Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“Byly to hvězdné chvíle v jinak pro naši zemi velice smutné době. Za český národ se postavili reprezentanti starých rodin, kteří měli v povědomí povinnosti, které jim ukládala příslušnost ke stavu českému a vzali tak na sebe povinnosti coby čeští stavové. Bylo to opravdu důležité, neboť ve chvíli, kdy se hroutila republika a mnozí podléhali zoufalství, se naši otcové a dědové postavili jednoznačně za český národ. Toto prohlášení, které....“ Zobrazit celý citát »

V pondělí 17.9.2018 – 80. výročí šl. deklarace z r. 1938



600 let od korunovace Zikmunda Lucemburského

27. 7. 2020 | Redakce | Autor píše

Úterý 28.7.2020 – 600 let od korunovace Zikmunda Lucemburského českým králem v sobotu 28.7.1420.

Přestože byl Zikmund jedním z nejvýznamnějších politiků evropských dějin, asi jen málokdo si toto datum připomene. Přitom ve své době byl Zikmund doslova nepřehlédnutelnou osobností.

Jeho dobové kryptoportréty najdeme po celé Evropě. Asi nejznámější z nich je freska od Piera della Francesky v Tempio malatestiano v Rimini, zobrazující Sigismonda (česky Zikmunda) Malatestu, jak klečí před svým patronem, arelatským králem sv. Zikmundem. Světec má rysy v té době již mrtvého císaře.

Zikmundova fyziognomie byla inspirací pro řadu postav znázorňujících představitele světské moci už za jeho života – od kostela sv. Klementa v Římě k Hronskému Beňadiku v Horních Uhrách, od slavného Gentského oltáře bratří Van Eycků až po málo známý oltář sv. Barbory z Kalanti ve vzdáleném Finsku. Pro mnoho lidí patnáctého století se právě Zikmund stal archetypem panovníka. Čím si vysvětlit moc jeho obrazu? A naopak, čím si vysvětlit Zikmundovu negativní image v Čechách? Vždyť pověst „lišky ryšavé“ patří k vůbec nejhorším reputacím jakéhokoli státníka v českých dějinách.

Ztělesnění skutečného císaře. Zikmund se jím stal pro mnoho umělců napříč Evropou.
Například pro Albrechta Dürera (*1471 † 1528), autora tohoto panovníkova portrétu. FOTO GNM.DE

Problém je v samotném konceptu českých dějin. Zikmundova černá legenda kotví už v líčení současníků. Za její plné rozvinutí ale vděčíme historiografii 19. a 20. století, vyznávající liberální, nacionalistické a posléze marxistické paradigma. Historikové vycházeli z postojů rodících se národních societ, které zároveň sami pomáhali utvářet. Rozhodně si nemyslím, že bychom měli jít kácet Palackého pomník. Výsledkem ale je vytvoření jakoby několika Zikmundů: jinak vypadá Zikmund Maďarů, jinak Rakušanů, jinak Němců, jinak Čechů – vždy podle toho, jak se zapsal do „dějin“ toho konkrétního etnika.

V posledních desetiletích poznání Zikmundovy osobnosti vzrostlo. Ještě nedávno historikové chápali záchvaty zuřivosti jako projev Zikmundova charakteru. Dnes je berou spíš jako projev „ceremoniálního hněvu“, ritualizovaného projevu panovnické moci. Daleko důležitější je ale změna v hodnocení sociální dynamiky tehdejší společnosti. Ve starší literatuře převládalo černobílé dělení na dobrý/špatný, pokrokový/reakční, mechanicky přiřazené k polaritě husitský/katolický. Dnes je daleko zřejmější, že polarita mezi husitstvím a katolictvím je výsledkem spíše práce moderních protestantských historiků. Nejenže Zikmundovi nevadilo přijímání z kalicha. Zikmund byl přesvědčen, že církev je třeba reformovat, možná silněji než řada „husitů“.

Těžko překonatelné mistrovství

První díl Zikmundova životopisu se čte jako scénář dobrodružného, místy pak akčního filmu. Přes dílčí porážky, z nichž největší byl jím nezaviněný debakl spojených křesťanských armád v bitvě proti Turkům u Nikopole, dokázal vždy znovu vstát. Až po roce 1404 se Zikmundovo postavení jako uherského krále stává stabilním. Roku 1410 je zvolen německým králem. Usiluje o reformu říše, oproti velkým knížatům se chce opírat spíš o města a rytíře.

Jedním z vrcholů jeho diplomatických aktivit byla podpora kostnického koncilu. Do českých srdcí se tento koncil nezapsal šťastně. Pro zbytek Evropy to bylo zlomové jednání, které ukončilo rozvrat západu. Koncil byl výjimečně demokratický v tom, že jeho jednání se neúčastnili jen biskupové, ale také opati a teologové. Mimo jiné odhlasoval zrušení papežského monarchismu, když deklaroval, že se představitelé křesťanstva mají scházet periodicky a být skutečnou protiváhou papežského úřadu. Je ironií osudu, že letos to je 55 let, co skončil poslední koncil, a papežská autokracie je v církvi silnější než kdykoli předtím.

Už svým vzhledem avizuje, že musí být úhlavním nepřítelem božího zákona, ba ztělesněným antikristem. Má zrzavé vlasy jako Jidáš, chová se jako druhý Lucifer a řádí jako smyslů zbavený.

Wikimedia Commons

V dobách, kdy neexistoval rozdíl mezi panovníkem a státem, Zikmund vzal smrtelně vážně za svůj ideál křesťanského vládce jako ne pouze krále, spravujícího omezené území, ale univerzálního imperátora, zodpovědného za osud celého křesťanstva. Byl to on, kdo prosadil usnesení kostnického koncilu do politické praxe. Podařilo se mu to ne silou zbraní, ale diplomacií, v níž dosáhl těžko překonatelného mistrovství. Jeho itinerář pokryl většinu křesťanského západu a jeho nadregionální vazby zahrnuly i muslimské vládce na Blízkém východě a na hranicích Střední Asie.

Usmíření s Čechy

Nemá cenu ptát se, zda byl Zikmund posledním středověkým, nebo prvním novověkým politikem. Pokud v jeho dlouhé a nesmírně komplexní politické praxi můžeme hledat nějaké konstanty, pak to byl zájem o technické inovace či podpora měst. Vrcholem Zikmundovy cesty ale byla poslední léta jeho života, kdy podporoval další koncil a kdy dosáhl nejen římské korunovace na císaře, ale také usmíření s Čechy. Tehdy se k němu upnuly naděje italských intelektuálů, jako byl Antonio Roselli, jenž ve svém spise o monarchii nastínil představu silné, nezávislé univerzální vlády nadřazené partikulárním zájmům i vlivu církve.  Mikuláš Kusánský Zikmundovi věnoval traktát O všeobecné svornosti. Byl to právě tento Zikmund, jenž se pro tolik umělců napříč Evropou stal ztělesněním skutečného císaře.

Zikmund nebyl apokalyptickou šelmou. Byl obratným pragmatikem, který zároveň dokázal jít za myšlenkou obecného prospěchu a uměl ji také prosadit v na tu dobu globálním měřítku. Je zneklidňující, že právě tento typ politika u nás došel tak malého uznání.

autor: PAVEL KALINA historik umění, profesor na Fakultě architektury ČVUT

Převzato z Lidových novin z úterý 28. července 2020.


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás