Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »

Burke’s Peerage



Karel Schwarzenberg byl vyznamenán nejvyšším řádem

29. 10. 2023 | Jan Drocár |

Největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu je Vladislavský sál postavený za krále Vladislava II. Jagellonského (*1456 † 1516). Podle něj je také nazýván. Stavěn byl podle projektu Benedikta Rejta (*1454 † 1536) v letech 1490-1502.

Vladislavský sál  je dnes součástí prohlídkových okruhů Pražského hradu, ale je využíván i k reprezentačním účelům. Od roku 1934 se tu volil a skládal slib prezident republiky, konají se tady slavnostní zasedání českého parlamentu a pravidelně jsou zde předávána nejvyšší státní vyznamenání.

V sobotu 28. října 2023 tak poprvé ve své funkci činil prezident republiky Petr Pavel. Ocenil za zásluhy o stát 62 osobností ze všech oblastí veřejného života. Byl mezi nimi i člen jedné z nejvýznamnějších rodin české zemské šlechty – knížecího rodu Schwarzenbergů. Nejvyšší české vyznamenání – Řád Bílého lva – bylo propůjčeno současné hlavě rodu Karlu knížeti Schwarzenbergovi.

Pohled do Vladislavského sálu 28.10.2023 při projevu prezidenta republiky Petra Pavla.
„Prezident republiky propůjčuje Řád bílého lva občanské skupiny 1. třídy
panu Karlu Schwarzenbergovi. Politikovi, bývalému místopředsedovi vlády,
dvojnásobnému ministru zahraničních věcí, bývalému senátorovi a poslanci
za zvláště vynikající zásluhy o stát v oblasti politiky.
Vyznamenání za pana Karla Schwarzenberga, který se nemohl
dostavit, přebírá jeho syn pan Jan Schwarzenberg.“
Prezident udělil Řád Bílého lva občanské skupiny 1. třídy v první řadě zleva sedícímu Petru Pithartovi a vedle něj sedícímu Pavlu Rycheckému. Za nepřítomného Karla Schwarzenberga převzal nejvyšší české vyznamenání třetí zleva sedící  jeho syn Jan. Vyznamenaným tleskají v první řadě předseda vlády Petr Fiala, předseda Ústavního soudu Josef Baxa s manželkou Evou. Za ní sedí Ursula Czerninová s manželem, vpravo od ní usmívajícím se místopředsedou Senátu Tomášem

Czerninem.

Jak vidno, v čase předávání vyznamenávání byli v historickém Vladislavském sále přítomni i dva zástupci české zemské šlechty. Jan dědičný princ Schwarzenberg, který přebíral z rukou prezidenta Petra Pavla pro svého nepřítomného otce Karla knížete Schwarzenberga Řád Bílého lva a také místopředseda Senátu, horní komory parlamentu České republiky, Tomáš hrabě Czernin.

♣♣♣

Stavebník Vladislavského sálu Vladislav II. Jagellonský poslal po dokončení stavby nejvyššímu purkrabímu Jindřichovi IV. z Hradce (*1442 † 1507) dopis, ve kterém sděluje, že tuto nákladnou stavbu dal vybudovat „nám i Koruně k poctivosti naší i budúcím králóm českým k potěšení a spanilosti, i ke cti tomu království“.

Komu svá slova v pořadí 17. český král adresoval? Tehdy jistě svým potomkům „budúcím králóm českým“. Určitě i zemi, která jim bude svěřena: „ke cti tomu království“. Ale jak s jeho slovy naložit dnes, když Země koruny české už nejsou královstvím a na Pražském hradě úřadují prezidenti? Jsou snad oni pokračovateli královských tradic, jsou snad jim určena slova králova? I těm pěti komunistickým?

Asi těžko, ostatně zemi bez krále si neuměl na počátku 16. století představit nikdo. Také se 414 let od roku 1504, kdy král svá slova napsal, nic ohledně změny státního zřízení neudálo. Teprve po 1. světové válce v roce 1918 české země nezůstaly jako celá řada jiných a dosud velmi úspěšných evropských států u staletími prověřeného monarchistického zřízení. Země koruny české postihl tehdy na několik dní jakýsi „revoluční kvas“ a výsledkem byl celkem znenadání vznik republiky. Čeští králové byli odejiti, už jsme je nechtěli.

Ustavující schůze Revolučního národního shromáždění se 14.11.1918 účastnilo celkem 256 poslanců. Schůzi vedl Karel Kramář (*1860 † 1937), který ve svém úvodním projevu deklaroval ztrátu veškerých práv habsbursko-lotrinské dynastie na český trůn a vyhlásil republikánský charakter nového státu. Přitom právě Kramář zprvu propagoval představu monarchistického zřízení nového státu. Teď ve své řeči jako potvrzení republikánské formy státu požádal parlament o zvolení Tomáše G. Masaryka (*1850 † 1937) prvním prezidentem Československa.

„A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou republikou. (Výborně! Sláva!) Hlučný potlesk.) A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk) Prohlašuji tedy professora dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky“.   – Karel Kramář, 1. schůze Národního shromáždění československého.

T.G.Masaryk obdržel telegram o zvolení prezidentem 16.11.1918 na obědě před zasedáním Lawyers clubu v New Yorku, kam byl pozván jako hlavní čestný host z titulu prezidenta Středoevropské unie. Místní noviny tuto událost barvitě popsaly. Podle nich k oznámení o zvolení prezidentem došlo na obědě, někdy mezi ústřicemi a rybami. Masaryk obdržel telegram a pokračoval v rozhovoru ještě několik minut, až pak se podíval na jeho obsah, načež telegram strčil do kapsy a pokračoval v diskusi o přednostech polévky. Až o několik minut později se zmínil spolustolovníkům o tom, že Národní shromáždění ho zvolilo prezidentem Czecho-Slovak Republic.
V době konání volby byl Masaryk ještě tedy ve Spojených státech. V době jeho nepřítomnosti převzala prezidentské funkce nově zvolená vláda
jíž předsedal Karel Kramář. TGM dorazil do Prahy až 21.12.1918. Ve dvě hodiny odpoledne pak složil do rukou předsedy Národního shromáždění Františka Tomáška prezidentský slib.

Představitelé nové republiky se proti představitelům předchozího režimu vymezili rychle a čile. Ještě před návratem prezidenta byly zákonem zrušeny nejen šlechtické tituly a řády, ale rovnou celé šlechtictví. Ani to netrvalo dlouho. Novopečení poslanci vše „vyřídili“ promptně, staletou historii své země zrušili za rekordních 37 minut. Nu, když se spěchá na oběd … více Jak jsme si zrušili šlechtu.

TGM tedy nebyl přímo u přijetí zákona číslo 61/1918 Sb. z 10.12.1918, jímž se zrušují šlechtictví, tituly a řády. ale určitě proti němu neprotestoval. Je tedy docela paradoxní, že podle zde použité genealogické studie, byli jeho vlastní potomci ze strany manželky Charlotty Gariggue (*1878 † 1923) také potomky prvního českého panovnického páru sv. Ludmily a Bořivoje I. Přemyslovce. Pokud by k tomu ještě snad byly pravdivé občas proskakující úvahy, že TGM byl potomkem Františka Josefa I., tak to už by asi bylo velké zmatení.

sv. Ludmila – Barbarossa
– Masarykovi potomci
sv. Ludmila – Eduard I.
– Masarykovi potomci

♣♣♣

České země přitom nebyly (až na první bratrovraždu) příliš zvyklé na nějaké násilné převraty, nezažívaly časté a už vůbec ne krvavé boje o trůn. Naopak patřily k těm několika málo zemím, kde se až na malé výjimky vládlo kontinuálně. Všechny panovnické dynastie na sebe řádně příbuzensky navazovaly. A bylo to od úsvitu českých dějin do nedávné minulosti požehnaně dnů, týdnů, měsíců, roků a staletí. Celé jedno tisíciletí. Mezi smrtí první české kněžny sv. Ludmily v roce 921 a úmrtím posledního českého krále Karla Habsbursko-Lotrinského v roce 1922 uplynul přesně 1001 rok.

Vlevo Ludvíkovo křídlo, vpravo Vladislavský sál

Malá země uprostřed Evropy tedy už více jak sto let kráčí dějinami bez svých králů. Zdálo by se, že výše zmíněná kontinuita byla v roce 1918 přerušena, ztracena. Ale není tomu tak. Stále totiž žijí potomci českých králů. Nejen mezi obyvateli této země, ale i po celé Evropě a za jejími hranicemi. Nejen v nástupnické habsbursko-lotrinské dynastii, ale v členech mnoha a mnoha dalších rodů a dynastií. Mnohosetletý evropský genealogický vývoj to tak zařídil. Každý jeden z předků a potomků toho daného rodu nebo dynastie si s sebou přináší informace své doby. Dohromady tak vytvářejí historickou paměť rodu. Paměť vícero takových rodů se pak stává součástí historické paměti národa. A když jsou členové těchto rodů příbuzensky propojeni napříč celým naším kontinentem, vytvářejí společně historickou paměť Evropy. Časově a geograficky, vertikálně i horizontálně. Vytvářejí jakýsi genealogický strom Evropy. Výše zmínění dva šlechtici přítomni 28. října ve Vladislavském sále jsou jeho součástí. Jako potomci českých králů. Lze se o tom přesvědčit v jejich přiložených rodokmenech:

Schwarzenbergové – potomci

Karla Velikého, Přemyslovců a sv. Ludmily

Czerninové – potomci
Karla Velikého, Přemyslovců a sv. Ludmily

♣♣♣

Kdo vlastně byl  Vladislav II. Jagellonský, český král, který dal za časů končící gotiky a počátků renesance na Pražském hradě postavit Vladislavský sál, který je dodnes považován za jeden z nejkrásnějších v Evropě a je dodnes pevně spjatý s českou státností?

Pocházel sice z Polska, původem z litevského velkoknížecího a polského královského rodu Jagellonců, ale byl příbuzensky spjat i s předchozími dynastiemi na českém trůnu. Přes svou matku a babičku byl pravnukem římského císaře a 13. českého krále Zikmunda Lucemburského (*1368 † 1437) a jeho prapradědečkem tak byl Karel IV. Lucemburský (*1316 † 1378). Jak je známo „otec vlasti“ si velmi vážil svých předků – ať už po meči, kde byl přes svého otce Jana Lucemburského (*1296 † 1346) ve 20. generaci potomkem prvního středověkého římského císaře Karla Velikého, mnohými zvaného „otcem Evropy“ nebo po přeslici, kdy byl potomkem první české světice a prvního historicky doloženého českého knížete – sv. Ludmily a Bořivoje I. Přemyslovce v 15. generaci. Proto byl i Vladislav II. Jagellonský byl potomkem první české zakladatelské dynastie Přemyslovců.

Ferdinand Anna společně pohřbeni v chrámu sv. Víta

Jako jeho dcera byla jejich potomkem také Anna Jagellonská (*1503 † 1547), která se 25. května 1521 provdala za Ferdinanda I. Habsburského (*1503 † 1564). Ten byl po smrti svého švagra v bitvě Moháče 29. srpna 1526 zahynuvšího bezdětného 18. českého krále Ludvíka Jagellonského (*1506 † 1526) zvolen českými zemskými stavy 23. října 1526 v Praze v pořadí 19. českým králem. Tak se na českém trůně usadila habsburská, resp. habsbursko-lotrinská dynastie. Sňatkem a následně potvrzenou volbou. Žádným převratem, revolucí, svržením předchozí dynastie.
Pražský hrad se manželé snažili proměnit v moderní reprezentativní královskou rezidenci.
Na severním předpolí hradu založil Ferdinand I. roku 1534 Královskou zahradu, jednu z prvních renesančních zahrad na sever od Alp. V zahradě byly pěstovány i exotické rostliny a ovoce. Poprvé  v Evropě tady byly pěstovány tulipány. V zahradě dal Anně z lásky postavit renesanční Královský letohrádek. Anně a Ferdinandovi se ve šťastném manželství se narodilo 15 potomků, čtyři synové a jedenáct dcer. A jak je vidět v rodokmenu, mezi jejich generačně vzdálenějšími potomky jsou i Schwarzenbergové. V 16. generaci Karel a v 17. generaci jeho syn Jan.

♣♣♣

Čeští králové u nás tedy již více jak sto let nekralují, ale žijí jejich potomci. Jak již bylo napsáno, nejen v českých zemích, ale po celé Evropě, kde mezi ně patří i členové všech dodnes vládnoucích dynastií na evropských trůnech. Také na trůn nejnověji dosednuvší král Velké Británie a Severního Irska Karel III. Dokládá to rodokmen vlevo dole.

Potomci Přemyslovců žijí ale i za hranicemi Evropy, konkrétně například ve Spojených státech amerických. Je mezi nimi i několik amerických prezidentů, včetně toho prvního George Washingtona (*1732 † 1799). Rozdíl mezi jeho úmrtím a úmrtím prvního českého krále Vratislava I. z rodu Přemyslova († 1092), činí plných 707 let.  Je to hodně roků, ale přesto jsou první americký prezident a první český král příbuznými. George Washington je potomkem Vratislava I. v 27. generaci. Doloženo je to opět v rodokmenu (dole vpravo).

Britský král Karel III. – potomek
Karla Velikého, Přemyslovců a sv. Ludmily
Americký prezident George Washington – potomek Přemyslovců a sv. Ludmily

♣♣♣

Řádu Bílého lva byl předlohou Český šlechtický kříž

V souvislosti s vyznamenáním Karla Schwarzenberga Řádem Bílého lva je zajímavé si připomenout jak a kde se tu vzalo toto nejvyšší státní vyznamenání. Propůjčuje nebo uděluje ho prezident republiky už od roku 1922 a činí tak dodnes, kdy ho dostal právě i Karel Schwarzenberg, asi jako první šlechtic.

Původně byl řád určen osobám, které se zvlášť vynikajícím způsobem zasloužili o Československo. V letech 1922-1990 se oficiálně nazýval „Československý řád Bílého lva“. V současné podobě je udělován v České republice od roku 1994. Vyznamenávalo se jím tedy za první republiky, za socialismu, po roce 1989 i po vzniku samostatné České republiky.

Začalo se jím tedy vyznamenávat čtyři roky poté, co nově vzniklá republika přijala zmíněný zákon číslo 61/1918 Sb. o zrušení šlechtictví, titulů a řádů. Pro laika je asi překvapující, že se vůbec dá zrušit šlechtictví jako takové. Tituly byly zákonem zrušeny, ale zatím bez postihu; sankce byly připojeny až v novelizaci zákona 10.4.1920, kdy za úmyslné a veřejné užití šlechtického titulu měl viník zaplatit pokutu od 50 korun do 15 tisíc korun nebo mohl být potrestán vězením v délce od čtyřiadvaceti hodin do čtrnácti dnů. Přestože se ale za první republiky zákon běžně porušoval, nejsou podle historiků známy případy konkrétních postihů. Další změna zákona nastala roku 1936, kdy bylo jeho původní znění nahrazeno novým, které pamatovalo i na zákaz užívání erbů. V době protektorátu byla platnost titulů zase obnovena. A po druhé světové válce začalo platit opět původní znění bez zavedení sankcí.

Je zřejmé, že poslanci v roce 1918 zrušili něco, co sami nevytvořili a co bylo součástí české historie téměř od nepaměti. Radslav hrabě Kinský (*1928 † 2008) se k tomu vyjádřil jasně: „Prostě jen existujeme. Jako třeba zajíci nebo jeleni… Rušení titulů zdá se nám bezpředmětné, stejně jako by připadalo zbytečné rušit zajícům uši či je znovu obnovovat, když se s ušima narodili… Stačí nám proto, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž by k tomu potřeboval administrativní povolovací dekret…“

V rámci zákona č. 61/1918 byly zrušeny také řády. Zanedlouho se ale opět slavnostně udělovaly. Vzorem pro vytvoření toho dnes nejvyššího Řádu Bílého lva se stal polozapomenutý Český šlechtický kříž, který byl založen u v roce 1814 rakouským císařem Františkem I.

Byl tehdy odměnou a viditelnou dekorací pro 38 českých šlechticů, kteří tvořili zvláštní ochranný sbor, gardu, která císaře doprovázela ve válečných měsících protinapoleonského tažení z let 1813 až 1814. Tento sbor se nazýval C. k. česká šlechtická garda (K. K. Böhmische Noblegarde) a byl v našich zemích běžně znám označením Noblegarda (též Noblgarda).

Uplynulo více než sto let, než byl Český šlechtický kříž opět připomenut. Až po skončení první světové války o něj projevil zájem dr. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský (*1861 † 1943), první ceremoniář kanceláře prezidenta TGM a zakládající člen Mezinárodního olympijského výboru. Byl totiž pověřen řízením a vedením veškeré agendy tehdy nově zřizovaného československého Řádu Bílého lva. A právě tehdy předložil Guth-Jarkovskému originál Českého šlechtického kříže majitel panství Rychnova nad Kněžnou a Černíkovic Bohuš Kolowrat-Krakowský (*1876 † 1934). Učinil tak s tím, že předložený kříž pocházel z majetku jeho pradědy Františka Xavera hraběte Kolowrata Krakowského (*1783 † 1855), jednoho z gardistů z rou 1814.

Poté se 1.6.1922 v Ottově ilustrovaném časopisu Zlatá Praha objevil článek vrchního prezidentského ceremoniáře „Starý český řád Bílého lva” s doprovodnými obrázky: „Roku 1814 rakouský císař František I. založil ne sice přímo řád v užším smyslu, ale čestné vyznamenání ve formě řádového odznaku, zvaný český šlechtický kříž „Böhmisches Adelskreuz“ pro zásluhy válečné. (V pramenech francouzských La croix de Noblesse Bohème.) Odznakem byl zlatý čtyřramenný kříž, 30 mm vysoký a toliktéž široký, tedy o něco menší, nežli odznaky nyní obvyklé, tmavočerveně smaltovaný, asi jako pozdější rakouský záslužný kříž; a na aversu v červeně smaltovaném poli (13 mm v průměru) bílý, také smaltovaný, zlatě vroubený český lev; medailón sám byl rovněž zlatě vroubený. Na první pohled řád Bílého lva. Revers pak měl medailón opět zlatě vroubený, kde v bílém poli byl černě smaltovaný nápis: Nobilibus Bohemis Bello Gallico Fidis Corporis Custodibus Franciscus Augustus MDCCCXIV / Českým šlechticům  za
francouzské války, věrným tělesným strážcům, císař František 1814. Odznak tento nosil se na prsou na stužce o třech stejných pruzích, z nichž prostřední byl červený, oba krajní pak bílé. Dnes, pokud vím, žádný řád nemá stužky téže kombinace a stejných rozměrů.

Císař František udílel řád těm členům české šlechty, kteří za válek napoleonských utvořili vlastní šlechtickou gardu (v Čechách jí říkali Noblgarda) a po celé válečné tažení provázeli osobu císařovu, na věčnou paměť prokázaných služeb. Po té vyznamenání to už nebylo udíleno, a proto asi upadlo v úplné zapomenutí“….

Takže šlechtický řád, který byl v roce 1918 v rámci zákona zrušen se stal vzorem pro nově vytvořený republikánský řád, který začal být udělován v roce 1922. Jak je vidět, asi není třeba vše předchozí zbrkle a rychle rušit či zakazovat. Zvláště když jsme s jeho zavedením neměli vůbec nic společného. Lidé jsou ale nepoučitelní a už i v naší době se ruší a bourá. Snad v tomto článku připomínaný první americký prezident přežije… Kritiky a odstraňování soch se dočkalo už několik jeho následovníků v nejvyšším americkém úřadu – třeba Theodor Roosevelt nebo Ulysses Grant, v Evropě nezůstali ušetřeni kritiky  svých názorů a postojů Kolumbus ani Churchill.

♣♣♣

Příběh českých králů tedy nekončí, žije v jejich potomcích. Kontinuita nebyla v roce 1918 přerušena. Slova Vladislava II. z roku 1504 o stavbě Vladislavského sálu jsou tedy určena nejen jeho královským následníkům na českém trůně a dnes jejich potomkům, ať žijí kdekoliv. Rodí se noví a noví potomci, od roku 1922, kdy zemřel poslední český král, kontinuita předků a potomků opět poskočila o 101 let.

Zde připomínaný genealogický vějíř a strom Evropy se tedy otevírá a roste od středu Evropy, jejího srdce. To se týká asi nezpochybnitelně českých zemí s Prahou, matičkou měst. Stále tak naplňuje proroctví mýtické české kněžny Libuše, která když si za svého muže vybrala Přemysla Oráče věštila, že “Přemyslovo potomstvo bude vládnout této zemi na věky věkův“. Jen se za dlouhá staletí vývoje věštba rozšířila na celou Evropu.

Co s tím uděláme? Chceme stále být nejprůmyslovější zemí Evropy honící se za hospodářským růstem? Nebo se opět stát i jejím kulturním centrem, jak tomu bylo za Karla IV. či Rudolfa II.? Chraňme si tento odkaz. Je v nás vrostlý činy našich předků a v očekávání našich potomků. Náš všech, protože i naši předci už žili na úsvitu dějin. Jen je na rozdíl od šlechticů neznáme.

♣♣♣


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás