Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

♣♣♣

Poznámky:
Tchýně maršálka Radeckého Františka Xaveria hraběnka z Auerspergu (*9.10.1759 Graz † 24.11.1811) byla spřízněna s rodem Schwarzenbergů. Pocházela z 8 dětí, ale dospělosti se dožila jen ona a její starší bratr František Xaver hrabě Auersperg (*1755 † 9.6.1803 Vídeň).
Ten se 25.6.1778 oženil s Marií Arnoštkou princeznou ze Schwarzenbergu (*18.10.1752 † 12.4.1801), nejmladším, devátým potomkem 4. knížete ze Schwarzenbergu Josefa I. Adama (*1712 † 1782) a jeho manželky lichtenštejnské princezny Marie Terezie (*1721 † 1753).

Františka Xaveria z Auerspergu měla s Leopoldem Strassoldem 11 dětí. Nejstarší z nich byla manželka maršálka Radeckého Františka Romana ze Strassolda.
Její bratr František Xaver z Auerspergu potomky neměl.

♣♣♣

Josef  Václav Radetzký z Radze byl vzdáleně spřízněn s dalším českým vojevůdcem Ferdinandem hrabětem Bubna-Litic. Oba se aktivně účastnili Bitvy národů u Lipska v říjnu 1813. Maršálek
Radetzký byl náčelníkem štábu vojsk a podmaršálek Bubna-Litic velel 2. jízdní divizi vítězných vojsk. Oba pod velením orlického knížete Karla I. Schwarzenberga. Radetzký a Bubna-Litic byli vrstevníci, ale zemřeli 33 let po sobě – oba v italském Miláně.

Bitva u Lipska (známá též jako Bitva národů) byla rozhodující a největší bitva napoleonských válek. Odehrála se ve dnech 16. října až 19. října 1813.

♣♣♣

WIKIPEDIE

Josef Václav Radecký z Radče (2. listopadu 1766, zámek Třebnice – 5. ledna 1858, Milán), celým jménem Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, někdy uváděn též nesprávně se jménem Jan, byl český šlechtic z rodu Radeckých z Radče, významný rakouský vojenský velitel, stratég, politik a vojenský reformátor, jenž je považován za jednoho z nejlepších vojevůdců Evropy 19. století. Během rusko-turecké války 1787–1792, kde Rakousko bylo spojencem Ruska, si schopností Josefa Radeckého všiml dokonce ruský generál Suvorov, který z něj udělal pobočníka a sám ho vzdělával.

Během své vojenské kariéry se podílel na reformách rakouské armády. V Napoleonově ruském
tažení vystupovalo Rakousko jako spojenec Napoleona, po rozdrcení Napoleonovy Grande armée v Rusku se Rakousko přidalo do koalice s Ruskem, v níž se Radecký podílel v koalici na Napoleonově porážce. Po obsazení Paříže carem Alexandrem vstoupil do Paříže s ostatními spojenci. Později byl za své zásluhy jmenován velitelem rakouských sil v Itálii a roku 1836 rakouským polním maršálem. Ve věku 82 let následně jednoznačně zvítězil v první italské válce za nezávislost nad spojenými armádami piemontského krále Karla Alberta a zajistil reinstalaci rakouské moci v severní Itálii.

V roce 1849 byl jmenován generálním guvernérem Františka Josefa I. pro Království lombardsko-benátské, jímž zůstal až do roku 1857, kdy se stáhl z veřejného života.

Život

Vojenská kariéra

Narodil se jako syn hraběte Petra Eusebia Radeckého a Marie Venantie rozené Bechyňové z Lažan. Matka zemřela při porodu a ve věku deseti let ztratil i otce. Po smrti rodičů byl poslán na výchovu do Prahy ke svému dědovi z otcovy strany, bývalému důstojníkovi, a studoval nejprve na gymnasiu u piaristů v Panské ulici na Novém Městě. Dále pokračoval studiem na rytířské akademii v Brně a na Theresianu ve Vídeňském Novém Městě. Ve věku osmnácti let, 1. srpna roku 1784 vstoupil jako kadet do 1. kyrysnického pluku c. a k. rakouské armády, ležením v Gyöngyösi. Za dva roky se stal poručíkem a rok na to nadporučíkem. V letech 1788–1789 se vyznamenal v bojích s Osmanskou říší během rakousko-turecké války, což mu zajistilo místo jednoho z pobočníků maršála Laudona.

Od roku 1794 sloužil u pluku d’Este a v bojích proti revoluční Francii v první koaliční válce dosáhl hodnosti rytmistra. Roku 1796 byl převelen do severní Itálie, kde působil jako štábní důstojník, z hodnosti majora byl povýšen na velitele pluku pionýrského. Po uzavření campoformijského míru byl přesunut k ženijním jednotkám a stavěl opevnění a silnice v benátské oblasti.

Po vypuknutí druhé koaliční války sloužil opět v severní Itálii, a to jako adjutant ve štábu generála Melase. Na podzim roku 1800 se stal plukovníkem a velitelem kyrysnického pluku na Rýně, v jehož čele se vyznamenal v bitvě u Hohenlindenu. V roce 1801 byl vyznamenán rytířským křížem řádu Marie Terezie. [4]V roce 1803 byl jmenován generálmajorem. Při opětovné válce proti Francii (tzv. válka třetí koalice) se stal velitelem brigády znovu na severoitalském bojišti. S brigádou se zúčastnil vítězné bitvy u Caldiera, ale poté mu bylo uděleno velení nad samostatným oddílem ve Štýrsku, kde se mu podařilo porazit francouzské jednotky v šarvátce u Ehrenhausenu. Když Rakouské císařství podepsalo Prešpurský mír a tím vystoupilo z protinapoleonské koalice, byl Radecký převelen do Vídně, kde se stal velitelem brigády a pobočníkem arcivévody Karla, známým reformátorem rakouské císařské armády. V již páté koaliční válce vedl svou brigádu do boje u Welsu. Ani tato válka však neskončila úspěchem rakouských zbraní. Po opětovné porážce Rakouska se Radecký stal roku 1809 náčelníkem stálého generálního štábu v hodnosti podmaršálka, přičemž dohlížel na reorganizaci rakouské armády. Rezignoval roku 1812 poté, kdy byla velká část jeho návrhů reformy zamítnuta jako příliš nákladná.

V roce 1813 jej generalissimus rakouských vojsk kníže Karel I. Filip Schwarzenberg jmenoval
náčelníkem svého štábu, kteroužto hodnost si podržel během celého tažení proti Francii. Byl autorem spojeneckých plánů bitvy národů u Lipska. Po protinapoleonském tažení byl na vlastní žádost přeložen ke svému kyrysnickému pluku do Šoproně. Ve věku 62 let byl povýšen na generála polního strážmistra, což byla nejvyšší hodnost u rakouského jezdectva. Vystřídal různé funkce, ale prosazováním nepopulárních vojenských reforem u ostatních velitelů si udělal mnoho nepřátel, kteří jej nakonec roku 1829 na čas odklidili na post velitele olomoucké pevnosti. V letech 1829–1831 přebýval v Olomouci a sídlil zde v Edelmannově paláci (od roku 1892 tam má pamětní desku) na Horním náměstí, zlepšil sanitární podmínky města, vysušoval okolní mokřady a vysazoval ovocné sady.

V roce 1831 byl jmenován velitelem rakouských vojsk na Apeninském poloostrově a provedl jejich rozsáhlou reorganizaci, přičemž posílil její akceschopnost. V roce 1839 byla schválena Radeckého Instrukce pro manévry, kterou byl zaveden celoroční výcvik vojáků. [4] Ke svým sedmdesátým narozeninám roku 1836 obdržel hodnost polního maršála. V roce 1848 vpadla do Lombardie sardinská armáda s úmyslem sjednotit Itálii pod nadvládu Savojských a osvobodit ji tak z cizí nadvlády. Pro nedostatek mužů byl Radecký nucen vyklidit většinu rakouských území v Itálii, udržel však proti značné přesile nepřítele pevnost Veronu. Císař Ferdinand I. udělil Radeckému velkokříž řádu Marie Terezie. Když pak konečně dostal posily, porazil podstatně početnější spojená vojska italských revolucionářů a sardinského království v bitvách u Custozy a u Novary, což vedlo k rezignaci sardinského krále Karla Alberta. V srpnu 1849 Radecký dobyl Benátky. Na počest těchto jeho vítězství složil rakouský skladatel Johann Strauss starší slavný Radeckého pochod, který doprovázel slavnostní defilé ve Vídni v září 1849. Nový císař František Josef I. dekoroval Radeckého řádem Zlatého rouna a ruský car Mikuláš I. mu udělil titul ruského generála polního maršála. Uznání mu vyjádřili i bavorský a pruský král. Magistrát města Olomouce jmenoval 5. října 1848 Radeckého čestným občanem města.

V roce 1850 byl v souvislosti s napětím mezi Pruskem a Rakouskem poslán v čele dvou armádních sborů o síle asi 14 000 vojáků do Olomouce a tato manifestace síly nakonec významně přispěla k uzavření tzv. „Olomoucké punktace“. V letech 1849–1857 byl Radecký generálním guvernérem Lombardsko-benátského království (někdy uváděn jako 5. vicekrál) a velitelem II. armády. Aktivní vojenskou kariéru ukončil po 72 letech.

Legendární epizody

Podle jedné legendy si Radecký v 18 letech jako čerstvý kadet kyrysnického pluku dal věštit z ruky životní osudy od staré cikánky. Ta mu údajně z čar na dlani předpověděla skvělou vojenskou kariéru, ale také to, že sejde z tohoto světa jinou než vojenskou smrtí. Její předpověď se splnila: Radecký se stal jako vojevůdce legendou, ale nezemřel na válečném poli. Uklouzl na navoskované podlaze v pokoji své rezidence v Miláně. Pádem si zlomil krček stehenní kosti a zemřel na následky zranění na počátku roku 1858 v Miláně ve věku jednadevadesáti let.
Podle vídeňské gastronomické tradice si Josef Radecký již v mládí oblíbil milánskou specialitu cotoletta alla milanese, telecí řízek, smažený ve směsi strouhanky a sýra. Jeho osobní kuchař tuto pochoutku přivezl do Vídně, vynechal strouhaný sýr a vznikl klasický vídeňský řízek v trojobalu. Radecký byl proslulý gourmet a zadlužil se kvůli svým proslulým hostinám, které pořádal až do pozdního věku. Radeckého pochoutku brzy převzal jeho obdivovatel, mladý císař František Josef I.

Památky a současnost

Vojenské muzeum ve Vídni (Heeresgeschichtliches Museum, v budově Arsenalu) věnovalo Radeckého vojenské kariéře jednu pamětní síň, v níž jsou vystaveny jeho osobní předměty, jako slavnostní jezdecké sedlo, šavle, některé ukořistěné prapory, všechny vojenské řády a vyznamenání, posmrtná maska a dopis na rozloučenou císaři Františku Josefovi I. Expozici doprovázejí olejomalby vítězných bitev, bronzová portrétní busta a model sochy.

Pomník malostranský

Podrobnější informace naleznete v článku Pomník maršála Radeckého v Praze.

Nejstarší z pomníků Radeckého byl iniciován krátce po vítězství u Novary roku 1849. Nejprve byl naskicován na zeď Akademie malířem prof. Christianem Rubenem. Sochařskou podobu mu vtiskli sochaři bratři Josef Max (sochy vojáků) a Emanuel Max (socha maršálka). Z kovu ukořistěných děl italské armády na Sardinii jej odlili Jakob Daniel Burgschmiet a Christoph Lenz v Norimberku. Pomník byl odhalen až po maršálkově smrti v listopadu roku 1858. Stál v letech 1858–1919 na dolním Malostranském náměstí v Praze v místech dnešního tramvajového ostrůvku proti tehdejší kavárně Caffé Radetzky (Grömlingovský palác); po zboření brány v Karmelitské ulici a zavedení koňské dráhy se musel asi o pět metrů přesunout.

Počátkem listopadu 1918 byl pomník zakryt plátnem, v květnu 1919 bylo demontováno sousoší a v roce 1921 byl odstraněn i kamenný podstavec. Kamenný podstavec z leštěné žuly se čtyřmi bronzovými
tabulkami se jmény bitev (Verona, Vicenza, Custozza, Novara) byl zničen, bronzová sochařská část o výšce 676 centimetrů a váze přes 10 tun byla rozebrána a přenesena do Lapidária Národního muzea v Praze 7 na Pražském výstavišti, kde je vystavena dodnes společně s modelem ze dřeva a z papírmaše.

V roce 2011 vzniklo občanské sdružení „Radecký 1766–2016“, později přejmenované na „Spolek Radecký Praha“, jehož cílem je obnova pomníku.

Ostatní pomníky

Další Radeckého jezdecký pomník byl vztyčen ve Vídni roku 1892 před císařským dvorním kostelem na náměstí Am Hof, od rakouského dvorního sochaře Caspara von Zumbusch, od roku 1912 stojí na vídeňské Okružní třídě (Ringstrasse). Jeho model ve stříbře jako čestný dar provedla vídeňská firma J. C. Klinkosch a je rovněž ve sbírce vídeňského Arsenalu. Pomník stojící pěší figury z bílého mramoru se dochoval v galerii slavných vojevůdců ve vídeňském Arsenalu, týž v bronzovém odlitku stál do roku 1919 na hlavním náměstí v Lublani, tamtéž v sadech stávala Radeckého portrétní busta. Také v Miláně býval maršálův pomník.

Další české návrhy na jiné pomníky Radeckého se dochovaly v kresbách, litografiích, či v sériově vyráběných miniaturách v porcelánu nebo ve skle.

Další památky

V místech Radeckého pobytů se dochovaly pamětní desky, mj. na zámku v Třebnici, na domě v Duchcově v Husově ulici, na kasárnách v Olomouci, či v Miláně. V Národním muzeu v Praze se dochovaly na tři desítky památek, pamětní medaile vlastní také Moravské zemské muzeum v Brně. Památku svého rodáka připomíná v expozici regionální muzeum v Sedlčanech. Město Olomouc od roku 2002 pořádá na začátku září každoročně „Oslavy maršála Radeckého“. V památníku Walhalla u obce Donaustauf nad Dunajem, asi 10 km východně od Řezna je umístěna busta maršála Josefa Radeckého.

Na jeho počest byly také pojmenovány rakousko-uherské lodě: šroubová fregata SMS Radetzky a predreadnought SMS Radetzky.

Literatura, hudba, film a divadlo

Rakouský básník doby romantismu Franz Grillparzer jej oslavil hned dvakrát: divadelní hrou Feldmarschall Radetzky, uvedenou ve Vídni roku 1848 za přítomnosti hrdiny epickou básní Óda na Radeckého.
Česko-rakouský básník Johann Carl Hickel napsal epickou báseň Radetzky-Feier, vyšla u J. Kalveho v Praze roku 1850.
Rakouský skladatel Johann Strauss starší složil Radeckého pochod (Radetzky Marsch).
Pražský herec a dramatik Josef Jiří Kolár napsal hru Vysloužilci (1858), oslavující vojáky Radeckého vojska
Jeho postava se objevuje v divadelní hře České nebe uváděné Divadlem Járy Cimrmana. Epizodní výstup má kníže maršál Radecký v rakouském filmu Sissi z roku 1955. Jeho postava se vyskytuje i v prvním dílu televizního filmu Císařovna Sissi z roku 2009.

Vyznamenání

Řád zlatého rouna
Vojenský řád Marie Terezie – velkokříž, komturský kříž i rytířský kříž
Královský uherský řád sv. Štěpána – velkokříž a komturský kříž
Císařský rakouský řád Leopoldův – velkokříž
Řád železné koruny – velkokříž
ruský Řád sv. Ondřeje – obdržel 2×, jednou s brilianty
ruský Řád sv. Jiří – 1. a 3. stupeň
ruský Řád sv. Alexandra Něvského
ruský Řád sv. Vladimíra – 1. stupeň
ruský Řád sv. Anny – 1. stupeň
ruský Řád bílé orlice
bádenský Řád zähringenského lva – velkokříž
bavorský Řád sv. Huberta
bavorský Vojenský řád Maxe Josefa – velkokříž
dánský Řád slona
francouzský Řád sv. Ludvíka
hannoverský Řád Guelfů – velkokříž
hannoverský Řád sv. Jiří
hesenský Řád zlatého lva – velkokříž
hesenský Řád Ludvíkův – velkokříž
lukský Řád sv. Jiří – 1. stupeň
modenský Řád Estenské orlice – velkokříž
papežský Řád Pia IX. – velkokříž
papežský Řád sv. Řehoře Velikého – velkokříž
parmský Řád konstantiniánských rytířů sv. Jiří – velkokříž
parmský Řád sv. Jiří – velkokříž
pruský Řád černé orlice
pruský Řád červené orlice – 1. a 2. stupeň
řecký Řád Spasitele – velkokříž
sardinský Řád zvěstování
saský Řád routové koruny
sicilský Řád sv. Ferdinanda a Za zásluhy – velkokříž
toskánský Řád sv. Štěpána, papeže a mučedníka – velkokříž
toskánský Řád sv. Josefa – velkokříž
toskánský Vojenský záslužný řád – 1. stupeň
württemberský Řád württemberské koruny – velkokříž
württemberský Vojenský záslužný řád – velkokříž

♣♣♣

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Radecký z Radče Jan Josef Václav
polní maršálek a proslavený vojevůdce rakouský
(*2. list. 1766 na zámku Třebnickém † 5. led. 1858 v Miláně)
Nejslavnější člen staročeského rodu Radeckých z Radče.
R. 1784 vstoupil jako kadet do 2. pluku kyrysnického (nyní 2. pl. drag.), bojoval r. 1788-89 proti Turkům a r. 1792-95 proti Francouzům v Nizozemsku a na Rýně.  R. 1796 jsa již jako setník (rytmistr) pobočníkem polního zbrojm. barona Beaulieua, velitele armády, bojoval v Italii proti Bonapartovi, povýšen na majora a pověřen velením sboru zákopnickému. R. 1799 jsa pobočníkem generála jízdy barona Melasa, po Beaulieuovi veliteli vítězné armády, účastnil se bojů v Italii a postoupil na podplukovníka. R. 1800 jako plukovník velel 3. kyrysnickému pluku (nyní 3. pl. drag.), v jehož čele bojoval statně u Hohenlinden.
R. 1805 jako generálmajor přeložen do ltálie, kde s vyznamenáním velel brigádě pod pol. zbrojm. baronem Davidovicem. Roku 1809 bojoval chrabře v 5. sboru armádním, povýšen na pol. podmaršálka a účastnil se bitvy u Vagramu. Když sjednán byl mír, stal se náčelníkem veškerého generálního štábu ubvtovatelského, ve kterémž postavení znamenitě působil při reorganisování vojska rakouského.
Ve válkách r. 1813-15 byl náčelníkem generálního štábu armády pod pol. maršálkem knížetem Karlem Schwarzenberkem. Vyznamenal se v těch dobách hlavně v bitvách u Chlumu a Lipska, kde byl poraněn, a pak u La Rothičre. Po míru byl divisionářem v Šoproni, pak v Budíně, od r. 1821 povýšen byv  na generála jízdy velel pevnosti olomoucké, až r. 1831 dostal velení rak. armády v Lombardsko-Benátsku se sídlem v Miláně. Tam působil co nejhorlivěji na odstranění zastaralých nepřístojností, hlavně vysoko povznesl výcvik vojsk sobě svěřených, zavedl místo pedantických a naprosto bezcenných manévrů (viz Manévr 2) dřívějších obdobná veliká cvičení na základech rozumných a účelných, při nichž od r. 1834 poučovali se důstojníci všech cizích armád. R. 1836 postoupil na polního maršálka. Když začalo r. 1847 hnutí v celé Itálii proti Rakousku, Radecký předvídal blízké propuknutí vzpoury, ale pro těžkopádnost přežilé dvorní rady válečné ve Vídni nemohl své vojsko dostatečně připraviti. Proto když 18. břez. 1848 povstání skutečně vypuklo, podnikl jen několikadenní boj pouliční v Miláně, ale opustil město v noci
23. břez. a uchýlil se do Verony, v jejímžto okolí se soustředilo celé vojsko z Lombardska ustoupivší pohyby od Radeckého s mistrovskou strategií nařízenými. Když král sardinský (piemontský) Carlo Alberto, podporuje revoluci proti Rakousku, se svým vojskem překročil řeku Mincio a nečinně tábořil na pahorkatině jeho pravého břehu, Radecký použil toho a uchopil se postupu útočného, vyrazil 27. květ. přes Mantovu, dobyl nepřátelských hradeb u Curtatone a Montanary a táhl vzhůru proti Minciu. Přes veškeren strategický důmysl pro nedostatek prostředků byl odražen u Goita 30. května. Zároveň padla pevnost Peschiera a 11. čna důležité výšiny u Rivoli v moc nepřítele, jenž nyní ohrožoval Veronu, hlavní oporu vojska rak. Ač toto současně dobylo Vicenzy, Trevisa, Padovy a j. míst povstalci dříve opevněných, přece postavení Radeckého zůstávalo dosti nesnadným. Když konečně vojsko bylo náležitě doplněno a sesileno, Radecký v noci ke 23. čci vyrazil proti výšinám u Sony a Sommacampagni, jež chrabře vzaty, zvítězil skvěle 25. čce u Custozzy a obrátil sardinské vojsko na ústup. Král Carlo Alberto držel se ještě v Miláně, jež po vítězných bojích vojů rakouských 4. a 5. srp. byl nucen 6. srp. vykliditi. Dne 9. srp. Radecký povolil králi příměří. V celém Lombardsko-Benátsku nepřátel prostém jen Benátky ještě kladly odpor a byly obléhány. 12. břez. 1849 Carlo Alberto vypověděl příměří a 83letý vojevůdce Radecký opět nucen sáhnouti ke zbrani. Skvělým pohybem strategickým soustředil svoji armádu u Pavie, prekročil
20. břez. Mincio a ve dvou krvavých bitvách u Mortary 22. a u Novary 23. břez. porazil Piemonťany tak rozhodně, že jejich král složil korunu a jeho vojsko se spasilo útěkem. 26. břez. umluvil s novým králem Vittorem Emanuelem příměří, po němž sledoval brzy mír, jenž zabezpečil Rakousku přednost v Itálii. Benátky padly po krutém obležení v srpnu. Radecký, nadále netoliko velitel vojenský, nýbrž i generální guvernér civilní, rázně a přísně udržoval pokoj a pořádek v celé Horní Itálii. Když r. 1850 chýlilo se k vojně proti Prusku, Radecký byl povolán do Vídně na ustanovení operačního rozvrhu, a když k válce nedošlo, zase se vrátil do Milána. R. 1857 vzdal se činné služby a zůstal v Miláně sídliti. Ve vysokém staří měl neštěstí, že v pokoji padl a si zlomil krk stehenní kosti. Pohřeb jeho konán od 14. až 19. led. 1858 za ohromné účasti i mnoha důstojníků cizích – byltě vlastníkem i pluků ruského, pruského a j. –
s neslýchanou slávou a tělo převezeno do přátelské hrobky do Wetzdorfu v Dolních Rakousích, kde jakýsi Parkfrieder založil něco jako pantheon rak. slávy.
(O pražském jeho pomníku, ulitém z ukořistěných děl sardinských, viz Praha, str. 412 b.)
Radecký byl postavy malé, složité, oko svědčilo o laskavosti, pro kterou byl zbožňován všemi svými podřízenými a jimi nazýván otcem; hlas jeho byl hluboký a zvučný, obcování srdečné. Žil jednoduše, pravidelně a mírně, čímž také dosáhl věku zcela mimořádného 92 let a zachoval si síly a ráznost do let, jichž dosáhne jen málokterý smrtelník. Účastnil se 17 polních výprav, byl vyznamenán všemi řády rakouskými a přemnohými řády a maršálským titulem též států cizích a zůstane vždy přední chloubou rakouského vojínstva.
O životě a působení jeho napsáno mnoho spisů, nejpodrobnější asi jest »Feldmarschall Graf Radetzky, sein Leben und seine Thaten, bearbeitet v. Ant. Freih. v. Gavenda u. Franz de Vuko et Branko (Praha, 1858).

FM.-Maršálek byl ženat (od 5. dub. 1798) s Františkou Kamillou ze Štrasolda a Gräfenberka
(† 12. led. 1854). Z manželství toho bylo 8 dětí, totiž
Josef (*1799, c. k. rytmistr † 1837),
Frant. Xaver (*1800, nadporučík-+1828),
Luisa Anna (*1803 † 1827, vd. Horvathova),
Karel Leopold (*1804, c. k. major † 1847),
Frant. Romana (*1806 † 1825, manž. Josef hr. Berchthold),
Theodor Konstantin (*1813 † 1878, generalmajor, manž. Josefa roz. Safaříková ovd. Siegrová),
Bedřiška Alexandra (*1816 † 1866, manž. Karel hr.Wenkheim),
Antonín (*1817 † 1847).
Potomstvo měl jediný Theodor, totiž kromě dcery Josefy Pauliny (*1855) syna Theodora Josefa Ant. (*1851), jenž byl rytmistrem u dragounů a zemřel 19. srp. 1890 (manž. Gabriela svob. pí. Liebigova † 1888). Synové jeho všichni narodili se ve Štýrském Hradci, totiž Josef (*1884), Theodor (*1885) a Egon (*1887).
Viz Miltner, Privatmünzen.
Sčk.

(Ottův slovník naučný)

Drocár Jan, 5. 1. 2020

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora