---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Motto:

---

 

OTEC Purkart Kaplíř ze Sulevic *kol. 1520 † 1575	MATKA Alžběta ze Sahlhausenu *datum † datum
Kašpar Kaplíř ze Sulevic *1535 † 21.6.1621 Praha, popraven na Staroměstské radnici.
Kašpar Kaplíř ze Sulevic pocházel z třebívlické větve českého rytířského rodu Kaplířů ze Sulevic. V letech 1607-1610 byl prezident české královské komory, v letech 1617 – 1621 karlštejnský purkrabí za rytířský stav. V letech 1618-1621 byl nejvyšší zemský písař Království českého.
oo 1580
MANŽELKA Eva Radimská ze Slavkova *1555 † 1618 dědila Miličín, Vlčovice, Broumovice a Neustupov
OTEC MANŽELKY Kuneš Vidlák Radimský ze Slavkova	MATKA MANŽELKY Eliška Malovcová z Malovic
POTOMCI
Albrecht	*kol. 1580 † 6.8.1616

 

Kašpar Kaplíř ze Sulevic
(*1535  † 21.6. 1621, Praha) byl český rytíř, člen direktoria českých stavů v době stavovského povstání (1618–1620). Jako generál dělostřelectva pod velením hraběte Thurna se účastnil v roce 1618 obléhání Vídně, za vlády Fridricha Falckého byl v letech 1618–1620 nejvyšším zemským písařem. Původně působil jako císařský rada.

Narodil se roku 1535 do třebívlické větve českého rytířského rodu Kaplířů ze Sulevic jako syn Purkarta Kaplíře ze Sulevic a jeho manželky Elisabeth von Sahlhausen. V únoru 1621 jej dle císařského listu zatkli a uvěznili v Bílé věži Pražského hradu. Mimořádný tribunál jej odsoudil k popravě na Staroměstském náměstí spolu s dalšími „českými” pány. Čekalo se, že si podá žádost o milost a pravděpodobně by ji dostal vzhledem ke křesťanské ohleduplnosti ke stáří by mu trest asi zmírnili v doživotní žalář. Přesto se mu dostalo alespoň částečného omilostnění, nebyl rozčtvrcen. Byl nejstarší a na popraviště vešel jako první z rytířského stavu a jako čtvrtý v celkovém pořadí.
Kat jeho hlavu pověsil na Staroměstské mostecké věži.

V roce 1921 otevřeli komisionální hrobku v neustupovském kostele na Benešovsku a hledali zde jeho tělo, avšak marně.

(WIKIPEDIE)

♣

Komenský o smrti Kašpara Kaplíře

Když ho po vynešeném orteli smrti navštívil kněz Jan Rosacius, přivítal ho očima sic pláčtivýma, ale myslí veselou těmi slovy: „Hle, já nebohý stařec, dávno jsem mého milého Pána Boha prosil, aby mi milostiv býti a mne s tímto světem rozloučiti ráčil. Ale nestalo se toho, nebo chtěl Pán Bůh, abych také v své starosti světu za divadlo, jemu pak za slávu byl a pro zastávání slávy a pravdy jeho tu smrt, kteráž (věřím jeho milosti Božské) drahá bude před obličejem jeho, abych podstoupil. Kterážto smrt, ač ovšem před světem bude potupná a ohavná, však před Bohem slavná.“ (…) Když tu něco kněz, jak naděje spasení nezáleží na samé dobře sebe svědomé mysli než obzvláštně na doufání skrze Krista Božímu milosrdenství, promluvil, vedl dále řeč pobožný stařec: „Vzkázala mi včera má strýna, chtěl-li bych u knížete Lichtenšteina milosti hledati, že by mi život byl darován, však tak, abych do smrti vězněn zůstal. Ale já jsem vzkázal, že já jim z takové milosti děkuju. Nebo kdy bych milosti hledal, dal bych se vinen, jako bych něco zlého učinil a té smrti hodně zasloužil; jakož pak nezasloužil jsem. Pověz tedy; že já milosti hledám a hledati budu u Boha, proti němuž jsem v životě svém v mnohém hřešil, proti knížeti pak v ničem. A byť i tak bylo, že bych v vězení živ býti mohl, mně však proměna ta byla by obtížná. Já zajisté jsa již shrbený stařec, dávno již syt jsem života toho. Nebo nemohu ani chuti pokrmu rozeznati, ani nápojem libým se občerstviti. K tomu, sedím-li dlouho, stýská mi se; ležeti těžko, choditi pak hned naprosto, leč od jiných veden jsa aneb na berličkách se odnesa, nemohu. I k čemuž jest mi takový život? A jestližeť já volný tento život tak těžce snáším, i jakž bych snášel vězení? Uchovejž tedy Bůh od svatého mučedlníků tovaryšstva odloučenu býti atd.“
— Historie o těžkých protivenstvích církve české

♣

Před smrtí Kašpar Kaplíř ze Sulevic pronesl:

Z milosti Boží zachoval jsem víru a dobré svědomí Bohu, králům a pánům mým, i vlasti. Čtyrem císařům jsem sloužil vždycky věrně. Nyní pak že mám takovou záplatu míti, Bohu to poroučím, kterýž spravedlivě souditi bude a kterýž ví, že jsem já v tom ve všem, což se tu dálo, své slávy ani bohatství nevyhledával. Ale když jsme již nemohli snášeti pro čisté náboženství nátisků a protivenství a pohrůžek, an nás již prvé i tak byli k smrti odsoudili, musili jsme se opatřiti a volili jsme sobě raději zemříti nežli ke všemu již více mlčeti, za nejhorší kacíře slouti, Bohu nesměti volně sloužiti a živu býti tak bídně a potupně na světě. Že pak jsme tak podle zevnitřního spůsobu padli, vůli Boží v tom poznávám, kterýž mne a mé milé tovaryše v těchto posledních časích k tomu obral, abychom krví naší ozdobili pravdu jeho a spečetili stálost naši: děj se vůle Boží. A jistě, ačkoli po té výpovědi tělo počalo se lekati, z milosti však Boží již žádné hrůzy smrti necítím. 

Již nemám na světě, nač bych měl pomysliti, jediné na ty mé malé vnuky, na jejichž místě tebe, služebníče Krista, prosím, abys napomínati jich ku pobožnosti a stálosti, kteréž příklad na mně vidí, podle nejvyšší možnosti neobmeškal. Ačkoli vím, že i vás, milých otců a pastýřů duší našich, bez pokušení a soužení nenechají. My napřed, vy za námi. Ale Bůh ochraňujž vás pro slávu svou a nedejž té šelmě babylonské do konce potlačiti církví své. 

Složil jsem to bídné tělo na polštář; ale jakýť jest můj sen mohl býti? Zdříml jsem však, a zdálo mi že ke mně dva anjelé přišli a otírali tvář mou rouchou velmi pěknou, napomínajíce mne, abych se spěšně strojil jíti s nimi. Já pak věřím mému Pánu Bohu, že ne ve snách, ale v skutku je mám přítomné, kteříž mně v životě tomto slouží a po smrti duši mou do lůna Abrahamova donesou. A ač hříšný jsem, očištěn jsem krví Spasitele mého, kterýž učiněn jest obět slitování za hříchy naše. A protož nechť přijde hodina smrti: hotov jsem.