Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »



Via Ludmila – základní údaje

22. 5. 2022 | Jan Drocár | Via Ludmila

POUTNÍ CESTA VIA LUDMILA
PRO CYKLISTICKÉ, PĚŠÍ I MOTORISTICKÉ POUTNÍKY

 

Cesta je nadějí. Poutní cesta Via Ludmila je nadějí mnohého. Nadějí k lepšímu poznání sama sebe a nadějí k získání většího a vřelejšího respektu k jiným a jejich názorům. Nadějí k přesnějšímu nalezení svého místa v „toku času“ a k lepšímu pochopení vlastního postavení v historii svého rodu. Každý je v něm jedním z mnoha suverénních článků stále se doplňujícího řetězu předků a potomků. Stále a trvale přitom platí, že „vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekáání našich potomků“.

♣♣♣

Via Ludmila byla a je připravována a tvořena k 1100. výročí mučednické smrti (z 15. na 16. září 921) sv. Ludmily, které připadlo na rok 2021. První česká světice a spolu s vnukem sv. Václavem hlavní patronka českých zemí, byla podle Kristiánovy legendy dcerou pšovského knížete Slavibora. Vůbec první historicky doložená žena české historie byla jako manželka prvního historicky doloženého knížete na trůně českých panovníků Bořivoje I. Přemyslovce také první českou kněžnou. Via Ludmila je poutní cestou provázející její život a život jejích potomků.

♣♣♣

Via Ludmila zpočátku projíždí mateřskou zemí kněžny Ludmily, ta je pro ni výchozí. Vede po stopách jejích a Bořivojových potomků, od těch nejstarších až k současným – jejich prostřednictvím časově a geograficky projede postupně celou Evropu. Je provázena hudbou českého skladatele Antonína Dvořáka, od jehož narození (*8.9.1841) v roce 2021 uplynulo 180 let. Své „Oratorium sv. Ludmily“ složil k poctě první české kněžny a světice.

♣♣♣

Via Ludmila své poutníky vede proti toku času, protože prostřednictvím svých potomků pobývajících dodnes po celé Evropě i za jejími hranicemi – sv. Ludmila stále žije. Cesta tedy míří z místa Ludmiliny mučednické smrti v Tetíně a místa jejího posledního odpočinku na Pražském hradě do  jejího pravděpodobného rodiště v Mělníku (tehdy Pšov). Mělník resp. Mělnický zámek je jedním z rozcestníků poutní cesty a také proto byla právě zde
Via Ludmila 11. září 2021 otevřena.

♣♣♣

Via Ludmila se z Mělníka dále vydává třemi směry: a) jinou cestou zamíří zpět do Tetína a dále na Dobříš, b) povede poutníky do místa Ludmilina možného křtu na moravském Velehradě a zpět do Čech a c) zamíří do Ludmilina a Bořivojova sídla na přemyslovském hradišti Levý Hradec a odtud dále na pražský Karlov. Zde dal vnuk Ludmily a Bořivoje v 15. generaci „Otec vlasti“ Karel IV. Lucemburský vystavět kostel a klášter ke cti svého předka ve 20. generaci Karla Velikého.

Moderní varianta znaku zemí Koruny české od Hugo Gerarda Ströhla.  Tento znak je historický státní znak Koruny české používaný na území českých zemí v letech 1348-1918, tj. od doby panování římského císaře a českého krále Karla IV. (I.), potomka sv. Ludmily v 15. generaci a panování posledního rakouského císaře a českého krále Karla I.  (III.) – potomka sv. Ludmily v 32. generaci.

Ve výroční den jeho narození 2.4.2022 (*2.4.742/747) bylo v kostele Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově během slavnostní mše budoucím poutníkům Via Ludmily požehnáno. Poutnící budou i po stopách potomků prvního středověkého římského císaře Karla Velikého.
Z Karlova zamíří Via Ludmila po stopách jeho potomků – společných s potomky Ludmily a Bořivoje – poprvé i za hranice českých zemí. Zavítá až do císařova středověkého sídla a tehdejšího centra Evropy v Cáchách. Odtud je do nedalekého centra současné Evropy Bruselu již jen kousek a Via Ludmila měla naplánováno tam symbolicky doputovat k 1.7.2022, kdy Česko přebírá předsednictví EU od Francie.

♣♣♣

Via Ludmila prostřednictvím genealogických cest potomků sv. Ludmily a Bořivoje a Karla Velikého provede své poutníky časově staletími – od samého úsvitu dějin až po současnost. Je-li sv. Karel Veliký (Charlemagne) mnohými považován za otce Evropy, je sv. Ludmila rodokmenově doložitelnou matkou Evropy. Jejich dnešní potomci a budoucí potomci těchto potomků činí Via Ludmilu cestou časově neomezenou, budoucí, věčnou. Jejím prostřednictvím získává Evropa to, co jí teď asi nevíce chybí.
Společný velký příběh, který se bude „vyprávět v celém kontinentu, bude kolovat v krvi jeho obyvatel a všichni mu budou rozumět“. 

♣♣♣

Via Ludmila bude svou rozsáhlostí i celkovou délkou patřit k těm největším. Kolik přesně bude nakonec měřit kilometrů a za jak dlouho bude možné jí absolvovat, nelze zatím dopočítat a doložit. Vše sečteno bude až postupně po určení a vytyčení dalších a dalších pokračování cesty, až k celkovému počtu 33 cest. Ano, podle všech předpokladů by ve své úplnosti měla mít tento počet částí, označených římskými číslicemi I až XXXIII.

♣♣♣

Via Ludmila povede své poutníky – jak již bylo zmíněno – „na věky věkův“. Takovou dlouhověkost totiž předpověděla bájná česká kněžna Libuše potomstvu svému a svého bájného manžela Přemysla Oráče, mýtických zakladatelů českého státu. Klasické dětské pohádky končívají závěrečným sloganem „měli hodně dětí, žili šťastně a pokud nezemřeli, žijí dodnes“. Via Ludmila by na tom ráda byla stejně. Aby se o ní v každém čase, v každém věku dalo říci „žije“ dodnes.

♣♣♣

Via Ludmila bude žít, pokud budou žít potomci sv. Ludmily a jejího manžela Bořivoje. Bude žít, pokud jí lidé budou mít rádi a bude společenskou prestiží jí absolvovat, byť jen její kratičkou část. Během života alespoň jednou, ale nejlépe třikrát. Jako dítě s rodiči, jako rodič s dětmi i jako prarodič s vnuky. Na pozadí společných místních i evropských dějin si tak předávat i štafetu poznání svého vlastního rodu.

♣♣♣

Via Ludmila umožní svým charakterem plně využit dosud chybějící platformu
bezprostředního vzájemného poznávání se Evropanů. Oni více či méně znají své zastupitelské bruselské orgány společné Evropské unie, ale jen málo se znají navzájem jako její obyvatelé. Vzájemným potkáváním se na cestách Via Ludmily vzroste četnost setkávání, posílí se znalost společných
evropských dějin i spoluprožívané současnosti. Společné byly tisícileté dějiny minulé a společné budou tisícileté dějiny budoucí.

♣♣♣

Via Ludmila ráda bude cestou pro každého, kdo bude mít zájem o trochu společného sportovního výkonu, společného poznávání míst, osob a jejich činů, jako společná poutní cesta bude provázet své poutníky napříč celou Evropou jak geograficky, tak časově. Od jihu na sever, ze západu na východ. Prostřednictvím předků a potomků, po meči i po přeslici od raně středověkých evropských počátků k celoevropské společně sdílené současnosti s možností spolupodílet se svými poznatky i na tvorbě vizí společné budoucnosti. Není třeba ani nikam spěchat, tato cesta má ambici opravdu tady být pro lidi „na věky věkův“.

♣♣♣

Sv. Ludmila pro svou vlast

Svatá Ludmila na mělnickém zámku. “Litanie ke svaté Ludmile”
upraveno z knihy Latanis, vydané Maticí cyrilometodějskou v Olomouci.
Matko českého národa,
milá Svatá Ludmilo.
Oroduj za nás.
Mutter der tschechischen Nation,
liebe Heilige Ludmilla.
Bete für uns.
První křesťanská kněžno,
Svatým Metodějem pokřtěná,
Vévody Bořivoje manželko
bohabojná.
Die erste christliche Prinzessin,
Getauft von dem Heiligen Methodius,
Gemahlin des Herzogs Bořivoj,
Gottesfürchtige Frau.
Kněžno bedlivá duchovního
i tělesného blaha svých poddaných.
Prinzessin welche auf das geistiges und körperliches Wohlbefinden ihre Untertanen achtet.
Svatá Ludmilo, ochraňuj naši vlast
ode všech nesvárů a nemocí.
Oroduj za nás.
Heilige Ludmilla, beschütze unser Land
von all dem Unfrieden und der Krankheit.
Bete für uns.

♣♣♣

a provázená hudbou Antonína Dvořáka

Narodila se pravděpodobně na Mělníku (dříve Pšov), zemřela na vdovském sídle v Tetíně a pochována byla svým vnukem sv. Václavem v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě, kde možná kromě Levého Hradce s manželem Bořivojem z rodu Přemyslova i žila. To jsou základní body života první české kněžny a světice. Všechny je také kopíruje i vznikající poutní cesta nesoucí její jméno – Via Ludmila. Jen vše v opačném sledu, protože její odkaz mučednickou smrtí nekončí, ale začíná a žije dodnes v jejích potomcích. Dokud ti budou žít, bude žít i cesta – nekončící, věčná. Její byť jen to nejmenší, bude přinášet poutníkům radost stále, cesta bude věčná, nekončící. Věčné je i dílo českého skladatele Antonína Dvořáka (*8.9.1841 Nelahozeves † 1.5.1904 Praha). Jeho úžasná hudba přinesla radost již mnoha generacím a jejím poslechem se jistě budou těšit další a další přicházející generace. Antonín Dvořák si kněžny Ludmily velmi vážil a k její poctě složil rozsáhlé
Oratorium Svatá  Ludmila pro sóla, sbor a orchestr, Op. 71. Toto jeho dílo vzniklo v období mezi 17. zářím 1885 a 30. květnem 1886 na Dvořákově sídle ve Vysoké u Příbramě a 15. října 1886 bylo poprvé uvedeno. Pod vedením samotného autora se tak stalo na hudebním festivalu v anglickém Leedsu .Koncertní premiéru mělo poté Oratorium 25.2.1887 v pražském Národním divadle opět za řízení samotného skladatele. Libreto napsal jeho přítel, básník a spisovatel Jaroslav Vrchlický (*17.2.1853 Louny † 9.9.1912 Domažlice).
Svatá Ludmila, do níž Dvořák zapracoval i nejstarší známou českou duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny, patří k nejrozsáhlejším autorovým dílům jak z hlediska počtu pěvců (na velkolepém provedení Svaté Ludmily z roku 1904 se v pražské Stromovce podílelo údajně až 1600 pěvců) a hudebníků, tak i ohledně délky. Původní partitura má přes 700 stran, koncert s přestávkami mezi větami trvá tři a půl hodiny.

A právě z tohoto díla by měla vzejít znělka či znělky poutní cesty Via Ludmila. Ve středu 8.9.2021 bylo připomínáno 180. výročí umělcova narození, tedy přesně týden před připomínaným výročím sv. Ludmily. Propojení obou událostí se tak přímo nabízelo. Dvořákova hudba bude doprovázet poutníky na cestě po Via Ludmile a ta „na oplátku“ na své trase zase přivede poutníky i do Dvořákova rodné obce a připomene i další místa spojená s jeho osobou a rodinou.
Skladatelovo dílo bude postupně nahráno studenty Pražské konzervatoře. Symbolicky právě jimi – Antonín Dvořák býval ředitelem na této škole, kterou pro hudbumilovné žáky po hrůzách napoleonských válek založili z převážné většiny potomci sv. Ludmily – uměnímilovní zástupci české zemské šlechty. V roce 1810 se jich prvních 55 sdružilo do Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách s  úmyslem “umění hudební v Čechách opět povznésti a zvelebiti“ a za tím účelem založit hudební školu. To se zanedlouiho stalo a 24.4.1811 byl zahájen první školní rok na nejstarší hudbení škole ve střední Evropě, Pražské konzervatoři. V průběhu let se přidávali k podpoře školy další a další generace šlechticů – nakonec chod školy ovlivňovali a také finančně řídili více jak 100 let.

Symfonický orchestr Pražské konzzervatoř se svou dirigentkou Miriam Němcovou

v Koncertním sále Pražské konzervatoře Na Rejdišti.

Po roce 1918 však byla šlechta od svého „dítka” nekompromisně a beze slova díků odstavena. V nových společenských poměrech začala být její dosud zásadní role při rozvoji české hudby upozaďňována, noví zákonodárci šlechtu dokonce jako takovou zrušili. Cílem bylo na její nezastupitelnou úlohu zcela zapomenout. A dařilo se. Až rok 1989 umožnil opět uvést historická fakta do souladu a potomci zakladatelů byli 31.3.2010 pozváni na koncert k 200. výročí založení Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, jejíž činnost byla u té příležitosti při Pražské konzervatoři obnovena. Pro podporu a rozvoj konzervatoře.

♣♣♣

Antonín Dvořák složil k poctě sv. Ludmily rozsáhlé Oratorium Svatá Ludmila pro sóla, sbor a orchestr, Op. 71. Dílo vzniklo v období mezi 17.9.1885 do 30.5. 1886 na Dvořákově sídle ve Vysoké u Příbramě. Český text napsal spisovatel a básník Jaroslav Vrchlický (*17.2.1853 Louny † 9.9.1912 Domažlice). Poprvé bylo Oratorium uvedeno 15.10.1886 na hudebním festivalu v Leedsu pod vedením samotného autora. Koncertní premiéru poté mělo v Praze 25.2.1887 v Národním divadle. Orchestr řídil opět sám skladatel.

Z tohoto díla by měla vzejít nejvhodnější znělka či znělky pro poutní cesty Via Ludmila:

Ukázka – hraje Česká filharmonie (zpěv): Ukázka – hraje Česká filharmonie (orchestr):
Krátká komorní ukázka z Pražské konzervatoře

♣♣♣

Všichni jsou příbuzní

„Všichni Evropané mají společné předky“, uvedla před několika lety studie amerických vědců, zveřejněná v odborném magazínu PLoS Biology. Stavěla na faktu, že všichni Evropané mají nápadně podobnou DNA.  Vědci Peter Ralph a Graham Coop z Kalifornské univerzity porovnali dědičnou výbavu více než 2000 lidí ze 40 evropských zemí a výsledkem je jejich poznání, že všichni Evropané jsou poměrně blízcí příbuzní. Stačí se vrátit zpět o tisícovku let a lze zjistit, že takřka každý Evropan sdílí řadu předků s ostatními obyvateli kontinentu.

Studie souzní s obecně oblíbenou a přijímanou hláškou, že „všichni jsme příbuzní“. Málokdo se ale může pochlubit vlastním rodokmenem zahrnujícím celé tisíciletí a uvedené tvrzení tak doložit. Většina lidí zná historii své rodiny nanejvýše několik generací zpět, o příbuzenských vztazích s dalšími lidmi už ale bohužel nemá a ani nemůže mít ponětí. Chybí záznamy. Každá nová generace přitom získává oproti té předchozí dvojnásobný počet předků – každý člověk má dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů a tak dále.

Důležití jsou proto i pro ostatní ti, kteří své předky mohou dovodit, umí je dohledat. Do hluboké minulosti. Se svým rodokmenem se dostávají až na samý úsvit písemně známých dějin. Každý z jejich předků přináší informace, které spolu s ostatními vytváří historickou paměť rodu. Paměť vícera takových rodů se stává součástí historické paměti národa. Když jsou poté členové těchto rodů příbuzensky propojeni napříč celým naším kontinentem, vytvářejí společně historickou paměť Evropy. Časově a geograficky, vertikálně i horizontálně.

Tetín je místem úmrtí sv. Ludmily  a

výchozím bodem poutní  cesty/cyklostezky Via Ludmila. Na levém snímku je kostel sv. Ludmily v Tetíně, kde u pilířů po stranách oltáře je umístěna mensa s kamenem, na němž měla být sv. Ludmila usmrcena.

Na pravém snímku je kostel sv. Jana Nep. Třetí tetínský kostel je zasvěcený sv. Kateřině a stojí vedle kostelu sv. Ludmily. Další místa jsou hrad, zámek a hradiště v Tetíně, kde  kněžna pobývala před svou smrtí. Knížecí stolec se nacházel asi v místě dnešní fary.

Historická paměť “starých rodů” pomáhá s představou „jak šel čas“ i všem ostatním. Zve je do dob, ve kterých jistě žili i jejich neznámí předkové. Spolu s ostatními překonávali nesnáze a utrpení, těšily je úspěchy té či oné doby. Radovali se z každého nového zrození, které jejich rod přenášelo dále. Byli jednotlivými články rodového řetězu, který jejich rodiny dovedl až do současnosti.

Potomci Ludmily a Bořivoje se během uplynulých staletí značně „rozrostli” a jejich vymření přirozenou cestou v nejbližších letech, desetiletích a staletích určitě nehrozí. Lze-li tedy Karlu Velikému přisuzovat titul otce Evropy, za matku Evropy může být považována česká sv. Ludmila. Což potvrdí cestu doprovázející rodokmeny.

Via Ludmila je určena k opětovnému a nikdy nekončícímu setkávání. Je lepší si připomínat více to, co nás spojuje, než co hranice případně rozdělují. A naplňovat prostřednictvím obecně vítaného pohybu. Pohybu na čerstvém vzduchu. Dokud je čerstvý. Stejně jako covidový virus, tak ani uhlíková stopa v naší atmosféře, nezná hranice. Pokud s oběma budeme zápasit déle a to s tím druhým určitě, tak raději společně než každý sám. Jaksi přeshraničně. Jde o další úsek společně prožívaných evropských dějin. V dobrém i ve zlém. Společné byly tisícileté dějiny minulé, ať jsou společné i tisícileté dějiny budoucí.

♣♣♣

První a základní rodokmen

Jako první příklad rodokmenů provázející poutní cestu Via Ludmila je třeba uvést rodokmen českých panovníků. Osoby českých knížat a později králů, kteří ho tvoří, jsou obecně známé. Jeho obsah je poté cenný především svou rodovou návazností, řada českých panovníků nikdy nebyla příbuzensky přerušena. Zahrnuje kontinuálně celý písemně známý historický vývoj českých zemí.

První česká kněžna sv. Ludmila zemřela v roce 921 a její a manželův (první historicky doložený český kníže Bořivoj I. Přemyslovec) přímý potomek ve 32. generaci, byl poslední český král Karel III. z rodu Habsbursko-Lotrinského, který zemřel v roce 1922. V tomto časovém rozmezí rodokmenová řada zahrnuje 32 generací předků a potomků (podle toho z kterého konce na genealogickou řadu hledíme). Provází poutníky více než tisíciletou historií českého státu – 1001 rokem dějin českého knížectví a království. Od roku 1922, kdy zemřel poslední český král, se v osobách jeho potomků rodokmen posouvá o dalších baťovských 99 let až do aktuální současnosti v roce 2021.

♣♣♣

Rodokmenem od první české kněžny sv. Ludmily (*c. 860 † 921)
k poslednímu českému králi Karlu III. (*1887 † 1922) a k jeho následníkům:
ZDE PROSÍM KLIKNOUT NA RODOKMEN V PDF

♣♣♣

Středobodem uvedeného rodokmenu je Karel, potomek české královské princezny Elišky Přemyslovny a Jana Lucemburského, českého krále a syna římského císaře Jindřicha VII. Byl pokřtěn jako Václav a jméno Karel přijal při biřmování. Stal se jedním z nejvýznamnějších panovníků vrcholného evropského středověku. Od roku 1346 byl jako Karel I. v pořadí 11. českým králem a od roku 1355 jako Karel IV. císařem římským. Stal se tak prvním českým panovníkem, který si na hlavu nasadil korunu římských císařů.  Své pražské rodiště učinil metropolí Římské říše a status „prvního města” v Evropě doprovázel i odpovídajícími stavebními počiny.

I proto se Praha může pyšnit unikátním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého, který dal Karel IV. spolu s klášterem Lateránských kanovníků řádu sv. Augustina postavit v roce 1350 ke cti svého předka ve 20. generaci Karla Velikého. Velmi si ho vážil a považoval ho za svůj vzor. Proto se také osmiboký půdorys lodi kostela odvolává na korunovační kostel v Cáchách, ve kterém je jeho císařský předek pochován a kde byli tradičně korunováni římští králové. Sám Karel IV. zde byl římským králem korunován v červenci 1349.

Základní kámen Kostela Nanebevzetí  Panny Marie a sv. Karla Velikého byl položen a posvěcen prvním pražským arcibiskupem Arnoštem z Pardubic dne 18. září 1350.

Karel IV. Lucemburský dal kostel na Karlově postavit i k poctě svých rodičů Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Právě přes otce (po meči) byl Karel IV. potomkem Karla Velikého, přes matku (po přeslici) poté potomkem prvního českého knížecího páru Bořivoje I. Přemyslovce a sv. Ludmily. Chrám na Karlově byl vysvěcen druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem Janem Očkem z Vlašimi, pravděpodobně v den svátku sv. Karla Velikého, 28. ledna roku 1377, tedy po 27 letech od položení základního kamene. Této slavnosti byl účasten Karel IV. a jeho syn Václava IV. a sám císař přitom vložil do oltářní menzy svatou relikvii, tři zuby císaře sv. Karla Velikého, kterou obdržel darem v Cáchách.

Vzhledem ke všem těmto významným skutečnostem se místo na pražském Karlově stává i důležitým zastavením poutní cesty Via Ludmila. Poutníci zde ukončí první základní trasu svého putování (Trasy A Via Ludmily I) a zahájí zde také její plánované pokračování až do sídla a místa posledního odpočinku Karla Velikého v Cáchách. Z tohoto hlavního města středověké Evropy je to poté již kousek do Bruselu, hlavního města současné propojené Evropy.

V areálu kostela a bývalého klášter a dnes sídla Muzea České policie si poutníci prohlédnou rodokmeny jejichž obsah souvisí i s tímto místem. Jsou to především rodokmeny Karla IV. ke svým předkům po linii svého otce Jana Lucemburského ke Karlu Velikému a na druhé straně po linie své matky Elišky Přemyslovny ke sv. Ludmile a jejímu choti Bořivoji I.

Mohou si zde prohlédnout i rodokmeny potomků Karla IV. a tudíž i potomků prvního českého knížecího páru sv. Ludmily a Bořivoje I. k jejich potomkům v řadách české rodové šlechty a k jejich potomkům v řadách těch evropských dynastiích, které stále kontinuálně stojí v čele svých zemí.

Karlovský park s rozmístěnými rodokmeny a nahoře vpravo pohled odtud na
kostel Nanebevzetí Panny Marie a sv. Karla Velikého.

♣♣♣

Jak  z předešlého vyplývá, navštíví poutník na cestě s Via Ludmilou místa spjatá s životem sv. Ludmily a s životem jejích a Bořivojových potomků. Aby se vyznal ve spleti příbuzenských vtahů, bude Via Ludmila doprovázena rodokmeny přinášejícími příslušné informace. Všechny rodokmeny pohromadě budou v budoucnosti umístěny na mělnickém zámku, kde jsou ale ke shlédnutí některé rodokmeny už i dnes.

Na mělnickém zámku jsou už teď umístěny některé rodokmeny potomků sv. Ludmily.
Takové rodokmeny si v přiměřené podobě bude moci poutník i odnést s sebou domů,
aby mu Via Ludmilu stále připomínaly a lákaly k další návštěvě.
♣♣♣
Přesah poutní cesty Via Ludmila do evropských zemí
ZDE PROSÍM KLIKNOUT NA MAPU EVROPY V PDF
♣♣♣

Via Ludmila – záštita a podpora

Záštitu nad celým projektem Via Ludmila přijal
27.2.2020 arcibiskup pražský a primas český Dominik kardinál Duka OP.
ZDE DOLE MOŽNO KLIKNOUT PRO PŘEČTENÍ ZÁŠTITY A ZVĚTŠENÍ OBRÁZKU
Sv. Ludmila, nad jejíž cestou kardinál Duka přijal záštitu, byla podle pověstí první držitelkou Palladia země české. Dominik kardinál Duka a Paladium země české, trvale uložené ve staroboleslavské bazilice Nanebevzetí Panny Marie.

Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2022  |  O nás