Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„"Teď jste se stali svobodnými občany a já vám přeji k tomu mnoho štěstí. Ale svoboda může být taky nebezpečná. My se už známe z generace na generaci, ale teď budou přicházet lidé, kteří vás chtějí podvádět. Tak dejte pozor. Dnes existuje nové slovo komunismus. Ale to jenom je jiné slovo pro krádež. Já vím, že budu prvním, kterého chytí, ale po sto letech jste vy na řadě". “ Zobrazit celý citát »

Waldstein Jiří Antonín *1818 † 1854



Ludmila Svatá *c. 860 † 15.9.921

3. 6. 2020 | Redakce | Osobnosti

 

OTEC
(polabsko) srbský kníže Slavibor
*datum místo † datum místo
MATKA
jméno titul příjmení
*datum místo † datum místo
1. česká historicky doložená kněžna a 1. česká a slovanská světice

sv. Ludmila Pšovská

*c. 860 podle pověsti Mělník † 15.9.921 Tetín

translace 21.10.925, uložení 10.11.925 Pražský hrad, bazilika sv. Jiří

Ludmila se narodila pravděpodobně na knížecím dřevěném hradu Pšov nad soutokem Labe a Vltavy. Hrad byl později přestavěn na kamenný a od 16. století stojí na jeho místě zámek Mělník. Ludmila se ve velmi mladém věku provdala za přemyslovského knížete Bořivoje I.  Během jejího života byly položeny základy ke christianizaci Čech a také základy moci Přemyslovců. Její život byl popsán v řadě legend o české historii v 9. a 10. století.

Ludmila bývá zobrazována v knížecím šatě s šálem či závojem, případně provazem kolem krku, který symbolizuje způsob usmrcení. Někdy bývá zobrazena s boleslavským paládiem, vnukem
sv. Václavem, kterého učí číst. Méně často jak ji křtí sv. Metoděj.

oo 874/875 místo

MANŽEL

Bořivoj I. Přemyslovec
*c. 852/853 místo  † 888/890 místo

OTEC MANŽELA
není doložen
*datum místo † datum místo
MATKA MANŽELA
není doložena
*datum místo † datum místo

POTOMCI

Spytihněv I. Přemyslovec

Vratislav I. Přemyslovec

neznámý syn Přemyslovec ♦

neznámá dcera Přemyslovna ♦

neznámá dcera  Přemyslovna ♦

neznámá dcera  Přemyslovna ♦

4 neznámí potomci jsou uvedeni pouze ve výčtu

*c. 875 místo † 915 místo
*c. 888 ? místo † 13.2.921 místo
*datum místo † datum místo
*datum místo † datum místo
*datum místo † datum místo
*datum místo † datum místodětí Bořivoje a Ludmily v některých legendách

♣♣♣

Sestra Bořivoje I. byla provdána za velkomoravského knížete Svatopluka, kterého Bořivoj za bojů s Franky podporoval a od něj byl pozván na Velehrad v době, kdy tam po návratu z vězení v Bavorsku pobýval věrozvěst arcibiskup Metoděj. V rozhovoru s ním se začal otevírat víře v Krista a zanedlouho přijal sv. křest i se 30 členy svého doprovodu. Do Čech se vraceli s knězem Pavlem Kaichem jako nositelé křesťanské víry.

Uvádí se, že Ludmila byla pokřtěna buď přímo od sv. Metoděje nebo některého z jeho žáků.  Místem křtu je uváděn i Levý Hradce, kde kněžna s Bořivojem  žila.  Bořivoj zde vystavěl kostel zasvěcený sv. Klimentu. Další kostel dal zbudovat po potlačení vzpoury pohanů na Pražském hradě – kostel Panny Marie. Ludmila prožívala starosti se svým mužem, ale již asi v roce 889 ovdověla.  a vládu v Čechách převzal velkomoravský kníže Svatopluk.

Ludmilin syn Spytihněv v r. 895 odtrhl zemi od Velké Moravy a po deseti letech zemřel. Předtím obnovil pobořený pražský kostel, v němž pak byl pohřben. Druhý syn Vratislav se oženil s Drahomírou z knížecího rodu Stodoranů ze slovanské větve pohanských Luticů v Polabí. Její srdce se provdáním za křesťanského manžela neobrátilo, ani když s ním měla sedm dětí, 3 syny (Václava, Boleslava, Spytihněva) a 4 dcery (nejznámější je Přibyslava). Vratislav podobně jako jeho bratr odrážel útoky Maďarů, kteří byli hrozbou pro Čechy i Německo. Asi po r. 916 začal na Pražském hradě budovat kostel sv. Jiří, který nedokončil. Padl asi na výpravě proti Maďarům v únoru 921.

Regentkou do Václavovy plnoletostí se stala kněžna Drahomíra, ale výchovu Václava a Boleslava svěřili velmoži jejich babičce Ludmile. Drahomíře se tento zásah do výchovy dotkl a hrálo roli i to, že nebyla nakloněna křesťanským zásadám. Dá se hovořit o střetu dvou vdov, z nichž mladší bojovala intrikami a starší modlitbou a křesťanskou láskou, v níž vychovávala pravého českého knížete od útlého dětství. Drahomíra žárlila na tchyni i pro oblibu, kterou Ludmila měla u lidu. Nepomohlo ani to, že se Ludmila stáhla na hradisko Tetín. Traduje se, že vrahové Tunna a Gomon, kteří sem z 15. na 16. září přišli světici zardousit, byli poslaní Drahomírou. Vnuk Václav po převzetí vlády se postaral o přenesení Ludmiliných ostatků do Prahy, kde byly 10. listopadu asi r. 925, za účasti řezenského biskupa Michala, uloženy do chrámu sv. Jiří na Hradčanech. V té souvislosti se počítala mezi svaté. K oficiálnímu potvrzení svatosti pak ještě došlo v r. 1143 (či v roce následujícím) papežským legátem kardinálem Quido di Catello za jeho pobytu v Praze.

♣♣♣

První hrob sv. Ludmily byl na Tetíně, odkud její ostatky nechal v roce 925 kníže Václav převést do Prahy a pohřbít v bazilice sv. Jiří. V prostoru baziliky hrob několikrát změnil místo, až se ocitl v jižní kapli. Kolekce relikviářových tkanin vyjmutých z tumby patří k nejvzácnějším textilním památkám v Čechách. Náleží k nim i lněná výšivka z druhé poloviny 10. století, do níž moly být zabaleny ostatky světice. Takové látky patřily k druhotným relikviím, dotykem s ostatky svatého jakoby na ně přešla zázračná moc.

♣♣♣

Osudy ostatků sv. Ludmily

„Vhodivše provaz na hrdlo její, zbavili ji zardoušením života pozemského, aby žila na věky s Pánem Ježíšem Kristem, kterého vždycky milovala. Podstoupila pak mučednictví šťastná a Bohu oddaná služebnice Kristova Ludmila v sobotu, 16. září o první vigilii noční (v 61. prvním roce svého života).“

V polovině září jsme si připomínali svátek významné české světice, svaté Ludmily. O jejím ctnostném životě a tragické smrti jsme se všichni učili už na základní škole. Je však třeba říci, že bez zajímavosti není ani osud ostatků této patronky Čech.
Velmi brzy poté, co byla Ludmila zavražděna, byla pohřbena do země. Kristián ve své legendě popisuje, že nad Ludmiliným hrobem se dělo mnoho zázraků: „Z jejího náhrobku šířila se taková hojnost podivné a přelíbezné vůně, že převyšovala vůni všech vonných látek a květů. Mnozí tu také spatřili v tichu tmavé noci opětovně a na vlastní oči svíce a pochodně, božským jasem planoucí.“ Drahomíra měla strach, že zázraky budou v očích lidu potvrzením Ludmilina mučednictví a Drahomířin nárok na vládnutí bude zpochybněn. Poslala proto své služebníky, „aby dům blahoslavené Ludmily nad hrobem jejím přestavěli na způsob baziliky“. Tu nechala zasvětit Michaelu archandělu. Chtěla totiž, aby případné další zázraky, které by se nad hrobem udály, byly přičítány světcům, jejichž relikvie byly v kostele uloženy, a ne mučednici. Jak píše Kristián: „Když se toto stalo, taková posvátná hrůza naplňovala všechny lidi vstupující do té baziliky, že jen s největší úctou se odvažovali tam vejíti. A od té doby se dály na tom místě přeslavné a znamenité zázraky.“ Místo jejího hrobu bylo předmětem debat historiků i archeologů. Za pravděpodobný můžeme považovat názor Petra Sommera, který se domnívá, že Ludmilin hrob i kostel nad ním byly v místech dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého na Tetíně, který byl až do roku 1836 zasvěcen sv. Michaelovi.

Dlouho však Ludmilino tělo v bazilice neleželo. V říjnu 925 se její vnuk, kníže Václav, rozhodl, že ji nechá převézt k sobě do Prahy. Pro přenesení ostatků měl Václav několik důvodů. Jednak se chtěl tímto činem jasně distancovat od politiky své matky, kněžny Drahomíry. Druhým důvodem ale bylo také to, že domácí světice, navíc z vládnoucího rodu, posilovala postavení nejen samotného Václava, ale celé české země a snad i české církevní organizace. Poslal proto své služebníky na Tetín, aby mu ostatky světice přinesli. Tento akt byl podle tehdejších představ navíc chápán jako jakýsi kanonizační proces.

„Když pak tito poslové, vyplňujíce rozkazy pána svého, vstoupili do baziliky a odhrnuvše hlínu, objevili hrob, tu pozorujíce, že náhrobní deska, kterou bylo ctihodné tělo pokryto, je zčásti ztrouchnivělá, báli se ji pozvednouti. ‚Jestliže je dřevo zetlelé,‘ tak si říkali, ‚čím spíše zetlelo to, co je uvnitř?‘ A chtěli hrob znovu s největší pečlivostí uzavříti. Ale tomuto jejich úmyslu se postavil na odpor jeden z nich, kněz Pavel, o němž jsme se již zmínili a jenž s ní byl spjat přátelstvím, dokud na této zemi žila, a vždy ji ve všem svými službami podporoval, a řekl: ‚Nikterak se nestane tak, jak pravíte, nýbrž podle rozkazu knížete, najdu-li třeba jen prach zetlelého těla, vezmu jej s sebou.‘ A ostatní, souhlasíce s ním, svorně zvedali desku. Ale jak ji zvedali, deska se zlomila, takže jmenovaný Pavel upadl s hlínou na tělo nebožčino. Tu vstav rychle a odhrnuv spěšně hlínu, shledal se svými druhy svaté tělo úplně neporušené, ledaže obličej byl plný prachu, který jej pokryl, když se víko, jak jsem svrchu poznamenal, při odkrývání zlomilo. Náramnou radostí tedy vzplanuvše a nesmírnou vděčnost Bohu všemohoucímu projevujíce, vyzvedli přesvaté její tělo ze země, do drahocenných pláten, jak se slušelo, je zavinuli, před oltář položili a chvály a díky nesmírné boží milosti vzdávali.“

Ludmilino tělo bylo poté převezeno na Pražský hrad, kde ho chtěl Václav nechat pohřbít v nové bazilice. Dle Kristiána však ani to neproběhlo úplně hladce. Když byl vykopán hrob, zaplavila ho prý náhle voda. Z toho přítomní usoudili, že se světici místo nelíbí a nechali ji prozatím nepohřbenou. Teprve když se podařilo přizvat biskupa z Řezna, aby svaté ostatky pohřbil a při té příležitosti také vysvětil baziliku, mohla být v tomto hrobě kněžna uložena a žádná voda se už neukázala. Kristián vysvětluje, že toto se událo proto, že Ludmila nechtěla být pochována v neposvěcené půdě.

V roce 1142 vypukl na Pražském hradě požár, který popisuje Kanovník vyšehradský. Jeptišky musely tenkrát ze svatojiřského kláštera uprchnout a vrátit se mohly až po několika dnech. Začaly se okamžitě shánět po Ludmiliných ostatcích. Zavolaly si na pomoc Vernera, mistra kameníka a zedníka, kterému se podařilo najít neporušenou rakev. Jeptišky chtěly vynést rakev ven, „ale když vyšly k hradní bráně, našly ji zavřenou a zamčenou, jakoby se stavěla na odpor jejich cestě, a ač se do brány vší silou opíraly a usilovně jí viklaly, nedovedly ji otevřít. Tímto zázrakem zmateny, vrátiliy se, odkud vyšly.“ Nakonec rakev otevřely a po jejím ohledání za přítomnosti pražského děkana Jindřicha byla rakev vrácena zpět vedle oltáře. Kanovník vyšehradský navíc popisuje, že kameník Verner tajně ukradl „částku těla blahoslavené Ludmily, bojovnice Kristovy“. Poté však, co zemřeli celkem čtyři muži, které pověřil stavbou chrámu, a o dva roky později zemřel on sám, rozhodl se jeho syn ukradenou relikvii navrátit. Pro nás je však zajímavá zmínka, že byla rakev uložena vedle oltáře.

Jaký oltář měl Kanovník vyšehradský na mysli? Podle údajů z pozdějších pramenů se dozvídáme, že 13. června 1252 v kostele sv. Jiří v Praze tekla krev z nohy Ukřižovaného. Pomněn, sudí krále českého, se Ukřižovanému klaněl a krev rukou setřel. I v lednu 1283 se opakovala podobná událost, tentokrát je u ní však zmíněno, že krev tekla z Ukřižovaného, který byl postaven na hrobě blahoslavené Ludmily v kostele sv. Jiří. Na hrobě svaté Ludmily tedy stál kříž. Víme, že klášterní oltáře, ke kterým mohli přistupovat laici, jako např. sudí Pomněn, (nestály tedy v presbytáři), byly často zasvěcovány sv. Kříži a stávaly ve východní části trojlodí před chórem. V kostele sv. Jiří máme oltář sv. Kříže také doložen, jeho základ byl dokonce objeven při archeologickém výzkumu. Nacházel se u hrobu Boleslava II. Je tedy možné, že právě zde byly uloženy nějaký čas i ostatky svaté Ludmily.

Při archeologickém výzkumu byl objeven křížový útvar zahloubený zhruba půl metru do podložní břidlice. Z nálezové situace bylo zřejmé, že byl starší než hrob Boleslava II., protože ten ho jasně narušuje. Podle mnohých badatelů lze tento tento útvar považovat za hrob pro relikvie. Jedna z možných interpretací tedy je, že byl zbudován právě pro ostatky svaté Ludmily a byl tedy místem, kam byly tyto ostatky uloženy po přenosu z Tetína. Jeho zahloubení navíc odpovídá i Kristiánově líčení o tom, že hrob byl vykopán do země pod úroveň tehdejší podlahy.

Ani tento hrob ale nebyl konečným místem Ludmilina posledního odpočinku. Z letního pasionálu (tedy knihy popisující umučení světců) olomoucké kapitulní knihovny z konce 13. nebo začátku 14. století se dozvídáme, že relikvie sv. Ludmily se tehdy nacházely v nádherné schráně za hlavním oltářem sv. Jiří v presbytáři. V době vlády Václava IV., patrně po roce 1371, kdy byl svěcen hlavní oltář, byly pak přeneseny do jižní kaple baziliky sv. Jiří zasvěcené právě sv. Ludmile. Toto přenesení zřejmě souviselo s potřebou oddělit místo uctívání sv. Jiří a sv. Ludmily. Už kolem poloviny 14. století byla pro toto přenesení vytvořena figurální tumba se zobrazením světice. Zhruba o sto let později vznikla relikviářová busta, do níž byla uložena lebka, která byla uchovávaná zvlášť jako relikvie ve svatovítském pokladu.

V roce 1981 byl tento náhrobek restaurován a v té souvislosti byl hrob otevřen. Ostatky se ovšem nenacházely přímo uvnitř tumby, jak se předpokládalo, ale pod novogotickým oltářem v hrobní komoře. Byly objeveny dvě olověné schránky opatřené pečetěmi ze 2. poloviny 13. stol. Na víku jedné z nich byla umístěna destička s nápisem „CORPUS S. LVDMILAE“ a tato schránka obsahovala ostatky Ludmily bez hlavy. Druhá nebyla nijak označená a ukrývala tři lebky neznámých žen. Obě schránky také obsahovaly staré textilie – vyšívaná plátna a několik druhů hedvábí, některá s vytkaným vzorem. U lněných fragmentů byla dokonce zjištěna lidská DNA, která by mohla odpovídat DNA zjištěné z ostatků sv. Ludmily. Je tedy možné, že tato látka byla v kontaktu s ostatky nedlouho po smrti světice, mohla být například použita při translaci ostatků z Tetína na Pražský hrad v roce 925.

Zkoumáním ostatků nalezených roku 1981 mohla být také potvrzena pravost lebky kněžny Ludmily, která, jak jsme již řekli, byla uchovávána zvlášť. Podle výzkumu Emanuela Vlčka byla Ludmila 168 cm vysoká a měla nápadný předkus. Podařilo se také potvrdit její stáří známé z legend, tedy 61 let.

♣♣♣

Převzatu ze serveru Archeologie na dosah Národního muzea v Praze

Autorka textu: Dorotea Wollnerová (Ústav pro archeologii FF UK) 29.10.2014

Zdroje:

Kanovník vyšehradský.

Kristiánova legenda. Život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily. Bravermanová, M. 2001: Nové poznatky o nejstarších textiliích z relikviářového hrobu sv. Ludmily. In: Archaeologia historica 26. Brno. 

Profantová, N. 1996: Kněžna Ludmila. Vládkyně a světice, zakladatelka rodu. Praha. 

Sommer, P. 2001: Začátky křesťanství v Čechách. Kapitoly z dějin raně středověké duchovní kultury. Praha.


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás