Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Stručně základní genealogické pojmy“ Zobrazit celý citát »

Genealogické a jiné pojmy



Kdo byl opravdu zodpovědný za smrt Jana Masaryka?

10. 3. 2023 | Ernest Kolowrat |

Neočekávané svědectví ze zahrobí

V časných ranních hodinách 10. března 1948 bylo na dláždění pod otevřeným oknem bytu Jana Masaryka ve druhém patře budovy ministerstva zahraničí v Černínském paláci nalezeno jeho rozbité tělo.

Co víc lze napsat pětasedmdesát let po násilné smrti tehdejšího ministra zahraničí? Skočil z vlastní vůle, nebo ho donutili či přímo vyhodili ti, kdo ho chtěli nadobro odstranit z mezinárodní scény? Anebo šlo o nějakou nešťastnou náhodu? Pět oficiálních vyšetřování vedených různými vládními orgány se střídavě klonilo buď k verzi vraždy, nebo sebevraždy, přičemž poslední dospělo v roce 2021 k závěru, že možné jsou všechny tři verze – vražda, sebevražda i nešťastná náhoda. A rozhodně nebyla nouze o knihy a články, které přicházely s různými teoriemi a tvrzeními ne nepodobnými těm, jež se v USA vrší okolo smrti JFK.

Proč by se tedy autor tohoto investigativního díla, který strávil většinu života ve Spojených státech, kde byl dokonce jako mladý námořní důstojník svědkem jaderných a termonukleárních testů na atolu Bikini, chtěl zapojit do zdánlivě neuskutečnitelného pátráni? A co víc, proč právě teď, kdy Velký medvěd z Východu opět ohrožuje těžce vydobytou nezávislost a klid ve Střední a Východní Evropě? Zde je rychlá odpověď a snad i logické zdůvodnění: v dobách tak těžkých, jako je tato, je obzvlášť důležité hájit právo vyjadřovat nepopulární pravdy, což je základní princip demokracie. Navíc dějiny si jdou svým vlastním tempem a mně se teprve nyní podařilo vyvodit z populární autobiografie jedné z nejvyšších představitelek americké vlády nepostradatelnou informaci, kterou se autorka zdánlivě snažila skrýt.

Mé nejnovější poznatky jsou důsledkem zcela náhodné zmínky, která padla během mého telefonického rozhovoru s přítelem znalým východoevropských záležitostí a týkala se autobiografie Madeleine Albrightové Pražská zima (česky ji vydalo nakladatelství Argo).

Madeleine Albrightová se svou knihou.

Knihu jsem si vyzvedl při své příští návštěvě místní knihovny, ale trvalo ještě několik dní, než jsem nahlédl do rejstříku. Když jsem si pak nalistoval příslušnou stránku, objevil jsem tam zdánlivě bezvýznamný narativ, který však v konečném důsledku vedl k jen těžko zpochybnitelnému závěru.  Albrightová hned na prvním řádku části týkající se smrti Jana Masaryka označuje za pravděpodobné podezřelé Stalinovy agenty. „Sověti ovšem měli motiv,“ zdůrazňuje bývalá ministryně zahraničí, jako by odhalovala jedinou možnou pravdu, „zejména pokud se domnívali, že je připraven k útěku.“ Poté nabízí hned několik možností, jak se mohl Stalin o Masarykových plánech dozvědět, a své obvinění šířeji odůvodňuje tvrzením, že vražda maskovaná jako sebevražda a „svedená na Západ se zdála být ideálním řešením“. Albrightová tedy znovu potvrdila, že šlo o vraždu, a na základě nezvratných důkazů a Masarykova osobního přesvědčení prakticky vylučuje, že by mohlo jít o sebevraždu.

Mou první reakcí bylo zklamání, že v tak obsáhlé publikaci Madeleine Albrightové nacházím pouze zběžné zpracování tématu, o kterém toho bylo již tolik napsáno, aniž se dospělo ke konečnému rozřešení. Copak nemohla při svém neomezeném přístupu k nejtajnějším vládním spisům nabídnout aspoň nějaký nový pohled na věc nebo fakt? Nesrovnatelně důležitější ovšem je, že obvinila-li Sověty čistě na základě motivů, mlčí zároveň o jakýchkoliv možných motivech Západu. A o takové motivy, bezprostřední či dlouhodobé, rozhodně nebyla nouze. Kromě vzrůstajícího podrobení tohoto celoživotního zastánce Západu diktátu z Moskvy od konce 2. světové války bylo nejbezprostřednějším motivem zabránit tomu, aby byl Masaryk 10. března veřejně představen v parlamentu jako ministr zahraničí nové komunistické vlády Klementa Gottwalda. Premiér Gottwald, který se dostal k moci prostřednictvím toho, co bylo na Západě obecně považováno za coup d‘état, spoléhal na to, že Masarykovo vystoupení poskytne jeho vládě určitou míru mezinárodní legitimity. Tomu však bylo třeba ve stále ostřejší konfrontaci rodící se studené války mezi Východem a Západem za každou cenu zabránit.

Příslušné motivace 10. března tedy nemohly být jasnější. Zatímco západní mocnosti měly bezesporu zájem na tom, aby se Masaryk ten den neobjevil, nastupující komunistický režim počítal s tím, že se vedle Gottwalda objeví. Aby se však vyhnula připisování jakéhokoli možného motivu Západu, Albrightová ve své knize líčí Masarykovo očekávané vystoupení v parlamentu pouze jako normalní součást jeho programu na 10. března – stejně tak, jako jeho očekávané vystoupení později ten den ve Společnosti polsko-československého přátelství.

Ze všeho nejvíc ale možná odhaluje skutečnost, že Madeleine Albrightová hned po svém zdůvodnění, proč za Masarykovou vraždou „pravděpodobně“ stojí Stalinovi agenti, bere své tvrzení zpět a píše: „Nemohu to dokázat a ani by mne zvlášť neohromilo, kdyby někdy v budoucnu vypluly na povrch přesvědčivé důkazy o opaku.“

Nad takovým popřením původního tvrzení se ve mně při prvním čtení žádná červená světýlka nerozblikala. Byl to standardní způsob, který používají mnozí autoři, když si chtějí krýt záda, a tak nechají otevřené obě možnosti. Teprve po několika týdnech přemýšlení o tomto díle k 75. výročí Masarykovy smrti mi začala docházet závažnost toho, co bývalá ministryně zahraničí vlastně odhalila.

Otec a syn Masarykové

Madeleine Albrightová ovšem není nezaujatou pozorovatelkou. V celé své knize opakovaně vyjadřuje trvalý obdiv k Janu Masarykovi a představuje ho jako vzor pro budoucí generace. Navíc, Masaryk dal jejímu otci první práci, nabídl mu finanční půjčku, jednou se k němu dokonce přidal v klavírním duetu a i jinak sehrál v životě její rodiny klíčovou roli. V době, kdy Madeleine jako jedenáctiletá pouhých několik měsíců po Masarykově brutálním skonu opustila Československo, patřila jistě k milionům svých krajanů, kteří žili s pocitem, že ztratili osobního přítele.

Kdo by dnes mohl pochybovat, že když jako ministryně zahraničí získala přístup k nejtajnějším Americkým spisům, bylo jedním z jejích prvořadých cílů najít přesvědčivé důkazy o tom, jak Jan Masaryk skutečně zemřel: důkazy, které se zavázala neprozradit, ale i tak naznačila, že by ji sotva ohromilo, kdyby byly opakem toho, co napsala.

Ve své knize Madeleine Albrightová obviňuje Stalinovy agenty. Koho dalšího by zbývalo nade všechnu pochybnost obvinit, kdyby někdy v budoucnu vypluly na povrch tyto přesvědčivé důkazy odporující tomu, co napsala?

Je zdrcující uvědomit si, co Albrightová vlastně říká: Pokud to nebyli Stalinovi agenti, museli to být agenti Západu. Za předpokladu, že Albrightová ty tajné dokumenty opravdu viděla, je vcelku pochopitelné, proč by ji sotva ohromilo, kdyby se jednou vynořila pravda, protože by se nedozvěděla nic nového; kdyby však ty přesvědčivé usvědčující dokumenty neviděla a za pravděpodobné podezřelé by skutečně považovala Stalinovy agenty, jistě by ji šokovalo a nepochybně i zdrtilo poznání, že to byla právě její adoptivní vlast, která se podílela na násilné smrti muže, jehož památku tak ctila.

Proč by tedy Albrightová vůbec chtěla k tomuto nevyřešenému problému zaujmout nějaké stanovisko a ukázat na Sověty, protože „měli motiv“? Vždyť se v té věci mohla klidně odvolat na oficiální výsledky českých vyšetřování, o nichž se ve své knize také zmiňuje, nebo uzavřít vše tím, že by v roli „pravděpodobných“ podezřelých nechala sovětské agenty. Proč se tedy vůbec rozhodla přidat onu větu popírající předešlé tvrzení? Byla to bezděčná chyba kolosálního rozsahu, jež unikla i bezpečnostním agentům, kteří její knihu prověřovali – tak jako zprvu unikla i mně? Anebo chtěla Madeleine Albrightová rafinovaným způsobem naznačit, že ty přesvědčivé tajné dokumenty opravdu viděla, a co se dozvěděla, je opakem toho, co napsala? Nebyl nakonec ten její zdánlivě neobratný pokus věc zatemnit vlastně brilantním manévrem, jak zůstat věrná oficiálnímu narrativu, ale zároveň i pomoci odhalit někdy v budoucnu pravdu – a konečně tak zajistit Janu Masarykovi spravedlnost, kterou si zaslouží?

Jan Masaryk byl ušlechtilý posel míru, který nevěřil v násilí na druhých o nic méně než v násilí na sobě. Jako ministr zahraničí země uvězněné mezi soupeřícími béhémoty, bolestně si uvědomoval, že bez ohledu na to, co v mezích diktátu světové reálpolitiky může, nebo nemůže udělat, je předurčen stát se obětí okolností.

Odpočívej v pokoji, milý Jendo . . .

Obálka knihy Pražská zima M. Albrightové. Ernest Kolowrat u busty Jana Masaryka.

Přeložila s občasnými poznámkami Eva Křístková ve spolupráci s Ernestem Kolowratem.

© 2023 by Ernest Kolowrat. All rights reserved in U.S. and Czech Republic.

U příležitosti českého vydání knihy Pražská zima proběhla 23.10.2014 na Filozofické fakultě UK v Praze debata s její autorkou.  Zdroj fotografie: archiv FF UK. Na snímku Ireny Diatelové je autorka knihy  Madeleine Albrightovou s moderátorem akce  pedagogem a emeritním českým velvyslancem v USA Martinem Paloušem.

Související článek: Vzpomínka na Toníka


Související klíčová slova

Ernest Kolowrat

Ernest Kolowrat, 10. 3. 2023

e-mail: redakce@historickaslechta.cz

Všechny články autora




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2023  |  O nás