Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Thun-Hohenstein – základní údaje

Popis erbu: v upraveném erbu byla dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes.

Název rodu

THUN-HOHENSTEINOVÉ

Původ rodu

jižní Tyrolsko

Základní údaje

první zmínka o rodu je z roku 1145
první  známý předek v českých zemích:
Kryštof Šimon (*1582 †1635)

Rodová sídla

abecedně:
Benešov nad Ploučnicí, zámek (majetek státu)
Děčín, zámek ( majetek města)
Choltice, zámek (majetek obce)
Jílové u Děčína, zámek (majetek obce)
Klášterec nad Ohří (majetek státu)
Kvasice
Liblice
Lipová na Šluknovsku (soukromý majitel)
Peruc
Pětipsy (v majetku spolku Via Levamente)
Svojšice na Kolínsku (majetek státu)
Kolowratský palác (Nerudova ulice, majitel italský stát)
Thunovský palác ve Sněmovní ulici ( majetek státu, národní kulturní památka)
Thunovský (Leslieovský) palác v Thunovské ulici (velvyslanectví Velké Británie, majetek Spojeného království, kulturní památka)
Toskánský palác (Hradčanské náměstí, majetek státu)
Žehušice (v majetku rodu Thunu) aj.

Rodové větve

Castell-Thunovské

Castell-Caldeské

Castell-Brughierské

Představitelé rodu

František Antonín (*1847  †1916) – působil jako zemský a říšský poslanec
Franz Anton (*1786 †1873) – podporoval zakládání odborných škol a knihoven
Joseph Mathias –  člen Královské společnosti nauk, počítal se mezi vůdce stavovské pozice v roce 1848
Jindřich – z vedení Vlajky odsouzen na doživotí
Leopold Lev (*1811 † 1888) – královský místodržící a později ministr
Quidobald Josef Antonín (*1823 † 1904) – působil jako rakouský vyslanec v Haagu, v Petrohradě a v Mexiku
Michael Osvald (*1631 † 1694) – v roce 1671 založil klášterecký fideikomis rodu Thun-Hohensteinů. Zastával zemské úřady ve správě Českého království, především proslul jako jeden z nejaktivnějších aristokratických stavebníků druhé poloviny 17. století
Arnošt (*1905 † 1985) – v roce 1939 podepsal společně s dalšími 84 zástupci 33 šlechtických rodů Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939, ve kterém se přihlásil k českému národu.
Friedrich (*30.6.1942) – syn signatáře Arnošta, rakouský herec
Róża  – členka  Evropského parlamentu za stranu Občanská platforma.

Titulatura

1495 říšský stav svobodných pánů; 1629 říšský hraběcí stav; 1631 český hraběcí stav;
1911 knížecí stav pro děčínskou primogenituru

Vývoj rodu

Petr Mašek: encyklopedické knihy
Modrá krev a šlechtické rody…

Rod hrabat a knížat z Thunu a Hohensteinu patří k rodinám, které přes svůj cizí původ srostly s českým prostředím. Thunové měli ve svém rodu mnoho úspěšných vojáků a církevních hodnostářů. Na přelomu 18. a 19. století se řada příslušníků této rodiny aktivně zapojila do českého národního hnutí, ale revoluce roku 1848 jejich zájem nadobro zmrazila.

Jméno Thun je zaznamenáno v polovině 12. století, podle některých autorů už v polovině 11. století. V 15. století se tento tyrolský rod rozdělil do několika větví. Pro české dějiny má význam větev castel-brughierská. Z této větve pocházel Kryštof Šimon (*1582 †1635), který položil základy thunovského majetku v Čechách. V roce 1604 získal rod říšský stav svobodných pánů, v roce 1629 říšský hraběcí stav a v roce 1631 pak český.

Kryštof Šimon Thun bojoval od roku 1615 proti Turkům v řadách maltézských vojsk. Za třicetileté války se dal do služeb císaře a dosáhl významných úspěchů. Byl spolu se svými bratry povýšen do hraběcího stavu a císař jej obdaroval rýnským hrabstvím Hohenstein, jehož jméno všichni členové rodu převzali a nevzdali se ho, ani když hrabství pozbyli.

Kryštof Šimon Thun od počátku války velmi těžil z pobělohorských konfiskací a skupoval v Čechách uvolněná panství, například Děčín, Choltice, Letovice a Klášterec nad Ohří. Veškerý majetek věnoval před smrtí svému bratru Janu Cypriánovi (*1569 †1630). Toužil se stát členem jezuitského řádu, což se mu nesplnilo, protože zemřel na následky válečného zranění. Další bratr, Jiří Zikmund († 1651), se stal zakladatelem několika dalších linií, vesměs italských, které do českých dějin nezasahovaly.

Třicetiletá válka a majetkové soudní spory s příbuznými českou linii Thunů poněkud oslabily. Dědicem thunovského jmění v Čechách se stal Jan Zikmund Thun (*1594 †1646), který měl s třemi manželkami 12 synů a 7 dcer. Několik synů se věnovalo církevní kariéře. Quidobald (*1616 †1668) se stal v roce 1654 arcibiskupem solnohradským, Václav (*1629 †1673) biskupem pasovským (1664), Jan Arnošt (*1643 †1709) následoval v roce 1687 svého nejstaršího bratra v úřadě solnohradského biskupa a Rudolf (*1644 †1697) vstoupil do kapucínského řádu.

Kryštof Šimon (*1615 †1643) padl v bojích s Turky. Do jisté míry jej pomstil další z jeho bratrů, František Zikmund (*1639 †1702), velkopřevor maltézského řádu: jako velitel řádového vojska dosáhl značných vojenských úspěchů při námořní výpravě proti Turkům v roce 1694. Po 8 dnech obléhání dobyl ostrov Skiathos. Za své zásluhy byl jmenován vrchním velitelem papežského vojska. V tureckých válkách bojoval i další bratr, Romedius Konstantin (*1641 †1700).

Přestože se rodina Thunů v 17. století velmi rozvětvila (Maxmilián Thun (*1638 †1701) měl se třemi manželkami 17 dětí a jeho synovec Jan Josef František Thun (*1711 † 1788) se čtyřmi manželkami 24 dětí), nedošlo k výraznému rozdrobení majetku. Na počátku 18. století se Thunové v Čechách rozdělili pouze do čtyř hlavních větví, klášterské, děčínské, poltické a poběžovicko-benátské (Benátky nad Jizerou). Do českých dějin se zapsaly zvláště první dvě větve.

Klášterskou větev založil František Josef Thun (*1734 †1800). Jeho vnuk Josef Matyáš Thun (*1794 †1868) bojoval v mládí jako voják v napoleonských válkách. Později se věnoval správě svých statků a byl činný v mnoha vlasteneckých spolcích. Angažoval se při stavbě pražského řetězového mostu císaře Františka a snažil se proniknout i do vědeckých kruhů. Zabýval se studiem češtiny a dějin české literatury, překládal do němčiny české národní písně a Královedvorský rukopis. Byl proto jmenován členem Královské české společnosti nauk. Vedle svých překladů vydal také německou brožuru „Slavismus v Čechách“. Přestože byla v podstatě pročeská, vyvolala na české straně polemiku. Josef Matyáš v ní prohlásil, že není ani Němec, ani Čech, ale „ein Böhmeů. V rakouské monarchii viděl možnost pro svobodný rozvoj všech národů a pro Čechy jedinou možnost jejich existence.

Před rokem 1848 byl jedním z vůdců stavovské opozice, v roce 1848 pak členem Národního výboru a odmítal českou účast na německém sněmu ve Frankfurtu. Radikalizace politické situace jej však přiměla, snad spolu s nemocí, aby se dalších politických akcí neúčastnil a složil svou funkci předsedy výboru pro svolání Slovanského sjezdu. Od té doby žil v Solnohradě a do českých záležitostí nezasahoval.

Jeho syn Quidobald Josef Antonín Thun (*1823 †1904) působil jako rakouský vyslanec v Haagu, v Petrohradě a v Mexiku.

Majetek rodiny zdědil Quidobaldův synovec Josef Osvald (*1849 †1913), který spolu s dědictvím po matce převzal i jméno jejího rodu. Od té doby nesla rodina klášterských Thunů jméno hrabě Thun-Hohenstein-Salm-Reifferscheid.

Hrabě Josef Osvald byl poslancem zemského českého i říšského sněmu. Stál v čele tzv. ústavověrné rakouské šlechty a vystupoval zjevně protičesky, zvláště v období jazykových sporů o punktace.

Majetek rodu, statky Klášterec a Lipová, zdědil jeho syn Josef Osvald (*1878 †1942) a po něm měl být dědicem jeho adoptovaný synovec Matyáš (*1914). Odsun v roce 1945 se nevyhnul ani klášterským Thunům – dnes žijí převážně v Rakousku.

Z děčínské větve se proslavil František Antonín (*1786 †1873). Zpočátku bojoval v napoleonských válkách, ale později pečoval hlavně o své statky. Byl dobrý hospodář; rozšířil rodinný majetek o další panství a dbal i o životní podmínky svých poddaných. Na svých panstvích zavedl možnost vykupování se z roboty ještě před jejím zrušením. Dbal také o odborné hospodářské školství, budoval nové komunikace, staral se o splavnost Labe a v okolí Děčína vybudoval mnoho průmyslových podniků. Jako činný politik podporoval až do revolučních událostí roku 1848 emancipační snahy českého národa.

Jeho nejstarší syn František Filip (*1809 †1870) se morganatickým sňatkem s Magdalenou Königovou (*1810 †1899) vyloučil z dědictví a působil jako člen mnoha uměleckých a filantropických spolků. Stejně jako několik dalších Thunů podporoval české politiky, ale rozešel se s nimi v roce 1848. V tomto roce stál na straně umírněných politiků, mařil snahy německých nacionalistů v Čechách a snažil se o uklidnění vzbouřených českých radikálů. V letech 1855 – 1861 pracoval na ministerstvu kultu a vyučování a později se opět vrátil do Čech a obnovil spolkovou aktivitu. V jeho stopách pokračoval i jeho syn Zdeněk (*1842 †1906).

Františkův mladší bratr Bedřich František (*1810 †1881) byl rakouským vyslancem v Haagu, později působil ve službách vídeňského dvora v Turíně, Stockholmu, Petěrburgu, Mnichově a Berlíně. V roce 1867 byl zvolen do české sněmovny a obhajoval české státní právo.

Jeho bratr Leopold Lev (*1811 †1888) získal v mládí skvělé vzdělání: k jeho pedagogům patřil například Bernard Bolzano. V dobách pražských studií se naučil česky, a i když znalost češtiny nebyla dokonalá, nazýval ji svým „jazykem přirozeným“.

O to víc se snažil proniknout do dějin české literatury a obeznámit se s moderní literární produkcí. Učitelem mu byl Václav Hanka. O dějinách české literatury publikoval v roce 1842 odbornou studii. Byl členem výboru Národního muzea a jedním z předních zakladatelů Matice české. Zastával se také v Uhrách utlačovaných Slováků a korespondoval s Maďarským publicistou Franzem Pulszkým. Tuto značně polemickou korespondenci vydal v roce 1843 tiskem.

Po návratu ze svých studijních cest po Evropě zahájil kariéru ve státní správě. V letech 1847-1848 působil jako guberniální rada v Haliči a při vzbouření lidu ve Stanislavy přišel málem o život.

V roce 1848 nastoupil do funkce prezidenta zemské vlády v Čechách, což bylo v Praze přijato s velkým nadšením. Leopold Lev Thun patřil k aristokratům, v něž vkládala rodící se česká politická reprezentace mimořádné naděje. Jak se však záhy ukázalo, omylem. Leopold Lev choval sice značné sympatie k českým vlastencům, ale jejich politické snahy považoval za nesmyslnné a zbytečné, ba přímo škodlivé. Hodlal sice zmírnit přísnou vládu v Čechách, avšak politická aktivita lidu v něm vzbuzovala hrůzu. Jak postupně narůstala radikalizace české společnosti, Thun se svým blízkým přátelům vzdaloval. Opatrně, často opožděné kompromisy a přátelství s knížetem Alfredem Windish-Graetzem ho stavěly do nepříznivého světla. Budil zdání oportunisty a přímo dráždil ke vzpouře; ta také záhy otevřeně propukla.

Leopold Lev byl však člověk přímý a stejně jako v Haliči projevil i v Praze sklon k hrdinství. Domníval se, že vzbouřence zkrotí pouhým osobním zásahem a autoritou. Když se objevil na Starém Městě, byl radikálními studenty v čele s Josefem Václavem Fričem okamžitě zajat a uvězněn v Klementinu, které se načas proměnilo ve studentskou pevnost. Tyto události hodnotil Thun velmi přísně. Odmítl tezi, že jde o národní nepokoje, a kvalifikoval povstání jako politickou revoluci a ozbrojenou protivládní akci.

Krátce nato byl z funkce odvolán a pověřen funkcí na ministerstvu školství, kde prováděl četné reformy. Události roku 1848 na něj hluboce zapůsobily, takže o české školství nedbal tak, jak česká strana očekávala. Na sněmech vystupoval jako přísně konzervativní politik a zástupce státoprávní šlechty, ale vždy hájil zájmy Českého království, a to jak při rakousko-uherském vyrovnání, tak i po něm. V roce 1853 byl proto dokonce podezřelý ze styků s českými radikály. Publikoval mnoho národnostních a politických úvah.

Nejstarší syn Bedřicha Františka de Paula Antonín Thun (*1847 †1916) byl konzervativní politik ryze feudálního a klerikálního ražení. Díky tomu byl však nepřítelem německého liberalismu a obhájcem českého státního práva. Prosazoval rovnoprávnost a snažil se o česko-německé vyrovnání. Zasloužil se také o vznik a zdar zemské jubilejní výstavy v Praze. Po nacionálních a politických bouřích v roce 1893 vyhlásil nad Prahou a okolím výjimečný stav a zahájil politické perzekuce, zvláště známý proces s „ omladinou“. Krátce poté podal demisi, ale po několika letech se na politickou scénu vrátil znovu. Na počátku I. světové války byl Thun, předtím vnímaný jako politik pročesky zaměřený, paradoxně naopak odvolán z funkce jako málo tvrdý úředník, který nedokázal rázně vystupovat proti „ nedostatečnému rakouskému patriotismu“. V této době také několikrát jednal s T.G. Masarykem; ten potvrzoval, že „Thun je člověk slušný a dalo se s ním mluvit dost odkrytě“.

Stále se snažil rozumným způsobem řešit česko-německé spory, bohužel bez větších výsledků. František de Paula Thun byl konzervativní aristokrat, rakouský Němec, který se česky nikdy nenaučil, ale zemský patriot, kavalír a velmi čestný a spravedlivý člověk. Byl uznáván a ctěn i mnoha svými odpůrci a nepřáteli. O tom svědčila i demonstrativní česká účast na jeho pohřbu.

Za svou politickou činnost, zejména za snahu o národní vyrovnání, byl v roce 1911 povýšen císařem do knížecího stavu s právem dědictví titulu primogeniturně.

Dědicem knížecího titulu byl jeho bratr Jaroslav (*1864 †1929), po sarajevském atentátu poručík sirotků následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Zabýval se genealogií svého rodu. V tomto díle pak pokračoval jeho syn František Antonín (*1890 †1973), který z finančních důvodů prodal v roce 1932 děčínský zámek státu. Jeho potomci žijí převážně v Německu, ale někteří příslušníci rodu žili i po II. světové válce v Čechách. Jeho vnuk Thomas (*1949) vzbudil pozornost nabídkou, že bude osobně odškodňovat jednu oběť nacistické perzekuce.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie: 

Thun-Hohensteinové jsou šlechtický rod, který pocházel z val di Non, v jižním Tyrolsku, dnešní Trentino. Patří mezi nejstarší hraběcí rody v říšských zemích.

První zmínky o nich se objevují od 11. století v jižním Tyrolsku, později se rozdělili do několika větví.

Na české území přišel během stavovského povstání jako první Kryštof Šimon ve službách císaře Ferdinanda II., který jej odměnil možností levně nakoupit zkonfiskované statky a novým titulem hrabě z Thunu a Hohensteinu. Kryštof Šimon byl členem maltézského řádu a proto neměl vlastní potomky, tudíž si na papeži vymohl výjimku, že svůj značný majetek smí odkázat svému bratru Janu Cyprianovi. Rodové jmění v průběhu staletí rozdělili na tzv. tři majoráty: klášterecký, děčínský a choltický, tj. panství v severních a východních Čechách. Následovníci rodiny majetek dále rozmnožili, hlavně na Děčínsku.

Franz Anton (1786-1873) podporoval zakládání odborných škol a knihoven.

Joseph Mathias se věnoval studiu českého jazyka a literatury, byl členem Královské společnosti nauk, počítal se mezi vůdce stavovské pozice v roce 1848.

Jeho syn Leopold Lev (1811-1888), královský místodržící a později ministr (Bachův absolutismus), významný reformátor středního a vysokého školství, patřil mezi spoluzakladatele Matice české a zasedal ve výboru Musea Království českého.

Většina příslušníků rodu patřila k čelním představitelům české státoprávní šlechty, řadili se spíše ke konzervativcům, mnozí působili v 19. století ve vysokých státních službách. Řadili se k nadšeným stavitelům, pět paláců v Praze nese jejich jméno. V jednom sídlí britské, v druhém italské velvyslanectví, třetí byl zbořen, Thunovský dům stojí v ulici U lužického semináře a poslední ve Sněmovní ulici, který české stavy nechaly upravit pro zasedání Zemského sněmu. Zde za první republiky sídlil senát Národního shromáždění. Nyní v této budově má sídlo Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky.

František Antonín Thun (1847-1916) působil jako zemský a říšský poslanec, v letech 1889-1896 a poté v letech 1911-1915 byl místodržitelem v Čechách. Těsně před koncem 19. století zastával funkci rakouského předsedy vlády. Jako místodržitel podporoval tzv. Českou korunu, měl zásluhu na úspěchu Jubilejní zemské výstavy v Praze 1891. Snažil se o porozumění mezi Čechy a Němci. Roku 1911 získal knížecí titul, stal se čestným občanem Prahy.

Dnes žijí členové rodu především v cizině, kam odešli po roce 1945, kdy u nás zůstal jediný příslušník Thunů. Roku 1946 byl Jindřich Thun-Hohenstein, z vedení Vlajky, odsouzen na doživotí.

Róża Thun je členkou Evropského parlamentu za stranu Občanská platforma.

Erb

V upraveném erbu byla dvě pole se zlatým břevnem, v modrém poli měli ještě další dvě s polovičním orlem a stříbrném břevnem v černém poli. Uprostřed v srdečním štítku nosili znak vymřelého rodu Caldes

Příbuzenstvo

Spojili se s Vratislavy z Mitrovic, Schwarzenbergy či Chotky.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

z Thunu a Hohensteina hrabata náležejí k nejstarším šlechtickým rodinám v naší řiši. Jejich kolébkou byla nynější osada Vigo na Nonsberce v nejhořejší části Fleimserthalu v již. Tyrolsku. Již v listinách XIII. stol. připomínají se tam castrum Toni, terra Tono, homines de Tono a p. Ale již dříve, v listině tridentského biskupa Altmanna z 29. září 1145 připomíná se jako svědek Berthold z T., jehož jméno uvedeno i v jiné listině z r. 1155. Někteří genealogové uvádějí však již k r. 1050 jakéhosi Albertina z T. Ovšem v listinách té doby psáno jest jméno rodiny rozmanitě, na př. da Tonno, Tono, Tuno, Thunne a p. V t. zv. Carta de Colonellis z 18. čce 1190, jež uvádí seznam šlechticů tridentských, kteří měli provázeti Jindřicha VI. na římské výpravě, jmenováni jsou také Thunové (illi de Thun).

Ve XIII. stol. vyskytují se nejčastěji Warimbert I. (1212 – 42), Jindřich (1242 – 77) a Warimbert II. z T., vedle nich však celá řada jiných. Synové Jindřichovi Warimbert II. a Simeon (1291 až 1314) stali se zakladateli dvou linií. Jedna z nich vyšla od Simeonova levobočka Jindřicha zvaného Rospaz a nazývala se linie Filippinská (Thun-Filippini). Sídlem a majetkem jejích členů bylo Vigo, později však Filippini usadili se i v Neumetzu a získali některá léna v údolí Adiže, hlavně v okolí Bolzana. V XVI. a XVII. stol. Filippini vedli spor s linií legitimní o příslušnost rodinného znaku, avšak spor přestal, když Jan Filippini z T. r. 1610 obdržel hodnost landmanna tyrolského a titul ze Sonneggu. R. 1691 byla tato linie povýšena do stavu rytířského, za Marie Terezie pak členové její obdrželi právo psáti se pouze rytíři z T. Ke konci XVIII. stol. linie tato vymřela.

– Warimbert II. byl zakladatelem legitimní linie. Z několika jeho synů jediný Simeon I. měl četné potomstvo, jehož větve a haluze kvetou podnes. Týž byl pradědem Antonína Marie, jenž jsa v legitimní linii jediným potomkem, zdědil skoro všecky statky thunovské, takze pro své bohatství byl nazýván Potens. Antonín Maria měl 13 synův a 5 dcer, kteří rod Thunů rozdělili na větve, jejichž nynější příslušníci mají v Antonínovi svého společného praotce. Ze synů Antonínových Lukáš, Jakub a Cyprian stali se zakladateli tří větví rodiny Thunovské, totiž Castell-Thunovské, Castell-Caldeské a Castell-Brughierské. Ostatní synové Antonína Marie buď neměli potomkův, anebo vymřeli tito již ve druhém koleně. Z nich vynikl ještě 7. syn Jiří (* 1497 †1555), jenž byl r. 1527 v papežském vojště k Římu táhnoucím. R. 1543 účastnil se výpravy v Uhrách proti Turkům a r. 1546 byl velitelem ve válce šmalkaldské. Později vstoupil do dvorské služby a stal se nejvyšším dvorním komorníkem arciknížete (později císaře) Maximiliána II., jejž provázel na cestách do Italie a Španělska.

Ze všech synův Antonína Marie nejvíce vynikl Sigmund (* 1487  †1569). Studoval práva na něm. a ital. universitách a dosáhl titulu doktora práv. Od cís. Maximiliána I. byl jmenován tajným radou a komořím, Ferdinand I. učinil jej nejv. hofmistrem svých dcer Kateřiny a Eleonory. Později stal se radou při hornorakouské vládě v Inšpruce a cís. vyslancem v republ. Benátské a při některých jiných dvořích knížecích v Italii. R. 1552 byl vyslán od stavů tyrolských jako jejich zástupce na říšský sněm v Řezně, r. 1560 pak jako senior rodiny obdržel v léno úřad dědičného číšníka biskupství brixenského. Sigmund proslavil se nejvíce svou činností jako orator čili poslanec cís. Ferdinanda I. při koncilu Tridentském, jehož akta při uzavření koncilu r. 1563 podepsal jménem císařovým. Sigmund uhořel na hradě Thuně.

A. Větev Castell-Thunská byla založena svrchu připomenutým Lukášem, synem Antonína Marie. Jméno má odtud, že při dělení členů rodiny Thunovské r. 1596 vnuk Lukášův Herkules dostal kromě jiných statků hrad Thun. Lukáš zanechal syna Viktora, tento pak Herkula (*1578 †1616), který měl dvě dcery a tři syny Wolfganga Dietricha (*1593 †1642), Rudolfa (*1597 †1636) a Krištofa Richarda (*1616 † 1667). Rudolf vstoupil nejprve do dvorských služeb, později do Německého řádu. Jako jeho člen bojoval ve válce třicetileté v cís. službách a dosáhl hodnosti plukovníka. Při zápletce Valdšteinově stál věrně při císaři. Wolfgang Dietrich měl dva syny, Františka Augustina a Sigmunda Alfonse, z nichž tento byl biskupem tridentským, onen pak neměl naděje na potomstvo. Proto Krištof Richard vzdal se hodnosti kanovnické, poněvadž ještě nebyl vysvěcen na kněze, oženil se a zachránil svou větev od vymření. Jeho potomci udrželi se podnes a nynějším náčelníkem větve Castell-Thunovské jest hrabě Matěj (*1882).

B. Větev Castell-Caldeská byla založena šestým synem Antonína Marie Jakubem, správcem okresu ehrenberského. Jeho syn Antonín Jakub měl jediného syna Jana Arbogasta I. (* 1568 †1633), který ve při o statky rodiny Thunovské obdržel zámek Caldes, podle něhož nazvána tato větev Thunů. Byl radou a komořim cís. Ferdinanda II. a arciv. Leopolda. R. 1629 obdržel spolu s 8 bratranci titul hraběcí. Jím vymřela Caldeská větev, jejíž veliké jmění připadlo jeho bratrancům Jiřímu Sigmundovi a Krištofu Simonovi hrabatům z T. z větve Castell-Brughierské.

C. Větev Castell-Brughierská byla založena Cyprianem (*1501 †1573), nejmladším synem Antonína Marie. Cyprianův syn Sigmund (*1537 † 1597) stal se r. 1579 seniorem rodiny Thunovské, jejíž statky, posud od celé rodiny společně užívané, rozdělil mezi tři hlavní větve rodu tak, že větev Castell-Thunská obdržela zámek Thun, Visione a Sanpietro s příslušenstvím, větev Castell-Caldeská zámek Caldes, Roccu, Altaguardu, Cagnò a některé jiné zboží allodiální i lenní, větev Castell-Brughierská pak Brughier a Castelfondo. Diplomy, rodinná privilegia a ostatní listiny měly býti uloženy v zámku Thuně, později však všecky listinné památky byly přeneseny do zámku Brughieru, kdež jest podnes hlavní rodinný archiv hrabat z T. Synové Sigmundovi přivedli rodinu svou k neobyčejnému rozkvětu nejen v rodné zemi, nýbrž zvláště i v Čechách. Nejvíce z nich vynikl nejmladší Krištof Simon (*1582 †1635). R. 1615 vstoupil do řádu maltánského, bojoval proti Turkům, později za války třicetileté ve službách císařských proti protestantům. Dosáhl nejvyšších hodností vojenských i dvorských, bylť tajným radou a nejvyšším hofmistrem cís. Ferdinanda III. R. 1629 byl s bratry a jinými příbuznými povýšen do stavu hraběcího a přijal spolu s ostatními nově povýšenými hrabaty titul z Hohensteina podle rýnského hrabství Hohensteinského, jež byl r. 1628 cís. Ferdinand II. zastavil Krištofu Simonovi. Toto hrabství bylo v míru Vestfalském přiřčeno Braniborsku, avšak Thunové nového názvu již se nevzdali. Krištof Simon velmi zbohatl z řemesla válečného i jako velkopřevor maltánského řádu v Uhrách a komtur kommend olešnické, chebské a ložanské. Svého bohatství užil k nakoupení českých konfiskovaných statkův a tak v l. 1623 – 30 získal panství a statky Choltice, Svojšice, Svinčany, Děčín, Egrberk, Felixpurk, Letovice, Pětipsy, Benešov, Šumburk a Klášterec. Jako člen řádu vymohl si r. 1624 na papeži Urbanovi VIII. povolení volného odkazu. R. 1628 odevzdal nejstaršímu bratru svému Janu Cyprianovi (*1569 †1631) své statky v Čechách, tak že tento stal se zakladatelem nynější české větve hrabat z T. a H. Již dříve (1627) Krištof Simon zřekl se svého otcovského podílu ve prospěch svých bratří, kteří však o něj později se svářili. Krištof Šimon byl těžce raněn v bitvě u Nordlink, načež po půl roce zemřel, čímž byl zmařen jeho úmysl vstoupiti do řádu jesuitského, od něhož ho ani císař přislíbením řádu zlatého rouna a hodností španělského granda odvrátiti nemohl. Starší bratr Krištofa Šimona Jiří Sigmund (*1573 † 1651), dědic zámku Brughieru, s nímž po vymření Caldeské větve spojeny byly i některé její statky, tajný rada, arciknížete Leopolda rada a komoří, stal se hlavou rodu svého v Tyrolsku, když bratr jeho Jan Cyprian s dětmi a vnuky svými odstěhoval se do Čech. Vedl dlouholetou při s českou linií o statky otcovské a zvláště o podíl po Krištofu Simonovi a o dědictví po Janu Arbogastovi I., posledním členu rodiny Castell-Caldeské. Pře byla ukončena teprve r. 1657 prostřednictvím Guidobalda z T. (z české linie), arcibiskupa salcpurského. Potomci Jana Cypriana podrželi své statky v Čechách a potomci Jiřího Sigmunda obdrželi většinu statků tyrolských kromě peněžité náhrady. Tím bylo dovršeno rozštěpění Brughierské větve na odvětví tyrolské (Brughier-Caldeské) a české.

I. Odvětví Brughier-Caldeské (tyrolské) bylo založeno Jiřím Sigmundem, jenž se třemi manželkami měl 26 dětí. Z četných jeho synů pouze dva měli mužské potomstvo, totiž Krištof Antonín Šimon (*1635 † 1712) a Alfons František, takže odvětví Brughier-Caldeské rozdělilo se na dvě haluze. Haluz Krištofa Antonína Šimona vymřela jeho pravnukem Alexandrem r. 1848, avšak haluz Alfonse Františka kvete posud. Druhorozený syn tohoto Alois Arnošt (* 1667 †1705) vstoupil do dvorské služby, kde se mu naskytla příležitost podniknouti cestu do Vých. zemí, zvláště do Palestiny; tam byl r. 1700 povýšen za rytíře sv. hrobu. R. 1703 král španělský Karel III. (pozdější císař Karel VI.) vzal jej s sebou do Španělska a jmenoval jej tajným radou, kteroužto hodnost mu potvrdil i císař Leopold I. Zemřel na lodi na zpáteční cestě do otčiny. Jeho starší bratr Josef Jan Antonín (*1662 †1728) odkoupil českému odvětví podíl jeho na statcích v Tyrolsku za 17.250 zl. Jeho vnuk Jan Vigil (*1728 †1788) měl dva syny, z nichž Josef Innocenc (*1761 †1842) založil linii Castell Fondo. Hlavou této jest nyní hrabě Sigmund z T. a H. (*1849). Druhý syn Jana Vigila Arbogast (*1773 †1851) založil linii Castell Brughier, jejimž nynějším náčelníkem jest hrabě Arbogast z T. a H. a Sardagny (*1861).

II. České odvětví větve Brughierské byIo založeno výše vzpomenutým Janem Cyprianem, jenž r. 1628 obdržel české statky svého bratra Krištofa Simona. Jeho syn Jan Sigmund (*1594 †1646) utrpěl velmi mnoho spoustami třicetileté války a sporem s odvětvím tyrolským. Měl 9 synův a 4 dcery. Pět synů věnovalo se duchovnímu stavu: Guidobald (*1616 †1668) stal se r. 1654 arcibiskupem salcpurským a r. 1666 kardinálem. Zároveň byl i biskupem řezenským a řídil jako císařský kommissař a předseda po šest let říšský sněm v Řezně. Václav (*1629 †1673) byl r. 1664 zvolen biskupem pasovským, později pak i biskupem kerckým. Rudolf (*1644 †1697) byl mnichem řádu kapucínského. František Sigmund (*1639 †1702), tajný rada, byl velkopřevorem maltánského řádu, admirálem téhož řádu a komturem v Grebinkách a ve Vídni. R. 1694 plul v čele řádového loďstva zároveň s benátským loďstvem proti Turkům a vyznamenal se tak, že jej papež jmenoval vrchním velitelem svého loďstva. Císař jmenoval jej r. 1700 polním maršálem a členem vojenské dvorské rady. Před tím vyznamenal se jako vyslanec v Mnichově, Londýně a Polsku. Jan Arnošt (*1643 †1709) byl r. 1679 jmenován biskupem sekovským, r. 1687 pak byl zvolen arcibiskupem salcpurským. Založil mnoho dobročinných ústavův, okrášlil své město novostavbami a r. 1701 založil pro solnohradskou šlechtu t. zv. řád sv. Ruperta podle vzoru řádu maltánského. – Z ostatních synů Jana Sigmunda vynikl Michal Oswald (*1631 †1694), jenž byl od r. 1687 tajným radou, místodržícím a přísedícím zemského soudu v Čechách. Založil první majorát Thunovské rodiny v Čechách, k němuž náležejí Klášterec, Pětipsy, Benešov, Žehušice a Markvartice. Vystavěl Thunovský palác v Praze na Malé straně. Poněvadž neměl synů, zdědil jeho majorátní statky mladší bratr jeho Maximilián (*1638 †1701), jenž sám založil majorát děčínský. Jiný syn Jana Sigmunda Romedius Konstantin (*1641 †1700), válečník proti Turkům a jeden z místodržících v Čechách, založil majorát choltický, jejž zdědil bezdětný jeho syn Romedius Jan František (†1719). Tím se stalo, že všecky tři majoráty zdědil posléze Maximiliánův syn Jan František Josef (*1686 †1720) a konečně syn tohoto Jan Josef Antonín (*1711 †1788), jenž r. 1786 rozdělil majoráty svým synům Františku Josefovi, Václavu Josefovi a Janu Nep. Josefovi.

a) Majorát klášterecký byl založen Františkem Josefem (*1734 †1813). Po něm zdědil majorát jeho syn Josef Jan a potom téhož jediný syn Josef Matiáš (*1794 †1868). Účastniv se válečných výprav let 1813 – 1815, opustil vojenskou službu a věnoval se zcela správě svých statkův, ale brzo získal si zásluhu o celou zemi jako předseda nebo člen spolků majících za účel zvelebení vlasti. Stavba řetězového mostu císaře Františka v Praze dála se pod jeho osobním dohledem. Pěstoval i vědy, začež byl jmenován členem Kr. české společnosti nauk. Zabýval se zejména studiem jazyka a literatury české a přeložil do němčiny mnoho národních písní a rukopis Královédvorský (1845 s úvodem od Palackého a Šafaříka). T. r. vydal brošuru Der Slavismus in Böhmen, ve které se ujímal národnosti české z důvodů ryze humanních, což vyvolalo jinou brošuru Worte eines Čechen, veranlasst durch die Graf Josef Mathias von Thunsche Broschüre (Lip., 1845), v níž odmítány ohledy lidské a žádáno za spravedlnost pro Slovany. Ve sněmě stavovském hrabě Josef Matiáš náležel k vůdcům stavovské opposice proti vládě, r. 1848 pak byl členem Národního výboru a vyslovil se co nejostřeji proti volbám do Frankfurtu. Ve výboru pro svolání Slovanského sjezdu byl zvolen předsedou, ale náhle odstoupil pod záminkou choroby. Snad vedle choroby spolupůsobila i zklamaná naděje a bázeň před nastávajícími bouřemi. Opustiv Čechy, odebral se do Salcpurka, kde žil až do smrti. R. 1845 byl jmenován tajným radou a r. 1861 dědičným členem panské sněmovny, v níž se přidržel strany centralistické. Z jeho synů vynikl Quido (*1823 †1904), jenž věnoval se původně službě diplomatické. R. 1859 byl jmenován vyslancem v Haagu, r. 1863 v Petrohradě, r. 1865 – 1866 na císařském dvoře v Mexiku, r. 1866 – 1867 při hansovních městech. R. 1867 – 1870 byl poslancem na zemském sněmě českém i v říšské radě za ústavověrný velkostatek, od r. 1872 byl členem panské sněmovny. Byl knížetem velkopřevorem řádu johannitů. Nynějším pánem majorátu kláštereckého jest vnuk hraběte Josefa Matiáše Oswald (*1849), jenž získal i Salm-Reifferscheidský majorát Hanšpach.

b) Majorát děčínský založil hrabě Václav Josef (*1737 † 1796) a po něm zdědil jej jeho syn František Antonín (*1786 †1873). Za válek napoleonských sloužil ve vojště, z něhož vystoupil jako nadporučík. Potom se věnoval správě svých statků, na nichž zavedl vzorné hospodářství. Rozmnožil je také přikoupením nových, jmenovitě Peruce, Velikého Zdíkova, Bohumilic a jiných. Pečoval o své poddané, pro něž na svých statcích zavedl dobrovolné vykupování z roboty. Své úředníky platil dobře, staral se o jejich odborné vzdělání a zařídil pro ně pensijní ústav. Štědře podporoval všecky podniky, čelící k obecnému dobru země, tak plavbu po Labi, zakládání a udržování nových kommunikací a p. O polní hospodářství získal si neobyčejnou zásluhu štědrou podporou hospodářské školy v Libverdě. Pečoval o zakládání nových průmyslových podniků, tak že krajina kolem Děčína jeho zásluhou neobyčejně se povznesla. Na zámku děčínském založil velikou bibliotéku, budovu samu i její okolí neobyčejně vykrášlil. Účastnil se i života politického, podporuje národní snahy české, zejména ve stavovském sněmě před r. 1848. Za své zásluhy byl několikráte vyznamenán, zejména hodností tajného rady. Měl 3 syny: Františka, Bedřicha a Leopolda Lva, kteří vesměs ve veřejném životě neobyčejně vynikli. – Nejstarší z nich byl František ml. (*1809 †1870), proslulý rozsáhlou činností ve spolcích humanitních a uměleckých. Odbyv právnická studia v Praze, vydal se na cesty, zejména do Anglie, a po návratu uvázal se ve správu rodinných statků, staraje se jmenovitě o to, aby se přiučil co možná dokonale jazyku českému. Pojav za choť dámu měšťanského rodu (Magdalénu Königovou), pozbyl nástupnictví v majorátě a vzdal se také správy rodinných statkův. Od té doby věnoval se cele činnosti ve spolcích, jichž byl členem. R. 1839 byla jeho působením založena »Umělecká jednota pro Čechy«. K žádosti kanovníka Pešiny postavil se v čelo akce pro zřízení Jednoty pro dostavění chrámu svatovítského, jež však byla povolena až r. 1850 a teprve r. 1859 zahájila svou činnost. Po několik let hrabě František působil jako předseda vrchního ředitelství spojených chudinských ústavů pražských a soukromé jednoty pro podporování podomních chudých. Před r. 1848 jako člen stavovského sněmu byl horlivým obhájcem státního práva koruny České a účastnil se také událostí r. 1848, ale střízlivě, tak že se octl v rozporu s pokročilejšími národovci. Volby do Svatováclavského výboru nepřijal, poněvadž jej nepokládal za oprávněné zastupitelstvo lidu, ale připojil se k žádosti stavů za svolání zemského sněmu. Při zřizování národní obrany zvolen byl za majora 4. praporu. Aby zamezil útok chystaný na aerární zbrojnici, vymohl na arciknížeti Karlu Ferdinandovi, aby národní obrana podělena byla aerární zbraní. Při volbě prvního obecního zastupitelstva pražského zvolen byl do sboru obecních starších a od tohoto do městské rady. Jako člen Národního výboru překazil osobní intervencí úmysl něm. kasina, aby v německých krajinách v Čechách byly vztyčeny velkoněmecké trikolory. Za bouří svatodušních působil se svým praporem národní obrany k utišení bouře. Na podzim r. 1850 byl povolán do ministeria kultu a vyučování za mimořádného referenta ve věcech umění, v kterémžto úřadě působil až do r. 1861, kdy se ho vzdal a vrátil se do Čech. Nabyté zkušenosti uložil ve spise Vorschläge zur Reorganisirung der öffentlichen Baudenkmale in Oesterreich (1861). Po návratu do Prahy věnoval se částečně činnosti ve sněmě českém jako obhájce státního práva, hlavně však obnovil starou svou činnost spolkovou, zejména ve »Svatovítské jednotě«, »Společnosti vlasteneckých přátel umění« a spojené s ní »Jednotě umělecké«, ve »Společnosti musea král. Českéhœ, ve »Spolku pro blaho propuštěných káranců« a j. R. 1862 byl jmenován konservátorem historických památek stavitelských pro celé Čechy. Zemřel náhle a pohřben byl s neobyčejnou nádherou. – Mladší bratr před. Bedřich (* 8. kv. 1810 – † 24. září 1881) studoval práva na universitě pražské a dokončiv studia cestoval po Evropě. Nastoupiv dráhu diplomatickou přidělen byl nejprve k rak. vyslanectví v Haagu, účastnil se též konferenci londýnských o belgické otázce jsa sekretářem plnomocníka rakouského a r. 1840 stal se legačním tajemníkem v Turině, kde též krátkou dobu zastával úřad plnomocného jednatele. Ke konci r. 1847 jmenován byl vyslancem ve Štokholmě, rok potom v Mnichově, r. 1850 pak praesidiálním vyslancem při obnoveném »bundestagų ve Frankfurtě n. M. R. 1852 odjel jako vyslanec do Berlína, v l. 1855 – 57 byl diplomatickým příručím maršálka Radeckého v Italii. Poslední svůj diplomatický úřad v Petrohradě nastoupil r. 1859 a setrval v něm do r. 1863, kdy vystoupiv ze státní služby uchýlil se do soukromí. R. 1867 byl zvolen ve skupině velkostatkářů do sněmu českého, kdež brzy zaujal místo mezi předními obhájci státního práva českého a osvědčil se zejména jako generální řečník pro adressu za svolání mimořádné říšské rady. Když pak český sněm byl rozpuštěn, hrabě Bedřich sice vzdálil se života veřejného, ale neustal i v soukromí býti politicky činný. Byl c. k. skutečným tajným radou a majorátním pánem svěřenského statku děčínského. Od r. 1879 byl dědičným členem panské sněmovny, kde s bratrem Lvem náležel k feudální straně pravice. Nejmladší bratr před. Leopold Lev (* 7. dub. 1811 v Děčíně – † 17. pros. 1888 ve Vídni), rak. státník, byl vychován proslulým v tehdejší době paedagogem Rohrweedem, jenž měl v Praze ústav, ve kterém byli vychováváni synové předních šlechtických rodin v zemi. Potom studoval práva na pražské universitě, kde oblíbil si zejména Bolzana, načež se vydal na studijní cestu po Evropě. Navrátiv se vstoupil do státní služby a byl krátkou dobu krajským kommissařem ve Slaném, potom v Hradci Kr., později vládním kommissařem ve Vídni. Před vstoupením do státní služby dlel v Praze v době působení Jungmannova a Palackého a účastnil se také tehdejšího ruchu vlasteneckého. Učil se velmi horlivě češtině a znal důkladně starší literaturu, jmenovitě právnickou, i všechnu jak básnickou tak vědeckou literaturu novočeskou, avšak slovem ani písmem češtiny úplně neovládal. Po celou dobu, co dlel v Praze, byl členem výboru Musea král. Českého, jehož prací horlivě se účastnil. Byl také z nejprvnějších zakladatelů Matice české a r. 1842 byl povolán za člena Sboru pro vzdělání řeči a literatury české při této Matici. T. r. upozornil na sebe vlasteneckou společnost českou vydáním spisu Ueber den gegenwärtigen Stand der böhmischen Literatur und ihre Bedeutung, v němž zasazoval se o volný kulturní vývoj národa českého, podávaje přehled národních dějin českých a obraz stavu soudobé literatury i národního života. Končil vzletnou apostrofou těch, kteří do té doby se vzdalovali národního hnutí. Spor maďarsko-slovenský přiměl Lva k polemické korrespondenci s maďarským publicistou Františkem Pulszkym, kteroužto korrespondenci vydal r. 1843 ve spise Die Stellung der Slowaken in Ungarn. V něm žádá i pro Slováky volný kulturní vývoj. Pro tyto spisy byl Lev z T. vlasteneckou společností v letech čtyřicátých řazen k nejpřednějším Čechům své doby, ačkoliv nebyly spisy takového způsobu, aby roznítily vášně příliš horoucí. R. 1847, kdy hrabě Stadion stal se guverneurem v Haliči, Thun jmenován byl guberniálním radou v téže zemi, kde r. 1848 málem byl by životem zaplatil služební horlivost proti vzbouřenému lidu ve Stanisławowě. Zde jako později v Praze projevil zvláštní sklon k hrdinství. Z Polska byl v květ. 1848 povolán za náčelníka zemské vlády v Čechách. Jmenování jeho bylo od vlastenecké společnosti české přivítáno s radostí, neboť náležel k oněm málo aristokratům, ve které Čechové pro jejich smýšlení kladli smělé naděje. Ale záhy byl poznán omyl. Lev měl sice skutečnou sympathii k vlastencům a k několika jejich vůdcům; rád nazýval češtinu svým jazykem přirozeným, ba pokoušel se jednou psáti Palackému česky. Avšak v hloubi srdce pokládal nejvřelejší naděje svých přátel za vidiny, požadavky jejich za přehnané a předčasné. Bylo by ho uspokojilo, kdyby vláda byla upustila od své nejkrajnější přísnosti. Přišel do svého úřadu s touhou po opravách, s podmínkou však, aby byly vykonány cestou hierarchickou. Zakročování lidu ve věcech veřejných působilo naň jakousi hrůzou. Proto jeho jednání v otázce voleb do Frankfurtu, svolání českého sněmu, zejména pak poměr jeho ke knížeti Windischgrätzovi vzbudily mezi vlastenci nevoli tím větší, čím živější byly naděje, jež v něho kladli. Působilť dojem člověka, jehož úmysly nejsou přímé a jenž nemá dost odvahy, aby provedl do konce své úklady; dráždil ke vzpouře jak svými nejasnými kompromissy, tak svými opožděnými ústupky. Za takových poměrů vypukly v Praze svatodušní nepokoje. Lev z T., domníval se, že přítomnost jeho a slovo jeho postačí zkrotiti bouři, avšak zmýlil se. Sotva že se objevil na Starém městě, byl jat a od studentů jako rukojmí střežen v Klementině. Druhého dne byl na radu rozvážnějších propuštěn. Lev z T. posuzoval přísně svatodušní události. V otevřeném listě, adressovaném pražskému měšťanu Janu Slavíkovi, projevil přesvědčení, že pražské povstání nemělo podkladu národnostního, nýbrž že to bylo hnutí politicko revoluční, čelící proti vládě a moci ozbrojené a vyvolané od emissarů revoluční strany vídeňské a zahraniční. Nedlouho potom (v čci 1848) vídeňská vláda zprostila jej úřadu, patrně proto, že zdála se jí nebezpečnou Thunova žádost za svolání pražského sněmu. Rok potom povolán byl do ministerstva, v němž převzal 22. srpna ressort vyučování. V oboru tomto vyvinul značnou činnost. Zreformoval školství střední, studium universitní hlavně podle vzoru německého, povolával do Rakouska s velikou zálibou professory z Pruska a vůbec z Němec. Při tom dařilo se sice dobře školství německému, kdežto školství národův ostatních, zejména české, zrovna tak jako před tím bylo zanedbáváno. Nejvýš tu zásluhu lze mu přičísti, že za jeho úřadování byly založeny »české reálné školy«, kde však s počátku polovička předmětů byla přednášena po německu. Vstup Lva z T. do kabinetu, v němž byly zastoupeny zásady stejně nepřátelské našemu národu jako politické svobodě vůbec, oddělil jej úplně od Čechů. Jen menší čásť české společnosti, v jejím čele Tomek, Josef a Hermenegild Jireček, chtěla po jeho příkladě snášeti se s vládou. K tomuto rozporu s větší částí vlastenců českých přispěla ostatně i vynikající účast Thunova na rakouském konkordátě z r. 1855. V ministerstvě zůstal Lev z T. až do vydání říjnového diplomu, kdy, literárních a národních snah českých osobou svou již jsa vzdálen, rozhodně se postavil do popředí v obraně českého práva státního. Od té doby Lev z T. působil toliko ve sborech parlamentárních jako člen panské sněmovny, do níž byl r. 1861 za dědičného člena povolán, a jako poslanec na českém sněmě z kurie velikých statků. Jako poslanec hájil vždy a všude zásad přesně konservativních. R. 1868, kdy na denním pořádku octly se t. zv. zákony konfessionální, vzdal se členství v panské sněmovně, avšak císař jeho demisse nepřijal. Jako řečník vynikl na sněmě českém při jednání o fundamentálních článcích. Před tím již vynikl svou činností proti dualismu, později k oslabení jeho čelící. V dobré paměti jest jeho řeč, kterou proslovil v panské sněmovně ve prospěch české university. Poslední velikou řeč měl na sněmě r. 1884, kdy slovy plnými vřelosti hájil jednoty a celistvosti království Českého proti návrhu Herbstovu na roztržení Čech. Tehdy již Lev z T. byl churav. Od té doby, až na některé články, jež sepsal pro vídeňský »Vaterland«, veřejného života se neúčastnil. Podle slov Riegrových i Tomkových Lev z T. byl mužem dobra a povinnosti, ale nepopíratelné je, že vyskytly se rozpory mezi jeho ideami a jeho činy, a že se dopustil některých činů neomluvitelných. Hrabě Lev kromě uvedených již dvou spisů sepsal ještě: Nothwendigkeit der moralischen Reform der Gefängnisse (Praha, 1836); Otevřený list panu Janu Slavíkovi a Dodatek k němu (t., 1849, oba spisy též německy); Úvahy o nynějších poměrech, hledíc zvláště k Čechám (t., 1849); Die parlamentarische Regierungsform (t., 1863); Der staatsrechtliche Zwiespalt Oesterreichs. Rede in der Adressdebatte des Herrenhauses (Víd., 1867); Die Schule in ihren Beziehungen zur Kirche, zum Staate und zur Freiheit (překl. z frančiny, t., 1869). J. A. sv. p. Helfert vydal studii: Graf Leo Thun (»Oesterr. Jahrbuch«, 1891 – 97, též samostatný otisk), jež jest panegyrikem, obsahujícím však cenná data životopisná. Podrobnosti z literatury viz Zíbrt, Bibliografie čes. historie I., str. 582.

Nynějším pánem děčínského majorátu jest hrabě František Antonín (*1847), nejst. syn hraběte Bedřicha. Zasnoubil se r. 1874 s princeznou Annou Marií ze Schwarzenberka, dcerou knížete Karla
(† 1898). V pozdějších letech se oženil po druhé s ovd. hraběnkou Arnoštkou Vratislavovou z Mitrovic, rod. hrab. Thunovou (dcerou hrab. Osvalda Thuna). V mládí sloužil u dragounského pluku č. 14, načež věnoval se činnosti parlamentární, když r. 1879 zvolen byl za velkostatek do říšské rady. Do zemského sněmu byl zvolen v téže kurii, po smrti otcově pak stal se dědičným členem panské sněmovny. Ve všech těchto sborech náležel k zástupcům zásad feudálních a klerikálních. Proto byl také nepřítelem liberálních Němců a obhájcem českého státního práva. Tyto zásady, rovněž jako zásadu rovnoprávnosti obou národností v Čechách, vyslovil zejména v zasedání českého sněmu 5. říj. 1888. Jmenování jeho místodržitelem v království Českém (7. září 1889) znamenalo tedy, že vláda si přeje dohody v Čechách. Nový místodržící skutečně byl nakloněn česko-německému vyrovnání z r. 1890, ačkoliv ho nepodporoval s náležitou energií. Z prvých jeho činů bylo povolení zemské jubil. výstavy, o jejíž zdar i jinak nemálo se zasloužil. Následkem bouřlivých událostí, které následovaly po uzavření zemského sněmu r. 1893, hrabě František z T. vzal na sebe zodpovědnost za vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a okolím. S tím souvisela doba politické persekuce, jež však neměla žádaného úspěchu, neboť mladočeská strana, proti níž výjimečný stav byl namířen, získala r. 1895 při volbách rozhodné vítězství. Tím postavení Thunovo stalo se neudržitelným a on odstoupil v únoru r. 1896. Jeho stanovisko v otázce česko-německé dopomohlo mu k další karriéře. V břez. 1898 byl povolán v čelo nového ministerského kabinetu, do něhož povolal po předchozím vyjednávání a slibech i zástupce českého klubu dra. Kaizla. Podařilo se mu pomocí § 14. obnoviti vyrovnání s Uhry, ale německé obstrukce se nezbavil, ježto nechtěl zrušiti jazykových nařízení Badeniho, Gautschem upravených. Proto si musil stále vypomáhati paragrafem 14. Ježto byl vázán sliby danými Čechům, císař však si přál mír s Němci, podal demissi 2. říj. 1899. Z posledních činů jeho vlády bylo otevření české techniky v Brně. Je rodem Němec, ale z těch, kteří pokládají království České za svou rodnou zemi a tudíž Čechy i Němce za sourodáky. Byl i literárně činný, vydav spis: Eine Orientreise (Praha a Lipsko, 1892). V poslední době proslul jako odpůrce volební reformy v panské sněmovně. Jaroslav, bratr před. (*23. kv. 1864), absolvovav gymnasium oddal se studiu práv na pražské universitě, na níž dosáhl 28. kv. 1890 hodnosti doktorské, načež se oddal správě svého panství v Kvasicích u Kroměříže na Moravě. Roku 1887 pojal za choť Marii hr. Chotkovou, sestru kněžny z Hohenbergu, je tudíž švakrem arciknížete Ferdinanda d’Este. Na sněmě českém zastupoval velkostatek svěřenský, byv zvolen r. 1895 jako kandidát konservativních velkostatkářů. R. 1903 vzdal se mandátu. Jest milovníkem umění.

c) Majorát choltický založen byl Janem Nep. Josefem (*1742 †1811, jehož potomci posud jej drží. Dnešním majorátním pánem jest vnuk zakladatelův Jan Nep. Rudolf (*1857). Kromě těchto tří majorátů utvořen byl ještě peněžitý majorát pro potomstvo z morganatického sňatku Františka ml. z linie děčínské s Magdalénou Königovou. Stalo se to narovnáním s hrabětem Bedřichem, jenž po Františkovi ml. přejal děčínský majorát. Pánem tohoto peněžitého majorátu jest hrabě Zdenko (*1842), nejstarší syn Františka ml., generální ředitel  Hypotheční banky král. Českého. Na sněmu českém zastupuje již od r. 1883 nesvěřenský velkostatek. Je místopředsedou Vlastenecké společnosti přátel umění v Čechách, členem umělecké rady v ministerstvu kultu a vyučování a členem správního výboru umělecko-průmyslového musea v Praze. Hrabě Jan Josef Antonín měl kromě tří synů, kterým rozdělil majoráty, ještě dva. Čtvrtý podle stáří byl Leopold Leonhard (*1748 †1826), který věnovav se stavu duchovnímu, stal se knížetem biskupem pasovským, když pak biskupství toto bylo saekularisováno, usadil se na Cibulce u Prahy, kde také zemřel. Pochován byl v Košířích, kde hrob jeho byl ozdoben nádherným pomníkem. – Pátý syn Jana Josefa Antonína byl Antonín (*1754 †1840), držitel rozsáhlých statků allodiálních. Jeho syn byl Leopold Felix (*1797 †1877), držitel panství Benátek v Boleslavsku, c. k. tajný rada, nejvyšší sudí dvorský král. Českého a místopředseda stavovského výboru. Potomci Leopolda Felixe a jeho bratra Jana Arnošta většinou sloužili nebo slouží posud v rak. armádě. – Z lit. o rodu hrabat z T. uvádíme: Pinamonti da Rollo, Memorie intorno la famiglia di Thunn (1839); L. Legis-Glückselig, Denkwürdigkeiten des Grafenhauses Thun-Hohenstein (1866); J. Emler-J. Malý, Hrabata z T. a H. (otisk z Riegrova Slov. Nauč); Wurzbach, Biographisches Lexikon XLV., str. 9 sl. Skč. Dodatky Hr. Zdenko (XXV, 402 a) †6. čna 1906 v Praze. Z manželství s Josefinou hr. z T. a H. z linie tyrolské zůstavil syny: Františka, okr. hejtmana v Náchodě, Lva, setníka generálního štábu, Zdeňka, Kvidona, Emericha, Vojtěcha a Jana a dceru provdanou za Ferd. sv. p. Hildprandta.

Rod Thun – Hohenstein na webu Historická šlechta