Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »

Schwarzenberg Karel VII. *1937



Colloredo-Mannsfeld

Rod Colloredo-Mannsfeld

Čtvrcený štít se středním štítkem. Střední štítek černý se stříbrným břevnem, břevno zdobené černým zlatě korunovaným orlem pod císařskou korunou (hr. C.-Wallsee). Hlavní štít: 1.a 4. pole čtvrcené, přičemž jeho 1. a 4. čtvrť je pětkrát stříbrno-červeně dělená a ve 2. a 3.stříbrné čtvrti šest (3+3) červených rout do krajů (Querfurt). 2. pole hlavního štítu černé se stříbrnou zlatě korunovanou orlicí se zlatou zbrojí (Arnstein). 3.pole hlavního štítu modré se zlatým korunovaným lvem ve skoku, přes něj kosmé červeně a stříbrně šachované břevno (Heldrungen). Klenoty zprava: 1.červená zlatě korunovaná a ozbrojená orlice, přes ní stříbrné břevno; pokryvadla černo-stříbrná (Arnstein). 2.osm (4+4) pětkrát stříbrno-červeně dělených praporců na zlatých žerdích; pokryvadla červeno-stříbrná (Querfurt). 3.složená orlí křídla. Před ní stříbrné, zadní černé, mezi nimi rostoucí zlatý lev se zlatou korunou, se stříbrným, červeným a stříbrným pštrosím perem na hlavě; pokryvadla červeno-stříbrná. Štítonoši: dva korunovaní zlatí lvi v červené zbroji.

Název rodu

COLLOREDO 

Heslo rodu

“Nás zrodila ctnost”

Původ rodu

italsko-rakouský

Základní údaje

první zmínka o rodu – 11. století
první známý předek – Liobard Colloredo

Rrodokmen rodu

text

Rodová sídla

Dobříš (majetek rodu Colloredo-Mannsfeld)
Dymokury (majetek rodu Czerninu)
Obořiště (majetek státu)
Opočno (majetek státu)
Zbiroh (majitel společnost Gastro Žofín s.r.o.)
Zelená Hora (majetek obce Klášter)

Rodové větve

Colloredové z Wallsee

Colloredo-Mansfeldové

Představitelé rodu

Albrecht z Mannsfeldu (*1480 † 1560) – jeden z prvních vysokých německých šlechticů, kteří se přidali k Lutherově reformaci
Antonín Theodor (*1729 † 1811) – od roku 1777 olomoucký arcibiskup
Rudolf (*1585 † 1657) – podílel se na záchraně Starého Města před vpádem Švédů
Ferdinanda (*1777 † 1848) – působil v rakouských diplomatických službách: byl vyslancem v Neapoli a v Řezně
František Gundakar (*1731 † 1807)- císařský diplomat a místokancléř
Jeroným (*1674  † 1726) – získal čestný titul nejvyššího jídlonoše Království českého a byl povýšen do hraběcího stavu
Jeroným (*1582 † 1638) – společně s bratrem Rudolfem získal zkonfiskované panství Opočno
Jeroným (*1842 † 1881) -rakouský ministr zemědělství
Jeroným (* 1870 † 1942) – podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty
Jeroným (*1912 † 1998) – podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty
Josef  (*1866 † 1957) – dědičný člen panské sněmovny, c.a k. rytmistr, starosta Dobříše
Josef (*1910  † 1990), podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty
Rudolf (*1585 † 1657) – podílel se na záchraně Starého Města před vpádem Švédů
Rudolf Josef (*1706 † 1788) – sloužil v diplomatických službách habsburského dvora
Václav Josef (*1738 † 1822) – člen řádu německých rytířů, v rakouské armádě dosáhl hodnosti plukovníka a později i generála a maršála
Weikard (*1914 † 1946) podepsal v roce 1939 prohlášení české šlechty

Titulatura

hrabata, knížata, arcibiskupové

Vývoj rodu

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

 

Rod knížat a hrabat Colloredo-Mannsfeld patří už několik století k nejvznešenějším aristokratickým rodinám v zemi.

Původně durynský, podle jiných autorů švábský rod Colloredů se vynořil z anonymity dějin už na počátku 11. století, kdy Liobard Colloredo získal od aquilejského patriarchy lénem hrad Mels ve Furlansku (kraj severně od dnešního Terstu). Na počátku 13. století se rod rozštěpil do několika větví. Vedle hraběcí větve Colloredů, markýzů di Santa Sofia e Recanati, žijící v Itálii, větve hrabat Mels-Colloredo, žijících v Itálii a Rakousku, se až do našich dob udržela i větev Colloredo-Waldsee. V roce 1588 získala tato větev rakouský stav svobodných pánů, který jim byl v roce 1591 potvrzen jako říšský.

Do Čech se Colloredové dostali za třicetileté války po zavraždění Alrechta z Waldsteina a jeho druhů (v roce 1634). O dva roky později získali bratři Jeroným (*1582  † 1638) a Rudolf (*1585 † 1657) východočeské panství Opočno, zkonfiskované dědicům Adama Trčky z Lípy, zavražděného spolu s Waldsteinem.

Jeroným Colloredo bojoval v císařské armádě. Byl pověřen obranou Slezska, ale po neúspěšné bitvě v roce 1634 za trest uvězněn. V roce 1636 utrpěl novou porážku ve Francii a dva roky nato padl v boji.

Podobně skončil jeho příbuzný Jan Colloredo († 1649) z tzv. Bernardovy větve rodu, který působil po skončení třicetileté války jako generál ve službách benátské republiky. Padl v boji s tureckými vojsky na Krétě. Zmíněný Jeronýmův bratr Rudolf byl poněkud úspěšnější. Nejprve bojoval v císařské armádě generála Tillyho proti vojskům Mannsfeldovým. Tehdy asi stěží předpokládal vytvoření pozdější rodové aliance Colloredo-Mannsfeld. Za švédského vpádu do Čech (v roce 1648) se mu podařilo prchnout z Malé Strany a s pomocí pražských měšťanů a studentů ubránit Staré Město pražské před vpádem nepřítele.

Protože tato rodová větev na konci 17. století vymřela, zdědil její majetek, hlavně panství Opočno, příbuzný Jeroným Colloredo (*1674  † 1726).Tomu se povedlo úspěšně se zapojit do české aristokratické společnosti. V roce 1723 získal čestný titul nejvyššího jídlonoše Království českého a o rok později byl povýšen do hraběcího stavu.

Jeho syn Rudolf Josef (*1706 † 1788) sloužil v diplomatických službách habsburského dvora, později se stal tajným radou a od roku 1737 římským místokancléřem. Stál v opozici proti zahraniční politice Václava Antonína z Kaunitz (*1711 † 1794), oblíbence Marie Terezie. Přesto dosáhl řady vyznamenání, včetně Řádu zlatého rouna, a v roce 1763 povýšení do knížecího stavu, primogeniturně děděného.

Jeho nejmladší syn Václav Josef (*1738 † 1822) se stal členem řádu německých rytířů. V rakouské armádě dosáhl hodnosti plukovníka a později i generála a maršála. Bojoval v sedmileté válce a v tureckých válkách. Starší Václavův bratr Josef Maria (*1735 † 1818) rovněž proslul jako voják. Vyznamenal se v bitvě u Lovosic a v roce 1756 byl povýšen na podplukovníka. V dalších bojích sedmileté války byl raněn, znovu povýšen a v roce 1777 jmenován vojenským dvorním radou. Reorganizoval rakouské dělostřelectvo, takže v jeho době patřilo k nejlepším v Evropě. Zřídil státní slévárnu děl a pušek a založil puškařskou školu. Jeho reformy se velmi osvědčily v pozdějších válkách s Turky, jichž se osobně zúčastnil.Další bratr Jeroným František Josef (*1732 † 1812) si zvolil církevní dráhu. V roce 1761 se stal proboštem v Kroměříži a později, v roce 1772, arcibiskupem solnohradským. Po četných sporech s římskou kurií a dalších nepřízních osudu na tuto funkci (v roce 1802) rezignoval.

Jeho vrstevníkem byl Antonín Theodor Colloredo (*1729 † 1811), od roku 1777 olomoucký arcibiskup, v roce 1803 jmenovaný kardinálem. Jako politik působil velmi konzervativně a byl odpůrcem všech osvíceneckých a josefínských reforem.

Nejstarší syn Rudolfa Josefa František Gundakar (*1731 – †1807) byl císařským diplomatem a místokancléřem. Výrazně ovlivňoval politiku vídeňského dvora, dokonce byl považován za jeho „šedou eminenci“. Vedle Opočna a dalších statků rodiny Colloredo získal sňatkem s Marií Annou Isabelou kněžnou z Mannsfeldu-Fondi (*1750 † 1794) majetek, erb a jméno tohoto rodu, což bylo potvrzeno v roce 1789.

Německý rod Mannsfeldů má údajně počátek už v polovině 10. století, kdy žil jejich předek Burkhard. Na počátku 13. století se rod rozdělil na větev querfurtskou a mannsfeldskou. V 16. století se mannsfeldská větev opět rozdělila, tentokrát na větev protestantskou a katolickou.

Hrabě Albrecht z Mannsfeldu (*1480  † 1560) byl jedním z prvních vysokých německých šlechticů, kteří se okamžitě přidali k Lutherově reformaci. Po bitvě u Mühlbergu mu byly zkonfiskovány všechny statky.

Významnou postavou rodu byl i Petr Arnošt Mannsfeld (*1532 † 1604), který 60. let vykonával funkci lucemburského místodržícího. Jako velitel nizozemského vojska krále Filipa II. pomáhal francouzskému králi Karlu IX. v boji proti hugenotům. Během těchto bojů byl zajat a několik let vězněn. Byl také známým sběratelem uměleckých předmětů.

Jeho syn Petr Arnošt Mannsfeld (*1580 † 1626) proslul jako jeden z nejslavnějších válečníků protihabsburské strany za třicetileté války. Byl to typický žoldnéř 17. století, ctižádostivý, krutý a nemilosrdný vojevůdce.

Do roku 1610 působil v císařské armádě, ale v tomto roce se připojil k protestantské unii. Pomáhal „zimnímu králi“ Fridrichu Falckému při ovládnutí Čech v roce 1618 a dobyl pro něj katolickou Plzeň. Po porážce stavovského povstání ustupoval s vojskem do Falce, byl poražen a propuštěn z falckých služeb. Později bojoval v Nizozemí a obsadil se svým vojskem východní Frísko. V roce 1626 se proslavil v armádě Albrechta z Waldsteina u Desavy na Labi, ale byl odražen. Přesto se mu podařilo probojovat přes Slezsko a Moravu do Uher, kde se spojil s Gabrielem Bethlenem, ten jej však zakrátko zradil a uzavřel s císařem mír. Mannsfeld rozprodal svou armádní výzbroj a přes Benátky se chtěl dostat do Anglie. Zemřel však na cestě nedaleko bosenského Sarajeva.

Z katolické větve se proslavil Jindřich František Mannsfeld († 1715), který získal italské knížectví Fondi v Neapolsku. I když bylo toto knížectví později prodáno, knížecí titul Fondi rodu zůstal.

Jeho otec Bruno († 1644) zakoupil v roce 1630 panství Dobříš, to zůstalo v majetku rodu až do roku 1780, kdy rod Josefem Václavem Mannsfeldem vymřel. Potom přešel majetek rodu na Františka Gundakara Colloreda.

Syn Františka Gundakara Colloreda a Marie Isabely z Mannsfeldu Jeroným Karel (*1775 † 1822) pokračoval ve vojenské tradici rodu. Proslavil se zvláště v neapolských válkách. V roce 1794 byl Francouzi zajat a odvlečen jako rukojmí do Paříže a měl být popraven. Podařilo se mu však uprchnout a opět zapojit do protifrancouzského boje. Vyznamenal se jako dobrý vojevůdce a taktik v několika bitvách, zvláště v bitvě u Chlumce a v „bitvě národů“ u Lipska.

Jeho syn František (*1802 † 1582) byl také vojákem. V roce 1848 byl velitelem terezínské vojenské pevnosti a při pražské revoluci pomáhal potlačit povstání knížeti Windish-Graetzovi. Spolu s ním pak obléhal i vzbouřenou Vídeň a bojoval s povstalci v Uhrách. Protože neměl mužské potomky, zdědil hlavní majetek rodu syn jeho strýce Ferdinanda (*1777  † 1848). Ferdinand působil v rakouských diplomatických službách: byl vyslancem v Neapoli a v Řezně. Nakrátko vstoupil k vojsku, bojoval v bitvách u Aspenu a Wagramu. Později se věnoval spíše hospodářské činnosti a řízení průmyslových podniků.

Jeho syn Josef (*1813 † 1895) rodový majetek ještě rozmnožil, když v roce 1879 zakoupil Zbiroh. Po něm následoval Jeroným (*1842 † 1881), rakouský ministr zemědělství v letech 1875-1879. Jeho syn Josef (*1866 † 1957) napsal a vydal několik cenných historických studií o dějinách rodu Mannsfeldů, zvláště o Petru Arnoštovi (*1517 † 1604) a o mannsfeldské numismatice. Po druhé světové válce mu byly zkonfiskovány statky Dobříš a Opočno. O tyto statky rod v současnosti stále usiluje v rámci restitučního řízení. Zámek Dobříš již rodu navrácen byl.

Josefův mladší bratr Jeroným (*1870 † 1942) sloužil v rakouském námořnictvu v hodnosti korvetního kapitána. Později působil jako námořní přidělenec v Berlíně. Jako námořník měl velký zájem o jachting. Za jeho života (v letech 1912-1928) pracoval na zbirožském zámku Alfons Mucha, který zde vytvořil své nejrozsáhlejší malířské dílo – „ Slovanskou epopej“. Jeroným a jeho synové Josef (*1910 † 1990), Jeroným (*1912 † 1998) a Weikard (*1914 † 1946) podepsali v roce 1939 prohlášení české šlechty.

Již zmíněný Jeroným (*1912 † 1998), doktor filozofie, žil na Zbirohu. Poprvé byl postižen konfiskací majetku již za druhé světové války. Část zámeckého mobiliáře byla rozkradena Němci. Podruhé jej konfiskace postihla v roce 1948. Ta byla napravena po roce 1989 a kníže Jeroným žije dnes opět na Zbiroze. Ostatní členové rodu Colloredo-Mannsfeld žijí převážně v Rakousku, Německu a USA.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie:

Colloredové (později Colloredové z Wallsee a Colloredo-Mansfeldové) jsou starý italsko-rakouský rod. Do českých zemí přišli během třicetileté války.

První zmínky o rodu pocházejí z 11. století, kdy byl rod velmi rozvětvený. Existují zmínky např. o hrabatech z Prodolone, kteří vymřeli, dále o hrabatech z Meslu a z  Colloreda, kteří přijali přídomek Colloredové z Wallsee.

Do Čech přišli v 17. století Rudolf s Jeronýmem a získali zde majetek i postavení mezi českou šlechtou. Jeroným bojoval po boku Valdštejnů v bitvě u Lützenu a po smrti generalissima Valdštejna ztratil Slezsko, za což byl potrestán, později však byl omilostněn. Umírá při další prohrané bitvě přímo ve válečné vřavě roku 1638.

Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo
(*1585 † 1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal na trvalo.

Rudolf Josef přijal roku 1763 knížecí titul, působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.

Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundaccar (*1731 † 1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.

Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld
(*1842 † 1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.

V současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě u nás žije Jerome Colloredo-Mansfeld na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví. Rod uplatňoval restituční právo na Zbiroh a v současné době vede restituční spor o zámek Opočno.

Příbuzní

Byli spojeni s Černíny z Černína, Auerspergy, Mansfeldy.

Erb

Původní erb hrabat z Colloreda byl štít v jehož černém poli bylo stříbrné břevno, později na břevno přidali císařského orla. Jako knížata pozměnili svůj znak, který byl čtvrceným štítem s původním znakem uprostřed. Do jednotlivých částí umístili erby dalších rodů.

Představitelé rodu

Velkopřevor maltézského řádu a zemský velitel císařského vojska v Čechách, Rudolf Colloredo (*1585 † 1657), v roce 1648 ubránil Prahu před Švédy a po válce zde zůstal na trvalo.

Rudolf Josef přijal roku 1763 knížecí titul, působil v císařské ministerské radě. Vrchní velitel benátského vojska, Jan Colloredo, bojoval ve třicetileté válce, padl na Krétě při bojích s Turky roku 1649.

Antonín Theodor se roku 1760 stal maršálem a v letech 1777–1811 prvním olomouckým arcibiskupem. František de Paula Gundaccar (*1731 † 1807) si vzal Marii Izabelu, hraběnku Mansfeldovou, díky níž získal mimo jiné panství Dobříš, Obořiště a později ještě zdědil Nepomuk a Zelenou Horu. On i jeho potomci užívali jména Colloredo-Mansfeld.

Další příslušníci rodu převážně působili v armádě či ve státních službách. Jeroným Mansfeld (*1842
† 1881) byl například rakousko-uherským politikem a předlitavským ministrem zemědělství.

V současnosti žijí převážně v zahraničí. Střídavě u nás žije Jerome Colloredo-Mansfeld na zámku v Dobříši, který rod získal v rámci restitucí v roce 1998 zpět do vlastnictví.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

z Colloreda, starobylý hraběcí a knížecí rod v Rakousku a Italii. Liobard, nejstarší známý člen jeho, dostal r. 1025 nebo 1031 od patriarchy aquilejského lénem hrad Mels ve Furlansku. Pověsť založená toliko na stejnosti znaků jmenuje Jindřicha z Wallsee, osedlého ve Svábích, bratrem Liobardovým. Potomek Liobardův Doringus, připomínaný k r. 1214 jako nejmocnější pán furlanský, měl 3 syny, kterými rod rozštěpil se v tolikéž větví:

I. Větev hrabat z MelsuC. v Gorici a Gradišce, vzešlá od Jindřicha; 22. čce 1626 povýšena byla na svob. pány říšské, 9. července 1707 na říšská hrabata s přiznáním přídomku z C. a z Wallsee. Hlavou její jest syn hrab. Jakuba (*1807 † 1864) Ferdinand, hrabě z M.C., svob. pán z W., pán v Albaně a Medei (*1851).

II. Větev hrabat z Prodolone, založená Variondem, vymřela r. 1758.

III. Větev hrabat z C. Syn zakladatele jejího Glizoje, Vilém vystavěl r. 1302 hrad Colloredo blíže Melsu ve Furlansku. Syny Vilémovými Askuinem, Bernardem a Weikhardem větev tato rozrodila se ve tré:

A. Askuinova větev hrabat z C.Wallsee.. Člen její Ludvík povznesen byl 19. března 1588 do stavu svob. pánů říšských a 31. čce 1591 mezi říšská hrabata, i přiznán jemu po vymřelé rodině z Wallsee přídomek její. Synové Ludvíkovi Jeronym a Rudolf nabyli roku 1636 panství opočenského v Čechách, syn Jeronymův Ludvík Smidar, Kovanic a Dolních Počernic. Tímto Ludvíkem větev vymřela r. 1693 po meči, dcerou jeho Marií, provdanou za hrab. Leopolda Viléma Montecuculi, r. 1738 po přeslici.

B. Bernardova větev hrabat z C. rozdělila se Jeronymem a Tomášem z XVI. století na dvé:
a) Větev mantovská, z níž Orazio (*1588 † 1646) stal se 26. října 1624 hrabětem říšským, rozešla se pravnuky jeho Karlem Ludvíkem (*1698 † 1767) a Kamilem (*1712 † 1797) ve dvě linie:
aa) Linie mantovská vlastní vymřela r. 1815.
ab) Linie česká, jejíž zakladatel Kamil dědil po větvi Askuinově r. 1738 Smidary, Dymokury a Walpersdorf, vymřela po meči hrab. Františkem r. 1859, po přeslici neteří jeho Rosinou, provdanou za Otakara hrab. Černína, jemuž přinesla věnem Dymokury, r. 1874.
b) Větev benátská r. 1758 dědila po hrabatech z Prodolone a r. 1765 rozrostla ve dvě haluze:
ba) Haluz padovská, jíž stav hraběcí r. 1857 byl potvrzen, má hlavou Petra, hr. z C. (*1826).
bb) Haluz musclettská: v čele její stojí Jan, hrabě z C. (*1838).

C. Weikhardova větev hrabat a knížat z C. získala r. 1398 hrad Cormons a za hraběte Fabricia I. (*1576
† 1645) markyzát Santa Sofia. Jeronymem (*1674 † 1726) a Rudolfem (*1676 † 1714), syny Ferdinandovými, rozštěpila se v linie dvě:
α) Jeronymova linie říšských knížat z C.Mansfeldu dědila po větvi Askuinově v Čechách Opočno,
14. ledna 1711 přijata byla do hraběcího stavu v Čechách, r. 1723 nabyla dědičně úřadu nejvyšš. truchsesa království Českého, 11. prosince 1724 pojata mezi říšská hrabata, 29. prosince 1763 povýšena do stavu říšských knížat (po pořadě prvorozenstva), 24. prosince 1764 do knížecího stavu v rak. zemích dědičných, r. 1765 dosáhla indigenátu uherského a a 26. února 1789 povoleno Františkovi de Paula Gundakarovi, choti Marie Isabelly z Mansfeldu, přibrati znak i jméno rodu tohoto ke svému. Hlavou linie této jest Josef kníže z C.M. (*1813), syn knížete Ferdinanda (*1777 † 1848).
β) Rudolfova linie hrabat z C., markýzů di Santa Sofia e Recanati, smlouvou z r. 1701 dosáhla od větve předešlé markyzátu di S. Sofia a některých jiných panství ve Furlansku. Rudolfův syn Fabio Leandro sňatkem s Terezií. hrab. z Flamini, získal markyzát Recanati v marce anconské. Hlavou linie té jest Paulus, hr. z C., marchese di S. Sofia e Recanati.

Rod Colloredo na webu Historická šlechta





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás