Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“Byly to hvězdné chvíle v jinak pro naši zemi velice smutné době. Za český národ se postavili reprezentanti starých rodin, kteří měli v povědomí povinnosti, které jim ukládala příslušnost ke stavu českému a vzali tak na sebe povinnosti coby čeští stavové. Bylo to opravdu důležité, neboť ve chvíli, kdy se hroutila republika a mnozí podléhali zoufalství, se naši otcové a dědové postavili jednoznačně za český národ. Toto prohlášení, které....“ Zobrazit celý citát »

V pondělí 17.9.2018 – 80. výročí šl. deklarace z r. 1938



Audience u císaře Karla I. (2016)

28. 3. 2016 | Redakce | Karel IV.

Audience 2016

V sobotu 23. a v neděli 24. dubna 2016 se na Zámku v Brandýse nad Labem a ve Staré Boleslavi konala další z tradiční řady Audiencí u císaře Karla I., kterou každoročně jako hlavní organizátor připravuje dr. Milan Novák. Tentokrát se Audience konala ve znamení 100. výročí nástupu Karla I. na trůn českých králů a druhý vrchol akce, Karolínské slavnosti, se odehrávaly u příležitosti 700. výročí narození císaře římského a krále českého, Otce vlasti blahé paměti Karla IV.

Slavnosti pořádala Modlitební liga císaře Karla I. v ČR, Matice staroboleslavská, Unie evropských vojensko-historických skupin, Římskokatolické farnosti Brandýs nad Labem a Stará Boleslav, Vojenský a špitální řád sv. Lazara Jeruzalémského a především majitel zámku Město Brandýs nad Labem – Stará Boleslav s podporou Ministerstva kultury ČR a Armády ČR.

Císař a král Otec vlasti Karel IV. (I.) Císař a král blahoslavený  Karel I. (III.)
POZVÁNKA NA AUDIENCI – V ČEŠTINĚ POZVÁNKA NA AUDIENCI – V NĚMČINĚ
císař římský a 11. král český

Karel IV. (I.) Lucemburský
*14.5.1316  † 29.11.1378

císař rakouský a 35. král český

Karel I. (III.) Habsbursko-Lotrinský
*17.8.1887  † 1.4.1922

Karel IV.  Lucemburský
– v letech 1355-1978  císař Svaté říše římské, 1346-1378  král římsko-německý, 1346-1378 král český, 1355-1378 král italský,  1365-1378 král burgundský, 1333-1349 markrabě moravský,
1346-1353 hrabě lucemburský

a jeho potomek v 18. generaci

Karel I. (III.) Habsbursko-Lotrinský
– v letech 1916-1918 poslední císař rakouský, král český, apoštolský král uherský,
markrabě moravský, vévoda Horního a Dolního Slezska, vévoda těšínský atd.

Dr. Milan Novák při příležitosti výše zmíněných akcí napsal útlou brožurku, z jejího textu si tu dovolíme citovat:

2016 – rok velkých výročí

Rok od roku v naší zemi roste počet lidí, kteří naše i evropské dějiny vidí novým pohledem, který reflektuje neblahé zkušenosti 20. století i životní potřeby současné Evropy na počátku 3. tisíciletí. Roste počet lidí, kteří pro sebe znovu objevují historické tradice zemí a národů střední Evropy – nikoli pro jejich romantiku, ale především pro jejich duchovní, kulturní a politický odkaz. Česká královská tradice oslovuje současného člověka svou vznešeností: vždyť pramení ze vznešenosti ducha. Vracíme se k dědictví, které je nám po generace vlastní a jehož základy před více než tisíci lety položili svatí Cyril a Metoděj, svatá Ludmila a svatý Václav. Korunu a žezlo naší státnosti od Přemyslovců právem nástupnickým i volbou převzali Lucemburkové, Jagellonci a Habsburkové.

Karel IV. Lucemburský

700. výročí narození

Karel IV. se narodil 14. května 1316 v Praze, nejspíše v domě U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí, nebo v komnatách měšťanského domu u Štupartů nedaleko jakubského kostela. Prvorozený princ českého království byl pokřtěn v přemyslovské tradici jménem Václav a byl Evropanem v plném slova smyslu už při svém narození. Po matce, české princezně Elišce, pocházel z Přemyslovské a Habsburské dynastie – Eliška Přemyslovna byla dcerou českého krále Václava II. Přemyslovce (*1271 † 1305) a Jitky (Guty) Habsburské (*1271 † 1296), dcery Rudolfa I. Habsburského (*1218 † 1291). Po otci Janovi Lucemburském (*1296 † 1346), českém králi, byl Karel IV. potomkem Karla Velikého (*742 † 814), zakladatele Svaté říše římské a otce Evropy – prarodiči Karla IV. byli císař římské říše, lucemburský hrabě Jindřich VII. Lucemburský (*1274 † 1313) a Markéta Brabantská (*1276 † 1311). Jméno Karel přijal 15. května 1323 při svém biřmování na dvoře francouzských králů a v dějinách pak zůstal zapsán jako Karel, král a císař Svaté říše římské, toho jména IV.

Největší Čech

Dílo, které v českých zemích Karel IV. vykonal, se stalo trvalou a autentickou součástí našeho života a dnes pomáhá překonávat problém odcizení českého národa od vlastních dějin, v nichž vždy patřil o společenství křesťanských národů Evropy, dokud z něho nebyl vytržen nacionalismem a totalitami 20. století.  Z přemyslovských, habsburských, lucemburských a karlovských rodových kořenů Karla IV. jsme akcentovali přemyslovský původ „největšího Čecha“. Tento spíše emocionální způsob manifestace národní identity se však právem opírá o realitu historických zásluh uctívaného českého krále, ale především duchovní odkaz dává osobnosti Karla IV. sílu oslovovat současný svět.

Zakladatel a budovatel

Oslavy 700. výročí narození Karla IV. spojují v sobě mnohá výročí jeho zakladatelských počinů, které opíral o svoji vysokou vzdělanost – četl a psal česky, německy, francouzsky, italsky i latinsky – a víru. Tvořivé úsilí, kterým proměnil Prahu v evropskou metropoli, započal ještě po boku svého otce, v české historiografii neprávem zatracovaného rytířského krále Jana Lucemburského: arcibiskupství v Praze bylo dílem Janovy politiky a spolu s otcem Janem, s bratrem Jindřichem a s arcibiskupem Arnoštem z Pardubic roku 1344 Karel položil základní kámen katedrály sv.Víta.
Roku 1348 uvedl v život zakladatelský koncept Nového Města pražského, kde pět novoměstských kostelů tvoří kříž: severo-jižní rameno je spojnicí kostela sv. Kateřiny a Zvěstování Panny Marie na Slupi, západo-východní spojuje kostel Panny Marie a sv. Karla Velikého na Karlově s kostelem kláštera v Emauzích a obě ramena se protínají v kostele sv. Apolináře. Téhož roku Karel IV. začal s budováním hradu Karlštejna se svatyní pro uložení říšských korunovačních klenotů a založil pražskou univerzitu se 4 fakultami jako první vysoké učení severně od Alp. Kostel ke cti Karla Velikého na Karlově dal stavět podle vzoru kaple katedrály v Cáchách v roce 1350 a v den svátku Karla Velikého 28. ledna 1377 byl přítomen jeho vysvěcení spolu s prvním českým kardinálem, arcibiskupem Janem Očkem z Vlašimi. V roce 1357 byl v Praze dokončen i nový kamenný most a v roce 1360 tzv. Hladová zeď, opevnění Menšího města pražského – Malé Strany a jižní svahy nad Prahou byly osázeny vinicemi… Celé království zažilo hospodářský, stavební a kulturní rozkvět. Už Karlovi současníci si byli významu jeho vlády vědomi – v pohřební řeči 29. listopadu 1378 byl zvěčnělý císař Karel IV. Lucemburský poprvé nazván Otcem vlasti.

Rozmnožitel říše

Karel IV., nejvýznamnější evropský panovník pozdního středověku, získal první vladařské zkušenosti v letech 1331-1333 jako zástupce svého otce krále Jana v severoitalské lucemburské signorii a nedaleko města Luccy založil pevnost, známou pod jménem Monte Carlo. Od podzimu roku 1333 spravoval české království a od roku 1334 byl markrabětem moravským. Ve čtyřicátých letech se stal favoritem papežské kurie na post římského panovníka proti vzpurnému císaři Ludvíku Bavorovi. Hlasy pěti kurfiřtů byl roku 1346 zvolen a korunován římským králem v Bonnu a roku 1349 v Cáchách. Českým králem se stal o rok později, po smrti svého otce: 26. srpna 1347 byl zvolen a 2. září korunován. K této příležitosti dal Karel IV. zhotovit svatováclavskou korunu a podílel se i na formulování korunovačního řádu. Dne 7. dubna roku 1348 učinil Karel IV. Lucemburský řadu významných státnických aktů, týkajících se vztahů českých zemí k říši i k sobě navzájem. Dne 6. ledna 1355 byl korunován lombardským králem v Miláně a 6. dubna téhož roku v Římě byl korunován římským císařem. Koncem roku 1356 pak císař Karel IV. vydal říšský zákoník, který pod názvem Zlatá bula platil ve Svaté říši římské až do jejího zániku v roce 1806. Jinak tomu ovšem bylo v Čechách, kde svůj nový zemský zákoník „Majestas Carolina“ v roce 1355 musel zahodit pro tuhý odpor panstva, ačkoli většinou své vladařské zájmy prosazoval racionálně a cílevědomě, někdy i s nutnou dávkou lsti. Jako rozmnožitel království navázal na politiku svého otce a k zemím Koruny české byla za lucemburské vlády přičleněna slezská knížectví, Chebsko, Horní a Dolní Lužice a v roce 1373 i Braniborsko.

Křesťan a myslitel

Hloubka duchovního života dělá Karla IV. tím, čím je – ve své době i dnes. Jeho zájem o ostatky svatých měl svůj vážný smysl v duchovní péči o stát a znamenal mnohem víc než jen sběratelskou vášeň. Jsme-li schopni panovníkovu osobnost vidět očima křesťanské víry, pochopíme, že i péče o uměleckou výzdobu karlštejnské kaple sv. Kříže rukou mistra Theodorika, o stavbu katedrály sv. Víta a všechno další císařovo umělecké snažení se vztahovalo k trvalým hodnotám mimo časný svět a tak je smysluplné nejen v kontextu doby pozdního středověku. Císař podporoval dějepisectví a kronikářství, založil archiv listin České koruny. Ve svém spisovatelském díle, které zahrnuje latinské teologické a právní spisy, vyniká Karlův vlastní životopis Vita Caroli a Legenda o sv. Václavu.Karel IV. se obrací k přemyslovským základům své vlády a stává se dovršitelem tradice hlavního českého světce svatého Václava jako patrona a věčného vládce zemí Koruny svatováclavské, jejichž křesťanskou budoucnost vykoupil krví. Bezprostředně po korunovaci roku 1347 založil Karel IV. klášter v Emauzích jako místo pro život slovanské liturgie a svoji pozornost věnoval také Staré Boleslavi, posvátnému místu mučednické smrti Přemyslovce Václava.

Ctitel Staré Boleslavi

Historické záznamy dosvědčují císařovu zálibu v kraji při Labi mezi Brandýsem, Toušení a Starou Boleslaví. K pobytu mu sloužil královský hrádek v Toušeni, s nímž je v roce 1293 v pramenech spojena Karlova babička, královna Guta Habsburská, manželka Václava II., i palác staroboleslavského hradu. Přestože brandýsko-boleslavské panství bylo majetkem rodu Michaloviců, staroboleslavský hrad zřejmě zůstával majetkem královským a ještě na počátku husitských válek hostil krále Zikmunda s celým dvorem ( v květnu 1420, zpráva kronikáře Vavřince z Březové), než byl do základů zničen vojskem pražanů. Ani Karel IV. nebyl sto odolat kouzlu staroboleslavských lesů, ideálních k lovu, jak dosvědčuje záznam rožmberského archiváře Václava Březana o sporu pánů z Rožmberka, poručníků nezletilého dědice brandýského panství Petra z Michalovic, s Karlem IV., který chtěl v roce 1356 zdejší les navrátit koruně. Došlo i na zbraně, ale brzy byl spor narovnán smírem, zapsaným v dvorských deskách. O císařových cestách do labských lesů svědčí i nedávné objevy při těžbě písku na Labi nedaleko Toušeně, dubové piloty z doby Karla IV., které nesly haťové cesty v bažinatých místech. Ostatně, svědectví o staroboleslavských pobytech podává císař sám v jedenácté kapitole životopisu Vita Caroli: „Když pak jsme přišli do Čech, přihodilo se, že jsme přijeli ze Staré Boleslavě do Toušeně, a když se nás počal zmocňovati spánek, připadlo na nás usilovné přemýšlení o tomto čtení z evangelia: Podobno jest království nebeské pokladu skrytému na poli, které se čte na den sv. Ludmily…“ Návštěvy Karla IV. ve Staré Boleslavi jsou zaznamenány v letech 1338, 1351 a 1363. Kronikář Beneš z Veitmile připomíná, že roku 1350 …Karolus dotavit missam cantandam ad tumbam sancti viri …Karel IV. zřídil nadání na každodení zpívanou mši nad hrobem světcovým. Jak dlouho staroboleslavská kapitula tento královský závazek plnila, není známo, nicméně roku 1354 tu vykonal arcibiskup Arnošt z Pardubic rozsáhlou vizitaci a kolegiátní kapitula sv. Kosmy a Damiána dostala nová statuta, určující zevrubně její řád, funkční obsazení i povinnosti jejích členů. V zemských deskách bylo zapsáno, že o její příjmy se mezi léty 1356-1360 staral i sám král. Nemalou investici znamenaly stavební úpravy bazilky sv. Václava, jak napovídá bohatě profilovaný gotický portál později zazděného vchodu, objevený v roce 1900, gotické konstrukce jižní věže se sochou archanděla Gabriela i veliké, původně gotické okno v průčelí baziliky. Tyto náročné úpravy musely být provedeny před vypálením Staré Boleslavi husity a v době klidné a příznivé, nejsíše tedy na sklonku vlády Karla IV. V roce jeho smrti 1378 bylo zřejmě dokončováno i ohrazení posvátného okrsku Staré Boleslavi kamennou zdí se dvěma branami – část zdí a jedna z bran jsou zachovány podnes a jsou kamennými svědky přízně a úcty, kterou císař a král Karel IV. ke Staré Boleslavi choval.

 

Karel IV. byl čtyřikrát ženat – poprvé s Blankou z Valois, sestrou francouzského krále, s níž měl dvě dcery, Markétu a Kateřinu, podruhé s Annou Falckou, s níž měl syna Václava ( krále Václava IV.). Třetí Karlovou ženou se stala Anna Svídnická, která mu porodila děti Alžbětu a Václava, a čtvrtou pak Alžběta (Eliška) Pomořanská, s níž zplodil Annu, Zikmunda (krále Zikmunda Lucemburského), Jana Zhořeleckého, Karla, Markétu a Jindřicha. Karel IV. je pohřben v královské hrobce, kterou nechal zbudovat v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.

Jako byl Karel IV. potomkem Karla Velikého a českého knížete Bořivoje I. Přemyslovce, tak i současní panovníci evropských monarchií – Belgie, Dánska, Nizozemska, Norska, Španělska, Śvédska a Velké Británie – odvozují svůj původ od Karla IV. Jeho potomky jsou i vládci knížectví Lichtenštejnska, Monaka a samozřejmě Lucemburska. Potomky Karla IV. jsou také členové vládnoucích rodů monarchií, které postupně z mapy Evropy zmizely – bylo jich celkem 17, mezi nimi světové mocnosti – naše Rakousko-Uhersko, Rusko, Německo ( Bavorsko, Prusko, Sasko) a Francie.

Potomky krále Karla IV. můžeme občas i potkat v ulicích Prahy a dalších našich měst, kde jsou doma. 60 rodů staré české zemské šlechty je s Karlem IV. příbuzensky spjato, z nejznámějších Schwarzernbergové už ve 12. generaci a Lobkowiczové v 11. generaci, Czerninové z Chudenic ve 14. generaci, a také Kinští, Mensdorff-Pouilly, Bořek-Dohalský, Daczický z Heslova, Kolowrat-Krakowský, Dobřenský z Dobřenic a další.

Karel I. Rakouský

100. výročí nástupu na trůn českých králů

Na samém konci tisíciletí královských dějin zemí Koruny české, výstižněji zemí Koruny svatováclavské, stojí blahoslavený Karel I. Rakouský (1887-1922). Dne 21. listopadu 1916, v den úmrtí Jeho apoštolského Veličenstva Františka Josefa I., stal se arcivévoda Karel František Josef vladařem Rakousko-Uherské monarchie, tedy císařem rakouským a českým a uherským králem vedle dalších titulů, které se k vladařskému majestátu vztahovaly. Karel byl prvním toho jména jako císař rakouský, v řadě českých králů byl Karlem III. a jako Karel – Károly IV. v pořadí zasedl na trůn království uherského. V Budapešti byl korunován 30. prosince 1916, ale svatováclavskou korunu českých králů v Praze přijmout nestihl. Přesto si roce 2016 připomínáme i 180. výročí poslední pražské královské korunovace – 7. září 1836 tu byl korunován Ferdinand V. Dobrotivý. Karlovy neuskutečněné korunovace svatováclavskou ostatkovou korunou můžeme dodnes jen litovat, jak s ohledem na krále Karla samého, tak vzhledem k českým zemím, ačkoli o státoprávní legitimitě převzetí vlády není pochyb – korunovace byla především duchovní slavností, aktem římskokatolické církve.

Našinec na trůně

Je zajímavé sledovat cesty následnictví v panovnické linii, vedoucí od Přemyslovců k Habsburkům. Oba královské rody se v ní spojily ve svazku Guty Habsburské s králem Václavem II., z něhož se zrodila Eliška, poslední Přemyslovna (1292-1330), dále v manželství Alžběty Lucemburské (1409-1442), vnučky Karla IV. s Albrechtem II. Habsburským (1397-1439), a znovu v manželství jejich vnučky Anny Jagellonské (1503-1547) s Ferdinandem I. (1503-1564), roku 1526 zvoleným českým králem. V případě posledního českého krále Karla I. je pozoruhodná i přímá příbuzenská linie, spojující Karlovu matku Josefu, princeznu saskou, s českým králem Jiřím z Poděbrad: jeho dcera Zdeňka se vdala za saského krále a byla tedy Karlovou pra…prababičkou, tedy i král Jiří Poděbradský byl pra…pradědečkem Karla I. V tomto kontextu je slabomyslnost dějepisného označení Habsburků za cizáky na českém trůně evidentní – ostatně, pokrevními svazky jsou provázány všechny evropské královské i šlechtické rodiny. Arcivévoda Karel, prasynovec císaře Františka Josefa I., se stal následníkem trůnu 28. června 1914, kdy spolu se svou chotí byl v Sarajevu zavražděn jeho strýc, František Ferdinand d´Este. Protože děti Františka Ferdinanda, pocházející z nerovnorodého manželství s hraběnkou Žofií Chotkovou, byly z následnictví vyloučeny, Karel by byl podle všech předpokladů v budoucnosti jako nástupce Františka Ferdinanda na trůn monarchie zasedl, ovšem mnohem později a pravděpodobně i v klidnějších dobách. Na sklonku roku 1916 však musel převzít vládu a odpovědnost v zemi uprostřed I. světové války, strašné války, kterou nerozpoutal a nechtěl.

Císař míru

Ve válečném projevu, zachyceném v autentickém záznamu, můžeme slyšet císaře Karla mluvit ke svým vojákům o míru. Jako jediný z předních evropských politiků byl Karel osobně účasten bojů na ruské i italské frontě a touto otřesnou zkušeností byl hluboce zasažen. Mír se stal hlavním cílem jeho vlády. Ve snaze o jeho dosažení neváhal riskovat vlastní bezpečí. Veden křesťanským soucitem usiloval zmírnit utrpení vojáků i strádání civilního obyvatelstva. Po nástupu na trůn obnovil ústavní pořádek, činnost parlamentu a 2. července 1917 rozsáhlou amnestií osvobodil politické vězně, mezi nimi přední české politiky Kramáře a Rašína. V institucionálním řešení sociálních otázek státu předběhl svou dobu – Rakousko jako první země světa mělo od roku 1917 ministerstvo sociálních věcí a následně i ministerstvo veřejného zdraví. Marné však bylo volání českého poslance Staňka: Máme lidového císaře! Po dvou letech úsilí přesvědčit válčící strany o nutnosti bezpodmínečného míru a ulehčit lidem v utrpení stál císař Karel před rozpadem státu, o jehož významu a důležitosti uprostřed Evropy byl přesvědčen. Válečná bída obyvatel monarchie přerostla v socialistickou revoluci a vyhrocený nacionalismus se stal účinným prostředkem k rozbití monarchie, společné vlasti 40ti miliónů lidí z desíti národů. Císař Karel dohlédl budoucí tragický dopad dějinného převratu, ale nemohl mu zabránit ,: udělal alespoň vše proto, aby rozpad monarchie proběhl bez dalšího krveprolití. Pak byl vyhnán ze své vlasti do exilu, odkud ještě bránil připojení německy mluvící části Rakousko-Uherska k Německu a uposlechl výzvy, aby svým návratem na trůn zabránil občanské tragedii v bývalých Uhrách, ačkoli dobře věděl, že znovu riskuje svou budoucnost i život. Neuspěl, protože odmítl ohrozit život dalších lidí a Evropa šla nezadržitelně vstříc svému příštímu osudu, další válce a ničivému sevření dvou totalit, před jejichž nebezpečím s velkou prozíravostí varoval. Ve vyhnanství na ostrově Madeira, vyčerpaný a bez prostředků, završil svou oběť povolání státníka a politika, které chápal v nejlepším a úplném slova smyslu jako službu lidem, svým národům. Zemřel v utrpení 1. dubna 1922, předčasně v nedožitých pětatřiceti letech, v kruhu své rodiny.

Náš arcivévoda

Císařovna Zita pak sama zabezpečila výchovu a vzdělání jejich osmi dětem a do konce svého dlouhého života (1892-1989) vzpomínala na pobyt v Brandýse, na jedinou dobu společného štěstí. Arcivévoda Karel přijel do Brandýsa nad Labem v roce 1908. Bylo mu právě jedenadvacet let, měl za sebou dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze a byl povolán do Staré Boleslavi k vojenské službě v hodnosti nadporučíka dragounského regimentu č.7 vévody Lotrinského, kde se stal velitelem 5. eskadrony. Bydlení měl zajištěno na brandýském zámku, neboť jeho majitel, vzdálený strýc arcivévoda Ludvík Salvátor z rodiny toskánských Habsburků, tou dobou setrvával na svých mallorských statcích a na své jachtě při cestách po Středomoří. V zápisech kronik, ve filmových záběrech, na fotografiích a v paměti zdejších lidí zůstaly uchovány vzpomínky na Karlův brandýský pobyt. V listopadu 1911 arcivévoda Karel do Brandýsa přivedl i svou novomanželku Zitu Bourbonsko – Parmskou. Na třicet tisíc lidí (!) se tehdy v Brandýse sešlo k uvítání. Vysoký pár vedl v Brandýse spokojený život – ve městě i v okolí byl arcivévoda Karel populární osobností, mluvil česky a rád se stýkal s občany, nezištně pomáhal, když bylo třeba. Není tedy divu, že tu byl oblíben a nazýván „náš arcivévoda“. Zjara 1912 byl pluk sedmých dragounů převelen do posádky Kolomyje v Haliči. Karel v sedle a Zita v kočáře se rozloučili s milovaným Brandýsem a za velké nepohody cestovali šest týdnů až na tehdejší rakousko-ruské hranice, na území dnešní Ukrajiny. Do Brandýsa se však každoročně vraceli, na krátké dovolené i k oficiálním návštěvám. Arcivévoda Karel se v roce 1913 zasloužil o vznik českého gymnásia v Brandýse nad Labem, které neslo jeho jméno, a v roce 1917 z dědictví po Ludvíku Salvátorovi zakoupil do osobního vlastnictví brandýský zámek. K poslední návštěvě Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi přijel Jeho Veličenstvo císař s rodinou v srpnu 1918.

Panovník a světec

Už v roce 1923 podal Wilhelm Miklas, příští rakouský prezident, podnět k blahoslavení císaře Karla. Pro slušné lidi v celé bývalé monarchii nebylo jednoduše možné zapomenout na  posledního panovníka a jeho přetěžký úděl, v němž jako člověk obstál bez úhony. Francouzský spisovatel Anatol France o něm řekl: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho“. V roce 2004 sv. papež Jan Pavel II. prohlásil císaře Karla blahoslaveným. Padesát let trvalo přísné prověřování jeho úmyslů a činů, než byl povýšen ke cti oltářů – jako osoba veřejná, panovník neochvějně dbalý křesťanské morálky a sociální sounáležitosti s bližními, jako otec rodiny. Karel I. tak vstoupil, po sv. Václavu jako druhý z českých panovníků, do pantheonu českých světců. V naší národní historii ho přesto potkáváme jako osobnost dosud málo známou, neboť byl osobou nepohodlnou 1. republice stejně jako následujícím totalitním režimům. Dnes, po sto letech, svého posledního krále teprve objevujeme, drama jeho osudu nás oslovuje a jeho mírové poselství se nás dotýká. Blahoslavený císař Karel je aktuálním člověkem a světcem moderní doby. Pro české dějiny je více než symbolické, že Brandýs nad Labem a zvláště poutní Stará Boleslav byly v Čechách jeho domovem. Proto mu – a nejen tady – náleží plná úcta všech, kteří jako on hledají dobro ve světě.

Milan Novák

Karel I. z milosti Boží císař rakouský, apoštolský král uherský, král český, dalmatský, chorvatský, slavonský, haličský, lodoměřský, illyrský a jeruzalémský král, arcivévoda rakouský, velkovévoda toskánský a krakovský, vévoda lotrinský, salcburský, štýrský, korutanský, kraňský a bukovinský, velkokníže sedmihradský, markrabě moravský, vévoda horního a dolního Slezska, modenský, parmský, piacenzský a guastellský, osvětimský a zatorský, těšínský, friulský, raguszský a zarský, okněžněný hrabě habsburský a tyrolský, kyburský, gorizijský a gradišský, kníže tridentský a brixenský, markrabě horní a dolní Lužice a Istrie, hrabě z Hohenembsu, Feldkirchu, Bregenzu, Sonnenbergu, pán v Terstu, Cattaru a na windišské marce, velkovojvoda Vojvodiny srbské etc. etc.

 

Literatura: Karel IV.( překlad K. Hrdina ), Eva Demmerle, Jan Drocár, Jan Galandauer, Justin Václav Prášek, Milan Novák


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2020  |  O nás