“Já si velice vážím mého otce. On byl ten, kdo vlastně nesl největší tíhu doby, která začala už rokem 1939, protože byl zrovna v té době ve věku nejlepších sil a vlastně nikdy nemohl dělat přesně to, co chtěl. To znamená během války, místo aby se staral o majetek, byl zaměstnán někde v Plzni. Po válce potom začal s velkou nadějí zase budovat něco, ale to trvalo velice krátce a končilo to rokem 1948 až 1950. A on byl člověk, který nikdy nedal najevo, že ho to bolí. Najevo to dal až v momentě, když byl těžce nemocný, před smrtí v roce 1985. Tehdy, ani ne mně, ale panu doktorovi řekl, že při zabírání majetku to bylo jako kdyby mu vždycky byli trhali část těla. A to řekl, vlastně až 14 dní před smrtí, kdy už člověk vidí, řekněme, život trochu jinak.”

“Jedna taková zajímavá historka je historie, jak jsme přišli ke Křimicům. Můj prapraděd, náhodou vím, že se narodil 1799 – to je číslo, které se dobře pamatuje – byl druhorozený syn z Roudnice. Jako druhorozený syn se stal důstojníkem z povolání a nebyl moc majetný. Jednoho dne v Praze na Malostranském náměstí potkal staršího pána, který uklouzl a můj prapraděd mu dal první pomoc. Potom na tu historku zapomněl. Po několika letech dostal dopis od soudu. Jako mladý důstojník tento dopis hodil do koše, protože si asi myslel, že to bude něco nepříjemného. Jeho sluha tento dopis v koši našel, otevřel a hlásil svému pánovi, že zdědil čtyři panství od posledního hraběte z Wrtby. Ty čtyři panství byly Křimice, Nekmíř, Žinkovy a Konopiště. Tato čtyři panství zůstala v naší rodně ještě jednu generaci a můj praděd potom dvě panství dal svým dcerám a Konopiště potom v roce 1880 nebo 1882 prodal následníku trůnu Františku Ferdinandovi d´Este.”

“Já si beru jako příklad vždycky jednu rodinu, jsou to příbuzní mojí ženy z Francie. To jsou lidé, kteří za francouzské revoluce opustili Francii a žili nějakou dobu v exilu v Německu, v Koblenzi. Po revoluci se vrátili a našli majetek v dezolátním stavu, to znamená zámek byl vyhořelý a vlastně tam nic nebylo. Oni se do toho pustili a dnes po 200 letech je zámek zase v dobrém stavu a ta rodina tam hraje určitou roli v okolí. Starý pán byl něco jako krajský hejtman a zkrátka hrál tam dost podstatnou roli. Kdyby byli zůstali v Německu, tak možná v tom momentě to pro ně bylo výhodnější, v tom momentě by se jim dařilo lépe. Ale viděno 200 let zpátky, udělali to nejlepší, co mohli udělat, že se vrátili. Jinak by to jméno už bylo zapomenuto.”