Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Z PRAŽSKÉ HISTORIE:

VÝSTAVY, PRVNÍ ELEKTRICKÁ TRAMVAJ,

LANOVÉ DRÁHY I POHYBLIVÝ CHODNÍK

A ROZHLEDNA

♣♣♣

VÝSTAVY V KLEMENTINU A KRÁLOVSKÉ OBOŘE

21.08. – 14.09.1791
první průmyslová výstava na evropském kontinentu

15.05. – 18.10.1891
Jubilejní zemská výstava

15.05. – 28.10.1991
Všeobecná československá výstava

♣♣♣

♣♣♣

Z historie Letenské pláně a okolí

Původně byl letenský vrch, který bývá vyjmenováván mezi devíti původními pražskými kopci a dnes tyčící nad několika dnešními vltavskými mosty, nazýván Leteň nebo také Letná pole. Název mohl znamenat dobře sluněné místo; podle jiného názoru mohl vyjadřovat odlesněné místo s rozhledem na pražskou kotlinu.

První zmínky o pláni na Letné  jsou datovány už do 11. století. Tehdy, v  roce 1088, letenské území spolu s Bubny věnoval zakládací listinou český kníže a pozdější první český král Vratislav (II.) I.  z rodu Přemyslova Vyšehradské kapitule. První přímá zmínka o Letenské pláni poté pochází z roku 1261, kdy zde 3. český král Přemysl Otakar II. pořádal svou korunovační hostinu. Dodnes se jedna z hlavních ulic v bubenečské části Letné jmenuje Korunovační.

Mapa z roku 1895

Římský císař a 11. český král Karel IV. Lucemburský tu prý původně chtěl založit Nové Město, ale nakonec se rozhodl jinak. Za jeho časů byly svahy Letenské pláně obrácené k jihu osázeny vinnou révou, které ale později především v důsledku válečných událostí postupně pustly a zanikaly. V roce 1420 se na letenské pláni nacházel vojenský tábor římského císaře a 13. českého krále Zikmunda Lucemburského. Později v čase též tábory habsburské, francouzské, pruské, švédské atd.

V letech 1584-1593 byl letenský vrch na příkaz císaře a českého krále Rudolfa II. Habsburského 
prokopán od Vltavy Rudolfovou štolou, která byla určena k zásobování rybníka v Královské oboře
čerstvou vodou. Štola vedla a vede pod ulicemi Nad štolou a Čechova a celá stavba se víceméně dochovala dodnes, včetně domků na obou koncích štoly. Dnes je ze štoly také „napájeno“ na pláni nově vystavěné letenské jezírko (oficiálně Vodní nádrž Letná).​

Stojíme u vody lákající ke koupání a jsme opravdu u centra Prahy. Skvělý nápad.

Vodní nádrž Letná zakreslená u levého dolního rohu na současné cyklistické mapě Prahy

Strategický význam pláně při každém obléhání Prahy bránil rozvoji stabilnějšího osídlení. Léta byla Letná od Prahy stále velmi špatně dostupná. Teprve ve 20. letech 17. století dal český vojevůdce a politik Albrecht Waldstein (*1583 † 1634) prokopat letenským hřbetem strmou cestu, tzv. myší díru, v místech dnešní ulice Pod Bruskou.​

Fotografie z roku 1850. Uprostřed snímku tzv. myší díra propojující s navazující uličkou Pod Bruskou Klárov resp. Malou Stranu s Chotkovými a Letenskými sady.

Počátkem 19. století patřila velká část letenských pozemků dnes poměrně neznámému V letenské oblasti byly zejména vinice a zahrady, jednou z osobností, která se významným způsobem zasloužila o výsadbu letenských sadů, byl poměrně neznámý Jakub baron Wimmer (*1754 † 1822). Ten obnovil částečně vinice, dal také okolí Mariánských hradeb a a letenský vrch osázet prvními ovocnými a okrasnými stromy, díky kterým vznikl příjemný park pro trávení volného času. Rozhodující zásluhu na zřízení sadů přibližně v dnešní podobě měl ve čtyřicátých letech 19. století pražská obec, v době vlády místodržitele Karla hraběte Chotka (*1783 † 1868). Rekonstrukce pak ještě proběhla v osmdesátých letech pod vedením zahradního architekta Františka Josefa Thomayera (*1856 † 1938).

Zajímavostí bylo, že na místě někdejších Mariánských hradeb (poblíž vily dr. Karla Kramáře) se na přelomu 19. a 20. století střílelo tzv. pražské poledne. Dva dělostřelci čekali, až se na ochozu hvězdárenské věže v Klementinu mávne praporem na znamení, že je přesně dvanáct hodin a poté vystřelili z děla.

♣♣♣

Jak se na Letné žilo a stavělo

Pohled na křižovatku ulic Korunovační (vlevo), Čechova (vpravo) a k nim příčné dnešní třídy Milady Horákové (dříve Belcrediho) s tramvajovými kolejemi. Křižovatka je součástí Letenského náměstí. Vlevo na začátku Korunovační ulice stojí 28 metrů vysoká věž Letenské vodárny, stavěné v letech 1887-1888. V domě uprostřed, mezi ulicemi Korunovační (vlevo) a Čechova (vpravo), bývala léta  kavárna Belveder(e), která měla jako první ve městě kavárenské stolky postavené po pařížském způsobu i venku na ulici –  s výhledem na Pražský hrad. Na horní i dolní fotografii je nahoře na domě s kavárnou umístěn nápis Záložna, na horním snímku má na sobě „kavárenský dům“ ve spodní části nápis Občanská záložna, na dolním snímku lze na stejném místě rozeznat název Kavárna Belvedere. Dnes se na místě kavárny Belvedere nachází prodejna produktů zdravé výživy a v  pravém bloku domu v Čechově ulici, kde bývala dlouhá desetiletí hospoda Pod Lipami, je dnes hojně navštěvována příjemná stejnojmenná kavárna se zahrádkou.

V roce 1903 byla nedaleko v Bubenči nad Stromovkou otevřena budova Akademie výtvarných umění. Byla stavěna v letech 1898-1902 podle projektu architekta Václava Roštlapila (*1856 † 1930), který v Praze například projektoval také Strakovu akademii, dnešní sídlo vlády. Na snímku dole je čelný pohled na nově postavenou malířskou akademii. Dnes už je ale volné prostranství před školou dávno zastavěné. Na přelomu 19. a 20. století zde začala vyrůstat rozsáhlá bloková zástavba a nové ulice byly pojmenovávany podle uměleckých řemesel: Malířská, Kamenická a Sochařská, později je doplnila ulice Keramická (původně Na štole). Horní patra okolních domů se rychle začala plnit malířskými ateliéry a ve vnitroblocích vnikaly ateliéry sochařské. Podle množství umělců, zejména tedy malířů a sochařů, kteří zde působili, se této horní části Bubenče začalo říkat Bubenečský nebo Letenský Montmartre.

Akademie výtvarných umění (AVU) v Praze je nejstarší uměleckou školou v českých zemích. Založena byla dekretem z 10.9.1799, který vydal císař a český král František (II.) I. Habsbursko-Lotrinský (*1768 † 1835), tehdy 31letý vnuk královny uherské a  české Marie Terezie (*1717 † 1780). Ta v této souvislosti stála za vydáním Všeobecného školního řádu v jehož rámci byla v roce 1774 zavedena docházka do škol. Nebyla ještě povinná. Osmiletá povinná školní docházka pro děti ve věku 6 až 14 let (poprvé i se sankcemi) byla zevedena až zákonem v roce 1869.

Nedaleko kavárny Belveder je vyfotogrfována hlavní letenská třída (v letech 1888-1940 a opět od 1945 nesla jméno ministerského předsedy monarchie a českého místodržícího Richarda hraběte Belcredigo (*1823 † 1902) a od roku 1990 Milady Horákové (*1901 † 1950) těsně před svým rozdvojením. Vpravo pokračuje pod stejným názvem a s tramvajovými kolejemi na Strossmayerovo náměstí vlevo začíná Veletržní třída. Ulice od sebe odděluje letenské tržiště (viz obrázek dole), kde dnes stojí obchod Billa. Za ním na fotu vyčnívají domy nejstaršího českého řetězce obchodních domů od roku 1908 nesoucí jména svých zakladatelů Jaroslava Brouka a Josefa Babky – Brouk a Babka – po celou dobu trvání symbol solidnosti a podnikatelské píle.

Letenské tržiště. Fotografie je zaměřena tak, že bohužel není vidět vpravo stojící bývalý první dům obchodního řetězce Brouk a Babka, který byl po roce 1948 majitelům zabrán komunisty.

​Když dostali výtvarníci chuť na pivo a měli hlad, chodilo se ze školy do legendární pivnice U Sojků v domě č.p. 599 na rohu ulic Belcrediho (dnes tř. Milady Horákové) a Kamenické. Josefa Sojku, podnikavého restauratéra z Popovic z Berouna, který se svou živností začínal na Pekařce v Podolí a poté pokračoval v restauraci U Šumavy ve Štěpánské ulici, tehdy totiž logicky napadlo, že umělci z nové školy budou chtít také jíst a a pít a svůj plzeňský hostinec proto otevřel hned nedaleko AVU. Jeho podnik se opravdu záhy stal „oblíbeným hostincem studentů a profesorů výtvarčiny“. Jedni i druzí ale leckdy také byli na štíru s placením – a tak tu občas místo placení nechávali svá díla. Pan hostinský Sojka tak měl na zdech svého lokálu pěknou gelerii.

Hostinec U Sojků stál na rohu ulic Milady Horákové a Kamenické.

Kampak se asi rozptýlila po zániku hostince? To se mu bohužel stalo poměrně nedlouho po roce 1989, který do země opět vrátil možnost svobodného podnikání. Letná přišla najednou dokonce hned o dva nejznámější a nejoblíbenější „restaurační záchytné body“. Mapa pražských pohostinství přišla totiž začátkem devadesátých let nejen o proslavený hostinec U Sojků, ale i o neméně navštěvovaný nedaleký Plzeňský dvůr. Zřejmě se tehdy propojily poněkud velikášské plány, které tehdy mnohé nově začínající podnikatele celkem pochopitelně postihovaly, propojily s malou zkušeností a nevelkou dávkou pokory a zkáza byla dokonána.    

♣♣♣

Dnes neexistuje ani kavárna Belvedere, ale ta byla zrušena zřejmě už roku 1937, kdy byla v domě zřízena funkcionalistická pobočka záložny, kterou navrhl výše zmíněný Josef Havlíček. Mezi jeho realizované stavby patří příkladně i nedaleký blok domů nazývaný Molochov. Funkcionalistická stavba je 252 m dlouhá, 16,5 m široká a asi 30 m vysoká. Stavělo se v letech 1936-1938 podle Havlíčkova celkového architektonického řešení a detailně rozpracovaných projektů jednotlivých domů. Ty byly od dvojice Arnošt Mühlstein a Victor Fürth, od Leo Lauermanna, Františka Votavy i samotného Havlíčka a také od Otty (*1887 Líbeznice † 1965 New York) a Karla (*1894 Praha † 1979 Quito) Kohnových, biologického otce a strýce filmového režiséra Miloše Formana. Je zajímavé, že dnes nedaleko bydlí režisérova vnučka, herečka Antonie Martinec Formanová.

Na místě kavárny Belvedere se dnes nachází prodejna produktů zdravé výživy a v domě směrem do Čechovy ulice, kde bývala dlouhá desetiletí hospoda Pod Lipami, je dnes příjemná stejnojmenná kavárna.

Jinak název Belveder(e), který je z italského „bel vedere“ (krásná vyhlídka), je Praze tak trochu cestovatelský. Ještě než si tak Pražané pojmenovali Letohrádek královny Anny u Pražského hradu, byl tak nazýván i Letohrádek hraběte Františka Waldsteina. Staval v letech 1715-1742 v místech dnešního Letenského zámečku v tehdejších Sadech korunního prince Rudolfa, dnešních sadech Letenských. Stejný název také nese nedaleký hotel na rohu ulic Křižíkova a Milady Horákové.

♣♣♣

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PRAŽSKÉ VÝSTAVY

Průmyslová zemská výstava v roce 1791

Waarenkabinet (německy “kabinet zboží”) je označení pro jednu z prvních velkých výstav na evropském kontinentu. Konala se jako průmyslová výstava v roce 1791 v jezuitském areálu v pražském Klementinu na Starém Městě. Především v letním refektáři (v sále dnešní Věeobecné studovny) jako přehlídka rozvoje a vyspělosti rodících se průmyslových odvětví v českých zemích, ukázka produktů místních manufaktur a řemesel. Především byly k vidění textilní, kovodělné či sklářské výrobky. Celkem se výstavy zúčastnilo se 150 vystavovatelů.

Pražská Průmyslová zemská výstava byla dokonce první průmyslovou výstavou na evropském kontinentu. Iniciována byla při příležitosti pražské korunovace císaře Leopolda II. Habsbursko-Lotrinského českým králem především podnikatelskými kruhy české a česko-německé šlechty. Výstava trvala od neděle 21. srpna do středy 14. září roku 1791.

Klementinum z ptačí perspektivy od západu okolo roku 1730. Obraz od Johanna Hiebela.

Výstava prezentovala rozvoj českých manufaktur a řemesel (textil, sklo, šperky, knoflíky), k vidění byly výrobky ze 49 průmyslových oblastí například vzorky textilu, turnovské šperky, broušená zrcadla nebo ukázky prací pražských zlatníků. Předznamenala tak pozdější veletrhy a světové výstavy, které prezentovaly vědecký a průmyslový pokrok dané doby. Výstava položila základ tradici průmyslových výstav. I k jejímu připomenutí byla o 100 let později (1891) uspořádána Jubilejní zemská výstava.

Korunovace, k jejímuž konání se výstava uskutečnila, proběhla v úterý 6. září 1791 v katedrále sv. Víta. Leopold  II. byl tím panovníkem, který nechal vrátit do Prahy české svatováclavské klenoty, rozuměl česky a byl také prvním Habsburkem, který pronesl korunovační projev v češtině. U příležitosti své korunovace pobýval v Praze několik týdnů, zřejmě celou dobu v libeňském zámečku. Jeho korunovační průvod na Pražský hrad byl vypraven z Invalidovny. K této významné událostí byla českými stavy
objednána a Wolfgangem Amadeem Mozartem zkomponována opera La Clemenza di Tito, která měla premiéru v den panovníkovy korunovace v Nosticově divadle (dnes Stavovském) na Ovocném trhu.

Ještě v průběhu výstavy – 12. září 1791 byla korunovaná českou královnou také Leopoldova manželka Marie Ludovika (Luisa) Španělská (*1745 † 1792). Pocházela z původně francouzské dynastie Bourbonů, jejím rodiči byli král Karel III. Španělský a princezna Marie Amálie Saská, dcera saského kurfiřta a polského krále Augusta III. a jeho choti Marie Josefy, dcery římského císaře a českého krále Josefa I. Habsburského.

Privilegium spolukorunovat české královny získala od této korunovace abatyše Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Byl založen v roce 1755 a všechny jeho abatyše byly z rodu habsbursko-lotrinského – zpravidla nejvýše postavená neprovdaná plnoletá arcivévodkyně. Druhou abatyší v pořadí se v důsledku oficiální písemné žádosti českých stavů stala 8.9.1791 arcivévodkyně Marie Anna (*1770 † 1809), dcera právě před dvěma dny korunovaného Leopolda II. Slavnostního ceremoniálu instalace nové abatyše se účastnil i její starší bratr, budoucí panovník František I., který tehdy nemohl tušit, že po předčasném úmrtí svého otce, bude už za necelý rok i on v Praze korunován českým králem.

Zajímavé tedy je, že nově korunovaná česká královna byla matkou abatyše, která jí na hlavu královskou korunu položila. České království tak bylo jediným královstvím v Evropě, kde roli spolukoronátora tradičně zastávala žena (i přes občasný odpor některých církevních hodnostářů). Marie Anna zastávala svůj úřad téměř osmnáct let, tedy až do své smrti v roce 1809.

Korunovací českých královen se od středověku zúčastnily abatyše benediktinského
kláštera u sv. Jiří na Pražském hradě, představené nejstaršího ženského kláštera v
zemi. Tento zvyk zaznamenal do korunovačního řádu Karel IV., ve kterém předepsal účast abatyší pro jejich důstojenství při korunovacích českých královen.

Korunovační vjezd římského císaře a českého krále Leopolda II. do Prahy – Staroměstské náměstí.		Výstavní místnost výstavy – letní refektář v Klementinu, sloužící od roku 1928 jako Všeobecná studovna.

♣♣♣

Jubilejní zemská výstava v roce 1891

Situační plán Jubilejní výstavy v Praze 1891.

Konání předešlé výstavy v roce 1791 bylo připomínáno o sto let později, kdy se od pátku 15. května do neděle 18. října roku 1891 uskutečnila na nově postaveném výstavišti v Královské oboře v Holešovicích Jubilejní zemská výstava. Původně se předpokládalo, že se vše odehraje v právě dokončeném Rudolfinu, pak ale bylo vše jinak. Sochař Václav Vítězslav Chytrý (*1865 † 1917), který měl ateliér v ulici Nad Královskou oborou, přišel s myšlenkou uspořádat výstavu v Královské oboře. Jeho nápad byl přijat a areál výstaviště nakonec zabral téměř pětinu Stromovky. Parkovou úpravu navrhl zahradní architekt František Thomayer (*1856 † 1938) a hlavními projektanty výstavy byli architekti Bedřich Münzberger (*1846 † 1928) a Antonín Wiehl (*1846 † 1910).

Jubilejní výstava se stala hospodářskou, kulturní a společenskou přehlídkou podnikavosti a tehdejšího rozvoje a vyspělosti průmyslu. Zároveň se stala národní proklamací češství, neboť němečtí průmyslníci v Čechách se na ní odmítli podílet. V květnu 1890 byla zahájena stavba „obrovského skleněného paláce“, jehož stavba se ještě těsně před otevřením výstavy „podobala rozházenému mraveništi“, jak psal častopis Světozor. Vše se však stihlo a výstava nyla slavnostně otevřena za zvuků fanfár Antonína Dvořáka. Vstupní brána se znaky čtyřiceti českých měst byla dílem Antonína Wiehla, byly zde pavilony pro výstavu strojních a cukrovarnických zařízení, jednou z největších atrakcí byla Křižíkova fontána. Dominantu však tvořil Průmyslový palác , který „ztělesňoval ducha doby, vládu železa a nástup elektřiny“. Byl dílem architektů Bedřicha Münzenbergera a Františka Prášila a k jeho stavbě bylo v Čechách poprvé použito montovaných železných konstrukcí, vyrobených v Českomoravských strojírnách Kolben a Daněk. Průmyslový palác byl ve své době považován vedle Národního divadla a Národního muzea za třetí největší pražský monument (na jeho výzdobě se podílel například Mikoláš Aleš).

Výstavy se pochopitelně účastnila také podnikatelská část české zemské šlechty. Její pavilóny se nacházely nalevo od Strojovny v tzv. panské čtvrti a byly stylizovány do podob loveckých zámečků a lesních mysliven. Obsahovaly expozice z polního a lesního hospodářství, rybářství a těžby nerostů. Většinou byly doplněny dějinami rodů, někdy i zajímavými až excentrickými
exponáty. Vystavovali např. arcivévoda František Ferdinand d’Este, Mořic kníže Lobkowicz,

Císař a český král František Josef I. na výstavě.

Jaromír hrabě Czernin, Jan hrabě Harrach, Arnošt hrabě Silva Tarrouca, hrabě Thun, český místodržitel, Karel hrabě Buquoy. Také Vilém kníže Hanavský, který nechal podle projektu vídeňského architekta Karla von Hasenauer vyrobit v komárovských
železárnách, které mu patřily, Hanavský pavilon. Po ukončení výstavy ho daroval Praze, kde od roku 1898 zdobí sady na
Letné. Ochutnávárny svých výrobků otevřel Adolf Josef kníže Schwarzenberg. Jeho syn Jan Nepomuk se angažoval v organizaci výstavy. Při návštěvě císaře Františka Josefa I. hrála kapela c. k. 35. pluku směs Kvítí z luhův českých Jana Maláta, končící Škroupovou Kde domov můj . Velká událost lákala nejen Pražany, ale přijížděli návštevnící z celého území Zemí Koruny české. Denní návštěvnost se prý pohybovala v řádech desítek tisíc lidí, za dobu trvání navštívilo výstavu celkem 2,5 milionu lidí.

♣♣♣

 Všeobecná československá výstava v roce 1991

♣♣♣

NEJVÍCE  SE V PRAZE  STAVĚLO U PŘÍLEŽITOSTI 

JUBILEJNÍ ZEMSKÉ VÝSTAVY V ROCE 1891

LETENSKÁ LANOVÁ DRÁHA

♣♣♣

Jak je výše napsáno denní návštěvnost na Jubilejní zemské výstavě se prý pohybovala v řádech desítek tisíc lidí. Kromě klasických cest volila řada návštěvníků k dopravení se cestě na místo konání výstavy také nové pražské dopravní „atrakce“, které byly vystavěné právě u příležitosti pořádání výstavy. První úsek této alternativní cesty od úpatí Vltavy na Letenskou pláň a Oveneckou ulicí k hornímu vchodu do Královské obory na Výstaviště obstarala nově postavená lanová dráha. První své cestující od Vltavy nahoru k Letenskému zámečku vyvezla v neděli 31. května 1891. Lanovka tedy jezdila od tehdejšího mostu císaře Františka Josefa (dnešní Štefánikův), kde se v současné době nachází dolního vyústění Letenského tunelu.

Trať lanovky byla 109 metrů dlouhá a musela překonávat výškový rozdíl 40 metrů. Jízda trvala necelé dvě minuty. Do pohybu se lanovka uváděla za pomoci tzv. systému vodní převahy. Spočíval v tom, že se do nádrže vozu voda napustila v horní stanici a v dolní se poté vypouštěla. Tento systém zapříčinil, že těžší horní vůz vytahoval při klesání vůz spodní. Provoz byl ale poněkud drahý, a proto byla lanovka v letech 1902 a 1903 elektrifikována. Do té doby jezdila pouze od jara do podzimu, ale po těchto technických úpravách přešla na celoroční provoz a byla zařazena do sítě pražských tramvají. Měla dva vozy, kdy každý z nich měl kapacitu pro čtyřicet cestujících. Pokud se lidé chtěli nechat na Letnou dopravit pomocí lanové dráhy, museli zaplatit tři krejcary, při cestě dolů krejcary dva. Dnes je možné si model lanovky prohlédnout v Muzeu MHD ve vozovně Střešovice.

Autorem projektu elektrifikace lanovky byl český technik, průmyslník a vynálezce František Křižík
(*1847 † 1941). Jeho nejznámějším vynálezem byla oblouková lampa se samočinnou regulací, ale vynalezl i světelnou fontánu, zdokonaloval elektrické tramvaje a mnoho dalších zařízení. Zabýval se už tehdy konstrukcí elektromobilů na úrovni prototypů.

Dobový leták lanové dráhy na Letnou.

Fotografie dolní stanice lanové dráhy (kolem roku 1905).

Zářez lanové dráhy u dolní stanice.

Vůz lanové dráhy u horní stanice.

♣♣♣

PRVNÍ ELEKTRICKÁ DRÁHA (TRAMVAJ) V PRAZE

U Letenského zámečku na Letenskou lanovou dráhu bezprostředně navazovala první pražská elektrická tramvaj Františka Křižíka. Se svými prvními cestujícími vyjela bubenečskou Oveneckou ulicí k hornímu vchodu do Královské obory v sobotu 18. července 1891. Ovenecká ulice na Letné tak byla první pražskou komunikací, kde projížděla tramvaj Františka Křižíka. Ten  připravoval svůj velký projekt – pouliční elektrickou dráhu v Praze – mnoho let. Získat zakázku se mu však nedařilo, protože exkluzivní smlouvu na pražskou dopravu měly tehdy koňské dráhy. Nakonec však našel východisko: uskutečnil svoji myšlenku právě v rámci plánované Jubilejní  zemské výstavy v roce 1891, na které se podílel i instalací osvětlení a dalších zařízení – obdiv sklidila především jeho Křižíkova světelná fontána.
Tramvajovou trať tak Křižík vystavěl od Letenského zámečku, kam cestující dopravila Letenská lanová dráha a zmíněnou Oveneckou ulicí je vezla až ke vchodu do Královské obory. Nebyla tedy dlouhá, ale stala se tehdy opravdovou senzací. Byla to první elektrická trať s kladkovým svodem v celém bývalém Rakousku a zůstala zachována k veřejné službě i po ukončení výstavy.

Elektrická dráha inženýra Františka Křižíka u Letenského zámečku.

Elektrická dráha F. Křižíka z Letné do Královské obory. Původní kresba Ferdinanda Herčíka.

V roce 1893 byla trať Křižíkovy tramvaje prodloužena až k Místodržitelskému letohrádku a její
celková délka se tak z původních 700 metrů prodloužila na 1,4 kilometry. Měla jednu kolej a na celé trase byla umístěna také jen jedna výhybka. Jezdilo se ve dvou elektrických otevřených vozech. Byly
poháněny pomocí kladkových sběračů odebírajících elektrický proud z trolejového vedení. Tramvaj mohla jet maximálně rychlostí 10 km/hodinu a jízda trvala necelých 5 minut.

V pravém dolním roku je na mapě vyznačena černobílá linka Dráhy lanové (Letenská lanová dráha) od řeky Vltavy nahoru k letenskému zámečku. Navazující červenou linkou je vyznačena trasa první pražské elektrické dráhy Františka Křižíka ke Královské oboře, která byla později prodloužena vlevo až k Místodržitelskému zámku (na mapě Zámek). Také touto trasou počínající u Mostu císaře Františka Josefa I., jehož základní kámen byl položen 19.10.1865 a vysvěcen tehdejším arcibiskupem pražským, kardinálem Bedřichem knížetem Schwarzenbergem a dne 13.5.1868 slavnostě posvěcen za přítomnosti císaře a českého krále Františka Josefa I. který „svolil k tomu, aby most nesl jeho jméno“, a 16. května 1868 byl odevzdán veřejné dopravě. Po mostě od roku 1888  vedla dvojkolejná koňská tramvaj.   Následovalo slavnostní vysvěcení 13. května 1868 za přítomnosti císaře Františka Josefa I., po němž byl most také pojmenován, a za tři dny poté otevřen provozu. Základní kámen Národního divadla byl položen o tři dny později, 16. května 1868, takže návštěvníci Prahy mohli zhlédnout obě slavnosti. Od roku 1881 byla v provozu pozemní lanovka na sousední Letenskou pláň, elektrifikovaná 12. dubna 1903, s poslední jízdou 10. listopadu 1916. Roku 1926 lanovku nahradil pohyblivý chodník, předchůdce eskalátorů, který byl funkční až do roku 1935 a zlikvidován byl v roce 1947. jezdili zájemci v roce 1891 na Jubilejní zemskou výstavu do Královské obory (vyznačeno na plánu Prahy z roku 1901). Holešovice se administrativně staly součástí Prahy v roce 1884, jako první obvod mimo hradby. V roce 1891 se poté na nově zřízeném holešovickém výstavišti ve Stromovce konala jubilejní výstava. Byly obavy, že příliš velký provoz na jediném přístupovém mostě (Františka Josefa I.) by jeho konstrukce nemusela spolehlivě zvládnout. Problém se vyřešil vybudováním nedalekého provizorního dřevěného mostu proti proudu řeky, který na tomto místě zůstal až do roku 1900. Z

František Křižík vedl v Praze svou první elektrickou tramvaj Oveneckou ulicí.		Pohled do Ovenecké ulice od Stromovky (vlevo) a od Veletržní ulice (vpravo).

Pohled z ulice U Akademie na Oveneckou ulici, kde jezdila Kčižíkova tramvaj. Tehdy ale ještě nestála ani budova Akademie výtvarného umění (vpravo), která byla dostavěna až v roce 1903 ani domy naproti ní, které byly postaveny ještě později.

♣♣♣

Porovnání kdysi a dnes

Červená linka – elektrická dráha a černo bílá linka navazující lanovka na Letnou (na plánu Prahy z roku 1901).		Pro srovnání – současná mapa bez elektrické dráhy Františka křižíka i bez lanové dráhy na Letnou (2025).

Na současné mapě cyklotras je krátkou modrou linkou označeno místo možného opětovného umístění pohyblivého chodníku od Vltavy nahoru na Letnou.

♣♣♣

PETŘÍNSKÁ ROZHLEDNA A LANOVÁ DRÁHA K NÍ

Pátek 15. května roku 1891 byl pro český národ velkým svátkem. V den, kdy se v holešovickém výstavišti otevírala Zemská jubilejní výstava, byla za účasti nejvyšších zemských představitelů i reprezentantů císařského domu otevřena také nová budova Národního muzea na Václavském náměstí a zahajovala činnost také Česká akademie věd a umění – právě v budově Národního muzea. Pod jeho střechou pak sídlila desetiletí.

Vedle již zmíněné elektrické dráhy a lanovky na Letnou, byla u příležitosti jubilejní výstavy také postavena rozhledna na vrchu Petřín. Byla volnou kopií pařížské Eiffelovky a její slavnostní otevření připadlo na čtvrtek 20. srpna 1891. Už předtím – od soboty 25. července 1891 – zahájila svou pravidelnou přepravu cestujících k rozhledně také Petřínská lanová dráha.

Stejně jako Letenská lanová dráha a na ní navazující Křižíkova tramvaj do Královské obory, byla tedy také rozledna na Petřín a lanovka k ní stavěny ke konání Jubilejní zemské výstavy v roce 1891.

Inspirace ke stavbě Petřínské rozhledny přišla ale už v roce 1889, kdy se skupina 363 českých turistů účastnila výpravy na Světovou výstavu do Paříže, organizované tehdy čerstvě zhaloženým Klubem českých turistů. Na pařížské výstavě, která trvala od 6. května do 31. října 1889, byli  všichni natolik uchváceni 300 metrů vysokou Eiffelovou věží, že se rozhodli postavit v Praze na Petříně rozhlednu podobného typu. Připravovaná Jubilejní zemská výstava v Praze byla pro velkorysou stavbu skvělou příležitostí. Její termín se ale blížil, proto se spěchalo a stavělo rychle. Jan je výše napsáno, první oficiální jízda Petřínskou lanovkou se uskutečnila 25.7.1891 a necelý měsíc poté byla 20.8.1891 slavnostně otevřena i Petřínská rozhledna.

Ta si Pražany hned získala, okamžitě ji přijali za svou, Už během stavby se v davech chodili dívat, jak pokračují práce na „jejich rozhledně“. Za necelé čtyři měsíce od zahájení prací bylo hotovo.
„Petřínská rozhledna je díky své výšce téměř šedesáti metrů jednou z nejvyšších pražských dominant. Co do stáří sice s většinou pražských věží nemůže soupeřit, ale už v době její výstavby si ji Pražané zamilovali, jako by tu stála odjakživa. Ostatně vrch Petřín byl tehdy oblíbeným cílem Pražanů, kteří sem chodívali na promenádu do obecních sadů a vinic k Nebozízku“, psal tehdy dobový tisk.

♣♣♣

POHYBLIVÉ SCHODIŠTĚ NA LETNOU

Elektrifikovaná letenská lanovka zahájila provoz 18. dubna 1903 a sloužila pak bez větších problémů až do první světové války. Tehdy se poprvé zastavila 28. července 1914 po mobilizaci. Znovu se v ní začalo jezdit až 9. května 1915, ale v říjnu opět přestala cestující vozit. Výjimkou byly dva dny – 13. a 14. listopadu 1915, kdy se na Letné konalo předvádění válečných a sanitních psů. Znovu v provozu byla poté lanovka až od 14. května 1916 a do 10. listopadu 1916. Následující den se nejezdilo pro poruchu jednoho z vozů a doprava už poté nebyla obnovena. V té době zřejmě nikdo netušil, že je to navždy. Letenská lanová dráha tedy přestala jezdit v roce 1916, k jejímu zrušení došlo ale až v roce 1922.

V roce 1926 nahradily letenskou lanovku kryté pohyblivé schody připomínající již dnešní eskalátory, ještě ale v primitivnější podobě, mimo jiné s dřevěnými schody. Fotografie pohyblivého chodníku na Letnou uveřejnil v 37. čísle illustrovaný čtrnáctidenník Český svět 10. června 1926. Jak takové jezdící schody vypadaly? Na ohebný pás byly připevněny dřevěné stupně. Pás se ovíjel kolem dvou válců, které byly umístěny na opačných stranách dráhy. Schody se pohybovaly rychlostí chůze a byly dlouhé 38 metrů. Jízdné činilo padesát haléřů.

Zajímavé bezesporu je, že schody na Letnou nechal postavit soukromý majitel, který je i provozoval. Podle nájemní smlouvy měl ale v roce 1935 schody bezplatně postoupit Elektrickým podnikům hl. m. Prahy. Ty je sice také převzaly, ale 27. srpna 1935 pro havarijní stav jejich provoz ukončily.

Pohyblivé schody na Letnou tedy fungovaly od roku 1926 a to až do zmíněného roku 1935, kdy Pražané tak přišli o celý svůj dlouholetý „luxus volby“. Od vltavského břehu na Letenskou pláň si mohli buď vyšlápnout, nebo se nechat vyvést – s několika kratšími či delšími technickými přestávkami 44 let – od neděle 31. května 1891 do úterý 27. srpna 1935.

Dnes už jsou pozůstatky lanovky a pohyblivých schodů v letenském svahu obtížně dohledatelné.  Zbytky její horní části jsou ale ještě spatřitelné přímo před Letenským zámečkem, ve svahu nad Nábřežím kapitána Jaroše. Spodní stanice byla definitivně zničena při stavbě Letenského tunelu v letech 1949 – 1951.

Na obrázku nahoře i dole je dolní stanice pohyblivého chodníku na Letnou.

Na obrázcích nahoře i dole je vidět již přímo pohyblivý chodník na Letnou, bez lidí i s nimi.

♣♣♣

OBNOVIT JEZDÍCÍ SCHODY NA LETNOU DÁVÁ SMYSL

Zprvu byly tedy lidé vyváženi na Letnou kvůlivá jubilejní výstavě, později již jen tak, turistů bylo tehdy zřejmě pomálu a tak největší nápor na lanovku resp. pohyblivé schody byl v čase konání nejrůznějších sportovních akci na pláni. Jak bylo napsáno stálo tu několik fotbalových hřišť, fotbalový i klusácký stadion, cyklistická dráha i tenisové kurty. Toto vše pražský magistrát, jeho radní, zastupitelé a další činovníci plánovali i stavěli pochopitelně především pro Pražany.

Někdejší sportoviště na Letenské pláni

♣♣♣

Co tedy brání tomu si stavbou nových pohyblivých schodů udělat repete? Přibrat nejen zahraniční turisty, ale i české výletníky a rozšířit cesty jezdícím chodníkem na Letnou i za poznáním. Určitě jim třeba nabídnout návštěvu dvou téměř identických muzejních budov stojících dnes v místech, kudy kdysi jezdívala výše zmiňovaná Křižíkova tramvaj – Národního technického muzea (NTM) a Národního zemědělského muzea (NZM).

Národní zemědělské muzeum (vlevo) a Národní technické muzeum. Za jeho pravou částí začíná už výše zmiňovaná Ovenecká ulice, po které jezdila první elektrická tramvaj v Praze. „Dvojčata“ zemědělského a technického muzea architekta Milana Babušky (*1884 † 1953) byla stavěna v letech 1937- 1940 a dominují tak této části Letné už dlouho. Sice nehostila obě poznávací a vzdělávací instituce stále, během své existence se i s obsáhlými sbirkami musela z různých důvodů často stěhovat, ale nakonec se zadařilo a muzea sídlí ve svých budovách natrvalo. Národní technixké muzeum (založené v roce 1908) bylo zcela dokončeno, sestěhováno a plně zařízeno vlastně až v roce 2013 za současného ředitel Karla Ksandra, tedy plných 75 letech od zahájení stavby. Stejně tak Národní zemědělské muzeum. Autor fotografie: Radek Folprecht, Technet.cz

Bylo by potěšitelné si zase vyjet na Letenskou pláň pohyblivým chodníkem. Vyjet za krásnými procházkami s dosud neznámými výhledy, či stále i za sportem. Na pláni nedávno byla nově vystavěná online dráha, v zimě je k bruslení připraveno kluziště, stále jsou tu tenisové kurty a další drobná školní sportovní hřiště, která ale nevím proč nejsou po škole a o víkendech otevřená veřejnosti. Letenská pláň je také ideálním, prostorově neomezeným místem pro pouštění draků.
A mohli bychom si tam od Vltavy vyjet pěkně uprostřed mezi stávajícími schody pohyblivým chodníkem, místem dnešních nízkých keřů, pěkně pomalu, rychlostí chůze.

Takto klidně vyhlížel Čechův most a Pařížská třída před mnoha lety. Chodník na Letenskou pláň pochybující se rychlostí chůze může být i zklidňujícím prvkem ve spěchajícím městě.

♣♣♣

Drocár Jan, 1. 11. 2025

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora