Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Šlechtická garda (“Noblegarda”) tvořila v letech 1813-1814 osobní gardu rakouského císaře Františka I., která byla rekrutována v českých zemích. Po porážce Napoleona I. v bitvě u Lipska doprovodila a chránila skupina 38 českých šlechticů císaře během jeho tažení na Paříž. Na památku tohoto tažení byl zřízen a 3. května 1814 jednorázově udělen všem 38 gardistům Český šlechtický kříž. Členové gardy ve slavnostních stejnokrojích s epoletami s českým lvem se zůčastnili také korunovace Ferdinanda V. českým králem v září 1836.“ Zobrazit celý citát »

Česká šlechtická garda



Lucemburský, Zikmund *1368 † 1437

28. 5. 2020 | Redakce | Osobnosti

 

OTEC
Karel IV. Lucemburský
*14.5.1316 Praha † 29.11.1378 Praha
MATKA
Alžběta (Eliška) Pomořanská 
*1346/1347 místo † 14.2.1393 Hradec Králové

Zikmund Lucemburský

*14.2.1368 Norimberk † 9.12.1437 Znojmo

 

římský císař, uherský král a 13. český král

potomek sv. Ludmily v 16. generaci

Zikmund Lucemburský je spolu se svou dcerou Alžbětou z genealogického hlediska jednou

z nejdůležitějších osob kontinuity českého knížecího a královského rodokmenu. Od svého počátku prezentovaného prvním historicky doloženým českým panovnickým párem Bořivoje I. Přemyslovce a sv. Ludmily až do současnosti.

Syn Karla IV. Lucemburského a jeho čtvrté manželky Alžběty Pomořanské se po smrti svého staršího bratra Václava IV. († 1419) stal jediným dědicem českého království. Byl od roku 1373 braniborský markrabě, od 31.3.1387 uherský král, římský král (zvolen roku 1410 a znovu 21.7. 1411 a korunován 8.11.1414), slezský vévoda a lužický markrabě (od 1419), moravský markrabě (1419-1423), český král, korunovaný 28. 7. 1420 a plně vládnoucí v letech 1436–1437, lombardský král (korunován 25.11.1431) a římský císař (korunován v Římě papežem Evženem IV. 31.5.1433). Zikmund byl velmi vzdělaný, mluvil sedmi jazyky, byl velmi společenský a měl zálibu v rytířských turnajích. Byl jednou z vedoucích postav kostnického koncilu, který ukončil papežské schizma.

1. oo 15.11.1385 Zvolen

(manželská smlouva byla podepsána 14.4.1375 v Brně)

MANŽELKA

Marie Uherská z Anjou
*1371 místo † 17.5.1395 Velký Varadín, po pádu z koně

OTEC MANŽELKY
Ludvík I. Uherský
(Ludvík I. Veliký z Anjou)

*5.3.1326 Visegrád † 10.9.1382 Trnava
MATKA MANŽELKY
Alžběta Kotromanićová
(Eliška Bosenská)

*1340 místo † 16.1.1387 Novigrad, Dalmácie

POTOMCI

bet potomků

bez potomků

2. oo listopad  1405

MANŽELKA

Barbora Celská
*c. 1392  místo †11.7.1451 Mělník

Korunována uherskou královnou byla měsíc po svatbě 6.12.1405 ve Stoličném Bělehradě.

Českou královnou byla korunována 11.2.1437 v katedrále sv. Víta v Praze.

OTEC MANŽELKY
Heřman II. Celský 
*1365 místo † 13.10.1435 Bratislava
MATKA MANŽELKY
Anna ze Schaunbergu
*datum místo † před 1369 místo

POTOMCI

Alžběta Lucemburská

*28.2.1409 Košice † 19.12.1442 Budín

♣♣♣

Zikmund Lucemburský, proslulý přízviskem “šelma ryšavá”, zaujímá v českých dějinách nelichotivé místo, které většinou zastírá jeho působení v Uhrách a v říši.

Narodil se jako první syn ze čtvrtého manželství Karla IV. s Eliškou Pomořanskou a byl pojmenován po novém zemském patronovi, kterého uvedl jeho otec do Čech. Od dětských let se Karel snažil zajistit svým dětem budoucí mocenské postavení: Zikmundovi udělil braniborskou marku (1373) a zasnoubil ho – ještě jako dítě – s dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Marií, předurčenou dědičkou Polska. Po Ludvíkově smrti (1382) se situace velmi zkomplikovala. Poláci odmítli další spojení s Uhrami a za královnu přijali Mariinu mladší sestru Hedviku. Ale také v Uhrách vyvstala proti Zikmundovi silná opozice v čele s královnou-vdovou Alžbětou a korunovala za královnu Marii, která se ihned po Zikmundově odchodu z Uher, kde žil 1379-82, zasnoubila s Ludvíkem Orleánským. Roku 1385 vtrhl Zikmund podporovaný některými magnáty do Uher s vojskem a vynutil si sňatek s Marií. Vlády se fakticky ujal až poté, co velmož Jan Horváti zajal obě královny a uvěznil je. Uherské stavy ho pak zvolily králem a 31. března 1387 byl korunován. Svého největšího odpůrce se zbavil ve chvíli, kdy stará královna byla ve vězení zardoušena. Protože boje o Uhry Zikmunda finančně vyčerpaly, zastavil svému bratranci Joštovi, aby mohl splatit dluhy, na pět let Braniborsko. Spolu s Joštem rozhodoval také roku 1396 spor Václava IV. s českými pány, v němž se postavil na stranu šlechty. Současně obnovil s Václavem smlouvu o vzájemném nástupnictví a byl jím jmenován vikářem (správcem) v Německu. Nebezpečí turecké expanze ho však přinutilo vrátit se do Uher. Křížová výprava, kterou organizoval, byla v září 1396 rozbita Turky u Nikopole a Zikmund sám sotva unikl zajetí. Sultán však svého vítězství nevyužil k dalším zásahům, což Zikmundovi umožnilo znovu se vměšovat do českých záležitostí, a to způsobem, který právě nesvědčil o bratrské lásce ani neprospěl prestiži lucemburské dynastie. Mezi ním a Václavem byla vždy určitá přehrada, způsobená zpočátku tím, že po Karlově smrti zůstal Václav v rodině sám, zatímco Zikmund měl sourozence, a především matku, která ho účinně podporovala, později pak také Zikmundovou ctižádostí a sobectvím.

Nové století nezačalo pro Lucemburky dobře. Roku 1401 vypukla v Uhrách proti Zikmundovi vzpoura, a panovník byl dokonce dočasně uvězněn, zatímco Václav IV. byl sesazen z německého trůnu. Přesto existovaly ještě určité příznivé podmínky pro Václavovu císařskou korunovaci. Obrátil se proto o pomoc k Zikmundovi a nabídl mu správu Čech, a dokonce mu na ni vydal zmocňovací listinu. Ale Zikmunda více než bratrova císařská korunovace zajímaly královské hrady a města, které rychle přebíral pod svou kontrolu.

Když si Václav uvědomil svoji chybu a pokusil se o marný odpor, nechal ho Zikmund zajmout a brzy ho odvezl k Habsburkům do Vídně, aby ho zde střežili. Odpor, který proti němu v Čechách rychle vzrůstal, se pokusil zlomit vojensky, současně však musel znovu zasahovat v Uhrách proti novému uchazeči o trůn. Mezitím Václav z Vídně uprchl a roku 1404 se bratři smířili. Za Václavova života se do nepřátelsky naladěných Čech Zikmund už nevrátil.

♣♣♣

Zikmund Lucemburský zůstal dlouhých deset let vdovcem. Jeho druhou manželkou se až v roce 1405 stala Barbora Celská. Pocházela z rodu hrabat Celských, kteří byli velice dlouho a zásadně proti tomu, aby se uherskými králi stávali členové západoevropských panovnických rodů. Nakonec Zikmunda k sňatku donutili, když byl na jaře 1401 uherskými magnáty zajat. Jedním ze Zikmundových odpůrců byl Hermann II. Celský, jenž se rozhodl, že nastalé situace využije ve svůj prospěch. Zikmunda po osmnácti týdnech propustili, mimo jiné i za slib, že se ožení s tehdy devítiletou Hermannovou dcerou Barborou.

Zásnuby proběhly v témže roce, svatba se pak konala na konci roku 1405. Ve stejném roce byla Barbora korunována uherskou královnou. Byla velice krásná a společně se Zikmundem prý později tvořili jeden z nejkrásnějších panovnických párů v tehdejší Evropě.

Na svou dobu byla velice emancipovaná a ambiciózní. Několik let svého života dokonce strávila bez Zikmunda a vládla místo něj, jelikož byl zaneprázdněn jinými vladařskými povinnostmi. Např. v době konání kostnického koncilu se dá o Barboře hovořit jako o skutečné první dámě Evropy.

Barbora byla ve své době nejbohatší ženou v Uhersku. Četnými majetky ji od počátku jejich manželství bohatě obdarovával její choť. Právě její bohatství a z něj plynoucí moc byla trnem v oku mnoha jejích současníků, proto se již za svého života stala terčem cílených pomluv, které ji měly očernit i v Zikmundových očích.

V době Zikmundovy nepřítomnosti měla milostný vztah s mladým rytířem Johannem Wallenrothem, což Zikmund vyřešil tím, že ji i s jejich dcerkou Alžbětou poslal do Varadína, kde žily v docela nuzných podmínkách. Po několika měsících ji pak sice vzal na milost, ale jejich vztah už byl narušený. I proto např. nebyla v roce 1420 korunována českou královnou a o třináct let později ji dokonce nevzal ani na svou císařskou korunovaci.

Zikmund ji pár dní před svou smrtí v prosinci 1437 nechal zatknout a uvěznit, když se dozvěděl, že Barbora vyjednává o sňatku své vnučky Anny s polským králem Vladislavem III. Jagellonským, který se pak měl místo Albrechta Habsburského, kterého určil Zikmund za svého nástupce, stát uherským králem. Na svobodu byla propuštěna až po půl roce a musela se vzdát věnných zástav v Uherském království. V roce 1441 se vrátila do Čech jako královna vdova a usadila se na Mělníku, kde zemřela 11. července 1451 na mor. Pohřbena byla ve Svatovítské katedrále.

Zikmundovo manželství s Barborou bylo obdařeno bohužel jen jedním dítětem, dcerou Alžbětou (*1409 † 1442), která byla již ve dvou letech zasnoubena s Albrechtem V. Habsburským (*1397 † 1439). V roce 1421 se pak konala svatba.

♣♣♣

V roce 1411 byl Zikmund zvolen německým králem. V té době znovu zastavil Braniborsko, tentokrát svému přívrženci, norimberskému purkrabímu Fridrichu I. Hohenzollernskému, a definitivně je tak odtrhl od Čech. Jako německý král (korunován 8. 7. 1414) se horlivě snažil o odstranění církevního schismatu (trojpapežství). Podařilo se mu přimět jednoho z papežů – Jana XXIII. – ke slibu, že svolá koncil, který se sešel o vánocích 1414 v Kostnici. Ke konečnému rozřešení svého sporu byl před koncil předvolán také Jan Hus. Zikmund mu dal ochranný glejt na cestu, ale nešlo mu tak o Husa, jako o odstranění rozkolu v církvi, k němuž by přispělo i vymýcení kacířství v Čechách, proto radil k upálení Husa i Jeronýma Pražského. Výsledky koncilu byly také jeho úspěchem (křesťanstvo mělo opět jediného papeže), a tím více Zikmund začal naléhat na Václava, aby skoncoval s husity. Netušil, jak dalece se hnutí rozšířilo, ale hlavně se obával, aby nepřišel o české dědictví, jehož součástí byl tak rozsáhlý královský majetek jako v žádné z jeho zemí.

Když v srpnu 1419 Václav zemřel, stal se Zikmund jediným právoplatným dědicem Českého království, kterého katolická šlechta očekávala se samozřejmostí, husitská šlechta a města pak s určitými obavami. Zatím však o jiném kandidátovi nikdo neuvažoval a připravovaly se volební požadavky, mezi něž mělo patřit také přijímání z kalicha a sekularizace (zabavení) církevního majetku. Zikmund však žádal bezpodmínečné podřízení a doufal, že situaci zvládne vojensky. V březnu 1420 byla ve Vratislavi za jeho přítomnosti vyhlášena křížová výprava proti kacířským Čechám. Koncem května oblehl Zikmund s velkým křižáckým vojskem Prahu. Byl sice poražen na Vítkově (14. 7.) a pod Vyšehradem (2. 11.), ale stačil se mezitím nechat korunovat českým králem, neboť držel ve své moci Hrad (28. 7.). To mu nakonec nepomohlo, protože sněm, který se sešel na jaře 1421 v Čáslavi, ho jako krále odmítl. Lépe dopadl na Moravě, ve Slezsku a Lužici, kde ho šlechta uznala. Podnícen tímto úspěchem pokusil se roku 1421 zorganizovat nové křížové tažení, které skončilo neúspěchem podobně jako obležení Kutné Hory koncem roku. Po prohrané bitvě u Německého Brodu 8. 1. 1422 poražený král ze země odtáhl a poté se snažil dosáhnout vlády jednáním a získat umírněné kališníky. Současně usiloval o upevnění moci v říši. 31. 5. 1433 byl korunován římským císařem. Poté odjel do Basileje, kde zasedal koncil, který si kladl za cíl provést reformu církve. V květnu 1434 Zikmund koncil opustil nespokojen právě jeho reformní činností a dále se staral především o své uznání za českého krále, k němuž mu otevřela cestu bitva u Lipan. K vytouženému cíli se však dostal až v polovině roku 1436, kdy v Jihlavě Čechům potvrdil předložené podmínky a basilejská kompaktáta. Ale své sliby dodržovat nehodlal. Opětné prosazování katolictví vypudilo z Prahy arcibiskupa Jana Rokycanu, popraven byl hejtman Jan Roháč z Dubé. 30. 9. 1437 byla na sněmu vznesena proti Zikmundovi celá řada stížností. Starý a nemocný král však pomýšlel už jen na to, jak by zajistil dědictví manželovi své jediné dcery Alžběty Albrechtu Habsburskému. Obával se však intrik své druhé ženy Barbory Celské, která svému zeti nepřála, a kvapně opustil 11. 11. 1437 Prahu. Na cestě do Uher zemřel ve Znojmě.
(dp)

zdroje:

Bartoš F. M.: Poslední Lucemburkové v Čechách, Praha 1940;
Spěváček J.: Václav IV. 1361-1419, Praha 1986;
Čornej P.: Tajemství českých kronik, Praha 1987


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás