Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

POMNÍK MARŠÁLA RADECKÉHO V PRAZE

 co bylo?

V sobotu 13.11.1858 byl odhalen na Malostranském náměstí.

V pátek 16.5.1919 byla socha maršála odstraněna.

Pátkem 17.11.1989 vznikla naděje na obnovu pomníku.

Ve čtvrtek 13.11.2025 naděje po 36 letech stále ještě trvá.

a co bude?

V pondělí 2.11.2026 maršálovo 160. výročí narození 

Jan Josef Václav hrabě Radecký z Radče *2.11.1766 Třebnice u Sedlčan † 5.1.1858 Milán

♣♣♣

.
Nevím co ještě brání začít už s praktickým návratem pomníku Josefa Václava Radeckého bratrů Maxů na pražském Malostranské náměstí. Bylo by bolestné
si připustit, že síla úřednického šimlu v podobě jakýchsi administrativních zádrhelů opět vítězí a obnova pomníku se zase posouvá. Zbývá ještě rok času a bylo by ostudné prošvihnout nejzašší důstojný termín vrácení pomníku k pondělí 2.11. 2026. Josef Václav hrabě Radecký bude mít 160. narozeniny a možná, že by si k nim i něco přál. Vráťme mu pomník. Nárok na důstojný dárek nejen od svých současníků, ale i od dnešních generací si za svůj 91letý život „vybojoval“ mnohokrát. Takže pokud je snad vše potřebné schváleno, vy odpovědní směle čiňte a chybějící razítka čile doplňte. Protože my všichni těšící se na ten okamžik, se chceme za rok na Malostranském náměstí sejít. Slavnostně vyšvihnutí si projevy vyslechnout a hymny českou a císařsko-královskou spolu zazpívat. Poslechnout a řádně si zatleskat v rytmu nejslavnějšího díla Johanna Strausse st., Radeckého pochodu, který nechybí ani jeden rok jako závěrečné vyvrcholení tradičního Vídeňského Novoročního koncertu, ale je znám v mnoha dalších a dalších provedeních. Když zde uvedené verze kliknutím shlédneme a poslechneme, bohužel zjistíme, že pochod, který byl složen k poctě českého šlechtice, silně potřebuje nějakou oficiální českou verzi. Slibme si, že to napravíme a v listopadu 2026 na Malostranském náměstí ji už uslyšíme.
Bude se k ní podávat oblíbený vídeňský řízek, který pro nás náš vojevůdce Josef Václav hrabě Radecký z Radče objevil až v Itálii.

Na fotografiích působí pomník monumentálně. Na jeho vrcholu se opírá o vítězný prapor maršál Josef Václav Radecký z Radče, označovaný za „geniálního stratéga“. Bojoval proti Turkům i Napoleonovi.

♣♣♣

Pomník maršála Radeckého z Radče (staročesky Radetzského z Radtze) byl odhalen v sobotu 13.11.1858 jako vůbec první pomník tohoto českého vojevůdce. V letech 1858-1919 poté stál v
místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky (Grömlingovský palác). Z druhé strany stojí palác Kaisersteinský, který byl svého času také v majetku rodu Radeckých z Radče. Po zboření brány v Karmelitské ulici a  zavedení koněspřežné dráhy (1900) se musel pomník asi o pět metrů přesunout.

Jeho stavebníkem byla Krasoumná jednota, součást Společnosti vlasteneckých přátel umění, předchůdce Národní galerie. Tato Jednota byla založena roku 1835 jako zemský spolek pro  podporu výtvarného umění a třetinu jejích členů tvořili členové české zemské šlechty. Podle stanov byla jedna pětina příjmů Jednoty odváděna do Veřejného fondu a rezervována na přímou podporu umění. Tak fond umožnil Jednotě kromě jiného financovat i některé filantropické projekty, jako byla malířská výzdoba Belvederu, kaple sv. Anny v Katedrále sv. Víta, nebo pomníky Karla IV. na Křižovnickém náměstí a maršála Radeckého na Malostranském náměstí.

Přípravy postavení pomníku byly zahájeny ještě za Radeckého života, odhalení pomníku
v listopadu 1858 se už vojevůdce nedočkal, zemřel téhož roku v lednu. Odhalení pomníku se ale zúčastnili tehdejší nejvyšší představitelé, v čele byl císař rakouský a král český František Josef I. (*18.8.1830 † 21.11.1916) a jeho choť Alžběta zvaná Sisi (*24.12.1837 † 10.9.1898). Byli tehdy „mladí a nadějní“ ve věku 28 a 21 let a čtyři a půl roku po svatbě. Předpokládám, že pomník tehdy odhalovali s předpokladem, že na místě bude stát na „věky věkův“.

Nejdéle vládnoucího českého krále a jeho i dnes populární choť, pomník opravdu přežil a těsně před svými 60. narozeninami přežil i převratový 28. říjen 1918. Následující rok však už ne. Na svém místě v roce 1919 vydržel jen do 14. května, kdy byly zahájeny práce na jeho odstranění. O dva dny později následovalo odmontování maršálovy sochy, která byla uložena do Lapidária Národního muzea a v roce 1921 byl odstraněn i kamenný podstavec.

Samotnou sochu maršála Josefa Václava hraběte Radeckého a její setrvání na pražském Malostranském náměstí tak můžeme osadil „životopisnými daty“: *13.11.1858 † 16.5.1919.

♣♣♣

Opravdu nevím, proč si tehdejší bořiči pomníků k zahájení akce u Radeckého vybrali právě 14. květen. Jde totiž o den narození císaře římského a 11. krále českého Karla IV. v roce 1314. Neznámé jim to datum asi nebylo, protože uplynulo jen pět let od chvíle, kdy se v roce 1914 připomínalo 600. výročí narození Otce vlasti. Připomínám zde Karla IV. i s jeho tituly i když vím, že se asi dopouštím čehosi nezákonného. Stále totiž platí zákon 61/118 Sb. z 10.12.1918, kterým se zrušují šlechtictví, řády a tituly. Byl náš „Největší Čech“ tedy šlechticem? Byl nositelem císařského a královského titulu? Byl. Tedy i Josef Václav hrabě Radecký z Radče byl šlechticem a hrabětem? Jistěže. Oba byli šlechtici a oba měli své tituly. My jsme jim to tedy přijetím zákona v roce 1918 všechno zrušili…???

Pokud ano, zrušili jsme tím maršálu Radeckému všechna vyznamenání a řády. A že jich bylo a z mnoha zemí. Nic mu nebyla platná úspěšná vojenská kariéra, nic nepomohlo označení rodilého českého šlechtice, významného velitele, stratéga, politika a vojenského reformátora za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století? To stačí půlhodinová sešlost nových poslanců a šmik – co staletí platilo, najednou neplatí? Co všechno se dá tak jednoduše zrušit? To bychom si asi měli dávat pozor i dnes. Naši nově zvolení poslanečtí zástupci budu zase spěchat na oběd a rychle schválí nějaký další nesmysl? Něco velkého. Na Slovensku možná uzákoní, že země je placatá, my bychom mohli zrušit všechno, co bylo před námi. Ne?  Aby se tím potomci potom museli potýkat „na věky věkův“. Tak po bolševicku: Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to zase jako vždycky?

Jímá Vás hrůza, vyrazil Vám na čele studený pot? Proč? Mě při tom psaní taky. Ale myslím si, že to není nereálné. Máme v nově zvolené dolní komoře českého parlamentu jedince, které by něco podobného napadnout mohlo. Patří momentálně k většině, tak proč ne, jakýpak  problém? Nebylo by fakt jednodušší ten precedentní zákon k podobným „dobře myšleným“ z roku 1918, už raději zruši? ? Už ho necháváme kvést 107 let, snad by to mohlo stačit. Pro povzbudení k takovým počinům, můžeme novým poslancům tady dole připomenout, jaká vyznamenání by Josefu Václavovi Radeckému virtuálně zase vrátili. A taky jeho pomník zase vrátili na Malostranské náměstí. To je práce, to je práce (povzdech). Ach ta demokracie. Myslíte, že by se tací podobní poslanci třeba do zemských sněmů před rokem 1918 dostali?

Nejvíce z výše uvedených řádů a vyznamenání získal Josef Václav Radecký určitě v Bitvě národů u Lipska, největší a rozhodující bitvě napoleonských válek (16.-19.10.1813). Postavilo se v ní proti sobě více než 600 tisíc mužů, především Francouzů, Rusů, Prusů, Rakušanů, Čechů, Poláků, Švédů, Britů, Sasů… není těžké pochopit, proč právě „Bitva národů“. Pod rakouským praporem bojovaly tehdy i tisíce vojáků z Čech a Moravy, včetně velitelů.

Protinapolenským koaličním vojskům (s výjimkou ruských) velel Karel I. Filip kníže Schwarzenberg (*1771 † 1820) a autorem spojeneckých plánů byl náčelník jeho štábu Josef Václav hrabě Radecký z Radče (*1766 † 1858). Rakouskému dělostřelectvu velel vrchní velitel rakouského dělostřelectva generálmajor Josef baron Smola (*1764 † 1820), Ferdinand Antonín hrabě Bubna-Litic (*1768 † 1825) stál v čele 2. lehké divize a v dalších funkcích velitelů sborů nebo jiných větších svazků působili další čeští šlechtici jako Jan Josef hrabě z Klenového a Janovic (*1758 † 1819), Jeroným hrabě Colloredo-Mansfeld (*1775 † 1822), nebo bratři Alois Gonzaga (*1780 † 1833) a Moritz (*1775 † 1819) Liechtensteinové.

Bitva národů u Lipska, říjen roku 1813:  Josef Václav hrabě Radecký z Radče sedí na koni prví zleva, třetí zleva je Karel I. Filip kníže Schwarzenberg a patý zleva v modré uniformě Ferdinand Antonín hrabě Bubna-Litic. Naproti nim stojí ruský car Alexander I., rakouský císař, český a uherský král František I. a pruský král Fridrich Vilém III.

♣♣♣

Po datu „úmrtí“ Radeckého malostranského pomníku nastalo vakuum mnoha a mnoha let, kdy i jen pomyšlení na jeho obnovení bylo možná trestné i když nějaké pokusy o jeho obnovení byly (1922). Tak jako od mnoha a mnoha dalších, dříve nepředstavitelných náprav všeho možného, přinesl možnost svobodného rozhodování rok 1989. Určitě i v navracení dříve nevyhovujících sousoší a soch na původní místa. I když i to byl a je často lítý boj. Pomiňme teď navracení soch Masaryka a připomeňme si v Praze dva „případy“, počínající před ním, ještě za dob královských.

Téměř idylicky hladce se vrátila do niky Krannerovy kašny v parku na Smetanově nábřeží jezdecká socha Františka (II.) I. (*1768 † 1835). Jde o novogotickou památku z let 1845-1850, jejímž architektem byl Josef Kranner, spolutvůrce dostavby katedrály sv. Víta a sochařem, stejně jako u pomníku maršála Radeckého, Josef Max. Původní jezdecká socha panovníka byla z památníku v roce 1919 odstraněna a při návratu v roce 2003 nahrazena odlitkem. Také František byl držitelem mnoha titulů, které bychom asi neměli uvádět – apoštolský král uherský, král český, chorvatský, dalmatský, slavonský, haličsko-vladimiřský, lombardsko-benátský, arcivévoda rakouský, vévoda milánský, vévoda lucemburský, hrabě flanderský etc. Byl také prvním i posledním držitelem dvou císařských korun – do roku 1806 byl zvoleným císařem římským, od roku 1804 dědičným císařem rakouským.

♣♣♣

Navracení kopie mariánského sloupu na Staromětské náměstí již tak klidné nebylo. Původní sloup z roku 1650, posvěcený roku 1652, byl zničen brzy po vzniku Československa. Snahy o obnovení mariánského sloupu započaly sice bezprostředně po jeho odstranění, ale až po roce 1989 se díky finančním darům a práci dobrovolníků podařilo zhotovit rekonstrukci
sloupu a vrcholové sochy. Historická symbolika památky a její návrat na Staroměstské náměstí od počátku vyvolávaly spory, obnova měla své zastánce i odpůrce mezi odbornou i laickou veřejností. Nakonec se ale vše v dobré obrátilo a sloup byl v letech 2020-2024 na původním místě nahrazen novodobou replikou.

♣♣♣

Ani v případě navracení pomníku Radeckého na Malostranské náměstí to nebylo a není lehké a jednoduché. Sice už v roce 1992 se ve Vojenském historickém ústavu konala mezinárodní vědecká konference, jejíž účastníci se shodli, že tak nádherné dílo by se mělo z lapidária Národního muzea vrátit do veřejného prostoru. Poté se ale nic nestalo, obvyklá praxe, vše jaksi vyšumělo. Intenzívnější snaha o vrácení pomníku zesílila opět kolem přelomu století a tisíciletí. Avšak až založením Spolku Radecký Praha v roce 2012, získala idea návratu pomníku na své místo, opravdu viditelného a věrného zastánce. Usiluje o „obnovení maršálova pomníku na Malostranském náměstí, kde by měl opět stát jako symbol nejen jednoho vojevůdce, ale také hrdinství a věrné služby všech našich vojáků, a především jako krásné umělecké dílo.“

V čele spolku stojí architekt a památkář Jan Bárta, který je také přesvědčen, že jedním z hlavních argumentů pro návrat pomníku je jeho vysoká umělecká hodnota. „Jde o úžasné dílo, které ve své době obdivoval celý svět. V řadě zahraničních publikací je pomník označován za jeden z nejpůsobivějších sochařských artefaktů poloviny 19. století v celé Evropě,“ připomenul nedávno v rozhovoru s Ivanem Březinou v článku „Vrátí se Radecký?“ v deníku Dnes.

♣♣♣

Hrabě Josef Václav Eusebius Antonín František Karel pocházel z vladyckého rodu Radeckých z tvrze Radče u Nového Bydžova ve východních Čechách, jehož prvním známým členem byl Přemysl z Radče ve 14. století. V 15. století se rod rozdělil do čtyř linií, z nichž tři v 16. a 17. století vymřely.  Zakladatelem čtvrté byl Kryštof, hejtman kouřimského kraje, jehož syn Jan Jiří (*1609 † 1691), hejtman vltavského a kouřimského kraje, byl v roce 1684 povýšen do panského stavu. Vlastnil Třebnice a Tvoršovice. Jeho synové rozdělili dočasně rod do dvou větví. Starší větev Kryštofa Ferdinanda (*1660 † 1724) vlastnila Uhřice a Mezilesí a vymřela v polovině 18. století. Mladší větev Petra Eusebia (*1678 † po 1719) držela Třebnice a Tvoršovice a pokračovala synem Václavem Leopoldem (*1704 † 1781), který v mládí bojoval v Itálii a byl v roce 1765 povýšen do hraběcího stavu. Měl dva syny, Petra Eusebia (*1732 † 1766) a Václava Ignáce (*1733 † 1805). Synem Petra Eusebia byl Josef Václav.

Čím vším si Josef Václav musel od svého narození v malé české vsi Třebnice u Sedlčan projít, kolik toho vykonat, kolik odvahy a statečnosti prokázat, než se z něj stala „celebrita.“ Dnes by s tím vším těžko vystačil, dnes se k úspěchu „dere“ jinak a jinými zbraněmi. Zas tak moc toho umět nemusíte. Je žádáno někde vícekrát zaskotačit, klobouček si frajersky posunout, se zvířátky si pohrát, s babkami poklebetit, občas přitom někoho nelevo či napravo pomluvit. To máme rádi, šiky voličů obdivujících takové chování se do houfů ženou a řadí sami. Rádi jsou opíjeni rohlíkem, už bez toho neumějí a nechtějí být. Když se k tomu tu a tam z éteru trochu zalže a hodně naslibuje, není co řešit.

V takové konstalaci kdekoli vždy vyhrává tato armáda místních konzumentů Potěmkinových vesniček. Jste-li od počátku na jejich straně, či je přímo řídíte, jste vítěz. Mnozí tomu sice říkají marketingová strategie, ale myslím si, že je to stále staré osvědčené opíjení rohlíkem.  Žijeme v mírném pásmu, tak to stačí, někde mezi temperamentnějšími občas nahromaděné problémy řešil státní převrat.Ale už to není, co bývalo, takto rázných řešení ubývá. Ach ta demokracie. Vždy je jich víc. Ejhle, i kde jaké hranolce se vyplatí tajtrdlíkování, protože to funguje, už je nahoře a konečně rozhodovat kam penízky nás všech dát. I tak se lze touženou celebritou stát.

Vraťme se ale k Radeckému. Asi určitě i tací lidé rozhodují i o tom, jak naložit i s naší historií. A to je zlé. S takovým docela strašidelným a varovným poznáním myslím docela koresponduje zavěr nedávných slov heraldika, genealoga a teologa Petra Nohela. „Sláva Radeckému a konec zapšklé šedé malosti. My jsme snad jediný národ, který zpochybňuje svoje vlastní hrdiny. Pak se není čemu divit, že máme problém hledat vzory a obecně krizi autority.“

Svůj názor už v loňském roce při výročí maršálových narozenin připojil i principál a herec Jan Hrušínský. „Zajímavá věc: Čeští vlastenci brojí proti obnovení pomníku českého vojevůdce Josefa Václava Radeckého z Radče. Nechtějí ani slyšet, že by český hrdina Bitvy národů u Lipska, měl na Malostranském náměstí znovu svůj pomník, v jehož stínu psal Neruda své povídky. Ne! Správný vlastenec chce pomník sovětského maršála Koněva! Chce ruský mír! Je to stejné, jako když naši vlastenci bojují proti euru. Z vlasteneckých důvodů chtějí tradiční českou korunu! Tu korunu, kterou nám zavedl císař František Josef I. Rakousko-uherskou korunu chtějí, sochu českého vojevůdce ne, protože byl Rakušák. Bože můj. Už aby byl Radecký znovu na svém místě.“

Poslední věta se vzhledem k rýsující se zřejmé budoucí situaci jeví jako nejdůležitější a všichni bychom měli zkusit, každý na svém „válečném poli“ udělat vše co můžeme, abychom daného cíle dosahli – Radecký na svém místě.

♣♣♣

TAK V LISTOPADU 2026 NA MALOSTRANSKÉM NÁMĚSTÍ POD SOCHOU MARŠÁLA RADECKÉHO

NASHLEDANOU

♣♣♣

P.S.
Postskriptum/po napsání, dříve česky také douška

Jak se mi při psaní článku a hledání podkladů pro něj zdálo, že by snad už nic nemělo bránit navrácení pomníku na Malostranské náměstí, včera (13. listopadu) jsem se dozvěděl, že je zase všechno trochu jinak. Ale pořádně jinak. Na výročním setkání, které Spolek Radecký Praha každoročně pořádá ve výroční den odhalení Radeckého pomníku, předseda Ing. arch. Jan Bárta informoval o novinkách. Hned bylo zřejmé, že projekt opět uvízl, tentokrát doslova „někde, neznámo kde“. Chtěl tím přítomné upozornit, že tentokrát opravdu neví, co a zda vůbec, se teď a v nejbližším budoucnu bude s vrácením pomníku dít. Další průtahy !!!

Tentokrát je způsobuje překvapivě negativní stanovisko Národní galerie k úmyslu místo originálu pomníku, umístit na náměstí jeho kopii. Kopie je prý příliš drahá, má se tam umístit originál. Tím se  ale staví všechno na hlavu. Uctihodná instituce určitě ví, že orginály se na „místo činu“ nevracejí. Zůstávají v depozitářích, na plac putují kopie. Podle zákona. Je to tedy vůbec možné? Originál se vrátit nemůže a s kopií my nesouhlasíme. Proč tak Národní galerie činí, když určitě ví, že to celý projekt úplně zmrazí? To prosím činí instituce, která se kdysi zrodila ze Společnosti vlasteneckých přátel uměním. Její součástí byla i Krasoumná jednota, která byla stavebníkem pomníku Josefa Václava Radeckého z Radče.

Výroční setkání Spolku Radecký		v Národním technickém muzeu.

Zdálo se, že snad už nic nebrání návratu pomníku maršála Radeckého na Malastronské náměstí. Sice ne na původní místo, na tramvajové refýži už být nemůže, protože tam už tolik místa není a taky už je pod povrchem položeno příliš mnoho různých potrubí a kabelů. Jak ale ukazuje vizualizace, měl pomník zdobit plochu před lety zrušeného parkoviště před Profesním domem. No nevypadá tam báječně? Foto Václav Hájek.

Deset let už uplynulo od chvíle, kdy v soutěži na revitalizaci Malostranského náměstí zvítězil projekt ateliéru architekta Václava Hájka. Od té doby různá vedení města jen slibují, že se asi o stomilionovou investici postarají, zatím se však nic neděje. Proč? Odpověď vedoucí odboru právní podpory pražského magistrátu Rudolfa Kramáře z 18.7.2024 byla stručná. V článku Petra Janiše „Proč stojí revitalizace Malostranského náměstí? Není v rozpočtu,“ konstatoval, že minulé vedení města v listopadu roku 2022 zrušilo výběr zhotovitele. „V roce 2023 ani 2024 již stavba nebyla zařazena do rozpočtu hl. m. Prahy.“ Šup a je to. Stručné, jasné. Co dál, už neřekl.

Podle vítěze soutěže architekta Hájka je přitom vše připraveno. „Dokumentace na stavbu Revitalizace Malostranského náměstí je hotová a společné povolení je platné,“ sdělil v článku architekt.

♣♣♣

Musím se přiznat, že až na základě výše popsaných poznatků jsem (možná) pochopil, o co vlastně jde. Návratu pomníku brání teď nejvíce dva samostatné problémy. Není připraveno místo kam a podle včerejších informací není ani vrátit co. Originál nejde a kopie není schválena. Je to tak?

.
Našlo by se prý jedno rychlé řešení. Dvacet miliónů korun českých.
Nedáme to dohromady? Znovuoživovat své hrdiny je i dnes
a právě dnes pro každý národ přínosné.
.

Proč u nás ale proboha všechno tak nebetyčně dlouho
trvá a pak to stejně nejde?

Než si laskavý čtenář sám odpoví na výše položenou otázku, dovolím si ho ještě odkázat na dva jiné článek z Historické šlechty. Až se jejich obsahem prokouše (přiznávám, že píšu těžce, dlouze a složitě), tak mi snad dá za pravdu. V čem? Dřívější magistrální radní a jejich úředníci – ještě monarchistiščtí a prvorepublikoví – rozhodovali a činili potřebné kroky zdá se rychleji, ochotněji a s větším respektem a zaujetím k přáním a požadavkům svých voličů – Pražanů. Chtěli, aby byli spokojeni. Pražané to tenkrát také považovali celkem za samozřejmé, protože proto si své radní přece volili. Jako vše, mělo i toto své mouchy, ale…
když se chtělo, bylo brzy hotovo.

♣♣♣

Bývala tu lanová a tramvajová dráha i pohyblivý chodník

a

Postavme si na Letnou jezdící schody a rozhlednu

♣♣♣

Drocár Jan, 14. 11. 2025

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora