Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Stačí nám, aby se svoboda projevu ustálila natolik, aby každý mohl nazvat zajíce zajícem, hraběte hrabětem či kejklíře kejklířem, aniž by k tomu potřeboval administrativní povolovací dekret...“ Zobrazit celý citát »

Kinský Radslav (*1928 † 2008)



Havlíčku, Havle…

25. 7. 2021 | Jan Drocár |

Mrtvo na Hradě

Je to paradoxní a smutné. Politici nevyslyšeli volání po urychleném přesunutí současné osoby v prezidentském úřadu a jeho suity z Pražského hradu někam jinam (viz článek Chraňme si Ludmilu). Nepřispěli tak ke snaze uvolnit hradní prostor pro důstojné připomenutí letošního 1100. výročí mučednické smrti († 15.9.921) první historicky doložené české kněžny a světice sv. Ludmily. Naopak vláda těm na Hradě ještě apanáž zvýšila. Škoda, že ani velící zeman dočasné hradní posádky nezvážil situaci a sám nezavelel k odchodu. Funkcí a chováním určitě nepatří k oblíbené krevní skupině české kněžny. To by při své sebou – samým vychvalované inteligenci – pochopit mohl.

Živo na zámku

Většina politiků nereaguje, k věci mlčí, vůbec si obecně málo troufají něco odpovědného k věci podotknout. O to více očekávejme jejich pozdější výkřiky, že oni už to říkali dávno. Je ale naštěstí mnoho těch, kteří si nenechávají svou nespokojenost pro sebe. Když se jim neutěšený stav věcí veřejných v českých zemích nelíbí, jen planě nenadávají, ale v rámci svých možností se i o něco pokoušejí. Nejčerstvěji vítejme počin Václava Macháčka-Riegra, který otevřel na svém zámku v Malči u Chotěboře nedaleko Havlíčkova Brodu výstavu k 200. výročí narození Karla Havlíčka Borovského (*31.10.1821 Borová † 29.7.1856  Praha). Když se poměrně nedávno stal zámeckým pánem, jal se rychle a velmi pečlivě zděděný majetek zvelebovat. Opravil zámek zvenku, zrestauroval interiéry i zbylý mobiliář a od července 2018 své sídlo nově zpřístupnil veřejnosti. Hrdý je především na vybudovanou expozici „Památník F. L. Riegra a F. Palackého“. Oba, František Palacký (*1798 † 1876) i jeho zeť František Ladislav baron Rieger (*1818 † 1903), se nesmazatelně zapsali do české historie a jak dokazuje přiložený stručný rodokmen majitele zámku, je pro něj asi velmi zavazující, že oba pánové jsou jeho přímými předky. V páté a šesté generaci.

Po svých obou veřejně činných předcích Václav Macháček-Rieger evidentně zdědil právě zájem o věci veřejné a v jejich rámci ho velmi zajímá i politika. Není třeba ani příliš pátrat v jeho životopise, potvrzení těchto slov momentálně přesvědčivě dokládá píseň 200 let Havlíčka aneb několik důvodů proč přijít k volbám, kterou napsal k otevření výše zmíněné „havlíčkovské“ výstavy  s hudebníkem Vladimírem Mertou a kterou je možné si teď hned tady na stránkách Historické šlechty poslechnout. Nechat se inspirovat a pak se přijet na výstavu i podívat.

V roce 2021 probíhá více oslav k 200. výročí narození českého novináře, spisovatele, básníka a politika Karla Havlíčka Borovského a jednou z prvních akcí bylo právě otevření výstavy a její doprovodný program na zámku Maleč. Stalo se tak 29. a 30. května 2021 a akce byla určena především občanům Havlíčkové Havlíškové Borové, kde se Havlíček narodil, a členům Matice české Národního Muzea (MNM). Z iniciativy zámku v Malči a za úzké spolupráce MNM a Historického ústavu Akademie věd ČR bude výstava zároveň součástí vznikajícího dokumentu České televize o oslavách Havlíčkova výročí.

Plakáty připomínající rok 2021 jako
Rok Karla Havlíčka Borovského.
V roce 2021 si lze připomenout nejen 200. výročí narození K.H.B, ale i 165. výročí úmrtí .

Při otevření výstavy na zámku Maleč vystoupili v neděli 30. května 2021 se svými hudebními příspěvky i zpěváci a hudebníci Vladimír Merta a Jaroslav Hutka.

Vladimír Merta
Jaroslav Hutka
♣♣♣

Český politik František Ladislav Rieger koupil zámek Maleč v roce 1862 a k pobytu na něm pozval i svého tchána Františka Palackého, který zde vytvořil značnou část svého díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Během své politické kariéry byl František L. Rieger orientován i na spolupráci se státoprávní českou šlechtou. V roce 1897 byl povýšen do šlechtického stavu.  Potomkům byl po příchodu komunistů k moci malečský zámek vyvlastněn a zpět do rodinného vlastnictví jej získala až v rámci restitucí v roce 1995  doc.
Věra Macháčková-Riegerová (*1919 † 2017), prapravnučka F. Palackého a pravnučka F. L. Riegra. Dnes je zámek v soukromém vlastnictví jejího syna Václava Macháčka-Riegra. Stojí v centru obce Maleč obklopen anglickým parkem s rybníčkem. Je chráněn jako kulturní památka České republiky.

Zámek Maleč. V roce 1515 bylo místo zmiňováno jako majetek Jiřího Přibka z Otaslavic. V roce 1589 se stal majitelem Malče Jiří Koloděj Otmar z Holohlav. se tak majitelem Malče ve kterou se uvázal r. 1589. Jeho dědicem se stal nezletilý syn Zachar, jehož poručníci prodali v roce 1597 Maleč Janovi Benedovi z Nečtin a na Vilímově. Ten nechal na základech původní středověké tvrze v roce 1602 vystavět pozdně renezanční zámek, později rozšiřovaný a zvýšený o 2. patro. Roku 1673 byl majitelem zámku Jan Václav Udrčský z Udrče a v roce 1687 panství odkoupil Augustin Norbert Voračický z Paběnic († 1715), který nechal sídlo upravit. Následně držel zámek hraběcí rod ze Schönfeldu – Josef František Karel hrabě ze Schönfeldu (*1668 † 1737) ho koupil ruku 1719 a k tomu vlastnil i panství  a zámek Žleby, panství a zámek Tupadly u Čáslavi a obrovské panství  Nasavrky se zámky v Seči, Nasavrkách a Slatiňanech. Jeho dědičkou byla dcera Marie Kateřina (*1728 † 1753), provdaná v roce 1764 za Jana Adama knížete z Auerspergu (*1721 † 1795). Ale ani jedno z jejich 5 dětí otce  nepřežilo a majetek tak zdědil roku 1795 jím adoptovaný synovec Karel kníže Auersperg-Trautson (*1750 † 1822). Od něj roku 1805 získal panství Maleč jeho strýc František Xaver hrabě z Auerspergu (*1749 † 1808) a po něm ho zdědil jeho syn František Xaver Adolf (*1804 † 1873), který dal po roce 1827 zámek upravit a rozšířit v empírovém slohu. Hrabě měl 9 dětí, ale žádný z jeho tří synů neměl potomky a tak, jak již bylo zmíněno, v roce 1862 zámek prodal F.L.Riegerovi. S ním i malečský velkostatek s Modletínem a Rušínovem, celkem 6 dvorů, 16 rybníků a 1 polesí. V letech 1874-1904 zde dělal hospodářského správce Riegrův zeť Václav Červinka (*1844 † 1929).
♣♣♣

Sv. Ludmila a Pražský hrad

Svaté Ludmile se blíží výročí a jeho připomínání i na sídle českých knížat a králů na Pražském hradě je stěžejní a mělo by probíhat v důstojném prostředí i atmosféře. Kněžna se sice narodila na hradišti Pšov (dnešní zámek Mělník) a zavražděna byla na hrádku Tetín, ale bytostně je spjata právě s Pražským hradem. Byla pravděpodobně jeho první paní a hrad nad Vltavou vybral vnuk sv. Václav i jako místo jejího posledního odpočinku. Stalo se tak již na samém úsvitu českých dějin a kněžna tak měla možnost z baziliky sv. Jiří sledovat velmi zblízka konání všech svých potomků postupně usedajících na český trůn.

Viděla tak i pro ni a jejího manžela Bořivoje I. Přemyslovce neradostnou událost, když byl v roce 1918 nucen z trůnu českých panovníků odstoupit jejich potomek rakouský císař, český a uherský král Karel I. (III.) (IV.). Stalo se tak po více jak tisícileté a rodokmenově nikdy nepřerušené vládě potomků prvního historicky doloženého českého knížecího páru. Karel byl potomkem v pořadí už v 35. generaci.

Románská trojlodní bazilika sv. Jiří na Pražském hradě je nejstarší dochovanou sakrální stavbou v Praze. Kostel založil kolem roku 920 kníže Vratislav I., otec sv. Václava, jako 2. svatyni na Pražském hradě. Ostatky sv. Ludmily dal k sv. Jiří převést její vnuk v roce 925. Jako oficiální přemyslovské pohřebiště místo sloužilo do roku 1055, než byl vystavěn kostel sv. Víta. V roce 973 zde byl založen první ženský benediktinský klášter.

Po této změně režimu začalo příznivcům republikánského režimu najednou, jak to bývá, vadit na tom předešlém režimu (šlechtě) úplně všechno. Dokonce ji jako stav i zrušili. Pryč s nesnesitelným feudálním útlakem. Něco však kupodivu nevadilo vůbec a tomu se sv. Ludmila musela asi divit nejvíce. Všem nejvyšším představitelům nových po sobě jdoucích režimů se velmi zalíbilo na Pražském hradě. Nijak jim nebylo proti revoluční mysli a ideálům se tam i trvale usadit a nejvyššího symbolu aristokratické formy vládnutí si do sytosti užít. Dodnes. Chtěli snad přímo na královském sídle ukázat, jak se dosud odtud vládlo špatně a jak to teď bude úplně jiné, tak báječné? Nebo chtěli snad něco z předchozího nehodného vládnutí pochytit a své královské předchůdce napodobit? Proč by je ale potom svrhávali? Asi nejlogičtější vysvětlení bude, že jim jen normálně záviděli.

Vládnout ze sídla králů se musí umět

Až na výjimky (a my, co spolu mluvíme, víme o kterých mluvíme) nebylo ale vládnutí nových pánů z Hradu nic moc. Ono také to královské vládnutí asi není jen tak. Posadí-li se někdo na hrad, ještě to neznamená, že hned pochytí moudrost králů, jak nám tak hezky napovídají české pohádky. Ludmila jako první kněžna určitě nejlépe ví proč nekrálovské „vládnutí z Hradu“ je tak nevěrohodné a i královskému sídlu nebezpečné. Především totiž noví vládci nedostali do vínku historickou paměť předchůdců z rodů vládnoucích tu staletí. To byl a je zásadní nedostatek. I čeští chasníci z pohádek vládli moudře až do smrti jen s pomocí ruky královské princezny (a tak i s historickou pamětí předků), kterou (a půl království k tomu) získávali za své hrdinské a jiné kousky. Byla tak zajištěna návaznost vládnutí.

Prvním moudrým vládcem z lidu byl už Přemysl Oráč, kterého si za muže od pluhu vybrala bájná kněžna Libuše a věštila, že jeho potomstvo bude české zemi vládnout na „věky věkův“. Rodokmen českých panovníků dokládá, že Libuše předvídala  přesně. Přemyslovci vládli do roku 1306, poté na královský trůn usedali sice členové jiných rodů, ale i to byli po přeslici potomci první zakladatelské dynastie. Mnozí z nich na Pražském hradě nalezli i místo svého posledního odpočinku. V metropolitní katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha spí svůj věčný sen 7 českých přemyslovských knížat: sv. Václav I., Břetislav I., Spytihněv II., Břetislav II., Bořivoj II., Bedřich a Konrád Ota a 10 českých králů: Přemysl I. Otakar a Přemysl II. Otakar Přemyslovci, Rudolf I. Habsburský, Karel IV. Lucemburský (spolu s ním 4 manželky), Václav IV. Lucemburský, Ladislav Pohrobek Habsburský, Jiří Poděbradský, Ferdinand I.  Habsburský, Maxmilián II. Habsburský a Rudolf II. Habsburský. Kromě Jiřího z Poděbrad je předkem všech uvedených sv. Ludmila, která je sama od roku 925 pohřbena ve vedlejší bazilice sv. Jiří. Její ostatky byly tehdy uloženy zřejmě do kaple pod dnešní jižní věží, neboť kaple sv. Ludmily, kam byly poté přeneseny, vznikla až později. S první historicky doloženou kněžnou je v bazilice pohřben také její mladší syn Vratislav I., pravnuk Boleslav II. a prapravnuci Jaromír a Oldřich, všichni z rodu Přemyslova.

Proč vlastně nemáme krále?

Možná by teď bylo vhodné krátké zamyšlení, jak ono to vlastně s českých národem ohledně královského vládnutí je. Ve své většině máme přece královské pohádky rádi. Těšíme se jak vše dobře dopadne, obdivujeme moudré panovníky, líbí se nám spanilé princezny a fandíme chasníkům, budoucím králům. Nikdo nám to sice hlasitě nenabízí, ale třeba bychom také rádi pohádkové krále vyměnili za ty skutečné. Díky médiím a už i vlastním zkušenostem víme, že milionům Evropanů, kteří stále v monarchiích žijí,  takové vládnutí nevadí a nijak neškodí. Naopak, rodiny panovníků jsou v oblibě, smutní se při úmrtí jejich člena a oslavuje se narození potomka. Je vítán následník trůnu jako jistota budoucího vývoje země, jeho osobou je propojena současnost s minulostí, nehrozí zmatky a chaos. Na druhé straně také víme, že s naším více jak stoletým republikánským vládnutím to jistě nebylo na jedničku.

Nakonec bychom třeba tak jako v Belgii, Dánsku, Lichtenštejnsku, Lucembursku, Monaku, Nizozemsku, Norsku, Španělsku, Švédsku a Velké Británii měli své panovníky rádi a nedali na ně dopustit. Takovou příležitost ale momentálně nemáme. Zatím jsme stále odsouzeni jen k málo lákavému očekávání, kdo nám zase rozdá nejvíce předvolebních úsměvů, koláčů, koblih, gulášů a pořád ještě i rudých karafiátů, resp. třešní. Na výsledek jednoho srovnání současného s případným budoucím ale čekat nemusíme, je jasný už teď – určitě by nám králové jako naši reprezentanti nedělali ostudu, nebyl by důvod se za jejich chování stydět. To přeci není na restart málo.

Vládnutí českých knížat a králů trvalo staletí. Jeho přesnou délku – 1001 rok – lze určit úmrtími první kněžny sv. Ludmily († 921) a posledního krále blahoslaveného Karla († 1921). Právě v letošním roce 2021 mají oba svá významná výročí, která si budeme připomínat. Letos je to ale také 103 let od výměny králů za prezidenty, 73 let od komunistického převratu, 32 let od sametu, 17 let od vstupu do EU a 8 let od nečestnými způsoby a podrazy zvítězivšího Zemana při první neparlamentní volbě prezidenta. Poslední časový údaj je ve srovnání s předešlými zřetelně nicotný a ani se nechce věřit kolik lze za tak krátkou chvilku přivést na světlo boží zla, kolik nepravostí. Kam se za tu dobu podařilo zahnat dobré mravy, jak hluboce bylo zpronevěřeno heslo Pravda vítězí na vlajce nad Pražským hradem. Nenávist a msta je prapodivný program pro řízení země. Rozděluje společnost, přináší závist, sváry, naschvály. Kolik přinesl ostudy v zahraničí a jak těžce se bude vše napravovat.

A s kým? Politici, kteří nechali dojít věci až do takto nezáviděníhodné situace, se samozřejmě také budou nabízet a je proto dobré si pamatovat, jak se v tomto ohledu chovají dnes. Buď k hradní partě přímo patří nebo je jim blízká a status quo jim vyhovuje, protože kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Přece si nebudeme ohrožovat naše jisté. Možná i po nás potopa? Takové smýšlení většiny nejvyšších politiků je pro jakoukoliv zemi cestou do pekel a tomu čestné výjimky mezi nimi sami nezabrání. Těm je třeba pomoci volbou.

Když k vedení země chybí historická paměť

Možná, že ideálním spojením je opravdu konstituční monarchie, kdy přítomnost plynule navazuje na známou minulost a společně vytvářejí podmínky pro spokojenou budoucnost. Na základě historické paměti prvních se formuje postoj druhých ke společné odpovědnosti za budoucnost. „Vše, co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků a v očekávání našich potomků“ připomíná dávné a jednoduché šlechtické pravidlo, které lze doplnit i o bubnovské rodové heslo „Předky ctíce, sebe ctíme“, které také přesně vystihuje co je vlastně to důležité.

V monarchiích žijí Angličané, Skoti, Irové a Walesané, Španělé, Katalánci, Baskové,  Lucemburčané, Lichtenštejnci, Belgičané, resp. Valoni a Vlámové, Nizozemci, chceme-li Holanďané, Dánové, Norové, Švédové. Nestrádají, jejich země prosperují, jsou bohaté. Proč bychom tak nemohli žít i my?

a je řízena kde kým

U nás ale historická paměť rodů vládnoucích po staletí v českých zemích novým hradním pánům dána nebyla, ani o ní nestáli. Proto je jim cizí kontinuita vládnutí, směřující  k normálnímu rozvoji země na základě a při respektování staletími prověřených pravidel. Ta tu ale nejsou časným střídáním režimů už více jak sto let vůbec stálá a mění se podle potřeb právě vládnoucích garnitur. K jejich prosazování jsou poté povoláváni noví, mladí a nadějní. Měli by být asi ti nejlepší z nejlepších. Ale nejsou.

Někdy se nedaří a „zachraňovat situaci“ jsou zváni i ti již hodně „protřelí“. V roce 2021 se tak například k moci opět dere široko daleko nejprofláknutější lhář české politické scény, jinak také poradce prezidenta. Z toho lze usuzovat, že lež je dnes v určitých kruzích vlastně žádaná přednost, stačí připomenout,
že i současný prezident byl už několikrát soudně usvědčený ze lži a ani omluvit se sám neumí. Věřme, že stále máme dost obranných mechanismů, abychom od takových příkladů uchránili sebe i naše děti, protože jak známo, příklady táhnout.

Ouvej, ouvej

Připomeňme pro naše politiky, kteří třeba nemají dostatečný přehled, komu vlastně na Pražský hrad každoročně i mimořádně posílají k užívání naše peníze. Souvisí to i s odpovědí na otázku, kdo to vlastně dnes dělá na posvátných místech Pražského hradu společnost zde odpočívajícím panovníkům a patronům českých zemí?

Říká se, že ryba smrdí od hlavy a to je velké ouvej naší současnosti. Podle chování, řečí a skutků místního prezidenta, jde jen těžko vyvrátit podezření, že ještě nepodléhá komusi dalšímu. Na domácí scéně jsou řekněme loutkovodiči k nalezení rychle, hradní kancelář řídí velmi vykutálený triumvirát. Stačí vzpomenout na obskurní Bratrstvo kočičí pracky a jen srovnávat. Za prvé je tam trestně stíhaný kancléř, schopný využít pro své byznysy kde co, včetně a hlavně hradní funkce. Oblíbené jsou dotace a nákupy kdejakých nemovitostí pod cenou. Za druhé tam sedí prapodivný mluvčí, ve svých výrazivech zřejmě čerpající i z děsivého novinového dílka „Ztroskotanci a zaprodanci“ svého bolševického kolegáčka z Haló novin. Mluvčí často trpí i neléčenou představou, že prezidentem je vlastně on.

O třetím mocném loutkovodiči ale není známo skoro nic. Ani kde a co vystudoval, ani v jakých oborech podnikal, ani v jaké pozici a u jaké firmy působil na své misi v Rusku atd. atd. Oficiálně nemá žádnou funkci a nemusí se proto, dle svého a hradního úsudku, nikomu zpovídat. Na Hradě vyfasoval tři místnosti, kde v klidu přijímá své ruské a místní přátele a jiné mafiány. Občas nějaký ten Číňan. Nevíme co vlastně dělá, na základě čeho tam vlastně sedí. Prý nám do toho nic není.

Pražský hrad ani hradní kanceláři úředníkům ani hlavě státu ale nepatří, za pobyt nikomu neplatí, jen exkluzivní adresu rádi využívají. Prezident, jeho provoz a činnost hradní kanceláře jsou ale placeny z peněz daňových poplatníků, oni mají nárok na informace, jak se s jejich penězi zachází. Na Hradě toto právě nemají rádi. Dotazy třeba na jejich četné kšeftíky, to opravdu nemusí. Proto se usnesli, že s kým budou mluvit a s kým ne, si budou určovat sami. Hned si k tomu také odhlasovali „usnesení“. Veřejnoprávní média jsou  vyloučena hned a úplně, píší o nás špatně a pořád v něčem šťourají. Ale těm, kteří nás hladí po hlavičkách určitě na jejich milé otázečky odpovíme. Raději se ale neptejte vůbec nikdo na nic. Tak prosím u nás funguje veřejná instituce.

Stačí si ještě pro dokreslení vysledovat, kterým médiím a pomiňme na chvíli, co z ní přitom padá, vlastně dává hlava státu třeba interview. Už dávno to u nás není jako jinde, kde se nejvyšší  státní představitelé snaží své představy a vize prezentovat především ve veřejnoprávních a seriózních médiích. U nás ale hlava žádné vize nemá, novináři jsou podle ní póvl a občané debilové. Takže jak sami vidíte není o čem, s kým a pro koho se nechat vytrhávat z lánského pospávání.

Vraťme se ještě jednou k „nejvyššímu rádci.“ Jeho nevyjasněnou hradní roli považují sice britské a americké tajné služby za největší možné riziko z hlediska šíření ruského vlivu na českém území, ale ani to, místní vládní a jiné politiky nezvedá ze židle, přestože jsou v čele jedné z členských zemí NATO. Raději se neptat, co si o nás asi tak spojenci mohou myslet, obzvláště když jsme té osobě ještě nechali vystavit diplomatický pas. Ano, my sami jsme neprověřeného člověka vybavili těžko kontrolovatelným dokladem členské země NATO a Evropské unie.

Diplomatický pas získal už v roce 2013 od dalšího prezidentova poradce a tehdejšího ministra zahraničí hradní loutkové vlády. Jde o toho samého člověka, který byl teď, po odstranění ministra Petříčka, také opět povolán do „služby“. Jako politický náměstek ministra zahraničních věcí dostal na starosti komplexní přípravu českého předsednictví v Evropské unii, které Českou republiku čeká od července do prosince roku 2022. Odmítá, že by jako prezidentův poradce byl na ministerstvu „Zemanovým náměstkem“.

Když vyšší úředníci slaví v rozsáhlých hradních prostorách narozeniny, je to tam sice hned samý politik a lobbista, jen turista tam žádné peníze neutratí. Pro něj je v tu chvíli zavřeno. Ale proč by ne, když dole ve vládní Strakově akademii (kde se dříve vzdělávali šlechtičtí synové k vládě příští) v klidu pobývá premiér, také trestně stíhaný a své dotace milující, který v případě nedostatku peněz z turismu, vše zařídí a promptně pošle další. Nemalé, jako teď, když Hrad dostal od vlády 200 000 milionů korun. To je suma, která by stačila organizátorům letošních slavností sv. Ludmily, několikrát. Podrobnosti „transakce“ jsou v článku Jana Jandourka z deníku FORUM 24 k přečtení ZDE.

Kdo asi k těmto penězům přijde jako první? Ano, trestně stíhaný hradní kancléř si může zamnout ruce. Přímá vládní dotace potěší, dost už bylo těch klopotných evropských. Peníze dostáváme kvůli viru, řádil i na Hradě a nebyl kvůli němu turistický ruch. Za trochu přidělených peněz postavíme nové zátarasy, turistů opět ubude a my opět dostaneme přidáno. Výborné perpetum mobile a důstojný závěr hradního pobytu. A vám je do toho co? Nic. Takže stejný závěr, na nic se neptat a posílat, posílat.

Jak je vidět politici nenalezli metodu a sílu k odsunu současné hradní posádky někam jinam. Ukázali, že vrácení důstojnosti sídlu českých knížat a králů není jejich srdeční záležitostí a nebude prioritou ani v budoucnu. Až na výjimky je jim to asi v podstatě i jedno. Ach ano, velkou pravdu měl císař a český král František Josef I., když prozradil, že jeho hlavním posláním je “chránit mé země před jejich politiky“. Je to sice citát neověřený, ale trefný, aktuální. Škoda, že už nikoho takového nemáme.

V tomto článku stále ale jde především o sv. Ludmilu a její „klid“ k důstojným slavnostem. Současní nájemníci si udělali z Pražského hradu rejdiště svých zájmů a že jim v tom nikdo nebrání, je dnes o to ostudnější, že žijeme stále ve svobodné zemi a věci se při dobré vůli měnit dají. Kolik máme vzdělaných lidí s přehledem, kteří se chovají normálně a přátelsky a vítají a podporují počiny prospěšné všem. Kolik z nich je schopno dobře řídit tuto zemi. My jsme ale místo nich, někteří vyfasovali, někteří i zvolili jiné, ne zrovna ty nejlepší. Takové, které raději dětem za příklad dávat nebudeme. To potomkům nemůžeme udělat.

Možná že nás ale to několikaleté přežívání té hradní ostudné bídy více „nakopne“ nejen k promyšlenějším volbám, ale i četnějším pokusům o nápravu v mnoha a mnoha zanedbaných či pokřivených oblastech.

Vítejme pozitivní počiny

Proto rychle přejděme na druhou stranu k návaznosti na pozitivní začátek článku. Rodí se skupina lidí, podnikatelů, kteří jako spolek Septem virtutes (v překladu z latiny Sedm cností) nechtějí už jen přihlížet a začínají konat. Jejich hlavním cílem je kultivace podnikatelského prostředí v českých zemích prostřednictvím podpory kulturních a celospolečenských aktivit a projektů. Vědí, že v minulosti nebylo vše jen černé a bílé, jak nám to po desetiletí vtloukali do hlavy. Vědí, že šlechta nebyla a není Trautenberg z Krkonošských pohádek. Jde o sílu, která po staletí řídila tuto zem a stejně jako její příbuzní po celé Evropě jí vylepšovala, nebořila hned staré, ale novým navazovala na předešlé. Když stavěla zvala k tomu ty nejlepší z nejlepších. Za všechnu tuto svou činnost nesla i odpovědnost. Pro viditelný výsledek jejího snažení se stačí rozhlédnout kolem sebe, v případě Pražského hradu na město kolem Vltavy pod ním.

Ti , o kterých je řeč, byli ve své většině potomky sv. Ludmily a Bořivoje I. Přemyslovce. Proto vzniká v rámci výročí sv. Ludmily i poutní cesta Via Ludmila, která chce vést cyklistické a pěší zájemce právě po stopách potomků prvního českého panovnického páru nejen v českých zemích, ale po celé Evropě, protože všude žili a žijí. Jsou současně i potomky Karla Velikého, který slaví 1165. výročí svého narození v dubnu 2022 a právě tehdy by měla Via Ludmila vyjet i do Evropy. Stát se českým příspěvkem k vzájemnému setkávání a poznávání Evropanů jaksi zdola a rozšiřovat se po Evropě podle každý půlrok rotujícího předsednictví členských zemí Evropské unie.

Jde přitom o to, a proto byl psán i tento článek, aby se sv. Ludmile na Pražském hradě volně dýchalo a mohla v klidu sledovat jak se její zemi daří. A s Via Ludmilou prostřednictvím jejích potomků nahlédnout i do celé Evropy s přáním, aby Evropané měli svůj kontinent rádi, vážili si ho a chtěli poznat i jeho minulost, aby mohli společně připravovat její budoucnost. Aby si nám tady dobře žilo.

Ani dobře vedený stát ale na všechno nestačí, a proto je tak vítaná instituce, známá z minulosti jako mecenášství, proto spolkový název Sedm ctností, které ve středověku stály v protikladu k Sedmi smrtelným hříchům. Dodržovat Sedm ctností bylo přirozenou povinností šlechty, všech urozených dam a pánů napříč celou křesťanskou střední a západní Evropou. Neboť skutečného aristokrata nečiní jen majetek a šlechtický titul, ale i ušlechtilé skutky.

CNOSTI HŘÍCHY
Pokora

 Štědrost

Přejícnost

Mírumilovnost

Cudnost

Střídmost

Činorodost

Pýcha

Lakomství

Závist

Hněv

Smilstvo

Nestřídmost

Lenost

Řada podnikatelů nemá problém přispívat na sport, případně populární dobročinné aktivity, ale na kulturu a vzdělávání dává finanční prostředky jen minimum z nich. Spolek si klade za cíl to změnit.

Ilustrace ze středověkého rukopisu: Zahrada Sedmi ctností.

P.S. Spojitost zámku Maleč s povídáním o výročí sv. Ludmily spočívá i v tom, že i kolem zámku Maleč je plánovaná poutní cesta Via Ludmila a že i někteří majitelé zámku byli jejími potomky.


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2021  |  O nás