Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Postoj české zemské šlechty v době nacistického ohrožení země byl vyjádřen v roce 1938 první šlechtickou deklarací nazvanou "Prohlášení členů starých rodů vzhledem k nedotknutelnosti území Českého státu". Dne 17.9.1938 jí 12 šlechtických zástupců předneslo prezidentovi republiky Edvardu Benešovi. Po jeho abdikaci potvrdili zástupci šlechty svůj postoj i novému prezidentu Emilu Háchovi (2. deklarace). “ Zobrazit celý citát »

Druhá šlechtická deklarace z 24.1.1939



Lobkowiczová-Dobrzenská, Leopoldina *1926 † 2021

27. 3. 2021 | Jan Drocár | Osobnosti

 

OTEC
Leopold princ Lobkowicz
*7.7.1888 Dolní Beřkovice † 15.5.1933 Praha
MATKA
Františka princezna Montenuovo
*22.8.1893 Margarethen a.M. † 3.11.1972 Wels

Leopoldina princezna z Lobkowicz

*14.11.1926 Dolní Beřkovice † 18.3.2021 Haliburton, Kanada

potomek sv. Ludmily v 37. generaci ♣

Leopoldina princezna z Lobkowicz provdaná hraběnka Dobrzenská z Dobrzenicz pochází z jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodu Lobkowiczů, z její dolnobeřkovické větve.

oo 22.8.1945 Dolní Beřkovice

MANŽEL

Jan Nep. Maximilián hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz
*19.6.1911 Chotěboř † 7.2.1996 Havlíčkův Brod

OTEC MANŽELA
Jan Josef III. hrabě Dobrzenský
*29.4.1870 Chotěboř
† 13.4.1947 Chotěboř
MATKA MANŽELA
Rosa hraběnka z Trauttmansdorffu
*17.5.1879 Gleichenberg
† 2.9.1967 Gleichenberg

POTOMCI

Jan Josef IV. hrabě Dobrzenský

Zdislava hraběnka Dobrzenská

Helena hraběnka Dobrzenská

Markéta hraběnka Dobrzenská

Karel Kunata hrabě Dobrzenský

*14.6.1946 Praha

*23.5.1947 Praha

*21.10.1948 Eu † 25.3.2011 Paříž

*14.9.1952 Toronto

*4.6.1955 Toronto †27.7.1980 Newmarket

Chotěboř 1946 – manželům se narodil první syn – Jeník

Leopoldina Berta Marie Ida Františka Baltazara Leonarda z Lobkowicz se narodila v roce 1926 v Dolních Beřkovicích u Mělníka. V roce 1945 se jejím manželem stal Jan Nep. hrabě Dobrzenský z Dobrzenicz a žili spolu do července 1948 na zámku v Chotěboři. Poté je komunistická vláda jako mnoho jiných českých šlechticů přinutila emigrovat. Do Chotěboře se vrátili až po třiačtyřiceti letech – Janu Dobrzenskému bylo dvaaosmdesát let. Za čtyři roky, které mu ještě zbývaly, stihl vyčistit rybníky, zkultivovat pole i lesy, opravit zámek… Jeho žena a děti v rodinné tradici pokračovali.

Náklaďák kodrcá po lesní cestě. „Stůj, co vezeš!“ Dvě tři vteřiny ticho. „Ale, Franto, dyť mě znáš. Jezdím se šutrem. Pusť mě!“ Když se auto dá zase do pohybu, tři lidé na jeho korbě vydechnou. Ještě že jsou děti tak unavené. Kdyby zaplakaly? „Nechtěla jsem ani domyslet! Dodnes nechápu, jak jsem tu cestu k hranicím mohla přežít. A nepotratit – byla jsem v pátém měsíci. S mým mužem, dvěma malými dětmi a starou chůvou jsme leželi v dřevěné bedně. Dřevorubci do ní vyrazili otvory, abychom mohli dýchat, a zasypali ji štěrkem. Tak nás vezli k hraničnímu pásmu,“ vzpomíná Leopoldina Dobrzenská na 6. červenec roku 1948. Když dorazili k hranicím, musela se rodina rozdělit. Jan Dobrzenský nesl dvouletého Jeníka, chůva o rok mladší Zdislavu a paní Leopoldina klopýtala jinou cestou s batohem na zádech. „Těžko se mi dýchalo, třásla jsem se strachem, vyčerpáním. Najednou jsem se ocitla na palouku. Mezi stromy probleskovaly poslední sluneční paprsky, v trávě se páslo šest srnek. Ten klid, ta krása! Ať už mne v následujících letech potkala jakákoliv zlá událost, vzpomněla jsem si vždy na tenhle okamžik. A bylo mi lépe.“ Za hranicemi nečekali Dobrzenské žádní bohatí příbuzní, ani zlato v bance, ale kavalce v uprchlickém táboře.

Když byly Helence, třetímu dítěti, dva roky, vystěhovali se do Kanady. „Když nový život, tak na novém kontinentu. Kdybychom tušili, jak to bude těžké, nevím, snad bychom zůstali v Evropě,“ říká Leopoldina Dobrzenská. Na začátku padesátých let platili ještě Slované v Kanadě za levné pracovní síly. Ovšem jen ti nejmladší. Čtyřicetiletý zemědělský specialista dlouho vůbec nemohl zaměstnání sehnat. Dobrzenští neměli peníze na vlastní dům, byt jim nikdo nechtěl pronajmout, protože „děti ničí zařízení“. Museli je tedy svěřit na čas známým také českým emigrantům, kteří se usadili na venkově, a sami vydělávali v Torontu. „Ráno jsem uklízela kanceláře, od pěti do půlnoci jsem pak pracovala v nemocnici. Jeden den v týdnu jsem měla volný, ten jsem trávila na kursu psaní na stroji,“ líčí paní hraběnka. Trvalo tři roky, než našli byt pro celou rodinu a další desítku let, než si mohli pořídit menší domek. Byl potřeba, když se narodili ještě Markéta a Karel Kunata.

Leopoldina a jejích pět dětí: Jan (Jeník), Zdislava, Helena, Markéta a Karel Kunata.

„Muž posléze pracoval pro zemědělskou firmu. Její výrobky nabízel po celé Kanadě, cestoval za každého počasí, ve sněhových bouřích.“ Když už se zdálo, že mají nejhorší za sebou, zemřel při autonehodě jejich nejmladší syn.

Dá se říct, že teprve v penzi se Dobrzenští dočkali relativního klidu. Odstěhovali se na kanadský venkov; tam je také zastihla zpráva o převratu v Československu. Pozdě, řekl by si asi leckterý muž jeho věku, ne ovšem Jan Dobrzenský z Dobřenic. „Jako kdyby celou tu dobu v Kanadě spal. Byl typický exulant. Zdálo se mu o Chotěboři, roky sepisoval genealogii rodu. Zatímco já jsem se časem sžila s Kanadou i lidmi, on si držel vždy odstup. Hned v roce 1990 jsme se se jeli do Chotěboře podívat.“

Bývalí majitelé panství působili ve východočeském městečku jako bomba spadlá rovnou z nebe. Městský úřad se sice nezpěčoval vrátit jim zámek, ale co si počít se zvláštní školou, muzeem, archivem a závodní jídelnou? „Měli jsme dům, ale neměli jsme kde hlavu složit. V celém městě se nenašel volný byt, jen jedna místnost v někdejších sádkách. V tom pokoji jsme pět měsíců spali, vařili i koupali se ve škopku. Voda tekla jen studená a záchod byl suchý,“ popisuje celkem zvesela paní hraběnka své třetí začátky.

Nikdo, ani jejich děti možná nevěřili, že tenhle pokus vyjde. Jenže Jan Dobrzenský zase věděl, že restituci nelze zařizovat na dálku. I když byl už velmi nemocný, neztrácel ani minutu. Studoval zákony a předpisy, obcházel úřady. Jeho žena trávila týdny v archivu. Kdyby tam nenašla ztracenou konfiskační listinu, nemohli by rodinný majetek nikdy restituovat. Už zase bojovali – s neochotou úřadů, s nezkušeností advokátů, se závistí i nedůvěrou místních lidí. „Když se začala šířit fáma, že nájemníky vyženeme a zavřeme zámecký park, můj muž šel a ty lži vyvracel z očí do očí. Když mu lidé ze státního statku dali ultimátum, že se musí do čtyřiadvaceti hodin rozhodnout, zda chce své pozemky obhospodařovat, nezaváhal. A 1. srpna 1992 začal také hospodařit. Musel, nechtěl-li přijít o živý a mrtvý inventář.“

Manželé Dobrzenští před svým opraveným zámkem v Chotěboři.

Jan Dobrzenský stihl založit společnost s ručením omezením, vyčistit rybníky, zkultivovat pole i lesy. „Nemohla jsem mu přát důstojnější konec života.“ Dnes na chotěbořském statku zaměstnávají Dobrzenští a jejich společnost okolo šedesáti lidí. O chod hospodářství se stará nejstarší syn Jan, který se před několika lety přestěhoval z Belgie do Prahy. V zámku je stále městské muzeum, své pokoje zde má paní hraběnka a její dcery Helena a Zdislava, byť dosud žijí v zahraničí. Paní hraběnka zušlechťuje zámek a park, před několika lety založila také nadaci, která se snaží rekonstruovat chotěbořské podzámčí. „Čtyřicet let jsem tvrdě pracovala. Už se dávno necítím jako šlechtična a nerozumím dámám, které emigraci prožily v přepychu a pohodlí. Jenže jistých věcí se zbavit prostě nedokážu. Ačkoliv jsem se z Kanady nevracela s nadšením jako můj muž, věděla jsem, že nemohu jinak. Byla to naše povinnost.“

Převzatu z článku Necítím se už být šlechtičnou, který vyšel na idnes.cz 7.10.2000.


Související klíčová slova

,



Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás