Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

S moderními dějinami obce Loučeň na rozhraní Nymburska a Mladoboleslavska je nerozlučně spjata česká větev starobylého šlechtického rodu Thurn – Taxisů.

Po smrti majitele Karla Aloise Boromea knížete z Fürstenberka odkázala vdova panství (Loučeň, Vlkava, Dobrovice) dětem své tety Jindřišky z Fürstenberka, provdané za Karla Anselma z Thurn a Taxisů. Panství se ujal jejich syn Maxmilián Josef princ z Thurn a Taxisů, který se v roce 1808 stal zakladatelem secundogenitury, tedy české větve rodu, na Loučeni.

Maxmilián Josef Thurn – Taxis (* 29. května 1769, + 15. května 1831) se narodil v sídelním rodovém městě Regensburgu. Sloužil v rakouském císařském vojsku v hodnosti generálmajora a byl zemským a říšským poslancem. Přístup mezi starou českou šlechtu si získal sňatkem s Marií Eleonorou princeznou z Lobkowiczů, s níž měl šest dětí.
Na Loučeni se trvale usadil až v roce 1820, kdy obdržel od císaře Františka I. tzv. incolát – obyvatelné právo v zemích České koruny. Zvelebil rozsáhlou oboru v Jabkenicích a v kostele v obci Sýcina u Dobrovic nechal vybudovat rodinnou hrobku.

Dědicem panství se po smrti Maxmiliánově stal nejstarší syn Karel Anselm Thurn – Taxis (*18. června 1792, + 25. srpna 1844), císařský tajný rada, nejvyšší zemský komoří v království Českém a generálmajor à la suite. Účastnil se bojů proti Napoleonovi a za své vojenské zásluhy dostal velkokříž Leopoldova rakouského řádu, rytířský kříž královského bavorského řádu sv. Huberta a rytířský kříž ruského řádu sv. Vladimíra.
Karel Anselm se výrazně zapsal do hospodářského rozvoje nejen svého panství ale celého širokého okolí. V roce 1831 založil v Dobrovici cukrovar, který nesl ochrannou známku TTD – Thurn Taxis Dobrovice (porcovaný cukr v době socialistického hospodářství byl významným vývozním artiklem, ovšem pouze byla-li na něm značka TTD, proto se zachovala a používá se i dnes).
Pro své úředníky postavil princ Anselm na Loučeni pod zámkem úřednický dům, postavením ovčína zintenzivnil chov ovcí, rozvíjel rybnikářství, začal proměňovat barokní, geometricky vázanou zámeckou zahradu francouzského stylu na anglický park.
S manželkou Isabellou hraběnkou z Eltzů měl čtyři syny a tři dcery.

Po smrti svého manžela řídila panství nějaký čas kněžna Isabella, v roce 1857 ho postoupila svému nejstaršímu synovi – princi Hugovi Maxmiliánu Thurn – Taxisovi (* 3. července 1817, + 28. listopadu 1889). Byl nejvyšším komorníkem císaře Františka Josefa I., členem dvorské rodinné rady, poslancem na Zemském sněmu českém a v Říšské radě. V roce 1860 se stal členem Panské sněmovny za konzervativní stranu. Prosazoval program tzv. historické šlechty. V mnohých obcích na Nymbursku byl jmenován čestným občanem.
Na začátku roku 1966 podnikl cestu do Egypta a k Božímu hrobu do Palestiny. Od patriarchy jeruzalémského obdržel rytířský řád sv. Kříže první třídy.
V hospodářské činnosti navázal na svého otce. Rozvíjel cukrovarnictví, vybudoval nový cukrovar na Vlkavě a začal budovat úzkokolejnou cukrovarskou drážku z Ronova (dnes Oskořínek) do Vlkavy, později rozšířenou o další trati do Mcel, Studeček a k Sovenicím.
Významně se přičinil o budování železničních tratí Kolín – Mladá Boleslav (stál v čele konsorcia), Nymburk – Děčín s odbočkou Lysá nad Labem – Praha a Nymburk – Jičín. Z dobrovického cukrovaru postavil soukromou vlečku s připojením na železniční trať Nymburk – Mladá Boleslav.
Postavil cihelnu v Dobrovici, parní mlýn ve Mcelích, parní pilu v Jabkenicích, založil ovocné školky ve Mcelích (jsou dodnes vyhlášeným producentem ovocných stromků), rozšířil jabkenickou oboru, na polích prováděl meliorační úpravy, v Nymburce nechal na náměstí vystavět reprezentační hotel Na Knížecí.
Protože měl veliké společenské výdaje, zaznamenal citelnou finanční ztrátu při krachu vídeňské burzy v roce 1873 a jeho podnikatelské aktivity byly závislé na velkých bankovních úvěrech, byl majetkoprávní charakter jeho rodinného majetku změněn z nezcizitelného svěřenectví na svobodný majetek. Se svou ženou hraběnkou Almerií Belcredi měl Hugo Maxmilián dva syny a dvě dcery.

Po šesti měsících od úmrtí otce převzal panství (Loučeň, Dobrovice, Mcely, Vlkava, Niměřice, Cetno) princ Alexander Jan Vincenc Thurn – Taxis (* 1. prosince 1851, + 21. července 1939).
Alexander byl doživotním členem Panské sněmovny, ale o politiku se příliš nezajímal. Jeho zálibami bylo cestování, lov divoké zvěře a ženy. Cestoval a lovil v Indii, Kanadě, Rusku, v Africe, na Kanárských ostrovech. Na zámku měl značné množství loveckých trofejí, velkou kolekci věnoval Národnímu muzeu, jehož byl činným členem. Pečoval o jabkenickou oboru a založil oboru vlkavskou pro chov mufloní zvěře a jelenů sika.
Byl čestným rytířem Maltézského řádu, jehož poslání převáděl do praxe jako mecenáš chudých lidí. Se svou sestrou Karolinou vydržoval loučeňský sirotčinec, tělovýchovné jednotě věnoval pozemek, budovu a materiál na postavení sokolovny a pozemek na cvičiště, jabkenické škole daroval pozemek na letní cvičiště, Masarykově lize věnoval hektar lesa k postavení ozdravovny pro chudé, tělesně slabé děti (dnes letní tábor ČČK).
Nadaným žákům z chudých rodin poskytoval roční stipendia na další studium. Pomáhal nemocným, pohořelým dával stavební dřevo k obnově domovů. Byl jmenován čestným členem loučeňské Sokolské jednoty, Čtenářské besedy a Okrašlovacího spolku.
Podporoval i hudebníky – České kvarteto a Zichovo kvarteto. Sám byl dobrým muzikantem, často hrával s Bedřichem Smetanou za jeho pobytu v Jabkenicích. Smetana mu dedikoval dvě dua Z domoviny. V roce 1928 zpřístupnil kníže Alexander veřejnosti v jabkenické myslivně pokojík Bedřicha Smetany a posléze daroval myslivnu spolku Dědictví Bedřicha Smetany k vybudování muzea. V roce 1924 zveřejnil ve sborníku Čaroděj tónů vzpomínku na Bedřicha Smetanu.
Na zámku hostil spolu se svou ženou Marií Hohenlohe, dcerou Egona Hohenlohe Waldenburg Schillingsfürst, celou řadu významných umělců, např. sbormistra pražského Hlaholu Karla Bendla, spisovatele Marka Twaina či básníka Rainera Maria Rilkeho, s nímž se velmi sblížila kněžna Marie. V roce 1932 vydala v Mnichově knihu vzpomínek na Rainera Maria Rilkeho.
Přičiněním Alexandrovým byla 17. dubna 1906 císařem Františkem Josefem I. povýšena Loučeň na městys a uděleno právo užívání znaku.
Alexander modernizoval zámek, zavedl do něj elektřinu, elektrifikoval rovněž školu, sirotčinec, sokolovnu, hostince U Janatů a U Pažoutů, byt MUDr. Kozáka a několik soukromých domů. U lesního rybníka Jívák postavil letní restauraci s tanečním parketem a kabinami (dnes Lovecký hotel Jívák).
Miloval koně – byl členem Sdružení majitelů závodních stájí a chovatelů plnokrevných koní. V myslivně Loučeňce zřídil hřebčinec a stáj dostihových koní. Z Anglie pozval žokeje Richarda Harryho Fletchera, který se stal trenérem jeho koní a posléze třikrát vyhrál Velkou Pardubickou.
S Marií měl Alexander tři syny. Eugen zemřel v roce 1903. Alexander pobýval v Itálii a přijal rodové jméno della Torre e Tasso. Erich byl nejstarší.
Studoval na univerzitě v Cambridge, odkud přivezl na Loučeň fotbal. Založil zámecké kopací mužstvo, první v Čechách, ve kterém kromě něj, Angličanů Milla a Becketta a zámeckého služebnictva hráli i místní hoši. Trenérem byl Angličan Hodgson.
V roce 1893 sehrál loučeňský fotbalový klub svůj první zápas v Praze s německým klubem Regatta v nových dresech v taxiských barvách – modré a červené. V letech 1893 až 1895 reprezentovalo zámecké kopací družstvo českou kopanou. Dobový tisk psal, že Loučeňští jsou po vídeňské Regattě nejsilnějším rakouským klubem.
Po vzniku republiky nebyla Erichovi uznána vojenská hodnost kapitána. Rozzlobil se a odstěhoval se s rodinou do Rakouska, kde nabyl občanského práva.

Po Alexandrově úmrtí se stal správcem pozůstalosti jeho vnuk princ Luigi della Torre e Tasso. Velkostatek byl rozdělen na dvě části. Majitelem rodového sídla na Loučeni se dvorem a 502 hektary lesa se stal Alexandrův vnuk princ Alexander Ferdinand Thurn – Taxis, majitelem zámku, sadů, dvora a pily a 3 820 hektarů lesa ve Mcelích se všemi dluhy velkostatku princ Luigi della Torre e Tasso.

Alexander Ferdinand Turn – Taxis (* 31. srpna 1906. + 19. prosince 1992) se oženil s Marií Valerií hraběnkou z Mazuchelli. Měli dva syny – Lamorala a Egmonta.
V roce 1939, po okupaci Čech a Moravy, se Alexander rozhodl pod tlakem tchýně – baronky Hany Helmfeldové, Rakušanky z Chebu, pro říšskoněmecké občanství. Tato energická, arogantní, panovačná a bezohledná žena, stavějící se proti všemu českému, v podstatě řídila veškeré dění na loučeňském zámku i panství. Udržovala přátelské styky s vysokými německými vojenskými činiteli.
Byla podezírána, že 6. května 1945 povolala z Milovic vojenskou jednotku, aby potlačila zde vznikající ozbrojené povstání. Poté, co zahynulo šest místních občanů a čtyřicet rukojmí bylo deportováno na letiště Boží Dar, odjela do Milovic za generálem von Rüdigerem, aby intervenovala v jejich prospěch (zřejmě si uvědomila, že bude potřebovat polehčující okolnosti, neboť konec války se blíží). Kromě jednoho, již zastřeleného, se všichni vrátili.
Rodinu Thurn – Taxisů i baronku Helmfeldovou internoval revoluční Národní výbor v Hotelu Ottomanský a následně je převezl do Nymburka. V roce 1946 odešli do Vídně. Když kníže Alexander v Mnichově zemřel, byla za něj v loučeňském kostele za velké účasti místních občanů sloužena zádušní mše.

Luigi della Torre e Tasso (* 5. října 1908, + 25. března 1985), vnuk knížete a bratranec Alexandra Ferdinanda, se narodil v Itálii. Vystudoval univerzitu v Bologni.
Do Čech trvale přesídlil až v roce 1935. Na Loučeni se naučil česky – s úředníky i s loučeňskými občany mluvil pouze česky, a to i za okupace. V roce 1938, po záboru pohraničí Německem, požádal o české občanství a v lednu 1939 dostal příslib domovského práva na Loučeni. K vyřízení jeho žádosti po březnové okupaci Čech a Moravy už nedošlo. Na svém velkostatku ve Mcelích zaměstnával výhradně české úředníky a zaměstnance. Žádný český zaměstnanec nebyl po dobu války propuštěn a nahrazen německým, a to ani v době, kdy byla na velkostatku odhalena protistátní skupina a mnoho zaměstnanců bylo zatčeno a vězněno.
Luigi se oženil s Američankou Fanny Goodyear, dcerou bohatého průmyslníka, narodil se jim syn Alexandr (Saša). Byl vychováván česky a i jeho matka se učila češtině. V průběhu války požádala o přesídlení do USA. Odjeli tam 20. ledna 1945. Po jejich odchodu byl zámek pod ochranou Mezinárodního červeného kříže.
V roce 1947 se Luigi nakrátko vrátil, aby obhájil své nařčení ze styků s Němci. Byl totiž několika svými úředníky, jimž nikdy nic zlého neudělal, obviněn z kolaborace. Nařčení vyvrátil jako zcela nepravdivé. V lednu 1948 se vrátil do USA, aby zařídil vše k návratu celé rodiny do Čech. Únorové události 1948 však všechno zvrátily.
Velkostatek byl zestátněn, zařízení zámku odvezeno Národním pozemkovým fondem. Luis Torre Tasso, jak znělo jeho americké jméno, zemřel v USA 25. března 1985. Jeho syn Saša se v USA oženil a má tři děti.

Foto: Jan Řehounek
www.rehounek-kaplanka.webnode.cz

Řehounek, Jan, 11. 10. 2009

e-mail: Jan.Rehounek@seznam.cz

Všechny články autora