Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“ Zobrazit celý citát »



Sedisvakance

31. 7. 2022 | Redakce | Citáty a dokumenty

WIKIPEDIE

Sedisvakance (podle lat. sedis vacantia, prázdnost, neobsazenost stolce, nebo sede vacante (ablativ), [když byl] stolec uprázdněn) je slovo označující období, během něhož není obsazen církevní úřad – nejčastěji úřad diecézního biskupa nebo papeže. Otázka správy úřadu se v této době řeší podle kanonického práva.

Uprázdnění biskupského úřadu
V případě úmrtí římskokatolického diecézního biskupa přebírá správu diecéze (dočasně a s omezenými pravomocemi) administrátor diecéze, zvolený do osmi dnů sborem konzultorů. Výjimkou je případ, že diecéze má biskupa-koadjutora (biskupa-spolusprávce) – ten po úmrtí sídelního biskupa automaticky nastupuje na jeho místo (jako např. Jiří Paďour po úmrtí Antonína Lišky).

V případě dlouhodobé sedisvakance může být jmenován apoštolský administrátor.

Uprázdnění papežského úřadu 
Nejdelší sedisvakancí papežského stolce bylo více než tříleté období mezi pontifikátem Klementa IV.
(† 29.11.1268) a Řehoře X. (1271–1276), kdy se osmnáct kardinálů, shromážděných v papežském paláci ve Viterbu, nedokázalo shodnout na jednom jméně; jejich zasedání doprovázely nepokoje ve městě. V lednu roku 1270 skupina v čele s františkánem Bonaventurou de Bagnoreggio rozhodla uvěznit kardinály, dokud nepadne rozhodnutí. Knížecí rodina Saveliů zorganizovala službu, z níž se měla stát tradice „strážců konkláve“. Kardinálové však nejevili ochotu učinit sporům konec, v květnu tedy obyvatelé města odstranili střechu paláce, do nějž poté jak pršelo, tak pražilo slunce; hodnostáři dostávali jen vodu a chléb.
Dne 1.9.1271 konečně vybrali Itala Tebalda Viscontiho, jenž byl následně vysvěcen na kněze a biskupa a 27.3.1272 uveden do úřadu papeže jako Řehoř X.

Poslední sedisvakance papežského stolce začala 28.2.2013 ve 20 hod. SEČ v důsledku rezignace Benedikta XVI. a skončila 13.3.2013 v 19:07 SEČ po zvolení papeže Františka. V době sedisvakance vykonává důležitá rozhodnutí camerlengo .





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2022  |  O nás