Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Český šlechtický kříž (německy: Böhmisches Adelskreuz) bylo rakouské vyznamenání, udělené císařem Františkem I. dne 3. května 1814 příslušníkům šlechtické české gardy, kteří jej doprovodili do dobyté Paříže. Český šlechtický kříž sloužil za vzor Řádu Bílého lva zřízeného v Československu r. 1922.“ Zobrazit celý citát »

Český šlechtický kříž



Tetín – obec

Tetín patří k nejstarším obcím v České republice. Leží v okrese Beroun a bylo jedním z nejstarších přemyslovských hradišť, které bylo vystavěno na východním okraji berounské kotliny. Leží na mohutném skalnatém ostrohu trojúhelníkovitého tvaru v blízkosti strategického brodu přes řeku Berounku. Výstavba hradiště zřejmě měla souvislost se zemskými stezkami, které přes Tetín vedli do jižních a západních Čech a dále pokračovali do Řezna a Pasova. Opevnění Tetína se klade do konce 9. století nebo na počátek 10. století. Tou dobu nedaleko skomíralo hradiště Hostim a tak není zcela vyloučeno, že Tetín převzal jeho roli. Tetínské hradiště se brzy začlenilo do přemyslovské domény a stalo se vdovským sídlem kněžny Ludmily, manželky prvního historicky známého Přemyslovce Bořivoje I. a babička svatého Václava. V roce 921 zde Ludmilina snacha Drahomíra nechala Ludmilu zavraždit, stalo se to v první vigilii noční z 15. na 16. září.

Tetín fotografovaný z vrchu Damil. Ten se nachází mezi Tetínem a Berounem v nadmořské výšce 396 m. Jeho jižní a východní strana dříve sloužila jako vápencový lom. Místní vápenec byl použit na stavbu budovy radnice v Berouně. Ve středověku se zde také nacházelo opevněné strážiště, které hlídalo nedaleké hradiště Tetín. Na vrchol vede značená turistická trasa.

Místo bylo ale osídleno již v paeolitu a době hradištní.  Jeho počátky jsou podle pověsti spojovány s Krokovou dcerou Tetkou (okolo roku 712), ale historické studie ho umisťují do první poloviny 10. stol. Archeologické výzkumy doložili jak průběh vnitřního i vnějšího opevnění, tak i existenci několika pohřebišť a přítomnost opevněného areálu (akropole). Akropole hradiště ležela na východě ostrožny a západně se k ni přimykala zřejmě dvě předhradí. Co se vlastního opevnění týče, tak bylo bohužel v 19.století rozvezeno a tak o jeho rozsahu a typu je málo informací. Nicméně podle archeologických výzkumů z dochovaných zbytků bylo první předhradí od akropole odděleno dřevohlinitou hradbou o šířce 7 metrů s čelní kamennou plentou. Z větší části je dochován vnější val o délce cca 400 metrů, který byl z čelní strany chráněn příkopem.

Kostel sv. Kateřiny (vlevo) a sv. Ludmily (vpravo)

V centru hradiště stál opevněný dvorec, který je nepřímo popsán v legendách o zavraždění kněžny Ludmily. Podle těchto legend útočníci nejdříve vyvrátili vrata vnějšího ohrazení dvorce a poté dveře vedoucí do Ludmilina domu. Vzhledem k Ludmile lze Tetín považovat za jedno z míst pobytu prvních křesťanů v Čechách a počátek české historie. Co se kostela v ranné fázi hradiště týče, tak ten je doložen jen v písemných zdrojích a je známo, že na hradišti za doby Ludmily byly slouženy mše a tudíž zde byli kněží přítomni.

Pohled od tetínského kostela sv. Jana Nep. na řeku Berounku a železniční trať, podél níž směřuje poutní cesta Via Ludmila až do Srbska.

První zmínky o kostele na Tetíně se pak zmiňují až o kostele sv. Michala, který patrně stával na místě dnešního kostela sv. Jana Nepomuckého. Kostel sv. Michala byl podle legendy postaven Drahomírou na místě hrobu Ludmily. Zřejmě se jednalo pouze o dřevěnou hrobovou kapli. Až v průběhu 12. století vyrostl na akropoli další kostel, zasvěcený sv. Ludmile. Dnes je tento kostel zasvěcen sv. Kateřině.

V letech 1527–1533 zde pobýval na zdejší faře, původně ze 14. století, Václav Hájek z Libočan.

Václav Hájek z Libočan. Autorem tohoto  jeho portrétu byl Josef Rupert Maria Přecechtěl. Na Tetíně patrně začal pracovat na své kronice (Hájkova kronika, originálně
Kronika česká).

♣♣♣

Převzato z internetového magazínu Palba/Přemyslovská doména (9.-10.století) a Wikipedie

♣♣♣

Tetín
Natočený dokument o Tetíně
♣♣♣

Související klíčová slova

,



Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás