Kupodivu sto let po vzniku republiky, která zrušila šlechtu a rozhodla o nepotřebnosti katolické církve, se rytířské řády stávají módní záležitostí. Společnost o tomto tématu ovšem už mnoho neví a tvůrci novodobých řádů asi vědět nechtějí. A tak falešných řádů přibývá. Sama historie církevních i světských řádů je, ve spojení s heraldikou a právem, složitou disciplínou, ale při této příležitosti není od věci ve stručnosti připomenout alespoň několik zásadních skutečností.

Skutečným rytířským řádem je pouze to společenství, které je založeno, uznáno nebo obnoveno z vůle hlavy vládnoucího nebo dříve vládnoucího rodu (nebo hlavy samostatné suverénní větve takového rodu). Tento „Fons honorum“, vznešený zakladatel, je přirozeným právem nadán zakládat či legitimizovat rytířské řády a udělovat šlechtické tituly, erby a znaky. Pravomoci Fons honorum náleží samozřejmě také papežům, neboť i oni jsou suverény, a co víc, na rozdíl od suverénů světských jen oni mohou zakládat a legitimizovat řády duchovní.

Tyto pravomoci, neodmyslitelně spjaté s osobou suveréna, tak nemohou být vykonávány ve státech, které se zřekly heraldické jurisdikce a jejichž státní právo je mimoběžné se starším, ale stále platným právem šlechtických a řádových institucí. Tyto státy – většinou republiky – sice mohou platně udělovat svá státní vyznamenání, z nichž ta nejvyšší jsou nazývána řády, jedná se však o řády záslužné, nikoli o přijetí vyznamenaného do řádového společenství ve smyslu instituce. Fons honorum totiž své pravomoci vykonává na základě dědičného práva, které je osobní, a které tudíž nemůže být delegováno na osobu právnickou, ať už instituci nebo stát.

Jinými slovy, pokud jde o zakládání, obnovování a uznávání rytířských řádů, udělování záslužných řádů a také šlechtických titulů, osobních znaků i rodových erbů, jsou papežova práva neomezená, zatímco světský suverén nemá kompetence k řádům duchovním. Stát může zřizovat a udělovat řády záslužné jako státní vyznamenání – osoby soukromé v tomto směru nemohou vůbec nic. Novodobí „zakladatelé“, či spíše „obnovitelé“ dříve zaniklých řádů, zůstávají soukromými osobami a jejich konání nemůže být legitimizováno ani formou občanských spolků ani formální církevní záštitou. Proto zaniklé řády i nadále zůstávají historickou památkou, které patří úcta, a jakékoli konání jejich jménem je nelegitimní a neplatné.

Tzv. následovníci, kteří se díky současnému liberálnímu zmatku v užívání slov a pojmů na zaniklé řády odvolávají a jejich jménem se zaštiťují, tak neinformovanou společnost i sami sebe uvádějí v omyl. Nezáleží při tom na tom, zda je spojuje užitečná dobročinná myšlenka, nebo jen touha po domnělé společenské prestiži. Pátráme-li tedy po příčinách dnešní obliby rytířských řádů, pak je zjevné, že v naší pohodlné současnosti již nebereme příliš v úvahu to, že řád znamená také řeholi nebo osobní oběti ve službě Bohu a panovníkovi – Pro Deo et Principe. Zároveň ale se nám také dostává upozornění, že naší společnosti vznešené směřování chybí. Ostatně již příslušné zákony z prvních let republiky odrážely spíše revoluční nálady davu než potřeby pozitivního rozvoje českých zemí.

♥♥♥