Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

ŘEKLI O PROJEKTU MODRÁ KREV

Převzato z portálu ČT 24
Mirka Spáčilová – recenze na  i.DNES.cz

Lehce patetický úvodní komentář Modré krve slibující splátku dluhu klame tělem. Neboť osmidílná série, která od čtvrtka na ČT provede našimi šlechtickými rody od Kolowratů po Kinské, navzdory kolekci urozených jmen a titulů představí současníky, kteří vystupují zcela civilně a zábavně.

„Těžko hádat, jestli dokumentární cyklus Aleny Činčerové zlomí jistý despekt Čechů vůči erbům, ale rozhodně to zkouší přitažlivou metodou. Nešermuje silnými slovy, nechává na divákovi, aby našel přirozenou spojnici mezi příslušníky jednotlivých rodin napříč generacemi od archivů po dnešní děti.“ »
Zaprvé, všichni si udržují či pěstují příkladnou češtinu, čistou a živou, včetně navrátilců z exilu.

Zadruhé, vyzařují sebedisciplínu.

Zatřetí, vrozenou noblesu nezapřou ani v džínách, byť jeden vzpomíná, jak v dětství záviděl spolužákům tepláky a červené trenýrky.

Začtvrté, respekt budí už jen čísla dokládají tradici české šlechty: tři sta, čtyři sta, sedm set let; tedy žádní cizáci, byť za komunismu museli žít od západní Evropy po Ameriku.

Zapáté, procházka větvemi rodů a jejich sídly propojuje prvky dějepisu, místopisu i kulturní pozvánky na koncerty, divadla či výstavy, které majitelé pořádají.

Zašesté, bez falešné důstojnosti se oprašují zákulisní rodinné historky počínaje pátráním po řeznictví, kde předek našel matku svých nejprve nemanželských potomků pro „oživení krve“, a konče rolí krásných nohou Marlene Dietrichové.

Zasedmé, v těžkých dobách skončili u krumpáče a lopaty, vozili mléko, farmařili či prodávali rotopedy; přesto nezazní slovo ukřivděnosti.

A zaosmé, žerty o lekcích správného stolování nezastřou klíčový bod výchovy k příští správě a zodpovědnosti vůči jménu; Modrá krev vlastně symbolizuje minulým režimem přervanou a teď obnovovanou tradici jakýchkoli rodinných firem.

Přitom onu obdivuhodnou budovatelskou posedlost zbavuje cyklus všech iluzí. Ne náhodou se tu cituje výrok, že každá koruna vložená do zničeného domu proměněného třeba ve výzkumný ústav chovu prasat je ekonomická sebevražda, ne náhodou přizná jeden ze synů, že před zdevastovaným dědictvím nejprve utekl – ale vrátil se. „Všichni jsme romantičtí blbci,“ zazní tu.

Ač zprvu nezvyklá, jako dobrá volba se ukazuje osoba průvodce pořadem. Hrabě Maria Franz Emanuel Johannes Silvester Kinský, vystupující prostě jako František Kinský, současný starosta v Kostelci nad Orlicí, příslušníky české šlechty osobně zná, s mnohými si tyká, dovede tedy zabrousit i do osobnějších poloh. A třebaže jakýsi základní „dotazník“ včetně znalosti celých vlastních jmen či rodových hesel působí napoprvé trochu uměle, opakováním se z něj stane důvtipný rámcový průsečík veškerých zpovědí.

Klíčovou hodnotu však darovali pořadu sami jeho aktéři. Přes pohnuté osudy nepěstují bolestínství ani malověrnost, zato je jim společný smysl pro humor. Je prý občas dost krutě cynický, tvrdí sami, ale není to humor poraženecký, a už vůbec ne obhroublý. Milá změna.

Mirka Spáčilová
Převzato z iDNES.cz/Zprávy/kultura 24.1.2017