Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Mým hlavním úkolem, je chránit mé národy před jejich politiky.“ Zobrazit celý citát »

Habsbursko-Lotrinský František Josef I. (*1830 † 1916)



Dymokury

Dymokury se připomínají poprvé r. 1249, kdy je uváděn Soběslav z Dymokur. Ten je držel jen v zástavě, protože zboží bylo majetkem koruny. Roku 1293 je Václav II. prodal sedleckému klášteru. Ve druhé polovině 14. století se dostaly do světských rukou. V té době vznikla pravděpodobně i tvrz, která je však poprvé písemně doložena až roku 1572. V roce 1377 držel část Dymokur Sezena z Bříště (+ 1395) a druhý díl měl Jakubin z Dymokur; r. 1414 se uvádí v držení tohoto druhého dílu Václav Jakubin, zvaný Lacembok. Po jeho smrti přešlo zboží na Purkarta z Kopidlna a r. 1463 je získal jako odúmrť Jan z Ronova a Křince. Jeho potomci, kteří koupili i druhou část vsi od vladyků ze Záhoří, drželi Dymokury až do roku 1572, kdy Jan Šťastný Křinecký z Ronova musel prodat pro dluhy ves Dymokury, tvrz a poplužní dvůr Jindřichovi Seletickému u Smojna.

Po jeho smrti roku 1573 prodala vdova statek Zdeňkovi z Valdštejna. Od roku 1606 držel Dymokury Adam mladší z Valdštejna a roku 1614 je koupil Albrecht Jan Smiřický. Po porážce stavovského odboje z l. 1618–1620 byly statky Smiřických zkonfiskovány a dymokurský statek s tvrzí, k němuž náležel Městec Králové a Nový Zámek, zvaný Mutinsko, koupil Albrecht z Valdštejna, ale brzy jej prodal Janu Eusebiovi Khanovi z Belazzy. V roce 1654 prodala hraběnka Františka Pálfyová z Plassenštejna, roz. Khanová z Bellazy, panství Vilému Lamboyovi. Podle berní ruly z roku 1654 jej tvořilo 1 městečko a 31 vesnic, silně poškozených předchozími válečnými událostmi. Tvrz tehdy zřejmě zanikla a na jejím místě postavil Vilém Lamboy barokní zámek, nejdříve snad jen jako skromnou přízemní stavbu.

Roku 1660 zde Vilém Lamboy zemřel a vdova Anna Františka prodala roku 1673 panství hraběti Ludvíku Colloredovi z Wallsee, který kolem r. 1688 zvýšil zámek o jedno patro a přistavěl další dvě křídla. Z té doby také pochází popis dymokurského zámku. Ludvík Colloredo odkázal Dymokury dceři Marii Antonii, provdané kněžně Mantecuccoliové, která dala kolem r. 1723 znovu zřídit zámeckou kapli.
Marie Antonie odkázala panství Dymokury v roce 1738 své mu příbuznému Kamilu Colloredovi z Wallaee. Za jeho syna Františka Colloreda byl v roce 1786 barokní zámek nově opraven a částečnou přestavbou získal nynější podobu trojkřídlé, jednopatrové barokní budovy.

V přízemí jsou křížově sklenuté arkády. Průčelím i dvěma křídly na západě a východě je zámek obrácen k jihu. Na jižní straně je zámecká kaple Sedmibolestné Panny Marie obdélníkového půdorysu s pětiboce uzavřeným presbytářem. Loď je sklenuta valeně, presbytář křížovou žebrovou klenbou. Byla zde umístěna pozdně gotická trojkřídlá archa s obrazy Klanění Tři králů, Vraždění neviňátek, Obětování v chrámě, proroků, sv. Jana Křtitele a sv. Anny, na predele jsou obrazy čtyř církevních otců. Vznik tohoto vzácného díla lze datovat do doby kolem roku 1500. Dnes je uloženo v Národní galerii. Kapli obnovil roku 1871 v novogotickém slohu Bedřich Wachsmann, od něhož pocházejí také oltářní obrazy.

V roce 1833 se majitelka dymokurského panství hraběnka Rosina Cavriani, vdova po Josefu Colloredovi (+ 1816), provdala za hraběte Otakara Czernina z Chudenic, v jeho rodě zůstal zámek až do roku 1948, kdy byly hraběti Rudolfu Theobaldovi zkonfiskovány. Po roce 1989 byly Dymokury navráceny jeho synovi Děpoldovi.

Zdroj: kultura.cz

Ottův slovník naučný:

far. ves v Čechách v hejt. poděbradském, okr. královéměsteckém, 172 d., 1273 ob. č., 2 n. (1890), zámek hr. Černínů z Chuděnic na místě staré tvrze r. 1573 naposledy připomenuté, kostel Zvěst. P. Marie z r. 1723, 4tř. šk., pš. a telegr. st., nádraží české obchodní dráhy, pivovar, cukrovar, dva dvory. Nachází se tu centrální správa velkostatku, vrchní lesní správa, důchodenský úřad, obvodní lékař, občanská záložna. občanská knihovna a j. Mimo silnici zemskou vedou sem čtyři okr. silnice. Samoty Deblice a Jakubský mlýn.

Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2020  |  O nás