Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Potřeba české šlechty vyjádřit svůj postoj k německé okupaci i na zbývajícím území české republiky pokračovala. Ve čtvrtek 7.9.1939 byla na schůzi výboru Národního souručenství veřejně prezentována třetí deklarace: "Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939". Přečtení projevu bylo přijato výborem se všeobecným souhlasem a potleskem. Podpisy pod touto deklaraci byly poté získávány jednotlivě - platil zákazu sdružování občanů.“ Zobrazit celý citát »

Třetí šlechtická deklarace ze září 1939



Zdeněk hrabě Sternberg – doyen české šlechty

27. 7. 2019 | PhDr. Jan Lukeš |

 

Na čtvrtek 15.8.2019 připadají 96. narozeniny
doyena české šlechty Zdeňka hraběte Sternberga.

 ***

Následný rozhovor Jana Lukeše se Zdeňkem Sternbergem s názvem “Zdeněk Sternberg – spravovat, zhodnocovat, zlepšovat a předávat dál, aby dědictví zůstalo”,  vyšel v dubnu roku 2017 v časopise Xantypa na straně 28 – 32. Časové údaje v rozhovoru se vztahují k roku 2017, kdy bylo Zdenku Sternbergovi v srpnu 94 let. V tom roce ho taky hrabě před vydáním autorizoval.
Základ rozhovoru ale vznikl při natáčení televizní Literární revue Třistatřicettři, pořadu který měl premiéru svého 155. dílu Literáti na Sázavě 11. září  2013 na kanálu České televize ART. Tématem byl Posázavský pacifik a kromě hradního pána Českého Šternberku v něm  vystoupili hudební publicista Leoš Šedo, spisovatelé Pavel Kohout a Michal Viewegh, redaktor časopisu Železničář Martin Navrátil, herec Petr Rychlý a kameraman a režisér Jaroslav Brabec. Se Zdeňkem Sternbergem natáčeli autoři pořadu filmový a literární kritik Jan Lukeš a režisér Jan Schmid ve středu 28. srpna 2013. Tehdy byl čerstvým devadesátníkem.

Celý televizní pořad lze shlédnout na konci rozhovoru.

Zdeněk Sternberg – spravovat, zhodnocovat, zlepšovat
a předávat dál, aby dědictví zůstalo

Posázavský pacifik mu jezdí takřka pod okny. Na jeho trať shlíží z rodového hradu Český Šternberk a občas hukot lokálky vpadá i do našeho rozhovoru. Oblíbenou výletní dráhu, která je jen o dvacet let starší než on sám, ale miluje, ostatně jeho dědeček Filip byl jejím hlavním akcionářem. Při stém výročí dokončení tratě č. 212 si dokonce zkusil, jak se na ní řídí parní lokomotiva. Prý je to docela jednoduché… Takhle ale mluví s lehkou sebeironií skoro o všem, i když mu letos v srpnu bude už devadesát šest let a má za sebou život plný dramatických ústrků i vzestupů. Zůstává tak věren rodovému heslu, které se vztahuje ke sternberské erbovní hvězdě: Nescit occasum čili Nikdy nezapadá.

Zdeněk hrabě Sternberg na svém hradě Český Šternberk. Foto Pavel Radosta.

Jak se cítíte z perspektivy svého věku?

Dneska už vyšší věk není žádná vzácnost, každou chvíli se dočítáte v novinách, že těch, kteří překračují dokonce stovku, je daleko víc než před padesáti či sto lety. Průměrný věk se podstatně zvyšuje, takže devadesát a víc není nic zvláštního. Strýc, bratr mé matky, se dožil dokonce sto dvou let. Když slavil sté narozeniny, byl jsem také pozván. Odpoledne chtěl jeho syn zabavit účastníky oslavy a zorganizoval střílení z malorážky na terč. No a stoletý strýc se umístil na druhém místě! Když jsme mu gratulovali, povídá: „My máme s manželkou dohromady jedno fungující oko. Ona nevidí vůbec, já vidím jen na pravé, a to nám stačí.“ Takže nic zvláštního.

Zdeněk hrabě Sternberg a Alžběta svobodná paní  Hrubá z Gelenj se stali manželi 10.5.1955 v Praze. Hrad Český Šternberk, kde by se za normálních okolností zřejmě konala svatební hostina, nebyl v té době již několik let v rodovém vlastnictví. Komunisti ho po převratu v roce 1948 jednomu z nejstarších českých šlechtických rodů vyvlastnili. Oprávněnému majiteli Zdenku Sternbergovi  byl vrácen až v roce 1992, po více  jak 40 letech. K této bezostyšné krádeži došlo více jak 700 letech od chvíle, kdy byl  hrad v roce  1241 postaven Zdeslavem z Divišova, ženichovým předkem v 21. generaci . Stavebník hrad pojmenoval  podle rodového znaku zlaté osmihroté hvězdy v modrém štítě a sám přijal nový přídomek ze Sternberga. Založil tak rod, který byl odedávna jako jediný v panském stavu a jehož příslušníci se výrazně zapsali do českých politických i kulturních dějin.

NEJVĚTŠÍ DAR BOŽÍ

Zvláštní ale možná je, že poslední třetina vašeho života jako by byla tou nejaktivnější etapou.

To bych neřekl. Mé aktivity byly velmi různorodé a začaly už hodně brzy, hned jak jsem více méně z donucení skončil se studiemi. To bylo v letech 1949–1950, po „Vítězném únoru“. Byl jsem sice ze studií na Právnické fakultě UK vyloučen, ale odvolal jsem se s poukazem na to, že přece všechna stanovená studijní kritéria splňuji, a oni mě skutečně přijali zase zpátky. A mezi tím, kdy jsem byl vyloučen, jsem dokonce složil zkoušku z obchodního a směnečného práva: na děkanátu jsem si prostřednictvím jednoho kamaráda vyzvedl zabavený index a nechal jsem se vyzkoušet. Využil jsem toho, že tehdy ještě profesoři tak úplně nevěděli, kdo studovat smí a kdo ne.

Zdeněk Sternberg v roce 1950. Bylo mu 27. Pohled na hrad rok před narozením Zdeňka.

Nakonec vás ale stejně z fakulty vyhodili, šel jste na vojnu a skončil jako nepřítel režimu u Pomocných technických praporů.

Tam jsem strávil celou vojenskou prezenční službu. A jak jsem to snášel? Vždycky říkám, že zvyk adaptovat se v různých situacích je největší dar Boží. Člověk si musí zvyknout na všechno. Ze dne na den jsem se stal horníkem na Dole prezident Gottwald v Hrdlovce u Duchcova. Tři sta padesát metrů pod zemí, na předku, kde tehdy byla teplota 35– 40º C. Hnědé uhlí doslova žhne, takže jsme dělali úplně nazí, jen v botách, jinak se nedalo vydržet. Naštěstí to trvalo jen půl roku a pak celý náš útvar přemístili do Karviné, kde jsem strávil zbylý jeden a půl roku a ještě pár měsíců navíc a šel do civilu. Abych se ale vůbec dostal z vojenského svazku, podepsal jsem, že zůstanu v hornictví ještě další tři roky jako civil na Dole Československé armády.

OBČAN S ERBEM

Už jenom vaše jméno vám asi v tom prostředí moc dobrou službu nedělalo.

To jméno mi tehdy strašně přitěžovalo, ne ale mezi těmi, kteří na tom byli stejně jako já. S těmi jsem měl velice přátelské vztahy. To je obecně známý jev, že když je shora vyvíjen tlak, drží potlačované pohromadě jejich vzájemná sounáležitost. Na šachtě mi pak dali opravdu pozitivní posudek, že jsem přispěl k budování velkodolu, a já se domníval, že mi dál už můj třídní původ zapomenou a že si najdu nějaké normální zaměstnání. Ale to jsem se spletl. Chodil jsem po nejrůznějších podnicích, teď už v Praze, nabízel, že umím německy a částečně anglicky, ale jak padlo moje jméno, hned následovala otázka: „Nejste náhodou z toho rodu?“ A bylo zle. Všechno marná snaha.​

 
Na Českém Šternberku je uložena unikátní sbírka grafických listů z období třicetileté války, která čítá 545 kusů a je tak jednou z největších monotematických sbírek v Evropě.

Kdo neměl tehdy zaměstnání, tomu ovšem hrozilo okamžité obvinění z příživnictví.

Naštěstí jsem se po šesti týdnech náhodně seznámil na silvestrovské oslavě u profesora Zahradníčka s předsedou závodní organizace ROH v nynějším Hudebním divadle Karlín. A ten mi nabídl, že bych mohl u nich dělat kulisáka. Musel si mě ovšem obhlédnout ředitel, zda jsem dostatečně fyzicky zdatný, protože to byla dřina. Ale ve srovnání s šachtou? Zábava. Nastoupil jsem v roce 1956 a byl tam zaměstnán až do roku 1968.

Ocitl jste se zato ve zcela novém prostředí, tak jak vás tehdy spolu s jinými potomky šlechtických rodů zachytil dokumentární film Víta Olmera Občané s erbem (1966).

Máte pravdu, Mam´zelle Nitouche, Orfea v podsvětí a podobné klasické operetní kusy jsem viděl třeba osmdesátkrát nebo stodvacetkrát a vydržel jsem to. Až dvanáct různých představení na repertoáru a v každém možná několik stovek součástí dekorace, o kterých musíte přesně vědět, kdy a kam je postavit či přenést, pětatřicet tahů v provazišti. To bylo ohromně náročné. Ale dařilo se a dokonce jsem později povýšil na stranního mistra, což nemá s politikou nic společného. Karlín měl největší jeviště v Praze, takže na každé půlce působilo asi osm kulisáků s mistrem.

RUTINA 20. STOLETÍ

A vy jste byl mistr pravý, nebo levý?

Pravý! A dokonce jsem se pak stal zástupcem jevištního mistra, což byla spíš politická figura, zatímco já jsem zajišťoval praktický provoz. Někteří z kolegů kulisáků se ozývají dodnes, znal jsem se se všemi herci, prostředí tam panovalo velmi přátelské. Ani tehdy jsem ovšem nevěřil, že se poměry vyvinou do podoby, která by byla pro mě přijatelná. Vždyť ještě někdy v 60. letech se tam na stranickém výboru projednávalo mé propuštění kvůli tomu, že jsem se v divadelním klubu odvážil říci, že chválená šestsettrojka přece jen zaostává za západními automobily! A navíc jsem byl trvale obtěžován Státní bezpečností, a to bylo to největší zatížení. V tom je ale můj život pouhá rutina 20. století: tisíce jiných lidí to měli stejné, ne-li horší.

Nakonec přišla ještě emigrace.

Ano, týden po 21. srpnu 1968 jsme se ženou a dvanáctiletým synem emigrovali, a to jen díky tomu, že jsme v průběhu pražského jara získali výjezdní doložky. Nejprve jsme jeli k příbuzným do Německa, pak jsme se přemístili do Vídně a tam jsme požádali o politický azyl. A hned od 1. prosince 1968 jsem nastoupil do potravinářské firmy, kde jsem zůstal po celou dobu našeho pobytu v Rakousku a postupně se stal až zástupcem jejího generálního ředitele. Ovšem za cenu domácí práce o sobotách a nedělích, kdy jsem jako školák studoval místní hospodářský a soudní systém, úplně odlišný od toho, co jsem znal z domova. Trochu to bylo podobné tomu, když jsme se začátkem 90. let vrátili do Čech, napřed přechodně a pak trvale: znovu úplně jiné prostředí.

KDE VZÍT LIDI?

Předpokládal jste, že se vůbec domů ještě vrátíte?

Ne. Ne. Každému, kdo říká, že to muselo přijít, odporuji. Já jsem do poslední chvíle nevěřil, že ten gigant, Sovětský svaz se svými přidruženými satelity, se bez nějakého násilného zásahu či revoluce zřítí jak domeček z karet. Nejdřív jsme to viděli na Němcích prchajících v létě 1989 z dovolených v Maďarsku do Rakouska, pak spadla berlínská zeď a Poláci už byli bůhví kde, jen v Československu se režim držel do poslední chvíle. Nechci nikoho hanit, ale do svobody jsme se svezli bez nějakého hrdinství.

Bylo těžké si doma znovu zvyknout?

Zase úplně jiné jednání. Jeden příklad. V Rakousku při jednání o jakémkoli problému každý řekne svůj názor, navrhne řešení, dojde se ke společné představě a dejme tomu do čtyř týdnů se vypracuje konkrétní návrh a jde se na věc. U nás se mluví hodinu, každý si něco myslí, a zároveň nemyslí, protože „ono je to těžké“, a konečný efekt je nula. To se tady nějak ujalo a drží se to i dnes. To mě
ze začátku překvapilo, i když teď už jsem si i na to zvykl.

Jak jste to ale zmáhal při obnově něčeho tak rozsáhlého, jako je vaše hradní sídlo Český Šternberk?

Ke každé takové věci je třeba mít kolem sebe schopné lidi, to není jen subjektivní záležitost. Tady ale nikdo nebyl, já neměl peníze a všechno ještě komplikoval jen pozvolný legislativní postup, nejrůznější restituční podmínky, představy památkářů a ministerstev a tak dále. Teprve když tohle proběhlo, tak „se předávalo“, konkrétně tady na hradě skoro měsíc, kdy jsme přebírali podle čísel předmět po předmětu. V knihovně, kde jsou tisíce svazků, stála paní z památkové správy na štaflích a titul po titulu si jednotlivé svazky odškrtávala. A teprve když tohle skončilo, začalo se s vlastní správou. Ale kde vzít lidi přiměřené svými schopnostmi tomu úkolu? Úspěch záleží na celém týmu, i když úkoly jsem dával já. To už je ale dávná minulost – teď je mi tolik, kolik mi je a pohonná hmota se s věkem omezuje. Takže teď je to na mém synovi Filipovi.

Filip hrabě Sternberg se svou tetou Karlou baronkou Hrubou z Gelenj. Filip hrabě Sternberg na výstavě Šlechtická poselství s jejím autorem Janem Drocárem.

ARISTOKRATICKÉ NEŘESTI

Štafeta tedy pokračuje.

Já jsem až extrémní patriot. Sice jsem se tady na hradě nenarodil jako ještě moje starší sestra, na svět jsem přišel v Praze, jak to bylo tehdy moderní, ale když  mi byl týden, přivezli mě sem a od té doby jsem tady trvale – samozřejmě s výjimkou všech těch politických zvratů. Někdy si stoupnu k oknu a užívám si pohledu do Posázaví. Domov… To hřeje, tím spíš, když se něco daří zhodnotit a zvelebit. Příjemná satisfakce, která sice třeba nemá ekonomickou návratnost, ale subjektivní pocit, že se něco podařilo a lidem se to líbí, převažuje.

Pohled na hrad Český Šternberk  od řeky Sázavy a jejího okolí. Foto Jaroslav Betka. Výhled z hradu Český Šternberk do posázavské krajiny, Foto Jan Lukeš.

To asi bezprostředně souvisí s tím, co v sobě nese označení aristokrat. Je to závazek, anebo to prostě člověku spadne do klína?

Aristokrat je výraz, který dnes už nemá žádné opodstatnění. Pochází z doby, kdy byl panovník obklopen šlechtou, která hájila jeho zájmy a musela být nositelem nějakých základních mravních hodnost. Její příslušníci museli splňovat všechno, co se dá shrnout pod obecný pojem slušnost. Pak se jim říkalo aristokrati, ale když někdo z nich spáchal jakýkoli přečin, ztratil na to označení okamžitě nárok.

V tomhle obecném smyslu se ale to označení používá dodnes, i když už nemá svou někdejší třídní příhanu.

Nejsem rád objektem nějaké velké pozornosti, stejně jako nemám rád, když se o mně mluví jako o aristokratovi. To bych se totiž taky musel zpovídat z toho, jaké mám neřesti.

A máte nějaké?

Určitě, nemám jen aristokratické ctnosti.

A co třeba? Tajně jíte čokoládu?

Například. Já rád čokoládu. To jste se trefil přesně.

JSEM NETRPĚLIVÝ

Být aristokratem je ale asi především závazek k předkům, k těm, kteří něco vybudovali a vy jste to dostal osudem do správy.

Ani to ale nehodnotím jako aristokratickou ctnost. Je to čistě povinnost, závazek. Hrad Český Šternberk, na kterém teď sedíme, postavil můj třiadvacátý pradědeček, tam se dá přímá ascendence dovodit, i když s mezerou, kdy hrad našemu rodu nepatřil Ale právě z celé té tradice povinnost a závazek vyplývají.

Rodokmen předků nechal Jiří Douglas hrabě Sternberg na hradě Český Šternberk namalovat pro svého syna, když mu bylo asi 6 let (na rodokmenu chlapecká fotka uprostřed).

A vy tu povinnost ctíte.

Ctím, stejně jako můj syn, to patří k věci. Lehkomyslný postoj třídy dnešních majetných nemá s aristokraty nic co dělat. Moderní ekonomická praxe – vhodně nabýt, získat, investovat s rychlou finanční návratností a pak, když se mi to zrovna nehodí, vrhnout to na trh a skočit na něco jiného – je mi zcela cizí. Ani tohle ale není žádná ctnost, jde o pouhou administrativní povinnost: spravovat, zhodnocovat, zlepšovat a předávat dál, aby dědictví zůstalo. Je to jednoduché, jenom takový úkol splnit…

Vraťme se na konci k úvodní otázce: jak se tedy dnes cítíte?

Dopoledne se třeba cítím šťastným a odpoledne otráveným, jako každý jiný. Když po dvou dnech vysvitne sluníčko, člověk je hned spokojený a příjemný. Že jsem šťastný, to je možná nadsazené, ale spokojený jsem. Uvědomuji si, že jsem v cílové rovince života, ale chtěl bych se dožít ještě nějakých dalších výsledků zhodnocování toho, co spravuji. Takže řekněme, že jsem netrpělivý. Nejpozději od svých devadesátin slýchám ale to obligátní „Hlavně zdraví!“ A jak mi tehdy řekl jeden gratulant se smyslem pro humor, lidský život se dělí do tří etap. První je dětství, pak je dospělý věk – a třetí? „Vypadáte dobře…“

******

Zdeněk Sternberg (*15. 8. 1923) pochází z hraběcího rodu Sternbergů, jehož kořeny sahají až do 12. století. Měl se stát právníkem, ale nebyl připuštěn k promoci. Stejně jako za okupace i po roce 1948 se zapojil do odboje. Pět let pak strávil u PTP, dalších třináct jako kulisák v Karlínském divadle, po srpnu 1968 emigroval do Rakouska a pracoval posléze jako zástupce ředitele potravinářského koncernu. V roce 1992 restituoval rodový majetek včetně hradu Český Šternberk (vystavěn 1241). Jeho biografii pod názvem Aristokrat (2010) vydal Vladimír Votýpka, on sám napsal monografii Sokolnictví (1969, 2007).
Otec Zdeňka Sternberga Jiří Douglas hrabě Sternberg (*1888 † 1965) podepsal v roce 1939 druhoutřetí šlechtickou deklaraci, které byly v čase nejvyššího ohrožení vlasti nacismem určené prezidentu Emilu Háchovi a ve kterých česká zemská šlechta plně podpořila svou zemi, národ a jazyk.
Mezi příbuzné Zdeňka Sternberga patřil také Kašpar Maria hrabě ze Sternberga (*1761 † 1838), který v roce 1818 spoluzakládal Národní muzeum v Praze a věnoval mu své sbírky i odbornou knihovnu. Na Českém Šternberku je součástí prohlídkové trasy i jeho komnata.

***

NATÁČENÍ TELEVIZNÍHO POŘADU TŘISTATŘICETTŘI

Jan Schmid, Zdeněk Sternberg a Jan Lukeš při natáčení na hradě Český Šternberk.
Foto Ivana Lukešová.

Pořad České televize Třistatřicettři s názevm Literáti na Sázavě

Příspěvek se Zdeňkem hrabětem Sternbergem začíná na 31:21 minutě.
Autoři fotografií abecedně:
Jaroslav Betka, Karel Feitl, Jan Lukeš, Ivana Lukešová, Pavel Radosta a archív.

Jan Lukeš (kritik)  – Wikipedie

*12. září 1950, Praha

Český filmový a literární kritik, spisovatel a publicista.

Život 
V roce 1976 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté byl nucen živit se jako umývač oken. Od roku 1987 pracoval v Československém filmovém ústavu. V roce 1990 se stal komentátorem deníku Lidové noviny, v letech 1991 až 1994 byl vedoucím kulturní rubriky deníku. Od roku 1999 spolu s Janem Schmidem připravuje a moderuje literární revue Třistatřicettři (333) pro Českou televizi.

Spolupracoval na scénáři filmu Pavla Štingla Zaniklý svět Karla Pecky. Je také autorem námětu a scénáře filmu Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků podle deníků Pavla Juráčka. Později tyto deníky editoval a kniha získala v roce roku 2004 cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Je autorem námětu a scénáře cyklu televizních dokumentů o tzv. nové vlně v československém filmu Zlatá šedesátá, který se zaměřoval na tehdy žijící a filmaře 60. let, měl 26 dílů a Česká televize ho vysílala v roce 2009[2]. Je také autorem námětu a scénáře návazného televizního cyklu Zlatá šedesátá II o tvůrcích již nežijící, ať už z jádra nové vlny, či z širšího kontextu šedesátých let[3]. Dále pro ČT připravil cyklus o „československé nové vlně“ s názvem Československý filmový zázrak, který byl vysílán v roce 2015.

Bibliografie

1982 – Prozaická skutečnost
1993 – Orgie střídmosti
1995 – Stalinské spirituály: zkušenost politických vězňů 50. let v české próze. Jiří Hejda, Jiří  Mucha, Karel Pecka, Jiří Stránský, Jan Beneš, Český spisovatel, ISBN 80-202-0545-4
1998 – Hry doopravdy – rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Paseka,
ISBN 80-7185-197-3
2005 – Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scenáristou Jiřím Stránským, Hejkal,
ISBN 80-86026-31-0
2011 – Černobílý snář Elmara Klose, Národní filmový archiv
2013 – Diagnózy času, Český a slovenský poválečný film, Slovart
2017 – Právě proto, že jsem: rozhovor s Ivanem M. Havlem, Knihovna Václava Havla
2019 – Miloš Forman v kostce, Academia

 


Související klíčová slova

PhDr. Jan Lukeš

PhDr. Jan Lukeš, 27. 7. 2019

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2019  |  O nás