Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„"Když je člověk hodně dole, tak se čest a morálka snáze udržují, než když je nahoře".“ Zobrazit celý citát »

Sternberg Zdeněk *1923



Schwarzenberg

Rod Schwarzenberg

Hlavní štít: 1. pole: 2. pole: 3. pole: 4. pole: Střední štítek: vpravo: vlevo: stříbrno-modré sedmkrát polcené (Seinsheim), stříbrno-červené dělené řezem o třech hrotech (Sulz) stříbrné s kosmo ležící hořící černou ostrví (Brandis), zlaté s hlavou Turka, na které sedí černý krkavec (polepšení z r. 1599) v červeném poli stříbrná věž (Schwarzenberg) v modrém poli tři zlaté snopy (Kleggau). Erb je položen do knížecího pláště vycházejícího z knížecího klobouku. Hlavní štít je obtočen Řádem Zlatého rouna.

Název rodu

Schwarzenberg

Heslo rodu

Nic než právo

Původ rodu

francký

Základní údaje

1127 – první zmínka o zakladateli rodu (Siegfried ze Seinsheimu)
1599 – říšský hraběcí titul a polepšení erbu – Adolf hrabě ze Schwarzenbergu
1646 – vymření rodové linie bavorských Schwarzenbergů
1654 – inkolát v Českém království
1660 – 1. panství v Čechách (Třeboň – Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu)
1670 – říšský knížecí titul (Jan Adolf I. ze Schwarzenbergu) – na říšském sněmu mu náleželo 95.                   místo
1688 – polepšení erbu
1703 – kníže Ferdinand Vilém Eusebius v závěti ustanovil fideikomis a zřízení 2 rodových větví
1719 – dědictví po Eggenbercích (Český Krumlov)
1746 – rozšíření knížecího titulu na všechny členy rodu
1802 – rozdělení na 2 větve (krumlovsko-hlubocká = primogenitura – a orlická =                                                 sekundogenitura)
1942 – nucená správa uvalená nacisty na majetek sekundogenitury
1947 – Lex Schwarzenberg (zákon č. 143/1947 Sb.)
1979 – obě větve rodu znovu spojeny pod osobou Karla Schwarzenberga
1990 – v České republice restituován majetek sekundogenitury

zdroj: Wikipedie

Aktuality rodu

prosím klikejte na názvy:

Karel Schwarzenberg komentuje

Schwarzenbergové ve filmu

Schwarzenbergové na obrazovce České televize

Rodokmeny rodu

Členové rodu jako potomci Karla IV.  Lucemburského a Jiřího z Poděbrad

Hlubocká a orlická větev rodu

Stručný rodokmen potomků Adama Schwarzenberga

Rodová sídla

abecedně:

Český Krumlov – krumlovsko-hlubocká větev
Dlouhá Ves u Sušice – krumlovsko-hlubocká větev
Hluboká – krumlovsko-hlubocká větev
Cítoliby – krumlovsko-hlubocká větev
Chýnov u Tábora – krumlovsko-hlubocká větev
Jinonice u Prahy – krumlovsko-hlubocká větev
Krušovice
Křivoklát
Libějice u Prachatic – krumlovsko-hlubocká větev
Lovosice – krumlovsko-hlubocká větev
Mšec u Slaného – krumlovsko-hlubocká větev
Netolice
Nižbor
Orlík – orlická větev
Postoloprty – krumlovsko-hlubocká větev
Protivín – krumlovsko-hlubocká větev
Třeboň – krumlovsko-hlubocká větev
Volary
Vimperk – krumlovsko-hlubocká větev
Zvíkov – orlická větev

Rodové větve

větev krumlovsko-hlubocká – primagenitura
větev orlická – sekundogenituraa

Představitelé rodu

Adolf (*1551 †1600) – císařský polní maršálek,  získal tureckou hlavu v erbu a hraběcí titul
Jan Adolf (*1615 †1683) – povýšen na říšského knížete a stal se maršálem
Karel Filip (*1771 †1820) – diplomat, generalisimus- jeden z vítězných vojevůdců bitvy národů u Lipska
Felix (*1800 †1852) – ve funkci rakouského ministerského předsedy a přispěl k potlačení revoluce 1848
Karel III. (*1824 †1904) – zemský říšský poslanec, patřil k představitelům a tvůrcům programu české konzervativní šlechty a hájil českou otázku
Bedřich (*1862 †1936) – předsedal Společnosti  Národního musea, Národní besedě a České zemědělské radě
Karel VI. (*1911 †1986) – heraldik a historik
Karel  VII.
(*1937) – senátor, v letech 2007-2009 a 2010-2013 ministr zahraničních věcí ČR, poslanec

Titulatura

1429 – svobodný pán, 1599 – říšský hrabě, 1670 – říšský kníže, 1746 – knížecí titul rozšířen na všechny členy rodu

Titul vládce rodiny: kníže ze schwarzenbergu, okněžněný hrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu, vévoda krumlovský
Ostatní členové rodiny: princové a princezny s právem na oslovování „Jasnosti“

Vývoj rodu Schwarzenbergů

PETR MAŠEK

encyklopedické knihy:
MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008  a 2009):

Rod Schwarzenbergů patřil mezi nejbohatší rody Rakouska. V Čechách vlastnili Schwarzenbergové prakticky celé jižní Čechy. Během staletí původně německý rod dokonale srostl s domácím prostředím. Jeho příslušníci prosluli jednak jako výborní hospodáři a modernizátoři zemědělství, lesnictví a průmyslu, jednak jako vojevůdci.

První zmínka o tomto franckém rodu pochází z roku 1127. Prapředkové rodu se původně psali ze Seinsheimu a až na počátku 15. století získali panství a jméno Schwarzenberg. Krátce nato se Erkinger ze Schwarzenbergu (*1362 †1437) vypravil na křížovou výpravu proti českým husitům. Za odměnu získal nakrátko od krále Zikmunda některé statky v Čechách a povýšení do stavu svobodných pánů. V 15. století se rod rozdělil do tří větví, z nichž dvě v 16. a 17. století vymřely. Třetí našla nakonec svůj domov v Čechách. Jejím zakladatelem byl Michal († 1469) a jeho potomci prosluli zejména jako válečníci. V roce 1429 byl rodu udělen říšský stav svobodných pánů. Adolf Schwarzenberg (*1551 †1600) působil nejprve v bavorských vojenských službách, později bojoval ve španělském vojsku vévody z Alby. V roce 1594 přešel do služeb císařských, válčil v Uhrách a jeho nejslavnějším činem bylo dobytí pevnosti Rábu (1598). Toto vítězství nad Turky slavila celá křesťanská Evropa. Císař Rudolf II. Adolfa vyznamenal, povýšil jej v roce 1599 do hraběcího stavu a do rodového erbu přidal havrana stojícího na turecké hlavě.

Adolf se i dále účastnil osvobozování Uher. Při dobývání Budína došlo v jeho vojsku ke vzpouře. Žoldnéři, kteří trpěli nedostatkem potravin a žoldu, se chtěli vzdát Turkům. Adolf se postavil radikálně proti, ale byl zasažen kulí přímo do hlavy. Pohřeb se konal ve Vídni, byl velmi okázalý a císař dal dokonce Adolfovi postavit pomník.

Jediný syn Adam (*1583 †1641) zahájil svou kariéru také jako voják v tureckých válkách. Později přešel do služeb markraběte Arnošta a stal se jeho tajným radou a nejvyšším komořím. V braniborských službách zůstal i po smrti markraběte Arnošta, a ač katolík v protestantské zemi, stal se místodržícím a získával stále větší vliv na politiku státu. Po čase však upadl v nemilost, veškerý jeho majetek byl zabaven a potomci jej získali zpět až po letech.

Adamovým synem byl Jan Adolf I. (*1615 †1683), maltézský rytíř a schopný politik vídeňského dvora. Vykonával funkce válečného rady, císařského tajného rady a prezidenta říšské rady. Za věrné služby trůnu byl v roce 1670 povýšen do knížecího stavu primogeniturně děděného. Byl velmi vzdělaný, ovládal několik jazyků a shromáždil bohaté umělecké sbírky, které se staly základem rodového jmění Schwarzenbergů. Vedle statků, které se mu podařilo získal po otci, obohatil majetek rodu o Třeboň (v roce 1660), Křivoklát, Krušovice, Hlubokou a řadu dalších statků v Čechách. Tak zapustil rod Schwarzenbeergů v Čechách kořeny natrvalo. Jan Adolf byl velmi dobrý hospodář, svá panství modernizoval, zaváděl pěstování nových plodin a podporoval rozvoj řemesel. Na svých panstvích se snažil řešit i sociální problémy a zakládal chudobince.

Jeho dcera Ernestina (*1649 †1719) se provdala za knížete Jana Kristiána Eggenberga (*1641 †1710), posledního svého rodu. Tímto sňatkem přešel rozsáhlý eggenberský majetek do držení Schwarzenbergů. Spolu s tím získal rod i titul vévodů krumlovských, což bylo rodu potvrzeno v roce 1723.

Ernestinin bratr Ferdinand Vilém (*1652 †1703) byl – stejně jako jeho předkové – schopný diplomat, dvorský hodnostář a dobrý hospodář; dále rozšířil majetek rodu. V roce 1680 se zasloužil o likvidaci morové epidemie ve Vídni a začalo se mu říkat „morový král“. Sňatkem s Annou hraběnkou ze Sulzu (*1653-†1698) získal významné dědictví po tomto vymřelém rodu. Od té doby užívá pán domu titul kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný hrabě v Kleggau, hrabě ze Sulzu, vévoda krumlovský.

Jejich syn Adam František (*1680 †1732) zastával vysoké funkce u vídeňského dvora. Proslul jako nadšený stavitel mnoha zámků a paláců. Zaměstnával vynikající architekty, malíře a další umělce. Podstatně také rozšířil rodinnou sbírku uměleckých předmětů. Nepohodl se se svou manželkou Eleonorou Amálií z Lobkowicz (*1682 †1741) a dlouhou dobu se s ní nestýkal. Až v roce 1721 při náhodném setkání u hrobu svatého Jana z Nepomuku se manželé opět smířili. Jan Nepomucký se stal od té doby rodinným patronem Schwarzenbergů.

Na lovu u Brandýsa nad Labem byl Adam František omylem zastřelen císařem Karlem IV. Proto císař rozšířil v roce 1746 knížecí titul na všechny členy Schwarzenberského rodu.

Jediný Adamův syn Josef Adam (*1722 †1782) rozmnožil dalšími koupěmi rodový majetek a přestavěl hrad v Českém Krumlově.

Jeho nástupcem byl Jan Nepomuk (*1742  †1789), který ve funkci císařského vyslance jel do Říma oznámit papeži korunovaci císaře Josefa II. Byl výborný hospodář. Dal vystavět průplav mezi Vltavou a Dunajem, aby mohl dopravovat dřevo ze svých krumlovských a vimperských lesů do Lince a Vídně. Zaváděl moderní hospodářské reformy a podporoval pěstování nových užitkových rostlin, například jetele. Spolu s dalšími aristokraty stál u zrodu obchodní banky pro povzbuzení obchodu a průmyslu v zemi. Jeho potomci založili dvě větve rodu – majoráty hlubocký a orlický.

Starší Josef (*1769 †1833) pokračoval v otcových ekonomických reformách a stavbách; zřídil v Českém Krumlově hospodářskou školu, kde byli vychovávání správní úředníci. Za jeho života došlo v rodinném majetku k velkým změnám. Prakticky všechny statky v Německu byly prodány či zkonfiskovány. Josef tyto ztráty kompenzoval novými nákupy v Čechách. Jeho manželka Paulina (*1774 †1810) uhořela na plese konaném na počest svatby Napoleona Bonaparta s arcivévodkyní Marií Louisou. Jejich dcera Eleonora (*1796 †1848), manželka knížete a generála Alfréda Windishgraetze, byla, snad omylem, za pražské revoluce v roce 1848 zasažena zbloudilou kulkou.

Nejmladší Josefův syn Bedřich (*1809 †1885) vystudoval  bohosloví a v roce 1835 byl zvolen arcibiskupem solnohradským. V Solnohradě také Bedřich založil několik nemocnic.

V roce 1850 byl ustanoven arcibiskupem v Praze a pokračoval ve své charitativní činnosti. Zakládal školy, nadace, podporoval vydání české katolické literatury, stavěl kostely a byl štědrý k chudým. Neváhal se postavit proti světské moci, pokládal-li ji za špatnou. Patřil k umírněným představitelům katolické hierarchie a kritizoval dogma o papežské neomylnosti. Politicky stál na půdě české historické konzervativní šlechty a poporoval požadavek korunovace císaře Františka Josefa za českého krále. Na sněmech prosazoval demokratizaci volebního práva a podporoval zavedení národnostní rovnoprávnosti ve školství, zvláště univerzitním.

Jeho starší bratr Felix (*1800 †1852) si zvolil diplomatickou dráhu. Od roku 1824 působil na rakouském velvyslanectví v Petěrburgu, v roce 1826 byl vyslán do Paříže, Londýna a Lisabonu, později byl jmenován legačním radou v Neapoli. V té době zesílily snahy o sjednocení Itálie, které v roce 1848 vyvrcholily  vzpourou proti rakouské nadvládě nad severními částmi Itálie. Felix Schwarzenberg bojoval v hodnosti podmaršálka v řadě bitev a při útoku na město Goito byl raněn. Na italskou frontu se po vyléčení vrátil a spolu s Radetzkým dobyl Milán, kde byl jmenován guvernérem. Když propukla revoluce v samotné Vídni, vrátil se a s vojskem vtrhl do města. V březnu roku 1849 rozehnal kroměřížský sněm. Jako voják i jako ministerský předseda (1848 – 1852) bránil jednotu rakouské monarchie a za všech okolností a proti všem, zvláště pak proti snahám Uhrů. Stál na straně trůnu i při politických útocích české konzervativní šlechty. Stejně rozhodně vystupoval i proti pruským ambicím a snažil se včlenit habsburskou říši do německého soustátí. Jeho vliv na politiku v monarchii byl tak velký, že byl nazýván „ rakouským konstitučním Richelieuem“.

Nejstarší Josefův syn Jan Adolf II. (*1799 †1888) zdědil schwarzenberské statky.  Byl v duchu rodinné tradice znamenitým podnikatelem. Ekonomické vzdělání získal v Anglii. Prováděl promyšlené hospodářské reformy, rozšiřoval škálu pěstovaných plodin, zaváděl meliorace, používání umělých hnojiv a technické vynálezy v zemědělství. Zapsal se do vývoje českého rybníkářství, cukrovarnictví, lesnictví, mlékárenství, pivovarnictví, stavebnictví a mnoha dalších průmyslových odvětví. Dbal i o rodové sbírky; dal restauroval cenné obrazy, shromažďoval informace o dějinách svého rodu, dal vystavět monumentální schwarzenberskou hrobku v Třeboni a přestavěl zámek Hlubokou do dnešní podoby. Založil několik odborných škol a nadějné studenty posílal na své náklady studovat do zahraničí.

Jeho dědicem se stal jeho syn Adolf Josef (*1832 †1914). Nejprve sloužil v armádě a zúčastnil se vojenského tažení do Holštýnska. Po vypuknutí válečného konfliktu s Itálii ( v roce 1859) se načas k vojsku vrátil a bojoval v bitvě u Solferina. Později se stejně jako otec věnoval správě svých statků.

Jeho nejmladší syn Karel (*1871 †1902) působil jako diplomat v  Petěrburgu, později jako legační tajemník v Tokiu. Zemřel v Šanghaji na záškrt.

Karlův starší bratr Jan (*1860 †1938) byl poslancem českého a říšského sněmu. Zasloužil se o budování železnic v Čechách. Rod pokračoval jeho synem Adolfem (*1890 †1950). Ten studoval práva na české univerzitě, za I. světové války bojoval na ruské a italské frontě a po skončení války se přihlásil do československé armády. Jeho mladší bratr Edmund (*1897 †1932) rezignoval v roce 1928 na rodové jméno, údajně přijal jméno Černov a zemřel na malárii na lodi po cestě z Afriky.

V roce 1947 byly staršímu schwarzenberskému majorátu statky v Čechách vyvlastněny za pomoci zvláštního zákona, tzv. „Lex Schwarzenberg“. Důvodem bylo pouze to, že majetek se zdál zákonodárcům příliš veliký, než aby mohl patřit jednomu člověku. Ještě na počátku 20. století patřily primogeniturní hlubocké větvi statky Chýnov u Tábora, Cítoliby v severních Čechách, Hluboká, Jinonice u Prahy, Mšec u Slaného, Český Krumlov, Dlouhá Ves u Sušice, Libějice u Prachatic, Lovosice, Postoloprty, Protivín, Vimperk a Třeboň. Příslušníci rodu žili po konfiskaci ve Vídni a po vymření této větve přešla testamentem práva na dědice z druhého, orlického majorátu. Posledními Schwarzenbergy starší větve byli Josef (*1900 †1979) a jeho bratr Jindřich (*1903 †1965), jehož dcera Elisabeth (*1947), provdaná von Petzold, se prozatím marně snaží o restituci majetku.

Mladší, orlický majorát založil kníže Karel I. (*1771 †1820), slavný vojevůdce. Bojoval v tureckých válkách a největších úspěchů dosáhl v bojích s Napoleonovými vojsky, s nimiž se nesčíslněkrát utkal. Účastnil se bitvy u Slavkova i Lipska, kde velel všem armádám protinapoleonské koalice. Pronásledoval pak Napoleona až do  Paříže. Zato byl vyznamenán nejvyššími řády téměř všech evropských států. Karel I. byl také iniciátorem výrazně pročeské orientace orlických Schwarzenbergů. Byl to i zkušený diplomat a dokázal dlouhou dobu udržet ve shodě velmi rozdílné názory ruského cara Alexandra I. a pruského Fridricha Viléma III. Nebyl to žádný fanatický vojevůdce, uvědomoval si, že „válka je ohavná věc“, a dbal, aby se krev zbytečně neprolévala.

Jeho syn Bedřich (*1799 †1870) proslul pod přezdívkou „poslední lancknecht“. Narodil se ve Vídni, jak sám později napsal,“…bohužel ve Vídni, tomto zanedbaném hnízdě, které získalo ve světových dějinách nesmrtelnou slávu podlidské blbosti“. Od mládí byl vychováván jako voják. Jeho rodným jazykem byla francouzština a na druhém místě čeština. Německy se naučil až později. Válečná pole jej přitahovala už jako mladíka, ale otec mu zakázal účast v napoleonských válkách a nutil jej k studiu. Prvního vojenskho tažení se zúčastnil až  počátkem 20. let 19. století ; od té doby však uniformu prakticky nesvlékl. Po celý život spoléhal pouze na svou zbraň a svůj militarismus zdůvodňoval tím, že kdyby „ Kain nalezl Abela ozbrojeného, snad by se tato první vražda na zeměkouli nebyla stala“.

Nejprve bojoval v Itálii, pak sloužil v Haliči. V roce 1830 se s francouzskou armádou účastnil dobytí Alžíru. Pak si v Paříži dopřál odpočinku a volný čas trávil způsobem, „ jenž spíše odpovídal vojenskému řemeslu než jeho křesťanským zásadám“.  Několik následujících let cestoval po Evropě a Malé Asii. V roce 1837 se zapojil do krutých válek ve Španělsku a zažil nesčetná dobrodružství. O několik let později jej bylo možno najít na druhém konci Evropy, v Polsku, kde vypuklo povstání. Za rok potom byl s vojskem  „ Zvláštního spolku“ poražen ve Švýcarsku: zachránil se útěkem přes Alpy. V roce 1848 se se zbraní v ruce postavil proti povstalcům v Uhrách. Ve stáří velmi litoval, že se nemůže ze zdravotních důvodů účastnit pruských válek. Zemřel v roce 1870 a zanechal po sobě obrovské množství poznámek, vzpomínek a deníků.

„ Poslední lancknecht“ Bedřich byl přesvědčený aristokrat, hluboce cítící královskou legitimitu. Ze stejných důvodů však stál v trvalé opozici proti Vídni a rakouské monarchii. Byl toho názoru, že v Čechách smí vládnout pouze český král (ne rakouský císař) a že na Bílé hoře poražený český národ jednou oplatí Habsburkům všechny křivdy. Řadu politických problémů vyvolával různými provokacemi policejních zákazů.

Jeho filozofické a politické názory byly krajně konzervativní. „ Nikoliv rozvážně kupředu, nýbrž rozhodně dozadu, neboť před námi je propast“, bylo jeho heslem. Předpovědi, které zformuloval, se bohužel v mnoha případech vyplnily. Věděl, že císař pozbude svého postavení, že jeho nástupce – liberální buržoazii – smete proletariát a ten se střetne s rolníky. Toto střetnutí bude podle něj „ nejkrvavější, neboť patří k povaze vlastníka půdy, najmě toho, jejž ji sám vzdělává, že je v ní takřka zakořeněn a že se nejtíže vzdá myšlenky vlastnictví a dědičnosti, což je přec konečným záměrem komunismu. Za všeobecného zmatku pak nastane potřeba diktátora…“.

Nejmladší syn Karla I. Edmund (*1803 †1873) bojoval v roce 1849 ve vzbouřených Uhrách a v roce 1859 se účastnil v Itálii bitvy u Sorferina, kde kryl ústup rakouské armády.

Rod pokračoval skrze prostředního z bratrů, Karla II. (*1802 †1858). I on bojoval v Itálii a byl raněn v bitvě u Santa Lucie. O rok později působil jako rakouský guvernér v Miláně a od roku 1851 v Sedmihradsku.

V držení statků jej následoval jeho syn Karel III. (*1824 †1904). Také on nastoupil vojenskou kariéru, ale v roce 1856 z armády vystoupil a věnoval se správě svého majetku a politice. Byl předsedou Lesnické jednoty české a zastával různé funkce v hospodářských spolcích. Jako politik stál v jedné linii s hrabětem Leo Thunem a Františkem Ladislavem Riegrem. Byl iniciátorem a obhájcem českého státoprávního hnutí, požadujícího korunovaci císaře na českého krále a spolu s tím zachování kontinuity země a její autonomii. V roce 1871 proslul svým výrokem ve sněmovně, že práva českých zemí bude hájit do těch hrdel a statků“. Tato formulace, neblaze proslulá v dobách pobělohorských konfiskací, byla aristokratickými politiky, jak je vidět, hojně používána. Podporoval zrovnoprávnění češtiny a prosazoval ji jako politik i jako správce majetku. Na jeho statcích se stala čeština úředním jazykem;zdomácněla i v jeho rodině. Podporoval činnost Národního muzea a založení Národního divadla. Majetek orlické větve se v druhé polovině 19. století dále rozšířil a vedle Orlíku vlastnila tato větev i další statky, např. Čimelice, Sedlec u Kutné Hory a Osov u Berouna.

Mladší syn Bedřich (*1862 †1936) šel v otcových stopách a jako poslanec říšského sněmu a člen panské sněmovny neúnavně prosazoval ideu českého státního práva. Velmi pozitivně se zapsal i v oblasti organizace zemědělství a lesnictví. Zakládal výzkumné stanice a ústavy, podporoval národně odborné školství a snažil se maximálním způsobem racionalizovat zemědělskou a lesní výrobu.

Následníkem a dědicem orlického majorátu se stal jeho starší bratr Karel IV. (*1859 †1913), poslanec říšské rady. Ten v roce 1889 velmi pobouřil českou veřejnost. Tehdy se mladočeský poslanec Josef Šíl dožadoval vysvětlení, proč sněm rozhodl, že na nové budově Národního muzea na Václavském náměstí nebude umístěna deska se jménem Jana Husa. Staročeští poslanci nebyli v zásadě proti a snažili se přesvědčit své aristokratické druhy. Karel Schwarzenberg však rezolutně prohlásil: „ Mezi husity bylo na počátku onoho hnutí mnoho charakterů ctihodných, avšak husité bohužel zvrhli se brzy v tlupu lupičů a žhářů“. Dále prohlásil husitství za „komunismus 15. století“ a sebe za dědice Rožmberků, nepřátel husitů, a celý konflikt se zcela zbytečně vyhrotil. Po této aféře se kníže vzdal svého členství ve správní radě Národního muzea.

Jeho nejmladší syn Jan (*1903 †1978) studoval v Praze a ve Vídni a stal se rakouským diplomatem. Starší bratr Arnošt (*1892-†1979) byl československým majorem v záloze a pracoval jako technik v pražských Ringhofferových závodech. Zemřel v roce 1979 v Písku.

Dědicem statků se stal nejstarší bratr Karel V. (*1886 †1914). Působil na českém místodržitelství a zemřel na počátku I. světové války na úplavici ve Vukovaru na srbské frontě. Jeho mladší syn František (*1913 †1992) se během II. světové války účastnil protinacistického odboje a Pražského povstání. Po válce vedl československou diplomatickou misi ve Vatikánu. Po komunistickém puči v roce 1948 zůstal v zahraničí a byl profesorem politických věd na Chicagské univerzitě.

Statky zdědil jeho starší bratr Karel VI. (*1911 †1986), známý jako český historik a genealog. V roce 1938 podepsal, spolu s dalšími příslušníky rodu, známé „ Prohlášení příslušníků české šlechty“ prezidentu Edvardu Benešovi, v němž signatáři vyjádřili věrnost československému státu i odhodlání jej bránit. Při záboru Sudet a při okupaci Československé republiky nacisty se rozhodně postavil na stranu českého státu. Po osvobození roku 1945 byl zvolen předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích; tam rodina trávila válečnou dobu. V roce 1948 byl orlické větvi zkonfiskován veškerý majetek v Čechách a rodina odešla do Rakouska. Karlův syn Karel VII. (*1937) byl adoptován Jindřichem (*1903 †1965) z primogeniturní větve a zdědil většinu majetku v Rakousku. Karel VII. Zastával funkci prezidenta Helsinského výboru a aktivně pomáhal československému hnutí za svobodu v době komunismu. V letech 1990-1992 zastával funkci kancléře prezidenta republiky. Jeho orlický majetek mu byl po roce 1989 restituován a v současnosti se kníže Karel Schwarzenberg věnuje podnikatelským aktivitám.

WIKIPEDIE

Erkinger ze Seinsheimu (*1362 †1437) zakoupil panství Schwarzenberg v dnes bavorských Frankách a začal se psát ze Seinsheimu na Schwarzenbergu (německy von Seinsheim auf Schwarzenberg) a po vynechání prvního jména pak jen ze Schwarzenbergu (německy von Schwarzenberg). V letech 1420–21 se účastnil válečné výpravy proti husitům. Tím jakož i značnými půjčkami získal od krále Zikmunda zástavu měst Žatec, Kadaně a Berouna. Roku 1429 byl povýšen do stavu svobodného pána ze Schwarzenbergu (Freiherr von Schwarzenberg). Po rozmnožení rodu bylo potomstvo rozděleno na několik linií, např. bavorskou, stefansberskou, hohenlandsberskou, lutyšskou, západofrískou a nizozemskou. Mnohé z těchto větví vymřely.

V roce 1599 obdržel Adolf Schwarzenberg za vítězství nad Turky v bitvě u Rábu titul říšského hraběte a polepšení erbu (pole s hlavou Turka, kterému vyklovává oči krkavec). V roce 1654  získali Schwarzenbergové inkolát v Čechách a roku 1670 byl Jan Adolf ze Schwarzenbergu povýšen na říšského knížete (Reichsfürst zu Schwarzenberg) a stal se maršálem. Prvním trvalým majetkem v Čechách bylo panství Třeboň získané roku 1660, dále pak Hluboká nad Vltavou. Kníže Jan Adolf I. navštívil svá panství v dubnu 1661.

Nákupem statků a dědictvím po rodu Eggenbergů vytvořili po roce 1719 Schwarzenbergové postupně rozsáhlou državu v jižních a severních Čechách. Mj. jim patřila města a panství Český Krumlov, Hluboká nad Vltavou, Netolice, Prachatice, Volary, Vimperk, Orlík. Všechen tento majetek v Čechách připojili k územím drženým v Bavorsku, Dolních Rakousích a ve Štýrsku. V roce 1723 získali také titul vévodů z Krumlova.

Diplomat  Karel Filip (1771 † 1820) působil v Petrohradě a Paříži a snažil se odvrátit válku od Rakouska. Jako velitel rakouského sboru doprovázel Napoleona Bonaparte při jeho výpravě do Ruska, avšak když se rakouský postoj k Napoleonovi změnil, stál v roce 1813 v čele spojeneckých vojsk, která jej porazila v Bitvě národů u Lipska. Jako druhorozený syn vládnoucího knížete měl Karel Filip nejprve nárok jen na titul „princ“. Byl však rakouským císařem povýšen na knížete; tak byla založena tzv. schwarzenberská sekundogenitura (2. majorát), jejímž přímým potomkem je Karel Schwarzenberg, podle rodinné tradice 7. kníže ze Schwarzenbergu z tzv. orlické větve (Schwarzenberg-Orlík).

V 19. století působil kníže Felix Schwarzenberg (1800 † 1852) z tzv. primogenitury (hlubocko-krumlovská větev) ve funkci rakouského ministerského předsedy a přispěl k potlačení revoluce 1848. Karel III. (*1824 † 1904) se stal zemským i říšských poslancem, patřil k představitelům a tvůrcům programu české konzervativní šlechty a hájil českou otázku. Jeho syn Bedřich Schwarzenberg (*1862 † 1936) pokračoval v otcových vlasteneckých myšlenkách, předsedal Společnosti Národního musea či Národní besedě a České zemědělské radě. Jeho starší syn Karel IV. kníže ze Schwarzenbergu toto nadšení nesdílel.

Před 1. světovou válkou vlastnily obě dvě větve rodu (hlubocko-krumlovská a orlická) jen v Čechách 176 146 ha půdy s významným lesním, polním a rybničním hospodářstvím, dále doly, pivovary, cukrovary, pily, cihelny, vápenky a jiné podniky. Tehdy patřili Schwarzenbergové k nejbohatším rodům v celé Evropě. Kromě celkově zhruba 200 tisíc hektarů zemědělské a lesní půdy vlastnil rod více než tucet zámků v Rakousku, Čechách a Německu, kromě toho značné podíly v průmyslových podnicích a v jiných podnikatelských oblastech.

Schwarzenbergové v českých zemích

V rámci první pozemkové reformy převzal československý stát v roce 1922 postupně 61 000 ha zemědělské a lesní půdy z majetku rodu Schwarzenbergů. V roce 1940 byla na majetek hlubocko-krumlovské a v roce 1942 také orlické větve Schwarzenbergů dosazena německá nucená správa. Po skončení druhé světové války v roce 1945 byl majetek obou větví v Rakousku a Německu rodu vrácen. Členové hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů, z nichž nejstarší Adolf Schwarzenberg byl v době světové války v exilu v USA a Jindřich Schwarzenberg uvězněn v koncentračním táboře Buchenwaldu, se po válce nemohli do Československa vrátit.

V roce 1947 byl zákonem č. 143/1947 Sb. o převodu vlastnictví majetku hlubocké větve Schwarzenbergů na zemi Českou neboli Lex Schwarzenberg převeden veškerý nemovitý majetek hlubocko-krumlovské větve i s inventářem a provozním kapitálem do vlastnictví státu. Představitel orlické větve Karel VI. Schwarzenberg, který zůstal po dobu války na českém území, musel se svou rodinou opustit Československo koncem roku 1948. Republiku opustil i jeho bratr František Schwarzenberg, který tou dobou pracoval na ministerstvu zahraničí a byl československým velvyslancem u Svatého stolce (ve Vatikánu).

Karel VI. Schwarzenberg v exilu oživil činnost českého velkopřevorství Maltézského řádu a zastával funkci velkopřevora Řádu svatého Lazara do roku 1973.

Hlavním představitelem rodu je v současnosti syn knížete Karla VI. Karel Schwarzenberg, který byl v roce 1962 adoptován členem hlubocko-krumlovské větve rodu JUDr. Jindřichem Schwarzenbergem. Po Jindřichově smrti a smrti adoptivního strýce Josefa Schwarzenberga v roce 1979 se obě schwarzenberské větve a část jejich původního majetku spojily v osobě Karla Schwarzenberga. Po přesídlení do České republiky v roce 1990 restituoval Karel Schwarzenberg majetek orlické větve. Roku 2007 a opět v roce 2010 se stal ministrem zahraničních věcí ČR. Mezi lety 2009 a 2015 předsedal politické straně TOP 09.
V roce 2013 kandidoval na funkci prezidenta České republiky.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Původně rytířský, nyní knížecí rod kvetoucí v Rakousku a v Bavorsku jest stejného původu s hraběcí rodinou ze Seinsheimu. Domovem bylo jim místo Seinsheim ve Francích, jež bylo jejich svobodným statkem. Rod ten potom tak se rozvětvil, že při stejnosti jmen nesnadno jest sestaviti rodokmen. Teprve od r. 1368, kdy se jmenuje Brandt Brendelin ze Seinsheimu na Stefansberku, lze posloupnost rodu stanoviti určitě. Syn jeho Michal (*1359 †1399), jenž za ženu pojal Markétu z Rosenberga (bavorského rodu), byl jako stoupenec vircpurského biskupa Gebharda zajat r. 1397 od povstalých měšťanů geroldshofských, ale ještě t. r. jmenován hejtmanem zámku Frauenberka. Syn jeho byl Erkinger ze Seinsheimu (*1362 † 1437), praotec celého rodu Schwarzenberského. Ten, koupiv v l. 1405-11 od rytířů z Westenberka a Abensberku po částkách panství Schwarzenberg, počal se psáti ze Seinsheimu na S.-ku a s vynecháním prvního jména ze S. Byl hofmistrem biskupa vircpurského. R. 1410 podnikl s jinými franckými rytíři válečnou výpravu do Polska proti Prusům a za padlé soudruhy založil anniversarie v Bissonii. R. 1415 byl císařským radou, r. 1416 fojtem města Schweinfurtu a r. 1417 města Windsheimu. T. r. byl i u koncilu v Kostnici. R. 1420-21 účastnil se válečné výpravy proti husitům; zachovalo se i vyobrazení štítu, jehož u Žatce užíval. Tím jakož i značnými půjčkami získal od krále Sigmunda zástavu měst Žatce, Kadaně a Berouna, zámku Točníku, Žebráku a Bečova a dvora Libanice, což mělo vzápětí sňatky jeho dětí s rody českými Kolovraty, Šliky, Rousy z Plavna. Opět r. 1429 s mnohým lidem jeho nákladem najatým táhl do Čech proti husitům. R. 1430 převzal pro kurfiršta mohučského Konrada vydržování 240 zbrojných koní a pro vircpurského biskupa Jana 100 jezdců na zámku Bečově. Za to povýšen r. 1429 od krále Sigmunda za svobodného pána a dáno mu právo pečetiti červeným voskem. R. 1435 koupil od vircpurského biskupa zámek a úřad Landsberg. Se svou první manželkou Annou z Bibry (†1418) založil a nadal kartousy Marienbruck u Ostheimu, kdež i zřídil hrobku pro svůj dům. Druhá manželka jeho Barbora z Abensberka (†1448) byla sestřenice Barbory Celjské, manželky krále Sigmunda. Synové prvního manželství Michal a Herman dostali Stefansberg, z druhého lože Jan a Sigmund Landsberg, čímž povstaly dvě větve: Stefansberská (A) a Hohenlandsberská či Francká (B).

B. Vymřelá haluz Hohenlandsberská. Jan (†1462) účastnil se válečné výpravy, kterou jménem cís. Bedřicha III. markr. braniborský Albrecht příjmím Achilles podnikl proti vévodovi bavorskolandshutskému Ludvíku, a padl v bitvě u Giengen. Zanechal toliko dceru Evu (†1473), provdanou za hr. Ludvíka z Ottingen. Mladší bratr Sigmund (*1430 †1502) zdědil po otci Hohenlandsberg a po bratru Janovi Schwarzenberg. Byl radou markraběte braniborského Albrechta, hejtmanem v Neustadtě a Východních Francích a r. 1490 vstoupil se svým synem Janem do služeb bavorských. Jan měl za 1. manželku Markétu z Dürwangen (†1459) a 2. hrab. Evu z Erbachu (†1489), jež mu porodila syna Jana, příjmím Silného. Jan Silný (*1463 †1528) byl obrovského těla, klouby jeho rukou kryla rohovatá kůže, provaz přetrhl hravě, podkovu přelomil bez námahy a býka stiskl k zemi. Imposantní jeho postava v červeném dlouhém kabátě obrací v rodinné obrazárně zdaleka pozornost každého. Při tom přítel věd a umění, sám básník a spisovatel, přívrženec nového evang. učení, jež zavedl na svých statcích, přítel Lutherův a Huttenův, jenž vlastní rukou dceru svou Barboru po 20letém pobytě vyvedl z kláštera v Bamberce. Své mládí ztrávil do 20. roku u dvorů porýnských knížat, vynikaje při turnajích a pitkách, až ho starostlivý otec povolal zpět. Táž romantická nálada vedla jej do Palestiny a potom do ležení kr. Maximiliána. Potyčkám s markrabaty braniborskými učinil konec smlouvou Kadolzburskou ze 16. září 1511, jíž Hohenlandsberg a Schwarzenberg uznal za podléno braniborské, čímž však jim dal příležitost vměšovati se do vnitřních záležitostí jeho statků. Jsa v l. 1501-24 jako biskupský hofmistr v Bamberce i předsedou dvorního soudu tudíž a seznav kruté tresty a formálnost hrdelního práva, hleděl je zmírniti a proměniti v náležitý výslech, což potom v život uvedeno novým hrdelním řádem Bambergensis. Od císaře Karla V. jmenován při odchodě jeho z říše členem vlády říšské a měl vynikající účastenství při odvolání Wormského ediktu a při sestavování říšského útrpného řádu hrdelního Carolina. Tím získal si nemalé zásluhy o reformu hrdelního práva vůbec. Ciceronovy spisy De officiis, De senectute, De amicitia a Tusculanae disputationes, jsa latiny sám neznalý, dal od svého kaplana Neubera přeložiti věrně do němčiny, opravil podle požadavku řeči překlady ty, kommentoval a vydal je tiskem. Též sepsal Memorial der Tugend, ozdobený dřevorytinami od J. Schäufeleina a J. Burkmayera, jako většina jeho spisů, moralisující báseň Kummertrost a Buchle wider das Zutrinken. Nové evangelické učení propagoval spisem Beschwörung der alten teuflischen Schlange mit göttlichem Worte (Norimb., 1525). Pro svou reformační činnost Jan r. 1524 vystoupil ze služeb bamberských do služeb braniborských, kdež byl hofmistrem. Když t. r. i celý říšský regiment musil ustoupiti stranám protireformačním, Jan jmenován od císaře Karla V. radou. Roku 1525 vypukla selská bouře ve Francích, jež zasáhla i statky Janovy; zámek Schwarzenberg, jehož hájil syn jeho stejně smýšlející Bedřich, sice obhájen, ale za to zpustošen Hohenlandsberg. Ve své závěti Jan odkázal své statky synům svým Krištofovi a Bedřichovi. Nejstarší Krištof, nemoha srovnati se s otcem v náboženství, postoupiv Bedřichovi statky otcovské, vystěhoval se do Bavor, kdež založil pošlost bavorskou (C). Bedřich přezvaný Nešťastný (*1498 †1561) vedl za otce a po jeho smrti i za bratra Krištofa správu otcovských statků. R. 1529 táhl s kontingentem říšským ve vojsku kurfiršta saského Jana Bedřicha k Vídni proti Turkům. Od těch časů zůstal v jakémsi styku s tímto kurfirštem a tak se stalo, že když tento se postavil v čelo Šmalkaldského spolku, i Bedřich s ním bojoval proti císaři a po nešťastném konci této války dán byl do říšského achtu. Markrabě Albrecht Bayreuthský obsadil statky Schwarzenberské a Bedřich žil po 7 let ve vyhnanství. Teprve r. 1552 přijat opět od císaře na milost. Ale zámku Schwarzenberka, jenž mezi tím zastaven byl hrabatům z Castellu, musil dobýti mocí, zámek Hohenlandsberg, na jechož obnovení vynaložil veliké peníze, vrácen mu, byv r. 1554 od franckých spojenců dobyt, jen ve zříceninách, ze kterých již nepovstal. Bedřich byl třikráte ženat a zanechal 4 syny a 2 dcery. Nejstarší Jan (*1525 †1588) přečkav své bratry bezdětné, shromáždil opět veškeré statky Schwarzenberské ve svých rukou. Zůstav v t. zv. Grumbašských nepokojích věren císaři, byl se svými bratry Pavlem a Bedřichem a strýci Ottou Jindřichem, Krištofem a Janem Gerwikem r. 1566 na říšském sněmě v Augšpurce povýšen do stavu hraběcího a rodinné panství Schwarzenberg učiněno říšským hrabstvím. Při tom byl původní znak rodový zlepšen a rozhojněn způsobem tím, že štít byl rozčtvrcen a do 1. a 4. pole přišly 4 modré koly, do 2. a 3. bílá věž s cimbuřím na třípahrbkovém černém vrchu. Zemřel bezdětek, načež statky francké větve přešly na pošlost bavorskou.

C. Bavorská větev. Zakladatelem jejím stal se Krištof (*1488 †1538), prvorozený syn Jana Silného. Opustiv r. 1517 pro své katolické smýšleni domov, byl r. 1519 radou vévody bavorského Viléma IV., zastávaje jako dvorní sudí knížecího dvorního tribunálu jedno z nejvyšších postaveni v zemi. Později stal se tamtéž hofmistrem. Proti protestantismu horlil i vydanými spisy, ba i otcovi v tom směru domlouval. Získav koupí zámek Traubling a Eggenhofen, usadil se trvale v Bavořích. S 2 manželkami měl 16 dítek. Z těch připomínáme zvláště Viléma, representanta starší, a Ottu Jindřicha, zakladatele mladší haluze bavorské.

Otto Jindřich (*1535 †1590) byl již r. 1562 hofmistrem a nejvyšším komořím na dvoře mnichovském. Po smrti markraběte Filipa I. Badenského jmenován r. 1571 poručníkem nezletilého syna jeho Filipa II. a místodržitelem v Badensku, při čemž připadla mu nevděčná úloha rekatolisace této země. Potom (1576) stal se cís. radou a předsedou říšské dvorní rady. R. 1579 byl cís. kommissařem na kongressu Kolínském, jenž svolán byl po sjednaní míru Utrechtského. R. 1538 zdědil po vymřelé pošlosti Francké rodinné statky Schwarzenberg a Hohenlandsberg. Byl přítelem věd a umění, sbíral mince, medaille a antiky. Byl třikráte ženat, ale jen z prvního manželství měl syna Wolfganga Jakuba (*1560 †1618). Tento prodav statky bavorské podržel jenom francké. Pro hrabství Schwarzenberské vydal nový soudní řád. Když r. 1607 zámek vyhořel, dal jej znovu postaviti. Také byl ctitelem obrazů, jichž shromáždil přes 113; známý jest zvláště obraz představující Spasitele a apoštoly při bouři, jejž ryl J. Sadeler. V zámku Schwarzenberce vystavěl katolickou kapli. Ačkoliv se svou manželkou hrab. Annou Sibyllou Fuggerovou (†1634) zplodil 9 dítek, byl přece sám poslední potomek mladší bavorské větve a statky rodinné připadly hrab. Jiřímu Ludvíkovi ze starší pošlosti bavorské. Zakladatelem jejím byl Vilém (*1511 †1552), syn Krištofa a hr. Evy z Montfortu. Byl napřed komorním radou arciknížete Ferdinanda v Inšpruce; po smrti svého otce r. 1538 zdědil jeho úřad nejvyššího dvorního maršálka v Bavořích. Ze synů přečkal jej Krištof (*1550 †1596), jenž r. 1556 povýšen jest do stavu hraběcího. Z 8 jeho dětí toliko nejmladší Jiří Ludvík (*1586 †1646) dosáhl delšího věku a velikého významu. V mládí sloužil na dvoře arciknížete Ferdinanda Štýrského. R. 1605 doprovázel cís. vyslance nejvyš. hofmistra svob. pána Jana Oldřicha z Eggenberka do Španěl. R. 1612 šel v diplomatickém poslání do Vratislavě k tamnímu biskupu a do Polska ke králi Sigmundovi v záležitostech arciknížete Karla. R. 1616 vyjednával s úspěchem jménem cís. Matiáše s knížaty katolické ligy o pomoc proti Benátčanům spojeným s Turky. R. 1621 císař Ferdinand II. poslal jej do Anglie vyjednávat s králem Jakubem. R. 1624 provázel arciknížete Karla jednajícího o ruku infantky donny Marie pro Ferdinanda III. do Španěl, a když Karel v Madridě zemřel, připadl mu úkol obstarati pohřeb a celou družinu arciknížete vydržovati a dopraviti domů. Pro nedostatek peněz musil se tu zdržeti dokonce ún. 1625. Mezi tím ministr Olivarez vytasil se s návrhem o zřízení společné obchodní společnosti námořské a žádal Jiřího Lud., aby to císaři přednesl. Císař přistoupil ochotně na návrhy španělské a jmenoval Jiřího Lud. dne 25. list. 1625 svým vyslancem v Brusselu k tomu konci, aby zde jednal o zřízení obranného spolku a námořní obchodní kompanie. Hollandský obchodní monopol měl býti odstraněn, na Baltickém moři získán přístav, způsobeno válečné a obchodní loďstvo pod cís. vlajkou, znovu vzkříšen obchod indický a obnoven vliv císařský na severu Evropy. Ale bezohledné provádění svých úmyslů se strany Španělska, jemuž šlo jen o zničení obchodu hollandského, obavy Bavorska a kat. ligy před nadvládou španělskou, obojetná, sobecká politika Bavorska, jež toliko chtělo získati pomoc pro Tillyho, přivedly krásný ten podnik k pádu. Dne 4. pros. 1626 Jiří L. odvolán z Brusselu. Ale když zbraně cís. dobyly Šlesviku a Holštýna a zatlačily dánské vojsko na ostrovy, zdála se císaři příhodná chvíle k obnovení dřívějšího jednání. Tak poslán Jiří L. 4. září 1627 k Valdšteinovi, povýšenému za generála Baltického moře a Atlantského okeánu, aby se zmocnil přístavu a města Wismaru a Hanza aby se španělským obchodním loďstvem vstoupila ve spolek. Českému sněmu dostalo se vyzvání pomysliti na to, jak by se zaříditi mohla plavba po Labi od Prahy do Litoměřic a odtud do Hamburka k moři. K upravení Vltavy Ferdinand III. poslal ze Štýrska lidi takových prací znalé do Čech. Také toto jednání zůstalo bez úspěchu pro obavy Hanzy před nepřátelstvím Dánska a pro snahu Valdšteinovu udržeti sobě Meklenburk ve shodě s tímto králem. V dubnu 1628 Jiří L. odvolán. Císař udělil mu hodnost tajného rady a dvorního maršálka a král španělský dal mu řád zlatého rouna. R. 1630 a 1635 přijal poselství ke kurfirštům říšským, by je naklonil k volbě arciknížete Ferdinanda za německého císaře. Dne 26. čna 1631 cís. Ferdinand II. jmenoval jej nejvyšším vindické a petriňské hranice ve Varaždině. Tu se k němu obrátili vyslaní křesťanů tureckých s prosbou, by jim k chystanému povstání proti jejich utiskovatelům zjednal pomoc ode dvora vídeňského. Ale vše se rozbilo o nerozhodnost tamní. Kdežto tak Jiří L. v rozličných těch poselstvích dlel mimo dům, panství Schwarzenberské bylo od rozličných nepřátel, Švédův a jiných, obsazeno, zakoušejíc všecky svízele 30leté války. Nový domov nalezl Jiří L. sňatkem s bohatou Annou Neumannovou z Wasserleonberku (†1623) již r. 1617 82letou jako 6. muž pojal za ženu a po níž zdědil rozsáhlé statky s Muravou ve Štýrsku. Zámek Muravu zbořil a dal jej r. 1628 vystavěti znova. Druhá manželka hrab. Alžběta ze Sulzu (†1651), s níž se oženil r. 1624, porodila mu sice 3 dítky; ty však zemřely před ním. Nemaje tak sám žádných vlastních dědicův, učinil r. 1637 s hrabětem Adamem stefansberské pošlosti smlouvu, dle níž syn tohoto Jan Adolf r. 1642 převzal panství Schwarzenberk a r. 1646 ostatní statky.

A. Stefansberská pošlost. Zakladatelem jejím byl Michal (†1469), nejstarší syn Erkingerův. Byl radou biskupů vircpurských a náležel mu Stefansberg polit. úřadu gerolzhofského, Werneck a Himberg. Syn jeho Michal (†1499) byl radou kurfiršta braniborského, hejtmanem v Kitzingen a účastnil se r. 1488 se svými syny Erkingrem a Sigmundem při vysvobození Maximiliána z moci povstalců bruggských. Sestra jeho Anna (†1460) provdána byla za Petra Holického ze Šternberka (†1454). Měl 2 syny a 2 dcery. Mladší Sigmund (†1529) byl též radou a hejtmanem v Kitzingen a účastníkem výpravy na Bruggy. Ježto syn jeho Arnošt zemřel před ním, zašla jím větev Stefansberská. Starší bratr jeho Erkinger (†1510) táhna s králem Maximiliánem jako jeho rada do Nizozemska a usadiv se tam, stal se zakladatelem nizozemské, nyní knížecí větve ze S. S manželkou svou hraběnkou Apollonií z Marku, kterou pojal r. 1485, zůstavil 2 syny, Viléma a Edmunda, z nichž tento založil Edmundskou či Lutišskou haluz, která, ač četně rozvětvená, vymřela již ve 3. koleně r. 1667. Vilém (*1486 †1539 sloužil již r. 1511 s 24 jízdnými na dvoře vévody Julišského; r. 1515 stal se hejtmanem v Herzogenratu, r. 1536 také v Eschweileru a konečně na Wilhelmsteině. Na straně vévody lotrinského Antonína bojoval jako nejvyšší nad 1500 jezdci a plukem pěchoty proti povstalým sedlákům v Elsasku. Pojal r. 1513 za manželku Kateřinu z Nesselrode, s kterou dostal věnem rytířský statek Rovenberg, jenž zůstal u rodu až do r. 1678. Z 6 dítek jeho zemřel Bertram v mládí. Prvorozený Vilém (†1557-58) měl za manželku Annu z Harffu (†1584), jíž do Schwarz. domu přišel statek Gimborn. Jediný syn Adolf (*1550 †1600) stál r. 1572 ve službách španělských ve vojsku Albově před Bergenem v Henegavsku, r. 1588 postaven jako místodržitel, generál a landhofmistr v čelo vlády kolínské, r. 1594 najav 200 jízdných Valonů přešel do služeb císařských. Přitáhl do Uher a účastnil se napřed obležení Ostřihoma, bojoval r. 1595 při dobytí Hatvanu a zvítězil s Pálffym u Keresztese, kdež však nekázeň vojska jej připravila o úspěchy boje. Nejslavnější skutek jest však dobytí Rábu 29. března 1598. Vítězství to slaveno v celém křesťanském světě bohoslužbami, brošurami, básněmi a medaillemi. Stavové dolnorakouští dali Adolfovi 4000 dukátů, zlatý řetěz a stříbrné nádobí. Císař Rudolf II. pasoval jej slavnostně v Praze dne 5. čna 1599 za rytíře, poukázal mu 40.000 zl., povýšil jej a veškeré jeho potomstvo do stavu hraběcího a zlepšil jeho znak přidáním havrana (Rab) stojícího na hlavě Turčína. Podle cís. rozkazu postaveny na rozcestí kamenné sloupy zvěstující světu toto vítězství. Po zmařeném pokusu zmocniti se Stoličního Bělehradu, vnikl dne 10. října do dolního města Budína; ale další pokroky zmařeny jsou anarchií, která vznikla ve vojsku jeho nedostatkem výživy a žoldu. Ba posádka v Pápě chtěla se i vzdáti Turkům. Tu postavil se Adolf proti odbojníkům, ale byv jejich kulí do hlavy zasažen, skonal dne 29. čce 1600. Mrtvola jeho byla přivezena do Vídně a s velikou vojenskou poctou pohřbena v kostele augustiniánů. Také mu dal císař Rudolf II. postaviti pomník z bílého mramoru. Jeho krunýř nachází se dosud ve sbírkách císařských. Z manželství jeho s Markétou Alžbětou Volfovou z Metternichu (†1624) pošel jediný syn, hrabě Adam (1583-1641). Obdržev za pohledávky otcovy od kurfiršta kolínského 5000 zl., přilnul k markraběti braniborskému Arnoštovi, jenž s bratrem svým kurfirštem Janem Sigmundem po vymření vévodů julich-klevských na dolejším Rýnu získati hleděl vynikající muže a jimi nápad těch zemí. R. 1610 jmenován od kurfiršta tajným komorním radou a vrchním komořím se služným 1400 tolarů. Když r. 1612 markrabě Arnošt dlel mimo zemi, Adam spravoval za něj tuto državu. Jsa dopodrobna orientován v záležitostech julich-klevských, zůstal po celý život na dvoře braniborském referentem v tom oboru. Po smrti Arnoštově r. 1613 zůstal ve službách jeho nástupce kurprince Jiřího Viléma, který stav se kurfirštem, povolal jej do Braniborska, kdež Adam, jediný katolík v protestantské zemi, jej brzy zcela opanoval a všecka diplomatická vyjednávání konal. Když r. 1638 kurfiršt do vévodství Pruského odebrati se musil, zůstal S.jako místodržitel. Když však mladý kurfiršt Bedřich Vilém vlády se ujal, byla celá země až na pevnosti Špandavu, Kostřín a Peitz v rukou nepřátelských. Proto musil dáti se směrem opačným a volal do tajné rady samé protivníky S.-ovy. To když tento zpozoroval, žádal za propuštění z místa ředitele, podržel však postavení místodržitelské. Na zprávu, že upadl v nemilost a že oddíl vojska pro špatnou stravu a nedostatek žoldu se bouří, rozčiliv se, raněn byl S. mrtvicí a zemřel ve Špandavě, kde pro větší bezpečnost sídlo své měla správa země. Kurfiršt Bedřich Vilém dal zabaviti veškeré statky a úpisy, obrazy, čalouny, gobeliny a jiný drahocený nábytek Adamův a přivedl tak rod Schwarzenberský téměř na mizinu. Ale vyšetřováním zjištěna správnost všech pohledávek jeho. Sasko zase zmocnilo se rodinného schwarzenberského stříbra. Hrabě Adam byl státník pronikavého bystrého rozumu, jenž rychle uměl se vpraviti do každé situace, muž veliké obratnosti a pilnosti, jenž domu Braniborskému prokázal veliké služby, jak nyní uznávají i pruští historikové. Ježto starší syn Frant. Hartard zemřel před otcem v 21 letech, stal se druhý Jan Adolf (1615-1683) jediným dědicem Adamovým, který podle úmluv s Jiřím Ludvíkem podědil i starší pošlost bavorskou. Jan Adolf dovršiv své značné vzdělání u dvora francouzského r. 1632, vstoupil r. 1635 do řádu Maltézského a stal se komturem v praebendě sonnenburské. Při tom r. 1635 přistoupil k císařskému dvoru ve Vídni, r. 1637 stal se tu komořím, r. 1640 radou říšského dvora a r. 1646 radou válečné rady. R. 1645 stal se u arciknížete Leopolda Viléma nejvyšším komořím, r. 1646 tajným radou a r. 1656 jeho nejvyšším hofmistrem. R. 1650 udělil mu španělský král řád zlatého rouna. Hrabě Jan Adolf provázel řečeného arciknížete, když r. 1647 stal se místodržitelem v Nizozemsku, do Brusselu a byl mu tu nápomocen i při nakupování obrazů, gobelinů, tapet atd. Jeho příkladem se řídě Jan Adolf jal se sám kupovati obrazy, gobeliny a jiné umělecké předměty a stal se tak zakladatelem bohatých sbírek schwarzenberských. R. 1656 vrátil se s arciknížetem do Vídně. Za jeho věrné služby, zadržené služné a půjčky, arcikníže r. 1660 postoupil mu panství třeboňské a ve své závěti z r. 1662 odkázal mu 250.000 zl., vzácné čalouny a nářadí. Jan Adolf byl nyní konferenčním ministrem císařovým a od r. 1670 předsedou říšské tajné rady, ve kteréž hodnosti předsedal r. 1674 kommissi, jež soudila padlého Václava Eusebia Lobkovice, stoupence Francouzů. Císař Leopold povýšil dne 14. čce 1670 hrabství Schwarzenberské na knížetství, Jana Adolfa a jeho prvorozeného syna do stavu říšských knížat. Jan Adolf dal také pátrati po svých předcích, opisovati zprávy, epitafia atd. a shromáždil též podobizny domu Schwarzenberského od Jana Silného počínaje. Bohužel dal je od malíře Benjamina Blocha ve Vídni kopírovati v životní velikosti, při čemž vzácné originály většinou se ztratily. R. 1650 byly mu konečně konfiskované věci jeho otce od kurfiršta braniborského vráceny. Za statky konfiskované dostal 300.000 tolarů, za které mu císař zastavil panství Křivoklát a Krušovice (1658). R. 1661 koupil od Bartoloměje Marradasa panství hlubocké, r. 1662 Mšec, r. 1671 Radomilice, r. 1675 Bzí, Branovice a Vlčice, r. 1678 Žimutice a r. 1679 Nížburk. Ke zděděným panstvím štýrským přikoupil Frauenburg. V říši náležely mu Schwarzenberg a Gimborn-Neustadt. Štýrský inkolát získal již 6. dub. 1647, český r. 1654 a uherský indigenát r. 1659. Byl to pravý pater familias své rodiny, jíž vysoko povznesl v ohledu hmotném i ideálním. V hospodářství zaváděl na svých statcích rozsáhlé meliorační změny, nakupoval ušlechtilá plemena dobytka švýcarského, v Třeboni buvoly, z Nizozemska zasílal rozličná semena, vruby ušlechtilých stromů, dal syny svých poddaných studovati aneb rozličným řemeslům učiti, v Třeboni usazoval soukeníky, na Hluboké toufarské hrnčíře a p. v. Též založil na svých statcích chudobince pro své služebníky, dělníky a poddané. O jeho pilnosti svědčí rozsáhlá korrespondence s císařem Leopoldem, státníky, vojevůdci celého světa, již osobně sám vedl. Skonal náhle v Laxenburku po sedění tajné rady, byv raněn mrtvicí. Ženat byl od r. 1644 s hraběnkou Marií Justinou ze Starhemberka, která svá poslední léta trávila v Třeboni, zde 31. led, 1681 v Pánu zesnula a také pochována jest. Měli spolu 7 dítek, z nichž však toliko dvě přežily rodiče; dcera Arnoštka (*1649 †1719), která r. 1666 provdala se za knížete Jana Kristiána z Eggenberka (†1710), pána na Krumlově, Netolicích, Prachaticích, Vorlíku a Chýnově, a přeživši manžela svého a veškerý rod Eggenberský, stala se dědičkou těch statků a odkázala je svému vnukovi knížeti Adamu Františkovi ze S. Ferdinand (*1652 †1703) zastával také veřejné úřady; stal se r. 1668 cís. komořím, r. 1678 nejvyšším podkoním ovdovělé císařovny Eleonory a skutečným tajným radou, r. 1685 nejvyšším dvorním maršálem, r. 1692 nejvyšším hofmistrem panující císařovny Eleonory Majdalény Terezie; také mu udělil král španělský řád zlatého rouna, ale toho vynikajícího postavení a veřejného významu, jako otec jeho, nikdy neměl. Za to dobrým hospodářstvím a šetrností postavil rodinu finančně na pevný základ, tak že stát v památném roce 1683 mohl založiti mnoha statisíci, r. 1684 přikoupiti statky Jinonice, Butovice, Smíchov, r. 1700 Kestřany, Skočice, Drahonice a Přečinov, r. 1703 Sejfy a Mory, r. 1691 panství Postoloprty, palác na Novém trhu ve Vídni, rozličné domy v Praze a j., ve Štýrsku Scheifling, Schrattenberg a Reifenstein a ještě zanechati synu několik millionů v hotovosti. Také zdědil po své manželce Marii Anně (†1698), dceři posledního hraběte ze Sulzu, lantkrabství Kleggavské ve Švábích. Císař Leopold dovolil r. 1688, aby všichni potomci Ferdinandovi a manželky jeho Anny Marie se psali hrabata ze Sulzu a lantkrabové v Kleggau, povýšil r. 1689 toto lantkrabství na knížetství, tak že hlava rodiny psáti se měl okněžněným lantkrabětem v Kleggau. Též povolil, aby S.-kové do znaku svého pojali znak sulzský. Ve své závěti ze dne 22. říj. 1703 kníže Ferdinand zřídil pro své potomky fideikommiss, nařídiv, kdyby někdy byli 2 mužští potomci domu Schwarzenberského, aby bylo učiněno i svěřenství druhé. S manželkou svou zplodil 10 dítek, z nichž jej přežili: dcery Marie Františka (1677 až 1731), manželka Karla z Fürstenberka (†1702), Marie Anna (1688-1757), choť hrab. Leopolda ze Šternberka (†1745), M. Luisa (*1689 † 1739), provd. za Ferd. Lobkovice, a Marie Johanna (*1692 †1744), manželka Frant. Karla Libšteinského z Kolovrat (†1753), a princ Adam František (*1680 †1732). Studoval v Praze, v Paříži a Římě, kde mu vštípena láska k umění. Vystavěl palác na Rennwegu ve Vídni a přestavěl palác na Novém trhu tamtéž, zámek Ohradu u Hluboké, zámeček Hirschstetten na Moravském poli, kostel na hoře sv. Ondřeje u Krumlova, sv. Prokopa u Prahy, a vyzdobil je obrazy předních umělců své doby a jinými díly uměleckými; zahrady jeho slynuly nejpřednějšími raritami exotickými. Ze stavitelů, jež zaměstnával, připomínáme Bayera, Fischera z Erlachu a Martinelliho. Jan Jiří Hamilton stal se jeho dvorním malířem (1706-18), Daniel Gran vyzdobil palác schwarzenberský na Rennwegu, Jiří Werle sál na Hluboké a na Ohradě. Zděděné jmění dostalo tak pěkné umístnění. Adam František byl též náruživý lovec. R. 1711 stal se nejvyšším podkoním a nejvyšším dvorním maršálem, r. 1712 rytířem řádu zlatého rouna a taj. radou. K dosavadním rodinným statkům přibylo dědictví Eggenberské (1719); kníže Adam František přikoupil Němčice (1706), Dobrš (1707), Zborov (1709), Protivín a Chřešťovice (1715) a Hamr s Valem (1729). Při korunovačních slavnostech v Praze r. 1723 císař Karel VI. potvrdil mu povýšení panství Krumlovského na vévodství již před 100 lety Eggenberkům udělené s právem, aby hlava rodiny užívala titulu vévodského. R. 1732 kníže Adam František pozval císaře Karla VI. na Krumlov a dělal tu velkolepé přípravy k jeho uvítání. Napřed však zajel s ním na lov do Brandýsa. Nešťastnou náhodou císař míře na běžícího jelena trefil knížete. To stalo se dne 10. čna a den potom kníže skonal. S manželkou svou Eleonorou z Lobkovic (†1741), již pojal r. 1701 a která v lásce k myslivosti s ním závodila, zplodil dceru Marii Annu (1706-1755), která r. 1721 stala se chotí markraběte badenského Ludvíka, a po delší rodinné roztržce, teprve při korunovaci v Praze u hrobu sv. Jana Nepomuckého odklizené, Josefa Adama (*1722 †1782). Od těch časů knížecí rodina ctí tohoto svatého za svého patrona. Císař zřídil k ruce kněžny Eleonory, tak tragickým způsobem ovdovělé, poručnickou správu knížecích statkův a udělil po zvláštní kommissi princi tutéž kolanu řádu zlatého rouna, kterou otec jeho při císařské korunovaci ve Frankfurtě od něho obdržel. Při smrti matčině r. 1741 bylo Josefu Adamovi 19 roků, když převzal sám správu statků. Císař Karel VI. rozšířil hodnost knížecí na všechny mužské i ženské členy rodu ze S. R. 1753 kníže Josef Adam jmenován tajným radou a r. 1776 prvním nejvyšším hofmistrem. Koupí získal r. 1767 statek Nový Zámek. Kníže Josef Adam pojal za choť r. 1741 Marii Terezii kněžnu z Liechtenšteina, z kteréhož manželství pošli 4 synové a 5 dcer. Ze synů zemřel František Josef (1749-50) jako dítě, Josef Václav (1745-81) zemřel jako plukovník cís. pluku Terziho, Antonín (1746-64) jako hejtman mlád. Z dcer vdala se Marie Anna (*1744 †1803) za hraběte Bedřicha z Zinzendorfu (†1780), M. Terezie (*1747 †1788) za hr. Sigmunda z Goesu (†1796) a M. Arnoštka (*1752 †1801) za hraběte Františka Auersperka (†1803), princezna M. Eleonora (*1748 †1786) stala se nadační dámou ústavu v Monsu a M. Josefa (1751-55) zemřela v dětském věku. Hlavou rodiny stal se kníže Jan (1742-89). Nedal se vázati žádnou hodností státní, toliko r. 1764 přijal notifikování volby německého krále papeži Klementu XIII. Úplně se věnoval správě svých rozsáhlých statkův. Odlehlé panství vlčické vyměnil za klášterní statky třeboňský, borovanský a zlatokorunský (1787), ve Štýrsku koupil Authal (1783). Panství Gimborn prodáno r. 1782. Po markraběnce Alžbětě Badenské, dceři své tety Marie Anny, dědil panství Lovosice, Vršovice s Mory a Kamýkem a užívání panství Slavkova. K otevření lesů vimperských a krumlovských a pro lepší zpeněžení dříví vystavěl průplav mezi Vltavou a Dunajem (1787-89), po němž plaveno dříví do Lince a odtud po Dunaji až do Vidně. K povznesení obchodu do východních krajin založil s knížetem Frant. Gundakarem Colloredo-Mansfeldem a hrabětem Bedřichem Nosticem c. k. oktroyovanou obchodní banku, jíž jako hlavní akcionář a vrchní ředitel přinesl veliké oběti hmotné. Pro služebnictvo svých statků zřídil pensijní fond. Maje několik synů nařídil testamentárně, aby pro druhý majorát knížecího rodu místo štýrských statků dáno bylo panství vorlické. Byl ženat od r. 1768 s Marií Eleonorou z Ottingen-Wallerstein (*1747 †1797), jež mu porodila tyto dítky: Josefa (o němž níže), Jana (*1770 †1779), Karla, zakladatele druhého majorátu (v. níže), Antonína (*1772 †1775), Františka (*1773 †1789), Arnošta (*1773 †1821), biskupa rábského, milovníka a pěstitele hudby, od něhož knížecí rodina dostala bohatou sbírku hudebnin a zámek Aigen u Salcpurku, Bedřicha Jana (*1774 †1795), jenž padl v bitvě u Wannheimu, Marii Karolinu (*1775 †1816), manželku Frant. Josefa kn. z Lobkovic (†1816), Charlottu Eleonoru (*1777 †1782), Marii Alžbětu (*1778 †1791), Marii Terezii (*1780 †1870) provdanou za lantkraběte Bedřicha z Fürstenberka (†1856), Jana (*1782 †1783) a Eleonoru (*1783 †1846). Hlavou rodiny stal se kníže Josef (*1769 †1833), rytíř řádu zlatého rouna a skutečný tajný rada. R. 1786 poslán jako zástupce České koruny k volbě do Frankfurta a odtud s notifikací korunovace ke dvoru parmskému, modenskému a do Říma. R. 1816 jel jako velvyslanec do Mnichova, žádat za ruku vévodkyně Karoliny Augusty Bavorské pro císaře Františka; při té příležitosti dostal velkokříž řádu sv. Štěpána a bavorského řádu Hubertova. Za to, že kníže ke spolku Rýnskému nepřistoupil, medialisovány jeho suverenní statky Schwarzenberg a Kleggau. Nešťastný rok 1809 měl vzápětí i konfiskaci a sekvestraci knížecích statků v říši. Tím znechutily se statky ty knížeti tak, že r. 1812 lantkrabství Kleggavské prodal. Za to koupil v Čechách statky Prášily, Dobrá Voda, Dlouhá Ves (1799-1800), klášterní statek krumlovský (1802), panství Libějice s Čechticemi (1801), statky Boreč, Vchynice, Steinwasser, Římov a Vrcov (1802), Citoliby, Lenešice, Domoušice, Divice, Solopisky, Tloskov (1803), Nečenice a Salmovský dům na Hradčanech, v Salcpursku Aigen. Podle poslední vůle polního maršálka Lacyho z r. 1801 kníže zdědil u Vídně zámeček Neuwaldegg s rozsáhlým parkem. Od 25. květ. 1794 ženat byl s Pavlinou vévodkýní z Arenbergu (†1810), která jsouc s ním přítomna plesu, jejž její švakr kníže Karel ze S. dával v Paříži k poctě zasnoubení cís. Napoleona I. s arcikněžnou Marií Louisou, při vypuknutí požáru uhořela. Z manželství toho pošlo četné potomstvo: M. Eleonora (*1796 †1848), manželka kníž. Alfreda Windischgrätze, která při povstání v Praze zastřelena byla kulí, jež nejspíše platila manželu jejímu; M. Pavlina (*1798 †1821), provdaná za kníž. Eduarda ze Schönburg-Hartensteina (†1872), jenž po brzké její smrti pojal mladší její sestru Ludoviku Eleonoru (*1803 † 1884); Marie Matilda (*1804 †1886), jež zůstala svobodná; M. Karolina (*1806 †1875), manželka kníž. Ferdinanda z Brezenheimu (†1855); M. Anna Berta (*1807 †1883), provdaná za kníž. Augusta z Lobkovic (†1842), a syny: Jana Adolfa (o němž níže), Felixe a Bedřicha. Kníže Felix (*1800 †1852) vstoupil jako kadet k vojsku (1818) a prodělav podle tehdejšího zvyku rychle první stupně vojenské karriéry stal se r. 1824 rytmistrem a velitelem švadrony pluku hulánského. Zároveň poslán jako attaché k vyslanectvu do Petrohradu, kde pobyl do r. 1826. Svého pobytu na Rusku užil k cestám do Astrachaně, Moskvy a Niž. Novgorodu. V list. 1826 jel v diplomatickém jednání do Paříže, Londýna, Ria de Janeiro a Lisabonu. V l. 1829-31 byl u vyslanectva v Paříži. R. 1831 povýšen za majora a poslán jako legační rada do Berlína. Po smrti otce knížete Josefa (†1833) vzav si dovolenou, sešel se se svou sestrou Matildou v Římě, kde se zabýval studiem antiky. Mezi tím stal se podplukovníkem a r. 1835 plukovníkem. Z Berlína poslán v téže hodnosti r. 1836 do Turina a do Parmy; r. 1842 povýšen za generalmajora a skutečného tajného radu. R. 1844 přesídlil se z Turina ke dvoru do Neapole. Ale poměr k Rakousku víc a více se zakaloval, zvláště co nový papež Pius IX. hnutí po sjednocení celé Itálie zdál se uznávati za své. Dne 25. bř. 1848 houfy mládeže strhly rakouský znak s vyslanecké budovy a spálily jej. S. žádal hned za dostiučinění, a když se to nestalo v dané lhůtě a způsobem určeným, odjel do Vídně, a ježto právě zbrojeno proti Itálii, žádal býti přidělen k armádě. I jmenován byv brigádníkem u sboru Nugentova, vedl jeho přední voj u přechodu přes Soču a táhna dále k Palmanuově prodělal první svou srážku vítěznou. Při útoku na Vicenzu řídil 24. kv. 1848 střelbu na město a při dobytí hradeb curtatonských vedl pěšky udatné kolonny třikráte k útoku. Byv 30. kv. při útoku na Goito kulí raněn do ruky, odebral se do Krumlova. Zotaviv se, vrátil se na italské bojiště, kdež jmenován polním podmaršálkem. Když po vítězné bitvě u Volty dne 26. a 27. čce král Karel Albrecht poslal 2 generály k vyjednávání do ležení Radeckého, přibrán k tomu i S.-rg. Ale žádané příměří nebylo povoleno a dne 6. srpna Radecký obsadil Milán a jmenoval zde S.-ka vojenským a civilním guvernérem. Když však také ve Vídni revoluční hnuti se šířilo, před nímž ministerstvo a říšská rada ustupovaly, S.-rg odebral se do Vídně, kde 6. října zažil vzbouření a vtrhl s cís. vojskem do města. Dne 9. října volán jest S.-rg do Olomouce, ale teprve na opětný rozkaz ze dne 12. říj. připojil se v Židlochovicích ke dvoru. Dne 19. říj. pověřen sestavením ministerstva. Rozpuštění kusé říšské rady ve Vídni a povolání její do Kroměříže 22. říj. jest již dílo jeho. 21. list. potvrzeno nové ministerstvo, v němž S.-rg převzal praesidium a zevnitřní záležitosti. Již v programní řeči, jíž ministerstvo představilo se říšské radě dne 27. list., hájil zásadu, že trvání jednotného Rakouska jest evropskou nutností, velikost Německa že nezíská roztrháním Rakouska, aniž bude jeho seslabením sesíleno. Dne 2. pros. 1848 cís. Ferdinand vzdal se trůnu ve prospěch svého synovce arciknížete Františka Josefa. Ježto nová říšská rada již při sestavování občanských práv dala se směrem nejkrajnějším a tudíž na nějakou parlamentární vládu pomyšlení nebylo, rozpuštěna 4. bř. 1849 tato říšská rada a oktroyována nová ústava. Ježto S.-rg od sjednoceného Rakouska upustiti nechtěl, rozbilo se jednání s Uhry, které prostředkovali Józsika a Szechén. Také odmítl S.-rg vměšováni se Anglicka radícího k postoupení Lombardska přemoženému nepříteli, a Spoj. Obcí sev.-amer., chtících uznati nezávislost Uher. Neméně rozhodně počínal si S.-rg vůči králi pruskému chtícímu Rakousko vyloučiti z říše Německé aneb nanejvýše připustiti jenom země někdy k říši Německé patřivší, a tak sám sobě vindikovati primát. Když zbrojení obapolné nic dobrého tušiti nedalo, poslán 28. list. 1850 S.-rg ode dvora do Olomouce vyjednávat s Manteuffelem. Zde podařilo se 29. t. m. sestaviti známé punktace, které slibovaly rozřešiti spor cestou smírnou. Proto slaven S.-rg četnými adressami z celého Rakouska jako zprostředkovatel a anděl míru, četná města, jako Vídeň, Praha, Olomouc a Terst jmenovala jej čestným měšťanem. Dne 23. pros. počaly se konference v Drážďanech; odtud S.-rg zajel s Manteuffelem do Berlína, kdež s vyznamenáním ode dvora byl přivítán. Ale věcně jednání nepokračovalo, protože Prusko mělo nové a nové vytáčky. Když tak S.-kovi se nepodařilo, aby celé sjednocené Rakousko do soustátí Německého bylo pojato a zajištěn mu náležitý vliv, chtěl toho dosíci celním spolkem, do něhož by Rakousko celé vstoupilo. To se sice podařilo, ale S.-rg se toho nedožil. Vrátiv se z ministerské rady, strojil se na ples k bratrovi, panujícímu knížeti Janu Adolfovi, a stoje u umyvadla, skácel se, raněn byv mrtvicí.

Nejmladší syn Josefův Bedřich (*1809 †1885) studoval filosofii a jeden rok práv na universitě vídeňské, přešel potom k theologii, jíž se věnoval 3 roky v Salcpurku a jeden rok ve Vídni. Nemoha pro mládí býti vysvěcen, připravoval se na doktorát bohosloví. Byv konečně 25. čce 1833 vysvěcen, slavil své prvotiny kněžské v Krumlově. Potom stal se kooperátorem na faře velechrámu salcpurského a domicellarem tamní kapituly. Dne 28. čna 1835 zvolen jest za arcibiskupa salcpurského. Papež Řehoř XVI. jmenoval jej 21. led. 1842 kardinálem s titulem sv. Augustina. Na jeho blahodárné působení v Salcpurku upomíná podnes kostel sv. Karla, jeho munificencí r. 1848 vystavěný; chlapecký seminář hlavně z jeho prostředků založený a několik nemocnic odevzdaných milosrdným sestrám řádu sv. Vincence. Když arcibiskupský stolec pražský r. 1849 se uprázdnil a Pražané u nuncia o něho žádali, S.-rg na přání papeže Pia IX. přijal tu nabídku; dne 15. srpna 1850 byl nastolen. Svou blahodárnou činnost přenesl pak do Prahy; již r. 1855 založil konvikt chlapecký; na jeho popud vstoupil r. 1859 v činnost spolek k dostavění velechrámu sv. Víta; založil r. 1861 spolek sv. Bonifacia ku podpoře katolíků v zemích protestantských nebo smíšených, bratrstvo sv. Michala ku podpoře sv. Otce; jednotu Cyrillo-Methodějskou a dědictví sv. Prokopa ku podpoře theologických spisovatelův a vydávání dobrých knih ze všech odvětví katolického bohosloví v jazyce českém. R. 1862 přibylo k tomu dědictví sv. Vojtěcha k podpoře kněží nemajetných. Nemalé zásluhy má také o vystavění kostela v Karlíně. R. 1860 svolal sjezd provincie české a r. 1863 synodu své diécése, jejichž usnesení Acta et statuta vyšla tiskem. Při jeho římské cestě r. 1862 podepsána byla v jeho bytě adressa oddanosti k papeži od 21 kardinálův a 244 biskupů; tehda byl od senátu římského jmenován nobilem a měšťanem římským. Když r. 1867 vyšly nové státní zákony o manželství a škole, vydal proti nim pastýřský list s 2 instrukcemi, pro něž objektivním řízením od zemského trestního soudu za vinna uznán zločinem rušení veřejného pokoje, což i oběma vyššími instancemi potvrzeno. Na koncile Vatikánském mluvil sice 9. pros. 1869 proti neomylnosti papežské, nepřistoupil však k protestu ze dne 23. pros. 1870 a podrobil se usnesení většiny. V politickém ohledu řídil se programmem konservativní historické šlechty české. Dne 5. dub. 1861 podepsal známou deklaraci, dne 11. dub. t. r. učinil návrh, aby císař byl požádán, aby se dal korunovati jako král český, a zvolen byl do deputace, jež prosbu tu císaři měla přednésti. V jednání sněmovním hlasoval s českou většinou na změnu volebního práva ve směru práva a spravedlnosti, o zavedení rovnoprávnosti, zvláště při universitě pražské a na školách středních. Také mluvil a hlasoval r. 1882 v panské sněmovně pro zřízení české university; ale tím pevněji stál na tom, aby theologická fakulta zůstala společnou oběma universitám. Dobročinnost jeho neznala mezí; také zchudlé šlechtické osoby nacházely u něho hojnou podporu.

Chefem rodiny stal se prvorozený syn Josefův kníže Jan Adolf (*1799 †1888). Jak jméno tak i činnost jeho – až na státní služby, jichž nepřijal, – připomíná prvního S. v Čechách usedlého Jana Adolfa (†1683). Jako tento byl i on znamenitý hospodář zemědělský, lesnický a průmyslový, pěstitel umění a obnovovatel starožitností Při svých opětných návštěvách Anglie hospodářsky a průmyslně pokročilé (první padá již do r. 1825) všímal si bedlivě tamních zařízení a vrátiv se domů, hleděl je zavésti na svých statcích. R. 1829 dostal statek Mšec k samostatné správě; zde působil jako mladý assistent známý později hospodář Horský. V něm kníže našel snaživého pomocníka. Hlavní péče věnována pěstování píce v zájmu dobytkářství a produkci hnoje. Na místo zastaralého trojdílného polaření zavedeno střídavé hospodářství s rozsáhlým úhořením. R. 1851 zavedena řepka, r. 1845 travina a bob a r. 1852 cukrovka. Úzké lihy skládány v široké a odvodňovány příčníky. Močálovité pozemky vysušovány otevřenými stokami, klusy a drenážemi. K zúrodnění půdy zavedeno hlubší orání (později i parním pluhem) a vydatné hnojení hnojůvkou, kompostem, guanem a umělými hnojivy. Ježto zvláště po zrušení roboty pracovních sil byl nedostatek, zaváděl rozmanité stroje secí, mláticí, žací a p. Dobytkářství hleděl zvelebiti zaváděním osvědčených plemen a křížením s domácím dobytkem; tak zavedl dobytek švýcarský, tyrolský, mürzthalský a scheinfeldský. V r. 1835 zavedena výroba schwarzenberského sýra. Z ovcí pěstoval merino pro vlnu a anglické druhy pro maso. V rybnikářství zkrátil dobu tažní, zavedl nové druhy ryb, umělý chov a umělé krmení, tak že vzrůst ryb není tak závislý na okolí a přítocích. Jistší doprava ryb děje se drahou nebo po vodě v severoněmeckých sudech. V lesnictví oddělil systemisování od ochrany lesův a zavedl desítiletou revisi. Za něho přešlo se ode dřeva palivového k prodeji užitkového. Proto také zřízeny četné pily vodní a parní, jakož i továrna na resonanční dříví v Madru. Výrazem všech těchto snah jest lesní a lovecké museum na Ohradě, k němuž přidány sbírky praehistorické. Počet pivovarů sice zmenšil, ale zařídil je na parní a velkovýrobu se všemi moderními vymoženostmi. V Lovosicích založil r. 1864 chemickou zkušební stanici. První cukrovar povstal r. 1852 v Postoloprtech. Též zvelebil a povznesl dobývání vápna v Chýnově, Krumlově a Jinonicích, tuhy v Černé, hlíny a okru ve Zlivi. Mladší nadějné síly posílal se stipendiemi na studijní cesty. Jako praotec t. jm. i Jan Adolf dal pátrati po dějinách svého domu, obnovovati epitafia a hrobky. Obrazy, jež stářím sešly aneb nepovolanýma rukama byly přemalovány, dal restaurovati s velikým nákladem. Jeho nákladem postaven nádherný zámek, nové stavení a kostel na Hluboké, rodinná hrobka v Třeboni a nové domy ve Vídni. Když hospodářský ústav v Krumlově zrušen, zřídil v Rabíně školu podobnou. Pro lesníky založil kníže s lesní jednotou českou ústav v Bělé. Kníže byl dlouho předsedou Vlast. hosp. společnosti české a r. 1873 místopředsedou světové výstavy ve Vídni. Českému sněmu přináležel v l. 1861-67; byv r. 1868 opět zvolen, mandátu nepřijal. R. 1860 jmenován členem rozmnožené říšské rady a 18. dub. 1861 dědičným členem rak. panské sněmovny, kdež přináležel ku pravici, která v jeho paláci mívala své schůze. Z vyznamenání, jichž se mu dostala, uvádíme: r. 1836 řád zlatého rouna, r. 1838 hodnost tajného rady a r. 1854 velkokříž řádu sv. Štěpána. J. A. byl ženat od r. 1830 s kněžnou Eleonorou z Liechtensteina (*1812 †1873), s níž měl syna Adolfa Josefa a dceru Marii Leopoldinu (*1833), provdanou za hraběte Arnošta z Valdšteina (*1821 †1904).

Kníže Adolf Josef (*1832), nynější chef rodiny, vstoupiv po filosofických studiích ve Vídni a v Gotinkách do armády, účastnil se jako poručík 4. chevaulégerského pluku knížete Windischgrätze r. 1850 polní výpravy do Holštýna. Stav se rytmistrem pluku hulánského hraběte Civalarta, přidělen jest r. 1856 mimoř. rak. vyslanci Pavlu Esterházymu při korunovaci cara Alexandra II. v Moskvě. Maje převzíti správu veškerých statků schwarzenberských, vystoupil r. 1857 z vojska, ale při vypuknutí války s Italií r. 1859 vrátil se nejen sám k c. k. praporům, nýbrž vyzval i mladší lesní úřednictvo, aby vstoupilo do elitního sboru dobrovolníků, pojistiv každému z nich místo jeho někdejší a upsav všem jistou summu peněz splatnou v čas jejich svatby. Ve výpravě té postoupil za majora. Od těch časův oddal se úplně vedení správy panství libějického, netolického a protivínského a po smrti otce svého r. 1888 všech statků schwarzenb. V politickém ohledu kníže přísluší ke straně konservativní, roku 1861 podepsal známou deklaraci. R. 1867 zvolen byl do sněmu za statky svěřenské, r. 1879 do říšs. rady za venk. obce prachatické. Po smrti otcově přestoupil do panské sněmovny, kdež zasedá na pravici. Jest rytířem řádu zlatého rouna a c. k. tajným radou. Jest od r. 1857 ženat s kněžnou Idou z Liechtensteina (*1839) a z manželství toho pošli: 1. Eleonora (*1858), choť hrab. Jindřicha z Lamberka (*1841); 2. dědičný princ Jan (*1860), rytmistr v záloze drag. pluku kníž. Windischgrätze č. 14., jest od r. 1889 ženat s hrab. Terezií z Trauttmansdorffu (*1876) a má tyto dítky: Adolfa (*1890), Karla (*1892), Idu (*1894), Josefa (*1895), Annu (*1897), Edmunda (*1897) a Marii (*1900); 3. Františka (*1861), manželka hrab. Morice Mikuláše Esterházyho (*1855); 4. Alois (*1863); 5. Marie (*1865), jeptiška v klášteře benediktinek na Smíchově; 6. Felix (*1867), setník generálního štábu v Prešpurce, ženatý s princeznou Annou z Löwenstein-Wertheimu (*1873), má tyto dítky: Josefa (*1900), Žofii (*1901), Marii (*1901) a Eleonoru (*1904); 7. Jiří (*1870), nadporučík u 2. pluku hulánského v Tarnowě; 8. Karel (*1871 †1902), JUDr., poručík v záloze hulánského pluku č. 12. a legační sekretář v Tokiu; 9. Terezie (*1873).

D. Druhý majorát pochází od knížete Karla (*1771 †1820), bratra knížete Josefa (†1833). Vstoupiv r. 1788 jako poručík ku pluku Braunschweig-Wolfenbüttelskému, povýšen jest pro udatnost při útoku na Šabac za setníka. R. 1790 stal se majorem, přepadl vnější opevnění pevnosti Philippeville, byl v bitvách u Jemappes a Neerwinden (1793) a provedl na Estreuf se svou jízdou smělý útok. Hned r. 1793 jmenován podplukovníkem a r. 1794 plukovníkem. Nové vavříny přineslo knížeti obležení pevnosti Landrecies, k jejímuž osvobození 90.000 Francouzů napadlo spojence u Cateau. Tu S.-rg v čele svých kyrysníků a podporován jsa 12 škadronami těžké anglické jízdy vrhl se na levé křídlo nepřátelské, rozprášil šik sotva sestavený a ničil i všechny zadní. Následkem toho vítězství padl i Landrecies. Hned na bojišti vyznamenán kníže od císaře rytířským křížem řádu Marie Terezie. R. 1796 přispěl k úspěchu v bitvě u Amberka, bojoval u Vircpurka a na horním Rýně a stal se generálmajorem. Při korunovaci cara Alexandra I. v Moskvě 27. září 1801 zastupoval dvůr rakouský. Byv r. 1805 jmenován místopředsedou dvorní rady válečné a veda díl vojska Mackova, vyvedl s 1800 jezdci arciknížete Ferdinanda z jistého téměř zajetí. Na konci r. 1808 odebral se jako vyslanec do Petrohradu překazit tvořící se spojenství francouzsko-ruské. Stav se r. 1809 generálem jízdy, jmenován jest vyslancem u dvora Napoleonova. Dne 1. čce 1810 dával na počest arcikněžny Marie Luisy, nevěsty Napoleonovy, osudnou slavnost, při níž švakrová Paulina uhořela. Také smluvil spolek rakousko-francouzský proti Rusku. Při výpravě proti Rusku r. 1812 S.-rg velel sboru pomocnému. Dne 12. srpna porazil generála Tormaševa u Podubně a zaměstnával svými pohyby s 30.000 muži armádu Čičakova, třikráte tak silnou. Po katastrofě Berezinské vrátil se na své místo do Paříže, chtě zprostředkovati mír mezi Francií a Ruskem. R. 1812 jmenován polním maršálem. Ale osud tomu jinak chtěl. Rakousko přistoupilo ke koalici, vypovědělo Napoleonovi válku a S.-rg postaven v čelo spojené armády (19. srp. 1813), při níž se nacházeli cís. František, car Alexander I. a král pruský Bedřich Vilém III. Generální štáb řídili Radecký a generál Langenau. Když Napoleon po bitvě u Drážďan (26. a 27. srpna) českou armádu stíhal až do Čech, generál jeho Vandamme utkal se 29. srpna s Rusy u Chlumu. Dověděv se o tom S.-rg v Saském Altenburce, nařídil Barclayovi, aby pruský generál Kleist na levém křídle stojící se sborem svým vpadl Francouzům v týl. Tak vyhrána bitva u Chlumu, v níž Vandamme s 10.000 m. zajat. Další útok Napoleonův na Čechy odražen bitvou u Knínic, jež drželo jádro Francouzů a na něž S.-rg vší mocí útočil (17. září). Napoleon obrátil se k Drážďanům, odkudž couvl k Lipsku. V nastalé potom bitvě u Lipska měl S.-rg důležité účastenství, stíhal poraženého nepřítele až k Paříži a 31. bř. r. 1814 spojená vojska vtrhla do města. Všechny státy poslaly za to S.-kovi své řády, Anglie a Rusko ještě čestné kordy; císař František udělil mu značný důchod, panství Blumentál v Banátě, rozmnožil znak jeho rakouským štítkem a jmenoval jej předsedou dvorské rady válečné. Dne 5. květ. S.-rg složil velitelství a odešel na své statky v Čechách. Byv r. 1817 raněn mrtvicí, odebral se do Karlových Var, a když i to zřídlo selhalo, dal se 19. dub. 1820 dovézti do Lipska, kde skonal den před výročím bitvy Lipské. Tělo jeho pochováno v Třeboni a později převezeno na Orlík. Zásluhu o vítězství Lipské připisovali si Rusové i Prusové, ba závistivé dějepisectví upíralo jeden čas S.-kovi všechen vojenský důmysl; ale dnes, kdy všechny depeše a rozkazy jsou známy a mezi sebou srovnány, nelze o zásluhách jeho pochybovati. K tomu sluší přidati, že on jediný svou rozvahou a uhlazeností charaktery tak rozdílné jako cara Alexandra I. a Bedřicha Viléma III. ve prospěch obecné věci dovedl tak dlouho udržeti ve shodě. Od r. 1799 byl ženat s hrab. Marií Annou z Hohenfeldu, ovdovělou kněžnou Esterházyovou (*1767 † 1848), z kteréhož manželství pošli 3 synové. Nejstarší Bedřich (*1799 †1870) měl se státi hlavou druhého majorátu, ale nemaje záliby v hospodářství, postoupil své statky bratru Karlovi a vstoupil r. 1815 k vojsku, kdež stal se r. 1828 majorem. Když r. 1830 Francouzové podnikli výpravu do Alžíru, připojil se Bedřich jako dobrovolník k nim a byl od maršálka Bourmonta za udatnost v poli vyznamenán křížem čestné legie. Vrátiv se domů, vypsal, co byl zažil a viděl, v knize: Rückblicke auf Algir (1831). Vystoupiv r. 1832 jako podplukovník z vojska, podnikl 1835 až 1836 cesty do Malé Asie, Turecka, Řecka a zpět přes Sedmihrady a Uhry, jež popsal v díle: Reise in die Levante (1837). Jeho dobrodružného ducha přilákal také praetendent Don Carlos, jenž r. 1838 jej v hodnosti plukovníka přidělil generálu Marottovi. Když kníže v přestrojení se ubíral k generálu Cabrerovi do Valencie, poznán jest na franc. území, internován v Bordeaux a na čestné slovo propuštěn do Rakous. Potom žil v ústraní na statku Marienthalu (bývalém klášteře) u Prešpurka. Zde sepsal dílo: Aus den Wanderungen eines verabschiedeten Lanzknechtes, jehož 4. díl jedná o jeho pobytu ve Španělích. Když vypuklo r. 1846 povstání v Haliči a generální guvernér arcikníže Ferdinand byl ohrožen, Bedřich spěchal mu na pomoc. Za to obdržel hodnost plukovníka. Také tento pobyt vypsal kníže v 6. fasciklu svých Antidiluvianische Fidibusschnitzel. Na podzim t. r. a r. 1847 byl ve Švýcařích, kde stál na straně Sonderbundu. R. 1848 bojoval jako obyčejný střelec proti povstalcům v Tyrolích. R. 1849 účastnil se jako ordonnanční důstojník generála Haynaua bitev u Rábu a Komárna a byl povýšen za generálmajora. Od těch dob žil svým literárním pracím. Zůstal svobodným. Byl to neobyčejný zjev, zvláštní, poeticky vysoce nadaný spisovatel. Třetí syn maršálkův Edmund (*1803 †1873) věnoval se taktéž vojenství. Vstoupil r. 1821 k vojsku a rychle v hodnostech postupuje, jmenován jest r. 1844 generálmajorem a brigádníkem v Linci. Potom přidělen ke dvorské válečné radě, v níž setrval až do r. 1848. T. r. dostal velení brigády reservního sboru na Soči, pak, když kníže Taxis u Vicenzy padl, stal se velitelem jeho brigády, s níž bojoval u Sony, Sommacampagně, S. Giustina, Custozzy, Volty a při ztečení Vigentina. Potom pronásledoval nepřítele až k Milánu. Za své udatné obezřelé počínání dostal kříž řádu Marie Terezie. Stav se t. r. podmaršálkem, dostal velení divise granátnické v Uhrách, s níž se účastnil bitvy u Kápolny a dobyti Kaalu útokem. Při výpravě italské r. 1859 sbor S.-kův nacházel se v čele armády a po nešťastných událostech u Palestra a ježto Francouzové táhli proti Novaře, měl krýti ústup. Po skončení války italské jmenován velícím generálem v Dol. a Hor. Rakousích, Salcpursku a Štýrsku. Opustiv toto místo r. 1860, stal se setníkem cís. osobní stráže. Od r. 1853 byl cís. tajným radou; r. 1859 dostal titul generála jízdy ad honores. I on zůstal svobodným. – Prostřední bratr jejich Karel (*1802 †1858) vstoupil r. 1821 k vojsku, r. 1823 stal se setníkem a r. 1840 generálmajorem. Ustanoven byv v lednu 1848 za divisionáře v Italii, jmenován v únoru t. r. podmaršálkem. Po vypuknutí povstání byl v Brescii, o jejíž opevnění a udržení pečlivě se staral. Když však dověděl se o tom, co se dálo v Miláně, rozhodl se, že potáhne Radeckému vstříc, což i šťastně v zemi pobouřené provedl. Jako velitel divise účastnil se boje u S. Lucie, kde byl lehce raněn. Dne 16. říj. 1849 jmenován místodržitelem, civilním a vojenským guvernérem v Miláně, při čemž mu udělena hodnost tajného rady. Toto místo zaměnil r. 1851 za Sedmihrady. R. 1852 vyznamenán řádem zlatého rouna. Kníže K. pojal za manželku r. 1823 hraběnku Josefinu Vratislavovou z Mitrovic (1802-81), jež mu porodila syna Karla a dcery Gabrielu (*1825 †1843) a Annu Marii (*1830 †1849), provdanou r. 1848 za hr. Arnošta z Valdšteina.

Kníže Karel (*1824 †1904) vstoupil r. 1846 jako poručík k 4. chevaulégerskému pluku knížete Windischgrätze, stal se v pros. 1847 nadporučíkem u dragounského pluku č. 2., s nimž r. 1848 a 1849 účastnil se všech výprav v Italii. V čci 1849 postoupil na rytmistra a r. 1854 za majora s přeložením k hulánskému pluku č. 1. hraběte Civalarta, s nímž byl r. 1855 u observačního sboru v Haliči. Vystoupiv v říjnu 1856 z vojska, oddal se správě rodinných statkův a zastupování zájmů svého stavu. V prvním směru došly jeho snahy veřejného ohlasu v jmenování jeho předsedou Vlastenecko-hospodářské společnosti a předsedou Lesnické jednoty české: české zemědělství ctí v něm budovatele dnešní své organisace. Ještě význačnější místo přináleží knížeti na poli politickém: jeť on s Fr. Palackým, hrab. Jindř. Clam-Martinicem, hrab. Lvem Thunem a drem Fr. L. Riegrem původcem, šiřitelem a obhájcem státoprávního hnutí českého. Z tohoto tábora vyšlo r. 1861 známé ohrazení příslušníků někdejšího stavu panského, návrh k žádosti, aby císař dal se korunovati jako král český. Po návrhu knížete Karla sněm český přijal r. 1866 adressu v tom znění, že státoprávní individualita koruny České nesmí zaniknouti v nějakém státním útvaru novém, a dal se sám voliti do deputace, jež adressu tu panovníkovi odevzdala. Když po pádě Belcrediově státoprávní šlechta podlehla, S.-rg s hrab. Clam-Martinicem podal zemskému výboru rázný protest proti křiklavým nesprávnostem volebním. Též r. 1870, když se jednalo o upravení poměru koruny k ostatním zemím rakouským a o obeslání říšské rady, S.-rg měl vynikající vliv na jednání kommisse adressní, v níž volby do říšské rady byly zamítnuty. Odpovědí na toto odmítnutí bylo zavedení přímých voleb. Když opět r. 1871 nastaly poměry příznivější a cís. reskriptem ze dne 12. září t. r. práva koruny České uznána a korunovace byla slíbena, S.-rg byl opět v kommissi, jíž král. poselství a vládní předlohy k úradě byly odevzdány; když však ministerstvo Hohenwarthovo padlo a sněmu bylo oznámeno, že státoprávní poměry mohou změněny býti jen ve shodě s oběma sněmovnami, kommisse, jejímž členem byl kníže, usnesla se, aby sněmovna od podání adressy upustila a říšská rada aby se neobeslala. Když návrh zpravodajem byl přednesen, povstal S.-rg a za hlubokého ticha pronesl památná slova: »že chceme hájiti práv těch, co naše síly stačí, nechť stane se cokoliv, až do těch hrdel a statků«. Když za aery Taaffovy poslanci čeští vstoupili do říšské rady a S.-rg povolán byl do panské sněmovny, podal tam se soudruhy známé osvědčení, a když předseda Schmerling oznámil, že ti pánové právě slib složili a že tudíž osvědčení jejich jest neplatné, S.-rg odvětil, že osvědčení to podali dříve, než složili slib. Když r. 1882 vyšlo nařízení o užívání zemských jazyků v úřadech, jímž aspoň částečně přiřknuta platnost jazyku českému, S.-rg hájil tohoto nařízení proti útokům německým. Rovněž tak opřel se r. 1882 ponižujícímu návrhu kommisse panské sněmovny při rozdělení pražské university, aby kandidáti státních úřadů byli povinni dokázati znalost němčiny. Také r. 1886, když Plener na sněmě českém učinil návrh na rozdělení okresů podle národnosti, povstal proti němu S.-rg s podotknutím, že návrh ten odporuje zákonům zaručujícím rovnoprávnost národův a jazykův. Po zavržení punktací 1889-90, na nichž neměl již žádného účastenství, S.-rg odstoupil z arény politické. Kníže Karel byl nejen obránce českého práva státního, nýbrž i cítěním a smýšlením upřímný Čech. Nejen na svých statcích zavedl úřadování české, nýbrž řeč ta zavládla i v knížecí rodině. S hrab. J. Clam-Martinicem učinil již r. 1861 návrh na sněmě, aby zemský výbor upravil záležitosti zemského divadla, tehdy jen německého, ve smysle a přání i potřeb obou národností, po případě aby vystavěl zvláštní divadlo české. A obětavým příznivcem českého divadla zůstal až do smrti. Ve všech osvětových snahách českého národa měl živé účastenství; byl velmi činným a obětavým členem, po delší čas i předsedou Českého musea; česká literatura měla v něm nejen pouhého odběratele, nýbrž i pilného čtenáře. Proto zvolila jej Česka akademie r. 1895 za čestného člena. Zámek Zvíkov, ležící v zříceninách, dal s velikým nákladem restaurovati. Bylť rytířem řádu zlatého rouna a c. a k. skutečným tajným radou. Byl to muž snaživý, plný ideálního ohně a skalopevného přesvědčení, jemuž ani protivník neupře uznání. Jsa od r. 1853 ženat s kněžnou Viléminou z Öttingen-Wallerstein (*1833), zanechal toto potomstvo: 1. Annu Marii (*1854 † 1898), provdanou r. 1874 za hrab. Frant. Thuna (*1847); 2. Gabrielu (*1856), od r. 1882 manželku hrab. Frant. Sylva-Taroukky (*1858), 3. Karla (*1859, viz níže); 4. Idu, provdanou r. 1886 za hrab. Jana Lažanského (*1857); 5. Bedřicha (*1862, viz níže) a 6. Marii (*1869), provd. za Ferdinanda z Trauttmansdorffu.

Srv.: Berger Adolf, Das Fürstenhaus Schwarzenberg (Víd., 1866); Wurzbach, Biograph. Lexikon, sv. XXXIII.; Allgemeine deutsche Biogra-phie, sv. XXXIII.; Mareš Franz, Stammtafel des fürstlichen Hauses Schwarzenberg a speciální literaturu. Mrš.

Karel kníže ze S. (*1. čce 1859 v Čimelicích), syn dědičného člena panské sněmovny Karla, studoval na akad. gymnasiu v Praze. R. 1877 po odbyté maturitě oddal se studiu práv na pražské universitě, načež vstoupil do služby politické k c. k. místodržitelství v Praze. Později povolán byl do ministerstva kultu, načež vystoupil ze státní služby jako ministerský koncipista. Do českého sněmu zvolen r. 1889 za nesvěřenský velkostatek jako kandidát konservativní šlechty. Při rokování o zasazení desky Husovy na budovu musea království Českého nazval dne 25. list. 1889 husity »bandou lupičů a žhářů«. V radě říšské zasedal od r. 1891 a stál tam v popředí zástupců konservativních velkostatkářů z Čech. Mandát říšský však složil již r. 1895. Byl též literárně činný. Napsal r. 1882 do »ČČM.« článek o své cestě do Asie Výlet na Hissarlik. R. 1885 pojal za choť Marii, dceru člena panské sněmovny Bedř. hr. Kinského, po druhé oženil se r. 1891 s Idou hr. Hoyosovou a má toto potomstvo: Karla Bedřicha (*1886), Arnošta Jana (*1892), Marii Vilémínu (*1896) a Eleonoru (*1899).

Bedřich princ ze S., bratr před. (*30. říj. 1862 na Orlíce). Absolvoval r. 1880 akad. gymnasium v Praze a r. 1884 českou universitu, na níž dosáhl hodnosti doktora práv. Vstoupil do šlepějí svého otce Karla a horlivě se účastnil života veřejného a spolkového. Je starostou okr. výboru v Milevsku a v Mirovicích, jakož i předsedou Ústřední hospodářské společnosti pro království České. Do sněmu českého zvolen byl r. 1893 za svěřenský velkostatek. Tam proslovil r. 1896 řeč o státním právě, jež nazval právem positivním. R. 1901 při všeobecných volbách sněmovních nekandidoval, r. 1903 však opětně dal se voliti. Když jeho bratr Karel r. 1895 složil říšský mandát, vyslán byl konservativní šlechtou do vídeňského parlamentu, kde řeč jeho dne 6. list. 1896 o vnitřní úřední řeči české způsobila mohutný dojem. Při všeobecných říšských volbách r. 1897 prohlášen byl za společného kandidáta všech českých stran v Č. Budějovicích, kde dobyl skvělého vítězství nad něm. liberálem. Při opětných volbách r. 1901 rovněž tam zvolen. Jest c. k. komořím. Za choť pojal Kristinu, dceru Karla hr. Schönborna, děd. člena panské sněmovny. Dr. N.





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás