské a nyní dílem knížecí, dílem hraběcí, jež si je obrala po zámku Lobkovicích nad Lab. Prvotní erb, štít stříbrný, po jehož vrchu červený pruh, nad helmicí klobouk červený s vynikajícím pérem stříbrné barvy, r. 1459 rozhojněn erbem Žirotínským (černou orlicí v stříbrném). V XVII. stol. se erb knížecí linie velmi rozšiřoval novými štíty a je nyní velmi složitý (podrobně M. Dvořák v »Pam. arch.«, IX., 5 a 91).
Soudíc podle klenotu jsou jednoho původu s vladykami ze Lhoty, Záhoří, Bratřence, Tachlovic a Holedče. Původiště jest ves Újezd u České Lípy a v názvu vsi Popelova v téže krajině kryje se starodávné příjmení Popel tohoto rodu, jež také žije posud v rodinném hesle: »Popel jsem a popel budu.« Za císaře Karla IV. žil Mareš z Újezda, jenž byl otcem tří bratří. Blažek držel Újezd a zemřel před r. 1397. Druhý dostal se za faráře r. 1374 do Pavlovic, r. 1401 na Drchlavu a r. 1412 za oltářníka do Lobkovic.
Třetí, Mikuláš, řečený Chudý, nabyl v mládí literárního vzdělání a stal se ok. r. 1401 písařem urburním v Kutné Hoře. Konaje králi platné služby obdržel od něho drobné statky, koupil ok. r. 1407 Milčeves a asi r. 1409 Lobkovice. Rok 1417, kdež povýšen za nejv. písaře, a r. 1418 byly proň šťastny, protože v nich položen základ k bohatství rodinnému. Dobyv z rozkazu králova hradu Hasišteina obdržel jej od krále v manství (1418) a když z téže příčiny Přimdy dobyl, i ta mu zastavena a kromě toho mu ve škodách a nákladech Mostský hrad a Nový hrad se Šumberkem zastaven. Opustiv stranu pod obojí pomáhal králi Sigmundovi, jenž od něho vyvadil všecky statky kromě Hasišteina a za to zapsal r. 1420 Hlubokou a čásť zvíkovského panství, jakož i (1424) Chomútov a Blatno. R. 1421 byl při obraně Mostu († 1435, manž. Anna z Nechvalic). Skrze jeho dva syny rozdělil se rod na 2 větve.
A)
Rodina Hasišteinských z Lobkovic
Mikuláš, starší syn Mikulášův, byl až do r. 1440 v nedílu s bratrem Janem; tehda dostal za díl hrad Hasištein a Obříství, ale přikoupil ještě některé statky na Žatecku. Ač katolík přidržoval se s počátku Poděbradské jednoty, která mu pomohla k držení Kadaně, ale odstoupiv od ní přidal se ke Strakonickým (1449). Za to r. 1450 jeho statky hubeny. R. 1452 stal se přívržencem Jiříka Poděbradského, jemuž zachoval věrnost do smrti. Cís. Bedřich vyzdvihl jej do panského stavu
(3. srp. r. 1459), což však v Čechách teprve r. 1479 uznáno. Zemřel 22. čce 1462 zůstaviv z manž. Žofky z Žirotína 4 syny, z nichž nejstarší a nejmladší prosluli: Jana, Mikuláše, JarosIava a Bohuslava. Když Jaroslav bezdětek zemřel, rozdělili se ostatní tři bratří o své jmění. Při tom dostal Jan Obříství, díl Hasišteina a zástavu kadaňskou, Mikuláš díl Hasišteina s Přísečnicí a Údlicemi a Bohuslav díl Hasišteina s Kralupy a Březnem. Po smrti Bohuslavově dostal se díl jeho bratřím, kteří založili dvě pošlosti.
a) Starší pošlost. Jan zůstavil z druhé manželky syna Jaroslava, od něhož kadaňský hrad vybaven. Týž zemřel r. 1529 zůstaviv z manž. Markety z Plavna syny Jindřicha a Šebestiána, z nichž onen r. 1538 Obříství prodal a před r. 1578 zemřel. Šebestián chválí se s bratrem svým jako přítel věd a přičinil se o vydání děl strýce svého Bohuslava. Zemřel asi r. 1587 zůstaviv z manželky Anny z Tetova jedinou dceru Anežku (vd. Gutšteinovou). Bratr jeho Jindřich zůstavil syny Maximiliána Jiříka a Jana Jindřicha, kteří se strýci drželi hrad Hasištein. Z těch zemřel poslední záhy (před r. 1582) a Jiří r. 1590 (manželky 1. Barbora Zmrzlíkova ze Svojšína, s níž vyženil Neprachovy, 2. Hedvika z Hasenburka, s niž měl Zásadku). Jmění jeho podědila vdova Hedvika. Díl Hasišteina, pokud této pošlosti patřil, dostal se Maximiliánovi, který také Drahonice držel a r. 1583 se oženil s Voršilou, strýni svou (dcerou Jindřicha Mikuláše). Skoupiv díly Hasišteina pustil jej císaři.
Vdova po něm Voršila vystěhovala se do Saska a zemřela r. 1630 v Annaberce. Měla syny Jindřicha, Mikuláše a Valdemara, z nichž jeden stal se pradědem nynějších Hasišteinských z Lobkovic První nám známý jejich předek, Arnošt Maximilián, odebral se do Kuronska a zakoupil se ve Žmudi. Z manž. Maří Majdaleny z Gerstorfu měl syny Jana Theodora a Albrechta Theodora, z nichž onen zemřel neženat a tento byl ve službách v Polsku, kdež se r. 1719 syn Fr. Šimon narodil († 1799). Ze synů jeho jeden, jménem Ondřej Matěj, sloužil cís. Josefovi II. a stav se plukovníkem padl u Bělehradu. Bratr jeho Ludvík uchýlil se do Bavor a stal se vládním a lesním radou v Aschaffenburku. Zemřel r. 1852 zůstaviv syna Albrechta, jehož synem jest František sv. pán z Lobkovic. Rodině té patří Ober-Ambach.
b) Mikuláš, bratr slavného Bohuslava, zemřel ok. r. 1500 zůstaviv syny Václava, Vojtěcha, Mikuláše, Sigmunda a Viléma. Václav spravuje statky koupil Pětipsy (1504). Po smrti Vojtěchově rozdělili se (1518) bratři, Vilém dostal díl Hasišteina, který, r. 1519 prodal († 6. led. 1520), Mikuláš Údlice a Kralupy, Sigmund Pětipsy a Vilém Přísečnici. Všichni měli potomky.
aa) Ličkovská pošlost. Václav měl z manž. jediného syna Bohuslava Felixe (*13. led. 1517), jenž po něm Ličkov zdědil. Týž byl pečlivě vychován a dobře vzdělán. Ač víry pod obojí zachoval r. 1547 králi věrnost a platně mu pomáhal. Za to učiněn král, radou a vrchním hejtmanem na Jáchymově. Ok. r. 1550 objevil první v Čechách kamenné uhlí. R. 1554 vyznamenal se jako vůdce král. vojska, r. 1555 učiněn fojtem v Dol. Lužici, r. 1570 stal se nejv. sudím a r. 1575 horlivě pracoval k utvoření české konfessí. R. 1576 stal se nejv. komorníkem. Přičinil se o to, aby knihovna n. Bohuslavova přenesena byla do Chomútova, kdež, bohužel, z velké části zničena (1591). Prodal některé drobné statky, ale získal za to veliké jmění, totiž mimo drahně vesnic přikoupených Mašťov (1555), Egrberk (1557), Poláky (1559), Špremberk (1564), Žlutice (1568, prod. 1573), Chomútov (1571), Borek (1579), Údlice (1581) a Horu sv. Kateřiny (1582). Na egrberském panství vystavěl zámek Felixpurk v ušlechtilém slohu, který Thunové zmařili. Zemřel na Ličkově 27. srp. 1583 a pohřben v Chomútově (manž. 1. Marketa z Plavna, 2. Anna z Fictum, † 1587). Kromě dcer Johanky vd. Mašťovské a Sidonie vd. Krajířové přečkali jej synové Jan Valdemar a Bohuslav Jáchym; ostatní zemřeli před otcem.
Jan Valdemar převzal r. 1571 od otce Mašťov a při dělení s bratrem (1583) dostal Líčkov, Sonnenberk, Egrberk a Poláky, ale jsa nehospodář skorem všechno své jmění prohospodařil, jen Mašťov zůstal manželce Voršile, roz. Šenkovně z Šenkenšteina, po níž dostal se dceři Marketě (vd. Švamberkové). Jan Valdemar zemřel v cizině v l. 1595 – 97. Bratr jeho Bohuslav Jáchym byl v mládí pečlivě vychován a vzdělán a obdržel r. 1583 při dělení Chomútov a Borek; s manž. Annou z Redern († 1588) vyženil Králíky a získal Egrberk, který zase r. 1591 prodal. R. 1588 postoupil své statky Jiříkovi z Lobkovic směnou za Ml. Boleslav. R. 1595 osvobodil město Ml. Boleslav prodav mu vrchnost a zemřel r. 1605 bezdětek. Jmění jeho podědila druhá manželka, Eva z Valdšteina.
bb) Údlická pošlost. Mikuláš Údlický byl prvním dědicem Bohuslavovy knihovny a zemřel r. 1531 zůstaviv z manž. Brigitty z Gery syny Krištofa a Jindřicha Mikuláše. Onen byl dobrý voják a přítel věd. R. 1563 byl hejtmanem kníž. Hlohovského a zemřel r. 1564 bezdětek. Jindřich Mikuláš držel Údlice a po Plavenských pánech dědil Toužim, Hrádek Prohořský, Andělskou Horu a Hartenštein, ale prodal je kromě Toužimě a r. 1581 prodal Údlice. Zemřel r. 1582 zůstavív z manž. Kateřiny ze Smiřic († 1569) syny Jana Viléma na Kotovicích († 1586), Jaroslava na Hasišteině († 1586), Albrechta, Mikuláše a Krištofa. Krištof drže s bratřími Toužim (1591) dědil ji po nich ok. r. 1606 a držel také Útvinu a Libětice. Držel též (poslední z rodiny) díl Hasišteina, který asi r. 1608 prodal. Prodav Toužim (1623) zemřel nedlouho potom (manž. Voršila Novohradská z Kolovrat). Jediná jeho dcera Dorota Kateřina, vdaná Žerotínová, vystěhovala se r. 1628 do Uher a jí tato pošlost vyhasIa.
cc) Polácká pošlost, Sigmund, třetí syn Mikulášův, od strýce svého Bohuslava byv vychován byl druhým dědicem knihovny hasišteinské a psal latinské básně, které vrstevníci velmi chválili. Roztroušené básně strýce svého po přátelích sbíral a jsa přítelem Lutherovým a Melanchthonovým 700 knih z knihovny přenesl do Vitemberka, kdež prý jako rektor na universitě působil, ale později dostaly se do Chomútova.
R. 1519 prodal Pětipsy, r. 1521 Činov a r. 1524 Větrušice. Zemřel ok. r. 1546 zůstaviv syny Patrokla, jenž r. 1548 zastřelen, a Petra. Tento koupil r. 1552 Poláky a zemřel r. 1554 bez potomků (manž. Markéta Šlikovna, † 1557). Poláky dědily po něm sestry jeho Barbora a Marjana.
dd) Valečská pošlost. Vilém, nejmladší syn Mikulášův, koupil r. 1519 od bratra Václava díl Hasišteina, který však r. 1533 i s Přísečnicí prodal. S manž. Anežkou z Leisneka vyženil Valeč. Zemřel r. 1565 zůstaviv 2 syny. Starší Filip dědil po dědu Valeč a byl velice zaujat pro básnictví a hudbu. Po jeho bezdětné smrti dědil Valeč bratr jeho Arnošt, který jej r. 1570 prodal, a držel pak Kostrčany. Zemřel r. 1586 v Údlicích, zůstaviv vdovu Voršilu Teuflovou z Piehlu a syna Jana Arnošta, který r. 1599 v mládí zemřel.
B) Rodina Popelů z Lobkovic
Jan, mladší bratr Mikulášův, obdržel r. 1440 Hlubokou a Lobkovice, ale nějaký čas potom mu je bratr Mikuláš mocně odňal a teprve r. 1447 navrátil. Od r. 1458 držel také několik let Helfenburk u Vodňan, pak Rožmberk a Sedlčany v zástavě (Hluboká před tím vyplacena). R. 1459 dosáhl císař. majestátem panského stavu. Ač byl r. 1448 členem Strakonické jednoty, přece věrnost zachoval králi Jiříkovi, pro kterouž upadl v zajetí Jana z Rožmberka, a zemřel r. 1470 v Krumlově. Vdova po něm, Anna roz. Švihovská z Rožmberka, koupila r. 1474 Chlumec a Sedlec a pustila Lobkovice.
Janovi synové Děpolt, Václav a Ladislav rozdělili se r. 1490 tak, že první dostal Sedlčany s Milčínem a ostatní dva Chlumec. Václav koupil r. 1505 Zbiroh a zemřel před r. 1526. Měl jen jediného syna Václava, který v dětství zemřel. Zbiroha dostalo se proto strýcům chlumeckým. Děpolt a Ladislav založili hlavní pošlosti této rodiny.
a) Pošlost Bílinská.
Děpolt zbaviv se Sedlčan držel r. 1495 Dobříš a koupil r. 1501 Bílinu, ok. r. 1508 získal Malíkovice a později koupil Osek s Duchcovem († 3. dub. 1527; manž. Anežka z Klinšteina). Synové jeho byli Hynek (.†1520), Jiří, Jan, Litvín, Děpolt (†1541 bezdětek), Krištof, Petr (†1534 bezdětek) a Václav. Od nich založeno pět nových pošlostí.
aa)
Jiří dostal za díl Divice a Malikovice a zemřel r. 1534 zůstaviv vdovu Elišku z Krajku, která koupila pro sirotky Peruc. Kromě dcery Anny měl syny Děpolta a Jindřicha. Onen ujal Divice a zůstavil je synu Děpoltovi, jenž je prohospodařil. Jindřich († 1574 – 76) ujal Peruc a byl dvakráte ženat (1. s Lidmilou z Donína [† 1569], 2. s Annou Kurcpachovou [1576). Kromě dvou dcer měl syna Bedřicha, jenž r. 1594 vytáhl do Uher a 17. list. v Prešpurce zemřel. Protože dětí neměl, dostala se Peruc vdově Anně Marii ze Švamberka, která ji r. 1597 prodala.
bb)
Jan (*1510, napřed mladší, od r. 1569 starší) obdržel r. 1538 třetí díl Bíliny za díl, koupil r. 1539 Horšův Týn od krále, r. 1542 vyplatil pro sebe Pátek a r. 1556 zastaveno mu panství tachovské. Také získal Mašťov, který r. 1542 prodal. R. 1544 stal se nejv. komorníkem a hejtmanem něm. lén, r. 1549 praesidentem komory a r. 1554 nejv. purkrabím. Byl pán osvícený a vzdělaný a smýšlení přísně katolického. Ženat byl: 1. s Annou z Bibršteina († 1554), s niž vyženil třetinu Kosti a Trosek,
2. s Bohumilou z Rožmberka († 1557), 3. s Eliškou z Roggendorfu, která po něm dědila Pátek († 1600). Zemřel 12. dub. 1570. Kromě 8 dcer přečkali jej synové Krištof (z prvního) a Vilém (z druhého manželství). Onen (řeč. mladší, od r. 1590 starší, *1549) vzdělal se v Bononii a na cestách a pak byl ve dvorských službách ve Španělích do r. 1579, pak byl král. komořím a radou, od r. 1583 mistrem komory, r. 1592 praesidentem nad appellacemi, r. 1599 nejv. hofmistrem. Za svůj díl dostal Pátek, Tachov a třetinu Bíliny, ale tuto prodal r. 1592. Byl přísně katol. smýšlení a platně sloužil cís. Rudolfovi II. († 25. kv. 1609, manž.: 1. Marie z Mollartu († 1580), 2. Eliška z Lobkovic). Jediný jeho syn Jan Krištof držel Pátek a Divice a zemřel r. 1643 zůstaviv z manž. Benigny Kateřiny Libšteinské z Kolovrat jediného syna Jana Matěje, který hned po otci zemřel.
Vilém, mladší syn Janův, obdržel za svůj díl Horš. Týn a Čečovice a přikoupil r. 1603 Mířkov. Byl c. k. kraječem, hejtmanem krajským, král. radou a komořím arcikn. Maximiliána. Byl r. 1617 proti přijetí krále Ferdinanda, potom byv r. 1618 za direktora a správce zvolen skutečně se súčastnil povstání a od krále Bedřicha přijal úřad nejv. hofmistrovství. Pro toto provinění odsouzen hrdla, cti a statků, ale protože za něj učiněny přímluvy od vzácných osobností, jako by se jsa »člověk beze všech studií a nevzdělaný« od jiných svésti dal, darováno mu živobytí od císaře. Odvezen na Zbiroh do vězení, z něhož r. 1622 pro chatrné zdraví propuštěn († 1626). Z dvojího manželství (1. s Evou ze Švamberku, 2. se Sibyllou z Valdšteina) zůstavil jediného syna Jana Erdmana, jenž žil ve Skalici v Uhrách a r. 1648 zemřel.
cc)
Litvín držel čásť Bíliny a Pravdu s Ročovem (†1580) a zůstavil z manž. Lidmily z Hasenburka (†1558) syna Jana (mladšího), jenž r. 1583 zemřel, a dceru Marketu (dvakráte vdanou). Janova dcera (z 1. manž. Hedviky z Oprštorfu) byla Lidmila. Statek její všechen r. 1593 vyměněn za Novou Bystřici a Chlumec. Ok. r. 1600 vdala se za Oldřicha Desideria Pruskovského z Pruskova a zemřela r. 1602.
dd)
Krištof (starší) dostal díl Bíliny, vyženil s manž. Annou z Bibršteina díl Kosti, k němuž r. 1556 ostatek přikoupil, a r. 1559 koupil Běškovice. Byl dvorským válečným radou a rytířem zlat. rouna a zemřel po
r. 1589. Kromě dcer měl syna Oldřicha Felixe, jenž zdědiv všechny statky otcovy koupil r. 1590 Novou Bystřici, již r. 1593 za díl Bíliny a statek ročovský vyměnil. Zemřel r. 1604 odkázav Běškovice manž. Anně z Hradce do života. Přečkali jej synové Vilém a Václav, z nichž tento r. 1616 bezdětek zemřel (manž. Anna Lidmila Novohradská z Kolovrat). Vilém prodal ok. r. 1622 Kost, ale skoupil drahně statků z konfiskací: r. 1622 Rvenice a Nové Sedlo, r. 1623 Eisenberk a Hlíňany a kromě toho Patokryje a jiné drobné statky; Divice koupil r. 1614 od Benigny Kateřiny Lobkovské z Kolovrat. Byl král. radou, r. 1623 – 25 mistrem komory, v l. 1628 – 34 dvorským sudím a stal se r. 1634 nejv. lovčím. Zemřel 1. led. 1647. Synové jeho byli Oldřich Adam, Václav Zdeněk, Krištof Ferdinand a Frant. Vilém, z nichž druhý záhy a bezdětek zemřel.
aaa)
Oldřich, nejv. mincmistr, měl za díl Bílinu s Bečovem a Patokryji a zemřel r. 1649 zůstaviv z manž. Anny Marie ze Šternberka nezletilého syna Františka, který nedlouho potom zemřel. Bílina dostala se proto mateři a jejímu druhému manželu Janovi hrab. z Rothalu.
bbb)
Krištof Ferdinand držel Běškovice, jež r. 1656 prodal, a Divice, získal také Libčeves a Chvatěruby a r. 1656 opět nabyl Bíliny. Byl c. k. voj. nejvyšším, nějaký čas hejtmanem kníž. Hlohovského, vojen. kommissařem ve Slezsku a praesidentem slezské komory, později v letech 1650-51 dvorským sudím, od r. 1651 nejv. hofmistrem a místodržícím. Zemřel 4. čce 1658 (manž.: 1. Maří Majdalena z Pruskova
[† 1653], 2. Eliška Apolena z Tilly [†1665]). Syn jeho Václav Ferdinand povýšen 21. čna 1670 do stavu říš. hrabat. Byl král. radou, rytířem zlat. rouna a c. k. vyslancem v Bavořích, Francii a ve Španělích († 8. říj. 1697; manž. Marie Žofie hrab. z Dietrichšteina [† 1711]). Statky dědil po něm syn Leopold Josef, jenž 19. kv. 1707 neženat zemřel. Bílinu dědila sestra jeho Eleonora Kateřina (*1685 † 3. bř. 1720) zase vdaná Lobkovská, skrze niž se dostala knížecí pošlosti.
ccc)
Pošlost Eisenberská. František Vilém držel po otci Nové Sedlo a Eisenberk, byl kr. radou a po otci nejv. lovčím. Zemřel 26. ún. 1670 zůstaviv kromě dcer syny Ferdinanda Viléma a Oldřicha Felixe. Onen byl od r. 1667 radou nad appellacemi a po otci nejv. lovčím a král. místodržícím. Dne 21. čna 1670 s bratrem povýšen do stavu říšských hrabat. Zemřel r. 1708 (manž. Lidmila Františka Vitinka ze Rzavého † 1711). Dítky jeho pomřely v mládí. Bratr jeho Oldřich Felix byl po bratru nejv. lovčím a ze statků Nového Sedla a Eisenberka učinil nápadní statek pro potomstvo knížecí pošlosti. Zemřel r. 1722 byv zabit poraženým dubem. Z manž. Marie Josefy z Bubna neměl potomstva.
ee)
Václav dostal za díl po otci Osek a Duchcov a koupil Střekov a r. 1565 Blatno. Zemřel r. 1574 zůstaviv z manž. Bonuše z Veitmile několik dcer a syny Jiříka, Adama Havla, Jana Václava a Matouše Děpolta. Jiřík, řeč. mladší (*1556), držel Duchcov a Střekov a stal se r. 1585 praesidentem nad appellacemi. Chanovský jej chválí pro jeho pobožný život († 11. září 1590). Dědiců nezůstavil a jmění dědil Adam Havel. Tento měl za díl Blatno, jež r. 1587 prodal, pak Hrušovany a naposled Duchcov a hrad zápisný Střekov, který mu r. 1601 puštěn v dědictví. Byl ve dvorské službě u arciknížat a zemřel r. 1605 (manž. Marketa z Mollartu). Jan Václav dostal za díl Jiřetín a Litvínov, byl král. radou a hejtmanem Starého města praž. Skrze 1. manž. Johanku Dašickou z Barchova († 1592) dostal se v spolu držení Běrunic a Veltrub; od 2. manž. Beatrice Zilvárové z Púbinkova († 1610) dědil peníze. Z dětí přečkala jej jediná dcera Maria Benigna (vd. Talmberková). Děpolt Matouš dostal za díl Všechlapy, jež pak pustil, vstoupil do řádu maltézského a stal se r. 1591 nejv. převorem. Od cís. Matiáše byl učiněn jedním z místodržících, ve kterémž úřadě choval se nestranně a šetrně († 1621). Potomstvo měl jedině Adam Havel. Syn jeho Václav Vilém podědil otce i strýce maje Duchcov, Jiřetín a Litvínov; ale Střekov
r. 1615 prodal († 1621; manželky: 1. Marie z Fürstenberka, 2. Marketa z Dietrichšteina). Sestra jeho Benigna Kateřina byla vdána za Viléma ml. z Lobkovic Frant. Josef, syn jeho, majestátem z 27. list. 1635 povýšen do stavu říšských hrabat a zemřel bezdětek, odkázav Duchcov s připojenými statky manželce své Polyxeně Marii z Talmberka († 1651), po níž je zdědili druhý manžel její Maximilián z Valdšteina a jejich děti.
b)
Pošlost Chlumecká.
Ladislav, syn Jana Popela, držel Chlumec a zemřel r. 1505 (manž. Anna z Krajku).
Skrze dva jeho syny rozdělila se tato pošlost na dvě.
aa)
Pošlost Zbirožská
Jan (starší, *1490) byl v mládí pečlivě a v českém duchu vychováván. Po strýci Václavovi zdědil s bratrem Zbiroh, ale r. 1532 dostal bratrovu polovici, r. 1548 koupil Krakovec, který r. 1550 pustil synu, r. 1552 koupil Točník a Žebrák, které mu nedlouho potom k dědictví puštěny, a r. 1558 Libochovice s Hasenburkem. R. 1538 stal se dvorským sudím, r. 1541 nejv. sudím a r. 1554 nejv. hofmistrem. Zřizován byl za censora při vydáváni knih a staral se horlivě o vydání děl Bohuslava Hasišteinského. V starších letech dal se do spisování a přeložil dílo Erasma Rotterdamského, ke kterému přidal Napomenutí. (Viz Jirečkovu Rukověť, I., str. 458 – 459.) I manželka jeho Anna Bezdružická z Kolovrat byla milovnice českých knih a r. 1562 vydala sv. Augustina »Rukověť«, již připsala manželu svému. Jan zemřel 14. čna 1569 na zámku libochovském maje věku svého 79 let a pohřben u sv. Víta. Zůstali po něm synové Jiří, Jan, Ladislav, Mikuláš, Bohuslav Havel (Krištof, Hynek a Bartoloměj, tuším, před otcem umřeli). Bohuslav Havel koupil r. 1572 Blšany od strýce Bohuslava Felixe a po smrti bratra Jana dostal za díl po něm Točník a Opálku. Zemřel r. 1595 dědicův nemaje, proto se dostalo Točníka bratru Ladislavovi a Opálky s Blšany Elišce Lobkovské z Kolovrat († 1597), druhé manželce Bohuslavově
(1. byla Majdalena ze Stahremberka). Sestra jeho Grizelda (třikráte vdaná: Berková, Švamberková a Libšteinská) drahně statků skoupila, jež přešly do rodu Berkovského († 1607). Ostatní bratři měli potomstvo.
aaa)
Jan (napřed nejmladší, pak mladší a asi od r. 1570 starší, r. 1586 nejstarší) obdržel r. 1550 od otce s manž. Annou z Roupova hrad Krakovec, který r. 1565 prodal, r. 1567 dostal od otce Točník za díl,
v l. 1572- 75 držel také Žlutice, r. 1573 koupil Nový Hrad, který ok. r. 1588 prodal, a r. 1575 Bystřici
a r. 1589 Felixpurk. R. 1560 stal se radou nad appellacemi, r. 1570 tudíž praesidentem, r. 1577 praesidentem komory (do r. 1580), r. 1578 hejtmanem něm. lén († 1590; manž.: 2. Johanka Novohradská z Kolovrat, 3. Marketa z Lobkovic [† 1600]). Zůstavil 3 dcery: Reginu (vd. napřed Hoyosovou, pak Friesovou, bábu Caramuele z L lobkovic, Evu vd. Šternberkovou a Elišku, manž. Krištofa z Lobkovic na Tachově, které od strýců penězi odbyty, když se otcovských statkův ujali.
bbb)
Mikuláš dostal r. 1565 s bratrem Ladislavem Zbiroh za díl, ale za svou polovici vzal peníze. S manž. Anežkou z Gutšteina († 1581) vyženil Chýše, Podbořany a Kryry, ale prodal r. 1574 Podbořany a r. 1579 Chýše a Kryry, za to koupil ok. r. 1580 Nový Hrad, r. 1583 Hrochův Týnec a r. 1584 Bezděkov. Zemřel
r. 1588. Synové jeho Jan Viktorin a Mikuláš rozdělili se r. 1594 tak, že onen († 1595) dostal Týnec, tento Nový Hrad. Mikuláš zemřel r. 1599 bezdětek a proto spadl Týnec na sestru jeho Annu († 1604), manž. Pavla Sixta z Trautsohnu.
ccc)
Ladislav (napřed mladší, od r. 1584 starší) obdržel r. 1565 od otce Zbiroh za díl, kromě toho měl Trenčín, Hoř. Lindov a Dobrou a od r. 1585 držel také mostský hrad a kromě toho skoupil drahně jiných statků a zdědil Točník. R. 1580 byl hejtmanem lidu válečného v Uhrách, v l. 1582 – 86 praesidentem komory. Zapleten jsa do hnutí, které způsobil bratr jeho Jiřík (1594), nečekal vyšetřování a odsudku, nýbrž uprchl ze země. Proto naň puštěno stanné právo a odsouzen hrdla, cti a statku. Všechno jmění zabráno k ruce císařově a manželce Majdaleně ze Salmu za věno její a jiné spravedlnosti ponechány (1595) Felixpurk, Poláky, Martiněves a Radhošť. K tomu koupila r. 1598 Ledeč. Ladislav obdržev milost vrátil se do Čech a r. 1608 se s dětmi svými o pozůstalost po manželce zemřelé porovnal († 1609). Měl syny Jana Mikuláše a Adama Eka a 5 dcer Nejznámější z nich byla Maří Majdaléna, vdaná za Jana Rudolfa Trčku z Lípy, která po otci zdědila ducha podnikavosti a obratnost v řeči, ale na poddané byla tvrdá. Nebezpečným úskalím v l. 1618 – 21 tak obratně se vyhýbala, že nabyla po r. 1621 nevšedního jmění, jež se dostalo do rodu Trčkovského († 1633). Adam zavražděn r. 1607 zůstaviv z manž. Estery z Vřesovic syna Adama Rudolfa, o němž nic známo není. Jan Mikuláš zemřel r. 1614 zůstaviv Ledeč manželce své Evě Eusebii z L lobkovic; protože však bylo mnoho dluhů, týž statek r. 1616 prodán.
ddd)
Jiří (*1551, starší) dědil po otci Libochovice, kromě toho měl v zástavě Křivoklát (1577), a když jej r. 1579 postoupil císaři, dostal v zástavu Mělník a r. 1588 nabyl Boleslavě připraviv o ni dědičky Krajířky, ale ještě t. r. si ji vyměnil za Chomútov, Borek, Údlice a Nezabylice. R. 1588 mu také Líčkov pro dluhy Jana Valdemara odhádán. Jsa přísně katolického smýšlení náležel k těm, kteří proti straně pod obojí bojovně a útočně vystupovali. R. 1590 založil jesuitskou kollej v Chomútově, a protože jesuite jako patronové kostelů lutheranům činili příkoří, vzniklo ve městě povstání, které J. krutě trestal. Byl štolbou arcikn. Ferdinanda (1574), v l. 1582 až 1584 nejv. sudím, r. 1584 nejv. komornikem a v l. 1585 – 94 nejv. hofmistrem. Snaze se moc královskou ztenčiti přišel k náhlému pádu mylně se domnívaje, ze stavové omrzelí stálými tureckými berněmi při něm vydrží. Řídě sněm březnový r. 1593 jako na ten čas nejvyšší úředník navedl bratra svého Ladislava, aby sepsal s jinými stížnosti, které Šebestián Vřesovec rozšiřoval mezi sněmovníky. Jiříkovi povedlo se sněm za sebou strhnouti, a i když císař ukazoval se býti nepovolným, Jiří a přátelé jeho sněm k odporu naváděli, ano Jiřík sněm zavřel nedav o proposicích královských rokovati. Dvůr zakročil rázně a Šebestián obeslán před král. radu. Když tu Ladislava za soukupa jmenoval, ten se soudu uhnul útěkem a, když příští sněm říjnový byl povolným, zbaven Jiří úřadu a dáno naň v únoru 1594 obeslání před král. radu. Hrdý kdysi pán boje se horšího přiznal se k vině a dal se císaři na milost a nemilost. Tudíž upuštěno od soudu a vyměřeno mu (29. dub.), že statky své propadl a že má věčně zůstati ve vězení na Líckově a do žádných rocení a spolčování se nepouštěti. Když panství to prodáno, odvezen v prosinci na Kladsko, kdež 12 let zůstával. Když r. 1606 apologie jeho vyšla, stížilo se mu a odvezen na loketský hrad, kdež 28. kv. 1607 zemřel. (Viz »ČČM.«, 1853), Manž. jeho Kateřina ovdov. Šternberkova, roz. z Lokšan, zavražděna r. 1590 od syna svého z prvního manželství. Z manželství toho byly 2 dcery: Eva Eusebie a Anna Marie († 1603, manž. Václav z Rozdražova). Eva, panna silné vůle a plná lásky ke svému nešťastnému otci, v ten čas, když se všechno přátelstvo od něho odvrátilo, dala sepsati (anebo sama sepsala?) apologii otce svého, kterou císaři předložila (1606). Otci tím nepomohla, avšak sama si uškodila, protože dána do vězení do kláštera sv. Jiří na Hradčanech. Byvši po smrti otcově propuštěna marně se namáhala aspoň o navrácení statku otcovského. Vdala se za bratrance Jana Mikuláše a zemřela r. 1624.
bb) Pošlost Chlumecká.
Ladislav mladší, syn Ladislava († 1505), obdržel po otci Chlumec a Sedlčany, vyplatil r. 1538 Křivoklát, jejž držel do r. 1542; r. 1549 koupil Jistebnici, r. 1552 Borotín, ok. r. 1555 vyplatil královský dvůr v Praze, od cís. Maximiliána dostal panství Stornstein a Neustatl v Něm. říši. Stav se asi r. 1542 maršálkem král. dvoru, učiněn r. 1548 prvním praesidentem soudu nad appellacemi a stal se r. 1570 nejv. hofmistrem. Byl pán vzdělaný a několik řečí uměl. Zemřel 18. pros. 1584 (manž.: 1. Benigna ze Stahremberka ovd. Švamberkovna; 2. Johanka Berkovna z Dubé).
Synové jeho byli Ladislav, Zdeněk Vojtěch a Václav († 26. záři 1596 v boji s Turky u Jagru). Ladislav (mladší) obdržel při děleni Stornstein a Neustatl, pak Rybníky, Bohdalec a Holešov, k čemuž koupil r. 1603 Jesenbach a r. 1604 Kunovice a Třebelice. Byl r. 1587 c. k. číšníkem, r. 1592 hejtmanem životní stráže, r. 1607 místodržícím hejtmanství na Moravě, r. 1608 nejv. komorníkem a r. 1615 nejv. hejtmanem. Zemřel v Brně 20. bř. 1621 zůstaviv z manž. Anny Marie ze Salmu († 1647) syna Ladislava Julia, jenž zemřel neženat. Zdeněk Vojtěch, druhý zakladatel velikosti rodu svého, narodil se 15. srp. 1568 a nabyl vzdělání u jesuitů a na vysokém učení v Praze. Vrátiv se s cest po záp. Evropě učiněn jest r. 1591 říš. dvorským radou a od r. 1592 potřebován v rozličných poselstvích. R. 1599 učiněn jest nejv. kancléřem, kromě toho seděl na soudě zemském a potřebován při rozličných kommissích. Dne 13. list. 1603 slavil svatbu s Polyxenou, ovd. Rožmberkovou, roz. z Pernšteina, skrze niž dostala se rodu jeho Roudnice a veliké jmění. Dne 28. bř. 1611 působil při rodinné smlouvě, aby z rodu vyvržen a statku zbaven byl každý pán z Lobkovic, který by pojal manželku z nižšího rodu. Při cís. dvoře náležel ke straně podporované Římem a Španělskem, která protestanty všemožně potírala. Udělení majestátu odporoval, a když dán byl, odepřel podpis nic se tím netaje, že jest vynucen a nemá právní moci. Stavové pod obojí měli jej proto ve veliké nenávisti, pročež r. 1619 vypověděn ze země. Při následujících změnách radou a skutkem působil v duchu přísně katolickém. Pro své zásluhy obdržel od španěl. krále (1621) řád zlat. rouna, od císaře povýšen r. 1623 do stavu říšských knížat, r. 1624 obdržel touž hodnost pro Čechy a název vladař domu Lobkovského. Přičinil se r. 1611 o obnovení kostela u Panny Marie Sněžné a založil r. 1615 klášter kapucínský v Roudnici. Po otci měl Chlumec a Jistebnici. Po bratru Ladislavovi dědil všechny jeho statky; r. 1601 koupil Sedlčany, ale z konfiskace se ani jediným kmetcím dvorem neobohatil. Zemřel 16. čna 1628 ve Vídni a pohřben u kapucínů v Roudnici. Manželka jeho Polyxena (paní nevšední krásy) statečně se držela r. 1618 přechovávajíc u sebe Bořitu a Slavatu. Zdědivši po prvním manželu Roudnici držela čásť Litomyšle, koupila r. 1609 Počepice a Ctiněves, r. 1615 Střekov, r. 1616 Lobkovice a drahně statků z konfiskací, z nichž nejznamenitější byly Nelahozeves, Odolena Voda, Obříství, Byšice, Encovany, Borotín, Nedrahovice, Beřkovice. Až do r. 1633 spravovala otcovské statky jako poručnice a r. 1637 odevzdala synu i svoje statky. Zemřela 24. kv. 1642 v Praze.
Jediný jejich syn Václav Euseb narodil se 20. ledna 1609 a došel v mládí pečlivého vzdělání. R. 1631 oddal se službám vojenským, byl c. k. nejvyšším, od r. 1636 velel velikému oddílu vojska a r. 1646 byl vrchním velitelem říšské armády, které místo v brzce složil. Kromě toho potřebován v rozmanitých poselstvích, zejména r. 1657 jako přednosta českého poselstva při volbě císaře. Stav se r. 1636 dvorským váleč. radou byl r. 1640 polním podmaršálem, r. 1647 vrchním polním maršálem, r. 1652 praesidentem válečné rady, r. 1665 nejv. hofmistrem, pak předním ministrem a praesidentem tajné rady. R. 1643 vyznamenán řádem zl. rouna a r. 1653 uveden do kollegia říšských knížat. Jako ministr vládl skorem neobmezené maje od císaře, jehož byl miláčkem, neobmezenou důvěru (1669 – 74). Horoval pro spolek s Francií, jejíhož krále si velice vážil. Poněvadž však nesrovnávalo se to s tehdejšími poměry, pracováno proti němu s úspěchem se španělské strany a diplomata L’Isoly. Ale ustavičné útoky a úskoky francouz. dvoru způsobovaly, že nemohl prováděti svou politiku, a když se mladá císařovna Klaudie přidala k nepřátelům, upadl V. náhle v nemilost, zatčen a 19. října 1674 odvezen na Roudnici, kdež 3 léta trávil o samotě. Ze statků po mateři zděděných sice některé (r. 1656 Lobkovice) prodal, ale za to jinde získal znamenité jmění. Roku 1641 povýšen Sternštein za pokněžněné hrabství, r. 1646 získal knížectví Žehaňské a s ním vévodský název, r. 1645 dědil Litomyšl, kterou držel do r. 1649, r. 1666 Waldthurn,
r. 1673 Schonsee. R. 1672 obdržel majestát, aby ze svých statků zřídil rodinné svěřenství. Zemřel dne 22. dub. 1677 a pohřben v rodinné hrobce u kapucínů. Manž.: 1. Johanka, ovd. Pětipeská, roz. Myškovna ze Žlunic († 1650); 2. Augusta Žofie falckraběnka na Rýně ze Sulzbachu. Z druhého manželství byli 3 synové, z nichž Ferd. August Leopold a Frant. Vilém Ignác (*1659 † 1698) otce přečkali. Ferdinand (*1655) byl r. 1691 principálním kommissařem na říšském sněmě a v l. 1699 až 1708 nejv. hofmistrem císařovny Viléminy Amalie a rytířem zl. rouna. O léno Schonsee a jiná dvě panství v Něm. říši, kterých nabyl r. 1710, zase přišel. Zemřel 3. říj. 1715 a ze čtverého manželství zůstavil 3 syny, z nichž prostřední Josef Antonín August (*1681) byl napřed kanovníkem v Kolíně a v Řezně, pak ve vojenských službách a jsa polním podmaršálem 16. srpna 1717 u Bělehradu padl. Skrze ostatní založeny dvě pošlosti.
aaa) Pošlost Roudnická.
Filip Hyacinth, dědic svěřenství (*25. ún. 1680), byl rytířem zlat. rouna a nejv. hofmistrem císařovny Alžběty. V prvním manželství byl ženat (od r. 1703) s Eleonorou Karolinou z Lobkovic, s níž dostal Bílinu, Libčeves a Mirešovice († 1720). Druhá manželka byla Anna M. Vilémína z Althanu († 1754). Zemřel 21. pros. 1734. Syn jeho Ferdinand Filip Josef (*27. dub. 1724) převzal r. 1752 Nové Sedlo a Eisenberk a přikoupil Meziříč, Cítov a Daněves. Zemřel 11. led. 1784 zůstaviv z manželství svého s Gabrielou Marií kněžnou Savojskou († 1828) syna Josefa Frant. Maximiliána (*7. pros. 1772). Protože knížectví Žehaňské se Slezskem Prusku postoupeno, vyloučeno (dvor. dekretem 3. dub. 1786) ze svěřenství a prodáno; vévodský název přenesen od cís. Josefa II. na Roudnici. Náhradou za Žehaň zřídil r. 1805 z Bíliny a jiných statků svěřenství (potvrzeno dvor. dekretem 24. říj. 1805). Aby nemusil býti bavorským poddaným, prodal r. 1807 Sternštein koruně bavorské. Byl rytířem zlat. rouna a vojenského řádu Marie Terezie, pol. podmaršálem a hejtmanem šlechtické stráže životní. Ve francouzských válkách se vyznamenal, sám zřídil (1809) ze svých peněz praporec myslivců. Zemřel v Třeboni 15. prosince 1816 (manž. Marie Karolina kněžna ze Schwarzenberka, † 1816). Měl několik synů, skrze něž založeny nové pošlosti:
1. Ferdinand Josef Jan (*12. dub. 1797) držel po otci svěřenství. Byl c. k. tajným radou a dědičným členem panské sněmovny říšské rady. Prodal Jistebnici a Lobkovice (1829). Zemřel 18. pros. 1868 (manž. Marie kněžna z Liechtenšteina). Po něm jest panujícím knížetem a vladařem domu Lobkovského syn jeho kníže Mořic (*2. čna 1831), od 21. dub. 1857 ženatý s Marií Annou kněž. z Oettingen, a čekancem svěřenství jest syn Zdeněk (*1858).
2. Jan Karel (*14. led. 1799), c. k. nejv. strážmistr, obdržel od bratra za díl Želeč a po posledním hraběti z Vrtby dědil Konopiště, Žinkovy, Křimice a Nekmíř; všechny tyto statky r. 1870 postoupil svým dětem († 6. čna 1878 na Konopišti; manželka Karolina hrab. z Vrbna, † 18. října 1843). Syn jeho Frant. Eugen (*15. břez. 1839 v Praze † 24. srp. 1898 v Křimicích) obdržel po otci Konopiště (jež prodal) a Křimice. Náležel ke kruhu českých šlechticů, kteří lnuli věrně k svému národu. Byv zvolen za poslance na sněm český v kurii velkostatkářské vzdal se později mandátu nesrovnávaje se v některých otázkách národních s několika členy velkostatkářského klubu, a dal se pak voliti za obchodní a průmyslovou komoru budějovickou, jejímž byl prvním českým předsedou. Zůstavil si též v lidu pro svou lidumilnost a lásku k čes. jazyku vděčnou památku. Od r. 1870 byl ženat s Kunhutou hrab. ze Šternberka. Bratrem jeho byl Eugen (*1842), jenž r. 1866 na Konopišti zemřel. Sestra Karolina (vd. Šenkova ze Štaufenberka) dědila Žinkovy, druhá, Marie Marketa (vdaná za Jana hrab. z Harrachu), byla dědičkou Želče. Synové Frant. Eugena jsou Frant. Zdeněk (*1872), Bedřich Filip (*1875) a Jaroslav Alois (*1877).
3. Josef Frant. Karel (*17. ún. 1803) obdržel za svůj díl Beřkovice a Střemy, býval nejv. hofmistrem císařovny Alžběty a platné služby konal ve vojenství, jsa generálem jízdy, mejetníkem 2. pluku kyrysnického (pak 4. dragounského) a rozličných řádů. Zemřel 18. bř. 1875 (manž.: 1. Antonie hrab. Kinská, † 1835; 2. Sidonie, dcera kn. Augusta Longina z Lobkovic, vd. 1848). Nejstarší jeho syn Ferdinand (*26. čna 1850 v Dol. Beřkovicích) jest komořím a tajným radou, předsedou zemědělské rady pro král. České a kuratoria hudební konservatoře; od r. 1883 zasedal na sněmu král. Českého, r. 1893 jmenován doživotním členem panské sněmovny, kdež náleží ke klubu Schwarzenberkovu. Kromě něho měl kníže Josef Frant. Karel syny Zdeňka (*15. kv. 1858) a Augusta (*2.ún. 1862) a několik dcer.
4. Ludvík Jan Karel (*30. list. 1807 † 3. září 1882) konal služby ve vojenství a držel Velké Meziříčí, Zhoř a Fryšavu na Moravě (manž. Leopoldina kněžna z Liechtenšteina). Syn Rudolf Ferdinand (*16 srp. 1840) vstoupil r. 1858 do vojska, bojoval r. 1859 v Italii, r. 1866 v Čechách a stal se r. 1870 majorem a křídelním pobočníkem císařovým, r. 1876 plukovníkem, naturalisoval se v Uhrách, účastnil se okkupační výpravy do Bosny, jmenován r. 1882 generálmajorem, r. 1887 polním podmaršálkem
a r. 1890 velicím generálem 4. armádního sboru v Budapešti.
5. Karel Jan (*24. listop. 1814) byl napřed vládním předsedou v Salcpursku, pak odbor. předsedou v ministerstvě vnitra, pak místodržícím v Dol. Rakousích a v Tyrolsku a konečně členem panské sněmovny (manž. Julie sv. p. Rechnitz-Wildenroth).
bbb)
Jan Jiří Kristián (*10. srp. 1686) bojoval r. 1706 v Porýnsku a Nizozemsku, v l. 1716 – 1717 v Uhrách a v Srbsku, r. 1729 stal se v Neapoli nejv. strážmistrem, r. 1732 gubernátorem na Sicilii, r. 1734 generálem jízdy a gubernátorem v Miláně, r. 1739 pol. maršálem a velitelem v Sedmihradsku, pak byl velitelem v Čechách, kdež bojoval s Francouzi, a konečně v Uhrách. Také byl rytířem zlat. rouna. Po vymření pošlosti Eisenberské dědil Nové Sedlo s Eisenberkem. Zemřel 4. říj. 1755 (manž. Karolina Henrietta hrab. z Valdšteina † 1780). Synové jeho byli:
1. Karel Adam, c. k. podmaršál (*1719 † 20. říj. 1760 od rány, kterou obdržel u Lovosic).
2. Josef M. Karel (*1724), byl pol. maršálem, rytířem zlat. rouna a v l. 1764 až 1777 plnomocným ministrem při petrohradském dvoře († 5. bř. 1802; manž. Marie Josefa, ovdov. Liechtenšteinova, roz. z Harrachu † 15 ún. 1788).
3. Ferdinand (*18. pros. 1726) byl biskupem napřed namurským (1746), pak gentským († 29. led. 1795).
4. Filip (*1732), nejv. strážmistr, padl u Lehnice 15. srp. 1760.
5. Leopold (*1734) sloužil též na vojně, byl nadporučíkem a zemřel 23. pros. 1759.
6. August Ant. Josef (*21. září 1729) vyženil s Marií Josefou Lidmilou Černínovou z Chuděnic (*1753
† 23. čna 1790) Mělník, Byšice a Drhovli. Oddal se také vojenství, ale vystoupil r. 1763 z armády a byl pak pět let vyslancem ve Španělích. Také byl rytířem zlat. rouna a nejv. maršálkem království Českého. Byl pán osvícený, přítel umění, zvláště hudby († 28. led. 1803).
Jediný jeho syn Antonín Isidor (*16. pros. 1773 v Madridě) velel r. 1808 praporci zemské obrany a stav se plukovníkem vystoupil r. 1810 z armády. Byl také nejv. komorníkem království Českého. Po 16 let působil jako referent a jednatel Jednoty přátel umění a podporoval umělecké a lidumilné jednoty
(† 12. čna 1819; manž. Anna M. Sidonie hr. Kinská † 26. bř. 1837). Měl několik synův. Mladší byli:
Josef August, c. k. nejv. strážmistr (*1799 † 20. břez. 1833; manž. Marie Fr. hr. ze Šternberka),
Frant. Jiří (*24. dub. 1800 † 2. ún. 1858), pán na Rožďalovicích, c. k. nadporučík, rytíř něm. řádu, tajemník při vyslanectví v Petrohradě, Ferdinand (*1801 † 1831), c. k. rytmistr. Nejstarší syn
August Longin Josef (*15. bř. 1797) oddal se službě politické, stal se r. 1819 kommissařem kouřim. kraje, r. 1821 guberniálním tajemníkem, r. 1823 krajským v Budějovicích, t. r. místopředsedou haličského gubernia a nedlouho potom haličským místodržitelem. Správným a obezřelým konáním svých povinností (zvláště v době cholery) získal si veliké zásluhy a úctu. R. 1832 povolán do Vídně ke dvorské komoře, stal se r. 1833 dvor. kancléřem a r. 1834 praesidentem dvor. komory v mincovních a horních věcech (†17. bř. 1842; manž. od 10. list. 1827 Anna Berta kněžna ze Schwarzenberka). Sčk.
***
Jiří Kristián z Lobkovic (*14. května 1835 ve Vídni, syn předešlého, byl již z mládí důkladně vzdělán a jeho vychovatel, dr. M. Kavka věnoval zvláštní péči českému jazyku a vlasteneckým dějinám. Gymnasijní studia konal dílem ve Vídni, dílem v Praze. Po skončených studiích právnických vstoupil do státní služby politické a jmenován roku 1859 krajským kommissařem v pražském kraji. Neshoduje se s vládním systémem Schmerlingovým vystoupil r. 1862 ze státní služby a vydal se na cesty do cizích zemí. Navrátiv se do vlasti věnoval se správě rozsáhlých statků svých, ale zároveň účastnil se veřejných záležitostí. Jakmile dostoupil třicátého roku svého, zvolen v kurii velkostatkářské poslancem na sněm český a obrátil záhy na se pozornost svou znalostí věcí politických, svou rázností, svým řečnickým nadáním, tak že v brzku zaujal jedno z předních míst mezi státoprávní šlechtou. Osvědčiv při každé příležitosti vlasteneckou mysl svou postaven v čelo mnohých spolků národních a zvolen starostou okresního zastupitelstva mělnického. Když po válce r. 1866 okresní zastupitelstva se jala podávati zemskému výboru osvědčení, v nichž projevovala politické tužby národa českého a žádala, aby vláda o přáních těch byla zpravena, učinilo tak i okresní zastupitelstvo mělnické a osvědčení jeho vyznamenávající se zvláštní rázností neslo podpis kn. Jiřího Lobkovice. Dr. Rieger napsal tehdy: »Osvědčení to dělá sensaci a je v skutku akt důležitý. Je to první krok přímé a rozhodné opposice se strany naší šlechty proti Belcredimu.« Kníže Lobkovic vystupoval na sněmě českém jako rozhodný obránce státního práva českého a samosprávy. V adressní debattě r. 1866 zvolen generálním řečníkem většiny a prohlásil, že podmínkou zdárného vývoje Rakouska jest, aby byla uhájena své oprávněnost jednotlivých zemí, kteráž jest prostředkem ke konečnému upraveni poměrů. Když v únoru r. 1867 za hraběte Beusta konala se ve Vídni porada federalistů rakouských, účastnil se jí také kníže Lobkovic Vynikající účastenství měl také ve všech pozdějších vyjednáváních důvěrníků českých s hrabětem Potockým a zejména s hrabětem Hohenwartem a byl vedle Riegra, Pražáka a hr. Clama-Martinice přítomen oné důležité ministerské radě, která se konala dne 4. srp. 1871 za předsednictví císaře a v níž schváleny výsledky vyjednávání s hr. Hohenwartem. V září jmenován nejvyšším maršálkem království Českého a předsedal onomu památnému sněmování, kteréž tak mnohoslibně započato nezapomenutelným císařským reskriptem ze dne 12. září, skončeno však pohříchu s nezdarem. V závěrečném sedění dne 4. list., v němž čten druhý reskript, onen ze dne 30. října, od prvního tak nesmírně se lišící, promluvil kníže Lobkovic pamětná slova: »Dovedli jste formulovati shodu mezi královstvím a Jeho Veličenstvem, dovedli jste hájiti práv sobě svěřených, a nikdo nám nemůže říci, že bychom byli porušili práva kohokoliv; vynasnažili jste se co nejbedlivěji, abyste obešli každou záminku, kteráž by mohla překaziti odstranění státoprávních sporů: nepodařilo-li se to, naší vinou se to nestalo. Nevíme, jaká bude doba nejblíže příští, tolik však víme, že právo musí zůstati právem a že těch, kteří si umínili je hájiti, vítězství minouti nemůže. Mám přesvědčení, že navzdor všem překážkám nadejde konečně doba, kdy království České vstoupí v práva jemu patřičná; mám pevnou naději, že se nám dostane ještě té radosti, že uvidíme třpytiti se korunu svatováclavskou na čele legitimního našeho krále.« – V době rozhodné opposice, v níž se po Hohenwartovi národ český nalézal, byl také kníže Lobkovic vždy na svém místě, kdykoli šlo o zájmy českého národa. Když r. 1872 konaly se přípravy k světové výstavě ve Vídni a vláda ustanovila, že nemají se utvořiti kommisse zemské, nýbrž kommisse dle obvodů obchodních komor, odmítl kníže Lobkovic rozhodně pozvání místodržitelovo, aby vstoupil do takové kommisse, uváděje, že nikterak nesouhlasí se zásadou, dle níž království České na výstavě nemá zastoupeno býti jako celek. Při pověstných volbách chabrusových r. 1872 účastnil se horlivě agitace protivládní, a když odvolání se státoprávních velkostatkářů proti volební listině nesprávně sestavené nemělo výsledku, podali tito velkostatkáři místodržiteli bar. Kollerovi rázný protest, kterýž nese podpis knížete Jiřího Lobkovice. Místodržitel vrátil protest za hodinu knížeti. Poněvadž český sněm volby do říšské rady stále odepíral, usnesla se vláda r. 1872 provésti přímé volby do toho zákonodárného sboru. Vůdcové čeští rozhodli se, že pozvednou hlasu svého proti přímým volbám u samého trůnu, i vypracována petice, kteráž přes veškeré námahy vládních orgánů za krátko pokryta podpisy 270.000 občanův. Petici tu odevzdal kníže Lobkovic 20. ún. 1873 císaři; podpisy, které naplnily sedm objemných svazkův, uloženy v kabinetní kanceláři. Zvolen byv v přímých volbách do říšské rady podepsal kníže Jiří Lobkovic osvědčení českých poslanců, jímž tito odůvodňovali své nevstoupení do toho sboru. Rovněž podepsal druhé osvědčení podobného smyslu. V září r. 1879 konána ve Vídni za hrab. Taaffa porada českých důvěrníků, mezi nimiž byl i kníže Jiří Lobkovic, o podmínkách vstoupení českých poslanců do říšské rady a smluveny zásady pozdější většiny. Státoprávní ohrazení, kteréž podali čeští poslanci při vstoupení svém do říšské rady, opatřeno jest i podpisem knížete Jiřího Lobkovice. Kníže zvolen do předsednictva Českého klubu na říšské radě a podal s drem Riegrem a drem Šromem dne 17. list. 1879 císaři memorandum obsahující národní a politické tužby českého národa. Netřeba podotýkati, že i v říšské sněmovně, jejímž místopředsedou zvolen dne 11. bř. 1881, stál v první řadě obránců české věci. Dne 18. pros. 1883 stal se dědičným členem panské sněmovny a připojil se k autonomistické skupině Schwarzenberkově. Také v panské sněmovně nalézají zájmy českého národa v knížeti Lobkovicovi vždy horlivého a neohroženého zastánce. První svou řeč promluvil v této sněmovně, když bylo jednáno o Schmerlingově návrhu směřujícím proti nařízení ministerskému o užívání zemských jazyků při soudech v Čechách, a to dne 22. dub. 1887. Hájil rovnoprávnost obou zemských jazykův a vyslovil se, že volání Němců po rozdělení Čech nebude míti v panské sněmovně zajisté žádných přívržencův, poněvadž by ve svých důsledcích vedlo k rozbití Rakouska. Když ve schůzi dne 8. dub. 1889 jednalo se při debattě o novém branném zákoně o důstojnických zkouškách jednoročních dobrovolníků, žádal kníže Lobkovic společně s drem Randou důrazně, aby při zkoušce té vyžadovala se toliko nezbytná znalost němčiny pro službu a aby zkouška mohla býti vykonána částečně v jazyku mateřském. Klada velikou důležitost na smír obou národních kmenů v Čechách pokoušel se opětně přiměti německé poslance k ústupnosti a k zjednání smíru za podmínek pro obě národnosti čestných. Když r. 1887 dr. Rieger snažil se raziti cestu narovnání mimo sněmovnímu, vzal na se kníže Lobkovic ochotně nesnadný úkol prostředníka. Dne 29. list. t. r. vyzval zástupce všech tří sněmovních skupin k jednání o dohodnutí se na společných konferencích a zaslal vůdci Němcův dru Schmeykalovi list, v němž uvedl přesně formulované konkretní návrhy, jež měly tvořiti základ jednání. Návrhy jeho byly v podstatě:
1. zabezpečení jedné kurie na sněmě pro národní menšinu;
2. upravení otázky jazykové u obecních a okresních zastupitelstev;
3. změna předpisů o užívání jazyků při soudních úřadech;
4. zmírnění břemen, jež mnohým obcím vznikají zřizováním škol pro národní menšiny.
Dr. Schmeykal odpověděl vyhýbavě a činil podmínkou početí vyjednávání povolení takových koncessí, jakých by Němci nadíti se mohli v nejpříznivějším případě teprv na konci porad jako jejich výsledku. Kníže Lobkovic dopsal znova dru Schmeykalovi, ale tento odpověděl, že Němci stojí na svých podmínkách. Tak vyjednávání zmařeno. Když koncem r. 1889 a počátkem r. 1890 konány ve Vídni mezi důvěrníky českými a německými porady o smír, účastnil se jich také kníže Jiří Lobkovic, a úmluvy, kteréž byly výsledkem těchto porad, známé pod jménem »punktace«, nesou také jeho podpis. Kníže Lobkovic účastnil se také horlivě činnosti Katolickopolitické jednoty pro království České a jest zástupcem protektora České akademie cís. Františka Josefa pro vědu a umění. Pro spravedlnost a objektivnost svou, kteréž vlastnosti skvěle osvědčil hlavně při řízení sněmu i v kritických chvílích, těší se vážnosti i u svých politických odpůrců. –rb.
Rod Lobkowicz – základní údaje na webu Historická šlechta
Zobrazit všechny související články