Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„"Teď jste se stali svobodnými občany a já vám přeji k tomu mnoho štěstí. Ale svoboda může být taky nebezpečná. My se už známe z generace na generaci, ale teď budou přicházet lidé, kteří vás chtějí podvádět. Tak dejte pozor. Dnes existuje nové slovo komunismus. Ale to jenom je jiné slovo pro krádež. Já vím, že budu prvním, kterého chytí, ale po sto letech jste vy na řadě". “ Zobrazit celý citát »

Waldstein Jiří Antonín (*1818 † 1854)



Bechinie z Lažan – základní údaje

Rod Bechinie z Lažan – základní údaje

Popis erbu: Štít stříbrný v něm nad sebou tři červení kapři. Klenotem dva buvolí rohy, pravý stříbrný, levý červený, před nimi dva zlaté dřevce s praporky, vpravo červeným a vlevo stříbrným. Přikrývadla červeno-stříbrná. (původní znak rodu).
Král Václav IV. povýšil Jindřicha Lefla z Lažan do panského stavu – erb polepšen přidáním dvou divých mužů co štítonošů.
30.5.1712 byl obnoven panský stav císařem Karlem VI. – erb zůstal nezměněn, pouze se na štít klade koruna svobodných pánů (baron), štítonoši jsou dva diví muži přirozených barev držící přes rameno kyj.

Název rodu

Bechinie z Lažan

Heslo rodu

Omnia cum tempore
(Vše s časem)

Původ rodu

Prapůvodem pochází tato rodina z Durynska a psala se podle zdejšího hradu Seidlicz. Jedna větev rodu se usadila ve třináctém století ve Slezsku v knížectví Vratislavském a Svídnickém. Členové tohoto rodu se původně psali Lefl de Sidelitz (Seydlitz či Seidlitz). Bechinieové z Lažan pochází z tohoto rodu slezských Seydliců, který se na počátku 14. století rozdělil do dvou větví:
a) Seydlice z Lažan (později Bechinie z Lažan)
b) Seydlice ze Schőnfeldu.

Základní údaje

jedna z nejstarších zmínek o rodu je zápis z říšského turnaje, který byl držen za panování císaře (krále) Rudolfa I. roku 1284 v Řezně.

Stručný vývoj rodu

Rod Bechinieů z Lažan pochází z rodu slezských Seydliců, který se na počátku 14. století rozdělil do dvou základních větví a to na: Seydlice z Lažan (později Bechinie z Lažan) a Seydlice ze Schönfeldu. Tři kapři zdobící erb rodu jsou podle erbovní pověsti na paměť vyhledání brodu přes rozvodněnou řeku pro královské vojsko třemi bratry Seydlici.
Na přelomu 14. a 15. století vlastnil pan Jindřich Seydlic z Lažan náchodské panství v Čechách a hrad Homoli v Kladsku Oboje vyměnil v roce 1414 s Bočkem z Kunštátu za panství a město Bechyni (Bechynie), podle kterého se rod začal psát Bechinie z Lažan.
Za panování českého krále Václava IV. Lucemburského zastával Jindřich Seydlic z Lažan krále

Rodová sídla

Bechyně, Bernartice, Borovany, Buková, Břevnice, Čachotín, Čáslav, Dlouhá Lhota, Dolní Krupá, Hluboš, Homole v Kladsku, Horní Krupá, Jihlava, Krakovec, Náchod, Pavlov, Pičín, Podolí, Příbram, Rataj, Rakov, Rozsochatec, Trhové Dušníky, Vilémovice

Rodové větve

vnuci Jindřicha Lefla z Lažan, synové Jana – Burian, Václav a Oldřich prodali Bechyni v roce 1477 pánům ze Šternberka. Burian a Oldřich se stali praotci dvou hlavních větví rodu:

1.
bernartická větev

byla založena Burianem a jejím posledním mužským potomkem, který žil v Čechách, byl JUDr. Karel rytíř Bechinie z Lažan († 29.12.1985). Jeho synovec dipl. ing. arch. Ludvík rytíř Bechinie z Lažan (*28.9.1942) žije ve Würzburgu a má tři dcery-Lauru (*3.6.1979), Lenu (*6.11.1980) a Luisu (*18.3.1986).

2.
podbrdská větev

byla založena Oldřichem a prostřednictvím jeho čtyř synů se dále rozvětvila na:
a) pičínskou větev (vymřela v 16. století)
b) bukovskou větev (vymřela v 17. století)
c) dlouho-lhotskou větev (vymřela koncem 17. století)
d) trhové-dušnickou větev, jejímž dalším dělením
vznikly:

A. dlouho-lhotsko-hlubošská větev (vymřela v 18. století) a

B. rozsochatecká větev, jejímž praotcem byl Mikuláš Šťastný († 1668), který koupil roku 1651 Rozsochatec od vdovy po Bohuslavu Bechinieovi z Lažan z větve dlouho-lhotské. Jeho syn František Leopold (*1659 † 1736) měl s manželkou Marií Magdalenou Sohier von der Windműhl (*1657 † 1726) tři syny a pět dcer. Prostřednictvím dvou synů Václava Jana Josefa (*1680 †1729) a Ignáce Ladislava (*1691 † 1752) se rozsochatecká větev rozdělila dále na dvě linie:

1)
starší větev – jejím zakladatelem byl Václav Jan Josef  (*1680 † 1729), který nechal přestavět původní rozsochateckou tvrz na zámek a Rozsochatec se stal hlavním sídlem této linie až do počátku 20. století. Rod žil v Jihlavě, ale s příchodem nacistů byl o zdejší majetek připraven. Na konci války byl jihlavský zámek, který vlastnil, poškozen a po válce zbořen. V současnosti žijí členové této větve v Třešti u Jihlavy a v Německu.

2)
mladší větev – jejím zakladatelem byl  Ignác Ladislav (*1691 † 1752), pán na Vilémovicích a Pavlově, generálmajor a velitel dragounského pluku č.10. S manželkou M. Františkou hraběnkou Wiežnikovou (*1704 † 1775) měl čtyři syny a dvě dcery. Mladší sestra zemřela jako dítě a starší Marie Venancie (*1738 † 1776) se roku 1765 provdala za Petra Eusebia II. hraběte Radeckého z Radče (*1732 † 1776) a stala se matkou maršála Jana Josefa Václava hraběte Radeckého z Radče (*1776 † 1858).
Potomci čtvrtého a nejmladšího syna Emanuela Leopolda (*1743 † 1813) žijí od poloviny 19. století do současnosti v Rakousku.
Z této linie také pocházel Ludvík baron Bechinie z Lažan, vrchní velitel a ředitel policie v Salzburgu. Po obsazení Rakouska německou armádou byl zatčen a uvězněn v Buchenwaldu. Byl zde také dne 22.7.1941 popraven.

Představitelé rodu

Jindřich Lefl († 1420) – původně ze Seidlitz, se při svém příchodu do Čech dobře uvedl u krále Václava IV. a stal se jeho oblíbencem; jako vratislavský hejtman ve Slezsku dlouhou dobu hájil královy zájmy; koupil mj. Bechyni, kterou vyměnil za Náchod, hrad Krakovec u Rakovníka, kde poskytl Janu Husovi na čas pobyt a kde Hus pobýval pod jeho ochranou až do odjezdu do Kostnice; měl dva syny Hynka a Jana, ti později některé zděděné statky rozprodali; nábožensky proměnlivý, nejprve byl příznivcem královým, později Husovým, ale nakonec bojoval na Zikmundově straně proti husitům v bitvě na Vyšehradě, kde utrpěl v roce 1420 smrtelné zranění; u jeho úmrtního lože ale zase stál kališnický kněz

František Karel Lefl , v roce 1712 opět povýšen do panského stavu, napravuje předchozí pád rodu

Hynek Lefl
, syn Jindřicha; později se svým bratrem Janem zděděné statky rozprodal

Jan Lefl, syn Jindřicha; později se svým bratrem Hynkem zděděné statky rozprodal

Titulatura

svobodný pán (baron)/svobodná paní (baronka)

VÝVOJ RODU

PETR MAŠEK:
encyklopedické knihy: MODRÁ KREV (1992 a 2003),
ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU
(2008 a 2009):

 

Rod Bechinie z Lažan pochází z rodu slezských Seidliců, kteří se rozdělili do několika různých větví. Tři ryby zdobící erb rodu je podle erbovní pověsti na paměť překonání řeky třemi bratry Seidlici. Rod žil ve Slezsku, později začal kupovat některé statky v Čechách, například Náchod a hlavně Bechyni, která dala rodu od počátku 15. století dodnes používané jméno. Na počátku 15. století proslul Jindřich Bechinie, který na svém hradě Krakovci několikrát poskytl azyl Janu Husovi. Přesto zůstal věrný králi, bojoval v jeho vojsku a v roce 1420 byl těžce raněn. Před smrtí ovšem přijal svátost pod obojí způsobou.

V roce 1613 zakoupil Abraham Bechinie statek Rozsochatec, který se stal na dlouhou dobu sídlem rodu. Původní tvrz se v 18. století změnila v zámek. V roce 1712 byl rodu potvrzen stav svobodných pánů. Na konci 19. století postihlo statek Rozsochatec několik živelných pohrom včetně ohně a krupobití, což spolu s nešťastnou hospodářskou politikou vedlo k jeho nucenému prodeji. Rod žil v Jihlavě, ale s příchodem nacismu byl připraven o zdejší majetek. Za ukrývání uprchlého vězně byl baron Emanuel Adolf (*1894 † 1966) uvězněn, později totálně nasazen v Říši. Jeho švagr byl v té době popraven ve Straubingu. Na konci války byl jihlavský zámek poškozen a po válce zbořen. To, co rodu Bechiniů po všech katastrofách zbylo, jim zabavil komunistický režim po roce 1948. Baron Emanuel Adolf (*1929) i jeho sestra vystudovali lékařství a Emanuel Adolf se i přes nepřízeň režimu stal primářem. Jeho synovci žijí v Německu.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Ottův slovník naučný (také Ottova encyklopedie) – česká
encyklopedie (konverzační lexikon) z let 1888-1909.
Ve své době to byla jedna z nejlepších encyklopedií
na světě a více jak sto let i největší českou
encyklopedií. Až v letech 2010–2011
byla v počtu hesel překonána
českou verzí internetové
encyklopedie Wikipedie.

Bechyně z Lažan
název rodu staropanského, jehož  znak byl: na štítě stříbrném tři kaprové červené barvy; druhdy se spatřují podlé erbu dva diví mužové. Týž erb měli také Zejdlicové ze Šenfeldu a Kurcpachové z Trachenberka.

Páni z Lažan psali se prvotně ze Seidlitz a osedlí byli ve Slezsku.
Jindřich Lefl z L. (prvotně ze Seidlitz) obdržel r. 1403 jsa komorníkem u krále Václava nějaké důchody u Landshutu. U téhož panovníka jsa u veliké milosti byl dlouhá léta hejtmanem knížectví Vratislavského a maje požehnání na statcích vezdejších, několik znamenitých panství po sobě držel, jako: r. 1410 Krakovec, r. 1413 Náchod, r. 1414 Bechyni (za Náchod vyměněnou). Ač Slezan oblíbil si M. Jana z Husince tak, že mu popřál útulku na hradě Krakovci (1414). R. 1420 dne 1. list bojoval u Vyšehradu ve vojště královském, když pak byl těžce raněn, přinesen jest do stanu svého a tu přijav svátost oltářní pod obojí způsobou duši vypustil.
Potomci jeho většinou byli víry katolické, zejména synové jeho Hynce a Jan. Onen bránil Bechyni proti kališníkům až do roku 1428, kdež odevzdav ji po úmluvě vojsku táborskému zůstal v držení nějakých užitkův na panství a někdy před r. 1437 zemřel zůstaviv syna Jana, o jehožto pozdějších osudech není nic známo. Otec a syn prodali okolo r. 1436 hrad Okoř Ludvíkovi apotekáři.
Jan (řečený obyčejně Bechyňka) prodal r. 1437 Krakovec a měl účastenství v tehdejších bězích válečných. Zemřel před r. 1467 zůstaviv syny Burjana, Václava a Oldřicha. První z nich jsa smýšlení katol. držel napřed s jednotou zelenohorskou, ale když potom kníže Jindřich k Bechyni přitrhl. přistoupil k němu a držel se stranou královou přese všechna protivenství. On a bratří jeho prodavše Bechyni podrželi si toliko Podolí a Rataje, k nimž přikoupeny r. 1477 Bernartice.
Od Burjana a Oldřicha pocházejí dvě hlavní větve tohoto rodu, totiž Bernartická a Píčinská.

A.
Burjan, kterýž měl za díl svůj Bernartice a Podol, připomíná se do r. 1493 (manž. Eva z Čestic). Synem jeho byl bezpochyby Jiřík (1523 atd.), který zemřel před r. 1553 zůstaviv vdovu Kateřinu z Kalenic († 1574), syny Jana a Adama a dcery Lidmilu, Evu, Markétu a Elišku.

a) Jan
rozdělil se r. 1553 s bratrem, dostal polovici městečka s panstvím Bernartickým a zemřel před r. 1569 (manž. Anna Chrtovna ze Rtína). Starší jeho syn Jiřík (mladší) oženil se roku 1579 s Veruškou Čabelickou ze Soutic a roku 1594 prodal díl svůj Bernartic bratru svému Petrovi. Tento seděl tu do r. 1602, a poněvadž dědicův neměl, zdědil Bernartice Burjan, syn Jiříkův, a ten Bernartice r. 1604 odprodal.

b) Adam
(1553-97) dostal za díl Borovany a půl městečka Bernartic. Starší jeho syn Jan byl r. 1570 dvořenínem u Petra Voka z Rožmberka a zemřel před r. 1599. Mladší syn Karel dědil Borovany a zemřel v létech 1620-21 (manž. Markéta Svatkovská z Dobrohoště, r. 1623 v Podolí). Pro účastenství ve zpouře mělo se vše jeho jmění zabrati, ale pro dluhy ponecháno synu Oldřichovi mladšímu, jenž prodal Borovany r. 1623 jesuitům u sv. Klimenta. Týž Oldřich držel také statek Vlence a byl do r. 1625 místokomorníkem. Zdali a kteří Bechyňové z Lažan pozdější z této větve pocházeli, nelze uhodnouti, poněvadž se o ní pozdějších zpráv nedostává

B.
Oldřich Bechyně z Lažan koupil statek Píčinský od Petra Kořenského z Terešova a zůstavil syny čtyři: Jana, Bedřicha, Mikuláše a Václava, kteří se r. 1515 o statek otcovský rozdělili, a dceru Elišku (manžel Sigmund Seletický ze Smojna). Snad byl synem také Petr Bechyně z Lažan, r. 1544 probošt vyšehradský. První dostal Píčinu, druhý Bukovou, třetí Dlouhou Lhotu a čtvrtý Skorotín.

a) Jan (*1510 †1547) byl roku 1530-38 purkrabím karlšteinským a r. 1538-47 nejvyšším písařem a koupil r. 1539 Pnětluky a jiné vesnice ve Vltavsku (manželka Anna z Chlumu † 1560). Nejstarší jeho syn Radslav zemřel před r. 1554 bez dědiců. Druhý, Petr, držel Píčinu a Pnětluky a dostal se skrze manželku svou Kateřinu z Kolovrat v držení Buštěhradu. R. 1558-61 byl podkomořím, též cís. radou a hejtmanem Starého města praž. Zemřel r. 1561 dne 31. srpna, a statek jeho, který měla Kateřina děditi, nálezem soudu zemského dostal se sestrám Evě a Johance, které se oň rozdělily: Eva dostala Pnětluky, Johanka († 1574, manž. Adam Muchek z Bukova) Píčinu.
Kromě bratra Burjana (1556) byl ještě jeden bratr, Oldřich, jenž byl od bratří odbyt penězi a koupil r. 1551 statek Podboří. Z manželství svého s N. z Hozlau měl 4 dcery: Dorotu (vdan. Valdšteinovou), Evu, Johanku a Veroniku (na zdraví nedostatečnou). Eva splativši sestry držela potom Podboří s manželem svým Albrechtem Čabelickým ze Soutic.

b) Bedřich získal k Bukové statek manský Stežov (t535) Jeho potomci byli bezpochyby Jan a Adam († 1578), kteří se před r. 1576 o jmění své podělili; onen seděl v Milíně, tento již od r. 1571 na Stežově (manž. Žofka z Losu). Z Jana (a ? Kateřiny Myšk. ze Žlunic) pocházel snad Tobiáš (1617 seděl v Příbrami), jenž žil ještě roku 1629 a měl za manželku Annu z Bechyně z Lažan, dcera pak jejich Alena († 1679) byla manželkou Jana Adalberta Vratislava z Mitrovic. Sem patří také Jan Bedřich, syn Adamův, jenž žil r. 1623 a žádného jmění neměl.

c) Mikuláš seděl na Dlouhé Lhotě (1515) a na Běšinech (1524); koupil r. 1543 Libčice. Syn jeho Václav (mladší), císařský rada, dědil po Hendrychovi Bechyňovi z Lažan Pnětluky a jiné vsi ve Vltavsku, o kteréž učinil r. 1578 smlouvu se strýci svými také se na ten statek táhnoucími; později nabyl také Píčiny a Vrchotic. R. 1596-99 podělil své děti a zemřel r. 1600.

aa) Nejstarší syn jeho Jan (1601 a l. d. mladší) obdržel r. 1596 za díl svůj Pnětluky a okolní vsi, k nimž r. 1611 vsi na Vltavsku a r. 1615 Korkyni přikoupil. Roku 1617 byl již mrtev. Jeden ze synův jeho, Adam, držel potom Korkyni, již r. 1626 prodal, druhý, Václav (1617 a l. d. mladší), seděl na Pnětlucích, kterýž statek mu r. 1622 z pokuty zabrán.

bb) Druhý syn, David, přijal r. 1596 za díl svůj Píčinu s přísluš. a s bratrem Janem dostal k tomu r. 1599 Dlouhou Lhotu, konečně držel také zápisně Obecnici. Zemřel roku 1611 zůstaviv vdovu Voršilu Dýmovnu ze Stříteže († 1614), syna Mikuláše (staršího) a dvě dcery, z nichž Anna se vdala za Tobiáše Bechyně z Lažan. Mikuláš dotčený prodal roku 1629 Píčinu a r. 1630 Dlouhou Lhotu, za to držel roku 1628-1637 Vlksice a r. 1636 nabyl Černoce († 1646, manž. Anna Koc. z Dobrše). Syn jeho Jan zemřel r. 1645 byv s Černínem v tureckém poselství. Dcery Mikulášovy: Lidmila, Voršila (manžel Volf Václav Felnár z Feldeka) a Anna Markéta (vd. Nosticova).

cc) Abraham, třetí syn, dostal za díl Vrchotice a peníze, r. 1611 byl seděním v Milivště, později koupil statek Rosochatec v Čáslavsku a skrze manželku svou Markétu z Malovic (ovdov. Hradeckou z Bukovna) dostal se v držení Bítovan, které ale po smrti její († 1644) přišly v držení jiné rodiny. R. 1626 odsouzen jest k manství. Z prvního jeho manželství zůstala dcera Markéta Eva, z druhého s Markétou syn Bohuslav (1637-51, manž. Marie Eliška Štyblingerka), jenž držel Rosochatec. Týž statek pro syny jeho Rudolfa Viléma a Bedřicha Filipa nemohl býti udržen a prodán proto (1654) Mikuláši Šťastnému Bechyňovi z Lažan

d) Václav (1556 starší, potom nejstarší) držel za díl Skorotín a přikoupil Hrochův Hrádek, až r. 1542 držel i Třebotov a sídlel do smrti († 1579) na Dušníkách (manž. Anna z Haburka). Syny měl čtyři: Jiříka, Oldřicha, Kašpara a Kryštofa. Oldřich byl svévolný a lehkomyslný, procez s dílem svým (na penězích) v opatrování Jiříkově zůstával. Kašpar byl pověstný práč a vykonav r. 1606 vraždu jen stěží ztrátě hrdla ušel (manž. Anna z Bukovan).

aaa) Jiřík (1578, starší) seděl r. 1580 v Kotenčicích a zemřel před r. 1584. Syn jeho Václav prodal r. 1584 ves Nestrašovice, kterou měl otec za díl. Zdá se býti totožným s Václavem starším, jenž držel r. 1612 statek Bukovou. Synové tohoto Václava Bukovského Jiřík a Václav prodali r. 1623 Bukovou. Jiřík dostal se skrze manželku svou Judytu Bechyňovou z Lažan v držení Dlouhé Lhoty, kterýž statek (1630) od Mikuláše staršího Bechyně z Lažan koupila. Týž statek zdědily po smrti mateře († 1656) dcery její Anýžka (m. Petr Vratislav z Mitrovic), Mandaléna Markéta a Eva Kateřina a prodaly jej r. 1656 Saloméně Veronice z Račína, jež byla manž. bratra jejich Kašpara Maximiliána. Tento (1656-73) byl r. 1668 až 1671 místosudím a místokomorníkem. Skrze manželku jeho přišlo u této větve jméno Humprecht v oblibu. Nejstarší syn jejich Jan (1670) vstoupil do řádu theatinův.

aaaa) Jiří Humprecht Antonín Koupil r. 1678 Hluboš, byl r. 1697-99 podkomořím a zemřel roku 1704 (manž. Marie Dorota r. Lindenspür, 1694). Hluboš drželi po něm bratři Frant. Norbert († 1731), Václav Kašpar (1705-35), František Karel a jejich sestry Marie Josefa (vd. Kocova), Anna Kateřina († 1735) a Anna Terezie (1705-35, vd. Skadobova). Později ujal jej Václav sám. Bratr jeho Frant. Karel koupil r. 1712 Liteň a povýšen jest 24. září 1734 do stavu svobodných pánů, poněvadž rod jeho, ač panský, byl poklesl do stavu vladyckého (manželka první Marie Kateřina von Rummerskirchen, † 1721, druhá Františka Kateřina Hubrykovna z Henrštorfu, † 1741, jež obě přečkal).

bbbb) Ludvík lgnác Byl roku 1718-19 purkrabím kraje hradeckého († 1719) a zplodil s manž. svou Lidmilou v. Golen (Kolencovou z Kolna?) syny Ignáce Humprechta, Maximiliána Josefa a Jana Jiřího a dcery Marii Terezii a Marii Johanku. Maximilián byl r. 1735-36 purkrabím hradu pražského, později zemským soudcem a hejtmanem Menšího města pražského, roku 1744 dědil Hostačov a držel také dům v Praze. Zemřel r. 1766 dětí nezanechav. Bratr jeho Jan Jiří držel r. 1720-25 Osečany a byl ženat s Františkou Josefou Radeckou z Radče (1723), Ignác Humprecht držel Dlouhou Lhotu, byl r. 1727 místopísařem, roku 1733 místosudím. r. 1735-40 místokomorníkem, ale nehospodařil dobře, tak že se Hluboš dědicům jeho udržeti nemohl († 1743, manž. Marie Anna Hartigová). Synové jeho byli Jan Václav (1743-66) a Ignác Ludvík (1743-1762, manž. Kateřina Bukovská ze Štolcenburka).

bbb) Kryštof Bechyně z Lažan (1578 ještě nezletilý) dostal za díl po otci Václavovi statek Dušníky. Ženat byl dvakráte: 1. s Markétou z Kadova, † 1599, a 2. s Johankou Vojkovskou z Milhostic († 1623). Z druhého manželství byl syn Jan Jiří (1623-32), z prvního Václav starší (1617 mladší) a Mikuláš Šťastný. Též měl dcery Evu (Pešíkovou). Annu a Elišku. Václav oženil se s Judytou z Předenic, která ujala statek Dušníky a prodala jej roku 1612 Oldřichovi starš. Bechyni z Lažan a manž. jeho Anně z Kokořova.
Václav koupil roku 1623 Hluboš a Bukovou, ale prodal je své druhé manželce Mandaléně z Olbramovic (manž. 2. Jan Humprecht z Račína). Václav byl místosudí a zemřel 25. bř. 1625. Zůstali po něm syn Ludvík Šťastný a dcery Judyta († 1656, m. Jiří Bechyně z Lažan), Johanka, Alena Markéta a Polyxena Alžběta. Dotčený Mikuláš Šťastný koupil r. 1651 statek Rosochatec, jenž jediný ještě rodu tomuto náleží. Ženat byl s Eliškou z Věžník. Syny měl Ignáce Maříka (1672) a Frant. Leopolda. Tento došel r. 1681 let svých a ujal statek Rosochatec. R. 1712 (30. května) povýšen jest do stavu panského, koupil r. 1700-13 statky Třebešice, Vilimovice a Pavlov a zemřel ok. r. 1736 (m. Maří Majdaléna Sohier v. Windmühl). Skrze syny jeho vznikly zase dvě větve.

aaaaa) Ignác Bechyně z Lažan ujal r. 1736 po otci svém Vilimovice a Pavlov. Děti jeho, s manž. Marií Františkou z Věžník zplozené, byly Ignác (1752-90, který Vilimovice a Pavlov prodal), Meinrad, Jan (1786 rytmistr u dragounův), Emanuel (1786 nadporučík u pluku kalenberského) a dcera Venancie (manž. Petr Euseb. Radecký z Radče). Potomci jejich bezpochyby žijí.

bbbbb) Václav Jan držel Rosochatec a s manželkou svou Konstancií z Věžník (1719-49) zplodil děti Elišku Josefu, Františka Václ. a Adolfa. Onen držel Rosochatec, od něhož (1754) Břevnici odprodal, ale když r. 1760 zemřel bezdětek, uvázal se v něj bratr jeho Adolf (*1726-†1768, manž. Juliana z Dlouhé vsi). Tohoto děti byly: Antonín Bernard, mnich ve Zbraslavi, Marie Johanka (*1761), Marie Josefa (*1762), Josef Severin (*1763), Severin František (*1764, rytmistr u dragounů), Vincent Adolf (*1765) a Marie Anna (*1768). Josef (m. Tekla Levenenr. z Grünwaldu) držel Rosochatec a zůstavil čtyři syny: Adolfa (*1806), Rudolfa (*1808), Jana (*1809-+1852) a Josefa (*1811). Adolf ujal Rosochatec (+ 1869) a z manželství jeho s Kateřinou Gričovou pocházejí: František (*1856), Emanuel Adolf (*1862), Marie (*1865) a Rudolf (*1867).

Při veliké rozvětvenosti rodu tohoto není možná filiaci jeho určitě ustanoviti, dokud se ty věci zvláštní monografií neobjasní. I to sluší znamenati, že Bechyňové z Lažan při velké plodnosti upadli záhy u velikou chudobu, tak že potomci tohoto vzácného rodu v zákoutích živoří. Poslední pozemské statky (kromě linie rosochatecke) měli Jan (1806-1812 Petrovice) a Václav (1804-07 Loutkov, 1823-31 Lažany).

Do vývodu nelze na ten čas zařaditi Jiříka Bechyně z Lažan, jenž seděl roku 1670-1707 na Heřmaničkách s manž. svou Kunkou Kateřinou Lokovnou z Netky (+ 1713). Děti jeho byly: Markéta, Dorota, Jáchym Antonín, Václav Adam a Anna Eusebie, jménem jichž r. 1713 Heřmaničky prodány. Václav zemřel r. 1747 bez dědicův a skrovné jeho jmění dědil bratrovec jeho Josef, o jehož potomstvu nám není nic známo. Před 100 léty žila kromě panské ještě i vladycká větev tohoto rodu, zejména Jan Kryštof a synové jeho Frant Josef, Frant. Antonín, Jan Václav, František Ferdinand, Karel Maximiliána Maria Leopold, o jejichž potomstvu se zpráv nedostává.
Sčk.

Příslušníci rodu pocházeli ze Slezska; zač. 15. stol. se usadili v Čechách; z hlediska stavovského zařazení prodělal rod zajímavé peripetie – z panského stavu klesl do vladyckého a opět povýšil; majetek se různě dělil mezi další členy rodu a spíše se vytrácel; v roce 1712 povýšil František Karel rod opět do panského stavu, získal Liteň; v držení rodu je rovněž Rozsochatec, Třebešice, Vilímovice, Pavlov ad.;
příbuzenskými svazky se spojil s Čabelickými ze Soutic, Koci z Dobrše, Kolovraty, Valdštejny i Radeckými z Radče;
v 19. stol. je rod tak rozkošatěn, že je těžké sledovat osudy jeho členů;

Rod Bechinie z Lažan – základní údaje na webu Historická šlechta

Zobrazit všechny související články





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás