Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Shlédnutí videa s Václavem Havlem z roku 1994 inspirovalo Jiřího Troskova k napsání těchto několika vět. "Asi se mi stýská... inu politický vývoj! A nějak mě při tom napadlo pár slovních spojení: inteligent není nadávka, komunikace je o naslouchání, slušnost je ctnost, demokracie je o zodpovědnosti občana, arogance není odvaha a láska je dar, jenž si nelze vynutit."“ Zobrazit celý citát »

Jiří baron Troskov a jeho inspirace



Pálffy z Erdödu – základní údaje

Rod Pálffy z Erdödu – základní údaje

Základem erbu Pálffyů je jelen a půlkolo. Jejich znak tvoří modrý štít, na spod tři zelené pahorky, nad nimi je polovice vozového červeného kola, za ním polovičatý zlatý jelen. Z korunky vyrůstá polovičatý jelen.

Název rodu

PÁLFFY

Původ rodu

uherský

Základní údaje 

první zmínka o rodu: 14. století, první známý předek: Paul Konth (†1383) (P. Mašek)

první zmínka o rodu: 16. století, první známý předek: Mikuláš ( † 1600) (Ottův slovník)

Rodová sídla

Ve Vídni, v Bratislavě a v Praze dodnes existují paláce, jež nesou rodové jméno:

Palác Pálffy (Josefsplatz), Vídeň
Palác Pálffy (Wallnerstraße), Vídeň
Pálffyho palác (Gorkého ul.), Bratislava
Pálffyho palác (Hviezdoslavovo nám.), Bratislava (majetek města, sídlo VŠVU)
Pálffyho palác (Panská ul.), Bratislava (majetek města, Galerie města Bratislavy)
Pálffyho palác (Ventúrska ul.), Bratislava (majetek města, kanceláře, obchody)
Pálffyho palác (Zámocká ul.), Bratislava
Pálffyho palác, Malá Strana, Praha (majitel Hlavní město Praha, sídlo pobočky Pražské konzervatoře)

Rodové větve

V 18. století došlo k dvojímu velkému dělení majetku. Během prvního dělení se v roce 1707 rod rozdělil na dvě velké větve:

STARŠÍ,
jejímž zakladatelem se stal hrabě Miklós József (Mikuláš Josef) Pálffy (*1657 † 1732) s manželkou Kateřinou Alžbětou, rozenou Weichsovou

MLADŠÍ, kterou založil Mikulášův bratr hrabě János (Jan) Bernard Pálffy (*1663 †1751) s manželkou Annou Terezií, rozenou Coborovou.

V roce 1735 proběhlo druhé dělení majetku. Výsledkem rodinné dohody bylo rozdělení starší větve rodu na tři samostatné linie, jež vytvořili vnuci Mikuláše Josefa Pálffyho.

Zakladatelem
MALACKÉ linie se stal Mikuláš Josef Pálffy (*1710 † 1773) s manželkou Annou Sidonií, rozenou Althanovou.
Zakladatelem
STUPAVSKÉ
 linie byl Lipót István (Leopold Štěpán) Pálffy (*1716 † 1773) s manželkou Marií Josefinou, rozenou Valdštejnovou.
Zakladatelem
ČERVENOKAMENSKÉ linie rodu byl Rudolf József Pálffy (*1719 † 1768) s manželkou Marií Eleonorou, rozenou Kounicovou. Jména těchto tří linií jsou odvozena od míst, jež byla jejich hlavním sídlem.

Představitelé rodu

Eduard (*1836 † 1915) – rakouský a český šlechtic, velkostatkář a politik
Ferdinánd  (*1774 † 1840) – divadelní ředitel a montanista
Ján (Bernard) (*1663 † 1751) – uherský voják a politik (palatín), signatář Satmárského míru
János Pálffy z Tarcsafalvy (*1804 † 1857) – uherský politik
Karel Eduard (*1836 † 1915) v letech 1889-1901 poslanec sněmu Království českého a 1885-1907 poslancem říšské rady.
Lipót Pálffy z Erdődu (*1764 † 1825) – uherský voják
Mikuláš Pálffy (*1546 † 1600) – uherský voják, politik a diplomat, získal prešpurský hrad
Móric Pálffy z Erdődu (*1812 † 1897) – uherský voják a politik
Mořic Josef Pálffy (*1869 † 1948) – v letech 1911-1915 rakousko-uherským vyslancem ve Vatikánu.
Pavel (†1655) – získal titul „hrabě prešpurský“
Štěpán († 1646) –  bojoval s Turky, povýšen do hraběcího stavu.

Titulatura

hrabata, knížata

Vývoj rodu

Petr Mašek:
encyklopedické knihy Modrá krev a šlechtické rody…

Hrabata Pálffyové z Erdödu patřili mezi významné rody rakousko-uherské monarchie. Na rozdíl od jiných uherských rodů se více orientovali na západní část říše a vždy podporovali habsburský trůn. Pálffyové jsou prastarou uherskou šlechtickou rodinou, známou údajně už v 11. století. Nejstarším historicky prokázaným předkem byl Paul Konth († 1383) a jeho syn téhož jména. Jméno rodu Pálffy je odvozeno z latinského „Pauli filitus“ – „Pavlův syn“. V Čechách byli naturalizováni už koncem 16. století. Později se rozdělili do několika linií, z nichž některé žily v Uhrách, jiné v Čechách a v Rakousku. V roce 1581 byl rodu udělen uherský baronát, v roce 1599 říšský hraběcí stav a v roce 1634 uherský hraběcí stav s přídomkem „ z Erdödu“.

Prapředkem dnešních knížat a hrabat Pálffyů je Mikuláš Pálffy (*1546 † 1600), který se proslavil v tureckých válkách, zvláště při dobývání Rábu v roce 1598. Při obléhání pevnosti Norigrad zvítězil nad tureckým vojevůdcem Mehmetem Černým. Spolu s generálem Mannsfeldem přispěl k dobytí Ostřihomi. Za to byl císařem Rudolfem povýšen do stavu svobodných pánů a do majetku získal prešpurský hrad. Jeho syn Štěpán (†1646) pokračoval v otcových šlépějích, také bojoval s Turky a byl povýšen do hraběcího stavu. Bratr Pavel († 1655) rozšířil rodinné bohatství a obohatil titulaturu o titul „hrabě prešpurský“. Na tento titul měl nárok vždy senior rodu. Další příslušníci rodiny působili v 17. století v různých státních i církevních úřadech, například Tomáš († 1679)byl biskupem v Nitře. V té době se rod rozdělil do tří hlavních větví, které založili synové Leopolda Pálffyho (*1681
† 1720).Vedle zmíněných tří hlavních větví žila až do počátku našeho století mladší větev Janova (*1663 † 1751). Jan Pálffy byl odvážný a rázný vojevůdce. Stal se chorvatským bánem a účastnil se mnoha válečných střetů. Za vlády císaře Karla VI. se mu podařilo porazit vzbouřené uherské stavy, několikrát zvítězil nad tureckými vojsky, například u Temešváru a Bělehradu. Posledním potomkem této poboční větve byl Jánoš Pálffy (*1829 † 1908), prešpurský (bratislavský) župan a nadšený sběratel starožitností. V roce 1900 zřídil nadaci „Pálffyovskou základninu“, z jejíž úroků byli podporováni chudí studenti v Uhrách. Z jeho sbírek pochází také proslulý Bojnický oltář.

Zakladatelem první z hlavních větví byl Mikuláš (*1710 † 1773).Jeho syn Karel (*1735 † 1816), schopný politik, byl v roce 1807 povýšen do knížecího stavu. Karel Pálffy byl členem zednářské lóže „U korunované naděje“ ve Vídni a uherským velmistrem svobodných zednářů. Tato větev rodu vymřela po meči v polovině 20. století.

Druhou větev založil druhý z bratrů, Leopold (*1716 † 1773).Jeho syn Leopold (*1739 † 1799) se oženil s hraběnkou Marií Terezií Daunovou (*1745 † 1777) a zdědil faunovský fideikomisní majetek. Po vymření starší větve hrabat a pánů Daunů v roce 1851 došlo ke spojení erbů a jmen Daunů a Pálffyů. To bylo diplomem potvrzeno Leopoldovu vnukovi Ferdinandovi (*1807 † 1900), který se pak od roku 1853 honosil titulem: hrabě Pálffy Daun z Erdödu, kníže z Teana, markýz z Rivoli, španělský grand 1. třídy, hrabě prešpurský. Neapolský knížecí titul „ z Teana“ byl Pálffyům později potvrzen i pro rakouské země. Z této doby se proslavil Ferdinand Pálffy (*1774 † 1840),milovník a mecenáš věd a umění a ředitel vídeňského divadla, a jeho bratr Filip Nerius (*1775 † 1794), rakouský hejtman, který padl v boji s francouzskou armádou. Tato větev vymřela po meči v roce 1963 Josefem Vilémem (*1892 † 1963); zemřel v paraguayském Asunciónu.

Do českých dějin se zapsali zejména příslušníci třetí větve Pálffyů. Zakladatelem této větve byl Rudolf (*1719 † 1768), vysoký důstojník rakouské armády. V rakouské armádě pak sloužila celá řada příslušníků této větve rodu. Ač uherského původu, zůstali Pálffyové věrni císařskému trůnu a i v době uherského povstání v roce 1848. Rudolfův vnuk Alois (*1801 † 1876) vykonával v roce 1848 funkci rakouského civilního guvernéra v Benátkách. Vzhledem k jeho nepříliš prozíravé politice a zbytečným sporům, které uvnitř rakouského vedení vyvolával, bývá označován za „spoluviníka ztráty Benátska“.Jeho syn Karel Eduard Pálffy (*1836 † 1915) zdědil po hrabatech Kolowratech-Krakowských z Újezda majetek pod podmínkou přijetí titulu „ svobodný pán z Újezda. Kolowratové sami měli tento přídomek poděděný po Jeníšcích z Újezda. Spolu s tím došlo i ke spojení erbů. Karel Eduard Pálffy byl v letech 1889-1901 poslancem sněmu Království českého a v letech 1885-1907 poslancem říšské rady. V roce 1879 vstoupil do českého klubu poslanců a společně s ostatními národně uvědomělými českými šlechtici prosazoval rakousko-české vyrovnání v rámci monarchie a zastával se českého státního práva. Jeho vzdálený bratranec Mořic Josef Pálffy (*1869 † 1948) byl v letech 1911-1915 rakousko-uherským vyslancem ve Vatikánu. Na počátku I. světové války se snažil přimět papeže, aby se přiklonil na rakouskou stranu: argumentoval tím, že Rakousko je ochráncem katolické církve proti srbskému a ruskému pravoslaví. Syn Karla Eduarda Jan Nepomuk (*1872 † 1947) vydal knihu o svých lovech v tropech. Významným členem rodiny byl i jeho syn hrabě Karel Pálffy (*1900 † 1979),inženýr zemědělství, známý hipolog a propagátor dostihového sportu. Jeho knihovna, kterou shromažďoval na zámku Merklín, obsahuje hipologickou literaturu z počátku 20. století, často v českém jazyce. Nechybějí v ní přirozeně jeho vlastní díla, například „Biometrický vztah mezi výkonem a zevnějškem anglického plnokrevníka“, kniha vydaná v Praze v roce 1931. Jemu a jeho příbuzným byly, jakožto Maďarům,v roce 1945 zkonfiskovány zámky Merklín a Březnice a hrabata Pálffyové z Erdödu byli odsunuti za hranice země a žijí převážně v Rakousku.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie: 

Pálffyové z Erdődu (slovensky Pálfiovci, dříve Pálffyovci) byl jeden z nejznámějších uherských šlechtických rodů.

Pállfyové jsou poměrně mladý šlechtický rod, jenž se dostal do popředí až na počátku vlády Habsburků v Uhersku v první polovině 16. století. V bitvě u Moháče v roce 1526 zahynulo spolu s českým a uherským králem Ludvíkem Jagellonským také mnoho příslušníků vysokého kléru a uherské šlechty. Patřil k nim i Lőrinc (Vavřinec) Pálffy. Jeho potomci se po nástupu Habsburků na uherský trůn přidali na stranu nového panovníka a Habsburkům zůstali věrní až do zániku Rakousko-Uherska.

Pállfyové byli původně zemanským rodem. Nejdříve obdrželi baronský titul, na přelomu 16. a 17. století byl rod povýšen mezi hrabata a v 19. století získaly dvě rodové větve právo užívat knížecí titul.

Genealogie rodu je značně komplikovaná, protože se rod bohatě rozvětvil.

V 18. století došlo k dvojímu velkému dělení majetku. Během prvního dělení se v roce 1707 rod rozdělil na dvě velké větve – starší, jejímž zakladatelem se stal hrabě Miklós József (Mikuláš Josef) Pálffy (1657 – 1732) s manželkou Kateřinou Alžbětou, rozenou Weichsovou–, a mladší, kterou založil Mikulášův bratr hrabě János (Jan) Bernard Pálffy (1663 – 1751) s manželkou Annou Terezií, rozenou Coborovou.

V roce 1735 proběhlo druhé dělení majetku. Výsledkem rodinné dohody bylo rozdělení starší větve rodu na tři samostatné linie, jež vytvořili vnuci Mikuláše Josefa Pálffyho. Zakladatelem malacké linie se stal Mikuláš Josef Pálffy (1710 – 1773) s manželkou Annou Sidonií, rozenou Althanovou. Zakladatelem stupavské linie byl Lipót István (Leopold Štěpán) Pálffy (1716 – 1773) s manželkou Marií Josefinou, rozenou Valdštejnovou a zakladatelem červenokamenské linie rodu byl Rudolf József Pálffy (1719 – 1768) s manželkou Marií Eleonorou, rozenou Kounicovou. Jména těchto tří linií jsou odvozena od míst, jež byla jejich hlavním sídlem.

Červenokamenská linie rodu sídlila na hradě Červený Kameň, který byl prvním rodovým majetkem Pálffyů a postavení hlavního sídla celého rodu si udržel až do roku 1945. Pálffyové jej získali v roce 1583 a rod jej trvale obýval od roku 1588, kdy byla dokončena jeho přestavba na reprezentativní rodinné sídlo. Hrad vyženil významný uherský voják a politik Mikuláš Pálffy (1552 – 1600), když si vzal za ženu dědičku tohoto majetku Marii Magdalenu Fuggerovou. Posledním vlastníkem Červeného Kameňa byl hrabě Karol Maria Pálffy (1905 – 1992), jenž hrad opustil společně se svou matkou koncem března 1945.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Pálffy z Erdödu, starý rod uherský, knížecí a hraběcí, jejž někteří stopují až do XI. stol.; jméno P.-Erdöd připomíná se od XVI. stol. Praotcem dnešních P-ů je Mikuláš († 1600), který za Rudolfa II. dosáhl v Uhrách vysokých hodností a vyznamenal se ve válkách s Turky (zejména při dobytí Rábu r. 1598); r. 1589 byl přijat do stavovského svazku dolnorakouského a r. 1592 i českého. R. 1581 byl spolu se svými bratřími povýšen za barona. Jeho synové Štěpán († 1646) a Jan († ca. 1646) dosáhli v l. 1634 a 1636 hodnosti hraběcí. Štěpán se vyznamenal ve válkách proti Turkům a za vzpoury Bethlenovy. Jeho bratr Pavel († 1655) byl od r. 1646 palatínem a rozmnožil značně moc a bohatství rodu; od něho je dědičným v rodě P. vrchní županství komitátu prešpurského a hejtmanství prešpurského hradu s titulem dědičných hrabat prešpurských. Jeho syn Karel († 1694) byl gener. polním maršálkem v Miláně. Syn Janův Ferdinand († 1680) byl jesuitou a biskupem v Jageru; jiný biskup z této linie je Tomáš († 1679), synovec Mikulášův a biskup v Nitře.

Rozvětvení rodu P. ve dvě hlavní linie pochází od Mikuláše († 1732), který byl polním maršálkem a od r. 1714 palatínem, a Jana († 1751), který prodělal válku tureckou a francouzskou; r. 1704 stal se bánem chorvatským a r. 1709 polním maršálkem; r. 1740 byl jmenován velícím generálem v Uhrách a r. 1741 palatínem.

Starší linie Mikulášova rozpadla se pak opět ve 3 větve, z nichž Mikulášova († 1773), který byl kancléřem uherským a od r. 1765 judex curiae, stala se knížecí v Karlovi Jeronymovi (1807); tento Karel Jeronym jako kancléř pro Uhry a Sedmihrady hrál vynikající úlohu politickou na konci XVIII. a na poč. XIX. stol. Jeho vnuk Antonín Karel v l. 1821—28 byl cís. vyslancem u dvorů saských.

Druhá větev Leopoldova († 1773), který byl velícím generálem v Uhrách, ve Ferdinandovi (1853) obdržela titul P.-Daun. Z ní vyšel Ferdinand († 1840), známý své doby ředitel divadla ve Vídni a štědrý maecenáš umění i věd.

Třetí větev založil Rudolf († 1768), který byl polním maršálkem; z ní vyšli Alois, jenž r. 1848 byl guvernérem benátským, neosvědčiv se ovšem, a Jan, který tehdy již byl polním maršálkem a proslul za uherské revoluce. (Také Josef z větve Mikulášovy stal se tehdy známým svým činným odporem proti snahám revolučním.) Moric v l. 1860—1865 byl místodržitelem v Uhrách. Druhá mladší linie pochází od Jana († 1751). Syn jeho Pavel Karel († 1774) od r. 1763 byl velícím generálem v Uhrách a Sedmihradech.

— Z novější doby mezi členy rodu zasluhuje zvláštní zmínky P. z Erdödu Eduard, hrabě, svob. pán z Újezda (* 1836), zvolen byv poslancem na sněm království Českého a na říšskou radu za velkostatky nesvěřenské, vstoupil r. 1879 do Českého klubu a v l. 1890—1891 účastnil se rokování o vyrovnání, jakožto zástupce šlechty národně smýšlející. Příchylnost svou k národu českému projevuje P. způsobem nepokrytým, zastávaje se rozhodně státního práva českého. K jeho návrhu byla r. 1897 v poslanecké sněmovně přijata resoluce, jíž vláda byla vyzvána, aby české skole Komenského ve Vídni udělila právo veřejnosti. P. jest držitelem velkostatků Březnice, Hradiště a Merklína v Čechách a Retzhofu ve Štýrsku, čestným rytířem řádu maltézského a c. a k. komořím.

Rod Palffy na webu Historická šlechta

 





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás