Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„V listopadu 2019 Petr Nohel 4. díl drobných publikací věnujících se nástupnictví a nástupnickému právu v Českých zemích. Titul „Markrabata obojí Lužice“ tak navazuje na předchozí autorovy tři tituly, Nástupnické právo v Českém království z roku 2015, Údělná knížata a markrabata moravská z roku 2016 a Slezská knížata a slezští vévodové z roku 2017.“ Zobrazit celý citát »

Poslední díl tetralogie o nástupnictví v Českých zemích



Auersperg – základní údaje

Rod Auersperg – základní údaje

Popis erbu:

Polcený, dvakrát dělený štít se středním štítkem. Ve stříbrném středním štítku zlatě korunovaný červený lev.
1. pole polceno, vpravo ve zlato-stříbrně polceném poli černě a zlatě polcená orlice se stříbrným perizoniem, vlevo v červeném poli zlatě korunovaný stříbrný lev.
2. pole děleno modrým vlnitým břevnem, nahoře v červeném poli kráčející zlatě korunovaný stříbrný dvouocasý lev, dole ve zlatém poli černá orlice s červenou zbrojí a stříbrným perizoniem.
Ve 3. a 6. červeném poli na zeleném trávníku dovnitř obrácený zlatý tur se zlatou houžví v nozdrách.
Ve 4. a 5. zlatém poli na černé lavici černá orlice.
Heslo: MERITIS AUGEN TUR HONORES.
Vše vloženo na knížecí plášť.

Název rodu

Auersperg – jméno je odvozují od zámku Ursperg u Mindelheimu ve Švábsku (Bavorsko), odkud se v 11. století asi odstěhovali do Dolního Kraňska (nyní na území Slovinska), kde jižně od Lublaně založil hrad Auersperg (slovinsky Turjak).

Heslo rodu

MERITIS AUGEN TUR HONORES

Původ rodu

velmi starý a rozvětvený rod, podle dostupných pramenů pochází ze Švábska, odkud se v 11. stol. údajně přemístil do Kraňska (dnešního Slovinska), kde založil hrad Auersperg, slovinsky Turjak; nejstarší doklady jsou údajně datovány rokem 1067

Základní údaje

první zmínka z roku 1220 – písemná

Rodová sídla

ŽlebyNasavrky (panství získali sňatkem Jana Adama Auersperga s hraběnkou Marií Kateřinou Schönfeldovou)
Vlašim (hlavní sídlo Trautsonů, sňatkem Karla Josefa Antonína Auersperga s Marií Josefou z Trautsonu získali četné majetky dědictvím po vymřelých hrabatech z Trautsonu)
Slatiňany,

Rodové větve

v 15. stol. se Pankrác II. a Vollrad VIII. stali zakladateli dvou hlavních větví rodu
v 17. století se rod rozdělil na hraběcí a knížecí linii;
obě se zapsaly, různým způsobem, do českých dějin.

Představitelé rodu

Ondřej  Auersperg. slavný vojevůdce, bojoval v 16. století v tureckých válkách, získal přezdívku „křešťanský Achilles“, v roce 1593 se mu podařilo porazit šestkrát silnější tureckou přesilu a zahnat bosenského pašu Hasana na útěk

Auersperg: [Auersperg]. Ondřej, poslední člen vedlejší linie schönberské, založ. VolkhardemVI. (*1401-+1451), mladším bratrem Engelharda I., a Vilémem IV. Bohatým roku 1491 do stavu panského povýšené, syn Wolfa Engelberta (+1580) z druhého manželství s Annou z Lamberka (*1557-1594), stud. v Padově a vzdělav se na cestách nastoupil r. 1574 dráhu vojenskou za vedení strýce svého Herbarda. Roku 1575 uděleny mu od arciknížete Karla různé statky v léno, r. 1577 provázel arciknížete Matiáše do Nizozemska, ale vrátil se již roku následujícího do Krajiny, kde bojoval v l. 1578-79 proti Turkům. R. 1583 jmenován cís. plukovníkem a r. 1589 svěřeno mu vrchní velení v chorv. Vojenské hranici; tu získal si svou udatností jméno »křesťanský Achilles« a proslavil se zejména skvělým vítězstvím, jehož dobyl 22. čna 1593 u Siseku na Kulpě poraziv vojsko turecké šestkrát silnější, vedené pašou bosenským Hassanem, čímž důležité to místo zachráněno.
Auersperg
#######

Jan Weikhard Auersperg(1615-1677), obratný politik, tajný rada a oblíbenec císaře Ferdinanda III., inteligentní a pilný úředník, zároveň příliš ctižádostivý a žárlivý, měl mnoho nepřátel, podařilo se mu získat četné statky, například celé slezské vévodství minsterberské, toužil po stále větších úspěších, přesto, že byl ženatý , chtěl se stát kardinálem, císař Leopold jeho žádost u papeže podpořil, přiměl k přímluvě i francouzského krále Ludvíka XIV., s nímž měl vyjednávat o habsburských nárocích na Španělsko všechno si tím pokazil, protože své osobní zájmy položil nad zájmy trůnu, papež upozornil císaře Leopolda na jeho intriky a Jan upadl v nemilost, byl odsouzen pro velezradu, ale nakonec částečně osvobozen a jenom vypovězen z Vídně
Karel Josef Antonín Auersperg, (1720-1800), 1744 se oženil s Marií Josefou z Trautsohnu (1724-1792), sňatkem získány četné majetky dědictvím po vymřelých hrabatech z Trautsohnu
Jan Adam Auersperg († 1795), sňatkem s hraběnkou Marií Kateřinou Schönfeldovou získal panství Žleby a Nasavrky

bratr Karla Josefa Antonína

Josef Karel Auersperg, (1767-1829) z hraběcí linie, osvícenec, známý mecenáš, svobodný zednář a přítel věd, dlouhou dobu se věnoval státní správě, po roce 1792 působil jako apelační rada v Haliči, od roku 1800 v Čechách a o několik let později jako nejvyšší komoří na Moravě a ve Slezsku, ke konci života se vzdal svých funkcí, žil na zámku Hřebeny v severozápadních Čechách a věnoval se odborným historickým studiím, sepsal několik publikací týkajících se dějin českého práva a překládal české autory, např. Bohuslava Balbína, do němčiny, stýkal se s Josefem Dobrovským , s Johannem Wolfgangem Goethem , byl jedním z iniciátorů a zakladatelů Moravského zemského muzea v Brně, tuto instituci obdařil v jejích začátcích cennými dary, spolu s dalšími nadšenci získával informace o českých kulturních památkách ve Švédsku a připravoval jednání o navrácení této válečné kořisti z třicetileté války

Auersperg: [Auersperg]. Josef, hrabě (*1767-+1829). narozen v Praze 26. února 1767, studoval práva na universitě pražské, vstoupil r. 1790 do státní služby, stal se r. 1792 zemským radou v Čechách, brzo na to appellačním radou v západní Haliči a v témž úřadě přeložen roku 1800 do Prahy. O několik let později stal se dvorním radou při nejvyšším soudě, pak presidentem zemského soudu a nejvyšším sudím zemským, r. 1813 presidentem appellace pro Moravu a Slezsko a roku následujícího nejvyšším komořím zemským v markrabství Moravském. Roku 1815 vzdal se všech úřadův a žil od té doby na panství svého syna Hertenberku v Čechách. Tu zanášel se pilně studiemi, ku kterým příležitost mu poskytovala bohatá knihovna zámecká, jejímuž doplnění obzvláštní péči věnoval (zejména téměř úplná a svého času jediná sbírka českých zákonův a usnesení sněmovních, která však po jeho smrti rozptýlena). [Auersperg]. byl i pilným spisovatelem; z jeho péra vyšly: Anleitung zur gerichtlichen und aussergerichtlichen Behandlung der Fideicommisse in denk. k. Staaten (Praha, 1794); Geschichte des königlichen böhmischen Appellationsgerichtes (2 sv., Praha, 1805), překlad Balbínova spisu Liber curialis o různých soudních dvorech v král. Českém, s výkladem o 3 svazcích (Praha a Brno, 1810-15) a j. Slavný německý básník Göthe byl s [Auersperg]-em v úzkém svazku přátelském a při pobytu svém v Karlových Varech neopominul nikdy ho navštíviti (zejména r. 1819 slavě tenkráte v Hertenberce své 70. narozeniny, pak v l. 1821–23). R. 1828 odhodlal se hrabě [Auersperg]. k opětnému přijetí úřadu veřejného a stav se zase nejvyšším komořím zemským v markrabství Moravském přestěhoval se do Brna, ale za rok zemřel a pochován jest na hřbitově brněnském.
Auersperg
#######

Antonín Auersperg (1806-1876), publikující pod pseudonymem Anastasius Grün, žil ve Slovinsku, a ač byl vychován slovinským učitelem a v mládí byl tomuto národu velmi nakloněn, později jako politik vystupoval proti snahám slovinské politické reprezentace, psal zejména epické romantické rytířské básně, ve své době poměrně oblíbené
Karel Auersperg (1750-1822) , zvolil si vojenskou kariéru ve službách vídeňského dvora , vyznamenal se v bojích s Turky, později zajat francouzskou armádou v Nizozemí a dva roky vězněn, po návratu do Rakouska velel obraně Vídně, v roce 1805 naivně uvěřil napoleonským důstojníkům, kteří s ním naoko uzavřeli mír, a nedal strhnout most přes Dunaj, Francouzi příměří nedodrželi, most přešli a obsadili druhý břeh, za to byl vojenským soudem odsouzen k uvěznění v pevnosti, císař jej omilostnil
Maxmilián Auersperg (1771-1850), vojenskému řemeslu se věnoval celý život, zpočátku bojoval v tureckých balkánských válkách, zúčastnil se dobývání Bělehradu, později, v bojích s Napoleonem, stál v čele kyrysnického pluku, ve slavné „bitvě národů“ u Lipska prokázal obzvláštní statečnost a byl vyznamenán Řádem Marie Terezie a povýšen na generálmajora, v roce 1848 stál opět pevně na straně císaře a spolu s prohabsburským chorvatským pánem Jelačičem bránil vídeňskou vládu a trůn proti vzbouřenému obyvatelstvu
Vincent Karel Auersperg (1812-1867), vybudoval ve východočeských Slatiňanech jedno z nejvýznamnějších středisek pro výcvik překážkových koní v Rakousko-Uhersku, shromáždil zde také bohaté sbírky všeho, co se týkalo koní, díky tomu je dnes ve slatiňanském zámku umístěno známé Hipologické muzeum, svůj další zámek, Žleby u Čáslavi, dal přestavět v rytířském romantickém slohu, podle svých představ , vyčtených hlavně z románů Waltera Scotta, interiér zámku pak vyzdobil četnými pseudogotickými a pseudorenesančními prvky, v rytířském duchu středověku instaloval i skvělou sbírku zbraní, zřídil zde rytířský sál, rytířský salón, kabinet třicetileté války a další středověké a renesanční místnosti
Karel Vilém Auersperg, (1814-1890), oženil se s uherskou hraběnkou Ernestinou Festetics de Tolna, pro české země nejvýznamnější člen tohoto rodu, známý spíše pod španělským jménem Carlos, poslanec českého sněmu, pozdější předseda vlády (1867-1868) a nejvyšší maršálek Království českého, zvaný také „první kavalír říše“, ve 40. letech 19. století se rozhodně postavil na obranu ústavních práv českých zemí a českého sněmu, když v roce 1847 požadovala vídeňská vláda na sněmu automatické povolení vyšších daní, Carlos ostře protestoval a vyburcoval sněm k nevídanému odporu proti centralizačním snahám rakouské vlády,o několik let později se jeho postoje zcela změnily: z původního obránce českých autonomistických požadavků se stal neméně bojovný a zarputilý nepřítel české politiky a jednoznačný centralista, důvodem snad mohl být i jeho sňatek s uherskou hraběnkou, ne nepodstatnou roli jistě sehrály i revoluční události roku 1848, radikálním postojem zmařil řadu významných akcí českých politiků a rozpoltil doposud politicky jednotný tábor české historické šlechty na dva, v roce 1885 rozpoznal, že jeho politická kariéra končí, a jako správný kavalír rezignoval a stáhl se do soukromí.

Adolf Vilém Auersperg,(1821-1885), bratr Karla Viléma, předseda vlády (1871-1879), původně voják, oba obdobně nepřátelští k české straně, po krátké vojenské kariéře se začal věnovat politice, jako politik nebyl příliš schopný, ale nechyběla mu rozhodnost, odvaha a vojenská ráznost, strohost a přímočarost, armádní zvyky přenášel i do státních úřadů, jeho specialitou byly tzv. kaprálské dny, kdy s vojenskou důsledností kontroloval podřízené úředníky, vyžadoval od nich dokonalou úpravu oblečení , stával se proto terčem tajného posměchu, a to i mezi kolegy ministry, tento zapřísáhlý centralista vynakládal skutečně mnoho sil, aby poškodil zájmy Českého království, jako ministr vnitra likvidoval se zřejmou záští jakékoliv projevy české opozice a pronásledoval české politické aktivisty, znepřátelil si řadu politiků, nejen českých, a tak, když na vlastní žádost odcházel z vlády, nikdo ho nelitoval
Anton Auersperg, (18.stol.), ve vztahu k zemským požadavkům na Slovinsku , jenž se také z obhájce změnil v odpůrce

Auersperg: . Adolf Vilém Daniel, princ, bratr před. (*21. čce 1821-+5. led. 1885). Nedokončiv studií právnických vstoupil roku 1843 do vojska rakouského, kdež při dragounském pluku prince Eugena v desíti létech neobyčejně rychle postoupil až na majora, s kteroužto hodností se r. 1857 služby vzdal a t. r. po druhé se oženil s hraběnkou Johannou Festeticsovou (první choť jeho, bar. Louisa Mladotová ze Solopisk, zemřela roku 1849) až roku 1867 němečtí velkostatkáři zvolili jej do sněmu českého, jemuž pak až do r. 1870 předsedal jako nejvyšší maršálek zemský. Shledáno, že nepřináší v život veřejný a úlohu, k níž byl postaven, ani potřebného ducha, ani vzdělání politického. Za to ovšem nescházelo mu ráznosti k odvažování se na politické odpůrce, ani značného záští proti spravedlivým snahám národa českého. Hodil se tudíž pro éru panství německých centralistů zahájenou r. 1867 a trvavší s krátkým přerušením až do konce r. 1878. Povolán roku 1869 do panské sněmovny stál zde ovšem při straně centralistické, načež v březnu r. 1870 poslán jako místodržitel do Salcpurku, kdež prodlel přes dobu Hohenwartovu netaje se ani tam navzdor úřadu svému smýšlením svým úporným proti dílu vyrovnacímu. Pád Hohenwartův proklestil mu 20. listop. 1871 dráhu ke křeslu ministerskému; duší nového ministerstva centralistického byl sice Lasser, avšak Adolf [Auersperg]. stal se jeho vývěsným štítem. Úřední ničení opposice české za jeho vlády dosáhlo vrcholu. Zatím počínal rozklad v samém táboře ústavověrném. Následky bursovního úpadku vídeňského, rozhárané vnitřní poměry politické, z nichž kořistili výborně Maďaři při druhém svém celním vyrovnání s Předlitavskem, vše to rozhlodávalo niť života ministerstva [Auersperg]-ova, které čím dále méně stačilo nesnázím na ně doléhajícím. Což divu, že [Auersperg]. rozmrzelosti své dával vůči vlastní straně nejednou výrazu dosti příkrého, čímž ještě více rozhojnil řady nespokojenců. Již počátkem r. 1878 nastala ministerská krise, ale když nebylo nikoho, kdo by se chtěl zvláště po odchodu Lasserovu uvázati v nevděčné dědictví, musil [Auersperg]. místo žádané propuštěné 6. čce 1878 převzíti ještě osiřelé ministerstvo vnitra, pod jehož tíhou za odboje Herbstovy strany teprv seděl [Auersperg]. na lavici ministerské »jako na mukách«. Obnovil svou žádost za propuštění již 6. řijna 1878, a panovník ji přijal: nicméně bylo mu setrvati v úřadě ještě až do února 1879, kdy dosavadní místodržitel tyrolský hrabě Taaffe povolán k sestavení nového kabinetu. Nikým, ani stranou svou neželen loučil se Adolf [Auersperg]. z arény politické s vědomím, že činil, seč byl, aby snížil státní důstojnost království Českého a poškodil nejživotnější zájmy národa českého. KT.
Auersperg
#######

Auersperg Wolf (1919-1942), podle rodinné tradice se hlásil k německé národnosti, za války zahynul, jako velitel letky na východní frontě

Auersperg: [Auersperg]. Anton, hrabě, básník německý, jenž psal pod pseudonymem Anastasius Grün (*v Lublani 1806, +ve Štýrském Hradci 1876). Pocházeje z větve Thurn-am-Hartské byl vychován v domě otcovském. kde slovinský básník Prešern byl jeho učitelem, později na vídeňském Theresianu, načež ve Vídni a v Hradci studoval práva. Žil pak na svých statcích, až po událostech r. 1848 byl volen od kraje lublaňského do parlamentu frankfurtského, který však brzo opustil, a teprve r. 1859 vystoupil zase na jevišti politickém. R. 1861 byl jmenován členem panské sněmovny, ve které byl jedním z nejváženějších členů strany ústavověrné, a sepisoval nejdůležitější adressy toho sboru. Ve sněmě krajinském, ve kterém zasedal od r. 1861-67 a zastával též úřad zemského maršálka, opíral se houževnatě všelikým snahám Slovincův, ač v mládí byl jim nakloněn. Od r. 1867 byl členem sněmu štýrského.-[Auersperg]. byl vůdcem liberálních básníků německých. Napsal řadu lyrických básní (Blätter der Liebe, 1830; Gedichte, 1837), nebyl však pravým lyrikem a jen v některých krátkých básních daří se mu srdečný tón písně. Nejvíce působily jeho básně politické Spaziergänge eines Wiener Poëten (Hamburk, 1831) a Schutt (Lipsko, 1835), kterým ovšem k popularitě valně prospělo, že pseudonymita nebyla zachována. Uhland jest vzorem epických básní [Auersperg]-ových, zejména básně Der letzte Ritter (Mnichov, 1830), jejímž rekem jest císař Maximilián I. Méně než tato báseň působily ostatní dva pokusy epické: Nibelungen im Frack (Lipsko, 1843), báseň humoristická s látkou z doby copové, a Der Pfaff vom Kahlenberg (t., 1850), dle rakouské pověsti, s pěkným líčením krajiny a lidu. Dle anglických ballad spracoval pak ještě cyklus Robin Hood (Štutgart, 1864). Mimo tato vlastní díla vydal [Auersperg]. básně Lenauovy (t., 1851) a mistrně přeložil výbor slovinských písní národních Volkslieder aus Krain (Lipsko, 1850), které opatřil sympathickým úvodem o národě slovinském a poučnými poznámkami. Po jeho smrti vydány pozůstalé jeho básně pod názvem In der Veranda (Berlín, 1876). [Auersperg]-ovy sebrané spisy (Gesammelte Werke) vydal Frankl o 5 svazcích (t., 1877). Srv. Radics, Anastasius Grün u. s. Heimat (Štutgart, 1876); týž, A. G. Verschollenes und Vergilbtes aus dessen Leben (Lipsko, 1878). Ks.
Auersperg

Titulatura

1463 dědičný kraňský maršál
1550 říšský stav svobodných pánů
1630 říšský hraběcí stav
1653 říšský knížecí stav
1825 právo na oslovování „Jasnosti“
1869 právo na oslovování „Jasnosti“ pro všechny členy rodu

titul vládce rodiny: kníže z Auerspergu, vévoda z Gottschee, okněžněný hrabě z Welsu
ostatní členové rodiny: princové a princezny

Vývoj rodu Auerspergů

Auerspergové se usadili v Čechách v roce 1773, poté, kdy zde Karel Josef Antonín a Jan Adam zdědili (po vymřelých hrabatech z Trautsonu) a vyženili značný majetek (např. Vlašim, Žleby, Nasavrky Tupadly, později přibyly i další statky; kromě statků v Čechách vlastnili i velký majetek v Kraňsku, Tyrolích a v dalších rakouských zemích.
Sňatky byli Auerspergové spojeni s Colloredo-Mansfeldy, Clam-Gallasy, Neippergy, Lobkowiczi, Kinskými ad.
Jméno rodu je těsně spjato s chovem koní v Čechách a s pořádáním parforsních honů; za druhé světové války se Auerspergové podle rodinné tradice hlásili k německé národnosti, v roce 1945 je čekal odsun;
dnes žijí příslušníci této rodiny v Německu, Rakousku, USA a Argentině.

 

*******************************************************************************************

OTTŮV SLOVNÍM NAUČNÝ

Auersperg. Starý a velmi rozvětvený rod hrabat a knížat z Auersperga dle podání rodinného pochází ze Švábska a odvozuje původ svůj od zámku Ursperg u Mindelheimu, odkudž prý v XI. stol. přestěhoval se do Krajiny, kde založil hrad Auersperg (slov. Turjak)  vých. od Lublaně, který dosud se nachází v držení rodu toho (od r. 1883 je držitelem jeho hrabě Leopold z Auersperga, nar. 24. ledna 1844). Nejstarší známý předek rodu toho v Krajině, Adolf I., připomíná se roku 1067; bratr jeho Oderich vystěhoval se do Furlanska a založil tam zvláštní větev svého rodu; od něho také několik italských rodů původ svůj odvozuje.
Engelhard I. (+1466) obdržel od cís. Bedřicha III. dne 5. ledna 1463 dědičně úřad nejv. komoří a maršálka zemského v Krajině, kterážto hodnost vždy sluší hlavě rodu. Synové jeho Pankrác II. (+1496) a Vollrad VIII. (+1495) stali se zakladateli obou hlavních, dosud kvetoucích linií toho rodu, totiž pankrácké a vollradské.

I. Hlavní linie pankrácká v Krajině povýšena roku 1531 Trojanem I. (*1495+1541), synem Pankráce II., do stavu svob. pánů. Syn Trojanův Herbard VIII. (*1528 +1575), nar. ve Vídni, vychován při knížecím dvoře klevském, vstoupil r. 1546 do vojska a sloužil pod velením Jana Lenkoviče, r. 1548 stal se hejtmanem v Seni, vyznamenal se v bitvě u zámku Novi. V l. 1566-1572 byl zemským hejtmanem v Krajině. Jsa od mládí nakloněn učení evangelickému podporoval horlivě druhého tvůrce slovinské literatury Jiřího Dalmatince, překladatele bible. Od r. 1569 byl Auersperg nejvyšším velitelem vojska pohraničného a těšil se všeobecné důvěře, ale dne 22. září 1575 utkal se u Budaček bitvou s přemocí Turků vedenou Sandžakem-begem bosenským: udatný Auersperg s 2000 druhy padl, mnozí dostali se do zajetí, mezi nimi také Herbardův syn Wolf Engelbrecht, který teprv r. 1577 velkou sumou vykoupen. Srv. Radicz, Herbard VIII. Freiherr zu [Auersperg]. (Vídeň, 1862).

Bratři Herbard XII. (+1618) a Dětřich II. (+1634), pravnukové Pankrácovi, založili starší a mladší linii pankráckou, z nichž každá rozštěpila se opět na tři větve.
– Helbardův syn Jan Ondřej II. (+1664) stal se r. 1630 říšským hrabětem; jeho syn Wolfgang Engelbert IV. (+1696) založil větev zvanou 1. Auersperg, jejímž náčelníkem je nyní Lev Maria hr. Auersperg (*24. ledna 1844). Mladší bratr Wolfganga Engelberta, Jan Herbard, měl dva syny: Jiřího Sigmunda (+1736) a Dismasa O ndřeje Kristiana (+1742), kteří založili 2. větev kirchberskou (Kirchberg am Walde) ve Štýrsku, jejíž hlavou jest hr. Julius Auersperg (*5. led. 1852) a 3. mokrickou v Krajině, která vymřela 23. led. 1880 hrab. Gustavem (*7 ledna 1815).

-Dětřich II. stal se r. 1630 říšským hrabětem; synové syna jeho Herbarda XIII. Dětřicha (+1668), totiž Frant. Antonín (+1718) a Dětřich Theodor (+1732) založili větev 4. schönberskou, která vymřela r. 1841 hrab. Karlem Josefem, a 5. větev zvanou zu Thurn am Hart, v jejímž čele nyní jest hrabě Alfons (*16. dubna 1842). Starší syn Dětřicha II., hrabě Jan Weikhard (*1615+1677) založil větev knížecí 6. chočevskou (Auersperg-Gottschee).

-Zakladatel mladší linie pankrácké, Dětřich II. (+1634), byl dne 16. září 1630 povýšen do stavu říšských hrabat. Syn jeho, Jan Weikhard, narodil se 11. břez. 1615 na zámku Seissenberku; ukončiv studia a vrátiv se z cest vstoupil do služby státní a stal se brzo vládním radou. Císař Ferdinand III., jehož přízeň si obratný dvořan získal, svěřil mu vychování svého syna Ferdinanda IV. (+1654), po jehož úmrtí stal se Auersperg r. 1655 tajným radou, státním a konferenčním ministrem a ryt. řádu zlatého rouna. Ferdinand III. velmi si ho vážil, a také cís. Leopold po svém nastoupení ponechal mu úřad prvního ministra, ale méně mu byl nakloněn a raději se spravoval radou Porciovou a Lobkovicovou. Auersperg byl muž uhlazených mravů, bystrého ducha, pilný pracovník, obratný u vyjednávání s cizími státy, ale žárlivý, ctižádostivý a proto neoblíbený. R. 1653, 17. září povýšen do stavu říšských knížat, a mladý římský král daroval mu hrad a vojtství Wels v Horních Rakousích; r. 1654 obdržel v léno Münsterberg a Frankenštein ve Slezsku a počal se od té doby psáti vévodou münsterberským. Téhož roku koupil panství Thengen v Tyrolsku. Když zemřel (1673) starší bratr jeho Wolf Engelbrecht (*1610), zemský hejtman v Krajině, dědil kníže Auersperg Chočevy a Seissenberg. Roku 1667 vznikla v něm, ač mu bylo již 53 let a byl od 13 let ženat s hrab. Kateřinou z Lohensteina a otcem četné rodiny, dobrodružná myšlénka, že by mohl státi se kardinálem. Císař Leopold ku prosbám jeho přimlouval se zaň [viz obrázek č. 379. Pečeť Engelberta z Auersperga ze XII. stol. (Originál v korutanském archivu zemském). ] skutečně r. 1667 v Římě, ale Auersperg, aby urychlil vyřízení záležitosti té, prosil také Ludvíka XIV., jehož si byl zavázal vyjednáním tajné smlouvy, týkající se rozdělení mocnářství španělského (19. ledna 1668), za přímluvu, a král franc. psal papeži v květnu 1668. Ale přímluvou tou Auersperg vše si nadobro pokazil: papež upozornil cís. Leopolda na obojetnost a ziskuchtivost knížete, Auersperg upadl v nemilost a byl 10. pros. 1669 vypověděn ode dvora do Lublaně. Tu žil ještě několik let v soukromí bavě se honbou, rybolovem a studiemi theologickými a koje se až do smrti nadějí, že ho povýšení na některou vysokou církevní hodnost nemine. Zemřel 13. list. 1677 a byl pochován ve chrámě františkánském v Lublani. Po něm ostali 3 synové a 4 dcery, z nichž dvě vstoupily do kláštera. Druhorozený syn jeho, František Karel (*1660+1713), cís. polní zbrojmistr, který po otci dědil stav knížecí, zanechal 4 dítky, z nichž nejmladší, kníže Jindřich Jan Josef (*1696+1783), zůstavil 7 dětí. Dva synové jeho, Karel Josef Antonín (*1720-+1800) a Jan Adam (+1795) usadili se v Čechách.

-Karel Jos. Ant., kníže z Auersperga pojal r. 1744 za manželku Marii Josefu hrab. z Trautsonu a Falkenšteina (*1724 † 1792), dědičku panství vlašimského, a tak dostalo se panství to v držení tohoto knížecího rodu. Kníže Karel Jos. Ant. nastoupil r. 1783 po otci majorát a přijal sice i slezská svá knížectví od Bedřicha II. v léno, ale postoupil je r. 1791 králi pruskému Bedřichovi Vilémovi za 10.000 dukátů, z nichž později zřízen fideikommiss peněžní. Cís. Leopold v náhradu povýšil r. 1791 panství jeho chočevské v Krajině na vévodství , dle něhož panující kníže píše se vévodou chočevským; zároveň hodnost knížecí, která dosud toliko prvorozenému náležela, udělena všem členům rodu. Kníže Karel Jos. Ant. byl ryt. řádu zlatého rouna, cís. tajným radou, komořím a měl dědičné úřady v Krajině. Zemřel 2. řijna 1800.

Bratr jeho, kníže Jan Adam (+1795), pojal r. 1746 za manželku Marii Kateřinu hraběnku Schönfeldovou, po níž r. 1773 panství nasavrcké a Žleby s Tupadly zdědil. Z manželství toho pošli 4 princové, z nichž tři matka přežila, čtvrtý pak krátce po smrti matčině padl v souboji u Červeného Hrádku. Poněvadž i druhé manželství knížete Jana Adama s hraběnkou Vilemínou z Neipperků bylo bezdětné, přešly statky jeho po smrti jeho na druhého syna bratrova, kn. Karla (*1750 +1822). Druhorozený syn knížete Karla Josefa Antonína. Vilém (*1749 +1822), stal se po smrti otcově r. 1800 hlavou celého rodu. Zdědil panství vlašimské po matce a prodal r. 1811 hrabství Thengen velkovévodovi badenskému za 60.000 zl. rýn. Zemřel 16. března 1822 jako c. k. generál. Bratr jeho Karel (*1750 +1822), ryt. řádu zlatého rouna, vyznamenal se ve válkách tureckých v l. 1788-90 při blokádě Nové Ršavy, r. 1793 dostal se v Nizozemsku do francouzského zajetí a vyměněn teprv po dvou létech. Navrátiv se stal se podmaršálkem a velel záloze u Vídně r. 1805. Tu nechal se 3. list. od franc. maršálků Murata a Lannesa lstivým předstíráním, že uzavřeno příměří, přemluviti, že nedal strhnouti most přes Dunaj u Vídně, čímž stalo se Francouzům možným, že přešli řeku, zaujali na druhém břehu pevné postavení a dobyli parku dělostřeleckého zde postaveného. Vojenský soud odsoudil Auersperga k sesazení, ztrátě řádův a uvěznění na pevnosti, ale císař udělil mu milost odňav mu toliko vrchní velení, později rehabilitován a jmenován nejv. lovčím. Jsa dědicem statků trautsonských připojil k jménu svému jméno Trautson. Manželství jeho s Josefinou, kněžnou z Lobkovic, ostalo bezdětným, proto ustanovil za dědice svého synovce Vincence, syna Vilémova, rytmistra u hulánův; ale ten zemřel již 12. ún. 1812, 15. čce téhož roku porodila pak vdova jeho Gabriela, rozená kněžna z Lobkovic, syna Vincence Karla, jehož kníže Karel adoptoval a na místě otce jeho svým dědicem učinil.-Kníže Vincenc Karel rozšířil statky své přikupováním; tak koupil r. 1835 statek Žáky a dvůr Vrdy a spojil je s panstvím Žleby, r. 1831 Čechtice s Dolními Královicemi, v Uhrách statek Uszpeklén, v Salcpurku Weitwörth, v Tyrolsku u Meierhofenu koupil více než 2000 jiter pozemků; statky své hleděl zaokrouhliti a zakládáním závodů průmyslových (cukrovary ve Žlebích a Slatiňanech) výnosnějšími učiniti. Kn. Vincenc Karel pojal za manželku r. 1845 Vilemínu, hraběnku Colloredo-Mansfeldovou, dceru knížete Františka a kněžny Kristiny, roz. hraběnky Clam-Gallasové, a zemřel dne 7. čce 1867. Po něm dědil panství Nasavrky, Žleby s Tupadly a Dolní Královice syn jeho František Josef (*20. října 1856), nadporučík u dragonů, který pojal za choť r. 1878 hrab. Vilemínu, dceru knížete Ferdinanda Kinského. Vilémův syn Vilém (*5. řij. 1782) zemřel již 25. ledna 1827, od kteréž doby je hlavou rodu kn. Karel Vilém Filip, o němž viz doleji Auersperg.

5). II. Vollradská hlavní linie, založená Vollradem VIII. (+1495), usedlá v Rakousích Dolních, byla Sigmundem Mikulášem (+1581) r. 1573 povýšena do stavu svob. pánů, r. 1673 povýšena do stavu hraběcího, rozpadla se v četné větve, které až na jednu (AltschlossPurgstall) po meči vymřely. Větev zvaná »zu Alt-und Neuschloss-Purgstall« usadila se na počátku XIX. stol. v Čechách zakoupivši panství Hartenberg a Wallhof, jež nyní drží hraběnka Františka Antonie z Auersperga, vdova po posledním členu této větve hrab. Jáchymovi Josefovi (*1795 +28. řijna 1857). Nk.
Znak původní rodu toho: Zlatý nebo stříbrný tur s kroužkem v nose, na zeleném vrchu v červeném poli. Vidíme jej na nejstarší zachované pečeti ze XII. stol., jejíž originál se nachází v zemském archivu korutanském. Znak hrabat z Auersperga: Na čtvrceném štítě leží štítek střední čili srdeční, zlatý, na něm 6listá, modrá růže se zlatým středem. V 1. a 4. červeném poli hlavního štítu spatřiti lze po zlatém turu s kruhem v nozdrách, na 3 zelených kopcích, do středu hledícím. V 2. a 3. poli zlatém spatřuje se černý, korunovaný, rozkřídlený orel, stojící na černé lavici, taktéž ke středu pohlížející.
Znak knížat Auersperga: Hlavní štít jest rozpoltěn a dvakráte dělen, čímž utvořeno 6 polí.-Ve středu hlavního nalézá se štítek střední, stříbrný, a v něm lev červený, korunovaný. První pole hlavního štítu jest opět rozpoltěno. V pravé, zlaté a stříbrné polovici nalézá se od pola černý, od pola červený, rozkřídlený orel, s bílou páskou přes křídla a tělo, v levé, červené polovici stříbrný, dvouocasý, korunovaný lev. Druhé pole jest modrým vlnitým břevnem na dvě půle rozděleno, v hořejší, červené polovici nachází se kráčející bílá, korunovaná lvice, v dolejší, zlaté polovici černý, rozkřídlený orel.-Třetí a šesté pole rovná se 1. a 4. poli znaku hrabat z Auersperga, se zlatým turem, s kruhem v nozdrách, na zelených vrších v poli červeném. Čtvrté a páté pole rovná se 2. a 3. poli znaku hraběcího, s černým, rozkřídleným orlem na černé lavici v poli zlatém. dl. Kromě uvedených vynikli z rodu toho: Pokračování v sv. 28
Auersperg Ondřej
Auersperg Wolf Engelbert
Auersperg Josef František
Auersperg Josef
Auersperg Anton
Auersperg Karel Vilém Filip
Auersperg Adolf Vilém Daniel

 

*******************************************************************************************

WIKIPEDIE

Auerspergové, někdy také Aueršperkové (slovinsky také Turjačani či Turjaški) je  jméno
rakouského hraběcího a knížecího rodu. První historická zmínka o rodu Auerspergů pochází z roku 1220. Podle rodinné historie odvozuje rod svůj název od zámku Ursperg u Mindelheimu ve Švábsku (Bavorsko), odkud se v 11. století prý odstěhoval do Dolního Kraňska (nyní na území Slovinska), kde jižně od Lublaně založil hrad Auersperg (slovinsky Turjak).

Historie
V 15. století založili bratři Pankrác a Volkard dvě hlavní rodové větve. Ty se postupem času rozrostly natolik, že na počátku 19. století existovaly dvě linie knížecí a deset dalších linií hraběcích. Hrabata z Auerspegu sídlila a působila převážně v Rakousku a Kraňsku a do českých dějin se (až na jednu podstatnou výjimku) nijak nezapsala. Auerspergové patřili mezi nejvýznamnější a nejzámožnější šlechtické rody habsburské monarchie. Jejich majetky se nacházely na území  dnešního
Česka, Rakouska, Itálie, Německa, Polska, Maďarska, Slovinska a Chorvatska. Patřili a dodnes patří k nejrozvětvenějším šlechtickým rodům.

Knížata z Auerspergu
Z Pankrácovy rodové větve vzešla nejvýznamnější rodová linie, povýšená v roce 1653 do knížecího stavu. V 18. století se usadila v Čechách a ve stejné době se rozdělila na starší linii (vlašimskou) a mladší (žlebskou). Jejich příslušníci v Čechách setrvali až do roku 1945, respektive 1942. Na konci 19. století se i tyto dvě knížecí linie začaly členit do dalších podliníí, jejich statky se ale nacházely převážně v Rakousku.

Jan Weikhard, 1. kníže z Auerspergu (1615–1677) – císařský ministr, v roce 1653 získal od Ferdinanda III. knížecí titul. S českými zeměmi do jisté míry souvisí, protože v roce 1654 mu Ferdinand IV. z titulu českého krále věnoval odumřelé slezské léno Minsterberk (polsky Ziębice) a povýšil je na vévodství. Jan Weikhard se tak stal nejen prvním knížetem z Auerspergu, ale také vévodou z Münsterbergu (německy Herzog von Münsterberg). Politický vliv si udržel i v prvních letech  vlády císaře Leopolda I. Měl se však dopustit velezrady při jednáních s Francií, za což byl v roce 1669 zbaven všech funkcí a od vídeňského dvora doživotně vykázán.
Jan Ferdinand, 2. kníže z Auerspergu (1655–1705) – se svojí ženou, Annou Marií z Auerspergu, rozenou z Herbersteinu měl jednu dceru. Pokračovatelem rodu a dalším knížetem se stal jeho bratr František Karel.
František Karel, 3. kníže z Auerspergu (1660–1713) – jeho manželkou byla kněžna Marie Terezie z Auerspergu, rozená z Rappachu (1660–1741), která se jako vdova mimořádně uplatnila u vídeňského dvora. V roce 1714 se stala nejvyšší hofmistryní vládnoucí císařovny Alžběty Kristýny a v této vlivné funkci setrvala až do roku 1740. Úspěšnou kariéru u dvora měl i její syn Jindřich Josef.
Jindřich Josef, 4. kníže z Auerspergu (1697–1783) – byl skutečným prvním Auerspergem v Čechách. Oženil se s Marií Dominikou z Lichtenštejna (1698–1724), majitelkou panství Červený hrádek, Údlice a Černá Hora. Tato panství po její smrti zdědil. Od roku 1735 zastával téměř nepřetržitě vysoké dvorské funkce. Byl postupně v letech 1735–1740 nejvyšším maršálkem, 1745–1765 nejvyšším štolbou a 1770–1775 nejvyšším komorníkem císařů Karla VI., Františka I. Štěpána Lotrinského a Josefa II.

Starší knížecí linie (Vlašim)

Karel Josef, 5. kníže z Auerspergu (1720–1800) – starší syn knížete Jindřicha Josefa, oženil se s dědičkou vlašimského panství, Marií Josefou z Trautsonu (1724–1792). Jejich sídlem se stal zámek ve Vlašimi, který byl upraven a jeho okolí přeměněno na romantický, přírodně krajinářský park.
Vilém, 6. kníže z Auerspergu (1749–1822) – v roce 1776 se na zámku v Doksech oženil s Leopoldinou Františkou z Valdštejna.
Karel Vilém, 7. kníže z Auerspergu (1782–1827) – byl dvakrát ženatý, vládnoucím knížetem byl pouhých pět let, zemřel ve Vlašimi.
Karel (Carlos), 8. kníže z Auerspergu (1814–1890) – významný politik, poslanec českého sněmu. V roce 1848 se stal členem liberální německé strany, která se stavěla proti snahám slovanských národů v monarchii o emancipaci. V letech 1868–1869 byl ministerským předsedou Předlitavska. Zámecký park ve Vlašimi obohatil o tři architektonicky výrazné novogotické vstupní brány. Od knížete Clary-Aldringena koupil v Praze na Valdštejnském náměstí palác, známý dnes jako Aueršperský. Mnohem lepší jméno si v české historii získala jeho žena, kněžna Ernestina z Auerspergu, rozená Festetics de Tolna (1831–1901). Byla štědrou mecenáškou a čestnou předsedkyní Spolku paní a dívek sv. Anny, který začal v Praze v roce 1871 provozovat ústav pro slabomyslné, tehdy nazývaný Ústav idiotů. V roce 1898 bylo na její počest toto zařízení, mimochodem první svého druhu v tehdejším Rakousko-Uhersku, přejmenováno na Ernestinum.
Adolf Daniel kníže z Auerspergu (1821–1885) – mladší bratr knížete Carlose, i on se aktivně zapojil do politického života, v letech 1871 až 1879 byl, jako před ním jeho bratr, ministerským předsedou Předlitavska. Byl dvakrát ženatý a jeho nejstarší syn se stal pokračovatelem rodu.
Karel Alexandr, 9. kníže z Auerspergu (1859–1927) – v roce 1885 se ve Vídni se oženil s hraběnkou Eleonorou Breunner-Enckevoirthovou (1864–1920). Jejich potomci se stali zakladateli dalších knížecích podlinií, dodnes žijících především v Rakousku, Uruguayi a Argentině. Nejstarším synem byl kníže Adolf z Auerspergu (1886–1923), který se oženil s Gabrielou z Clam-Gallasu, dědičkou zámku Lemberk. Jejich nejstarším synem byl Karel Adolf.
Karel Adolf, 10. kníže z Auerspergu (1915–2006) – vnuk 9. knížete Karla Alexandra, do roku 1945 majitel zámku Vlašim.

Mladší knížecí linie (Žleby) 
Jan Adam kníže z Auerspergu (1721–1795) – mladší syn 4. knížete Jindřicha Josefa, zakladatel mladší knížecí linie. Sňatkem s Kateřinou ze Schönfeldu získal značné majetky v Čechách, jmenovitě Žleby, Slatiňany, Nasavrky a Tupadly. Po matce zdědil Červený hrádek, který později prodal. Jeho druhou manželkou byla Marie Vilemína z Neippergu (1738–1773), dcera císařského polního maršála hraběte Viléma z Neippergu, která proslula především rolí milenky císaře Františka I. Štěpána Lotrinského, manžela Marie Terezie. V roce 1777 koupil ve Vídni palác, dodnes známý jako Auersperský. Z prvního manželství měl několik předčasně zemřelých dětí, jeho majetky proto zdědil synovec Karel – syn 5. knížete Karla Josefa.
Karel kníže z Auerspergu (1750–1822) – zastával významné funkce u císařského dvora, kromě panství Jana Adama zdědil i rozsáhlé statky po vymřelých knížatech z Trautsonu. Od roku 1776 byl ženatý s Marií Josefou z Lobkovic ale jejich manželství zůstalo bezdětné. Rodový majetek odkázal svému synovci Vincenci Nepomukovi. Ten však záhy zemřel a dědictví přešlo na jeho syna Vincence Karla.
Vincenc Karel kníže z Auerspergu (1812–1867) – v mládí byl výrazně ovlivněn díly anglické romantické literatury, především historickými romány Waltera Scotta a návštěnou Britských ostrovů v roce 1837. Jeho zaujetí rytířstvím a kulturou středověku vedlo k radikální novogotické přestavbě zámku Žleby, kde shromáždil mimořádnou sbírku zbraní a dalších vysoce hodnotných uměleckých předmětů. V podobném duchu upravil i zámek Slatiňany. Byl ženatý s Vilemínou z Colloredo-Mansfeldu (1826–1898). Dědicem většiny rodového majetku se stal jejich nejstarší syn František Josef. Nemalou část, například Zelenou horu či Weithwörth u Salcburku, však získali dva mladší synové, jejichž potomci dnes žijí především v Rakousku.
František Josef kníže z Auerspergu (1856–1938) – proslul jako vynikající hospodář a milovník dostihových koní. Ve Slatiňanech nechal vybudovat hřebčín a stáje, patřící k nejmodernějším v Rakousko-Uhersku. Nechal upravit a modernizovat i slatiňanský zámek, často využívaný k rodinným pobytům. Při jednom z nich, v roce 1938, zemřel.
Ferdinand kníže z Auerspergu (1887–1942) – syn knížete Františka Josefa, zemřel neženatý a bezdětný, rodový majetek včetně zámků Žleby a Slatiňany získala jeho starší sestra Marie, provdaná za Karla z Trauttmansdorffu a jejich syn Josef Karel.

Hrabata z Auerspergu
Josef Karel z Auerspergu (1767–1829) – pocházel z hraběcí linie, která v Čechách od konce 18. století vlastnila panství a zámek Hřebeny, nazývané také Hartenberg. Aktivně se účastnil kulturního a vědeckého života v Českém království. Počítal se mezi osvícence, svobodné zednáře a zemské patrioty. Sepsal několik historických prací (např. o českém právu) a překládal české autory do němčiny (např. Bohuslava Balbína). Stýkal se s významnými učenci své doby, například s Josefem Dobrovským, Kašparem ze Šternberka a Johannem Wolfgangem von Goethe. Posledně jmenovaného několikrát hostil na svém zámku Hartenberg. Spolu s dalšími osvícenými šlechtici inicioval založení Moravského zemského muzea v Brně, kterému věnoval četné sbírky.

Erb
Knížecí erb
Knížecí znak má šest polí oproti hraběcím čtyřem, uprostřed se nachází ještě stříbrný štítek s červeným lvem. Z heraldických zvířat jsou zde vyobrazeni orel, lev, lvice a tur.

Příbuzenstvo
Skrze sňatky byli spřízněni s Kinskými, Lobkovici, Colloredo-Mansfeldy, Valdštejny, Clam-Gallasy a mnohými dalšími rody.

 

****************************************************************************************

ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU

Rod pochází z Kraňska  (tj. dnešní Krajiny v Jugoslávii) a jejich původním sídlem byl snad hrad………….





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás