JUDr. Antonín Sum (1919-2006) byl poslední žijícím tajemníkem československého ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. Tento článek byl napsán na základě iniciativy Dr. Dagmar Hájkové pro Společnost Jana Masaryka, která jej publikovala v roce 2007 jako součást vzpomínkového sborníku na život Antonína Suma.

Během následujících dvanácti let jsem při tomto cíli Dr. Suma restaurovat Masarykovo jméno zmonopolizoval patrně více jeho vzácného času, než kdokoliv jiný. Během našich dvouhodinových či dokonce i tříhodinových rozhovorů, ke kterým jsme se scházeli kdykoliv jsem přijel do Prahy, jen málokdy od svého cíle odbočoval. Původně jsme se setkávali v naší barrandovské vile. Po smrti otce v roce 1996 se místem našich schůzek stal byt Dr. Suma, který se nacházel na Karlínském náměstí č.10, v pátém poschodí domu bez výtahu. V té době se už našich schůzek zúčastňovala také moje žena Barbara a kvůli ní jsme spolu mluvili vesměs anglicky. Dr. Suma velmi těšilo, že s námi při našich setkáních byla – a často se do rozhovoru i zapojovala, – protože ji vzhledem k jejímu dřívějšímu úřadu velvyslankyně Spojených států při UNESCO považoval za váženou kolegyni v diplomacii. Netrvalo dlouho a Dr. Sum se pro mne stal Toníkem či Tondou. Kdykoliv jsme přešli z angličtiny do češtiny, tak jsme si tykali. Vždy nás pohostil zákusky a čajem, který připravila jeho žena Tereza, a v její občasné nepřítomnosti on sám. Nejednou se dokonce nabídl připravit oběd. ,,Mám tady masovou konzervu,“ oznámil nám jednou ochotně. ,,Udělal bych k tomu bramborovou kaši.“
      Naše rozvíjející se osobní přátelství vedlo k nenucené, upřímné výměně názorů. Často jsem o jeho tvrzeních pochyboval a někdy jsem i vystupoval v roli ďáblova advokáta ve zdánlivě za vlasy přitažených scénářích. Toník vždy reagoval trpělivě a nikdy neztrácel dobrou náladu a nadšení, které se zračilo v jeho obrýlených očích. Jednou, při obzvláště intenzivním vyptávání, jsem řekl, že se mu musím omluvit, pokud zním jako jeho vyšetřovatelé v roce 1950. Nikdy jsem nemohl zapomenout, kolik toho v životě zkusil, a cítil jsem se provinile, kdykoliv jsem s ním takhle jednal. Toník se však jen usmál a trochu zakroutil hlavou, jako by tím chtěl říct, že s takovými lidmi nemůžu v tomto oboru soutěžit.
      Jen jednou mě pokáral, a to poté, co jsem ve Francii na jeho popud navštívil vdovu jeho kolegy, tajemníka Lumíra Soukupa, a pokusil jsem se jí vyptat na některá zjevně zavádějící prohlášení v písemnostech jejího zesnulého manžela. Přestože jsem se snažil činit tak co nejtaktněji, poslala Toníkovi ostrý dopis, ve kterém si na mě stěžovala. Když se Toník dovolával mého tradičního smyslu pro noblesu, upozornil jsem ho na to, že mou důležitější povinností bylo vyslídit pravdu. Připomněl jsem mu také, že o tento úkol jsem se neprosil, a byl jsem připraven se ho vzdát – pokud si tak přeje. Toník svým nikdy neselhávajícím diplomatickým způsobem celou situaci uhladil a přenesl tíži hněvu Soukupovy vdovy na sebe.
      Toník měl se Soukupem zvláštní vztah. Jako mladí muži, ucházející se o to, kdo víc upoutá pozornost svého šéfa, spolu pracovali ve vzájemné pohodě, aniž by však mezi nimi vznikla jakákoliv zvláštní osobní vazba. Po Gotttwaldově převratu se Soukup dostal do Anglie, odkud ve vysílání BBC promluvil ke svým dřívějším krajanům u příležitosti prvního výročí Masarykovy smrti. Toník, kterého komunistické vládní úřady až dosud přehlížely, tak byl hned příští den vyhozen z místa na ministerstvu zahraničních věcí, a několik měsíců poté uvězněn.Vzdor následujícímu mnohaletému utrpení se Toník v našich rozhovorech nikdy nevyslovil, že by vůči Soukupovi měl nějaké výčitky. Během Pražského jara 1968 však Soukupovi poté, co se dověděl že v Anglii a ve Francii neopatrně mluví, poslal zprávu aby si dal pozor nebo by z toho mohl být průšvih. Oba se nakonec setkali jako staří muži krátce před Sametovou revolucí, když Toník už churavějícího Soukupa tajně navštívil ve Francii, a dohodli se, že sepíší nezávisle jeden na druhém, co je jim o ,,případu Jana Masaryka známo.”
       Soukupova verze inspirovala v Praze zajímavé prohlášení. ,,Ústav dějin Univerzity Karlovy – Archiv Univerzity Karlovy,” začíná ediční poznámka jeho knihy, ,,se jménem celé univerzity chce vydáním přítomné knihy přihlásit k odkazu dr. L. Soukupa . . . Za cenné připomínky, doplňující poznámky a zpřesňující formulace děkujeme JUDr. Antonínu Sumovi, důvěrnému příteli a spolupracovníkovi autora, bez jehož iniciativy by kniha nikdy nespatřila světlo světa. Náš dík mu patří tím více, že stojí v čele Nadace Jana Masaryka, jejíž finanční podpora umožnila tisk této publikace.“
     Toník sám vyrukoval s pěti knihami o Janu Masarykovi a jeho rodině. Skoro pokaždé, co jsem Toníka navštívil, jsem od něho dostal další svazek nebo nějaký článek. Toník, obklopený hromadami papíru a knih, vzbuzoval dojem, že oplývá nezměrnou energií, a že je duševně čilý jako člověk zpola tak starý jako on. V době, kdy jsem nebyl v Praze, jsem od Toníka často dostával dopisy naťukané na jeho starém psacím stroji. Též mi chodil periodický bulletin, který Toník osobně sestavoval a rozesílal. Vždy k němu byla připojena milá, jeho vlastní pevnou rukou napsaná noticka. Samozřejmě jsem si s ním také občas z Ameriky telefonoval.
      Za léta našich schůzek mi Toník nikdy neopomněl znovu opakovat, že Masarykova sebevražda nebyla jen nějakým chvilkovým rozhodnutím. ,,Nikdo z nás, kdo jsme s ministrem byli v úzkém vztahu, si neuvědomil,“ často mi vysvětloval slovy v tomto smyslu,“ že se skutečně chystá udělat něco takového. Teprve až po smrti pana ministra jsme dali dohromady co každý z nás věděl, a sestavili jsme ucelený obraz toho, co se přihodilo.“
      Když jsem naslouchal Toníkovu výkladu jeho teorie, upoutalo mě, jak často podporuje svoje názory materiály čerpanými ze Soukupovy knihy a z knihy vydané ve Spojených státech několik let po Masarykově smrti Arnoštem Heidrichem, který byl jedním z Masarykových nejbližších spolupracovníků. A právě sesbírání svědectví od těchto spolupracovníků o Masarykově vyjádření spáchat sebevraždu, bylo jádrem Toníkova argumentu. Když jsem Toníkovi naznačil, že se mi skoro až zdá, jako by v roce 1948 byla pro tento účel mezi ním, Soukupem a Heidrichem uzavřena jakási tajná dohoda, přerušil mě, aby seznam doplnil ještě o jméno Masarykova třetího – a nejstaršího – tajemníka, Jiřího Špačka.
      ,,Myslím, že Špaček s tím neměl nic společného,“ přerušil jsem Toníka tentokrát zase já. ,,Ty a Soukup a Heidrich jste byli zápaďáci. Špaček byl jen normální Čech.“
      Toník často citoval tyto různé náznaky, které Soukup a Heidrich nezávisle na sobě zachytili od pana ministra, o jeho záměru spáchat sebevraždu. Náznak, který Toník osobně zaznamenal, vyslechl z Masarykových úst na odpolední schůzce mezi čtyřma očima, která předcházela ministrově smrti. Na Toníkův dotaz, jak dlouho bude trvat, než se vymaníme z komunistické poroby, Masaryk odpověděl: ,,Já se toho určitě nedožiju – ty možná.“ Zatímco Toník trval na své vlastní interpretaci, že tento výrok svědčil o tom, že Masaryk už byl rozhodnutý opustit tento svět, já sám jsem ho považoval za postřeh, s jakým by mohl přijít kterýkoliv postarší churavějící džentlmen v rozhovoru s mnohem mladším člověkem, aby mu tak dal najevo, že to bude trvat hodně dlouho.
      Toník se neúnavně snažil zpětně a do všech podrobností vypátrat okolnosti, kterými by mohl potvrdit platnost svého názoru. Často se zmiňoval o knize, kterou, jak doufal, napíšu, a mnohokrát opakoval, že si pan ministr zaslouží, aby byl postaven do správné historické perspektivy.

Toník byl nesmírně skromný muž. O sobě se zdráhal mluvit. Přesto však jsem ho občas přiměl k tomu, aby se se mnou podělil o některé podrobnosti z jeho života, zvláště o ty z mučivého období po jeho zatčení. Nejtraumatičtější chvíle ze všech pro něho byla, když čekal na rozsudek zda bude žít či zda zemře. Dříve, než ho na Pankráci vystrkali do velké soudní síně, kde se konaly procesy související s procesem Milady Horákové, jeho referent v doprovodu sovětského agenta rukou naznačil, že Toník bude viset, pokud se odchýlí od předem stanoveného scénáře. Toník byl velmi zaujat výpovědí Milady Horákové před soudem. ,,Byla báječná, držela se absolutně pevně,“ řekl, „přestože věděla co ji čeká.“ Během let, kdy byl uvězněn, každý Toníkův pracovní den v Jáchymově začínal ve čtyři hodiny ráno a trval jedenáct až dvanáct hodin, přičemž soboty neexistovaly, neděle často také ne, a o jedněch Vánocích strávil nepřetržitě 48 hodin v dole. Toníkovy vzpomínky na dobu, kdy byl kominíkem, byly trochu radostnější. Přes nebezpečí, které tato práce obnášela, se mohl kochat nádherným pohledem shora, a protože v Praze byl nedostatek kominíků, byla jejich práce vážená, a to natolik, že to pro Toníka byla za léta komunismu jediná doba, kdy ho estébáci nechali na pokoji.
      Odhalením, které mě během takových rozhovorů nejvíce překvapilo, však nebylo nic co se stalo za totality, ale to, co se Toníkovi přihodilo poměrně nedávno. Vyprávěl mi, že pouze před několika lety se vynořily jedovaté zvěsti, že to byl vlastně on, ano on, Toník, kdo zabil Jana Masaryka. Toník přisuzoval tyto zvěsti nepatřičně silné reakci Havlových zástupců na možnost – i když nepatrnou – své vlastní kandidatury ve volbách na prezidentský úřad v červnu 1990. Toník mi svěřil tři vysoce důvěryhodné zdroje na důkaz, že ,,Hrad“ je toho na vině. Přesto že mě upozornil, že tyto zdroje byly tajné, jelikož osoby o které se jedná ještě žily, Toník netrval na tom, abych vypnul mikrokazetový nahrávač, jak to někdy už udělal. Dodal, že jedna z těchto vysoce postavených osob dokonce nechala kolovat memorandum, které ho vinilo nejen z vraždy Masaryka, ale i z toho, že byl členem KGB.
      Toníkovo neočekávané odhalení mi připomnělo naše původní setkání, kdy mě varoval, že se vyrojily jiné verze, než ta jeho, které jsou “pouhými smyšlenkami.” S Toníkovou pomocí jsem se během následujících let seznámil skoro se všemi těmito verzemi – i včetně zvěstí, že Masaryk byl zavražděn na pokyn jeho blízkého spolupracovníka Arnošta Heidricha, – i když zvěst, týkající se Toníka, pro mne byla samozřejmě novinkou. Takovéhle zvěsti, bez ohledu na to, jak dalece za vlasy přitažené, poukazují alespoň částečně na to, jak těžké je zjistit, co se opravdu stalo v Černínském paláci v noci 10. března.
      Byl jsem s Toníkem ve styku takřka do samého konce. Dopisy, které jsem od něho teď dostával, už byly napsány roztřesenou rukou, a když jsem se s ním viděl krátce poté, co vyšla jeho poslední kniha, stěžoval si že mu stále víc selhávají nohy. ,,To nahoře je v pořádku, hlava a pusa,“ podotknul se slabým úsměvem a ještě trochou toho bývalého nadšení lesknoucího se mu v očích. ,,Zbytek není tak důležitý.“ Byl jsem přinejmenším rád, že se moje návštěva uskutečnila ve chvíli, kdy mu bylo doručeno několik výtisků jeho knihy a já mohl z pátého patra seběhnout po schodech dolů a přinést mu ten balíček. Ani dva roky poté Toníka neopouštěla bystrá mysl a v září 2005 vedl odhalení sochy Jana Masaryka v Černínském paláci, stojící jen několik metrů od místa, kam dopadlo ministrovo tělo. Bylo neuvěřitelné vidět Toníka tak dlouho stát při vítání a rozhovorech u sochy – a pak ještě vystupovat v roli ceremoniáře a uvádět početné projevy na recepci která následovala, aniž by na sobě dal znát úsilí, které jistě musel vynaložit, aby zůstal na nohou.
      Během mého posledního rozhovoru s Toníkem, ke kterému došlo o několik dní později, jsem se ho už víc neptal na Jana Masaryka a ani on se mě už dál nepokoušel přesvědčovat. Moje žena, která tušila, že by to mohlo být naposledy, co se s Toníkem uvidím, navrhla, abych ho navštívil jen sám. Toník mi jako obvykle udělal čaj a pak jsme si spolu sedli a povídali si jako staří přátelé. Byl jsem teď už smířený s tím, že jakákoliv tajemství, která Toník možná měl, si vezme s sebou do hrobu. Na odchodu jsem ho u dveří objal a snažil jsem se mu dát najevo, jak moc pro mě a pro moji ženu znamenala možnost se s ním po léta stýkat.
      Praha bez Toníka už pro nás nikdy nebude tím, čím byla dřív. Když se ohlédnu zpět do minulosti, stalo se pro mě za všechna ta léta Toníkovo přátelství mnohem důležitější než to, abych se dověděl, co se skutečně přihodilo Janu Masarykovi. Nicméně doufám, že úsilí, které Toník na mě vynaložil, a které je z velké části nahrané na mikrokazetové pásky, snad ještě bude mít nějaký konstruktivní výsledek. Přinejmenším tyto pásky potvrdí to, čemu sám pevně věřím: že Toník vždy jednal nesobecky, bez ohledu na osobní riziko, aby zachoval inspirující pověst Masarykova jména, a aby podpořil demokratické zásady, které považoval za tak důležité pro budoucnost národa.

Související klíčová slova

Kolowrat