Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Antonín hrabě Bořek-Dohalský se narodil 28.8.1944 v Praze. Jeho manželkou byla od 21.11.1974 Iva Kotková (*7.8.1937 Pardubice † 26.6.2002 Lysá nad Labem). Manželům se 25.4.1973 v Praze narodil syn Antonín a 22.6.1975 v Jindřichově Hradce dcera Pavlína. Od té se Antonín Bořek-Dohalský také 26.2.2014 dočkal prvního vnuka Ondřeje.

Antonín hrabě Bořek-Dohalský a Mathilda hraběnka Nostitzová 23.3.2010 v pražském Rudolfinu na slavnostním koncertě k 200. výročí založení Pražské konzervatoře.

Antonín hrabě Bořek-Dohalský na slavnostním setkání k 700. výročí korunovace Jana		Lucemburského a Elišky Přemyslovny 2.6.2011 v chrámu sv. Víta, v Arcibiskupském paláci

a na společné fotografii (v popředí vlevo). Fotografie lze kliknutím zvětšit.

Rodiče Antonína byli JUDr. Jiří hrabě Bořek-Dohalský (*18.2.1914 Domažlice † 27.10.1990 Lysá n. Labem) a Josefa princezna z Thurn-Taxisu (*22.10.1917 zámek Mcely † 22.10.1990 Lysá n. Labem), dcera Ericha prince Thurn-Taxise a Gabriely hraběnky Kinské. Otec Jiří po válce pracoval
v prezidentské kanceláři na Pražském hradě (rada kanceláře prezidenta Edwarda Beneše), kde rodina žila ve služebním bytě, a Antonín tedy strávil část dětství hraním si v Jelením příkopu.

Bořek-Dohalský		Thurn-Taxis

Antonín hrabě Bořek-Dohalský před koncertem		Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách,

který se konal v sále Pražské konzervatoře		na Rejdišti dne 29.3.2012.

Pokračování textu z tabulky.

Antonínův dědeček František Bořek-Dohalský (*1887 Přívozec † Praha 1951) a jeho bratři byli vlastenci známí svým protifašistickým cítěním.
Mladší Františkův bratr Zdeněk Bořek-Dohalský (*1900 Přívozec † 1945 Terezín) , krycím jménem Bedrník, byl prvorepublikový redaktor Lidových novin a patřil do okruhu přátel Tomáše G. Masaryka. Za války fungoval jako spojka. A to mezi domácí protektorátní vládou a exilovou vládou v Londýně. Nacisté ho ale zatkli a popravili v Terezíně.
Antonín Bořek-Dohalský (*1889 Přívozec † 1942 Osvětim) , katolický kněz, arcibiskupský kancléř a kanovník svatovítské kapituly byl taktéž znám svým negativním postojem k nacismu, po zatčení ho nějaký čas věznili s bratrem v Terezíně a pak ho poslali do Osvětimi, kde na následky nelidského zacházení zemřel.
Válku přežil jen Antonínův dědeček František Bořek-Dohalský, ale po prožitém věznění z podlomeným zdravím. Gestapem byl zatčen 5.7.1942 a poté  vězněn na Pankráci, v Terezíně a Dachau. Perzekucím, ačkoli v jiném režimu, se nakonec nevyhnul ani Antonínův otec Jiří. Modrá krev zkrátka komunistům vadila. V roce 1950 ho odsoudili ve vykonstruovaném procesu „Pražský hrad“ za velezradu a špionáž k sedmnácti letům vězení. Estébáci si pro něj přišli v létě, den před odjezdem na rodinnou dovolenou, jak vzpomíná v rozhovoru pro organizaci Post Bellum v projektu Příběhy 20. století pan Antonín Bořek-Dohalský: „Odvedli našeho tatínka a přitom tvrdili, že se vrátí do večera, maximálně do dalšího rána. Trochu se to protáhlo, nevrátil se dlouhých deset let.“ Antonínova matka Josefa se se svými čtyřmi syny záhy přestěhovala do Lysé nad Labem, kde našli útočiště v zahradním domku babičky Gabriely Thurn-Taxis, původem z rodu Kinských. Ta zámek prodala v roce 1938 Ministerstvu sociální péče, které jej přestavělo na domov pro seniory, ale zahradní domek si ponechala. Jakožto „říšské Němce“ jí chtěli prostorný zahradní dům po válce zabavit, ale pro svůj prokazatelný protifašistický postoj se vyhnula odsunu a dům jí zůstal.
Rodině nastaly těžké časy. Josefa nastoupila do zdejší Fruty jako pomocnice údržbáře, ale bylo náročné čtyři syny uživit. Komunisté jim navíc odebrali potravinové lístky. Díky babičce Gabriele ale měli rodinu místní lidé rádi a nenechali ji na holičkách. Pomohli i dělníci z Kovony. „V Kovoně bylo hodně komunistů, ale na jejich závodní schůzi se jednou zvedl jeden z nich a povídá: ‚Všichni víme, co postihlo princeznu Thurn-Taxis. Za války jsme se chodili na zámek nažrat, tak kdo má, dejte, co můžete.‘ A do krabice od bot vybrali potravinové lístky i peníze. Normální lidé se k nám chovali dobře,“ vzpomíná v rozhovoru pro Post Bellum Antonín Bořek-Dohalský. O studiu si chlapci ale mohli nechat jedině zdát. Antonín se vyučil pokrývačem v Sokolově, odkud se jednoho dne v roce 1960 vrátil domů do Lysé a kromě maminky na něj čekal i tatínek. Díky amnestii se dostal z vězení o sedm let dříve. Přežil věznění na Pankráci, Borech, v Jáchymově, v Příbrami a v Leopoldově. Antonín se živil mnoha dělnickými profesemi a mimo jiné také jako kulisák v karlínském divadle, kde se seznámil se svou ženou Ivou. Rodiče Antonína žili v Lysé nad Labem až do roku 1990. Oba zemřeli během jednoho týdne.
(upravený a doplněný převzat z Nymburského deníku)

Antonín hrabě Bořek-Dohalský na setkání v Potštejně 24.6.2012

Setkání potomků signatářů šlechtických deklarací z let 1938 a 1939. Antonín Bořek-Dohalský stojí ve druhé řadě za Dominikem kardinálem Dukou. Fotografii lze kliknutím zvětšit.

Antonín Bořek-Dohalský na setkání k 1200. výročí úmrtí Karla Velikého (25.1.2014)
a na vernisáži k 75. výročí podepsání šlechtické deklarace v roce 1939
(5.9.2014).
Obě akce se konaly na Pražském hradě.

Autoři fotografií Jaroslav Betka a Karel Feitl. 

Celý rodokmen Bořek-Dohalských jako signatářů šlechtických deklarací z let 1938 a 1939 a potomků Karla IV. si je možno prohlédnout spolu s dalšími signatářským rodinami
na mělnickém zámku.