Vítej každý nový příchozí. I Ty.

Patrimonium

PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.

Zámek Poděbrady, sídlo českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad

Orlík, sídlo Schwarzenbergů

Zámek Mělník, který je spjat se sv. Ludmilou, Karlem IV. a rodem Lobkowiczů

Cecilia Sternbergová a její kniha Cesta

24. 10. 2009 | Redakce | Šlechtic vypravuje

Cecilia Sternbergová rozená hraběnka Rewentlow-Criminil (1908-1983) napsala knihu CESTA, která má podtitul Paměti české aristokratky.
Autorka knihu dedikovala “Památce bratrance Eddieho Bismarcka, jenž mne vyzval, abych napsala o naší rodině”.
Anglický originál “The Journey” vyšel v nakladatelství William Collins Sons & Co., Ltd. v Londýně v roce 1977 a česky knihu vydalo nakladatelství Ladislav Horáček – Paseka v Praze – Litomyšli v roce 2002 v překladu Evy Kondrysová.

“Konečně začínalo svítat a nadcházel první den našeho života v emigraci.
Vlak uháněl Francií.. Malá Diana, které bylo jedenáct, když jsme opouštěli Československo, vedle mne spala. Kupé mého manžela ve spacím voze mělo zavřené dveře: doufala jsem, že i on usnul.
Přejeli jsme šťastně tři hranice. Celníci zkontrolovali naše pasy a cestovní doklady a bezeslova je vrátili. Obavy, že nás na českých hranicích nepustí dál, se ukázaly zbytečné; a přitom kolika našim přátelům, kteří se pokusili před námi s platnými cestovními doklady odjet ze země, sebrali na hranicích pasy!
Prý platí „nová nařízení“; a těm ubožákům nezbývalo než se vrátit do Prahy a zkoušet to znovu.
Později už ten, kdo se rozhodl odjet, musel přejít hranice ilegálně a pěšky, jen s tím, co unesl, česká pohraniční stráž po každém střílela, a koho chytili, toho čekalo dlouholeté vězení.” (První odstavce knihy Cecilie Sternbergové Cesta)

(Ze záložky knihy)
Cecília Sternbergová (1908-1983) se narodila v Anglii, dětství, poznamenané první světovou válkou, prožila v Šlesvicku-Holštýnsku, mládí ve švýcarském penzionátě a u babičky ve Vídni. Leopold a Cecílie v době jejich zasnoubení (1927)
Ačkoliv byla inteligentní a nadaná, nedostalo se jí vyššího vzdělání. Jak bylo tehdy v aristokratických kruzích pravidlem, jejím úkolem bylo dobře se vdát. V devatenácti letech se provdala za zámožného hraběte Leopolda Stenberga (1896-1957) ze starého šlechtického rodu a žila s ním na jeho panstvích, nejdřív v Zásmukách, později na rodovém zámku v Častolovicích. V roce 1936 porodila ve Vídni své jediné dítě, dceru Dianu.
Do vypuknutí druhé světové války žila hraběnka Stenbergová typickým způsobem života aristokratických kruhů, života sestávajjícího mimo jiné z rozličných společenských událostí, jako byly cesty po světě, hony, plesy, vzájemné návštěvy příbuzných a přátel po celé Evropě.

Před druhou světovou válkou se Leopold Stenberg spolu s dalšími předními českými šlechtickými představiteli postavil otevřeně proti Hitlerovi a nacismu. Když přišli Němci, stálo ho to konfiskaci majetku a rodina musela přesídlit do Prahy.
Do Častolovic se vrátila v roce 1945, ale ne nadlouho. Na konci léta 1948 se Stenbergovi pod tlakem událostí rozhodli emigrovat do Ameriky. Tam je čekala existenční nejistota, neboť si ze svého velkého majetku mohli odvézt jen málo. V novém prostředí se jejich život radikálně změnil; už nebyli hmotně bezpečně zajištěni a nebylo pro ně ani snadné vyrovnat se se zcela jiným způsobem života a se změnou svého postavení. Protloukali se v Americe, jak se dalo, Cecilia se snažila zabezpečit rodinu svým výtvarným nadáním, až nakonec díky přátelům skončili na Jamajce, kde se konečně mohli více uplatnit a vydělat si na slušné živobytí.
To je jen velice hrubá kostra nesmírně košatého, barvitého, téměř románového líčení, které Cecília Sternbergová ve svých pamětech čtenáři předkládá. Na příběhu své rodiny a příbězích mnoha dalších postav svých příbuzných, známých a přátel vnímavě a přitom s notnou dávkou jemného humoru a ironického nadhledu přibližuje životní styl někdejšího aristokratického světa i bohaté americké smetánky, jejich postoje, morálku a společenské zvyky, výstižně a ostře kreslí charaktery lidí, události a prostředí. Její výjimečný vypravěčský talent jí umožnil vytvořit pozoruhodnou, vzácně bezprostřední psychologickou sondu do života jedné společenské vrstvy, sondu odhalující věcně líc a rub jejího způsobu existence. Paměti hraběnky Sternbergové s úspěchem vyšly v Anglii, ve Spojených státech a v Německu.

Celicilie Sternbergová s Dianou a Leopoldem v St. Petersburgu na Floridě (1952)

“Zašla jsem naposledy k Leopoldovu hrobu. Poslední dobou jsme s děvčaty pilně pracovaly, abychom mu ho důstojně upravily.
Do náhrobního kamene jsme daly vsadit písmena, která jsme vytvarovaly, vypálily a opatřily glazurou. Stálo tam jeho jméno a titul, datum a místo narození a úmrtí, všechno latinsky, jako na hrobech jeho předků doma, v heraldických barvách Sternbergů, modré a zlaté, s erbem, na němž je rytířská helmice, plášť a zlatá hvězda, která podle rodového motta nikdy nezapadne.
Potom jsem odplula do Anglie.
(Poslední odstavce knihy Cecilie Sternbergové)

SLOVO ZÁVĚREM ke knize Cecilie Sternbergové CESTA napsala její dcera Diana:

“Moje matka byla bezesporu nejzajímavější žena, jakou jsem kdy poznala. Jak byla zábavná, talentovaná a naprosto originální, nebyla možná ideální matkou v konvenčním slova smyslu, ovšem my jsme také sotva vedli konvenční život.
Cestu psala v době, kdy už žila na anglickém venkově. Psala ji pro anglického nakladatele, ve spolupráci s anglickým redaktorem, pro anglické čtenáře. Československo pro ni tenkrát bylo jen dávnou vzpomínkou a o vlastní minulosti vyprávěla, jako by psala román.
V Cestě se matka stále stylizuje do podoby frivolnější, lehkomyslnější a dobrodružnější, než byla ve skutečnosti, a pak ji překvapilo a zabolelo, když jí pár kritických čtenářů – vesměs z příbuzenstva – vyčetlo, že je ve svém literárním díle příliš upřímná, příliš otevřená. Jsem přesvědčena, že nic takového nebylo jejím úmyslem. Prostě se jen příliš vzdálila světu, který kdysi znala. Přestože matka psala o svém životě, zůstávala bytostí velmi uzavřenou a sama o sobě nikdy nemluvila.
Jak léta ubíhala, tíhla víc a víc k samotě. Měla raději společnost zvířat než lidí, dopoledne pracovala na zahradě, odpoledne psala. Vydala ještě další knihu, román Maškaráda (Masquerade).
Posledních pět let strávila v Londýně, v domě, kde jsem žila i já. Tam roku 1983 ve věku pětasedmdesáti let zemřela: ve vlastní posteli, jak si vždycky přála. Želbohu příliš brzo, aby k ní dospěly třeba jen náznaky změn, k nimž se doma schylovalo.

Roku 1990 jsem se přestěhovala do Prahy. Načas, jak jsem si myslela. Ještě před sametovou revolucí jsem se seznámila s Olgou Havlovou a velmi jsem ji obdivovala. Doufala jsem, že bych jí po mnohaletých zkušenostech v oboru, jemuž jsem se v Americe a v Anglii věnovala – interiérové architektuře – ,mohla být nějak užitečná při její nové a náročné úloze první dámy republiky.

Pak se začal rozbíhat zázrak zvaný restituce, a tu se ukázalo, že jsem jediná, kdo má nárok na navrácení Častolovic. Musela jsem se rozhodnout, jestli chci pokračovat v příjemném a pohodlném životě v Anglii, kde jsem měla přátele a práci, kterou jsem dělala velmi ráda, anebo jestli začnu nový život, kdy nepůjde jen o mě, ale o dům, který moji rodiče tak milovali a který podvakrát za svého života zvelebili a pak museli opustit.

Chtěla bych dokázat, aby častolovický zámek s parkem znovu ožily, chtěla bych se dočkat toho, že sem návštěvníci a místní lidé budou rádi přicházet a zámek sám bude důstojně připomínat památku mých rodičů a sloužit ke cti naší vlasti: tady se také uzavírá poslední kapitola naší cesty.”

Diana Sternbergová Phipps
Častolovice, léto 1996