Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Bořek-Dohalský z Dohalic – základní údaje

Popis erbu: Pravá polovina černo-zlatě šachovaná, levá zlatá. Klenot: rostoucí mouřenín s rukama vbok v černém šatě se zlatým límcem, knoflíky a přepásáním: pokryvadla černo-zlatá.

Název rodu

BOŘEK DOHALSKÝ Z DOHALIC

Původ rodu

český

Základní údaje

první zmínka o rodu: 1395
první známý předek: Bořek z Dohalic
(vesnice nedaleko Hradce Králové)

Rodová sídla

Dohalice – tvrz
Ještětice – (německy Jeschtietitz) vesnice, část města Solnice v okrese Rychnov nad Kněžnou.
Lípa – (před 1540-1599)
Líšťany (1799-1825) – (havarijní stav)
Mlékosrby – (do 1527)
Mokrovousy – (1512-1651)
Mžany
Nadějkov (1724-1730) – (v soukromých rukou)
Podhorní Újezd (do 1663)
Přívozec – opuštěný, zchátralý objekt
Slatina (1563-1576)
Sobčice (od 1586)
Sobětuchy
Stračov (v soukromých rukou)
Střezetice
Třesovice
Vlčeves
Volanice (od 1650)
Vysoké Veselí (od 1533) (majetek města)

Rodové větve

do konce 16. století se rozvětvili do mnoha linií

pošlost mokrovouská

pošlost veselská a dohalská

Představitelé rodu

František (*1887 † 1951) – diplomat a spisovatel, byl signatářem Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939.
Jan Kryštof († 1768) v roce 1764 povýšen do hraběcího stavu.
Jiří (*1914 † 1990) – rada kanceláře presidenta Edvarda Beneše, byl signatářem Prohlášení české a moravské šlechty v září 1939.
Stanislav – bojoval na straně Jiřího z Poděbrad
Václav – hejtman hradeckého kraje
Václav Vratislav – povýšen do hraběcího stavu 1729
Zdeněk (*1900 † 1945) – redaktor Lidových novin
Zikmund († 1611) – zakladatel přeživší větve

Titulatura

hrabata

Vývoj rodu

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Starý český šlechtický rod. První zmínky pocházejí z konce 14. století. Pravděpodobně jsou ze stejného rodu jako řada jiných Bořků, kteří užívali podobného erbu, šachovnice a mouřenínské princezny v klenotu. Podle erbovní legendy jeden z prapředků zvítězil ve hře v šachy nad pohanskou princeznou a osvobodil tím mnoho křesťanských zajatců. Původním sídlem byla tvrz Dohalice u Hradce Králové. Křestní jméno Bořek, kterého se v rodu často používalo, se časem změnilo v příjmení. Na přelomu 15. a 16. století se rod rozvětvil na dvě linie, ale linie mokrovouská v polovině 17. století pravděpodobně vymřela. Druhá linie držela menší statky ve východních Čechách. Po bitvě na Bílé hoře bylo několik příslušníků rodu pokutováno a odešlo do exilu. Rod se opětovně rozvrstvil, tentokrát do šesti větví. Jedna z větví byla v roce 1729 povýšena do hraběcího stavu, ale v první polovině 19. století po meči vymřela.
Do současnosti přežila pouze větev Zikmundova († asi 1611). Jeho potomek Jan Kryštof Dohalský (*1695 † 1768) se postavil proti Marii Terezii a přiklonil se na stranu bavorského kurfiřta. Přesto byl vzat na milost a v roce 1757 byl povýšen do stavu svobodných pánů a v roce 1764 dokonce do hraběcího stavu. Jan Kryštof získal sňatkem statek a zámek Přívozec u Domažlic, který se na dlouhou dobu stal hlavním sídlem rodu.
Až na počátku 20. století, v roce 1905, donutila ekonomická situace hraběte Františka Karla Dohalského (*1843 † 1925) tento statek prodat.
František Karel měl celkem čtyři syny, z nichž Ludvík (*1895 † 1909) zemřel v mládí. Jeho bratři podali nejvyšší možné důkazy o své příslušnosti k národní elitě. Hrabě Antonín (*1889 † 1942) si zvolil církevní kariéru a vystudoval teologii v Praze a v Římě. Za I. světové války sloužil jako polní kurát. Postupně stoupal v církevních hodnostech, až se stal metropolitních kanovníkem svatovítské kapituly. Uvažovalo se i o jeho kandidatuře na arcibiskupský stolec. V roce 1942 byl zatčen gestapem v souvislosti s atentátem na Heydricha. Nejprve byl uvězněn na Pankráci, pak v Terezíně a nakonec odvezen do Osvětimi, kde zahynul.
Jeho mladší bratr Zdeněk (*1900  †1945) vystudoval práva a stal se redaktorem Lidových novin. Využíval svých styků s vlivnými osobnostmi politického a církevního světa. Na počátku války se stal účastníkem protinacistického odboje. V roce 1941 byl, stejně jako jeho bratři, zatčen a uvězněn po celou dobu války. Krátce před koncem války byl převezen do Terezína a 7. 2.1945 popraven. Profesor Václav Černý o něm napsal: „ Byl vzorem českého kavalíra, urozenost starého šlechtického rodu nemohla na něj naposledy vykvést vznešeněji. Jeho české vlastenecké cítění, jeho oddanost Masarykovy byly nade vše pochybnost, položil za tyto hodnoty život.“ In memoriam po válce a po roce 1989 byly jeho činy oceněny několika vyznamenáními. Výběr jeho novinářských sloupků byl po II. světové válce publikován pod názvem „Opuštěný stůl“.
Nejstarší bratr František (*1887 † 1951) byl diplomatem a spisovatelem povídek. V roce 1939 podepsal známé prohlášení české šlechty. Za války byl také uvězněn, v Terezíně a v Dachau, ale jako jediný z bratrů přežil. Po druhé světové válce vykonával do roku 1949 funkci československého velvyslance ve Vídni. Pokračovatelem rodu byl jeho syn Jiří (*1914 † 1990), který byl radou kancléře prezidenta Beneše. Nacistické vězení ho minulo, ale komunistický režim ho odsoudil na sedmnáct let za vyzvědačství.
Jeho manželka Josefa, rozená princezna Thurn-Taxis (*1917 † 1990), a čtyři synové byli vystaveni řadě perzekucí. Rod žije v současné době v Čechách.

WIKIPEDIE 

Dohalští z Dohalic jsou starou českou vladyckou rodinou, později panskou a hraběcí patřící k rodu Bořkovskému. Stejného původu jsou Bořkové z Dohalic, Bořkové z Miletínka, Nepolisští ze Záchrašťan, Hamzy a Obědovic, Bořkové z Poličan, Nové vsi a z Hrádku.

Nejstarší zmínka pochází z roku 1395 a vyskytuje se v ní Bořek z Dohalic, vesnice nedaleko Hradce Králové. S týmž příjmením vyskytuje se pak Václav, Tluksa (1437), Prokop (1440-60) a Jan, kteří pomáhali straně Poděbradské, a Jarek (1453-84). Posloupnost rodu se však odvozuje od Bořka, který od r. 1497 kupoval rozličné statky a r. 1512 koupil Mokrovousy. Bořkův syn Václav starší se stal hejtmanem hradeckého kraje. Do konce 16. století se rozvětvili do mnoha linií.

Na Moravě přichází 1594 Bořek Dohalský z Dohalic na svobném dvoře ve Třěnici. Na svobodném dvoře v Budkovicích byla 1614 Markéta Bořkovna (asi z Dohalic). Tvrz v Nosislavi dědila po bratru Jiříkovi. Alžběta Bořkovna Dohalská z Dohalic – druhá manželka Jana Oujezdeckého z Morašic. Přišla na plumlovské panství někdy po 1579 (úmrtí první ženy Anny Ostromířské z Rokytníka) do roku 1602, kdy umírá. V Plumlovském kostele nejsvětější trojice má mramorový náhrobek s šestierbovním vývodem.

Po roce 1620 bratři Václav a Pavel, který v cizině zemřel, emigrovali. Václav vstoupil do švédských služeb, roku 1631 se domů vrátil spolu se saským vojskem, po šesti letech přešel na císařovu stranu, v jehož armádě působil jako podplukovník. Spolu s bydlištěm musel několikrát změnit i svou víru.

Václava Vratislava roku 1726 povýšili do panského a v roce 1729 do hraběcího stavu. Císařský rada Jan Kryštof spolupracoval s bavorským kurfiřtem Karlem Albrechtem při okupaci Čech, císařovna Marie Terezie na něj kvůli tomu zanevřela, později mu odpustila a povýšila do hraběcího stavu.

Ve 20. století žili v Domažlicích a na Miletínsku. Hrabě Dohalský z Dohalic měl tři syny. Antonín se stal kanovníkem u sv. Víta v Praze, za války zemřel koncentračním táboře. Zdeněk Bořek Dohalský pracoval v redakci Lidových novin, za války působil v odboji, za tuto činnost byl chycen, vězněn v koncentračním táboře a několik týdnů před koncem války zastřelen. František Bořek-Dohalský působil v diplomatických službách v Londýně a po válce pracoval jako vyslanec ve Vídni až do roku 1948. Jeho synové zde žijí dodnes. Antonín Bořek Dohalský žije v Lysé nad Labem.

Erb

Je rozdělen na dvě svislé části, jedna je zlatá, druhý díl vyplňuje zlatočerná šachovnice. V klenotu dříve byla černá panna, po povýšení do panského stavu ji vyměnili za mouřenína.

Příbuzenstvo

Příbuzensky se spojili s Thurn-Taxisy, Mladoty ze Solopisk, Běšiny, Bubny z Litic, Otmary z Holohlav, Janovskými, Janovici či pány z Dobrše.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Dohalský z Dohalic, jméno staročeské rodiny vladycké, potom panské a nyní hraběcí, která patří k rodu Bořkovskému a stejného původu jest s Bořky z Miletínka, Nepolisskými ze Zachrašťan, Hamzy z Obědovic, Bořky z Poličan, Nové vsi a z Hrádku. (Tak i v majestátu r. 1567 14 dubna.) Erb jejich: Štít zdobený hraběcí korunou shora dolů polovičný, v levo zlatý, v pravo s šachovnicí černou a žlutou, v 7 řadách o 3 polích, helmice otevřená s korunou, z níž vyniká pod kolena mouřenín maje kabát černý se zlatými knoflíky, zlatým lemováním a opásáním a rukama v bok podepřenýma (vyobr. č. 1189.).

Předkové jejich první obrali si příjmení po Dohalicích u Hradce Králové, zejména Bořek z D. (1395), jehož bratr Jarek z Dohaliček zal. nový oltář v kostele dohalském. S týmž příjmením vyskytují se pak Václav Tluksa (1437), Prokop (1440–60) a Jan, kteří pomáhali straně Poděbradské, a Jarek (1453–84), jenž tolikéž se súčastnil tehdejších běhův válečných.
Nepřetržitá posloupnost začíná Bořkem Dohalských z Dohalic, jenž od r. 1497 kupoval rozličné statky a r. 1512 koupil Mokrovousy. Syny jeho založeny dvě pošlosti rodu tohoto:

A) Pošlost mokrovouská
Václav starší, syn Bořkův, býval hejtmanem kraje hradeckého; prodal r. 1527 Mlékosrby a držel z otcovského jmění Mokrovousy, Třesovice, Střežetice a Stračov (manž. Eliška z Hustiřan a na Malešově). Kromě dcery Salomény († 1574, manž. Mikuláš Otmár z Holohlav) zůstali po něm synové Bořek († 1559), Vilém, Jan, Melchysedech, Pavel a Mikuláš, kteří se jeden po druhém oddělovali, berouce díly. Bořek ujal Mokrovousy (později i Stračov, který opět prodal), Mikuláš, řečený mladší, koupil statek Slatinu (1563), kterýž po jeho smrti zase prodán (1576); Melchysedech zplodil s manž. Johankou Mladotkou ze Solopisk kromě 4 dcer (z nichž Dorota byla manž. Viléma Voračického z Paběnic) syny Bořka staršího, Zdeňka mladšího a Jana Jetřicha. Bořek držel Sobětuchy a na Střežeticích, statku otcovském, koupil díl bratra Jana, avšak r. 1597 Střežetice prodal. Synové jeho byli Oldřich a Vilém (1623). Zdeněk mladší držel napřed (roku 1593 Třesovice), později měl Ještětice a dům v Solnici († 1628, manž. Barbora z Kelče). Děti jeho byli Johanka, Anna Dorota, Kateřina Eliška, Alžběta, Melchysedech a Václav Kryštof. Tento poslední prodal dvůr ještětický a ujel ze země, ale vrátil se zase a držel r. 1638 svobodný dvůr ve Stěžerách. Synem jeho byl Petr r. 1644–52 nezletilý, o němž a potomstvu se nic neví.

B) Pošlost veselská a dohalská
Mikuláš mladší, syn Bořkův obdržel ok. r. 1536 za díl Dohalice, Mžany a Čeňov, koupil r. 1542 Lípu a r. 1560 Mokrovousy a skrze manželku svou Annu Karlíkovnu z Nežetic dostal se již roku 1533 v držení Vysokého Veselí. Zemřel u vysokém věku r. 1576, zplodiv kromě dcer Elišky (Mladotové) a Žofie (manž. Mikuláš Sadovský ze Sloupna † 1577) syny Adama, Jana a Václava. Jan byl dobrý hospodář, držel Veselí a Dohalice, koupil r. 1586 Sobčice a zemřel 9. ledna 1590 (manž. Barbora Mladotka ze Solopisk † 1591). Synův měl 7 a 5 dcer. Dcery: Anna (m. Mikuláš Štán z Hermštorfu, † 1587), Anežka, Saloména († 1614), Kateřina († 1661, manž. 1. Adam Mstidruh z Chlumu, † 1606, 2. Adam Mladota ze Solopisk) a Johanka. Nejstarší syn Mikuláš držel Veselí, ale zemřel již r. 1591 bezdětek, pročež se statek bratřím jeho dostal. Skrze 6 jeho bratří založeno jest šestero větví.

a) Zdeněk, druhý syn Janův, držel Mokrovousy, Lípu, Čeňov a Dlouhodvory a zemřel asi r. 1598, zůstaviv vdovu Kunku Škopkovnu z Otradovic (vdanou teprve r. 1591), syny Jana Jiří a Mikuláše, kteří do r. 1611 pomřeli, a dcery dvě, z nichž Anna zamluvena r. 1611 Jindřichovi Kamenickému z Vitiněvsi. Statky všechny Zdeňkovy hned po jeho smrti pro dluhy prodány

b) Hynek, třetí syn Janův, držel za díl svůj Dohalice († 1617, manž. Lidmila Houskovna ze Zahrádky). Statek Dohalský odkázal dceři své Anně Lidmile (manž. Jan David Boryně ze Lhoty), ale ostatní D.-ští, učinivše odpor, pořízení to zvrhli.

c) Václav, čtvrtý syn Janův, obdržel za díl Zběř, ale zemřel již před r. 1614, zůstaviv z manž. Doroty Hamzové ze Zábědovic syny Václava, Hynka, Jana Adama a Pavla a dceru Annu Kateřinu (manž. Karel Stařimský z Libšteina). Synové všichni prodali r. 1628 statek Zběř. Václav odešel s Pavlem do ciziny a vstoupil r. 1630 do služby švédské, v níž Pavel r. 1638 zemřel. Ač pak r. 1631 se Sasy do země přišel a od nich se potřebovati dal, přestoupil r. 1637 na stranu císařskou a sloužil jako podplukovník asi do r. 1652. Hynek držel Mokrovousy, jež r. 1651 prodal. O pozdějších osudech této větve není nic známo.

d) Bořek řeč. mladší držel za díl statek Milčeves, kterýž r. 1623 propadl (tehda již slul Bořek starší a potom nejstarší). Ušel potom do ciziny a zdržoval se v Žitavě, odkudž se r. 1631 na krátkou dobu do Čech vrátil. Jsa u vysokém věku vdával v Žitavě r. 1641 dceru svou Barboru za Adama Linharta z Najenperka. Syn Jan Bořek připomíná se od r. 1638 a obdržel teprve r. 1662 peníze, které se otci jeho z komory české vyplatiti měly. Usadiv se zase v Čechách, získal r. 1650 Volanice a přisouzena mu r. 1651 polovice Dohalic, ale za nedlouho statky ty zase prohospodařil.

e) Zikmund, šestý syn Janův, držel za díl Sobčice, ale zemřel před r. 1611 zůstaviv z manž. Doroty Houskovny ze Zahrádky syny Stanislava, Jana Jiří a Mikuláše a 7 dcer (viz Pam. arch. V., str. 361). Třetí z nich záhy zemřel, ostatní dva starší prodali Sobčice, Jan Jiří držel pak Podhorní Újezd, kterýž umíraje († 1663) zůstavil dcerám Lidmile Kateřině a Marii Bohumile. Stanislav, jenž se pak r. 1634 s bratrem svým zase dostal v držení Sobčic, prodal je r. 1661 a žil ještě roku 1681. Také manželka jeho Aléna Kapounka ze Svojkova dosáhla 92. roku. Zůstavil tři syny Zikmunda Šťastného, Kryštofa Lipolta a Jana Jiří. Tento dostal se skrze manž. svou Majdalénu Dorotu ovdovělou Špulířku a roz. z Doupova († 1699) v držení Vlčovsi; zemřel bezdětek r. 1701 a pohřben v táborském klášteře. Bratr jeho Kryštof dostal se skrze manž. svou Polyxenu Františku z Černíkova ovd. Rodovskou († 1693 v držení statku Odlochovic. Druhá jeho manž. Kateřina Talacková z Ještětic přečkala ho a † r. 1729 v Táboře. Kromě dcer Anny Marie, Kateřiny Veroniky (Varlichové z Bubna, † 1765) a Barbory Františky (Baulerové) zůstavil syny Jana Kryštofa a Jana Jiří, z nichž tento jmění nějaké po manželce Saloméně z Běšin († 1752) podědil. Jan Kryštof byl cís. radou, soudcem zemským, později purkrabím kraje hradeckého a místodržícím. R. 1745 sice upadl v nemilost pro náchylnost k bavorskému kurfirštovi, ale přijat byv zase na milost, povýšen jest 2. září 1757 do stavu panského rodův starožitných a později 1. čce 1764 do stavu hrabského zemí dědičných. Třikráte jsa ženat (1. s Annou Barborou Štěňovskou z Kadova, † 1732, 2. Lidmilou Kateřinou z Janovic, † 1739, 3. Eliškou Kyšperskou z Vřesovic) s každou přišel ke jmění a držel Ulišovy, Žichov a Přívozec († 1768). Ze dvojího manželství jeho zbyly děti Jan Kryštof, Jan Josef, Jan Václav, Jan Antonín († 1758), Jan Adam, Marie Anna, Marie Ludmila a Marie Barbora (manž. Maximil. z Bergu), Jan František, Marie Eliška a Marie Jozefa. Jan Josef byl kanovníkem u sv. Víta, koupil roku 1773 Mlazov († 1781) a odkázal jmění své bratru Kryštofovi. Jan Václav dostal se s manželkou Annou Marií Kocinkou z Dobrše v držení Těšova a zůstavil dcery.

aa) Jan Kryštof dostal se skrze manž. Marii Annu Malovku z Chýnova († 1760) v spoludržení Stankova, Přestanic a Libětic a držel Žichov a Mlazov. Děti jeho byly Václav Kryštof (jinak Maria Václav Josef), Jan Jindřich, Barbora a Františka (manž. Antonín Perglár z Perglasu); Václav držel statky mateřské a skrze manž. Marii Annu Steinbachovnu z Kranichšteina dostal se v držení Luhova a Třebobuze, Dolan a Rakolus, přikoupil pak Pinovany (1796), Kraševice a Lišťany (1799) a Lipno a Těchoděly; ty (kromě Kraševic prodaných) v jedno spojil. Od r. 1809 držel i Počernice. Zemřel bezdětek 24. ledna 1824, odkázav vše jmění manželce, tato pak († 1825) odkázala je do cizích rodin.

bb) Jan František, syn Jana Kryštofa staršího (1759–68 ještě nezletilý), dědil statek Přívozec a býval dlouhá léta radou nad appellacemi. Zemřel 21. ledna 1823, odkázav Přívozec manž. své Marii Terezii Dohalské z Nugentu. Potomci této větve drží nyní statky Přívozec a Dobrohošť.
f) Jaroslav, sedmý syn Janův, držel Veselí a zemř. (1616) na morovou ránu. Z manželky Anny Houskovny ze Zahrádky zplodil (kromě dcer Lidmily, Žofie, Anny a Barbory) syny Jana Bedřicha, Václava, Bořka Bohuchvala, Adama Stanislava a Bernarta (1620–28), z nichž tito neměli potomstva

aaa) Jan Bedřich propadl r. 1623 čásť svou na statku Veselí, kterýž proto prodán, ale r. 1644 pro nezaplacení zase s bratřími svými v týž statek uveden. Manželka jeho Anna Bzenská z Prorubě zemřela roku 1631 v Žitavě. Zůstavil syna Jaroslava (1670) a dcery Lidmilu (Mírkovou) a Mandalénu. –

bbb) Václav, řeč starší, držel Veselí a dostal se také v držení Dohalic, kteréž r. 1661 prodal, byl radou soudu purkr. praž. († 1670, manž. Kateřina Maxim. z Bubna). Zůstavil kromě dcery Veroniky Kateřiny syny Frant. Karla, Ferdinanda Bedřicha, Maxim. Antonína, Rudolfa a Václava, mezi něž skrovný statek Veselí nemohl býti rozdělen a proto r. 1672 prodán. Frant. Karel dostal se skrze manž. Annu Elišku Maternovou z Květnice († 1695) v držení Přistoupimě, byl hejtmanem kraje kouřimského a soudův dvorského a komorního radou († 1709). Kromě dcer Anny Terezie a Marie Barbory (manž. Jan Václav Rašín z Ryzmburka), zůstal po něm syn Václav Vratislav (Wenzel Wratel), jenž držel Neustupov s Otradovicemi, Přistoupim a Hostačov, povýšen jest 5. září 1726 do stavu panského rodů starožitných a 2. bř. 1729 do stavu hrabského kr. Čes. Z Marie Terezie Rašínové z Ryzmburka († 1726) zůstavil syny Norberta († 1785) a Frant. Václava a dcery Marii Annu (* 1718) a Annu Barboru. Norbert držel od r. 1769 dům v Praze v Celetné ulici a přišel také ke jmění skrze 1. manž. svou Eleonoru z Trauttmansdorffu
(† 1763), 2. manž. Terezie Kateřina Rašínka z Ryzmburka ho přečkala. Z 1. manželství měl syny Frant. Adama a Frant. Josefa († 1770) a dcery Valburgu Aloisii a Valb. Terezii († 1770, manž. Kapoun), z druhého Marii Annu († 1854) a Emanuelu († 1841). Syn Frant. Adam byl ve vojenských službách. Bratr Norbertův Frant. Václav byl c. k. krajským kommissařem kraje budějovického a měl syny Ignáce (adjunkta kraj. úřadu loketského), Jana Frant. a Jana Václava (1786), z nichž se poslední oddal také službám vojenským.

ccc) Bořek, třetí syn Jaroslavův, zemřel ok. r. 1651 zůstaviv syna Jana Jaroslava, o němž není nic známo.

ddd) Bohuchval koupil r. 1651 polovici Vojic a měl s manž. Lukrecií Vojickou z Nové Vsi syna Jaroslava Albrechta. Tento zemřel r. 1684 bezdětek, odkázav Vojice, dvůr v Chobolicích a jiný ještě dvůr manž. své Markétě Eusebii Vojické z Nové Vsi. (Viz Pam. arch. d. V.) Sčk.

Rod Dohalských z Dohalic na webu Historická šlechta