Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„"Chceme hájit práv těch, nechť se stane cokoliv, až do těch hrdel a statků".“ Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Karel III. (*1824 † 1904)



Kolowrat-Krakovský

Rod Kolowrat-Krakovský

Štít modrý se stříbrno-červeně polcenou orlicí se zlatou zbrojí a zlatým perisoniem. Orlice má na krku navlečenou zlatou korunku. Klenot: uzavřená orlí křídla, první červené se zlatým perisoniem, zadní stříbrné; pokryvadla červeno-stříbrná. (Almanach českých šlechtických rodů 2009).
Erb: modrý štít a na něm orlice z polovična stříb. a červená, majíc zl. korunku na hrdle. Téhož erbu (s malými proměnami) byli páni z Janovic, Čejkové a Dvorečtí z Olbramovic a Zručtí ze Chřenovic.
(Ottův slovník naučný). Autorem vyobrazeného erbu rodové větve Krakovských z Kolowrat je Jaroslav Tovačovský.

Název rodu

Kolowrat

Heslo rodu

Věrně a stále

Původ rodu

český; podle erbu je rod snad původně příbuzní s pány z Janovic, s Čejky z Olbramovic aj.

Základní údaje

první  zmínka o jméně Kolowrat pochází z roku 1297

Rodokmeny rodu

sledovatelný ROZROD Kolowratů 2 začíná v roce 1347 Albrechtem z Kolowrat

Rodokmen Kolowratů jako signatářů šlechtických deklarací z let 1938 a 1939 a potomků Karla IV. je si možné prohlédnout spolu s dalšími rodokmeny signatářů na výstavě v mělnickém zámku.

Rodová sídla

Adršpach, Albrechtice,
Banín, Bělá, Běstno, Bezděkov, Biskupice, Blatná, Borohrádek, Březnice, Březno, Buštěhrad, Budkov, Bystrý,
Černčice, Černíkovice, Černoc,
Dobříkov, Dobříš, Doupov, Drslavice, Dražovice, Držemberk, Dub, Dvory,
Eisenberg,
Hokov, Horní Kralovice, Hořetice, Hostačov, Hrádek, Hradiště, Hroby,
Charvatce, Chlumec, Chroustovice, Chřášťany, Chýše, Chýška,
Janovičky, Jeníkov, Jimlín,
Kolešov, Konojedy, Kornouz, Košatky, Kovanice, Krakov, Kralovice, Krakovec, Krašov, Krupka, Kryry, Kystra,
Lhota, Libětice, Libkovice, Libořice, Libštejn, Libyně, Lišany, Lišeň, Lnáře, Lovosice, Luky,
Martice, Mašťov, Mělník, Merklín, Mladoňovice, Mnichov, Modřejovice,
Netluky, Nový Hrad,
Oblajovice, Obora, Opálka, Opočen, Ostrý,
Pavlčín, Petršpurk, Plasy, Pnětluky, Podmokly, Poláky, Pravda, Přimda,
Rabštejm, Radenín, Ročov, Rychnov nad Kněžnou, Řepice,
Senec, Sloup, Soseň, Staré Sedlo, Strojetice, Středokluky, Střela, Světlá, Svinařov, Svojetín, Šípy,
Tedražice, Točník, Tušovice, Týnec u Klatov,
Udrč, Újezd,
Vamberk, Veltruby, Vimberk, Vranová, Vrbice, Vršovice, Všesulov,
Záběhlice, Zákupy, Zámrsk, Zelenice, Zbiroh, Zlonice, Žebrák, Žehrovice, Žihel, Žichovice, Žišov, Žíželice

Rodové větve

během 14. a 15. století se rod rozdělil do osmi linií, které jsou nazývány podle svých sídel: libštejnská, kornouzská, žehrovická, bezdružická, novohradská, maštovská, černominskákrakovská; dnes žije již jen větev poslední

Představitelé rodu

abecedně:
Albrecht Krakovský z Kolowrat – nejvyšší kancléř
Leopold Vilém Krakovský z Kolowrat – komoří, tajný rada, kancléř, prezident dvorské komory, nejvyšší kancléř česko-rakouský, první státní ministr
Jan Nepomuk Karel Krakovský z Kolowrat – vlastenec a filantrop
Leopold Filip Krakovský z Kolowrat – poslanec říšské rady a českého sněmu
Jindřich Vilém Kolowrat-Krakovský – velvyslanec v Turecku, velký vlastenec
František Tomáš Kolowrat-Krakovský – kameraman, dobrosrdečný pokračovatel správy rodového majetku
Alexandr Joseph Kolowrat-Krakovský – filmový producent a automobilový závodník
Dominika Kolowrat-Krakovská – správce majetku a předsedkyně správní rady Nadačního fondu Kolowrátek
Maximilián Alexandr Kolowrat-Krakovský – pokračovatel rodu Kolowrat-Krakovských
Jan Egon Kolowrat-Krakowský-Liebsteinský – pokračovatel rodu v Rychnově a Černíkovicích

Titulatura

v průběhu 17. století bylo povýšeno do hraběcího stavu několik členů z různých větví rodu:
15.4.1624 získal říšský hraběcí stav Zdeněk Lev Libštejnský
4.10.1653 byli do říšského hraběcího stavu povýšeni Novohradští z Kolowrat
20.7.1658 byli do říšského a 8.11.1660 do českého hraběcího stavu povýšeni bratři František Karel,
Jan Vilém a Leopold Oldřich Libštejnští
25.8.1671 byl do říšského a 14.11.1674 do českého hraběcího stavu povýšen Vilém Albrecht Krakowský
16.10.1700 získal český hraběcí stav Albrecht Jindřich Krakowský ze starší linie této větvé

členové rodu mají nárok na titul hrabě/hraběnka

Vývoj rodu

PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy: MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008 a 2009):

 

Kolowratové

Kolowratové jsou jedním z mála rodů, které zůstaly vždy a za všech okolností věrny katolickému vyznání a byly vždy loajální císařskému trůnu. Naplnili tak heslo „Věrni a stále“, které mají ve svém erbu.

První zmínka o jméně Kolowrat pochází z konce 13. století, z roku 1297. Podle erbu jsou Kolowratové snad původně příbuzní s pány z Janovic, s Čejky z Olbramovic aj. Sledovatelný rodokmen Kolowratů začíná v roce 1347 Albrechtem z Kolowrat. Už v této době se rod rozdělil minimálně do 8 větví, na Libštejnské, Kornouzské, Žehrovické, Bezdružické, Novohradské, Maštovské, Černominské
a Krakowské z Kolowrat. Do našich dob dožila jen větev poslední.

Ze Žehrovické větve se proslavil Jan Žehrovický z Kolowrat († 1473), horlivý přívrženec krále Jiřího z Poděbrad. Účastnil se známého poselství krále Jiřího po západní Evropě, vedené Lvem z Rožmitálu. Jan Žehrovický, fyzicky nevídaně silný a obratný, budil všude po cestách obdiv a byl přirovnáván ke starověkým obrům.

Významných úspěchů dosáhli Libštejnští z Kolowrat, kteří, rozděleni do dvou hlavních linií, vymřeli v roce 1861. Hanuš Libštejnský podporoval krále Zikmunda; ten mu daroval hrady Žebrák, Točník a Dobříš. Hanuš vykonával funkci pražského hejtmana a s nástupem Poděbradské jednoty musel z Prahy uprchnout a skrýt se na Žebráku.
I jeho syn, také Hanuš († 1483), byl velkým odpůrcem krále Jiřího. Byl přesvědčeným katolíkem a po smrti své ženy se věnoval církevní činnosti na pražském arcibiskupství, ale spolu s tím „ pomáhal sváry v zemi ploditi“.
Hanušův syn Albrecht (*1463 † 1510), obratný politik, nahromadil velký majetek. Byl příznivcem městského stavu, což mu přinášelo velkou popularitu a nenávist zároveň. Na počátku 16. století měl velký vliv na události v zemi a podporoval tradiční katolictví proti vlivu českých bratří; podobně se chovalo několik dalších Kolowratů z libštejnské větve, například Jindřich (*1434 † 1467).
V době protihabsburského povstání v roce 1619 byl z Čech vypovězen Jindřich Kolowrat († 1646), který zůstal věrný císaři. Jeho příbuzný Zdeněk Lev, v roce 1624 povýšený do hraběcího stavu, rovněž vykonal cenné služby habsburskému trůnu.
V 17. století vynikl Jan Vilém († 1668), vratislavský a olomoucký kanovník, generál křižovníků s červenou hvězdou a arcibiskup pražský, který zemřel ještě před potvrzením této funkce. Jeho bratr Ferdinand Ludvík (*1621 † 1692) byl maltézským rytířem, velitelem řádového loďstva na Maltě a od roku 1670 velkopřevorem řádu v Čechách.
Z libštejnské větve je jistě nejproslulejší František Antonín (*1778 † 1861), vzdělaný a humanistický šlechtic, český vlastenec v zemském slova smyslu (česky příliš neuměl) a velký příznivec založení Národního muzea, které hmotně i politicky podporoval. Věnoval muzeu své mineralogické sbírky a rozsáhlou knihovnu. Byl také prezidentem Královské české společnosti nauk a podporoval nejrůznější české akce. Údajně vyhověl každému, kdo ho oslovil: „Jsem Čech a jmenuji se Václav…“ Zároveň vykonával od roku 1826 ve Vídni nevděčnou funkci ministra vnitra a byl protiváhou silně reakčních snah kancléře Metternicha. V roce 1847 povolil hrát ve Vídni odvážnou politickou parodii Eduarda von Bauerfelda „Dospělý“. Údajně se při jejím soukromém představení velmi pobavil na účet kancléře Metternicha, ve hře zesměšňovaného. Hra byla politickou senzací. Když ji ovšem zhlédl arcivévoda Ludvík, zděšeně sděloval Kolowratovi, že v té hře vystupuje on sám a Kolowrat také. To však František Antonín mlčky přehlédl. O rok později v souvislosti s revolucí na svou funkci rezignoval, vystoupil ze státních služeb a věnoval se správě svých statků. Zemřel jako poslední člen libštejnské větve a své statky spolu se jménem odkázal Krakovským z Kolowrat. V závěti pamatoval také na potomstvo své sestry a na Národní muzeum.

Linie Krakowských z Kolowrat má své jméno po hradu Krakovci na Rakovnicku. Během 16. a 17. století nezaznamenali Krakovští výraznější úspěchy; teprve v druhé polovině a na konci 17. století bylo několik členů této větve povýšeno do hraběcího stavu. Mezi nimi i Albrecht Vilém Krakovský (*1600 † 1688), od roku 1650 prezident královské komory, v letech 1656-1678 nejvyšší zemský sudí a od roku 1678 nejvyšší hofmistr. Podařilo se mu také značně rozšířit rodinný majetek. Byl pětkrát ženat a jeho potomci rozdělili rod na linii týneckou a březnickou. Týnečtí Kolowratové zastávali významné funkce ve státní správě a v armádě. Emanuel Václav (*1700 † 1769), v roce 1738 jmenovaný viceadmirálem maltézského řádového loďstva, byl těžce raněn v bojích s Turky a později se vyznamenal v bitvě u Kolína. Tato větev rodu vymřela v roce 1881. Březnická linie získala majetek dědictvím po Janu Jeníškovi, svobodnému pánu z Újezda († 1728). (Předkem Jana Jeníška byl Přibík Jeníšek, který proslul
v pobělohorském období jako prokurátor královské komory a bylo mu svěřeno vyšetřování vzbouřených stavů.) Dědic Vilém Albrecht Krakovský (*1678 † 1738) spojil své jméno s Jeníškovými a od té doby se členové této větve rodu jmenovali Kolowrat-Krakovský, svobodný pán z Újezda.
Jan Nepomuk Karel (*1748 † 1816), maltézský rytíř a válečník, se účastnil tureckých válek; v roce 1789 byl činný při dobývání Bělehradu a byl vyznamenán mnoha vojenskými řády. Jeho mladší bratr Alois Josef Krakovský (*1759 † 1833) se věnoval církevní kariéře. Studoval v Praze a v Římě, byl kanovníkem v Olomouci, od roku 1812 vykonával funkci biskupa v Hradci Králové a v roce 1830 byl jmenován pražským arcibiskupem. Přestože trpěl poruchami zraku a sluchu, vykonával své funkce velmi svědomitě. Posledním z Kolowratů na Březnici byl Jan Nepomuk Karel (*1794 † 1872). Byl nadšeným českým vlastencem, členem Matice české a podporovatelem Národního muzea; tomu také odkázal své sbírky. Jeho dar z březnické knihovny představuje dodnes to nejcennější, co Knihovna Národního muzea vlastní. Březnici a další statky zdědila po jeho smrti rodina jeho sestry Marie Antonie (*1805 † 1837), provdané za hraběte Pálffyho, s podmínkou, že dědic Eduard Pálffy (*1836 † 1915) přijme predikát „z Újezda“, což se stalo.
Rod Krakowských žil dále v druhé linii na zámku v Radeníně. Z jeho příslušníků vynikl hrabě Leopold (*1727 † 1809), vzdělaný, schopný a zkušený politik, jehož si oblíbila císařovna Marie Terezie. Vykonával funkci nejvyššího kancléře a později i ministra vnitra (*1796 † 1808). Získal četná vyznamenání včetně Řádu zlatého rouna.
Jeho synové rozdělili rod na dvě větve, z nichž starší vymřela po meči na počátku 20. století.
Leopoldův syn Filip František (*1756 † 1836), zakladatel starší linie, byl krajským hejtmanem a při rušení kláštera v Doksanech (1782) se hrubě choval k proboštovi a řeholnicím, a proto byl z úřadu sesazen. Jeho pravnuk Rudolf (*1830 † 1903) proslul jako významný přírodovědec, zvláště v oboru včelařství. V první polovině 19. století došlo k dalšímu rozdělení této větve rodu, na linii Leopoldovu (*1804 † 1863) a Theodorovu (*1806 † 1875).
Známou osobností v českých dějinách je Theodorův syn Zdeněk (*1836 † 1892), (z mladší větve) český historik a spisovatel. Napsal několik divadelních dramat, například „Libuše“, a řadu veseloher („Dva sousedé“, „Domácí prostředek“). Po vymřelé linii hrabat Kolowratů-Liebsteinských zdědil majetek i jméno, takže se jeho potomci dodnes jmenují Kolowrati-Krakovští-Liebsteinští.
Jeho syn Hanuš (*1879 † 1955), signatář známé petice českých šlechtických rodů v roce 1939, působil v diplomatických službách a v roce 1912 se zasloužil o českou účast na olympijských hrách ve Stockholmu. Jeho synu Kryštofovi (*1927 † 1999) byl v současné době navrácen zámek Rychnov nad Kněžnou.
Z posledních generací Leopoldovy linie Kolowratů je známý Alexandr (*1886 † 1927), automobilový závodník, který za volantem také zahynul. Alexandr byl rovněž zakladatelem společnosti „Sachsa-Film-AG“. Jeho bratr Jindřich (*1897 † 1996) byl před první světovou válkou publicisticky činný a napsal pozoruhodnou práci „Psychologie bolševismu”. Na svých statcích v západních Čechách podporoval českou menšinu, a proto musel po záboru Sudet v roce 1938 uprchnout. Za války se zúčastnil protinacistického odboje a po osvobození byl jmenován československým vyslancem v turecké Ankaře. V roce 1948 odmítl poslušnost komunistické vládě. Byl zbaven občanských práv a majetek mu byl opět zkonfiskován. Odešel proto s rodinou do Spojených států, kde se živil jako farmář a obchodník s tělocvičnými pomůckami. Pražský Kolovratský palác, který mu byl navrácen, pronajal dosavadnímu uživateli, Národnímu divadlu, za symbolickou cenu 1 Kč ročně. Po jeho smrti se restituovaného majetku ujal nejmladší syn Tomáš (*1943 † 2004). Jeho prostřední syn Arnošt (*1935) publikoval několik knih s autobiografickou tematikou a napsal několik filmových scénářů.

 WIKIPEDIE

Wikipedie je mnohojazyčná webová encyklopedie se svobodným obsahem, na jejíž tvorbě spolupracují dobrovolní přispěvatelé z celého světa. Jejím cílem je tvorba a celosvětové šíření volně přístupných encyklopedických informací. Encyklopedie
byla spuštěna 15.1.2001. Česká verze byla zahájena 3.5.2002.

Kolovratové

Kolovratové (starým pravopisem Kolowratové) jsou starobylý český šlechtický rod, původem ze středních Čech, jehož historie sahá až do konce 13. století. Rod Kolowratů hrál nezanedbatelnou úlohu v historii a politice nejen v Čechách, ale i v celé střední Evropě. Řada příslušníků rodu Kolowratů podporovala umění, kulturu, vzdělání, hospodářský a stavební vývoj a podílela se na ekonomicko-sociálním rozvoji státu. Najdeme mezi nimi nositele dědičných říšských i českých hraběcích titulů či rytíře řádu zlatého rouna, mnoho z nich získalo také vysoká vojenská, císařská či papežská ohodnocení. Členové rodu zastávali nejrůznější významné funkce, díky nimž se zapsali do historie. Našli bychom mezi nimi polní maršály, první ministry, nejvyšší kancléře, královské místodržící, guvernéry, ambasadory, arcibiskupy a také podporovatele českého národního obrození.

Počátky rodu 

Bájný příběh 

Bájný příběh podle Bohuslava Balbína vypráví o silákovi, který zachránil českého krále a jeho malého syna před jistou smrtí, když zachytil loukotě jejich vozu a zastavil tak splašené koně. Rodové příjmení Kolowrat pak vzniklo spojením slov „kolo” a „vrátit” a na počest této události směli páni z Kolowrat užívat erb v podobě kola s osmi loukotěmi.

Kronikář Dalimil pokládá za prvního předka rodu Kolowratů lučanského knížete Vlastislava, což však dnes nelze nijak doložit. Podle tradice a listinného falsa pochází rod Kolowratů z konce 13. století a jeho kolébkou je ves Kolovraty poblíž Uhříněvsi u Prahy, kde kdysi stávala tvrz. Podle tohoto falsa je zmiňován k roku 1297 Zosimír z Kolovrat a z Průhonic.

Zakladatel rodu  

Za zakladatele rodu a prvního historicky doloženého pána z Kolowrat je považován až Albrecht starší z Kolowrat, jehož předkové pocházeli z vesnice Kolovraty. Hejtman a maršálek královny Anny Svídnické (manželky Karla IV.), přísedící zemského a dvorního lenního soudu vstupuje do historie v roce 1347, kdy figuruje jako svědek při prodeji Rožmitálu. Se třemi manželkami měl osm dětí, z toho šest synů, kteří položili základy tohoto šlechtického rodu. V roce 1373 zakládá Albrecht z Kolowrat v Ročově augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie, kde je také po své smrti pohřben.

Rodové větve  

Během 14. a 15. století se rod Kolowratů rozdělil do osmi rodových větví, které jsou odvozovány od synů Albrechta z Kolowrat. Známe tedy Kolowraty Liebsteinské (konec 14. století–1861), Nowohradské (konec 15. století–1802), Bezdružické (počátek 15. století–1642), Maštovské (polovina 15. století–1623), Černonické (počátek 15. století–1534), Kornhauzské (konec 14. století–1511/20), Žehrovické (počátek 17. století–1473) a jediné dosud žijící – Krakowské.

Kolowrat-Krakowští

Linie rodu Kolowrat-Krakowských odvozuje svůj název od hradu Krakovec u Rakovníka, který zakoupil v roce 1443 Albrecht z Kolowrat  (*1422 † 1470) a založil tak nejpočetnější větev Kolowratů, jejíž potomci žijí dodnes.
Význačným příslušníkem linie Kolowrat-Krakowských je bezesporu vzdělaný a schopný politik, kterého si dokonce oblíbila Marie Terezie – hrabě Leopold Vilém (*1727 † 1809), který získal řád Zlatého rouna. Leopold Vilém měl se dvěma manželkami 17 dětí a nejmladší z nich – hrabě František Xaver (*1783 † 1855) je společným předkem všech dnes žijících potomků pánů z Kolowrat. Jeho nejstarší syn Leopold (*1804 † 1884) zakládá starší týneckou, tzv. Leopoldovu linii a druhý syn Theodor (*1806 † 1875) mladší rychnovskou, tzv. Theodorovu linii.

Leopoldova větev Kolowrat-Krakowských, dnes spravuje lesy na Tachovsku, Klatovsku a vlastní majetky v Praze. Theodorovi potomci sídlí na Rychnovsku a dnes používají variantu jména Kolowrat-Krakowští-Liebsteinští. Rychnovsko-černíkovické panství nyní spravuje hrabě Jan Egon, syn hraběte Kryštofa Jaroslava (1927–1999), který se po roce 1989 vrátil do Československa z rakouského exilu.

Kolowrat-Liebsteinští 

Rodovou linii zakládá Albrecht mladší z Kolowrat (uváděn 1369–1416), sídlí na hradě Libštejn, od kterého odvozují také svůj název. V majetku Liebsteinských byli mimo jiné statky Krašov, Kolešovice, Bezděkov a Jezeří. Rodová linie vymírá s nejslavnějším členem rodu hrabětem Františkem Antonínem II. v roce 1861. František Antonín II. (*1778 † 1861) se stal v letech 1836–1848 1. ministerským předsedou Rakouského císařství, de facto 2. mužem v Rakousku-Uhersku. Získal řád Zlatého rouna. Před ním se držiteli řádu stali také hrabata František Karel I., Norbert Leopold či Vincenc Maria Kolowrat-Liebsteinští. Mezi členy rodu patřili také významní mecenáši, například hrabě Václav (*1634 † 1659) zafinancoval výstavu profesního domu a chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně v Praze.

Kolowrat-Nowohradští 

Zakladatelem této linie byl Albrecht († 1491), bratr Jana Bezdružického. Rod vlastnil tvrz v Jimlíně, nedaleko od něj si však postavili Nový Hrad, podle něhož získali také své jméno. Dále vlastnili Buštěhrad, Košátky, panství Mělník, Libochovice, Krásnou Horu, Lnáře, Vimperk nebo palác na Hradčanského náměstí. Tato rodová linie vymírá Františkem Antonínem v roce 1802.

Z významných členů rodu jmenujme Jáchyma, který dosáhl politické kariéry na dvoře Rudolfa II. ve funkci místodržícího. Stal se také karlštejnským purkrabím, během této funkce nechává opravit a rozšířit Karlštejn. Zastával tedy zemský i dvorský úřad, což nebylo příliš obvyklé. Hynek (Ignác) Jindřich (*1575/77 † 1628) se proslavil díky své duchovní kariéře, neboť se stal zástupcem olomouckého biskupa Františka kardinála Dietrichsteina, byl zvolen také proboštem olomoucké kapituly. Wolf
(† 1609) byl poručníkem Petra Voka z Rožmberka, kterému radil jak v obchodních, tak politických otázkách. Stal se zemským soudcem a zastával další dvorské úřady. Zajímavou osobností je také Jan Václav, který v roce 1675 koupil statky Přimda a Velké Dvorce, které se staly sídli rodu Kolowratů.

Kolowrat-Bezdružičtí 

Rodovou linii Bezdružických založil čtvrtý syn Albrechta z Kolowrat Purkart († před 1410). Svůj název získali díky vlastnictví statku Bezdružice. Jeho potomci vlastnili Bezdružice a Opočno, dále pak Buštěhrad, Bystrou, Svojanov, Chrášťany a Bělou pod Bezdězem. Rod vymírá roku 1642 po přeslici.

Jednou z významných postav rodu byl Jiří (*1481 † 1526), který byl nejvyšším zemským soudcem a stal se svědkem soupeření panského stavu s královskými městy a moc v zemi. Dalším významným členem rodu byl Václav († před 1539), který byl nejvyšším lenním soudcem a purkrabím na Vyšehradě. Zasloužil se o rozsáhlou opravu rodového kláštera v Dolním Ročově.

Kolowrat-Mašťovští 

Zakladatelem větve Mašťovských z Kolowrat byl Herbort. Vlastnili statky Mašťov, podle kterého odvozovali také svůj název, Ročov a Pnětluky. Linie Mašťovských pravděpodobně vymírá Herbortovým vnukem Václavem v roce 1623, neboť k tomuto roku se váže poslední písemná zmínka o této linii rodu Kolowratů. Za zmínku stojí ale další Václav († před 1555), jenž byl hejtmanem žateckého kraje, v roce 1554 byl nejvyšším dvorským lenním soudcem v Čechách.

Kolowrat-Kornhauzští 

Tato větev rodu dostala název podle německého pojmenování obce Mšec. Založil ji druhý syn Mikuláše Žehrovského z Kolowrat Jan (*1393 † 1437). Kornhauzští z Kolowrat vymřeli po meči v letech 1511–1520.

Kolowrat-Žehrovští

Zakladatel této větve byl nejstarší syn Mikuláše z Kolowrat Albrecht († asi 1416). Rodová linie odvozuje svůj název od tvrze Žehrov. Albrecht zdědil po otci statek Žehrovice a sídlil na tvrzi Žehrov. Mezi majetky Žehrovských počítáme také Úhošťany, Dolany, Mšec, Černoc a Dobrovíz. Tato větev rodu Kolowratů vymřela po přeslici roku 1473.

Nejslavnější příslušník této větve rodu byl Jan (uváděn 1434–1473), syn Mikuláše Žehrovského a Anny Bekové z Dubé. Proslavil se díky tomu, že byl spojencem Jiřího z Poděbrad a zúčastnil se jeho mírového poselstva ve střední a západní Evropě v letech 1465–1467. Anglický král Eduard IV. mu udělil Zlatý řád a pasoval jej na rytíře. Proslavil se také díky mnoha rytířským turnajům, kterých se účastnil. Díky své výšce a síle byl obávaným rytířem.

Historie

14. století

Zakladatelem rodu a prvním písemně doloženým příslušníkem rodu Kolowratů se stal Albrecht starší (zemřel 1391). Písemně je poprvé zaznamenán jako svědek při prodeji Rožmitálu v roce 1347. Je znám především díky tomu, že se stal maršálem královny Anny Svídnické, manželky císaře Karla IV. Společně se svými syny nechává založit augustiniánský klášter Nanebevzetí Panny Marie v Dolním Ročově, který je i dále v rodě udržován. Zde je Albrecht starší také pohřben a k jeho náhrobku se váže rodová pověst, která se traduje po staletí. Albrechtovi synové a vnuci položili základ osmi rodovým větvím šlechtického rodu Kolowratů. Jeho nejstarší syn Albrecht mladší (uváděn 1369–1416) založil větev Kolowrat-Liebsteinskou a snad i Kolowrat-Krakowskou, jejíž potomci žijí dodnes. Po vzoru otce finančně podporoval klášter v Dolním Ročově.

15. století 

Hanuš I.  (uváděn 1390–1450) se stal bezesporu jedním z nejmocnějších mužů v zemi, neboť se v roce 1437 stal jedním ze šesti dočasných správců království českého po dobu, než se nový král ujme vlády. Poté se stal dokonce hejtmanem měst pražských. Jeho syn Hanuš II. (uváděn 1430–1483) se na rozdíl od svého děda a otce nevěnoval politické kariéře, jak se od něj očekávalo, ale obrátil se na duchovní stranu. Stal se administrátorem Pražského arcibiskupství. Proslavil se především jako mecenáš katolické církve, a to svým činem, kdy v roce 1465 daroval do Svatovítského pokladu stříbrný drahokamy posázený Kolowratský plenář s relikviemi českých patronů, dále kalich s paténou a vyšívaný ornát. Kapitulní knihovně daroval vzácný iluminovaný rukopis cestovního brevíře a další inkunábule.

Z rodu Žehrovských jmenujme Jana (uváděn 1434–1473), který se stal spojencem krále Jiřího z Poděbrad zúčastnil se jeho mírového poselstva ve střední a západní Evropě v letech 1465–1467.

16. století 

Z rodu Nowohradských je znám Jáchym (2. polovina 16. století), který dosáhl politické kariéry na dvoře císaře Rudolfa II. ve funkci místodržícího. Stal se také karlštejnským purkrabím, během této funkce nechává výrazně opravit a rozšířit Karlštejn. Zastával tedy zemský i dvorský úřad, což nebylo příliš obvyklé. Dále můžeme jmenovat Ignáce Jindřicha (*1575/77 † 1628), který se proslavil naopak díky své duchovní kariéře, neboť se stal zástupcem olomouckého biskupa Františka kardinála Dietrichsteina, následně byl zvolen dokonce proboštem olomoucké kapituly.

Z příslušníků rodu Bezdružických zmiňme Jiřího (*1481 † 1526), jenž byl nejvyšším zemským soudcem a stal se svědkem soupeření panského stavu s královskými městy o moc v zemi. Dalším významným členem rodu byl Václav († před 1539), který byl nejvyšším lenním soudcem a purkrabím na Vyšehradě. Pokračoval v tradici udržitelnosti kláštera v Dolním Ročově, zasloužil se tak o rozsáhlou opravu celé stavby.

17. století 

Během 17. století se událo mnoho významných změn. Pro rod Kolowratů jsou nejdůležitější události, kdy jednotliví členové byli povyšování do českých a říšských hraběcích stavů. V roce 1629 byla mezi mužskými příslušníky všech větví rodu uzavřena rodová dohoda, ve které byla sjednána nedělitelnost majetku, udržování kláštera v Dolním Ročově, zachování erbu a rodové historie a nemísení rodové krve.

Toto období bylo bohaté na mnoho výjimečných osobností. Mnoho z nich se stalo významnými mecenáši především katolické církve. František Karel I. (*1620 † 1700), držitel řádu Zlatého rouna během svého života finančně podporoval výstavbu mnoha církevních budov. V roce 1674 založil fideikomis sestávající z Rychnova nad Kněžnou, Černíkovic a Borohrádku. Oldřich František (*1607 † 1650) stál u vzniku kapucínského kláštera v Sušici, podpořil založení jezuitských kolejí v Klatovech, v Březnici a v Hlohově. Kryštof Jaroslav (*1604 † 1659) v letech 1647–1648 zajistil rozsáhlé opravy kláštera augustiniánů v Dolním Ročově.

Václav (*1634 † 1659) je považován za největšího mecenáše celého rodu, neboť se v roce 1654 vzdal celého majetku a věnoval jej na výstavbu chrámu sv. Mikuláše a profesního domu na Malé Straně. Maximilian Norbert  (*1660 † 1721) finančně pomohl, po odchodu francouzských vojsk ze země, zajistit opravy jezuitské koleje, gymnázia a semináře v Klatovech. V neposlední řadě jmenujme poslední manželku Viléma Albrechta I. (*1600 † 1688) Ludmilu Evu Františku (1616–1695), která odkázala v roce 1691 své diamantové šaty pražské Loretě, z nichž byla vyhotovena Paprsková monstrance známá jako Pražské slunce. Zajímavou osobností je ale i sám Vilém Albrecht I., nejvyšší hofmistr a zemský soudce, který díky své obratnosti a podnikatelskému duchu rozšířil vlastnictví Kolowratů o mnohé statky. Mimo jiné v roce 1688 založil fideikomis finanční pro primogenituru a pro sekundogenituru sestával z Týncem, Běšin a dalších statků.

Jan Vilém Vojtěch (*1627 † 1668) zasvětil svůj život duchovní kariéře, byl několikanásobným kanovníkem a prelátem. V roce 1668 se stal dokonce pražským arcibiskupem.

18. století 

V 18. století získalo mnoho příslušníků rodu významná ocenění, stali se například držiteli cenných řádů. Několik z nich získalo dokonce řád Zlatého rouna, mezi ně můžeme zařadit Norberta Leopolda (*1655 † 1711), celoživotního podporovatele katolické církve a císařovny Eleonory, pro kterou vykoupil Karlštejn do svého majetku. Stal se zakladatelem bohaté obrazové sbírky, kterou jeho nástupci rozšiřovali o nová umělecká díla. Dalším významným držitelem ocenění a tohoto řádu Zlatého rouna je Filip Nerius (*1686 † 1773), zakladatel hrobské pošlosti, dlouholetý nejvyšší purkrabí českého království a zemský sudí. Dalším držitelem se stal Leopold Vilém (*1727 † 1809), jenž získal také velkokříž uherského řádu sv. Štěpána a řádu Leopoldova. Vykonával post prvního státního a konferenčního ministra a nejvyššího česko-rakouského kancléře, byl ale také schopným podnikatelem v tabákovém a jehlovém průmyslu.

Významných ocenění se dočkal polní maršál a generál Jan Nepomuk Karel Josef (*1748 † 1816), když za svůj život získal velkokříž řádu Leopoldova a řádu Čestné legie a vojenský řád Marie Terezie, stal se také komturem řádu Maltézských rytířů. Polním maršálem a vojenským velitelem na Moravě se stal Kajetán František (*1689 † 1769). Generálem, polním podmaršálem, majitelem pluku „Kolowrat“ se stal Emanuel Václav (*1700 † 1769), který byl mimo jiné také velkopřevorem řádu Maltézských rytířů.

Zmiňme ještě Viléma Albrechta II., nejvyššího kancléře království českého, který převzal dědictví po vymřelém rodu Jeníšků z Újezda a díky tomu získal mnoho statků, včetně Březnice, které zůstali v majetku rodu Kolowratů.

19. století 

Nejvýznamnějším politickým činitelem z rodu Kolowratů byl bezesporu František Antonín II. (*1778 † 1861) držitel řádu Zlatého rouna. Stal se 1. ministerským předsedou Rakouského císařství, zastával tedy jeden z nejvýznamnějších postů rakouského císařství, když se stal de facto druhým mužem po císaři Ferdinandu I. Dlouhé 19. století poznamenalo rod Kolowratů mnoha významnými okamžiky. Členové rodu stáli u vzniku většiny národních institucí, které symbolizovaly jednotu českého národa. I v tomto období se mezi Kolowraty našli velcí mecenáši, filantropové a podporovatelé umění a kultury.

Již zmiňovaný František Antonín II., držitel mnoha ocenění, pomáhal řadě českým uměleckým a vědeckým spolkům, finančně také zajišťoval vydávání českých knih, ač sám česky hovořil jen málo. Spolu s Josefem Mariem (*1746 † 1824) a Janem Nepomukem Karlem (*1794 † 1872) stál u vzniku Vlasteneckého muzea (dnes Národní muzeum), kterému mimo jiné odkázal knihovnu se vzácnými tisky a sbírku minerálů. Jan Nepomuk Karel (zv. Hanuš), rytíř řádu Maltézských rytířů, muzeu také odkázal své sbírky a březnickou knihovnu s mnoha vzácnými inkunábulemi a iluminovanými rukopisy. Nezapomínal také na podporu českých spisovatelů, finančně zajistil například Boženu Němcovou či Karla Havlíčka Borovského. Jednou z nejvyšších částek přispěl do sbírky na výstavbu Národního divadla. František Josef II. (*1747 † 1829) stál při zrodu další významné instituce, obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění (dnes Národní galerie), které daroval svou rozsáhlou obrazovou sbírku.

I v tomto období se našli příslušníci rodu, kteří se vydali cestou politické či vojenské kariéry. Vincenc Maria (*1749 † 1824) byl držitelem řádu Zlatého rouna a mnoha dalších ocenění, stal se velkopřevorem Maltézských rytířů, ve vojenské kariéře dosáhl hodnosti velícího generála a polního podmaršálka. Právě v této hodnosti velel 4. rusko-rakouské koloně pěchoty o 16 000 mužích v bitvě u Slavkova 2. prosince 1805, kdy se jeho armáda postavila císaři Napoleonu Bonapartovi. František Xaver II. (*1803 † 1873) se stal taktéž velkopřevorem řádu Maltézských rytířů a získal řádu Leopoldův. Je znám především díky své funkci vyslance u císařského dvora. Leopold Maria (*1804 † 1863) zasvětil celý svůj život vojenské dráze, stal se polním podmaršálkem a velícím generálem, stal se dokonce guvernérem Benátek, byl oceněn mnoha řády a vyznamenáními. Z významných politiků jmenujme Leopolda Filipa (*1852 † 1910), který se stal poslancem Českého zemského sněmu a Říšské rady.

Nezapomeňme také na duchovní, zmiňme Alois Josef  (*1759 † 1833), pomocný biskup olomoucký, biskup královehradecký a od roku 1830 arcibiskup pražský.

20. století  

Ve 20. století mezi ostatními vyniká svým talentem filmový producent a průkopník rakouského filmového průmyslu, automobilový a motocyklový závodník, letec Alexander Josef (*1886 † 1927), kterému nikdo neřekl jinak než Saša. Byl držitelem záslužného kříže Františka Josefa. Po první světové válce finančně podporoval výrobu Laurin & Klement, dokonce se stal spolumajitelem této společnosti, finančně zajišťoval některé automobilové závody, spolupracoval s automobilovým designérem Ferdinandem Porschem. Pro film objevil hvězdu Marlene Dietrich a režiséra Michaela Curtize. Do dějin 20. století významně zasáhl také Sašův mladší bratr  Jindřich Josef (*1897 † 1996), jenž byl významným politikem, diplomatem, národohospodářem, protinacistický bojovníkem a mecenášem v duchu rodové tradice. Byl nositelem mnoha vyznamenání a ocenění jak za politické aktivity, tak za celoživotní dílo. Mezi dalšími držiteli řádů jmenujme Bohuslava(*1876 † 1934), Jana (*1879 † 1955) a Zdeňka (*1881 † 1941).

Pokračovatelé rodu

Po roce 1989 se do tehdejšího Československa vrátili z exilu v USA Jindřich Kolowrat-Krakowský (*1897 † 1996), kterého, jako jediný z potomků, doprovázel jeho nejmladší syn František Tomáš (*1943 † 2004), aby společně restituovali rodový majetek v Československu. Po navrácení majetku pronajal Kolowratský palác Národnímu divadlu za symbolickou 1,- Kč ročně. Hrabě Jindřich v roce 1996 zemřel a jediným dědicem a správcem rodového majetku stanovil Františka Tomáše.

František Tomáš zakládá s JUDr. Dominikou Kolowrat-Krakowskou, rozenou Perutkovou, rodinu a na svět přichází syn Maxmilián Alexander (*1996) a dva roky poté dcera Francesca Dominika (*1998). Po předčasném úmrtí hraběte Františka Tomáše v roce 2004 přebírá řízení a správu rodového majetku,  z pozice správce majetku, paní Dominika Kolowrat-Krakowská. Ta společně se svými dětmi Maximiliánem a Francescou zakládá dne 26. února 2008 u příležitosti nedožitých pětašedesátých narozenin Františka Tomáše Nadační fond Kolowrátek. V návaznosti na historickou tradici rodu Kolowrat-Krakowských směřují aktivity také do oblasti kultury, vzdělávání a lidských práv, do podpory osob v tíživé sociální situaci a do podpory poskytování sociálních a zdravotně-sociálních služeb.

V dubnu roku 1992 byl dle restitučního zákona vrácen zámek v Rychnově nad Kněžnou včetně sbírek, zámek v Černíkovicích, a v srpnu 1992 i pozemky, tj. lesy a zemědělská půda Kryštofu Jaroslavu Kolowrat-Krakowskému-Liebsteinskému, který zde hospodařil do roku 1999. Nyní správu nad majetkem zajišťuje jeho syn Jan Egon.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Ottův slovník naučný (také Ottova encyklopedie) – česká encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888-1909. Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií na světě a více jak sto let i největší českou encyklopedií. Až v letech 2010–2011 byla v počtu hesel překonána českou verzí internetové encyklopedie Wikipedie.

z Kolovrat

jméno starožitného rodu panského, nyní v hrabském stavu zůstávajícího.
Erb: modrý štít a na něm orlice z polovična stříb. a červená, majíc zl. korunku na hrdle.
Téhož erbu (s malými proměnami) byli páni z Janovic, Čejkové a Dvorečtí z Olbramovic a Zručtí ze Chřenovic. Tito ve XIV. stol. psali se také Kolovraty sedíce na Zruči, Zbraslavicích, Myšlíně aj. sídlech, avšak spojitost jich s pány z Kolovrat není zřejma, ač erb svědčí o stejném původu.

Předek jich Albrecht (1347) držel Ročov, Kornouz a Žehrovice, byl r. 1361-63 maršalkem králové, 1380-91 hejtmanem fojtlandu a založil klášter v Področově († 1391). Měl šest synů: Ješka (r. 1362, tuším toho, který r. 1388 válku z Kornouzu  stropil),   AlbrechtaMikulášePurkartaHerborta a Alše. Tento (Aleš) držel  v r. 1401-20 Březno a zůstavil († 1422) jedinou dceru Dorotu. Od čtyř prostředních pocházejí četné větve. Dcerou jistého Ješka (bratra Albrechtova?) byla Kunhuta, v r. 1386-1401 abatyše u sv. Jiří.

A.

Albrecht (1369 až 1413), druhý syn Albrechtův, držel r. 1392 Krašov, r. 1403 hrad Libštein, r. 1410-13 Eisenberk a byl r. 1405-1410 purkrabí na Lokti. Skrze syny jeho založeny dvě pošlosti.

a) Hanuš
vydatně pomáhal králi Sigmundovi, jenž mu s bratrem zapsal Žebrák, Točník, Dobříš a klášterství Plasské; k tomu držel po otci Krašov. Po smrti cís. Sigmunda účasten byl mnohých běhů veřejných a soukromých a všemožně podporoval vládu Menharta z Hradce, jsa po tu celou dobu hejtmanem měst Pražských. Když však jednota Poděbradská r. 1448 Prahu opanovala, stal se konec moci jeho a ledva že unikl na Žebrák. Syn jeho Hanuš, držitel Krašova a Zbiroha, zatvrdil se proti králi Jiřímu, který od něho Žebrák vyplatil, a jsa pán přísně katolického smýšleni po smrti manželky své Kateřiny ze Šternberka povrhl světem a oddal se stavu duchovnímu. Záhy stal se proboštem kapituly pražské a vyšehradské a r. 1477 administrátorem arcibiskupství, pomáhaje s jinými sváry v zemi ploditi (†23. září 1483). Syn jeho Albrecht (*1463) prodal s otcem statky zavedené Krašov a Zbiroh a seděl na skrovných statcích, avšak za nedlouho pomohl si s manž. Annou Valdšteinskou z Kovaně a využitkuje vtipně a moudře slabosti královy brzy stal se velkým boháčem maje Libštein (od strýců koupený), Kralovice, Krupku, Lovosice, Ostrý, Bělou a Mělník. V r. 1496-97 byl karlšteinským purkrabím, v r. 1496-1502 dvorským hofmistrem, od r. 1503 nejv. kancléřem. Stavu městskému a obecnému lidu byl příznivěji nakloněn, nežli jiní páni jeho stavu, kteří proto na něho sočili. Vliv jeho v zemi byl v posledních sedmi letech jeho živobytí-rozhodný a používal ho k sesílení katolictví a proti Českým bratřím. Památným se stal pro Kolovratskou smlouvu, kterou r. 1504 mezi duchovenstvem a světskými stavy ve Slezsku vyjednal. Zemřel 15. kv. 1510 odkázav jmění své pastorkům, nebo sám dětí neměl.

b) Bedřich
 (1408-32)
syn Albrechtův a bratr Hanušův, pomáhal horlivě katolické straně, ale když r. 1430 hrad jeho Libštein obležen, donucen přistoupiti ku straně pod obojí. Zemřel 6. čce 1432. Kromě dcery Elišky, vdané za Heřmana z Seinsheimu, měl syny
Jindřicha (1434-67) a Beneše (1447-94). Onen vyženil s Kačkou z Kunvaldu Buštěhrad, tento převzal Libštein. Proti Jednotě Poděbradské stáli oba, když však Jiří byl za krále zvolen, zachovávali mu věrnost i v těžkých dobách zkoušení.
Beneš býval fojtem Horní Lužice a zemřel před r. 1497 (manž. Eliška z Cítova).
Syny své Jana a Jindřicha tuším přečkal a tak dostal se Libštein s částí klášterství Plasského vnuku Jaroslavovi, jenž jej prohospodařil. S manž. Alžbětou z Vrtby vyženil Tušovice a Staré Sedlo. Zemřel okolo r. 1530. Nejstarší syn Frydrych (†1532) zemřel bez dědiců. Skrze bratří jeho (z druhého manželství s Marianou Žďárskou z ChrastuAlbrechta a Jaroslava založeny nové pošlosti této větve.

aa) Starší hraběcí pošlost

Albrecht († r. 1586) držel Tušovice a Staré Sedlo a z trojího manželství měl pět synů a dceru Kateřinu vd. Krakovskou1. Jan (†1616) sloužil arciknížeti Ferdinandovi a zdržoval se s ním v Tyrolsku, kde pojal manž. Kateřinu z Bojmundu (†1618) a s rodinou svou se poněmčil. Od něho pocházeli pozdější Libšteinští2. Jaroslav (†1617) držel Starosedlský Hrádek a z dvojího manželství dětí neměl. 3. Jindřich, pán vzácných staročeských ctností, držel od r. 1603 Žichovice a po konfiskaci také Střelu a Řepici. Byl nejprve hejtmanem Nového Města praž., vypověděn r. 1619 z Čech pro věrnost k cís. rodu, stal se r. 1623 dvorním sudím, r. 1627 nejv. sudím zemským, pak byl r. 1635-43 nejv. kom. a r. 1643-46 nejv. hofmistrem (†6. bř. 1646). Z manž. Elišky z Lobkovic (†1663) měl syna Frant. Oldřicha, jenž držel Hrádek a Žichovice, zdědil Bystrý po vymření Bezdružických a koupil r. 1642 Banín. Byl presidentem čes. komory (1636-45), pres. dvorské komory (1637-48), nejv. kom. (1643), nejv. hofmistrem (1646) a nejv. purkrabím (†1650). Z manž. Lucie Otilie z Martinic (†1651) dětí neměl, a proto dostaly se Hrádek strýci Václavovi, Žichovice mateři a Bystrý manž. 4. Zdeněk Lev sloužil císaři jako nejvyšší, vynikl pro svou činnost v katol. reformací, byl od r. 1638 podkomořím králové a držel od r. 1623 Sloup. Pro svoje zásluhy povýšen r. 1624 do stavu říš. hrabat (†1640, manž. 1. Aléna Eliška Berkovna †1632, 2. Kateřina z Vrtby). Kromě dcery měl jediného syna Václava Františka, jenž držel Starosedl. Hrádek po strýci zděděný (otcovské statky Sloup a Konojedy pro dluhy prodány).
Vstoupiv do jesuitské řehole, témuž tovaryšstvu vše svoje jmění odkázal
a zemřel r. 1659 v Římě. 5. Heralt Václav od r. 1600 na Janovičkách býval hejtmanem čáslavského kraje (†1630) a z trojího manželství měl jediného syna Zbyňka Leopolda, jenž držel po otci Janovičky (statek Žišov dostal se r. 1629 jesuitům). Zbyněk oddav se vojenství zemřel r. 1647 bezdětek. Dotčený Jan (†1616) měl několik synů, z nichž Ferd. Vilém (†1639) byl jesuitou a kanovníkem vratislavským a řezenským a Jan Jiří též kanovníkem řezenským a pasovským. Třetí syn Albrecht koupil r. 1629 Přítoky a Čestín-Kostel a prodav je koupil r. 1647 Rychnov, Zámrsk a Borohrádek. Byl německým místokancléřem a zemřel r. 1648 (manž. Sabina Viktorie z Volkenšteina †1684). Měl několik synů a dcer. Druhý Ferd. Ludvík držel po otci Borohrádek, byl rytířem řádu sv. Jana a zemřel r. 1707 jako nejv. převor. Třetí Jan Vilém byl kanovníkem vratislav. a olomouckým, generálem křižovníků s červ. hvězdou a stal se r. 1668 arcibiskupem pražským, avšak zemřel t. r. před potvrzením. Třetí syn Albert, jenž měl po otci Zámrsk, zemřel r. 1657 ve Francii. Skrze ostatní dva syny povstaly dvě pošlosti:
aaa) Rychnovská pošlost
 Frant. Karel (nar. 1620, †1700) povýšen r. 1658 (20. čce) s bratřími do stavu říš. hrabat. Byl v r. 1661-67 presidentem nad appellacími, pak zemským hejtmanem na Moravě, ve kterémž úřadě, jakož i rozmanitých poselstvích chvály docházel. Držel po otci Rychnov, k němuž přikoupil (1674) Černikovice a jiné statky, též držel Chroustovice (1663) a Lišeň (1668) na Moravě. Z Rychnova zřídil statek nápadní.
Z dvojího manželství měl několik synů a dcer. Statky otcovské dědil syn Norbert Leopold, rytíř řádu zl. rouna a vyslanec ve Španělích. Týž prodal chroustovice a Lišeň, avšak koupil Vamberk, Zlonice a Chlumec a s první manž. Johannou Majd. Hrzankou z Harasova (†1685) vyženil Kyšperk. Zemřel r. 1716. Mladší syn Norbert Vincent držel po otci Vamberk, Zlonice a Chlumec, byl radou nad appellacími a kr. místodržícím. Zemřel r. 1727 prodav statky své kromě Chlumce, který zdědil syn jeho Jan Vincent (†1750); avšak ten měl jedinou dceru Marii Annu (†1829), skrze niž se dostal Chlumec manželu jejímu Václavovi Josefovi hr. z Thunu (†1796) Frant. Karel, starší syn Norbertův, držel Rychnov a Vamberk a zemřel r. 1653. V držení jeho následoval syn Frant. Josef (†1758), jenž měl tři syny. Nejstarší Frant. Josef držel Rychnov, byl rytířem několika řádů, naposled nejv. purkrabím a zemřel r. 1825 (manž. Kateřina z Kolovrat †1812). Druhý syn Vincent byl rytířem řádu sv. Jana, naposled nejv. převorem, GFZM. a držitelem pěšího pluku (†1824). Třetí syn Jan byl ve vojenských službách. Frant. Josef měl jediného syna Frant. Antonína (*31. ledna 1778), pana ušlechtilé, mírné a smířlivé povahy, kromě toho nevšedně vzdělaného. Byl napřed hejtmanem pražským a polic. ředitelem (1807 až 1810), kromě toho zemským kommissařem v tehdejších válkách. Od r. 1811, kdež se stal nejen purkrabím a předsedou zemské vlády, mocně působil na duševní i hmotné povznesení českého národa. Trvalé zásluhy si získal zřízením musea a tím i probuzením národního vědomí. R. 1826 povolán do Vídně, aby řídil ministerstvo vnitřních záležitostí. V tomto úřadě byl jaksi protiváhou zpátečních snah Metternichových usiluje o to, aby si s ním zjednal rovnostejné postavení, čehož však teprve r. 1835 docílil, když nastoupením cís. Ferdinanda I. mírnější opanovali. Dobrotivého císaře dovedl k mírnosti a odpuštění přemlouvati. Po bouřlivých událostech r. 1848 vystoupil ze státní služby a zabýval se zvelebením svého panství. Zemřel 3. dub. 1861 přečkav ušlechtilou manž. svou Růženu ze Vchynic, již byl r. 1801 pojal. Protože byl posledním Libšteinským, přešly nápadní statky do rodu Krakovských, Vamberk a Borohrádek dostaly se potomstvu sestry jeho Karoliny vdané za hrab. Lützowa. Knihovna zemřelého (asi 35.000 sv.) dostala se museu.
bbb) Zámrská pošlost
Leopold Oldřich
, nejmladší syn Albrechtův, držel Zámrsk a Dobříkov a byl nejv. lejtenantem (†1690). Z manž. Kateřiny Barbory z Kolovrat měl 3 syny. Nejstarší Vilém Albrecht oddal se kněžství, byl děkanem olom. kapituly a koupil na Moravě statky Biskupice, Vranovou a Lhotu (†1729). Nejmladší Frant. Leopold byl rytířem řádu sv. Jana, naposled vratislav. komturem a zemřel r. 1716 na Maltě.
Bratr jich Jan Norbert měl po otci Zámrsk a po mateří Adršpach a po bratru zdědil moravské statky (†1736). Syn jeho jeden, Rudolf (†1748), měl Zámrsk, který po něm dědil bratr Josef Jeronym, pán na Adršpachu. Týž zemřel r. 1750 zůstaviv jediného syna Rudolfa. Ten zemřel r. 1772 a dcera jeho pohrobná r. 1773, tak že všechno jmění zdědila vdova Maria Antonie v. Blümegen.

bb) Mladší panská pošlost
Jaroslav 
vyženil s druhou manželkou Zikanií z Gutšteina (†1593) Petršpurk
z části a z části dokoupil, držel též Rabštein a mnohé drobné statky, býval fojtem v Dolní Lužici (†1595). Pět synův jeho rozdělilo se r. 1595 tak, že Mikuláš měl Žíhel, Beneš Běstno a Hokov, Jáchym Rabštein, Karel Libořice a Jaroslav Petršpurk.
Nejstarší žil v Brunšvicku a sešel bez dědicův, nejmladší Jaroslav (†1619) měl jen tři dcery, jichž dědictví Petršpurk a Soseň r. 1623 pobráno. Jáchym získal také Udrč, Libkovice a Martice, které mu zabrány, avšak ponechán mu Rabštein, protože manž. Kateřina Berkovna byla katoličkou a dcery své Zbynku a Annu katolicky vychovala. Když však Jáchym r. 1631 nepřátele císařovy podporoval, vzat mu i Rabštein a zemřel r. 1635 v chudobě. Beneš, c. k. panatýr (†1617), koupil Kolešov.
Starší syn Jaroslav Julius měl Kolešov a Kryry, jež mu r. 1623 zabrány, ale že císaři ve vojště sloužil, jsa r. 1654 minsterberským a r. 1654 loketským hejtmanem, dostal statek Charvatce a koupil Chýšku a Mnichov (†1656). Bratr jeho Ferdinand r. 1623 na milost přijat a podržel Hokov, k němuž Strojetice přikoupil (†1648). Měl jediného syna Julia Albrechta, jenž držel Hokov a r. 1683 bezdětek zemřel. Nejdéle trvalo potomstvo Karlovo, jenž měl Libořice (†1606). Tyto podržel syn Vilém Bedřich, poněvadž se ze všech obvinění (1623, 1631) vytočil (†1641). Měl dvě dcery a dva syny, Jaroslava Julia (na Libořicích †1686) a Volfganga na Černoci a Lukách. Onen měl syny Maximiliána Lva (†1720) a Ferdinanda (†1725), z nichž tento měl Libořice, avšak Ferdinandovi synové Jan Julius (†1723) a Kajetán záhy pomřeli. Volfgang měl několik dcer a syny Antonína (†1699), jenž měl Černoc, a Leopolda (†1685), jenž měl Luky. Václavem Ferdinandem (+1731), synem Antonínovým, tato pošlost vymřela.

B.
Kornouzští z Kolovrat

Mikuláš (1369-92), druhý syn Albrechtův, držel po otci Kornouz. Tento měli po něm synové Albrecht a Jan, z nichž onen záhy zemřel. Jan měl dceru Elišku vdanou za nešťastného Jana Roháče z Dubé. Jeho snad syny byli Jan (1460)
Zbyněk (1455-1500). Tento držel Kornouz. Synové jeho Jindřich (1501-20), Vilém a Jan (†1512) byli této pošlosti poslední, neb po Jindřichovi zůstaly
jen tři dcery.

C.
Žehrovští z Kolovrat


 pocházejí snad od dotčeného Albrechta, syna Mikulášova, jenž ok. r. 1416 zemřel, odděliv se tuším Žehrovici. Jan (1416 až 1437)  skrze manž. Elišku dostal se v držení Dolan a Úhošťan (†1445), Mikuláš bydlel v sev. Čechách a s manž. Annou Berkovnou z Dubé držel Suppersdorf v Sasích (†1447). Syn jeho Jan mladší bydlel v Mühlberce. Jindřich držel Žehrovice v r. 1452-1475. Bratrem jeho snad byl Jan Žehrovský z Kolovrat (1450 až 1473), jenž byl horlivým přívržencem Poděbradské strany. R. 1465 přidán byl poselství královskému, které vedl Lev z Rožmitála do západních zemí, a všude odiv působil obratností a silou svého těla, tak že ho přirovnávali k předvěkým obrům. Odsouzenému králi věrnost zachovával. Zemřel 5. srp. 1473 a pohřben v Kolíně n. L. Mikuláš, syn Janův a Elišky z Dolan, držel (1445) po mateři Úhošťany a Dolany, později jiné drobné statky a žil ještě r. 1496 nazývaje se starším. Jiný Mikuláš (mladší) seděl v Slansku, byl r. 1506 purkrabím na Karlšteině a zemřel r. 1510, zůstaviv nezletilou dceru, tak že na něm tato pošlost přestala.

D.
Bezdružičtí z Kolovrat

 Předkem jich byl Purkart, třetí syn Albrechtův (1380-1404), jenž držel Bezdružice na Plzeňsku a Opočen v Žatecku. Zemřel ok. r. 1410 zůstaviv z manž. Bonuše tři syny, PurkartaAlše a Jana. Při rozděleni dostal Aleš Opočen a ostatní Bezdružice. Purkart sloužil horlivě katol. straně až do r. 1426 a zemřel před r. 1438. Aleš zemřel před r. 1424 zůstaviv vdovu Kateřinu z Ryzemburka. Jan řeč. Kobík stranil katolickým do r. 1426. Purkart měl syny Jana a Albrechta, z nichž onen se stal předkem Bezdružických tento Novohradských z Kolovrat Jan (1438-69) držel Bezdružice a měl 5 synů.
1. Purkart zachoval věrnost králi Jiřímu přese všechna napomínání a dal se r. 1481 mezi bosáky. 2. Jetřich (1469) na Bezdružicích a Buštěhradě zemřel r. 1508.
3. Jiřík (1481-1528) držel Bezdružice, dědil Buštěhrad a koupil Kornouz a byl
v r. 1512-16 nejv. sudím. Byl dobrý hospodář, ale muž sobecký. Nemaje z manž. Elišky z Fictum dětí, odkázal jmění své po smrti manželčině Janovi strýci.
4. Václav (nar. 1457) vyženil s první manželkou Dorotou z Veitmile Košatky, které již z držení rodu nevyšly, a s druhou manželkou Annou Andělkou z Eistebna zboží Hostivické. Byl r. 1499 purkrabím vyšehradským a r. 1512-36 dvorským sudím. 5. Jan žil r. 1481. Potomky měli jen Jetřich a Václav.
Jan (nar. 1498) syn Jetřichův, byl nejv. kamrmistrem a měl děditi statky Jiříkovy, ale zahynul před ním (1526) v bitvě u Muháče. Syn jeho Jetřich držel Krašov, Buštěhrad, Kornouz a Bezdružice. Čásť jich promrhav zemřel r. 1547 bezdětek. Zbytek jmění jeho, Buštěhrad a Kornouz, dostal se synům Václavovým. Z těch byl nejstarší Jan, jenž ujal Košatky a při dělení polovici Buštěhradu obdržel. Zemřel r. 1556 zůstaviv dcery Kateřinu (na polovici Buštěhradu) a Annu, z nichž tato se vdala za Jáchyma Novohradského z Kolovrat a jemu díl svůj Košatky odevzdala.
Skrze ostatní syny Václavovy povstaly dvě pošlosti:
a) Středoklucká
Vladislav držel polovici Buštěhradu (*1575) a zůstavil ji synovi Václavovi Ludvíkovskému, jenž r. 1601 zemřel jmění své zadluživ. Proto r. 1602 Buštěhrad prodán a sirotku Vladislavovi Abdonovi ponechány toliko Středokluky. Týž propadl r. 1623 jmění své (†1623), ale sestra jeho Johanka zase Středokluky koupila (†1641). V statek se uvázala pak dcera Vladislavova Zbynka Polyxena (vd. napřed Vintrfeldova. pak Kaplířova), ale že nebyl zaplacen, prodán r. 1645 jesuitům.
b) Bysterská pošlost
 Ludvík, třetí syn Vaclavův (†1555), obdržel za díl Kornouz, který po něm synové Jan a Zdislav Abdon dědili. Ti od něho mnoho odprodali, pak je držel Jan sám až do r. 1569 a potom měl Záběhlice. Tyto prodal r. 1596, poněvadž s druhou manželkou Bohunkou Zárubovnou z Hustiřan ovdovělou Žehušickou (†1583) statek Bystrý vyženil. Jan byl muž spravedlivý, v r. 1577-85 presidentem nad appellacími a zemřel r. 1604. Synové jeho Ludvík Vilém Jindřich rozdělili se tak, že onen měl Hrochův Týnec a Bezděkov (které mu r. 1623 zabrány) a tento Bystrý. Vilém koupiv zase statek zabraný byl od r. 1640 podkomořím králové, nechvalně se choval k poddaným a zemřel r. 1642, jsa pošlosti Bezdružických poslední. Ač měl dceru, odevzdal Bystrý s Čankovici (koup. r. 1636) Frant. Oldřichovi Libšteinskému.

E.
Novohradští z Kolovrat

Albrecht, syn Purkarta Bezdružického (1447-90), dostal za díl Opočen a Jimlín
a vystavěl na tom zboží v r. 1465-74 Nový hrad. K tomu ziskal Vršovice (†1490).
Měl několik synův, z nichž Albrecht před r. 1488 zemřel a Petr (†1548) dědicův nezůstavil. Ostatní rozdělivše mezi sebou a Petrem Nový hrad (1512)
založili 3 pošlosti.
a) Košatecká pošlost
 Jan (1474-1526) seděl na Novém hradě a měl syny Hynka (†1548) a Václava (†1555). Tento držel Černčice a zůstavil syny Jana (†1600) a Týmu (†1569), z nichž onen seděl na Liběticích a toliko 4 dcery zůstavil. Dotčený Hynek seděl na Novém hradě a z trojího manželství měl syny JáchymaZdenka Jana Ludvíka, kteří drželi napřed Zelenice. Jan měl pak Netluky a od r. 1574 Senec. Jáchym vyženil Košatky a držel půl Buštěhradu. Byl v r. 1575-77 a 1593-97 presidentem čes. komory a v r. 1578 až 1599 purkrabím Karlšteina, kterýžto již sešlý hrad důkladně opravil. Smrtí svou (†1600) ušel ošklivým zápletkám. Syn jeho Jan držel Košatky, Buštěhrad a Mělník a koupil r. 1608 Zákupy (†1613). Z manželky Elišky Berkovny zůstavil syny Zbynka Leopolda (†1630) a Alberta (†1626), kteří dětí neměli; proto dostaly se Buštěhrad a Zákupy Anně Majdaleně z Lobkovic, vdově Zbynkově, která se vdala zase za Jindřicha Julia, kníž. saského, a jemu jmění své odevzdala. Košatky zůstaly rodině.
b) Šťastný
třetí syn Albrechtův, prodal svůj díl Nového hradu a držel pak Kystru (†1552). Měl syny AlbrechtaPetraVáclava a Jana, z nichž tito dva záhy zemřeli. Albrecht byl r. 1574-75 místokomorníkem, držel napřed Horní Kralovice, pak Chrašťany
a naposled Janovičky (†1580). Tyto měl pak syn Šťastný (†1582) a po něm je dědil Petr, Albrechtův bratr, jenž před tím na Oboře, Lišanech a Tedražicích seděl.
Týž zemřel r. 1596 odkázav Janovičky Janovi Bezdružickému.
c) Hraběcí pošlost
Purkart
, čtvrtý syn Albrechtův, držel Albrechtice, jež prodal (†1532). Syny měl Albrechta (†1556) a Jana (†1556) a tento syna Volfa, který držel Nový hrad. Prodav jej r. 1573, získal statky Lnáře, Opálku, Vimberk a Drslavice. Byl r. 1597 nejv. berníkem, v r. 1599-1602 dvorským, v r. 1603 až 1608 zemským sudím, r. 1608 nejv. komorníkem (†1609, manž. Judyta ze Šternberka). Synové jeho Zdeněk Jáchym rozdělili se tak, že onen měl Lnáře, tento Vimberk a Drslavice. Jáchym byl rytmistrem a vše jmění své prohospodařil (†1631), Zdeněk držel s katol. stranou, byl po léta ve Španělích, kdež pojal manželku Eleonoru de Roxas, prodal Lnáře, ale vydědil po vymřeni košatecké pošlosti statek Košatky. Majestátem ze dne 15. října r. 1653 povýšen do hrabského stavu. Od té doby měli Novohradští zlepšený erb, totiž orlici o dvou hlavách (+1658). Syn jeho Jan Václav (†1690) koupil Dvory a Přimdu a z nich a Košatek zřídil nápadní statky pro své potomky a ostatní pošlosti svého rodu. Ze dvojího manželství měl kromě několika dcer 3 syny.
1. Filip Antonín byl nejv. lejtenantem a zahynul r. 1689 na bojišti. 2. Frant. Zdeněk (†1716), předek potomních Novohradských, byl místodržícím a soudcem zemským a býval hejtmanem plzeňského kraje. 3. Volfgang Václav (†1724) držel drobné statky a měl kromě tří dcer syna Antonína (†1748), jenž byl nejv. vachmistrem a neženat sešel. Po Frant. Zdeňkovi držel svěřenství syn Frant. Václav (†1738) a toho přečkal syn Frant. Ferdinand (†1763), jenž měl syna Frant. Antonína (†1802) a dceru Johannu. Onen byl (1768-84) presidentem dvorské komory v mincovních a hornických věcech, ale z manž. Marie Ernestiny
z Buquoy 
dědicův nezůstavil. Nápadní statky spadly tedy na Klaudii Terezii vd. Miačinskou, sestru otcovu již jedinou žijící, a když tato r. 1804 zemřela, na dotčenou Johanku (†1829), vdanou za Ludvíka hrab. Cavriani, po ní pak na posledního Libšteinského a konečně na Krakovské.

F.
Maštovští z Kolovrat

Herbort, pátý syn Albrechtův, držel Černomice a Ročov, býval chebským hejtmanem a zemřel po r. 1420. Měl syny Jana (za živobytí otcova z Ročova se psal) a Beneše řec. Svině, jenž měl Ročov a Pnětluky, ok. r. 1427 hrad Držemberk postavil a r. 1454 získal statek Mašťov. Buď on nebo syn jeho založil na Ročovsku nový hrad Pravdu. Jan (1473-1532), syn jeho, držel také Doupov, ale prodal všecky statky své kromě Mašťova. Synové jeho byli JanBeneš Václav. Jan držel Krásný dvůr a zemřel ok. r. 1580 odkázav svůj statek Janovi st. z Valdšteina. Asi v ty časy zemřel bratr jeho Beneš, jenž držel Poláky. Václav dostal za díl Mašťov, jejž prodal, pak držel Strojetice a byl hejtmanem kadaňského zámku (†1555). Syn jeho Bedřich (1555-1616) prohospodařil Strojetice a měl pak malé statky (Senec a Černoc), o něž také přišel. Měl tři syny, ale přečkali ho jedině Bedřich (naposled 1617) a Václav, kteří drželi drobné statky šosovní. Václav r. 1623 odsouzen polovice jmění a není známo, měl-li tehda statek. Od té doby se nikdo z této pošlosti nepřipomíná.

G.
Černomičtí z Kolovrat

 pocházejí snad od Jana, syna Herbortova Známi jsou jen Albrecht (1434-60)
Herbort (1474 až 1534).

H.
Krakovští z Kolovrat

 pocházeli také od jednoho ze synův Albrechtových, ale není známo, od kterého. Praotec jich Jan připomíná se v r. 1416-18 jako držitel Kolešova a Bezděkova. Zemřel mlád zůstaviv z manž. Škonky ze Žirotína syna Albrechta, jenž r. 1454 Bezděkov držel, ale r. 1443 koupil hrad Krakovec s ujcem Jaroslavem ze Žirotína, jehož díl r. 1445 přikoupil (†1470). Z dvojího manželství měl 4 dcery a syna Jindřicha Albrechta, jenž byl v r. 1504 až 1510 dvor. sudím (†1530, manž. Kateřina z Vartemberka). Synové jeho AlbrechtJan Hynek se r. 1530 rozdělili tak, že měl každý díl Krakovce a nějaký statek. Když Hynek, jenž měl Podmokly, ok. r. 1539 zemřel, zůstali sirotci Jiří Vít (1530-63), jichž všechny statky i hrad Krakovec skoupený prodány. Jan měl Modřejovice, Svinařov a Dub (†1548), ale syn jeho Bernart (†1576) měl jen nepatrný statek. Albrecht držel Všekulov a Šípy (†1543, manž. Barbora Šlikovna). Syn jeho Kryštof Jindřich koupil r. 1569 Krakovec, ale prodal jej zase, pustil statek Všesulov synu Albrechtovi a podržel jen Šípy a Libyni (†1596). Z dvojího manželství měl 6 synův a 3 dcery. Nejstarší syn Albrecht (†1592) byl předkem Krakovských ještě žijících. Druhý byl Jan Jindřich (†1592); třetí Abund (†1604) držel Šípy a z manž. Anny Marie ze Vchynic měl potomstvo. Čtvrtý Maximilián držel Libyni (†1645), pátý Karel (†1629) držel napřed Krakov, pak Kovanice a zůstavil syna Kryštofa Jindřicha (†1643), jenž potomkův neměl. Šestý syn Bohuslav Jiří (1607 až 1641) seděl na Dražovicích. Abund měl syny Kryštofa Jaroslava Jiřího Albrechta (1604-31), kteří se o Šípy rozdělili. Onen vyženil s Annou Kateřinou Kaplířkou statek Olešnou a zdědil Dražovice (†1659).
Synové jeho byli: 1. Arnošt Abund (†1686), rada dvor. kom. soudu. 2. Albrecht Jindřich na Libyni, pak na Řídké, rada čes. komory, povýšen 10. října 1700 do hrabského stavu (†1704). 3. Maxim. Václav, 20. pros. 1701 též povýšen do hraběcího stavu. 4. Bohuslav Oktavián na Svojetíně a Pavlčíně. 5. August (†1695). Ti všichni bez přiroz. dědiců sešli. Dotčený Albrecht měl z dvojího manželství (1. s Žofií, 2. Levinou, obou Šlikoven z Holiče) syny Bernarta Alexandra Volfa Viktoryna (1592-1617), z nichž onen držel až do r. 1605 Všesulov a zchudl úplně (manž. Lidmila Týřovská z Enzidle). Mladší syn Rudolf Jošt (†1643) byl c. k. nejvyšším. Starší Vilém Albrecht vyženil s první manž. Annou Evou z Vidršperka (†1638) statek Týnec a moudrým využitkováním okolností dovedl toho, že k Týnci přikoupil mnoho okolních statků.
S druhou manž. Annou Kateřinou z Rozdražova dostal Chlumec a kromě toho zdědil Žichovice. Byl r. 1637 hejtmanem Nového Města praž., r. 1650 presid. komory, r. 1656 až 1678 nejv. sudím zemským, r. 1678-88 nejv. hofmistrem. R. 1671 25. srpna povýšen do stavu říš. hrabat. Byv pětkráte ženat zemřel r. 1688. Synové jeho založili dvě pošlosti: Březnickou a Týneckou.

A.
Mladší pošlost Týnecká
 Maximilián Norbert držel Týnec s přip. Běšiny, Dešenici, Janovici od otce posledním pořízením za nápadní statek zřízený. Byl rytířem zl. rouna, r. 1700-04 presid. nad appellacími, r. 1704-21 nejv. komorníkem (†1721). Z dvojího manželství měl několik synů. Přečkali ho Jan Josef, držitel Týnce, jenž byl ve službách saských a r. 1766 v Madridě zemřel jako tajný vyslanec, Frant. Norbert, vojenský hejtman (†1729), a Emanuel Václav (†1769), generál jízdy, držitel pluku a nejv. převor řádu sv. Jana. Jan Josef měl z manž. Marie Františky z Martinic syna Emanuela Frant. (†1790) a ten z dvojího manželství tři syny a dcery, totiž Arnošta Josefa (†1830) držitele Týnce a c. k. rytmistra, Emanuela Františka (†1777) a Maxim. Norberta (†1820). Arnošt měl mnoho synů a dcer, ale žádný z oněch mužského potomstva neměl. Nejstarší syn Josef Arnošt držel Týnec a zemřel r. 1864. Druhý syn Karel Ludvík byl napřed ve voj. službách a pak se v soukromí bavil dějinami svých předkův. Nejmladší syn Jan byl naposled farářem v Křižanovicích a zemřel r. 1881.

B.
Starší Březnická pošlost
 Jan František, starší syn Viléma Albrechta, dědil po otci Chlumec a Žichovice, kteréž prohospodařil a držel potom Chýše a Blatnou. Byl rytířem zl. rouna a tajným radou (†1723). Z manž. Eleonory Klaudie d’Anquisola měl 5 synů, z nichž dva nové pošlosti založili. Ostatní byli: Leopold Vilém (†1729), Ferd. Alois, bank. pres. (†1751), a Kajetán Frant., FML. a kom. generál na Moravě (†1769).
aa)
Březnická pošlost

Vilém Albrecht (*1678), syn Janův, dědil r. 1728 po Janovi Josefovi, posledním z rodu Jeníškův z Újezda, statky Březnici a Hradiště na takovou výminku, aby se s potomky pánem z Újezda psal a erb Jeniškův ke svému připojil, k čemuž král. svolení již napřed vymoženo. Byl r. 1719 až 1736 místokancléřem, r. 1736 až do smrti (†1738) dvorským kancléřem. Z manž. Marie Františky z Valdšteina (†1782) měl syny ProkopaJana Josefa (†1775) a Michala (†1745). Prokop byl r. 1759 dvorským a r. 1760-73 zemským sudím (†1774).
Z dvojího manželství měl několik synů a dcer. Držel Hradiště. Bratr jeho Jan držel Březnici, kterou odkázal manž. Marii Anně Vratislavce z Mitrovic do života (†1784). Josef Maria, nejstarší syn Prokopův, byl pánem na Hradišti a zdědil r. 1784 Březnici (†1824). Bratr jeho Jan Prokop (*1745) byl radou nad appellacími (†1772). Jiný bratr Jan Karel (*1748) byl majitelem několika řádů, rytířem řádu sv. Jana, FM. a kom. generálem v Čechách (†1816). Bratr jeho Alois Josef (*1759) oddal se stavu duchovnímu, stal se pak r. 1811 biskupem hradeckým a r. 1830 pražským arcibisk. (†28. bř. 1833). Jan Karel obecně Hanuš zvaný (*1794), syn Josefův z druhé manželky Valburgy z Morzina (†1798), držel po otci Březnici a Hradiště a po dědu (otci matčinu) od r. 1815 Merklín. Byl upřímným vlastencem, miluje český jazyk, a podporoval vše šlechetné značnými příspěvky peněžitými. Nemalé zásluhy získal si i o Matici českou. Zemřel 26. čna 1872 nikdy se neženiv. Jmění jeho dostalo se Edvardovi hrab. Palffyovi, potomku Marie Antonie (†1842), sestry Josefovy, na tu výminku, aby se psal svob. p. z Újezda.
bb)
Hrobská pošlost
 Filip syn Jana Františka, vyženil s manž. Marií Barborou Michnovou z Vacínova (†1771) statky Hořetice a Žiželice, koupil r. 1748 Světlou, r. 1768 Jeníkov a Hostačov a kromě toho Vrbici, Veltruby, Novou ves a j. Byl rytířem zl. rouna, r. 1732-48 správcem mincmistrovství, r. 1747 nejv. sudím, r. 1748-71 nejv. purkrabím (†28. bř. 1773). Kromě 5 dcer měl syny Leopolda (*1727), Filipa (rytmistra, +1757) a Jáchyma (radu nad appellacími, †1756). Leopold (*31. pros. 1727) držel po otci Světlou, již pak prodal, a Jeníkov, avšak vyženil (1750) s Marií Terezií hrab. Millesimo (†1769) Radenín, k němuž přikoupil Hroby a Oblajovice, po Frant. Josefovi hrab. Berchtholdovi zdědil Budkov a Mladoňovice na Moravě a v Rakousích držel Velký Wetzdorf a Rohrbach (otcovské statky Hořetice a Žiželice dostaly se sestře Kateřině (†1812), manž. Frant. Josefa Libšteinského). Leopold postoupiv ve státních úřadech pro svou vzdělanost a zkušenost byl ve velké přízni cís. Marie Terezie, jak svědčí její vlastnoruční listy v držení potomků se nacházející, avšak mezi ně roztroušené. Až do r. 1796 byl nejv. kancléřem, pak (1796 až 1808) státním konfer. ministrem a ministrem vnitřních záležitostí. Obdržel řád zl. rouna a jiné řády a inkolát v několika zemích. Zemřel ve Vídni 2. listop. 1809. Z dvojího manželství (2. manž. Marie Terezie Khevenhüllerova, †1805) zplodil syny a dcery, z nichž Marie Aloisie Herberšteinová zdědila Jeníkov. Přečkali jej dva synové, kteří založili dvě větve posud kvetoucí:
aaa)
Filip František 
(*1756) znám jest z událostí při zrušení kláštera doksanského r. 1782. (Viz knihu: Vollständiger Prozess und Vertheidigung des Grafen Philipp v. Kolowrat-Krakowsky, Amsterdam, 1783.) Byl v r. 1808-1827 podkomoří králové, držel Radenín a Hroby a zemřel r. 1836. Měl drahně dětí, z nichž nejstarší Filip, pán dobrý, upřímný a žertovný (†1868, 18. led.), měl syny Filipa, c. k. plukovníka (†1879), a Arnošta, c. k. rytmistra (†1866), kteří bez dědicův pomřeli. Onen ujal po smrti hraběte Hanuše Krakovského nápadní statky n. Novohradských (Košatky, Dvory). Arnošt, třetí syn Filipův, zemřel r. 1826 zůstaviv dva syny, z nichž Jindřich (*1826) drží nápadní statky Novohradské, avšak dědicův mužského pohlaví nemá. Nejmladší syn Filipův Jindřich ujal po otci Radenín a Hroby (†1878). Statky ty rozděleny mezi děti jeho Jindřišku hrab. Latourovou, Rudolfa (*1830) a Aloisa (*1832-†1898), z nichž tento držel Hroby a onen, prodav Oblajovice, žije v Praze.
bbb)
 František Xav. (*1783) dědil po otci statky na Moravě a Rakousích (†1855). Kromě dcer měl tři syny: Leopolda (†1863), Theodora (†1875) a Ferdinanda (†1863). Leopold měl syna Leopolda (*1852), který ujal nápadní statek Týnec, když byl z dluhů vyvazen. Theodor ujal po smrti-hrab. Hanuše nápadní panství n. Libšteinských, které držel po něm syn Zdeněk (*6. února 1836 v Břetislavi na Slovensku). Tento byl upřímným milovníkem českého jazyka a byl zaujat pro dějiny jeho a svých předkův. Studoval gymnasium ve Znojmě, práva ve Vídni. Přestěhovav se r. 1868 do Čech, seznámil se záhy s vynikajícími kruhy pražských spisovatelů-zvláště důvěrně s Nebeským a Bozděchem-a napsal několik dramat. kusů, jež přijaty dosti příznivě: činohru Libuši (Praha, 1871); drama Na rozcestí (t:, 1871); veselohru Zmeškal hodinu (t., 1871; Stěpovičem přeložena do rušt.); veselohru Trosky (t., 1873); veselohru Domácí prostředek (t., 1875); veselohru Dva sousedé (t., 1875); vesel. Starouškové (t., 1886; též v něm. překladě). Od r. 1876 odstěhoval se z Kolovrat z Prahy, aby vedl správu statků Rychnova a Černíkovic a pouze na několik zimních měsíců tam zajížděl, projevuje stále vřelé sympathie k čes. národu. Zanechal bohatou knihovnu, v níž čes. literatura hojně zastoupena, a velikou sbírku čes. mincí. Museum české, Matice (česká i moravská), Spolek musejní olomúcký, histor. spolek v Praze měly v něm přítele i podporovatele. Zemřel 24. říj. 1892 v Pellendorfě u Vídně, zůstaviv z manž. Olgy Khevenhüllerové 8 synů, z nichž nejstarší jest Bohuš, a 3 dcery.

Pánové z Kolovrat velice si zakládali na svém panském stavu. Památná jest smlouva celého rodu r. 1629 učiněná a t. r. cís. Ferdinannem II. potvrzená, jíž každého, kdo by manželku nižšího stavu pojal, vylučují ze všech předností svého rodu.
Sčk.

Rod Kolowrat-Krakovský na webu Historická šlechta

Zobrazit všechny související články





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás