Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Stačí nám, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž by k tomu potřeboval administrativní povolovací dekret...“ Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (1928-2008)



Rok 80. výročí šlechtické deklarace z roku 1938

1. 1. 2018 | Redakce | Deklarace 1938 a 1939

“Byly to hvězdné chvíle v jinak pro naši zemi velice smutné době. Za český národ se postavili reprezentanti starých rodin, kteří měli v povědomí povinnosti, které jim ukládala příslušnost ke stavu českému a vzali tak na sebe povinnosti coby čeští stavové. Bylo to opravdu důležité, neboť ve chvíli, kdy se hroutila republika a mnozí podléhali zoufalství, se naši otcové a dědové postavili jednoznačně za český národ. Toto prohlášení, které kdysi napsal můj otec je, jak jste snad vyrozuměli, dodnes mým závazkem. Měli bychom si všichni uvědomit, že v dnešní době, která je pro nás do jisté míry zklamáním, je potřeba zabojovat, i když třeba v jiné formě.”  Z dopisu Karla Schwarzenbergra potomkům signatářů šlechtických deklarací, kteří se sešli 4.6.2012 v Potštejně.

***

První deklarace ze 17. září 1938:
„Prohlášení členů starých českých rodů k nedotknutelnosti území
Českého státu“.

Deklarace byla v sobotu 17.9.1938 přednesena prezidentovi republiky dr. Edvardu Benešovi při zvláštní audienci na Pražském hradě. Audience se účastnilo 12 zástupců z jedenácti šlechtických rodů. Autorem textu deklarace byl Karel VI. kníže Schwarzenberg a prezidentovi ji za přítomné a jménem dalších představitelů starých rodů přečetl František hrabě Kinský z Kostelce nad Orlicí:

Pane presidente,

za těchto dnů všechny stavy a třídy našeho národa svorně projevují svou vůli, zabránit porušení starých hranic našeho státu. Proto i řada členů starých rodů naší vlasti nás pověřila, abychom se k Vám dostavili s podobným projevem. Věrnost k českému státu, který naši předkové pomáhali budovati a po tisíc let udržeti, je pro nás povinností tak samozřejmou, že jsme se rozmýšleli ji výslovně zdůrazniti. Považujeme za svou povinnost, uchovati dědictví svých otců, Země Koruny české byly pohromadě po tolik věků a přetrvaly spolu tolik bouří, že doufáme v přejití i těchto časů nepokoje a násilí.

Naše přání, aby staré hranice České koruny zůstaly neporušeny, vychází zajisté také ze starosti o budoucnost našich potomků i z pocitu odpovědnosti za svobodu a blaho českých Němců. Naši předkové vždy usilovali o přátelský poměr obou národů v zemi usazených a tak i my toužíme po tom, aby i naši krajané německého jazyka mohli sdíleti s námi lásku k nedělitelné vlasti. Důvěřujeme, že se tak může státi. Zejména doufáme, že zásady křesťanské udrží v této zemi pořádek a vzdělanost.

Vyslovujíce víru v lepší budoucnost, ujišťujeme, že jsme si vědomi svých zděděných povinností k vlasti a ke státu, který byl domovem našich předků a jehož stará práva jsme vždy chtěli a i dnes chceme hájit.

17. září 1938

Signatáři abecedně:

01. Karel Belcredi (*1893 Líšeň † 1972 Vídeň) – statek Líšeň
02. Weikhard Colloredo-Mannsfeld (*1914 Berlín † 1946 St. Lary) – Dobříš
03. Rudolf Czernin (*1904 Dymokury † 1984 Vídeň) – Dymokury, Hlušice
04. Jindřich Dobrzenský (*1892 Potštejn † 1945 Potštejn) – Potštejn
05. František Kinský (*1879 Kostelec n. O. † 1975 Kostelec n. O. ) – Kostelec nad Orlicí
06. Zdenko Radslav Kinský (*1896 Chlumec n. C.† 1975 Řím) – Chlumec n. C., Kost, Žďár n. S.
07. Zdeněk Kolowrat (*1881 Černíkovice † 1941 Rychnov n. K.) – Rychnov nad Kněžnou
08. Jan Lobkowicz (*1885 Praha † 1952 Wolfegg) – Drahenice, Mělník
09. Charles Parish (*1899 Žamberk † 1976 Beamsville) – Žamberk
10. Karel Schwarzenberg (*1911 Orlík † 1986 Vídeň) – Orlík
11. Leopold Sternberg (*1896 Častolivice † 1975 Kingstown) – Častolovice, Zásmuky
12. Hugo Strachwitz (*1900 Zdounky † 1978 Vídeň) – Zdounky

***

Druhá deklarace
přednesená byla 24. ledna 1939 při audienci u prezidenta Emila Háchy

Zástupci šlechty přišli novému prezidentovi republiky dr. Emilu Háchovi potvrdit to, co již předtím – 17.9.1938 – deklarovali prezidentu Benešovi. Proto k tomuto datu nebylo písemně vydáno žádné nové prohlášení. Za druhou deklaraci je pokládán text, který při této audienci přednesl za šlechtice opět František hrabě Kinský: 

Právě před čtyřmi měsíci jsme jako členové starých českých rodů tehdejší hlavě státu jasně prohlásili, že dáváme všechny své síly do služeb vlasti. Přicházíme-li dnes poznovu do starobylého hradu českých králů, abychom opět vyslovili svou vůli plniti všechny své povinnosti, činíme tak i osobně kvůli Vám. Víme dobře, za jakých okolností jste se uvolil ujmouti se řízení našeho státu a cítíme, že jestli něco vás může posilovati při této práci, tedy mimo víru v Božskou Prozřetelnost, je to důvěra všeho národa.
Proto nepokládali jsme za nadbytečné přijíti dnes k Vám a ujistiti Vás těmito věcmi:
Důvěřujeme Vám. Doufáme, že jednota národa ve všech jeho složkách bez rozdílu a bez rozporu Vám umožní vésti stát dobře a spravedlivě, pokud je to dnes lidským silám možno. Jsme hotovi, kdykoli by se toho potřeba ukázala, státu podle svých sil a schopností posloužiti. To nám ukládá za povinnost účast našich předků na tisíciletých osudech tohoto státu. Nemůžeme se zříci naděje, že naší vlasti jsou souzeny lepší dny, ale nechť stane se cokoli, přidržíme se věrnosti, kterou jsme zavázáni vlasti svých předků.“

Audience u prezidenta Emila Háchy se účastnilo 12 šlechticů zastupujících 10 rodů:

Karel Belcredi (*1893 † 1972), Rudolf Czernín (*1904 †1984), Jindřich Dobrzenský (*1892 † 1945), Jan Nepomuk Pálffy (*1872 † 1953), Charles Parish (*1899 † 1976), František Kinský (*1879 † 1975), Z. R. Kinský (*1896 † 1975), Jan Lobkowicz (*1885 † 1952), Karel Schwarzenberg (*1911 † 1986), Jiří Douglas Sternberg (*1888 † 1965), Leopold Sternberg (*1896 † 1975), Hugo Strachwitz (*1900 † 1978).

***

Třetí deklarace ze září 1939:
”Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939”

Třetí deklarace byla poprvé veřejně prezentována na schůzi výboru Národního souručenství ve čtvrtek
7. září 1939 a přečtení projevu bylo přijato výborem s všeobecným souhlasem a potleskem. Signatáři poté deklaraci podepisovali postupně a samostatně, protože za protektorátu byl zákaz sdružování občanů ve větším počtu. Po podepsání dokumentu 85 šlechtici z 33 rodů bylo prohlášení, které bylo napsáno formou dopisu, doručeno prezidentovi dr. Emilu Háchovi:

Slovutný pane presidente!
V poslední době bylo jednáno o postavení šlechty v českém národě a objevily se v tomto ohledu různé nejasnosti. Považujeme proto za vhodné v tomto směru podati některá vysvětlení.
Šlechta byla, jako všude, svou podstatou zřízením státním a jakožto celistvé společenství bývala ušetřena národnostních sporů. Její politické povinnosti bývaly určovány službou Českému státu a králi. Jádro tohoto stavu vždy ovšem patřilo k českému národu netoliko kulturně, nýbrž i krví a jazykem. Za ranných dob království, kdy celý venkov byl jazykově český, prostředí šlechty bylo rovněž takové. Tato šlechta, původem a jazykem česká, tvořila panující nebo politickou vrstvu Českého státu před vznikem monarchie domu Rakouského i dlouho potom. Zanechala nám památku své kultury v českých zpracováních rytířských zpěvů, v knihách zemských práv v názvosloví vojenském, ve svých hradech a zámcích a ve vybudování institucí kulturních. Rody, které sdílely po staletí osudy českého národa a neodcizily se nikdy svému kmeni, musí i dnes býti počítány k národu, jehož krev v jejich žilách koluje.
Vedle této ryze domácí šlechty přistěhovalo se průběhem dějin a usadilo se na území českého státu mnoho rodin původu cizího, nikoli však pouze německého. Tyto rodiny, jimž příslušelo místo na sněmu, jehož jednání se v Praze, Brně a Olomouci účastnily, a jímž příslušela i vrchnostenská moc, která je spojovala stálým správním stykem s lidem, splynuly v krajích českého jazyka s národem tak, že jejich různý původ nemůže ničeho změniti na jejich nepopíratelné příslušnosti k české národní pospolitosti.
Obdobně někteří, v německém prostředí žijící potomkové českých rodin, honosících se ryze českými jmény a vzešlých z nejstarší krve české, hlásí se k národu německému, který je u vědomí jejich německého smýšlení velmi ochotně za své syny uznává a v jejich českém původu žádné překážky nevidí.
Jsme přesvědčeni, že tak jako my přiznáváme těmto jedincům právo hlásiti se k národu, uprostřed něhož žijí, který za svůj zvolili a který je za své příslušníky přijímá, tak i se strany druhé nebude nikdo příslušníkům šlechtických rodin, zde usedlých, upírati právo, aby se hlásili k českému národu, s nímž žili jejich předkové po generace, sdílejíce práva i povinnosti, dobré i zlé, byť rodiny ty nebyly po meči vždy původu českého.
Zděděná příslušnost k národní pospolitosti není tedy určována okolnostmi dne, nýbrž jest způsobena skutečností společenství života, politické, kulturní a hospodářské spolupráce, jednotou dějin, osudu a zodpovědnosti za budoucí generace národa.
Národ český, jemuž slavnostním způsobem byla zaručena Vůdcem národa německého a říšským kancléřem jeho národní svébytnost, zajisté může považovati za své právo i svou povinnost tvrditi se vším důrazem – kdyby o tom pochybnost vznikla – skutečnost, že má českou šlechtu jako svou složku, jež od těla národního se nikdy neoddělila a nikdy svým přičiněním oddělena nebude.
Při posledním sčítání lidu v Německé Říši byla příslušnost k národnosti postavena na základ dobrovolného přiznání. Příslušné správní předpisy vycházejí ze zásady, že každý jest příslušníkem národa, s nímž se cítí intimně spjat a k němuž se hlásí. Nepochybně se budou německé říšské orgány říditi touto zásadou i na zdejším území. V plné shodě s národem německým, který žádá ode všech svých příslušníků přesné konání všech povinností vůči národní pospolitosti, jsou důvodně i český lid a česká šlechta přesvědčeni o své sounáležitosti. Vycházejíce z přesvědčení o jednotě našeho národa ve všech složkách a zejména o tom, že potomci někdejších spolutvůrců a nositelů české státnosti ještě mohou svému národu a své vlasti za všech poměrů platně posloužiti, chceme se vždy a za všech okolností hlásiti k českému národu.

V září 1939

Signatáři abecedně:

René Baillet de Latour (*1878 † 1970), Quido Battaglia (*1873 † 1962), Jindřich Belcredi (*1902 † 1973), Karel Belcredi (*1893 † 1972) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Richard Belcredi (*1891 † 1956), Michael Bubna-Litic (*1864 † 1949), Mikuláš Bubna-Litic (*1897 † 1954), Josef Colloredo-Mansfeld (*1910 † 1990), Jeroným Colloredo-Mansfeld ml. (*1912 † 1998), Jeroným Colloredo-Mansfeld st. (*1870 † 1942), Weikhard Colloredo-Mansfeld (*1914 † 1946) – podepsal i 1. prohlášení, Edmund Czernin (*1907 † 1994), František Josef Czernin (*1878 † 1963), Humprecht Czernin (*1909 † 1944), Jan Děpold Czernin (*1915 † 1967), Rudolf Czernin (*1904 † 1984) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Bedřich Daczický z Heslowa (*1913 † 1995), Hugo Daczický z Heslowa (*1911 † 1989), Mikuláš Daczický z Heslowa (*1909 † 1971), Jan Dlauhoweský (*1909 † 1996), Karel Dlauhoweský (*1910 † 1976), Karel Dlauhoweský (*1876 † 1956), František Dobrzenský (*1915 † 1978), Jan Dobrzenský (*1870 † 1947), Jan ml. Dobrzenský (*1911 † 1996), Jindřich Dobrzenský (*1892 † 1945) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Otakar Dobrzenský (*1871 † 1952), František Bořek-Dohalský (*1887
† 1951), Jiří Bořek-Dohalský (*1914 † 1990), Bedřich Hildprandt (*1902 † 1981), Jindřich Hildprandt (*1895 † 1968), Karel Hildprandt (*1894 † 1975), Robert Hildprandt (*1893 † 1974), Josef Karel Hrubý z Gelenj (*1866 † 1943), Gustav Kálnoky (*1892 † 1979), Arthur Korff-Kerssenbrock (Korff-Schmising-Kerssenbrock) (*1914 † 1979), Klement Korff-Kerssenbrock ml. (*1912 † 1989), Klement Korff-Kerssenbrock st. (*1883 † 1960), Alfons Kinský (*1912 † 1998), Bedřich Karel Kinský (*1911 † 1999), František Kinský (*1879 † 1975) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, František Antonín Kinský (*1915 † 1993), Josef Kinský (*1913 † 2011), Zdenko Radslav Kinský (*1896 † 1975) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Egon Kolowrat-Krakowský (*1889 † 1971), Hanuš Kolowrat-Krakowský (*1879 † 1955), Zdeněk Kolowrat-Krakowský (*1881 † 1941) – podepsal i 1. prohlášení, Otomar Kolowrat-Krakowský (*1891 † 1966), Bedřich František Lobkowicz (*1907 † 1954), Jan Lobkowicz (*1885 † 1952) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil, Jaroslav Lobkowicz (*1877 † 1953), Jaroslav Lobkowicz ml. (*1910 † 1985), Josef Lobkowicz (*1918 † 1946), Mořic Lobkowicz (*1890 † 1944), Alfons Karel Mensdorff-Pouilly (*1891 † 1973), Emanuel Mensdorff-Pouilly (*1866 † 1948), František Mensdorff-Pouilly (*1897 † 1991), Jan Mladota (*1917 † 2001), Ervin Nádherný (*1909 † 1985), Ervin Nádherný (*1909 † 1985), Oskar Nádherný (*1871 † 1952), Alfons Paar (*1903 † 1979), Jan Pálffy (*1872 † 1953) – účastnil se i audience u prezidenta Háchy, Karel Pálffy (*1900 † 1979), Charles Parish (*1899 † 1976) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Theodor Podstatský-Thonsern (*1909 † 1984), Bohuš Rieger (*1895 † 1976), Alois Serényi (*1893 † 1957), Jindřich M. Schlik (*1875 † 1957), František Schlik (*1914 † 2005), Jindřich Schlik (*1916 † 2004), Zikmund Schlik (*1916 † 1988), Ondřej Schlik (*1917 † 1942), Ervin Schoenborn (*1899 † 1984), František Schoenborn (*1899 † 1964), Arnošt Schwarzenberg (*1892 † 1979), František Schwarzenberg (*1913 † 1992),Karel Schwarzenberg
(*1911 † 1986) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Jiří Sternberg (*1888 † 1965) – účastnil se i audience u prezidenta Háchy, Leopold Sternberg (*1896 † 1957) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy, Hugo Strachwitz (*1900 † 1978) – podepsal i 1. prohlášení a účastnil se audience u prezidenta Háchy , Arnošt Thun-Hohenstein (*1905 † 1985), Max Wratislav (*1917 † 2002), Josef Osvald Wratislav (*1883 † 1966), Maxmilián Wratislav (*1857 † 1940).

***

Po skončení války Dr. Jan Lobkowicz vypracoval obsáhlý dokument (Zpráva Doktora Jana Lobkowicze z 20. července 1945) shrnující celkovou bilanci pozemkové újmy, která za německé okupace postihla signatáře deklarací. Ta byla v červenci roku 1945 předložena ministru zahraničí. Mimo jiné v ní autor zmiňuje, že s majetkem bylo: “Hospodařeno zcela libovolně, hypotekární zatížení podstatně zvýšeno, s inventářem libovolně nakládáno, daně a anuity placeny nebyly. Lesy byly vesměs vydrancovány, zařízení zámků z valné části zašantročeno.”
Po válce měli tito dotčení aristokraté dle vládního nařízení č.87/1939 nárok na finanční náhradu. Té se ale ve většině případů nikdy nedočkali.


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás