Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Přesto, že se první republika ke své vlastní aristokracii nezachovala dobře, šlechta se ke své zemi zády neobrátila. Naopak, když byla vlast v ohrožení reagovala čestně a statečně. Tři deklarace, kterými rody české zemské šlechty reagovaly na hrozící nebezpečí německého nacismu v letech 1938 a 1939, jsou toho výmluvným dokladem. První deklarací bylo „Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území Českého státu“, které bylo 17.9.1938 předneseno prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. “ Zobrazit celý citát »

První šlechtická deklarace ze 17.9.1938



Posel tolerance a slušnosti

27. 6. 2019 | PhDr. Jan Lukeš | Autor píše

Jiří Stránský

K některým svým zkušenostem dvojnásobného politického vězně se spisovatel a scenárista Jiří Stránský (*12. 8. 1931 † 29. 5. 2019) vracel tak často, že to mohlo člověka až nudit. Ale třeba jeho myšlenka o „přepálených spojích“ v našich myslích, následku letité komunistické indoktrinace, ta mi zůstane v paměti už napořád.

Při natáčení literární revue České televize  Třistatřicettři (333)  18.1.2018. Na Letní filmové škole v roce 1997, kdy se z důvodu povodní konala v Jihlavě

Jemu samotnému ovšem nikdo mozek přepálit nedokázal. Bez negativních „následků“ zůstal jeho šlechtický původ i dětství v prominentní prvorepublikové rodině, pobyt v lágrech padesátých let i věznicích let sedmdesátých, práce u lopaty i u filmu za pražského jara a v Čs. státním souboru písní a tanců v letech osmdesátých, i dlouhé prezidentování českému PEN klubu po listopadu 1989.

Egomaniak

V samém závěru knižního rozhovoru Libuše Koubské s Jiřím Stránským, který nese příznačný název Můžeš-li udělat radost, musíš (2012), padne konstatování: „Jan Lukeš o vás napsal, že jste workoholik, egomaniak a extrovert, který nemůže být bez lidí. To zní dost drsně.“ – „Workoholik a extrovert nejspíš jsem,“ zní odpověď. „Tu třetí charakteristiku si Lukeš vymyslel.“

Ano, vymyslel, ale nemyslel tak pejorativně, jak si ji Jirka možná vyložil. On přece nebyl nějaký jájínek, měl v sobě naopak ohromnou schopnost empatie a přátelské vřelosti překračující hranice generační i sociální. Nesedl si ale na zadek před žádnými celebritami, ať minulými, či současnými, protože v sobě dovedl aktivovat stejnou míru sebedůvěry, jakou se právě ony obvykle exhibují. Na rozdíl od nich ji však vždycky dával do služeb vyšších principů. Skautského desatera, demokratických zásad a pravidel, umělecké tvorby.

Jiří Stránský, natáčení 333, 18.1.2018

Z téměř devadesáti let svého věku musel skoro šedesát čekat na plnohodnotné uplatnění svých dispozic, svého talentu. Mohl by se proto někdo divit, že byl jak přetopený kotel? A že se jeho myšlení vždycky znova a znova obracelo k tomu, co v něm léta dřímalo a teď se konečně mohlo přetavit v knížky či scénáře? Kdo mu ale uměl být rovnocenným oponentem, tomu dovedl naslouchat se stejnou vášní a zaujetím.

Štěstí

Dokonce když měl dojem, že o něj není zájem, sám navázal kontakt. To byl i můj případ. To on mě oslovil na valné hromadě Obce spisovatelů v roce 1993, proč nechci také něco od něj, když tam dělám anketu o budoucnosti spolku. Do té doby jsem ho vídával jen jako napjatého posluchače na tiskovkách prezidenta Václava Havla, teď se přede mnou začal do nejmenších podrobností rozevírat životní osud takových parametrů, že jsem zprvu váhal, zda nesedám na lep nějakému pohádkáři či dokonce loutkáři.

Ale Jirka nelhal. Ani když mluvil o sobě, ani když mluvil o jiných. A nejméně když psal, ačkoli si to leckdo mohl myslet už jen nad názvem jeho knižní prvotiny, povídkového souboru Štěstí (1969). Reálně vyšel až v lednu 1970 a celý náklad šel okamžitě do stoupy, jen asi sto výtisků zachránila tehdy manželka Bohumila Hrabala, která pracovala ve Sběrných surovinách. Ale i když se po dvaceti letech, hned v roce 1990, objevilo nové vydání, leckdo se stále ještě divil, jak se mohou prózy inspirované mučivými zážitky z likvidačních komunistických lágrů 50. let jmenovat právě takhle.

Ivana Lukešová, Jiří Stránský a Jan Lukeš, Letní filmová škola, 1997 Jan Lukeš a Jiří Stránský,

Letní filmová škola, 1997

Srdcerváč

„Stránského prózy, scénáře i publicistika, to všechno je plod takové osobní nezlomnosti, vytrvalosti a nezahořklosti, že už jenom za to by si zasloužil uznání,“ napsal jsem v roce 2006 do laudatia pro Jiřího Stránského, když mu byla udělena Cena Karla Čapka. „Dobré úmysly ale, jak známo, v umění nic neplatí. Mnohem důležitější je, že stejné rysy dokázal vtisknout i svému psaní. Stránský si ze svého osudu neudělal komplex, také ale na nic nezapomněl, a tak jej jedni mohou považovat za protivného romantika a jiní v tutéž chvíli za stejně protivné zrcadlo vlastních selhání a zločinů. Přitom je to tak jednoduché: paměť a zároveň víra v člověkovo lepší já, to jsou dva hlavní motory jeho psaní. A pak také frajerský smysl pro čest, pro kamarádství za hrob, pro rodinu a děti, pro vlast.“

Byl a jsem si tou charakteristikou jist jako s máločím. V té době už totiž vyšel můj knižní rozhovor s Jirkou s názvem Srdcerváč (2005), a ten mi dovolil nahlédnout do jeho povahy opravdu zásadně. Neshledal jsem žádný rozpor či nesoulad mezi tím, co říkal a co psal. Dovedl jít asertivně za svým, dovedl ale také naslouchat a vycházet vstříc, jak dobře svědčí třeba film Petra Nikolaeva Kousek nebe (2005), natočený podle titulní povídky Štěstí. Love story z prostředí politických vězňů se zdála některým fundamentalistům a strážcům antikomunistické čistoty dílem nepravděpodobná, dílem banální. A přitom právě ona tak dobře postihuje někdejší klukovské touhy a naděje samotného autora, zavřeného v pouhých jedenadvaceti letech na osm roků za mříže. Bez rvavého vzdoru i citlivého srdce by nepřežil.

Zdivočelá země

A podobně je tomu teď i se Zdivočelou zemí (1997, 2001, 2008, 2012), televizním seriálem Hynka Bočana o 45 dílech, natočeným podle Stránského románů Zdivočelá země (1991) a Aukce (1997). I ten je výrazem Jirkovy povahy kovboje a skauta se smyslem pro spravedlnost a zároveň pozorovatele lidských povah a jejich pevnosti či proměn pod tlakem okolností.

Dnes se o seriálu vyjadřují s úctou i ti, kteří nad ním původně ohrnovali nos jako nad pouhou didaktickou přehlídkou našich dějinných kotrmelců, aniž by si uvědomovali potřebnost podobných uměleckých děl pro utváření společenské atmosféry. Kdo by si ještě před pár lety dovedl představit ministra kultury, uvádějícího do života knihu komunistického politika a historika, horlící proti navracení majetku církvím, kterým ten majetek ukradla právě předchůdkyně jeho strany?

„Každý má svoje vidění světa a já prostě to dobrodružství vidím i tam, kde jiní naříkají,“ řekl mi Stránský, když jsem se ho ptal, jak podobné výtky nese. „Mě zajímali především ti, kteří se nepoddali, kteří se nesmířili s rolí obětí, ale zachovali si svou hrdost a třeba i jen neprospěšné furiantství.“

Jiří Stránský a Jan Lukeš 18.1.2018 při natáčení literární revue 333 Jan Schmid, Jiří Stránský a Jan Lukeš a 18.1.2018 při natáčení literární revue 333

Tolerance

On sám měl pro takové furiantství nesporné vlohy, dané asi geneticky: „Co to je?“ ptal se prý své dcery Kláry, když si za ním přišla postěžovat, že má depku. Svůj odpor k naříkání a skuhrání neopomněl připomenout při každé dobré příležitosti, neznamenalo to ovšem, že by tragické a bezvýchodné situace lidských existencí nějak programově zasklíval. Dokladem toho je Bočanův film Bumerang (1997), další zfilmovaná povídka ze Štěstí. Přesvědčení jejího hrdiny, že zlo se nemá splácet zlem a že i největší zločinci si zaslouží spravedlivý trest, na něj nakonec dopadne právě jako smrtící bumerang…

Přesto Jirka sám pokládal toleranci i nadále za základní nástroj mezilidské komunikace, s poukazem k tomu, že ten, kdo to ve vězení nedokázal, udusil se posléze ve vlastní nenávisti. Po listopadu 1989 mu někteří bývalí spoluvězni tento postoj vyčítali jako příliš měkký. Podíváme-li se ovšem na dnešní českou společnost, neubráníme se pocitu, že ačkoli ostnaté dráty padly, míra našeho dnešního přidušení je spíše větší než menší. A že hlas podobný tomu Jirkovu tu bude fatálně scházet.

Jan Schmid, Jiří Stránský a Jan Lukeš a 18.1.2018 při natáčení literární revue 333

Tajemství

Byly ale i věci, ve kterých byl neoblomný a na kterých jsme se neshodli. Tou nejzávažnější se ukázal postoj k údajnému udavačství Milana Kundery z 50. let. Pro mě znamenal jeden publikovaný dokument pro takové nařčení příliš slabý argument (a žádný další, ač slibován, nepřibyl), pro Jirku byl naopak potvrzením toho, co si zřejmě přinesl z kriminálu jako informaci od spoluvězňů. Ještě hůř ale vyznělo nefalšované zadostiučinění části českého spisovatelstva, že právě tahle hvězda má na zádech takový hrb.

Na měsíce zavládlo kvůli tomu mezi námi ticho, až přišel od Jirky perem psaný dopis, který ho charakterizuje líp než dlouhé řeči: „Ahoj Honzo, protože jsi můj životopisec, samozřejmě víš, proč Ti píšu. Ale napsat stejně musím. Že abys věděl, že nechápu (…), jak je vůbec možné, zrovna pokud o Tebe jde (a tím pádem i o mě), aby nás odlišný názor na něco, ať už je to cokoliv či kdokoliv, takhle od sebe vzdálil. Či spíš oddálil. (…) No nic. Natolik mě znáš, že se asi nedivíš, že jsem napsal. Když si to myslím. Těpic.“

Nedivil jsem se a možná se taky trochu styděl. A dnes jsem rád, že při Jirkových pětaosmdesátinách jsme si to všechno mohli na lodi Tajemství bratří Formanů říci obsáhle i ústně a vyrovnat tlaky, aniž bychom ze svých postojů nějak zásadně slevili.

Rozdat se

Na té lodi se jednu chvíli proti mně u stolu ocitla mladá žena, kterou jsem znal od vidění, novinářka Renata Kalenská. Nikdo nás nikdy nepředstavil a ona na mě teď rovnou vyhrkla: „To ste mě teda pěkně nasral…“ Trochu jsem znejistěl, nevěda čím, pak se ale ukázalo, že i ona připravuje s Jirkou knižní rozhovor a že jí vadí, že některá témata jsme vyčerpali už v Srdcerváči. Její kniha Doktor vězeňských věd vyšla ale pak v roce 2017 a spolu s knihou Libuše Koubské jen doložila, že Jiří Stránský je studnice vypravěčství sotva vyčerpatelná.

Nevím, o kom jiném vznikly hned tři knihy rozhovorů. I to svědčí o Jirkově povaze: mohl kalkulovat, aby si nevyčerpal náměty pro své vlastní psaní, aby ho nic nezdržovalo, aby se nemusel opakovat. Ale on byl ochoten se rozdat každému, samozřejmě s jistou dávkou narcisismu, ale především s potřebou podělit se, znovu a znovu zdůraznit, co považuje za důležité a nanejvýš potřebné pro fungování mezilidských vztahů i celé společnosti.

Byl trochu jako herec, který den co den hraje znovu a znovu svou roli, kterou si ale napsal sám a sám si ji také celý život zdatně režíroval. Byl větroplach, ale rodina pro něj byla všechno. A když do ní člověka i s jeho blízkými přijal, už nepustil.

Štěstí napodruhé

Často o sobě mluvil jako o fosilovi, zkamenělině z minulosti, ale nedělalo mu nejmenší potíž navázat vztah i s těmi nejmladšími čtenáři a diváky a zprostředkovat jim své názory. Když jsem s ním mluvil naposledy, v sobotu 11. května na veletrhu Svět knihy, chystal se právě na besedu a autogramiádu ke své nové knize Štěstí napodruhé (2019). V lednu 2018, při natáčení do literární revue České televize 333, nám vyprávěl, že právě píše novelu podle Měsíců (1918) Karla Tomana, téma, které ho napadlo ještě v lágru 50. let. Teď byla ta kniha hotová a na její autorské uvedení čekal nabitý sál.

Nikdo netušil, že je to naposled. Že oblouk pozemského času se uzavírá.

Jiřiku, už teď scházíš…

Jan Lukeš a Jiří Stránský

Jan Lukeš (kritik)  – Wikipedie

(*12. září 1950, Praha) je český filmový a literární kritik, spisovatel a publicista.

Život 

V roce 1976 vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Poté byl nucen živit se jako umývač oken. Od roku 1987 pracoval v Československém filmovém ústavu. V roce 1990 se stal komentátorem deníku Lidové noviny, v letech 1991 až 1994 byl vedoucím kulturní rubriky deníku. Od roku 1999 spolu s Janem Schmidem připravuje a moderuje literární revue Třistatřicettři (333) pro Českou televizi.

Spolupracoval na scénáři filmu Pavla Štingla Zaniklý svět Karla Pecky. Je také autorem námětu a scénáře filmu Martina Šulíka Klíč k určování trpaslíků podle deníků Pavla Juráčka. Později tyto deníky editoval a kniha získala v roce roku 2004 cenu Magnesia Litera za nakladatelský čin.

Je autorem námětu a scénáře cyklu televizních dokumentů o tzv. nové vlně v československém filmu Zlatá šedesátá, který se zaměřoval na tehdy žijící a filmaře 60. let, měl 26 dílů a Česká televize ho vysílala v roce 2009[2]. Je také autorem námětu a scénáře návazného televizního cyklu Zlatá šedesátá II o tvůrcích již nežijící, ať už z jádra nové vlny, či z širšího kontextu šedesátých let[3]. Dále pro ČT připravil cyklus o „československé nové vlně“ s názvem Československý filmový zázrak, který byl vysílán v roce 2015.

Bibliografie

1982 – Prozaická skutečnost
1993 – Orgie střídmosti
1995 – Stalinské spirituály: zkušenost politických vězňů 50. let v české próze. Jiří Hejda, Jiří  Mucha, Karel Pecka, Jiří Stránský, Jan Beneš, Český spisovatel, ISBN 80-202-0545-4
1998 – Hry doopravdy – rozhovor se spisovatelem Karlem Peckou. Paseka,
ISBN 80-7185-197-3
2005 – Srdcerváč – rozhovor se spisovatelem a scenáristou Jiřím Stránským, Hejkal,
ISBN 80-86026-31-0
2011 – Černobílý snář Elmara Klose, Národní filmový archiv
2013 – Diagnózy času, Český a slovenský poválečný film, Slovart
2017 – Právě proto, že jsem: rozhovor s Ivanem M. Havlem, Knihovna Václava Havla
2019 – Miloš Forman v kostce, Academia


PhDr. Jan Lukeš

PhDr. Jan Lukeš, 27. 6. 2019

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2019  |  O nás