Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Slavatové – základní údaje

Erb nejvyššího zemského sudího Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka z roku 1686 na stropě místnosti zemských desek ve Starém královském paláci na Pražském hradě.

Název rodu

Slavatové z Chlumu a Košumberka

Heslo rodu

text

Původ rodu

text

Základní údaje

jako první předek rodu se uvádí jakýsi Bleh, který žil na přelomu 11. a 12. století.

Rodokmeny rodu

text

Rodová sídla

text

Titulatura

hrabě

Rodové větve

text

Představitelé rodu

text

Titulatura

text

Vývoj rodu Slavatů

♣♣♣

PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy:
MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU (2008 a 2009):

Starý český panský rod. Jedna linie vymřela v polovině 15. století. Diviš († 1575), krajský hejtman chrudimského kraje, se oženil s Alžbětou z Hradce († 1584) a měl čtyři syny , kteří se dožili dospělého věku.. Jindřicha

♣♣♣

WIKIPEDIE

Slavatové z Chlumu a Košumberka (též Slawatowé) jsou starý český panský rod, který povýšil až do hraběcího stavu. Jméno odvozovali od hradu Chlumu u Čáslavi a hradu Košumberka na Chrudimsku. Počátkem 18. století rod vymřel.

Historie

Jako první předek rodu se uvádí jakýsi Bleh, který žil na přelomu 11. a 12. století. Jeho synem byl Zdeslav a jeho zase Bleh Velký řečený z Třebušova a v letech 1176–83 správce hradu litoměřického. Měl čtyři syny. Bleh, spřízněný s Hroznatou, zdědil po něm Blehov, dále Zdislav, který zdědil s bratry Stolinky, pak Bun, který prodal Boušovice a nakonec Milota. Po přesídlení z Litoměřicka na Čáslavsko lze sledovat přesnou posloupnost rodu. Později získali Podhořany, Damírov a další panství ve východních Čechách.

Během husitských válek podporovali stranu podobojí. Jan Vilém a Diviš se s Husem přátelili, podepsali list proti Husově upálení. Slavata v letech 1463-1467 působil jako královský hofmistr, jeho syn Michal, který jako první přijal jeho příjmení (Slavata), získal statky Sázavského kláštera. Počátkem 17. století měli příležitost značně rozšířit rodový majetek, Jan bojoval o získání dědictví po Smiřických ze Smiřic a Vilém po pánech z Hradce. Majetek pánů z Hradce rod Slavatů skutečně získal sňatkem s Lucií Otýlií.

Za stavovského povstání podporovali české stavy, za což byl některým příslušníkům rodu odebrán majetek. První ze čtyř bratrů, Michal, nejprve emigroval, poté se vrátil zpět a konvertoval ke katolictví, jeho bratr Jáchym přestoupil již před rokem 1620, poté působil jako válečný rada a generální komisař císařského vojska. Další bratr Adam se v této vřavě vůbec neprojevoval.

Poslední bratr Vilém (1572-1652) konvertoval od jednoty bratrské ke katolické církvi, oženil se s Lucií Otilií, která zdědila majetek pánů z Hradce. Před vzbouřením stavů vykonával post královského místodržícího, v květnu 1618 jej spolu s Bořitou z Martinic vyhodili čeští šlechtici z oken Pražského hradu. Zranění léčil nejprve v pražském Lobkovickém paláci, později v Teplicích, po vyléčení odjel za císařem Ferdinandem II. Druhá pražská defenestrace přispěla k jeho počínajícímu militantnímu katolicismu, během pobytu na císařském dvoře vypracovával krutý plán pomsty českým stavům. Po Bílé hoře se stal říšským hrabětem, nejvyšším komorníkem a od roku 1628 nejvyšším kancléřem. Získal výsady Rožmberků a hradeckých pánů, to byl vladařský titul, možnost zasedat na sněmu jako první hned po knížatech či titul palatina. Na konfiskacích se neobohatil až tolik jako druzí. Sepsal rozsáhlé paměti.

Markéta Saloména ze Smiřic, vdova po Jindřichovi, který zahynul při výbuchu střelného prachu v jičínském zámku, odešla se synem Albrechtem Jindřichem do zahraničí, marně hájila majetek Smiřických před Albrechtem z Valdštejna, který se jej po porážce stavů zmocnil. I po jeho smrti usilovala o návrat rodového jmění, ale marně.

Nejvýznamnější členové rodu

• Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652), 1. vladař domu hradeckého, nejvyšší kancléř Českého království
• Adam Pavel Slavata (1604–1657), 2. vladař domu hradeckého
• Jáchym Oldřich Slavata z Chlumu a Košumberka (1606–1645), nejvyšší dvorský sudí Českého království
• Ferdinand Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1630–1673), 3. vladař domu hradeckého, nejvyšší dvorský sudí Českého království
• Jan Jiří Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1638–1689), 4. vladař domu hradeckého, nejvyšší zemský sudí a nejvyšší hofmistr Českého království, tvůrce letního sídla na Smíchově, z něhož se dochovaly pouze dva prvky ze Slavatovské zahrady (tzv. Medvědí kašna a Medvědí brána)
• František Leopold Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1639–1691), 5. vladař domu hradeckého, kanovník v Pasově
• Jan Karel Jáchym Slavata z Chlumu a Košumberka (1641–1712), poslední mužský člen rodu, generální převor řádu bosých karmelitánů

Rozdělení dědictví Slavatů koncem 17. století

Vilém Slavata převzal dominium pánů z Hradce značně zadlužené, ale díky rozumnému hospodaření se mu podařilo konsolidovat finanční poměry. Tento stav udrželi ještě jeho synové, ale poslední generace Slavatů přivedla majetek znovu do vysokých dluhů. Posledním mužským potomkem Slavatů byl Jan Karel (1641–1712), který byl však od mládí knězem a na převzetí rodového dědictví rezignoval. K dělení obrovského majetku Slavatů tak došlo již po smrti Františka Leopolda Slavaty, který zemřel v roce 1691. Jeho neteře a sestry uzavřely 17. listopadu 1693 rodinnou smlouvu o rozdělení slavatovských statků. Obrovské dědictví v různých částech Čech včetně nemovitostí v Praze se rozpadlo na devět dědických podílů, vzhledem k celkovému rozsahu dominia ale nikdo z nástupců nestrádal. Největší podíl v podobě panství Jindřichův Hradec získali Černínové z Chudenic spolu s tradičním titulem vladař domu jindřichohradeckého.

1. Marie Josefa Slavatová (1667–1708) dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty
   dědický podíl – Jindřichův Hradec
   manžel: Heřman Jakub hrabě Černín z Chudenic(dědic titulu vladař domu jindřichohradeckého)
2. Marie Magdalena Slavatová (1673–1700) dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty
   dědický podíl –  Pluhův Žďár, 1/2 paláce pánů z Hradce v Praze
   manžel: Norbert Leopold hrabě Libštejnský z Kolovrat (1701 odkoupil od Fünfkirchenů druhou polovinu paláce)
3. Marie Anežka (Agnes) Slavatová (1674–1718) dcera Jana Jiřího Jáchyma Slavaty
   dědický podíl – Lipová
   manžel: František Vilém starohrabě Salm-Reifferscheidt
4. Marie Barbora Slavatovádcera Jáchyma Oldřicha Slavaty
   dědický podíl – Telč, Slavonice, Kunžak
   manžel: Kryštof Filip hrabě z Liechtenstein-Castelcornu
5. dědicové Kateřiny Terezie Slavatové (1634–1673) dcera Jáchyma Oldřicha Slavaty
   dědický podíl – Nová Bystřice, 1/2 paláce pánů z Hradce v Praze
   manžel: Jan Arnošt svobodný pán z Fünfkirchenu († 1684)
6. Anna Lucie Slavatová (1637–1703) dcera Jáchyma Oldřicha Slavaty
   dědický podíl – Žirovnice, Počátky, Stráž nad Nežárkou
   manžel: Adolf Vratislav hrabě ze Šternberka
7. Marie Terezie Slavatová (1656–1699) dcera Ferdinanda Viléma Slavaty
   dědický podíl – Červená Lhota
   manžel: Arnošt Bedřich hrabě z Windischgrätzu
8. Marie Karolína Slavatová (1662–1716) dcera Ferdinanda Viléma Slavaty
   dědický podíl – Obříství
   manžel: Leopold Antonín hrabě z Trauttmansdorffu
9. Marie Markéta Slavatovádcera Ferdinanda Viléma Slavaty
   dědický podíl – Kardašova Řečice
   manžel: Jan Zikmund hrabě z Götzu

Erb

Původní erb s třemi zlatými a čtyřmi modrými pruhy počátkem 17. století rozšířili o znak vymřelých pánů z Hradce.

Příbuzenstvo

Spojili se s Valdštejny, pány z Hradce, z Boskovic, Žerotíny, Šliky, Smiřickými ze Smiřic či Žejdlici.

♣♣♣

Ottův slovník naučný

Slavata z Chlumu a z Košumberka, příjmení vzácné a slavné rodiny staročeské, která zůstávala ve stavu panském (naposled důstojenství hraběcího od prvopočátku. Erb prvotní čtyři pruhy modré a tři zlaté na štítě rozhojněn r. 1616 erbem vymřelých pp. z Hradce. (Obraz prvotního erbu u Paprockého o st. pan. 233.) Soudíc podle křestních jmen oblíbených byl předkem jejich Bleh (comes), jenž žil na rozhraní XI. a XII.  stol.

Jeho synem byl Zdeslav (1130) a tohoto Bleh Velký (1169–93) řečený z Třebušova a r. 1176–83 správce hradu litoměřického.
Měl čtyři syny. Bleh, první z nich (1197–1213), spřízněný s Hroznatou, zakladatelem kl. teplského, zdědil po něm Blehov, druhý, Zdislav (1197), zdědil s bratřími Stolinky, třetí, Bun (1194–1226), prodal kl. doksanskému Boušovice, a čtvrtý, Milota, připomíná se r. 1194. Zdislav měl syna Buna Zdislavice, jenž připomíná se r. 1235. Asi v ty časy rodina ta posud v Litoměřicku osedlá přestěhovala se do Čáslavska, kdež dosáhla nejvyššího úřadu v kraji a podržela jej dědičně i s hojnými statky k němu náležejícími.

V témž kraji vyskytuje se r. 1244 Bun z Hostovlic, snad totožný se Zdislavicem. V témž století založen od nich hrad Chlum, jižně od Čáslavě, po němž se jmenovali; jednotlivci z téhož rodu sídlívali také na Smrčanech, Radoňově a Podhořanech. Král Přemysl odňal Blehovi úřad a pozemky, na nichž vyzdvihl město Čáslav, a ponechal mu toliko hradiště čáslavské s kostelem na něm a statky po kraji. Bleh žil ještě r. 1282. Synové jeho byli Mstislav (též Zdeslav, 1282–92), jenž zemřel kdysi před r. 1310 (náhrobek v kostele čáslavském. Hrady XII., 300). Bun (1289–1310) a Sezema (1289–1310). Tito dva postoupili r. 1310 podací kostelní na hradišti čáslavském Německému řádu. Asi v ty časy se rozdělili, onen měl Chlum, tento Smrčany † j. 1316).

Kromě nich připomíná se Bleh z Hostovlic, tuším, jejich bratranec.

A.
Páni z Chlumu na Moravě osedlí, byli, jak se zdá, potomci Sezemovi. Po něm držel Smrčany (1318) Bleh a nazývali se po nich v l. 1358 až 1362 Heřman a r. 1386 Sezema. Jindřich Huhňa objevuje se od r. 1366 na Moravě, kdež držel Važany, pak i Vrbovec a (Chachnovice (1371) Synové jeho byli Mírek (1384–1415) a Bohuněk (1386, † j. 1392). Oba koupili r. 1386 Dražůvky. Onen měl také Chylce, zdědil po bratru Otmice a držel také Ořechové a Kvačice, jež prodal (1398 a 1412). Dražůvky a drobné statky držel po něm syn Jindřich Mírek (1427–48), jenž koupil také Bohuslavice a Veteřov (manž. Anna z Osového). Syn jeho Diviš seděl do r. 1464 na Dražůvkách a zemřel bez mužských dědicův (manželka Eliška ze Zvole).

B.
Předkem pp. Chlumských v Čechách osedlých byl tuším Jeniš (1310–50), syn Bunův. Po něm se vyskytují bratří Diviš (1358 až 1385), Vilém (1360–66), Procek (1360, † j. 1372), Mstislav Šram (1360–98), Slavata (1360–90) a Ješek (1360, † j. 1391). Ač se r. 1360 rozdělili, přece na venek se spolčili a statky odumřelé padaly na živé pozůstalé. Mstislav seděl napřed v Drobovicích a pak v Řimovicích, ale držel také Hostovlice. Měl syna Jana (1398). Diviš, Mstislav, Slavata a Ješek koupili r. 1372 hrad Košumberk, na němž Slavata sídlíval. Týž zemřel bez mužských potomkův, jako i ostatní bratří mimo Mstislava a Ješka.
Ješkovi synové byli Jan, Vilém, Beneš a Diviš. Ti zdědili Chlum, Košumberk a jiná zboží, též Podhořany a Damírov, od otce koupené. Jan držel r. 1399 s králem proti panské jednotě a obdržel od krále r. 1411 s Vilémem zboží pušické odumřelé, jakož i r. 1412 plat na kl. vilémovském.

Pozdější Slavatové honosili se jím, že provázel Husa do Kostnice. V l. 1515–23 dali si napsati svědomí starých lidí, že Jan byl s Husem v Kostnici a otec týchž bratří že byl Jindřich Lacembok. Ale svědomí ta nemají víry, neb Jindřich, ač se psával i z Košumberka (snad jako poručník), pocházel erbem a po předcích z Boleslavska, a Jan Kepka, průvodce Husův, osedlý byl v severních Čechách a erbem od Slavatovského rodu rozdílný. Ovšem byli Jan Vilém a Diviš přátelé Husovi a zpečetili r. 1415 stížný list. Při dělení r. 1417 Jan vzal Chlum, Vilém a Diviš Košumberk a Beneš Podhořany s Jeníkovem. Jan zemřel za potomních válek nezůstaviv muž. dědicův z manž. své Žofky († j. 1453). Beneš, ujav po něm Chlum, zemřel nedlouho před r. 1461 (manž. Dorota z Tloskova) také bezdětek. Vilém zemřel 11. list. 1434 zůstaviv z manž. Markéty ze Stráže potomstvo. Diviš účasten byl po r. 1436 mnohých běhů veřejných, zejména býval na sněmích, naposled r. 1452 při volbě správce.

Rozrod potomstva Vilémova a Divišova není z paměti zřejmý; nevíme, čí synové byli Václav (1437–52) a Diviš (1440 až 1448).

a)
Vilémovi synové Slavata (1454 až 1494) a Jan (1454–83) drželi polovici Košumberka, k tomu nabyli dědictvím a udělením odúmrti r. 1461 hradu Chlumu, Podhořan a Jeníkova, též r. 1461 věnného práva Doroty z Tloskova, kromě toho kupovali drobná zboží. Slavata, jenž byl v l. 1463 až 1467 hofmistrem král. dvoru, obdržel r. 1463 od krále zboží zbýšovské, r. 1464 Dobré Pole od manž. své Doroty z Nemošic a skoupil po r. 1467 drahně statků v Čáslavsku a Kouřimsku, zejm. Lipany, Čestín Kostel, Talmberk a Paběnice. R. 1492 koupil Kostelec n. Č. L. R. 1469 byl mezi vyslanými královými ke sněmu petrkovskému. Bratr jeho Jan držel Košumberka polovici, vydán r. 1470 z Chrudimska ke zřízení pole a zemřel bez muž. potomkův (manž. Anna z Dřevenice). Michal, syn Slavatův, přijal první příjmení S., byl výborný hospodář skoupiv mnoho drobných statkův v okolí Kostelce a Chlumu, zejména držel také klášterství sázavské a hrad Hradiště. Pro bohatství své a bohatýrskou mysl byl pánem váženým. Působil platně při jednání mezi stranou pod jednou a pod obojí (1483), mezi šlechtou a městy (1515), potřebován býval v poselstvích ke král. dvoru v Uhrách, sedal na zemském soudě, r. 1517 sám šestý byl hejtmanem zemským a r. 1523 hejtmanem kouřim. kraje. Zemřel r. 1534 odkázav Kostelec, Chlum, Talmberk, Sázavu a Hradiště strýci svému Slavatovi. Čestín Kostel sestře své Markétě (manž. Haška Zvířetického), Klučov a dvory v Kostelci manž. své Elišce ze Sovince. Jím tato pošlost vyhasla.

b)
Po Divišovi držel polovici Košumberka Slavata (tuším syn), jenž r. 1454 byl mimo zemi a pak se již nepřipomíná. Dědici jeho na konci XV. stol. byli bratří Albrecht a Slavata. Sestra jejich Anežka vdána byla, tuším, za Jana Pardusa z Vratkova, neb po synu svém Vilémovi Pardusovi zdědila Rychmburk. Potom byla vdána za Šťastného z Valdšteina. Ok. r. 1488 vdána byla za Bernarta z Petrkova; po něm zdědila Chroustovice, jež dala bratru Albrechtovi. Ostatní jmění přešlo na rod Valdšteinský. Albrecht zemřel asi r. 1521. Bratr jeho Slavata držel pak celý Košumberk, a když dědil r. 1534 statky po strýci Michalovi, byl pánem velmi bohatým. K tomu koupil r. 1539 klášterství podlažické († 1539, manž. Jitka z Janovic). Diviš, syn jeho (měl 5 sester), prodal r. 1541 Hradiště a Podhořany a oženil se v ten čas s Alžbětou z Hradce, katoličkou; sám byl jako i všichni předkové od r. 1415 víry podobojí a zjevně přistoupil k Jednotě bratrské. Bouří v l. 1546 až 1547 účastnil se nemalou měrou, začež r. 1547 krutě potrestán. Kostelec s klášterstvím sázavským, Tehovskem a Vrbčany propadl nadobro, Chlum a Košumberk podržel v manství. Mimo to musil podrobiti se domácímu vězení na Košumberce kromě jen cest na Chlum. Od té doby octl se v závadách. R. 1551 prodal zboží radovesické a r. 1552 Talmberk s vesnicemi. Býval soudcem zemským a hejtmanem kraje chrudimského a dočkal se ještě toho, že byla zboží jeho z manství propuštěna. Zemřel 20. srpna 1575 a pohřben v Luži; manželka ho r. 1584 následovala. Z manželství toho pocházelo 8 synů (z nichž Slavata, Michal, Jan a Jáchym v mládí zemřeli) a 6 dcer. Z těchto Kateřina vdala se za Jana z Boskovic, Mandalena za 1. Jana z Žerotína na Náměstí, 2. Bedřicha z Žerotína na Židlochovicích. Pozůstalí synové rozdělili se r. 1577 tak, že Adam vzal Čestín Kostel s vesnicemi jižně od Chlumu, Jindřich Košumberk, Albrecht Podlažice, Chrast a Jeníkov a Zachariáš Chroustovice. Rodný hrad Chlum dostal se neznámým způsobem v držení cizích rodů. Potomní hrabata pocházeli od Adama, potomstvo ostatních vymřelo dříve.

aa)
Nejdříve vyhaslo potomstvo Zachariášovo. Tento byl ženat 1. s Annou Křineckou z Ronova, 2. od r. 1593 s Eliškou Robmhápovnou ze Suché, z oné měl dceru Mandalénu Kateřinu (manž. Bohuchval Berka z Dubé), s touto Krištofa Šťastného. Zach. zemřel r. 1599. Statek sirotčí Chroustovice prodán r. 1600. Ze zbytků peněz koupil Krištof r. 1616 Pakoměřice a s manž. Annou Smolíkovou ze Slavic dostal r. 1620 Veliký Bašt a Bořanovice. Avšak všechny ty statky r. 1623–28 zabrány. Krištof odešel do Perna r. 1628 a r. 1631 zase přišel do Čech. Z Pakoměřic obdržel (1644) 1000 kop míš.

bb)
Albrecht oženil se r. 1579 s Annou ze Smiřic (tetou potomního vévody fridlandského), prodal r. 1580 Jeníkov s vesnicemi a zemřel r. 1600. Synové jeho byli Jindřich, Jaroslav († v mládí) a Jan Albrecht. Jindřich oženil se s Markétou Saloménou ze Smiřic, která r. 1618 po smrti bratrově ujímala se statkův smiřických. Když jí odevzdáváno panství kumburské 1. ún. 1620, zahynul Jindřich při známém výbuchu v zámku jičínském. Po Bělohorské bitvě Markéta se synem svým Albrechtem Jindřichem ujela do ciziny a proto statky její Počernice, r. 1618 koupené, a Kšely zabrány. R. 1624 povoleno jí, aby bydlila na statcích Valdšteinských. Po r. 1634 a 1650–54 domáhala se navrácení statků smiřických, avšak odmrštěna. Také syn její, jenž byl nejvyšším ve vojště švédském, téhož navrácení se domáhal, a když zemřel, vdova Emilie roz. z Holland-Brederode opětovala svou žádost, tak že jí 500.000 kop přiřčeno (1661). Peníze ty dědil její druhý manžel Bohumil hrabě Windischgrätz. (Bílkovy Konf., 552–555.) Jan Albrecht obdržel r. 1627 od Valdšteina statek manský Mladějov, ale prodal jej za nedlouho, jakož i r. 1628 statek Kbel, a vystěhoval se do Perna. Statek Kbel, který mu Anna Zuzana S-tová z Rappachu nezaplatila, ujal po její smrti (c. 1644), ale prodal jej zase r. 1646.

cc)
Jindřich vyženil s Kunkou Černčickou z Kácova statek Chropyni na Moravě, který však manželka r. 1595 prodala. Býval soudcem zemským na Moravě, též kr. radou a hejtmanem kraje chrudimského. Paprocký píše o něm: »Byl pán všech ctností plný, dolus a fraus nebyla v jeho srdci.« Vdova koupila r. 1600 Chroustovice pro syna svého Diviše Lacemboka a vdala r. 1602 dceru Boženu († 1609) za Jana Zejdlice z Šenfeldu.
Diviš ujav zboží otcovské prodal r. 1606 Chroustovice a účasten byl potom mnohých běhů veřejných a soukromých, dav se potřebovati za hejtmana kraje chrudimského, r. 1609 v poselství k moravským stavům, r. 1613 za kommissaře k opatření země v nastalých potřebách. Při korunování Ferdinanda II. (1617) zastával službu truksaskou. Od r. 1618 stál věrně při stavech odpořilých, od nichž jmenován r. 1619 za předního vojenského kommissaře v kraji chrudimském. Zemřel 23. ún. 1623. Poněvadž byl také rytmistrem ve vojště, byl by r. 1623 přišel o všechen statek, ale že přátelé jej omlouvali, že byl člověk tichý a vojenství nemiloval, odsouzen polovice. Košumberk koupil Vilém S. za taxu vyšší a zaplatil jej hotově. Ze summy trhové dostala vdova Veronika roz. z Žerotína věno a ostatku polovici syn Jindřich Vilém, jemuž Vilém, strýc jeho, r. 1634 prodal statky Košumberk a Domanice. Držel také Roubovice, byl c. k. radou a komorníkem, od r. 1630 radou nad appellacími, pak soudcem zemským, mimo to býval hejtmanem chrudimského kraje († 1654). Ženat byl od r. 1635 s Annou Polyxenou Michnovnou z Vacinova († 1650) a od r. 1651 s Marií Maximiliánou Žďárskou ze Žďáru. Z manželství druhého narodila se mu (1652) dcera Johanka Barbora, která však zemřela již 15. srpna 1657 v Praze na morovou ránu. Jmění její spadlo tedy na máteř ještě mladistvou, již po druhé vdanou za Františka Krištofa svob. p. Hyzrli z Chodův († 1666). Na Chlumku u Luže založila residenci jesuitskou, jíž odkázala skorem všechno své jmění. Zemřela 17. řij. 1690.

dd)
Adam, nejstarší syn Divišův, ocitl se záhy v závadách, tak že prodal r. 1578 vesnice u Ledče, r. 1579 zboží své v Dědicích, potom Cerhenky, r. 1588 vesnice u Chlumu, r. 1594 zastavil Čestín Kostel, jejž r. 1601 nadobro prodal, r. 1603 prodal vesnice u Zruče, a nemaje již nic, zastavil r. 1608 své stříbrné věci. Na konec měl jen skrovný statek Rašovice (1611). Býval radou kom. a dv. soudu, kr. radou, v l. 1594–1601 hejtmanem německých lén. Zemřel r. 1616 a dvoje kázání nad mrtvým tělem vykonané vydáno tiskem (Jungm., H. l. IV. 1686, 1720). Byl ženat s 1. Dorotou Kurcpachovnou († 1586), 2. Sibylou z Mansfeldu (od r. 1587, † 9. říj. 1629). Z prvního manželství bylo několik dcer (z nichž Alzběta vdána c. 1591 za Jana Jetřicha z Žerotína) a synové Vilém, Michal, Jáchym a Adam Gothelf.

1. Michal oženil se s Annou ovdov. z Bibršteina roz. Šlikovnou, která měla po předešlém manželu Nový Stranov a po předcích Jindřichovice (Heinrichsgrün), jež r. 1611 prodala. Zemřela 31. pros. 1625, majíc věku svého asi 73 let. Avšak protože se v l. 1618–20 ve vojenských věcech potřebovati dával a potom odsouzen byl všeho jmění, i toho, kterého by budoucně dostal, měl i tento statek propadnouti. Podržev Stranov z milosti do života, odešel r. 1628 ze země, ale vrátiv se r. 1636 přijal katolickou víru a ujal zase Stranov, jejž držel mezi tím bratr Jáchym. Zemřel bezdětek.

2. Jáchym byl od r. 1603 v dvorských službách u císaře Rudolfa, a tuším, přestoupil ke katolictví již před r. 1620. Stal se pak kr. radou a komořím, po r. 1620 též válečnou radou a nade vší armádou císařskou nejv. generál. kommissařem. Později byl i hejtmanem Starého m. Praž. Po Marii z Valdšteina (manželce?) zdědil Hlubočepy, jež r. 1623 prodal. R. 1624 oženil se s Annou Zuzanou z Rapachu, která koupila r. 1625 Stěžery a r. 1628 statek Kbel, jejž však nezaplatila († j. 1646). R. 1627 ujal statek Stranov bratrův, také získal (1628) statek Hrušov, který r. 1630 prodal. Zemřel bezdětek.

3. Adam vychodil školy u jesuitův v Hradci a oženil se r. 1626 v Pasově s Kristinou Jacobou z Pöttingu. Statků neměl a zemřel bezdětek.

4. Vilém, z nejznamenitějších mužů své doby (*1. pros. 1572 na Čestíně Kostele – † 19. led. 1652 v Jindř. Hradci), vychováván byl u své báby Alžběty Slavatové z Hradce až do její smrti (1584). Paní tato, z přísného katolického rodu pocházející, vštípila mu lásku ke katolické víře. Dojmy ty z mládí nedovedli vykořeniti učitelé jeho bratrští na Košumberce, Chroustovicích a Čestíně Kostele. Příbuzenství jeho s rodem Hradeckým bylo příčinou, že na náklad jeho poslán r. 1592 na cesty do Vlach, a navštíviv Benátky, Padovu, Florencii i Sienu, Řím, Neapol, Sicilii a Maltu hojně tu sbíral nových vědomostí. Přebývání toto v katolické zemi a obcování s osobami panského stavu odcizovalo jej Bratrské jednotě, pobyt pak v Jindřichově Hradci od r. 1596, jakož i obratné domlouvání jesuitů přimělo jej r. 1597, že zjevně a k největší žalosti otce svého přestoupil k víře katolické. V té pak horlivostí a nesnášelivostí překonal vrstevníky z rodin starokatolických. Směr tehdejší protireformační, jemuž byl Vilém volným nástrojem, jakož i nadání jeho a obratnost povznášely jej znenáhla a vysoko. Aby ušel výčitkám pro odstoupení od bratrství, vydal se r. 1597 na cesty do Německa, Dánska, Hollandska, Anglie, Skotska, Francie a Španěl, z nichž vrátil se r. 1600. Cís. Rudolf přibrav jej ke dvoru jmenoval jej svým komořím a pak maršálkem dvorským.

Dne 13. led. 1602 oženil se s Lucií Otilií, sestrou posledního neduživého pána z Hradce, jež mu r. 1602 zapsala panství strážské, a poněvadž r. 1604 po smrti bratrově veliké jmění jeho zdědila, Vilém stal se spoludržitelem a bohatým pánem. R. 1604 uděleno mu purkrabství karlšteinské, 1608 vyslán sám druhý na Moravu, aby Moravany naklonil císaři Rudolfovi, čehož však nedokázal. Když se jednalo r. 1609 o vydání majestátu, Vilém sám třetí tomu odporoval, ale maje proti sobě většinu, obratně se sporu vyhnul. Avšak protože jednáním svým nepokrytě na jevo dával, že pokládá majestát za neplatný, popudil na sebe stranu podobojí. V záměry arcikn. Leopolda a v účel vpádu pasovského byl zasvěcen, nicméně při tehdejší rozhořčenosti jednal tak opatrně, že mu nemohli viny dokázati a nálezem zemského soudu opatřen na poctivosti. Při obnovení úřadů zemských r. 1611 stal se dvorským sudím, od r. 1612 byl praesidentem komory a r. 1615 stal se nejv. sudím zemským. O volení Ferdinanda arciknížete na krále českého staral se horlivě, ač ani on mu nebyl dosti rozhodný. Když pak císař s králem odjel do Vídně,

Vilém zůstal v Praze sám desátý jako král. místodržící. V úřadě tom byl opatrnější, nežli rádcové císařovi ve Vídni. Nicméně obecné mínění živené rozhořčenosti proti jeho osobě a osobní mstivostí pokládalo jej za jednoho z původcův ostrých nařízení. Tak se stalo, že došlo návodem Thurnovým ke známému smetání 23. květ. 1618. Vilém byv z okna vypraven chytal se za okno rukou, ale do ní tak tlučen, že pustil. Pádem rozbil si hlavu o římsu a tváří dopadl na kámen. Krví jsa zbrocen odnesen polomrtvý do domu Polyxeny Lobkovské. V domě jejím zůstával pak jako vězeň. Bavil se tu čtením a spisuje paměti své z l. 1608–18, k nimž si býval na místě a hojně dělal poznámky, avšak vídeňský dvůr pokradmo zpravoval o všem hnutí. Stavům donucen dáti revers, že se jim vymstívati nebude (zrušen císařem 10. září 1620). Obdržev r. 1619 dovolení, aby se léčil v Teplicích a pobyv tu a na Duchcově dlouhý čas, ujel před volbou nového krále do Říše a setkav se s Ferdinandem II. ve Frankfurtě ubytován v Pasově u arciknížete Leopolda.

Zde zůstával po dvě léta a vypracoval plán, jak by císař měl trestati povstalce zabráním statkův, předložil jej ke dvoru a tím dal podnět ke konfiskaci a bídě po ní následující. Fanatismus jeho vedl jej k tomu, že jediný proti všem druhům a přátelům svým pracoval o vyvrácení starého zřízení a uzákonění neobmezené moci panovnické, v níž spatřoval hlavní prostředek k vítězství katolictví. Účasten byl porad o tom ve Vídni od r. 1621, zakrýval úmysly své před nejdůvěrnějšími přáteli, ač s nimi žádost za obnovení zřízení podpisoval, a podav 26. ún. 1623 své dobré zdání přímo císaři, radil k vyvrácení staré ústavy stavovské. Byl tedy z Čechův jediným, jenž radil k nejkrutějším trestům. Dvůr mu dopřával odtud rozhodujícího hlasu v poradách o obnovené zřízení, opomíjeje dokonce jeho přátele ze starokatolických českých rodin. Pozdě poznával, že pomáhal ku vládě cizinců a potlačování přirozeného jazyka, jejž upřímně miloval. (Denis, Čechy po Bílé hoře.) Přízeň, kterou mu dvůr projevoval dílem za jeho věrnost a utrpení, dílem za služby, jež prokazoval snahám po absolutismu, byla veliká.

Z konfiskace nevytěžil ani on, ani manželka mnoho, Dne 12. září 1622 císař povolil mu 50.000 kop náhrady za škody v l. 1618–21 vzaté, k tomu připůjčiv 50.000 kop obdržel zápis na plat na Zbirově, Točníce a Králově Dvoře. Připůjčiv 200.000 zl. v dlouhé minci obdržel (24. dub. 1623) zápis na mělnické panství. Z konfiskovaných statků koupil jediné (1623) Košumberk, aby jej rodu zachoval, a přiležitý statek Domanice, a to ve vyšší taxe, a r. 1641 odumřelý statek Červenou Lhotu. Za to obdržel hojně vyznamenání. R. 1621 obdržel říšské hrabství, 7. září 1622 stal se tajným radou, r. 1623 nejv. komorníkem kr. Čes. Dne 7. srpna 1625 povoleno mu samému třetímu, aby přede všemi úředníky hned po knížatech na sněmích sedal, dne 16. pros. 1627 propůjčen rodu jeho úřad děd. číšnictví, stal se nejv. hofmistrem, r. 1628 po smrti Zdeňka z Lobkovic nejv. kancléřem, dne 18. ún. 1629 rozhojněn erb jeho (1616 sloučený s erbem Hradeckým), povoleny mu všechny výsady rodu Rožmberského a Hradeckého, tak aby se psal vladařem domu Hradeckého, dne 19. břez. 1630 jmenován byl palatinem s hojnými právy, konečně (1643) obdržel od krále španělského řád zlatého rouna.

Od r. 1628 stále přebýval při císařském dvoře, odkudž jej chtěla jistá strana vytlačiti. Ale přízeň císařova byla taková, že Vilém zůstával ve svém postavení až do smrti císařovy. (Výrok císařův, že je jedině smrť rozloučí.) R. 1633 zemřela mu manželka, ale Vilém neženiv se zůstal vdovcem do smrti. Když po smrti císařově Ferdinand III. se přistěhoval z Prahy do Vídně, S. dělil se o práce v kanceláři s Jiřím Adamem z Martinic, posavadním kancléřem kralovým. Působení jeho politické od té doby ochabovalo, za to se oddal mysticismu, dav se šáliti sprostým dobrodruhem Gladichem. V starších letech maje kdy spisoval své Paměti (v l. 1637–51 sepsal 14 knih). Prvotně mu šlo jen o to, aby vyvrátil memoriál Thurnův, sepsaný po dedukci o spravedlivém zavraždění Valdšteina, v němž hájeno jednání stavův r. 1618. Vilém vypisoval proto události l. 1608–19, ale pokračuje ve své práci (hlavně působením J. Plachého), obsáhl i dějiny od r. 1526. Nejdůležitější části vydány od J. Jirečka (ve Vídni 1857 a 1866 až 1868 ve »Starých pamětech dějin českých«, kdež jest také podrobný popis děl); od téhož jest životopis ve »Zprávách Král. české spol. nau▽ 1876 a téhož Rukověti II., 223). A. Rezek vydal v Rozpr. spol. nauk r. 1887 Zápisky Viléma Slavaty z let 1601 až 1603. Listy S-tovy, z větší části česky psané a přátelům posílané (J. Jireček v »Rozpravách« 1860 a F. Tischer ve »Sbor. hist.« 1884–86) jsou důležitou studnicí k poznání souvěkých dějin.

Vilém S. od různých různě posuzován byl. Jisto jest, že byl muž spravedlivý a nezištný, a čímkoli se provinil, k tomu jej vedla jeho fanatická mysl a jesuitská morálka. Starší syn Vilémův Adam Pavel vychodil školy u jesuitů hradeckých, nabyl vyššího vzdělání v Salamance a Římě a obdržel pak od mateře za díl mateřský (vlož. r. 1628) Bystřici a Chlumec r. 1615 koupené. Oženil se r. 1626 ve Vídni s Markétou z Eggenberka, ale za krátký čas pojala mladá paní takovou nechuť k manželu, že od něho odjela domů. Pokusy otcovy a mužovy o smíření byly marné. R. 1632 manželství vyhlášeno za neplatné. S bratrem svým odevzdal (1633) po smrti matčině Hradec, Žirovnici, Stráž a Teleč otci svému, jenž měl podle jejího pořízení Hradce a Žirovnice do smrti užívati.

Po smrti otcově Adam uvázal se v Hradec a Žirovnici jako vladař a v statek Červ. Lhotu, k níž koupil r. 1655 Mnich. Byl c. k. skut. kom., říšským dvorským radou a děd. číšníkem a zemřel 2. čce 1657 bezdětek. (Dopisy jeho v mus. král. Čes.)

Jáchym Oldřich, mladší jeho bratr, držel od otce (1637) Stráž a Teleč, avšak zemřel před otcem (4. květ. 1645). Od r. 1629 byl ženat s Františkou z Meggau, jež založila jesuitskou kollej v Telči (1654). Od r. 1656 držela Opařany, jež postoupila r. 1665 synu svému Janu Jáchymovi. Byla paní nábožná a dobročinná († 22. září 1676 u věku 66 let).

Synové jejich byli Ferdinand Vilém, Jan Jiří Jáchym, Frant. Leopold Vilém a Jan Karel Jáchym. Ferdinand byl třetím vladařem, c. k. radou, kom., nejv. sudím dvorským, tajným radou a místodržícím. Koupil r. 1666 statek Obříství, t. r. Dvorec v Jihlavsku a brzy potom Vřesnou. Zemřel 2. dub. 1673 zůstaviv z manž. M. Cecilie Renaty hrab. z Náchoda († 1694) čtyři dcery.
Bratr jeho Jan byl po něm vladařem, c. k. tajným radou a v l. 1685–88 nejv. sudím zemským. Přikoupil r. 1673 od M. Cecilie Renaty statek Dvorec, jí manželem odkázaný, a r. 1686 Býkovec k Telči a r. 1685 Pluhový Žďár ke Hradci. Zemřel ve Velvarech 1. čce 1689, zůstaviv z manž. M. Markéty ovd. Trautsonky, roz. z Rapachu na Hanšpachu tři dcery.
Po něm se stal vladařem bratr Leopold, posud kanovník pasovský, jenž obdržel dispens od papeže a oženil se s M. Klárou Apolenou ovdovělou hr. z Launay roz. ze Starhemberka. Po krátkém vladaření zemřel 26. led. 1691, maje věku 52 let, bezdětek.
Vladařství a statky měly se dostati bratru Karlovi, ale ten se jich odřekl. Týž totiž dne 13. říj. 1662 na honu u Telče zabloudil v lese a spadl do vlčí jámy. Dlouho tu volav o pomoc učinil slib, že vstoupí do řehole, jestliže bude vysvobozen. Když tak se stalo, vstoupil do řádu karmelitánů jako »P. Felix a S. Theresiæ, stal se pak téhož řádu generálem v Římě, a ač mohl se dostati ke skvělému světskému postavení s dovolením papežovým, pohrdl světem. Zemřel v Římě 21. čce 1712, jsa této rodiny poslední.

Statky rozděleny mezi dědičky pozůstalé (1693) na pět dílů.
Anna Lucie hrab. ze Sternberka, sestra zemřelých bratři, obdržela Žirovnici a Stráž, sirotci po sestře její M. Barboře, vdané Liechtensteinové, obdrželi Teleč, Studenou a Kunžák, tři dcery po Ferdinandovi dostaly Obříství, Kard. Řečici a Lhotu. M. Josefa, provd. Černínová († 1708), M. Majdaléna, vd. Libšteinská z Kolovrat († 1700), a M. Anežka, vd. Salmová († 1718), dcery Jáchymovy, díl hradecký (pak měla první Hradec, druhá Chlumec, třetí Hanšpach) a Jan Leopold hrabě z Fünfkirchen (syn Kateřiny Terezie, dcery Jáchyma Oldřicha) Bystřici s Chlumcem.
Dcery Ferdinandovy M. Terezie, vd. Fünfkirchenová, Markéta, vd. hr. Götzova, a M. Karolina, vd. Trauttmansdorffová († 1716), rozdělily se pak (1694) tak, že první dostala Lhotu, druhá Řečici (bez 3 vesnic) a třetí Obříství. Sčk.