Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Český šlechtický kříž (německy: Böhmisches Adelskreuz) bylo rakouské vyznamenání, udělené císařem Františkem I. dne 3. května 1814 příslušníkům šlechtické české gardy, kteří jej doprovodili do dobyté Paříže. Český šlechtický kříž sloužil za vzor Řádu Bílého lva zřízeného v Československu r. 1922.“ Zobrazit celý citát »

Český šlechtický kříž






PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.



Piette-Rivage, Eduard Maria Prosper *1846 † 1928

6. 10. 2009 | Tichý, Antonín | Osobnosti


Eduard Maria Prosper Piette von Rivage
(30. 11. 1846 Beckingen-1. 3. 1928 Maršov I.)
2. oo 25.6.1892 Radmer
Rosa Karolina Marie Amalie Fiedler
(18.2.1862 Přerov-2.2.1942 Svoboda nad Úpou)
rodiče: Hugo Fiedler a Amalia Josefa Rausch

Eduard Maria Prosper Piette – Rivage
od 25. 11. 1906 čestný občan města Svoboda nad Úpou
C. k. komerční rada, majitel papírny ve Svobodě nad Úpou – Maršově I.  pojal své 60. narozeniny spolu se 40. výročím aktivní podnikatelské činnosti a zároveň 40. jubileem trvání místní papírny firmy Piette vskutku velkoryse, věrný své pověsti „krkonošského Roberta Owena”.
Mezi dělnictvo svých podniků ve Svobodě a v Maršově I. rozdělil téměř 7 000 rakouských korun. Každý zaměstnanec, pracující u firmy od jejího vzniku, dostal mimo to věrnostní příplatek 500K. Další 4 000K rozdělil místním spolkům a korporacím. Neopomněl štědře obdarovat ani obecní chudé. Továrnu na jemné papíry, z nichž cigaretový měl vynikající renomé po celém světě, převzal po otci Prosperovi, potomku starého papírenského rodu z Viel Salmu v Lucembursku.
Široká škála aktivit vzdělaného podnikatele, humanisty a mecenáše Prospera Piette – Rivage několikanásobně překračuje rozsah tohoto článku. Byl téměř u všeho, co se ve společnosti událo. Jako podporovatel spolkového života v Krkonoších se stal čestným členem desítek vojenských, hasičských, humanitních, kulturních a průmyslových spolků a organizací. Stál u zrodu Krkonošského spolku i Krkonošského muzea ve Vrchlabí, kterému věnoval mnoho cenných exponátů ze svého majetku.
V roce 1879 zřídil jako první v Rakousku – Uhersku školku a jesle pro děti svých zaměstnanců a v roce 1880 otevřel soukromou obecnou školu v jím financované nově postavené budově. Jeho stylová neorenesanční vila z roku 1882 je dnes zajímavou architektonickou památkou s nadějí, že ji nepostihne osud podobné stavby jeho bratra Julia v Plzni, která byla barbarsky zbořena v roce 2008. Vtiskl tvář rodícímu se urbanistickému centru Dolního Maršova, nesoucímu dnes jméno Piettovo náměstí. Jako investor započal s realizací nedokončeného projektu prodloužení železniční trati ze Svobody nad Úpou do Horního Maršova již před I. světovou válkou. Zaštítil stavbu kostela sv. Josefa v Maršově I. v jehož sousedství na romantickém terasovém lesním hřbitůvku spočinula v bouřlivém roce 1945 díky dobrým lidem i urna s jeho popelem, uložená původně v parku u jmenované rodinné vily.

Císař František Josef I. Prospera Pietta již před koncem 19. století 30. 11. 1898 za nezpochybnitelné zásluhy spolu s udělením zlatého záslužného kříže povýšil, stejně jako jeho bratry Julia a Ludwiga, do šlechtického stavu s přídomkem von Rivage.
Čestné občanství  mu k padesátinám udělilo 22. 11. 1896 také město Radmer ve Štýrsku, kde se 25. 6. 1892 podruhé oženil a ještě dříve 18. 10. 1881 za zásluhy o vybudování školy obec Maršov I. V Maršově I. a II. byl jmenován i čestným stavebním radou.

(převzato z časopisu Krkonoše – Jizerské hory 2009/9)
Freiheit – webové stránky autora

Znak Piette von Rivage:  Jaroslav Tovačovský


Související klíčová slova

Tichý, Antonín, 6. 10. 2009

e-mail: tentonda@volny.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2025  |  O nás