“Já jsem měl to štěstí, že jsem dědečka mohl zažít – řeklo by se – ve zralém věku. Narodil se v relativně spokojené době roku 1904, době určité stability, takového nějakého neměnného stavu, a najednou vlastně celý život samé pády. Když to vezmu: vznik republiky, pozemková reforma, potom ten nástup nacismu a ztráta veškerého majetku, potom de facto žádná možnost existence, pak víceméně nedobrovolný odchod do ciziny a nemoc, a tím že jsme vlastně za ním mohli jezdit jednou za rok, tak se řekne i ztráta rodiny, možná. Celý život to pořád šlo dolů, pořád jenom ztrácel, tak já jsem byl zkrátka přesvědčený, že mu to i dlužím, že to půjde zase obráceně.”

“”Asi mnohé co děláme může být snadno kritizováno, protože většina lidí ty skutky tak nějak… nechci o nich špatně mluvit, ale řekl bych … nazírají z vlastního pohledu a z pohledu vlastního života, kdyžto my přeci jenom koukáme přes generace. Já pořád opakuji, nebo nás tak nějak přirovnávám k tomu našemu dubovému lesu, protože to, co my dneska sklízíme, to vlastně bylo pro nás uděláno za dědečka, nebo dokonce za pradědečka. A zase to, co dáváme zpátky, už nikdy sklízet nebudeme, a já si myslím, že podobně se chováme ve všech oblastech, že se nemůžeme řídit momentálním ziskem nebo tím, co by se třeba momentálně někomu líbilo, ale často musíme koukat dopředu. Asi to často vypadá bláhově, možná že nás někdo považuje za blouznivce, ale já jsem přesvědčen, že to smysl má.”

Související klíčová slova

Czernin