Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

♣♣♣

WIKIPEDIE

Josef Bromovský (12. listopadu 1841 Nový Bydžov – 8. května 1911 Královské Vinohrady),  byl
rakouský a český podnikatel a politik, na konci 19. století poslanec Českého zemského sněmu, na přelomu století poslanec Říšské rady.

Absolvoval reálnou školu v rodném městě, pak vyšší školu v Liberci a v období let 1858–1862 vystudoval pražskou polytechniku. Následně nastoupil do strojírny podnikatele Daňka v Karlíně. Zde od roku 1863 pracoval jako technický úředník. Podílel se na zakládání, projektování a výstavbě akciových cukrovarů (například v Hradci Králové nebo Pečkách). Sám podnikal, roku 1874 se podílel na založení firmy Märky, Bromovský & Schulz v Hradci Králové, jež měla v příměstských Kuklenách závod na výrobu strojního zařízení pro cukrovary. Stavěla také sama cukrovary (například první cukrovar ve Švédsku). Roku 1885 tato firma získala do dlouhodobého pronájmu Adamovské strojírny, které se potom zaměřily na produkci vodních turbín, parních kotlů, jeřábů, motorů a parních válců. V roce 1889 zde byl vyroben takzvaný Marcusův automobil, první vůz se spalovacím motorem setrojený na území českých zemí. Bromovský byl také autorem několika vynálezů, například zdokonalil původní Wannieckův difuzér z roku 1866, který byl pak pojmenován po něm.

V 80. letech 19. století se zapojil i do zemské politiky. V doplňovacích volbách v roce 1885 byl zvolen v městské kurii (volební obvod Jičín – Nový Bydžov) do Českého zemského sněmu. Patřil k Národní straně svobodomyslné (mladočeské).

Zasedal také v Říšské radě (celostátní zákonodárný sbor), kam byl poprvé zvolen ve volbách do Říšské rady roku 1885 za městskou kurii, obvod Praha-Staré Město. Do vídeňského parlamentu se po několikaleté přestávce vrátil ve volbách do Říšské rady roku 1897, nyní za kurii obchodních a živnostenských komor, obvod Praha. V tomto obvodu mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1901. Po volbách v roce 1885 se na Říšské radě připojil k Českému klubu (jednotné parlamentní zastoupení, do kterého se sdružili staročeši, mladočeši, česká konzervativní šlechta a moravští národní poslanci).

Zemřel v květnu 1911 ve své vile na Královských Vinohradech a byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. Po jeho smrti byla firma sloučena do koncernu Ringhoffer-Tatra. V průmyslu na manažerských pozicích působil i jeho syn Josef Bromovský mladší.

Josef Bromovský byl také majitelem zámku Dub. Od roku 1865 patřil tento zámek pražskému měšťanu Josefu Odkolkovi. V roce 1872 ho však už prodává pražskému Židovi Schlessingerovi. Ten držel panství pouhých deset let a v roce 1882 je panství znovu prodáno MUDr. Bellotovi a jeho ženě Anně. Dr. Bellot ale už za čtyři roky umírá po nezdařené operaci. Jeho manželka držela zámek ještě šest let – od roku 1892 ho však trvale předává své dceři Alině, která se provdala za Rudolfa Bambergra. Sama si nechala v roce 1902 postavit naproti faře nákladnou vilu (za 40 000 Kč), která byla po ní pojmenována Anna. Sem pak zajížděla z Prahy na celé léto po dobu dvaceti let až do své smrti v roce 1922.

V roce 1917 prodává Rudolf Bamberger zámek rodině Bromovských. Josef Bromovský byl řídícím správním radou Spojených strojíren Ruston – Bromovský – Ringhofer. Krátce po koupi panství, už v roce 1923, však umírá. Po jeho smrti převzala majetek jeho žena? Marie, rozená Daubková z Litně. Spolu se třemi dětmi – Josefem, Marií a Jiřím zde žila až do roku 1948. Po roce 1948 Josef s matkou odchází do Rakouska. Zde umírá nejprve matka, za mnoho let po ní syn. Marie odešla do Austrálie, kde žije dodnes. Jiří odešel až v roce 1950 do Anglie.

V roce 1948 byl zámek převeden do majetku státu a přeměněn na internát Středního odborného zemědělského učiliště. Tato léta byla obdobím naprosté devastace objektu. Zámecké komnaty byly přizpůsobeny potřebám školy, tzn. místnosti byly vykachlíkovány, přeměněny na WC, koupelny a ubytovací pokoje. Na podlahy byly všude položeny dřevotřísky a na ně linoleum, což mělo za následek zničení všech dřevěných podlah v přízemí i některých v patře. Do dřeva se dostala dřevomorka, takže prakticky veškeré dřevěné části v zámku shnily. Když se Jiří v roce 1992 z Anglie vrátil, neměl již sil na jeho obnovu a zámek roku 1998 prodal současným majitelům.  Zámek je dnes přístupný, celoročně denně za přítomnosti majitelů od 9.00 – 17.00. Návštěva se doporučuje domluvit telefonicky. Majitelé zámku jsou: Mgr. Jana-Marie di Brraglia a Ing Jaroslav Battaglia, Csc

♣♣♣

Josef Bromovský se výrazně uplatnil při zakládání a výstavbě akciových cukrovarů, z nichž řadu sám projektoval. Roku 1874 spoluzaložil v Hradci Králové firmu Märky, Bromovský & Schulz, která v nedalekých Kuklenách vyráběla strojní zařízení pro cukrovary. V roce 1885 získala Bromovského firma na dvacet pět let do pronájmu Adamovské strojírny, kde svou produkci cukrovarnických strojů rozšířila o vodní turbíny, parní kotle, jeřáby, plynové a benzinové motory či parní válce. Roku 1889 vyrobila firma Märky, Bromovský & Schulz také historicky první automobil v Rakousku-Uhersku a jeden z prvních na světě podle plánů německého konstruktéra Siegfrieda Marcuse. Automobil byl téměř celý ze dřeva, kromě kovového motoru měl jen zadní nápravu odpruženou gumovými bloky. Jeho maximální rychlost byla však pouhých šest až osm kilometrů za hodinu. Dnes je k vidění v technickém muzeu ve Vídni a jelikož se žádný předchozí Marcusův prototyp nedochoval, je v současnosti nejstarším automobilem na světě. Je navíc dodnes funkční a byl proto právem prohlášen rakouskou národní technickou památkou. Bromovského firma předstihla jak Laurina s Klementem tak i kopřivnickou Tatru. Předchozí Marcusův prototyp byl postaven již v roce 1870 a je dnes považován za první automobil na světě.

V letech 1885-89 byl Josef Bromovský poslancem českého zemského sněmu za Národní stranu a do roku 1907 také členem Říšské rady. Zemřel 7. května 1911 v Praze a jeho firma byla následně začleněna do koncernu Ringhoffer-Tatra. Jeho syn Josef Bromovský ml. poté zastával funkci řídícího správního rady Spojených strojíren, pod které otcův podnik přešel v roce 1914.

♣♣♣

Obec Adamov nedaleko Blanska je odedávna spjata s těžbou a zpracováním železné rudy. Železářství se zde rozvíjelo již od roku 1360 a podle pozdějšího majitele železáren Adama Josefa z Lichtensteina dostal Adamov také jméno. Největší rozmach železáren však nastal až v první polovině 19. století, kdy byla do městečka zavedena železniční trať. Roku 1873 zde vedle hutí vznikla i strojírna, kterou posléze více než čtvrt století provozovala královéhradecká firma Josefa Bromovského.

Firmy Josefa Bromovského působily nejen v rakousko-uherské monarchii, ale spolupracovaly také se zahraničím. Některé závody také sami postavily – mezi nimi vůbec první cukrovar ve  Švédsku.

V roce 1905 došlo k reorganizaci Bromovského firmy, která následně pokračovala pod názvem „Bromovský, Schulz & Sohr“. Adamovské strojírny provozovala samostatně až do roku 1910, kdy se sloučila s Pražskou akciovou společností. Následující rok Josef Bromovský zemřel a celý podnik přešel pod Ringhofferovy závody v Praze. V roce 1914 pak vznikla dalším slučováním firma Spojené strojírny, a. s., dříve Ruston, Bromovský a Ringhoffer, do které byly začleněny i Adamovské strojírny.

Po průmyslové krizi způsobené první světovou válkou zanikly v Adamově železářské závody a místní strojírna se stala součástí nepříliš prosperující Akciové společnosti pro stavbu strojů a mostů. Teprve v roce 1928 zde byla zásluhou brněnské zbrojovky obnovena těžká strojírenská výroba, kterou následně převzaly Škodovy závody v Plzni.

V roce 1945 byly Škodovy závody znárodněny a o dva roky později vznikl samostatný podnik Adamovské strojírny. Těžké strojírenství, zejména železniční a silniční mosty, bylo postupně z výrobního programu vypouštěno a roku 1954 je zcela nahradila výroba polygrafických strojů. Po roce 1989 se Adamovské strojírny ocitly na pokraji bankrotu, situaci se však podařilo stabilizovat a dnešní firma Adast tak opět patří mezi přední české výrobce tiskařských strojů.

Jan Drocár, 27. 2. 2023

e-mail: sefredaktor@historickaslechta.cz

Všechny články autora