Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Postavme si na Letnou opět jezdící schody
a novou rozhlednu k tomu.

Aby Stalin, kterému jsme v roce 1953 postavili na Letné pomník, nebyl stále jediný, který si mohl z takové letenské výšky prohlížet Prahu.
V roce 2025 je už 72 let stále jediný, kdo se takovým pohledem mohl kochat. Nic nezměnil ani rok 1962, kdy jsme mu pomník zase zbourali.

Výzva ke změně.

♣♣♣

K 90. výročí zrušení prvního pražského eskalátoru
dne 27.8.1935

♣♣♣

VYJEĎME SI OD VLTAVY NA LETNOU

OPĚT POHYBLIVÝM CHODNÍKEM.

PODÍVEJME SE NA PRAHU

Z NOVÉ ROZHLEDNY.

.
Letenská strana Čechova mostu přes Vltavu. Odtud by nás na pláň mohly jako kdysi vyvážet jezdící schody. Tam nahoře stával Stalin
a jeho prázdném místě by se vůkol metronomu měla pro Pražany
a turisty postavit Letenská rozhledna. Mladší a modernější dvojče rozhledny Petřínské.
.

Bombasticky ohromného Stalina vystřídal skromnější metronom (Kyvadlo na Letné), za nímž by se v určitě skvěle tyčila Letenská rozhledna.

Schody ke Stalinovi na fotografii turistického blogu Turistický gurmán. Tam nahoře uprostřed zelené stráně, by měl jezdil hlavní oboustranný „eskalátor“. Pod ním níže by se podél schodiště vpravo jezdilo jezdícím schodištěm nahoru, vlevo podél stávajícího schodiště jezdícími schody zase dolů.

♣♣♣

Když se vracívám „z Prahy“ domů na Letnou, volím ve věku přesahujícím sedmdesátku, raději objízdnou tramvajovou alternativu. Nadšený z toho nejsem, ale co nadělám. Od Vltavy nahoru se po „stalinských žulových schodech“ na Letenský kopec už nevydávám, i když vím, že bych si tak cestu domů ke Stromovce přes Letenskou pláň zkrátil a ještě by to byla milá procházka. Vlastně mi ty schody, stojící zde v nezměněné podobě už desítky let, nikdy a také z lenosti příliš nevoněly. Teď už mi ale i hodně vadí. Jednak je už tak lehce jako dřív nevyjdu, jednak příliš připomínají dobu  dynamitem nakonec odstraněného diktátora a s tím spojenou nechutnou devótnost tehdejších mocných komunistických soudruhů. Ostatně samy schody svým současným celkem tristním stavem k výstupu ani příliš nelákají.

Na holém letenském svahu jsou dvouramenné schody nahoru ke Stalinovi dobře vidět i z dálky.

♣♣♣

Pražané kdysi měli luxus volby 

Pražané se před mnoha a mnoha lety mohli chlubit v tehdejším světě asi málokde vídanou atrakcí. Už na přelomu 19. a 20. století nemuseli od řeky Vltavy na letenskou pláň stoupat jen pěšky. Nedaleko dnešního Letenského tunelu se mohli sportovnímu výšlapu vyhnout a nechat se nahoru i vyvést. Pozemní lanovou dráhou resp. později pohyblivým chodníkem. Dostalo se jim „luxusu volby“, kterou pochopitelně vítali a rádi a často využívali.

Letenská lanová dráha

Lanovka měřila 108,97 metrů a překonávala výškový rozdíl 38,3 metrů. Pohyblivý chodník, kterým byla později nahrazena, byl 38 metrů dlouhý první krytý pražský eskalátor. Jeho jednotlivé stupně byly ze dřeva, ale dráha, po které místo lanovky dřevěný zázrak stoupal, byla železná. Chodník se sunul tempem volné procházky, odpovídal rychlosti lidské chůze. Pražanům přinášel jedinečný a dosud nepoznaný zážitek a oni ho tehdy právem považovali za symbol pokroku a modernosti.

Pohyblivý chodník vyvážel zájemce od Vltavy k Letenskému zámečku v letech 1926-1935.

Americký inženýr Jesse Wilford Reno (*1861 † 1947) si nechal svůj geniální vynález – eskalátor – patentovat v roce 1892. Zpočátku nebyl určen k praktickému použití, debutoval v roce 1897 v New Yorku jako zábavní atrakce. Autor ji nazval nakloněný výtah. Až o dva roky později Reno vytvořil první komerční eskalátor. Koncept pohyblivých schodů veřejnost zaujal a rychle se „šířil“. I když to chvilku trvalo, doputoval i do Prahy a v roce 1926 nahradil lanovku, která spojovala město s výletní Letnou už od roku 1891.

Pražané o luxus výběru zase přišli

V úterý 27.8.1935 ale pohyblivé schody pro havarijní stav svůj provoz ukončily a Pražané tak před 90 lety o vymoženost výběru při zdolávání Letenského vrchu zase přišli a ta situace trvá dodnes. Výšlap asi netrápí mladé, ale pro většinu starších to problém je. Chtějí-li se příkladně starší turisté, kteří právě proputovali město až na Staroměstské náměstí, podívat na stověžatou Prahu i z výšky nedaleké Letenské pláně, nemají už na vybranou. Pro výhled si nahoru musí vyšlápnout. Což mnohé z nich pochopitelně odradí, protože vlastní fyzické limity neošálí.

Přetížený Karlův most

Asi nejstarší fotografie mostu.

Když jsem byl kdysi tázán jak ulevit Karlovu mostu od turistů, napadl mě jen jeden „miniaturní a velmi nejistý“ způsob řešení. Jeho efekt velmi záleží na úspěšnosti spolupráce s turisty a toť věc nejistá. Milí a vítaní turisté by před návštěvou Karlova mostu měli nejen vědět, ale i vidět – kam jdou. Nejdříve si tlačenicí na mostě  osobně projít a pak ten mumraj shlédnout ještě jednou z výšky.

Takto kombinovaný dojem určitého „mostního nepohodlí“ se snad turistovi pocitově uloží do paměti a příště návštěvu mostu už  vynechá. Je tak třeba „rozbít“ statistiku, která prý dokládá, že turista navštěvující Prahu vícekrát, Karlův most nevynechá nikdy. Je mu nutné napovědět. »Karlův most jednou a dost«.

K tomu je ale třeba také více zpopularizovat turistické kolečko z Pražského hradu na Pražský hrad. Na této trase ale přibližně uprostřed zmiňovaná možnost se na Letnou nechat vyvést chybí a to mnohé odradí. Turisté obvykle po prohlídce Pražského hradu zamíří do podhradí prohlédnout si také nejstarší pražské čtvrtě Malou Stranu a Staré Město. Dolů sestupují po cestě, kterou dříve opačným směrem přijížděli čeští králové na Pražský hrad ke své korunovaci. Říká se jí proto Královská a patří do ní i Nerudova ulice, která od Pražského hradu vede dolu až na Malostranské náměstí. Odtud Mosteckou ulicí, přes Karlův most a uličkami Starého Města turisté doputují až na Staroměstské náměstí. Tam si podle mého soudu, ale už nejsou příliš jisti, kterým směrem se dál vydat. Většinou se tam proto nekontrovatelně rozptýlí.  Jen málokterý z nich se vrátí na Pražský hrad po nabízející se cestě přes Letenské sady. Průvodci trasu možná ani příliš nenabízejí, protože je opravdu hodně do kopce.

Procházku po pražském Karlově mostě nevynechá asi žádný turista. Foto Juraj Drocár.

Vltavská mostní kaskáda v popředí s Karlovým mostem. Foto Jaroslav Betka.

Detail Karlova mostu při pohledu z Letenských sadů. Foto Jaroslav Betka.

Návrat na Pražský hrad

Přitom cesta zpět na Pražský hrad přes Letenskou pláň není dlouhá a je zajímavá. Vede Starým Městem po luxusní Pařížské třídě, vlevo s několika synagogami a Starým židovským hřbitovem, vpravo s areálem Anežského kláštera. Poté turista přejde přes Čechův most na druhou stranu Vltavy pod letenský kopec. Po výstupu na něj se už šlape téměř po rovině se stále přítomným výhledem na Prahu. Od „Stalina“ kolem Hanavského pavilonu a nově vytvořeného letenského jezírka ke Kramářově vládní vile a přes Lávku Bořka Šípka do Chotkových sadů. Odtud pak kolem Královského letohrádku zpět k Pražskému hradu.

Cestou turista nemůže minout krásné vyhlídky na město. Hned na počátku nedaleko Hanavského pavilonu se určitě zdrží pohledem na Vltavu a mosty přes ní. Když pro něj přímo tady budou připraveny silné dalekohledy a Karlův most tak uvidí před sebou jako na dlani, na vlastní oči  se přesvědčí jakou mačkanici před chvíli na mostě sám absolvoval. Jak jsme si už řekli, snad se mu oba dojmy propojí a on příště už obrátí pozornost i k jiným památkám.

Problém s přetěžováním Karlova mostu trápil a trápí Pražany už dlouho. Odlehčit dopravě na Karlově mostě měla už Rudolfova řetězová lávka pojmenována podle korunního prince Rudolfa (1858 † 1889). Postavena byla mezi malostranským Klárovem a staroměstským tzv. Rejdištěm v letech 1868-1869, jako třetí pražský visutý most přes Vltavu. Sloužila bez větších oprav až do roku 1914, kdy ji nahradil most arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, který se dnes jmenuje Mánesův. Rudolfově lávce se říkalo také lávka Řetězová nebo Železná – jejíž vyústění na malostranském břehu dodnes připomíná název ulice „U Železné lávky.“ Na snímku je Karlův most druhý v pořadí.

Vím, že ve finále se asi nic moc nezmění a most se nadále bude pod návštěvníky prohýbat. Zkusit navrhnout jsem to ale chtěl, i kdyby vše mělo jednou vést třeba jen k nějakému dosud nevymyšlenému a nevyzkoušenému pokusu o jakési časové limitování počtu návštěvníků mostu.

Rudolfova řetězová lávka byla stavěna společně s železným visutým Mostem císaře Františka Josefa I., (na snímku), který tehdy komunikačně připojil k Praze Bubny a Královskou oboru. Byl lidmi nazýván Eliščin podle rakouské císařovny a české královny Alžběty (Sisi), manželky Františka Josefa I. Také tento most nesl za svou existenci vícero názvů – byl Štefánikův,  Janáčkův, Švermův a opět Štefánikův. U bubenského ústí na něj navazovala i lanová dráha respektivě pohyblivý chodník na Letenskou pláň.

♣♣♣

PODÍVEJME SE NA PRAHU Z NOVÉ ROZHLEDNY

Panorama, které uvidí turista z Letenské rozhledny při pohledu na střed města a vlevo od něj.

Pokud bychom chtěli dopravu na letenský vrch řešit a pokud bychom akceptovali i výše nabízenou varianu jak se na Letnou opět nechat i vyvést, bylo by dobré si odpovědět i na otázku, za čím vlastně vyvést? Předešlé řádky napovídají, že za výhledy. Protože co vlastně udělá člověk téměř pokaždé, když se vyveze někam do výšky? Obrátí se, podívá se zpátky dolů, chce vidět odkud vlastně přijel. Činí tak skoro automaticky.

Panorama, které turista uvidí z Letenské rozhledny při pohledu na střed města a vpravo od něj.

V našem případě ho vyveze pohyblivý chodník vedoucí přesně uprostřed stávajících schodů letenskou strání nahoru. Tam „pod Stalinem“ vystoupí, popojde si ještě o několik schodů výše a u metronomu se otočí. Co vidí? Prahu, překrásnou Prahu. Úchvatný pohled a není proto divu, že by chtěl vše vidět ještě z větší výšky. A ještě větší a ještě. Tuto ambici mu ale může naplnit už jen rozhledna. Žádná tam není? Tak si jí postavme, je rozhodně to nejlepší, co tam může stát. Je
neutrální, vášně nevyvolává a poslouží každému příchozímu stejně.

Když se chce, umíme

Místo pro novou letenskou rozhlednu se jak vidět nabídlo samo. Je to ten „plac“, kde stávalo největší skupinové sousoší v Evropě – Stalin a jeho „fronta na maso“. Jan Werich pomníku říkal tlačenice (nebo tlačenka?) a samotná čtvrť Letná byla tehdy docela trefně prý přezdívána Záprdelí. Nevinný letenský vrch se s následky této bombastiády potýká dosud. Stále uchováváme vše téměř v původním stavu – prý jako memento doby. Memento naší ostudy? Už samotná stavba byla velká ostuda, postavili jsme Stalinovi ten největší pomník v Evropě a to rozhodně k chlubení není.  Nač si ale tak dlouho připomínat, že jsme byli snad nejdevótnější z devótních. Nebuďme sebemrskačtí a hleďme k současnosti, nenásobmě své ostudy. Teď už začíná být ostudné, mít tam ošklivo kvůli mementu  zase tak dlouho. Opravdu „plac“ po Stalinovi není nic pěkného a mělo by se s tím začít něco dělat. Jeden metronom to nevytrhne. Ta stavba byla poplatná době, až běda, ale připomíná nám i jeden pozitivní moment toho všeho, pokud ale lze vůbec o něčem pozitivním v tomto směru

Stalin se díval na Prahu v letech 1955-1962.

mluvit. Když se chce, umíme „zralizovat“ i tak obludnou záležitost velmi rychle a i s patřičnou slávou. Pak se léta stydíme, ale to je teď jiná věc. Pomník z žulových kvádrů stál na rozsáhlé železobetonové
konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 metrů výšky, 12 metrů šířky, 22 metrů délky. Za prezidentské účasti Antonína Zápotockého bylo slavnostně odhaleno na prvního máje roku 1955. Stavba byla pro tehdejší komunistické pány důležitá tak, že neváhali před záhájením prací odstranit i nedaleko čerstvě postavený stadion fotbalového klubu SK Slavia Praha. Stál tam i dříve, ale v roce 1945 vyhořel a byl postaven znovu. Potom ale kvůli Stalinovu pomníku zase zbořen. Prakticky hned po svém dostavění. Zdá se to absurdní? Dnes ano, ale tehdy zřejmě ne.

Každopádně dívat se na Prahu z té výšky jsme poté Stalina nechali shlížet přes sedm let, v letech 1955-1962. Až po odsouzení jeho kultu v tehdejším Sovětském svazu, jsme se odvážně pustili do likvidace stalinských pomníků i u nás. I toho pražského, největšího. Už sice bez účasti prezidenta a pro jistotu v utajení. Což bylo kuriozní, protože odstřel dynamitem nelze neslyšet. První, částečný odstřel, se udál v úterý 6.11.1962, v předvečer tehdy jednoho z největších komunismus oslavujících svátků, když si to odečtu od roku 1917, muselo to být 45. výročí Velké říjnové socialistické revoluce. Pamatuji se na školní veršík k tomu:„sedmička červeně září v mém kalendáři.“ Tenkrát asi moc nezářila, byla pokryta prachem ze Stalina.

Plná likvidace celého toho pomníku ale trvala déle. Jeho osoud by mohl být dobrým vyrováním i pro činovníky všeho druhu v jakékoliv době… poklepávejte kladívky, poklepávejte, ale jen tam, kde jste si jisti, že Vás poklepávané alespoň přežije.

Když se ale nechce, umíme nepostavit nic i celá desetiletí

Umíme dlouhá léta nepostavit nic i na tak unikátním místě jako je Leteňská pláň. Několik nápadů  po likvidaci pomníku na „změnu stavu“ tu sice bylo, ale zřejmě obava z opakování podobné ostudy – postavení něčeho a následné bourání téhož – bránila a dosud brání novému využití místa. Váhání a nerozhodnost ale trvá už zase celou věčnost. Zanedlouho už těžko uvěřitelných 65 let nemá jedna z pražských dominant nijaké využití. Kromě od roku 1991, kdy se tam objevil někdy více, jindy méně se kývajícího metronom.

Pokud tedy nechceme prázdné místo nadále nechat napospas živelnému vývoji (opravdu se prosím zajděte podívat osobně, jak to vypadá, když se něco takového připustí), mělo by tam vzniknout něco (navrhovaná rozhledna) opravdu neutrálního, vášně nevyvolávajícího. Věc trvalá, která by tam „uměla“ za všeobecného souhlasu pobýt „na věky věkův“. Tedy přesně ten čas trvání, který věštila bájná kněžna Libuše potomstvu jí samé a Přemysla Oráče nad budoucí Prahou „jejíž sláva bude hvězd se dotýkati“.

Bájná kněžna Libuše vidí při své věštbě Prahu jako „město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“

♣♣♣

Do současné podoby rostla stověžatá Praha jedenáct století. Dnes je památkovou rezervací  UNESCO a pro svou krásu patří k nejvyhledávanějším městům Evropy i světa. Také pro své jistě
unikátní historické centrum s jedinečnými pohledy na panorama Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě. Nebojme se proto vše ještě osvěžit dalším, dosud neznámým  výškovým pohledem. Letenským. Nechceme přece, aby zrovna Stalin zůstal „na věky věkův“ jediným, kdo viděl Prahu z pomníkově vyvýšené letenské perspektivy. Postavme si na tom místě něco i pro nás. Něco vyššího než měl on. Rozhlednu.

Pohled na Prahu ze Seminářské zahrady na část Malé Strany, Letenské sady a Stalinův pomník.

.
Pražská Letenská rozhledna by měla být přiměřeně vysoká,
podobná starší kolegyni na Petříně. Jako její modernější dvojče
už designově předpřipravená.
.

Petřínská rozhledna		Fiktivní Letenská rozhledna

Lanovou dráhu a poté pohyblivý chodník tady kdysi ke své potěše i z praktických důvodů naši předkové od svých konšelů už měli a jde jen o to, dopřát totéž i nám všem, kteří v Praze žijeme dnes. Pokud současní radní návrat pohyblivých schodů podpoří a ještě vylepší o novou rozhlednu, rozhodnou tak o radosti pro mnoho a mnoho budoucích spokojených, celé generace spokojených Pražáků i turistů, obdivujících jejich město. Možná kdybychom se před lety tolik na Letenské pláni nezdržovali Stalinem, mohla Letenská rozhledna a k ní funkční Letenský pohyblivý chodník sloužit k užitku a spokojenosti Pražanům i mnoha jejím návštěvníkům už dávno. Ale vše se dá napravit.
Nejde tedy jako u Stalina o rozhodnutí na sedm krátkých let, ale na furtovní věky věků.
Po ruské okupaci v roce 1968 se jednotkou dočasnosti stal jeden furt.
Tehdy to naštěstí nevyšlo, teď by „na furt“ bylo vítáno.

Tak takto by vše mělo vypadat. Kopie Petřínské rozhledny na Letné, opravené stávající schody (na obrázku bílé) a uprostřed pohyblivý chodník nahoru k rozhledně. Luxus výběru tak bude občanům Prahy jejich radními navrácen a turisté ho určitě také rádi budou využívat.

♣♣♣

Kratinké výhledy z letadla, krátké z balonu, neomezené z rozhledny

Pohled na Prahu z balonu je nádherný, ale moc dlouho netrvá (foto dole Jaroslava Betky). I pohled přes Pražský hrad na část Prahy ( foto nahoře Jana Topiče z Mafry) je jen tak krátký, jak rychlý je balon. Ještě kratší je pohled z letadla. Naopak…

Když se turista po výstupu na Letenskou pláň otočí, uvidí krásné panorama Prahy (horní foto). Vidí stejné – jen trochu posunuté – panorama Prahy, jako turista, který se dívá z Petřína (dolní fota). Tam už se ale může dívat z rozhledny, na kterou se může nechat i vyvést. Vidí tedy z větší výšky a dál.

 

♣♣♣

Z nové rozhledny už zájemci uvidí vše, co chtěli. Uvidí zřejmě i to, o čem netušili, že by odtud mohli chtít vidět. Na rozhledně budou stát i blíže hvězdám, budou spokojeni. Zmínil jsem myslím dost důvodu proč stavět pohyblivé schody a rozhlednu na Letné, ale tím nejhlavnějším jsou předevšém spokojení lidé. Od toho si také volíme své radní, aby nás svými rozhodnutími posouvali k dalším a dalším projektům vedoucím ke spokojenosti svých voličů. Spokojení lidé – to je přece vždy a za každých okolností dobrý počin. Spokojení lidé jsou tou hlavní a neprolomitelnou hrází proti všem ke slovu se deroucím postojům a argumenům proti, proč to nejde. Takhle to opravdu vůbec nejde protože…. Památkáři, dopraváci, stavaři, historici, zásobovačí, vodohospodáři, kulturní pracovníci, příslušní úřednící nebo i jen ti příliš nemusející turisty en bloc, nedivím se kolik snesou argumentů proti. Ale třeba ne a bude stačit opravdu jen ten jediný velký – ti spokojení lidé a všichni rozhodující na svých místech udělají vše proto, ne aby to nešlo, ale aby to naopak šlo. Zapřemýšlí a ještě vymyslí co učinit, aby to šlo dokonce co nejrychleji. Čtyřice metrů krytého eskalátoru a parádní dvojče Petřínské rozhledny. Vyšší, modernější, určitě pohodlnější. To je dobrý skutek pro všechny. Obdarovávající má z dárku větší radost než obdarovávaný. Tak budeme mít nejen spokojené občany, ale i spokojené radní, po staru konšely. A my si je znovu zvolíme.

♣♣♣

Přidejme si k rozhledně na Letné i trochu historie

Jak jsme si již řekli, kněžně Libuši by jistě nevadilo, pokud se Pražané na své město, kromě Vyšehradu či Pražského hradu, Petřína nebo Žižkovské věže, budou moci dívat i z výšky dalšího obecně přístupného místa – Letné. Tak toho využijme a umístěme si tam někam, všem na očích,
i vzkaz bájné Libuše budoucím generacím.

No, občas jsme se poddali, staré mravy se dnes mnohým zdají směšné, o bratrovraždách ani nemluvě. Vzhledem k tomu bych si možná dovolil tesat jen první Libušinu větu, kterou snad nelze nijak porušit, či vlastním činěním znevážit. Aby ale potom nebylo heslo na tesání zase moc krátké, navrhuji mít v záloze na doplnění rodové heslo české šlechtické rodiny Bubnů z Litic. Rodiny, která měla s Prahou 7 i mnoho společného. Dům U Heřmana z Bubna na třídě Dukelských hrdinů, hned nedaleko Heřmanova ulice obojí po českém šlechtici Heřmanu z Bubna (*1536 † 1602),  který proslul především díky legendě o lvu, kterého si údajně měl přivézt s sebou z cest po severní Africe a který se později stal součástí rodového znaku (ulice Bubnova je také nedaleko Bílé hory, kde Jan z Bubna bojoval na straně českých stavů), ulice Bubenská a Bubenské nábřeží, nádraží Praha-Bubny. Jaké to bylo heslo? – Předky ctíce, sebe ctíme. Spojené provolání ke kolemjdoucím by pak dohromady znělo:

Mít taková slova stále na očích neuškodí.

♣♣♣

Historie patří k celé zemi i jejímu hlavnímu městu Praze neodmyslitelně.
Nedávno publikovaná informace, která toto suché konstantování jen potvrzuje:

Letecký pohled na Čechův most a letenský „plac“ po Stalinovi.

Stálo by za úvahu na letenský vrch kromě zmíněného Libušina vzkazu potomkům, umístit i symbol plynoucí historie – přesýpací hodiny. Od nepaměti jsou spolehlivým, opakovaně použitelným a poměrně přesným  časovým měřidlem. Od roku 1992 tu stojící metronom si bude dál svým někdy více, někdy méně se kývajícím tempem sledovat současnost naší země a přesýpací hodiny graficky časově doloží předcházející dobu knížecí a královskou. Ta je časově vymezena úmrtím první historicky doložené české kněžny sv. Ludmily v roce 921 a úmrtím posledního českého krále Karla III. (jako rakouského císaře Karla I.) v roce 1922 – tedy tisíc a jedním rokem (1001). Osobnosti, které tuto nikdy genealogicky nepřerušenou dobu české státnosti po staletí rámovaly, budou plynoucí čas pomocí přesýpacích hodin určovat.

♣♣♣

Daleko v pozadí v roce 1863 ještě téměř nedotčený letenský vrch na fotografii pořízené z chrámu sv. Víta. pohledem z chrámu sv. Víta na kostel sv. Jiří z roku 1863, v pozadí tehdejší podoba Letenského vrchu.

♣♣♣

Zde dole je možné se kliknutím ještě přenést do článku, pojednávající o historii Letenské pláně:

Bývala tu lanová a tramvajová dráha i pohyblivý chodník

♣♣♣

Drocár Jan, 26. 8. 2025

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora