Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Dnes 22.4.2026 připomínáme 100. výročí úmrtí Ferdinanda prince Lobkowicze z Dolních Běřkovic

PŘEDSEDA JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH V LETECH 1885-1909 a 1915-1918

♣♣♣

Pražská konzervatoř se Výročním koncertem

Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách

ohlédla ke svým počátkům

Pozvánka na Výroční koncert Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách.

Jak je uvedeno ve výše připojené pozvánce, Výroční koncert 2026 se konal k 215. výročí zahájení výuky (24. dubna 1811) na Pražské konzervatoři. Tu založil a poté více jak sto let financoval a organizačně řídil šlechtický spolek Jednota pro zvelebení hudby v Čechách, který  v sobotu 31. března 1810 ustavilo pětapadesát hudbymilovných příslušníků rodů české zemské šlechty. Po státním převzetí školy Jednota pro zvelebení hudby v Čechách svou činnost  k 31. prosinci 1918 ukončila.

Výroční koncerty pořádá Jednota pro zvelebení hudby v Čechách každoročně od roku 2010, kdy byla po více jak devadesáti letech její činnost při Pražské konzervatoři opět obnovena.

Budova Pražské konzervatoře

Letošní Výroční koncert byl věnován památce dvojnásobného dlouholetého (celkem 27 let) předsedy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách Ferdinanda prince Lobkowicze z Dolních Beřkovic. Také proto, že v dubnu je připomínáno sté výročí jeho úmrtí 22. dubna 1926.

Návštěvníkům koncertu byl po příchodu do koncertní síně Pražské konzervatoře rozdán program koncertu, doplněný o článek, který je věnován nejen historii Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách a Pražské konzervatoře ale jeho obsáhlá část patří právě Ferdinandovi princi Lobkowiczovi, jeho rodině a potomkům. V článku jsou připomenuti také předsedové Jednoty pro zvelebení v Čechách a v tabulce i ředitelé Pražské konzervatoře.

Dvě historická sídla Pražské konzervatoře – Rudolfinum a dnešní budova Na Rejdišti

Dvě stěžejní sídla měla historicky první středoevropská a v pořadí třetí celoveropská hudební škola – Pražská konzervatoř. Na Starém Městě bylo pro Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách a Pražskou konzervatoř postaveno Rudolfinum (na snímku  nahoře vpravo), dnes hlavní koncertní sál hudebního festivalu Pražské
jaro. Vlevo na snímku stojí dnešní sídlo Pražské konzervatoře v ulici Na Rejdišti. Další budovou patřící v současnosti k sídlům konzervatoře je na Malé Straně u Senátu stojící Pálffyovský palác (na snmku žlutá budova).

Základní kroky pro vznik Pražské konzervatoe byly položeny ale již o dva roku dříve než byla posledního března roku 1810 ustavena Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Už v pondělí 25. dubna 1808 se v Praze sešlo osm vlasteneckých přátel z kruhů české zemské šlechty znepokojených tehdejším špatným stavem místního hudebního umění.  Byli to František Josef hrabě z Vrtby , František Josef hrabě Sternberg, Jan Nepomuk hrabě Nostitz-Rieneck, Kristian hrabě Clam-Gallas, Friedrich hrabě Nostitz-Rieneck, Karel hrabě Firmian, Jan Josef hrabě Pachta a František hrabě Klebelsberg. Po skončení schůzky zveřejnili její účastníci  prohlášení, kterým pozvali milovníky a přátele hudby „společně k povznesení a zvelebení hudby v Čechách napomáhati.“ Dnes je toto jejich prohlášení obecně přijímáno jako Zakladatelská listina Pražské konzervatoře a zde je možné si jí přečíst:

Jak již bylo výše uvedeno, za základě této výzvy v sobotu 31. března 1810 ustavilo pětapadesát zástupců české zemské šlechty soukromou organizaci nazvanou Jednota pro zvelebení hudby v Čechách (JZHČ,  Jednota), která poté ve středu 24. dubna 1811 zahájila první školní rok na Pražské konzervatoři.

♣♣♣

Z koncertu

Dirigent Jan Talich a komorní orchestr Pražské konzervatoře

Na fotografii třetí zprava stojí současná předsedkyně Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách Adrienne hraběnka Korff-Schmsing-Kerssenbrocková a vedle ní s kytkou Michal princ Lobkowicz s portrétem pradědy Ferdinanda prince Lobkowicze z dolnobeřkovické linie rodu, dvojnásobného předsedy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách před rokem 1918. Portrét prapradědečka drží v rukou Berta, nejmladší potomek Michala. První zleva stojí její bratr Oskar a zprava poté s maminkou Zdenou jejich vzdálenější bratranci ze sekundogeniturní hořínsko-mělnické větve rodu Robert (s brýlemi) a Jacob Lobkowiczové. Společný předek všech zde uvedených členů rodu Lobkowiczů Antonín Isidor 4. mělnický kníže Lobkowicz (*1773 † 1819) byl jedním z 55 zakladatelů Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách

ZDE DOLE JE KE SHLÉDNUTÍ A POSLECHU CELÝ KONCERT

♣♣♣

O Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách

a jejím dvojnásobném předsedovi

Ke 100. výročí úmrtí Ferdinanda prince Lobkowicze

Šlechtici zakládají Pražskou konzervatoř

V pondělí 25.4.1808 se v Praze sešlo osm členů české zemské šlechty znepokojených tehdejším špatným stavem místního hudebního umění. Byli to František Josef hrabě z Vrtby (*1759 † 1830), František Josef hrabě Sternberg (*1763 † 1830), Jan Nepomuk hrabě Nostitz-Rieneck (*1768 † 1840), Kristian hrabě Clam-Gallas (*1771 † 1838), Friedrich hrabě Nostitz-Rieneck (*1762 † 1819), Karel hrabě Firmian (*1766 † 1822), Jan Josef hrabě Pachta (*1755 † 1834) a František hrabě Klebelsberg (*1774 † 1857). Po schůzce vydali společné prohlášení, kterým pozvali milovníky a přátele hudby „společně k povznesení a zvelebení hudby v Čechách napomáhati.“

Dnes je toto jejich prohlášení považováno za zakládací listinu Pražské konzervatoře. V sobotu 31.3.1810 na základě této výzvy ustavilo 55 zástupců české zemské šlechty soukromou organizaci nazvanou Jednota pro zvelebení hudby v Čechách (Jednota, JZHČ), která poté ve středu 24.4.1811 zahájila první školní rok na Pražské konzervatoři. Konzervatoř Jednota založila jako první hudební školu v tehdejší rakousko-uherské monarchii a třetí v celé Evropě. Následně ji až do roku 1918 ze svých prostředků financovala a ekonomicky řídila.

Ferdinand Lobkowicz v čele Jednoty

Za tuto dobu se v čele Jednoty vystřídalo celkem osm šlechticů, jeden z nich vedl spolek dokonce dvakrát. Prvním předsedou byl zvolen již výše uvedený Jan Nep. hrabě Nostitz z Rienecku. Spolek vedl až do roku 1833, kdy ho vystřídal další signatář výzvy z roku 1808 Jan Josef hrabě Pachta. Po něm se postupně v čele Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách vystřídali další hudbymilovní šlechtici – Bedřich Karel Josef hrabě Schönborn (*1781 † 1849), Albert František hrabě Nostitz-Rieneck (*1807 † 1871) a Arnošt František hrabě Waldstein-Wartenberg (*1821 † 1904). Po něm byl do předsednického postu v neděli 31.5.1885 poprvé zvolen Ferdinand princ Lobkowicz (*1850 † 1926), k jehož poctě se koná dnešní výroční koncert.

FERDINAND PRINC LOBKOWICZ – JEHO PŘEDCI A POTOMCI

ZDE JE MOŽNÉ SI RODOKMEN ROZKLIKNOUT DO ČITELNÉ PODOBY

Když se princ Ferdinand, zvaný Fede, stal Nejvyšším zemským maršálkem Království českého, z funkce v Jednotě po 24leté předsednické „službě“ v roce 1909 odstoupil a místo něj byl zvolen do čela Jednoty Josef hrabě Wallis (*1857 † 1915), jehož starší bratr Georg (*1856 † 1928) byl vychovatelem posledního českého krále Karla a posledním mužským potomkem rodu. Když poté 7. předseda Jednoty Josef hrabě Wallis v lednu 1915 zemřel, stal se opět předsedou Jednoty Ferdinand princ Lobkowicz. V úřadu nejvyššího zemského maršálka skončil v roce 1913, kdy byl původně jen dočasně rozpuštěn zemský sněm, jehož byl maršálek předsedou, ale do zániku monarchie v roce 1918 už nebyl obnoven. Jednou z výsad tohoto významného úřadu bylo, že během obřadu korunovace českých králů nosil nejvyšší zemský maršálek svatováclavský meč.

Pražskou konzervatoř převzal stát a Jednota pro zvelebení hudby v Čechách sama zastavila svou činnost

Ferdinand byl nejen posledním nejvyšším zemským maršálkem Království českého, ale bohužel i posledním předsedou Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Jako zřizovatel a de facto vlastník Pražské konzervatoře nebyla Jednota po svržení monarchie nijak informována o tom, že škola byla dekretem č. 579 ze dne 2.12.1918 odevzdána do správy vládnímu komisaři a správou školy byl pověřen sedmičlenný poradní sbor. Předseda Jednoty Ferdinand princ Lobkowicz poté proto bezprostředně svolal valnou hromadu: „Dne 30. prosince 1918 usnesla se valná hromada jednohlasně, aby byla činnost jednoty rokem 1918 zastavena“, zněl verdikt o vlastním osudu Jednoty.

Paradoxní a trochu smutné na celé záležitosti bylo, že výbor Jednoty se vlastně již dlouho chystal s vládou jednat o státní podpoře konzervatoře, protože „peněžité prostředky naše nadále nebudou s to odpovídati stále rostoucím požadavkům konservatoře….aby trvale zajistily ústavu našemu žádoucí stupeň umělecké výše….rozšiřoval se náhled, že zestátněním ústavu jedině by odpomohlo našim svízelům. Bohužel nedosáhli jsme svého cíle po celá léta.

Po nedávném státním převratu usnesl se výbor záležitost tu opět nové vládě přednést, ovšem předpokládajíc, že o době a jiných jednotlivostech odevzdání našeho ústavu bude vyjednáváno, při čemž z naší strany nejmenší obtíže by se nebyly naskytly. Avšak z příčin mě neznámých vyjednáváno s námi nebylo“… napsal předseda Jednoty.

Zákon o zrušení šlechtictví

Protože poslanci nově vzniklého parlamentu honem honem spěchali a už 10.12.1918 přijali zákon 61/1918 Sb. „jímž se zrušují šlechtictví, řády a tituly“, nebyl poslední předseda Jednoty posledních 21 dnů svého vedení šlechtického spolku podle nového zákona už ani princem, ani šlechticem. Také mu zřejmě nikdo za odvedenou dlouholetou práci pro Pražskou konzervatoř nepoděkoval. Tím se ale změny režimů nebo i jen výměny vlád nezdržují, to nám v mnoha směrech jaksi zůstalo dodnes.

V této souvislosti je možná zajímavé zmínit, že za ideologického tvůrce zákona o zrušení šlechty je považován první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Prezidentem nové republiky byl zvolen v nepřítomnosti sice už 14.11.1918, fyzicky ale přijetí „svého zákona“ nestihl, protože se do Československa vrátil až 21.12.1918. Tak se s přijetím zákona spěchalo, že to ani on nestihl.

TGM byl s přijatým zákonem asi spokojen, prý ale při soukromých setkáních ty šlechtice, kterých si vážil, nejednou nadále oslovoval šlechtickými tituly. Není v této souvislosti známo, zda tehdy věděl, že všechny jeho děti jsou prostřednictvím manželky Charlotty potomky, dokonce dvěma genealogickými liniemi, prvního historicky doloženého českého knížecího panovnického páru Bořivoje I. Přemyslovce a sv. Ludmily Pšovské. Pokud ano, je otázkou jestli by na to vlastně, jaksi potajmu, nebyl hrdý. Nová doba si ale žádala nové hrdiny, nebyl čas se romanticky ohlížet do minulosti.

„Prostě jen existujeme. Jako třeba zajíci nebo jeleni. Česká šlechta se přičiněním nacistů a pak komunistů propadla až do sociálního suterénu… Rušení titulů zdá se nám bezpředmětné, stejně jako by připadalo zbytečné rušit zajícům uši či je znovu obnovovat, když se s ušima narodili. Stačí nám proto, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž by k tomu potřeboval
administrativní povolovací dekret,“ zhodnotil s téměř stoletým odstupem akci  rušení šlechtictví Radslav hrabě Kinský ze Žďáru nad Sázavou (*1928 † 2008). I hrabě Radslav měl mezi svými předky zakladatele Jednoty.

Zrušené šlechtictví, které bylo součástí Zemí koruny české od nepaměti, lze historicky i časově ukotvit – „trvalo“ 1001 let. Tolik času uplynulo mezi úmrtími první české kněžny a světice sv. Ludmily v roce 921 a posledního českého krále Karla I. v roce 1922.

Zdá se, že dnes opět přichází doba, kdy se najednou zase dá rušit cokoliv. Rychle a nejraději bez jakékoliv diskuze. Máme dnes v čele států s požehnáním voleb morální obry, kteří svá moudra nejraději kážou ukryti v útrobách svých kuchyní. Jak se to mohlo stát a proč vlastně? Možná, že je třeba mezi jiným hledat kořeny už u památného zrušení šlechty.

Léty se nám tady pozvolna a nenápadně rozmohl takový nešvar. Politici velice často používají  už i sprostá slova a je jim jedno, co si o tom ostatní myslí, pravda je relativizována ne se úplně ztrácí, lež naopak už nemá krátké nohy a stává se normou. Slušnost se u mnoha „politiků“ nenosí, vulgárnost toleruje. Běžně se činí mnoho věcí, kterými se zákony sice formálně neporušují, ale o dobrých mravech to opravdu není. „Co ještě včera chápalo společenské vědomí jako neslušné, to dnes běžně omlouvá, aby to zítra zřejmě přijímalo jako přirozené a pozítří možná dokonce jako příklad slušnosti“.

Zapřemýšlejme si trochu o tom, o co jsme se „zrušením“ vlastní šlechty vlastně připravili, co jsme si dobrovolně odepřeli a co jsme tím vlastně získali. Zatratili jsme část vlastní národní elity, velmi vlastenecké (viz šlechtické protestní deklarace z let 1938 a 1939), sami sobě jsme zrušili přirozené arbitry v oblasti národní hrdosti, vztahu k půdě, v oblasti morálky a slušného chování. Tehdy by se do nejvyšších pater řízení země nemohli dostat lidi, kteří nám tam sedí dnes a my se musíme obávat, co nenapravitelného provedou, co nenávratně pokazí. Jde o druh lidí, kteří nezvelebují, nepovznášejí. Chtějí a umí jen bořit.

Nikdy ale není pozdě. Zachovávejme si prosím zde na půdě konzervatoře stále výsostně uměleckou oázu vysoké odbornosti, klidu a slušnosti, otevřenou příchozím. Nabízel jí ve svém inauguračním projevu ředitel Pražské konzervatoře Ivo Kahánek, podporujme ho v jeho úsilí. Abychom si po každé pelíškovské otázce „a komu tím prospějete?“, mohli vždy odpovědět, že studentům a pedagogům a Pražské konzervatoři, jejich slovutnému ústavu.

Zpětné poděkování všem, kteří založením Jednoty, umožnili vznik Pražské konzervatoře

Hudební život v Čechách po napoleonských válkách upadal. I sešlo se zprvu osm a poté pětapadesát šlechticů a založili Jednotu pro zvelebení hudby v Čechách. Krásný název. Jak jim ale tehdy přitom bylo? Věřili, že uspějí a vše zvládnou? Jaká byla naděje na úspěch? „Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl – bez ohledu na to, jak to dopadne,“ povzbuzoval z budoucnosti prezident Václav Havel. Smysl to mělo, jak dosvědčuje už první věta ze zakládací listiny Pražské konzervatoře.

„Jelikož umění hudební v Čechách jindy kvetoucí nyní tak bylo pokleslo, že i v Praze jen s tíží lze jest sestaviti dobrý úplný orchestr, a mimoto mnoho nástrojů jen nedostatečně nebo vůbec ani obsaditi se nedá, spojili se nížepsaní k tomuto účelu a s tím úmyslem, aby umění hudební v Čechách opět povznesli a zvelebili“. Jak se jim to padařilo? Jako laik si nemohu dovolit hodnotit. Poprvé jsem proto a jako „milovník starých dobrých časů“ dosti nerad, použil umělou inteligenci. Ale hned první slova odpovědi mě nadchla, dál už jsem nepokračoval, počtěme si spolu: „Pražská konzervatoř patří k nejprestižnějším hudebním institucím na světě a těší se výjimečnému mezinárodnímu renomé, které staví na více než dvousetleté tradici.“ Není to báječné? Je.

Proto jsme rádi, my z obnovené Jednoty, že tady dnes jsme a máme možnost poděkovat. Jak je psáno v názvu této kapitoly – především všem, kteří založením Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, umožnili vznik Pražské konzervatoře. A poté Ferdinandu princi Lobkowiczovi, kterému je dnešní večer věnován. Za vše, co jako předseda Jednoty pro Pražskou konzervatoř udělal. Děkujeme bohužel už „in memoriam“, ale s náležitou úctou a s obdivem. Velmi doufáme, že z dnešního poděkování slavnostním koncertem od Pražské konzervatoře a současné Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, by měl předseda Ferdinand princ Lobkowicz radost. A budeme velmi rádi, když toto sice pozdní, ale upřímné gesto ocení i jeho přítomní potomci a ctěnému předkovi vše přetlumočí. Poděkování posíláme prostřednictvím pro slavnostní chvíli „půjčeného“ rodového hesla šlechtické rodiny Bubnů-Litic „Předky ctíce, sebe ctíme“.

Možná, že teď nastává i vhodná chvíle, vzít na sebe jako hudbymilovní potomci, trochu studu,  za hudbymilovné zbrklé předky. Ne za jejich, pro mnohé snad v rámci nadšení z nové republiky asi pochopitelné, revolučně laděné konání. To nám současníkům, kteří jsme tehdy nežili, asi nepřísluší příliš hodnotit. Mrzet nás ale může, že v rámci nadšení z rušení všeho předešlého, pozapomněli naši předci na slušné vychování. Členům právě čerstvě zrušené šlechty za jejich více jak stoleté úsilí o pozdvižení hudby v Čechách bohužel nepoděkovali.

Nebylo to ale naštěstí navždy. K nabízející se formě nápravy došlo v roce 2010 při dvoustých oslavách založení Jednoty. Tehdy při oslavách v pražském Rudolfinu nejenže vedení konzervatoře v čele s ředitelem Pavlem Trojanem a jeho zástupcem Ladislavem Horákem přítomným potomkům zakladatelů šlechtického spolku poděkovalo, ale po dohodě s nimi se rozhodlo Jednotu pod stejným názvem i obnovit. Tak jsme tady a kromě jiného právě Výročním koncertem se každoročně snažíme výše zmiňované úsilí zakladatelů a jejich následných pokračovatelů, připomínat. Pokud se tak děje za větší a větší účasti potomků, je to dobře, protože koncerty jsou pořádány především také pro ně.

Postupně se jako členové výboru obnovené Jednoty snažíme vyhledávat další potomky a zvát je na Výroční koncerty a je naší ambicí dohledat je a oslovit všechny. I ty časově a geograficky nejvzdálenější. Činíme tak vlastně legitimní, rodícími se potomky přesně daný, tím také zcela transparentní, dobrými mravy a úmysly provázený „lobbing“. Jen vyhledáme a informujeme. Váš předek patřil mezi ty, kteří nám svým úsilím pomohli „umění hudební v Čechách opět povznésti a zvelebiti.“ V zemi Antonína Dvořáka, Bedřicha Smetany, Leoše Janáčka, Bohuslava Martinů a mnoha dalších skladatelů a hudebních virtuosů. Děkuje Pražská konzervatoř. Povědomí o škole se zase o kousek rozšíří.

V úsilí nápravy nejsme sami. Nezastupitelná je svou Modrou krví Česká televize

Jsme v této souvislosti rádi, že nejsme sami, kdo se snaží naší české zemské šlechtě alespoň poděkovat. Veřejnoprávní Česká televize začala „splácet dluh“, (jak se připomíná v každém díle) už v roce 2017 vysíláním dokumentárního cyklu Modrá krev režisérky Aleny Činčerové provázené tak mile noblesním průvodcovstvím Františka hraběte Kinského z Kostelce nad Orlicí. Jsme v této souvislosti rádi, že nejsme sami, kdo se snaží naší české zemské šlechtě alespoň poděkovat.

Veřejnoprávní Česká televize začala „splácet dluh“, (jak připomíná v každém díle) už v roce 2017 vysíláním dokumentárního cyklu Modrá krev režisérky Aleny Činčerové provázené mile noblesním průvodcovstvím Františka hraběte Kinského z Kostelce nad Orlicí.

Jeden ze smutných a nejdojemnějších příběhů o osudech české šlechty z cyklu Modrá krev, patřil zřejmě příběh té rodové větve starého šlechtického rodu Nostitzů, které před nástupem komunistického režimu patřil zámek a velkostatek Planá na Tachovsku. Poslední majitelé byli
Karel Ervín hrabě Nostitz (*1850 † 1911) a jeho syn Josef (*1878 † 1946), kteří zde trvale žili a jsou pohřbeni v nedaleké rodové hrobce.

V letech 1948-1991 sídlila v zámku Pohraniční stráž. O jeho vydání v restituci po pádu komunistického rwžimu v roce 1992 neúspěšně žádala Josefova vnučka Mathilda hraběnka Nostitzová, která se na zámku narodila a do dvanácti let v něm žila. Stát ale dva měsíce o režimu žádala o vydání zámku Mathilda Nostizová, ale stát zámek před termínem pro restituční nárok prodal. Zámek Planá, který je od roku 1958 na seznamu kulturních památek a od roku 2013 na seznamu ohrožených kulturních památek, je v soukromém vlastnictví.

Tvůrci cyklu Modrá krev režisérka Alena Činčerová a průvodce pořadem František		Kinský při natáčení dílu s rodem Nostitzů, který reprezentovala hraběnka Mathilda.

Podle sledovanosti a míry spokojenosti vzrůstá mezi diváky pozitivní povědomost nejen o osudech jednotlivých šlechtických rodů za poslední více jak století. Obecně se do povědomí také vrací pozapomenuté informace, že tato společenská vrstva, kterou jsme si sami zrušili, v předcházejících mnoha a mnoha staletí naši zemi někdy více a někdy méně úspěšně spolu s panovníkem vedla a řídila. Také proto za její osudy nesla odpovídající míru odpovědnosti. Vzhledem k tomu, že tady všichni jsme a v docela dobré kondici, nás asi vedla více úspěšně než neúspěšně. Buďme vděční a toto si chraňme, žádné repete totalit užnepřipusťme. Vítejme, že existuje pořad, který nám velmi zajímavou formou přibližuje dobu, kdy pateticky řečeno, byla pravda pravdou, lež lží, krádež krádeží, dobrý mrav dobrým mravem. Nebyl dnešní chaos, nebyl nepořádek věcí a jevů. Vznikalo tehdy mnohé z toho, na co lze být i dnes hrdý. Obdivovaná architektura, umění, hudba, výtvarno, řádně a s láskou obdělávaná pole, fungující železnice, vzkvétající řemesla, bohaté lesy atd., atd., už nevím co dalšího. „Země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete mít hojnost…“, tak nějak přesvědčoval tehdy kdysi k spočinutí právě zde praotec Čech naše předky.

Buďme vděční a toto si chraňme, žádné repete totalit už nepřipusťme. Vítejme, že existuje pořad, který nám velmi zajímavou formou přibližuje dobu, kdy pateticky řečeno, byla pravda pravdou, lež lží, krádež krádeží, dobrý mrav dobrým mravem. Nebyl dnešní chaos, nebyl nepořádek věcí a jevů. Vznikalo tehdy mnohé z toho, na co lze být i dnes hrdý. Obdivovaná architektura, umění, hudba, výtvarno, řádně a s láskou obdělávaná pole, fungující železnice, vzkvétající řemesla, bohaté lesy atd., atd., už nevím co dalšího. „Země zaslíbená, zvěře a ptáků plná, medem oplývající. Na všem budete mít hojnost…“, tak nějak přesvědčoval tehdy kdysi k spočinutí právě zde praotec Čech naše předky.

Oslavy 200. výročí založení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách v roce 2010

„Mnoho zmizelo během posledních dvou století. Bohužel nejen věci překonané, anachronické, ale také trvalé hodnoty, které bychom teď naléhavě potřebovali. Tyto hodnoty musí být znovu hledány a uváděny do našeho myšlení a jednání. Proto se musí lidé mnoho učit v dějinách a z nich znovu vybírat již existující poklady zkušeností. Jsem přesvědčen, že my, ze starých rodin, bychom při tom mohli účinně pomáhat, i když nás k tomu nikdo oficiálně nevyzývá”, nabízel již před lety Arnošt Waldstein (*1925 † 2019). Jeho praprapraděd Arnošt Filip (*1764 † 1832) také patřil k zakladatelům Jednoty a jeho praděd Arnošt František (*1821 † 1904) byl dokonce v letech 1871-1884 jejím pátým předsedou.

Arnošt hrabě Wlaldstein-Wartenberg při projevu v pražském Rudolfinu 23.3.2010

Výše citovaný potomek jednoho z nejstarších šlechtických rodů v naší zemi, je šlechtic, který promluvil (viz foto) v úterý 23.3.2010 jménem tehdy přítomných potomků původních zakladatelů Jednoty před slavnostním koncertem orchestru Pražské konzervatoře v Rudolfinu. Škola ho tehdy pořádala u příležitosti 200. výročí založení Jednoty v roce 1810. Byla přitom po 92 letech také obnovena Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Projev je zaznamenán na stránkách internetového magazínu Historická šlechta.

Dole – společná fotografie z koncertu Pražské konzervatoře v Rudolfinu dne 23.3.2010, pořádaného u příležitosti 200. výročí založení šlechtického spolku Jednota pro zvelebení hudby v Čechách. Členové Jednoty založili Pražskou konzervatoř a od roku 1810 jí poté 108 let financovali a vedli. Na snímku jsou jejich potomci s představiteli a donátorem Pražské konzervatoře.

1) Josef Kopeček – 2) Jana Croÿ – 3) Anita Podstatská-Lichtenstein – 4) Marie Viktorie Kopečková rozená Sternbergová – 5) Elisabeth Lobkowiczová – 6) Jan Dobrzenský – 7) Dagmar Petrů – 8) Anežka Kovářová – 9) Jan Kovář – 10) Arnošt Waldstein – 11) Ladislav Horák, zástupce ředitele Pražské konzervatoře a místopředseda rady Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách – 12) Karla  Katschnerová, vnučka fotografa Jana Langhanse – 13) Milada Vepřeková – 14) Anežka Kochová – 15) Polyxena Czerninová roz. Lobkowiczová – 16) Theobald Czernin – 17) Pavel Trojan, ředitel Pražské konzervatoře a člen rady Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách – 18) Miroslav Petrů – 19) Karel Paar – 20) Deborah Colloredo-Mansfeldová – 21) Kristina Colloredo-Mansfeldová – 22) Adrienne Korff-Schmising Kerssenbrocková, předsedkyně rady Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách – 23) Dagmar Strachwitzová – 24) František Schlik – 25) Anna Divina Schliková – 26) Mathilda Nostitzová – 27) Antonín Bořek-Dohalský – 28) Rodrigo Katschner – 29) Maximilian Czernin – 30) Tomáš Czernin – 31) Kristina Aschermannová roz. Korff-Schmising-Kerssenbocková – 32) Jindřich Aschermann – 33) Jan Czernin – 34) Anička (Anna) Czerninová – 35) Ursula Cerninová – 36) Terezie Kochová roz. Czerninová – 37) Barbora Kovářová – 38) Vladimír Kovář ml. – 39) Jana Kovářová – 40) Vladimír Kovář, majitel firmy Unicorn, donátor Pražské konzervatoře a člen rady Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách – 41) Johann Podstatzky-Lichtenstein – 42) Michael Podstatzky-Lichtenstein – 43) Mario Quagliotti – 44) Leonhard Colloredo-Mansfeld – 45) Monica Bubna-Litic – 46) Jaroslav Lobkowicz – 47) Johannes Lobkowicz – 48) Ida Lobkowiczová – 49) Petr Dujka (z rodu Bubna-Litic) – 50) Eleonora Dujková rozená Bubna-Litic – 51) neznámá – 52) Isabella Harnier roz. Schwarzenbergová – 53) Karel Albrecht Waldstein – 54) neznámý – 55) Zdislava Crombie roz. Dobrzenská – 56) John M. Parish

♣♣♣

Ferdinand princ Lobkowicz

*26.6.1850 Dolní Beřkovice † 22.4.1926 Milán

Ferdinand Jiří princ z Lobkowicz pocházel z druhé generace dolnobeřkovické rodové větve a patřil k nejvýznamnějším příslušníkům šlechtického rodu Lobkowiczů na přelomu 19. a 20. století. V mládí se při správě rodového majetku vyprofiloval jako zemědělský odborník především v oboru vinařství a pěstování a zpracování cukrové řepy. Po celý svůj život byl veřejně činný. Nejprve na místní samosprávné úrovni, později ve vrcholné politice českých zemí i rakousko-uherské monarchie. Od roku 1880 byl členem Zemské školní rady, v letech 1891-1908 byl i jejím předsedou. V roce 1882 získal mandát v Říšské radě, kde reprezentoval Velkostatkářskou kurii v Čechách. Ve vídeňském parlamentu zastupoval Stranu konzervativního velkostatku. Od roku 1883 byl zároveň poslancem Českého zemského sněmu, kde jeho kariéra zákonodárce vyvrcholila v roce 1907 zvolením do významné funkce Nejvyššího zemského maršálka Českého království, srovnatelné s funkcí dnešního předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Od roku 1892 byl doživotním členem Panské sněmovny, v letech 1917-1918 se stal jejím místopředsedou.

Byl aktivní i v mnoha českých organizacích a spolcích, ať už jako jejich člen nebo předseda. Jako milovník hudby a aktivní hráč na několik hudebních nástrojů, z nichž klavír ovládal na virtuózní úrovni, měl vždy blízko i ke světu umění a hudebního školství. Jak je již výše popsáno, významně se zapsal do historie nejstarší a nejvýznamnější české hudební školy – Pražské konzervatoře. Měl vliv na české hudební školství a českou hudbu obecně.

Ferdinand princ Lobkowicz byl za svého života nositelem mnoha řádů a vyznamenání. V roce 1898 se stal komandérem Královského uherského Řádu sv. Štěpána, v roce 1907 rytířem Řádu železné koruny 1. třídy. Byl vyznamenán Vojenským záslužným křížem (MVK) s válečnou dekorací, byl velkokomturem bavorského Řádu sv. Jiří.

V roce 1913 byl jediným v tomto roce vyznamenaným rytířem Řádu zlatého rouna (celkově 1184. v pořadí).

Milovník hudby a muzikant

Díky celoživotní bytostné zálibě v hudbě i praktickým zkušenostem z práce v Zemské školní radě se v osobě Ferdinanda prince Lobkowicze ideálně propojila úloha garanta odpovědnosti, odbornosti i směřování Pražské konzervatoře. Ferdinand jako dvojnásobný předseda Jednoty, která Pražskou konzervatoř provozovala, děním na Pražské konzervatoři žil a jako výborný hudebník se hudebního života aktivně i účastnil. Hrál na několik hudebních nástrojů, z nichž klavír, podle ohlasů v dobovém tisku, zvládal na virtuózní úrovni. Často doprovázel na klavír studenty na školních nebo absolventských koncertech Pražské konzervatoře v Rudolfinu.

Zajímavé bylo i z dnešního pohledu vystoupení Ferdinanda Lobkowicze v březnu 1907 na dobročinném koncertu ve prospěch Jubilejního fondu Vincentina v pražském Rudolfinu. Nejen jako doprovodného klavíristy vystupujících pěvců, ale především když zahrál v Klavírním triu g-moll Fryderyka Chopina klavírní part a s ním společně na violoncello Reinhold hrabě Boos-Waldeck (*1876 † 1951) a Václav Talich (*1883 † 1961) na housle. V hudební recenzi v Národních listech se pochvalně uvádí, že „jeho klavírní technika má přirozenou bravuru a celá jeho hra má jistý geniální rys, jiskru hudební vlohy, jíž se nelze naučit.“

Jaká je dnešní souvislost s tímto vystoupením? Zmíněný houslista Václav Talich byl absolventem Pražské konzervatoře a pozdějším slavným dirigentem České filharmonie. Dnešní koncert diriguje Jan Talich (*1967), také absolvent Pražské konzervatoře a také houslista a dirigent – prasynovec Václava Talicha. Takže Ferdinand princ Lobkowicz si před 119 lety zahrál v Rudolfinu s Václavem Talichem, prastrýcem Jana Talicha. To je hezké!

V roce 1908 na zahajovacím koncertu Pěveckého sdružení pražských učitelů zahrál Ferdinand Lobkowicz klavírní part v Lisztově Uherské fantazii pod taktovkou Oskara Nedbala (*1874 † 1930). V roce 1913 na koncertě Jednoty pro dostavbu chrámu sv. Víta doprovázel na klavír Karla Perrona (*1858 † 1928), barytonistu Královské dvorní opery v Drážďanech a v témže roce se rovněž představil obecenstvu v Roudnici nad Labem v sólovém klavírním recitálu.

V roce 1913 se také jako klavírista podílel na programu zahajovacího koncertu nově otevřené koncertní síně Mozarteum v Praze v Jungmannově ulici, společně s Emmou Destinovou (*1878 † 1930), houslovým virtuosem Jaroslavem Kocianem (*1883 † 1950) a Ševčík-Lhotského kvartetem. S Jaroslavem Kocianem provedl Beethovenovu “Kreutzerovu” sonátu, s velkou pravděpodobností doprovázel na klavír i Emmu Destinovou.

Na závěr si dovolme uvést jedno z velmi pozoruhodných hodnocení hudebních dovedností Ferdinanda prince Lobkowicze, kterého „se dopustil“ Jindřich Káan z Albestů (*1852 † 1926), profesor klavírní hry na Pražské konzervatoři a také v letech 1907-1918 poslední ředitel školy pod patronací Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách. Prohlásil, že “kdyby Ferdinand Lobkowicz náhodou nebyl dědičným princem, mohl by být světovým virtuosem”…

♣♣♣

Ředitelé Pražské konzervatoře v době řízení školy
Jednotou pro zvelebení hudby v Čechách

roky                                               ředitel                                                            data

1811-1842                                         Bedřich Diviš Weber                                      *1766 † 1842
1843-1865                                        Jan Bedřich Kittl                                             *1806 † 1868
1866-1881                                        Josef Krejčí                                                       *1822 † 1881
1882-1901                                        Antonín Bennewitz                                         *1833 † 1926
1901-1904                                        Antonín Dvořák                                               *1841 † 1904
1904-1907                                       Karel Knittl                                                        *1853 † 1907
1907-1918                                        Jindřich Káan z Albestů                                  *1852 † 1926

roky                                               předseda                                                        data

1810-1833                                       Jan nep. hrabě Nostitz-Rieneck                     *1768 † 1840
1833-1834                                      Jan Josef hrabě Pachta                                     *1756 † 1834
1834-1850                                      Bedřich Karel hrabě Schönborn                      *1781 † 1849
1850-1871                                       Albert František hrabě Nostitz-Rieneck        *1807 † 1871
1871-1884                                       Arnošt František hrabě Waldstein                 *1821 † 1904
1885-1909                                      Ferdinand princ Lobkowicz                            *1850 † 1926
1909-1915                                       Josef hrabě Wallis                                              *1857 † 1915
1915-1918                                       Ferdinand princ Lobkowicz                             *1850 † 1926

Na fotografii dole je podle přiloženého popisku Ferdinandem psaná informace, že 5. května 1904 doprovodili na poslední cestě ředitele Pražské konzervatoře Antonína Dvořáka dva poslední nejvyšší zemští maršálkové Českého království – uprostřed fotografie – vpravo předseda Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách Ferdinand princ Lobkowicz (*1850 † 1926) a jeho strýc Jiří Kristián 6. mělnický kníže Lobkowicz (*1835 † 1908). Bylo to ve čtvrtek.

Ředitelé Státní konzervatoře hudby v době řízení školy státem

roky                                               ředitel                                                            data

1919-1922…………………………….Vítězslav Novák…………………………………….. *1870 † 1949
1922-1923……………………………Josef Bohuslav Foerster………………………….. *1859 † 1951
1923-1924……………………………Karel Hoffmeister……………………………………*1868 † 1952
1924-1926……………………………Josef Suk ……………………………………………….*1874 † 1935
1926-1927…………………………….Karel Hoffman……………………………………….*1872 † 1936
1927-1928…………………………….Vítězslav Novák………………………………………*1870 † 1949
1928-1930……………………………Josef Bohuslav Foerster …………………………..*1859 † 1951
1930-1933……………………………Karel Hoffmeister …………………………………..*1868 † 1952
1933-1935……………………………Josef Suk………………………………………………..*1874 † 1935
1935-1936……………………………Karel Hoffmeister ……………………………………*1868 † 1952
1936-1937……………………………Vilém Kurz………………………………………………*1872 † 1945
1937-1938……………………………Karel Hoffmeister……………………………………*1868 † 1952
1938-1939……………………………Vilém Kurz……………………………………………..*1872 † 1945
1939-1940……………………………Jaroslav Kocian………………………………………*1883 † 1950
1940-1942 …………………………..Ladislav Zelenka……………………………………..*1881 † 1957
1942-1945……………………………Jaroslav Křička……………………………………….*1882 † 1969
1945-1946……………………………Ladislav Zelenka……………………………………..*1881 † 1957
1946-1970……………………………Václav Holzknecht…………………………………..*1904 † 1988
1971-1975…………………………….Jan Tausinger…………………………………………*1921 † 1980
1975-1989……………………………František Martiník…………………………………..*1931 † 2014

Ředitelé školy po roce 1989
– od roku 2001, kdy se stal zřizovatelem Magistrát hlavního města Prahy, opět pod názvem Pražská konzervatoř

roky                                               ředitel                                                            data

1990-1991……………………………… František Kovaříček……………………………..*1924 † 2003
1991-2004…………………………….. Věroslav Neumann……………………………….*1931 † 2006
2004-2018……………………………. Pavel Trojan…………………………………………*14.08.1956
2018-2024……………………………..Petr Čech……………………………………………..*18.03.1979
2025-        ………………………………Ivo Kahánek ………………………………………..*23.05.1979

♣♣♣

Rodina Ferdinanda prince Lobkowicze

Rodiče, prarodiče a sourozenci

Dolnobeřkovickou linii Lobkowiczů založil Josef František (*1803 † 1875), císařsko-královský komoří, od roku 1854 tajný rada. Od mládí sloužil v armádě, roce 1844 dosáhl hodnosti generálmajora, v revolučních letech 1848–1849 byl povýšen do hodnosti polního podmaršálka (1849). Byl generální inspektor obnovy chovu koní, hlavní pobočník císaře a českého krále Ferdinanda V., byl majitelem kyrysnického pluku č. 4 a komtur Leopoldova řádu a krátce také nejvyšší hofmistr císařovny a české královny Alžběty Bavorské (Sisi). V jeho generaci došlo k rozdělení roudnické primogenitury rodu Lobkowiczů na tři linie: roudnickou, křimickou a dolnobeřkovickou. Statek v Dolních Beřkovicích převzal Josef František od bratra Ferdinanda Josefa (*1797 † 1868), dědice roudnického fideikomisu.

Dědečkem Ferdinanda a otcem Josefa Františka byl významný představitel českého a vídeňského kulturního života,
7. kníže Lobkowicz, vladař domu lobkowiczkého a 1. vévoda z Roudnice Josef František Maxmilián (*1772 † 1816). Kromě toho, že byl zakladatelem „naší“ hudební Jednoty, patřil také mezi zakladatele Společnosti vlasteneckých přátel umění a stál rovněž u zrodu vídeňské Společnosti přátel hudby. Sám ovládal několik hudebních nástrojů a byl zároveň skladatelem. Především je ale znám jako mecenáš Josepha Haydna, který mu v roce 1799 věnoval oba své smyčcové kvartety Op. 77. a Ludwiga van Beethovena, jenž knížeti také věnoval mnoho svých skladeb. Na jeho zámku v Roudnici nad Labem byla u nás poprvé uvedena Beethovenova Eroica a na zámku Jezeří v roce 1798 Haydnovo oratorium Stvoření. Manželkou knížete byla Marie Karolína rozená princezna ze Schwarzenbergu (1775 † 1816), dcera Jana knížete ze Schwarzenbergu a vévody z Krumlova. Měl s ní šest synů a šest dcer. Kněžna byla známa výraznou dobročinností, projevovanou vůči chudým. Vše uvádíme pro informaci, do jakého prostředí se Ferdinand narodil i když dědečka ani babičku neměl šanci zažít, protože se narodil až 34 let po jejich smrti.

Na snímku je zakladatel dolnobeřkovické větve rodu Lobkowiczů Josef František princ Lobkowicz z roudnické rodové primogenitury s manželkou Zdenkou/Sidonií princeznou z Lobkowicz z mělnické sekundogenitury rodu s celou rodinou. Zleva Bertha (*1851 † 1887), August (*1862 † 1921), Alžběta (*1856 † 1936), Gabriela (*1856 † 1917), Anna (*1867 † 1957), Rosa (*1867 † 1951), Ferdinand (*1850 † 1926), otec Josef František (*1803 † 1875), Zdeněk (*1858 † 1933), Josefina (*1853 † 1898) a matka Zdenka/Sidonie (*1828 † 1917).

Rodiče, prarodiče a sourozenci

Do malého a prostorem omezeného rodokmenu, který přibližuje některá příbuzenská propojení vztahující se k Jednotě pro zvelebení hudby v Čechách, se bohužel nevejdou všichni potomci prince Ferdinanda. Na fotografii si je ale prohlédnout můžeme. Ferdinand měl celkem šest potomků, Marie Zdeňka (*1886 † 1887) se dožila jen jednoho roku života a na fotografii není.

Ferdinand princ Lobkowicz (*1850 † 1926), jeho choť Ida rozená hraběnka Podstatzká-Lichtenstein (*1865 † 1919), dcera poslance moravského zemského sněmu a majitele velkostatku Telč hraběte Leopolda a Františky hraběnky z Paaru. Jejich děti: zleva Josef Ferdinand (*1885 † 1914), Leopold (*1888 † 1933), Marie Ida (*1896 † 1985), Františka (*1893 † 1964) a Mořic (*1890 † 1944).

Lze předpokládat, že děti vyrůstající v rodině hudbymilovného otce a navíc i aktivního hudebníka, určitě nějak zasaženi hudbou budou. Nezjišťovali jsme, zda někteří z nich, nebo jejich potomků, zdědili Ferdinandovu lásku k hudbě nebo jeho nesporný hudební talent. Zajisté by to ale byla zajímavá sondáž, jak a zda vůbec může jeden člověk svým zájmem a talentem ovlivnit rozsáhlé potomstvo.

Do rodokmenu se vešli jen potomci nejmladšího syna Mořice resp. jeho synů Josefa a Františka. Starší sestra bratrů Ida (*1917 † 2002) byla dvakrát vdaná, ale bezdětná. První její manžel Humprecht hrabě Czernin (*1909 † 1944) z vinořské větve czerninského rodu byl stejně jako jeho tchán Mořic a švagr Josef signatářem šlechtické deklarace ze září roku 1939 a zemřel mladý v roce 1944 na následky pronásledování nacismem. Ida se po válce v Praze podruhé provdala za hraběte Fabrizia Franka (*1903 † 1983) a přestěhovala se do Itálie.

Nejstarším potomkem Ferdinanda byl Mořicův bratr Josef Ferdinand (*1885 † 1914), který zemřel také předčasně, když padl už v roce 1914 za Velké války v Haliči. Jeho jediná dcera Marie Antonie (*1914 † 2003) se provdala v roce 1937 za Bedřicha hraběte Strachwitze (*1904 † 1985), se kterým měla čtyři děti – Marii Giselu (*1937), Josefa (*1940), Morice (*1943) a jeho stejnojmenného syna narozeného v roce 1982 v Mnichově a katolického kněze Arnošta Leopolda (*1948).

Nejmladší dcera Ferdinandova byla Maria Ida (*1896 † 1985), která se v Dolních Beřkovicích provdala za hraběte Jindřicha Khuen-Belasiho (*1894 † 1978) a měla s ním tři děti, které všechny měly další potomky, nejvíce – šest – nejstarší Ida (*1928 † 1987) s manželem Maxem Willibaldem 6. knížetem Waldburg-Wolfegg-Waldsee (*1924 † 1998). Sestra Marie Idy Františka (*1893 † 1964) měla s manželem Františkem Antonínem 3. knížetem Thun-Hohensteinem (*1890 † 1973) pět dětí. Knížecí linie pokračovala jejich synem Kryštofem Šimonem 4. knížetem Thun-Hohensteinem (*1918 † 1980), který byl s manželkou Zitou baronkou Sedlnictzky-Odrowaz-Choltitz (*1921 † 2017) rodičem čtyř dětí. Nejstarší z nich, syn Franz de Paula 5. kníže Thun-Hohenstein (*1948) má s manželkou Rózou Marií rozenou Wozniakowskou (*1954) také čtyři potomky, z nichž syn Christoph Jacek (*1988) s ním účinkoval v lednu roku 2026 v cyklu Modrá krev vysílaném České televizi.

Poslední potomek, který ještě nebyl zmíněn, je druhý nejstarší syn Leopold (*1888 † 1933). Jako mladý poručík 11. hulánského pluku hrdinsky zachránil za velmi dramatických okolností 24 raněných vojínů své čety, ač sám při pádu z koně utrpěl bolestné a těžké zranění. Oženil se stihl ještě za monarchie, když si 11.4.1918 ve Vídni vzal Františku princeznu Montenuovo (*1893 † 1972), dceru Alfreda 2. knížete Montenuovo (*1854 † 1927) a Františky hraběnky Kinské (*1861 † 1935), která byla dcerou Ferdinanda Bonaventury 7. knížete Kinského a Marie princezny z Liechtensteina, kteří také oba (viz rodokmen) byli potomky zakladatelů Jednoty.

Leopoldův tchán Alfred 2. kníže Montenuovo byl vnukem arcivévodkyně rakouské, císařovny Francouzů a vévodkyně parmské Marie Louisy Habsbursko-Lotrinské (*1791 † 1847), dcery rakouského císaře a českého krále Františka I. (*1768 † 1835). Tento panovník svou nemalou částkou patřil mezi první dárce základního fondu České spořitelny, která v Praze zahájila činnost 12.2.1825 a později se stala hlavním podporovatelem Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách a v roce 1885 pro Jednotu postavila pražské Rudolfinum. A ve čtvrtek 25. května 1820 „ráčilo milostivě Jeho císařské a královské Veličenstvo František I. za své nejvyšší návštěvy v Praze vyslechnout na královském hradě pražském produkci žáků konservatoře, která dopadla k naprosté spokojenosti. Jeho Veličenstvo nařídilo milostivě, aby byla rozdělena mezi žáky remunerace 500 zlatých“.

Vraťme se však zpět k Leopoldovi, který se po smrti staršího bratra Josefa Ferdinanda stal dědičným princem. S manželkou Františkou měli čtyři dcery, které kromě nejmladší neprovdané Růženy (*1929 † 1997) měly další potomky. Nejstarší Marie Julie (*1919 † 2008) byla provdána za Johanna prince Thurn-Taxise (*1908 † 1959) a měli spolu pět dětí, z nichž mají potomky Marie Alexandra (*1939) provdaná za Franze Rudolfa hraběte Colloredo-Mannsfelda (*1938 †2024) – 4 a bývalý majitel zámku Dolní Beřkovice Karl Ferdinand (*1952), který má také 4 děti.

Druhá nejstarší dcery byla Amalie (*1921 † 2013), provdaná v roce 1944 za Františka prince Schwarzenberga (*1913 † 1992), signatáře a spoluautora šlechtické deklarace z roku 1939. Měli spolu tři děti. Ludmilu (*1945), Isabellu (*1946) a Jana Jindřicha (*1957), který má syna Alexandra Holdena prince Schwarzenberga, narozeného v roce 1984 v USA. Nejbližší vztah k českým zemím a Dolním Beřkovicím má Isabella provdaná za Louise barona Harnier-Regendorfa (*1938 † 2023), jejichž tři dcery jsou Colienne, America a Elisabeth.

Třetí dcera Leopoldina (*1926 † 2021) byla provdána za dalšího signatáře šlechtické deklarace z roku 1939 – Jana Nep. hraběte Dobrzenského (*1911 † 1996). Jejich žijící potomci jsou dcery Zdislava (*1947) a Markéta (*1952) a majitel statku a zámku v Chotěboři Jan Josef hrabě Dobrzenský (1946). Jeho potomky jsou Anna Clotilda, která má dvě dcery, Jan Václav s 5 dětmi, Leopoldina a Žofie.

Jak vidíte, dovolili jsme si využít významného výročí Ferdinanda prince Lobkowicze také k seznámení se s jeho potomky, Jsou také, díky němu, potomky konkrétních zakladatelů Jednoty, kteří prostřednictvím svého šlechtického spolku umožnili zahájit ve středu 24.4.1811 vyučování na Pražské konzervatoři. Jeho 215. výročí si dnešním koncertem také připomínáme.

Šlechtici v Zemích Koruny české přispěli k pozdvižení místního hudebního umění. Mnozí z nich patřili mezi mecenáše, podporující řadu hudebních skladatelů a interpretů a nejen českých. Připomeňme jména těch asi nejznámějších, i těch často úzce spjatých i s českým prostředím. Georg Philipp Telemann (*1681 † 1767), Christoph Willibald Gluck (*1714 † 1787), Josef Haydn (1732 † 1809), Wolfgang Amadeus Mozart (*1756 † 1791), Antonín Vranický (*1761 † 1820), Ludwig van Beethoven (*1770 † 1827), Carl Maria von Weber (*1786 † 1826), Fryderyk Chopin (*1810 † 1849), Ferenc Liszt (*1811 † 1886) nebo Johannes Brahms (*1833 † 1897).

Ferdinandovy 70. narozeniny

Oslava 70. narozenin Ferdinanda prince Lobkowicze (1) na zámku v Dolních Beřkovicích v roce 1920. Na fotografii již bohužel chybí jeho manželka Ida rozená hraběnka Podstatzká-Lichtenstein (*1865 † 1919) a jejich nejstarší syn Josef Ferdinand (*1885 † 1914). Nechybí ale druhý nejstarší syn Leopold *1888 † 1933 (4) s manželkou Františkou rozenou princeznou Montenuovo *1893 † 1972 (6) s dcerou Marií Julií *1919 † 2008 (7) na klíně. Další syn Mořic *1890 † 1944 (8) má na snímku manželku Giselu-Helenu rozenou hraběnku Silva-Tarouca *1887 † 1958 (13) se synem Josefem *1918 † 1946 (14). Její dcera Marie Antonie *1914 +2003 (9), z prvního manželství s nejstarším synem Ferdinanda, ve Velké válce padlým princem Josefem Ferdinandem, sedí na klíně dědečka Ferdinanda. Její dcera Ida *1917 +2002 (10), je prvorozené dítě z druhého manželství s princem Mořicem. Dcera Františka *1893 †1964 (2) je na fotografii se synem Kryštofem, pozdějším 4. knížetem Thun-Hohensteinem na klíně *1918 †1990 (3), s dcerou Idou *1916 †1999 (11) a manželem Františkem 3. knížetem Thun-Hohensteinem *1890 †1973 (5). Nejmladší dcera předsedy Jednoty Ferdinand Marie Ida *1896 †1985 (12), byla provdaná Khuen-Belasi až v roce 1925.

Ještě jednou obnovení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách v roce 2010

Hraběnka Adrienne a princ Michal na slavnosti v Dolních Beřkovicích

Adrienne, Michalova rodina a Elisabeth baronka Harnier-Regendorf roz. princezna ze Schwarzenbergu

V roce 2010, při příležitosti 200. výročí založení Pražské konzervatoře, byla činnost Jednoty pod stejným názvem obnovena. Jejím hlavním cílem dnes již není finanční zajištění chodu konzervatoře, to již v roce 1918 převzal stát, ale především veřejná podpora hudby a umění. K tomu patří – stejně jako před 200 lety – všestranná podpora studentů ve všech představitelných formách, podobách a aktivitách. Budeme velmi rádi, pokud Výroční koncert Jednoty a Pražské konzervatoře budou současní potomci zakladatelů i nadále hojně navštěvovat, čestná místa mají připravena. Obnovená Jednota pro zvelebení hudby v Čechách se při příležitosti stého výročí úmrtí svého zasloužilého předsedy rozhodla Ferdinandu princi z Lobkowicz udělit in memoriam Čestnou plaketu. Jako poděkování za jeho dlouholeté působení v čele této organizace. Ocenění z rukou současné předsedkyně Jednoty Adrienny hraběnky Korff-Schmising-Kerssenbrockové převezme pravnuk Ferdinanda Michal princ Lobkowicz.

Zleva místopředseda rady Jednoty Ladislav Horák, předsedkyně rady Jednoty Adrienne hraběnka Korff-Schmising-Kerssenbocková, Michal princ Lobkowicz a Elisabeth baronka Harnier-Regendorf rozená princezna ze Schwarzenbergu,  pravnuci předsedy Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách Ferdinanda prince Lobkowicze.

♣♣♣