Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„“Byly to hvězdné chvíle v jinak pro naši zemi velice smutné době. Za český národ se postavili reprezentanti starých rodin, kteří měli v povědomí povinnosti, které jim ukládala příslušnost ke stavu českému a vzali tak na sebe povinnosti coby čeští stavové. Bylo to opravdu důležité, neboť ve chvíli, kdy se hroutila republika a mnozí podléhali zoufalství, se naši otcové a dědové postavili jednoznačně za český národ. Toto prohlášení, které....“ Zobrazit celý citát »

V pondělí 17.9.2018 – 80. výročí šl. deklarace z r. 1938






PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.



Dr. Ernest Waldstein – Muž s nonšalancí aristokratům vlastní

20. 7. 2006 | Redakce | Šlechtic vypravuje

Rozhovor s Dr. Ernestem Waldsteinem vedla Martina Pfeffer, Vídeň 2006

Když jsem se ještě řadila do kategorie dítek školkou, později základní školou povinných, tak jsem si asi jako většina malých holčiček hrála na princezny. Krásné dlouhé šaty (v mém případě máminy svatební), představa o životě na zámku, později se ještě přidaly sny o princi na bílém koni.
Po téměř třiceti letech jsem stoupala do druhého patra ve starobylém měšťanském domě, nacházejícím se hned vedle zámku Belvedere ve Vídni, a hlavou se mi promítaly právě tyto vzpomínky z dětství. I když jsem nebyla vyšňořená v dlouhých šatech jako princezna, nenacházela jsem se v žádném paláci, a v bytě číslo sedm mě velice vřele přivítal místo prince na bílém koni sám hrabě Waldstein s obrovským hafanem, přesto se mi můj dětský sen splnil a já si povídala s panem hrabětem, který na mě okamžitě udělal dojem velice váženého, moudrého a vzdělaného pána.

Dr. Ernst (Arnošt) hrabě Waldstein

Narozen roku 1925 v Doksech, jako potomek z tzv. mnichovo-hradišťské větve Waldsteinů. Své dětství a mládí trávil v Čechách. Ovšem souhra životních náhod ho nedobrovolně přivedla do Dr. Ernst (Arnošt) hrabě WaldsteinRakouska.
V roce 1944, přesně na československý státní svátek 28. října, byl jako voják postřelen do nohy a převezen do Vídně. V Rakousku již zakotvil a později našel s matkou a sestrou útočiště v Tyrolsku. Jako prozatímní živitel rodiny pracoval u tamějšího statkáře.  V roce 1946 se za nimi přestěhoval i otec Karel.

Ve čtyřicátých letech vystudoval Vyšší školu obchodní ve Vídni, v roce 1954 se oženil a později se stal otcem dvou synů. V tomtéž roce se odstěhoval na jih Rakouska, do Korutan, kde se velice aktivně zapojoval do činnosti církevních organizací, kromě jiného se stal prezidentem několika katolických laických sdružení.

V osmdesátých letech se velice angažoval v podporování utlačované církve v mnohých komunistických státech.

V současné době žije, jak se zdá, velice spokojeným a vyrovnaným životem ve Vídni, pod jednou střechou se svou nejbližší rodinou a dvěma psy.

Vlastní nejen patřičnou nonšalanci, aristokratům vlastní, ale hlavně jedno středoevropské milé srdce.

„Vše co děláme nebo neděláme, musíme ospravedlnit v očích našich předků
a v očekávání našich potomků.”

Vždy jsem si přála být ze šlechtického rodu, nelákala mě ani tak moc a bohatství, jako spíš poznání – odkud pocházím, kdo byli moji předkové, jak žili, čím se proslavili nebo naopak, na co mohu být hrdá. Jaký je to vlastně pocit být členem slavné rodiny dnes?

Samozřejmě jsem na svoji rodinu velice hrdý, ale zároveň nesu jisté břemeno odpovědnosti. Díky náhodně zachovalým dokumentům můžeme historii mojí rodiny sledovat mnohem hlouběji, než je tomu u jiných českých rodů, a to až do roku 1159.
Historici nás nejdříve pojmenovali podle prvního člena rodiny (Markwart) jako
Markvartici. Teprve od 13. století se dostávaly do povědomí rodinná jména, převzatá zejména podle názvů hradů. Po invazi Mongolů, která se našemu sídlu vyhnula jen o chloupek, se začaly dřevěné hrady přestavovat na hrady kamenné. K tomuto účelu byli často zváni zkušení stavitelé ze západu a vlivem narůstající germanizace vznikl německý název naší ryze české rodiny – Waldstein.

Slovo patriotismus zní celkem staromódně, stejně jako jeho německý překlad „Vaterlandsliebe“. Je to láska k zemi se vším všudy. S jejími obyvateli a dějinami. To ale znamená, že člověk musí milovat i věci, které se mu právě nezamlouvají a nezavírat před nimi oči. Co pro vás znamená patriotismus? Kdo jste v hloubi duše?

Správně odpovědět na tuto otázku je vlastně jazykový problém. V němčině bych to vyjádřil slovy, že jsem „Böhme“. V češtině přesně vystihující překlad neexistuje, pouze jako „Čech“ a to je pro mě příliš úzký pojem. Jsem velice ovlivněn společnými kulturními tradicemi země. I když více než šedesát let žiji v Rakousku, stále jsem zůstal tělem i duší “Böhme” (homo bohemicus)!
Patriotismus je někdy podvědomě zaměňován za nacionalismus. Slovo patria je vlast otců. To jsou společné tradice, spojené s germánským, českým, a nesmíme opomenout i s židovským národem. Odvěké tradice se začaly, bohužel, narušovat v 19. století právě narůstajícím nacionalismem ke škodě pro českou zemi. Pro mě jsou Čechy a Morava stále země otců a matek, což vypovídá o obojím.

Kulturní tradice se zachovávají dále v jejich původní podobě. Je velká škoda, že právě v 19. století došlo k jazykovému a kulturnímu rozdělení mezi vzkvétajícím germanismem a znovu rodící se češtinou. Ze společné spolupráce a kulturního dění, jež tu staletí bez problémů přetrvávaly a rostly, se najednou začaly vytvářet protiklady. Mrzí mě, že právě doba národního obrození musela vyústit v silný nacionalismus, který pak ovlivnil celé další generace. Dnes se můžeme přes otevřené hranice navštěvovat, pořádat různé aktivity, ale společné tradice a obyčeje jsou bohužel pryč.

Žijeme v době, kdy velká část mladé generace žije životem „právě teď“, minulost se pro ně stala cizím nebo nudným pojmem. Vy pocházíte z rodu s bohatou minulostí a s hlubokými tradicemi. Co si myslíte, jak důležité je připomínat doby dávno minulé, předávání tradic svých předků a zkušeností právě mladé generaci?

Jsem přesvědčen, že nová generace je na nejlepší cestě za lepší budoucností. Nemá žádné komplexy méněcennosti, nemá špatné zkušenosti s různými cizími propagandami, je uvolněnější a dokáže čerpat ze slavné a bohaté historie země. Člověk se stále učí a právě minulost může mnohdy sloužit jako jistá učební osnova. Ovšem i nám známé učební osnovy mohou být zavádějící. Například v 19. století byly pod vlivem narůstajícího nacionalismu některé etapy této doby záměrně přeintepretovány. Ale dnešní mladí historikové hledají skutečnou pravdu, nezajímají je žádné nepodložené, vykonstruované fikce. Nejsou zneužíváni politikou, jako to bylo v posledních padesáti letech.
Avšak vlivem politických událostí a pomalosti hospodářského vývoje jsou jistě mnozí mladí lidé zklamaní a otrávení. Myslím si, že problém v současné situaci v Čechách je ten, že sametová
revoluce proběhla příliš „sametově“, chyběla tu určitá personální a morální očista. Samozřejmě, že i bez ní se dá budovat a vytvářet, jenže tento „sametový“ způsob je mnohem pomalejší a vleklejší. Hůře a déle se pak přemáhá a napravuje narušení lidské substance. Politiku, hospodářství můžeme pomalu rekonstruovat, ale padesát let diktatury se hlavně odrazilo na lidech, na jejich základních hodnotách a společenském postoji – vlastní iniciativě a názoru. Lidé zapomněli samostatně přemýšlet, brát vlastní zodpovědnost za činy, které páchají.
Myslím si, že se dnes již mnohé obrátilo v lepší, ale největší problém s pomalým, a často kontraproduktivním vývojem má právě starší generace, a to je možná důvod, proč je komunistická strana v Čechách stále tak silná.

Český národ má ale jednu velkou výhodu – jistou dávku „švejkovství“. Tím se umí vyhnout taktně událostem a počinům, které se zdají být nesnesitelné či neúnosné. Moje dobrá přítelkyně z Prahy tento jev jednou velmi přesně vystihla: „Z dobrého vojáka Švejka se postupem času stal profesor doktor Švejk“. Ale „švejkovství“ je vlastnost, která dává jistý návod na přežití.

Člověk musí jen vědět, kde jsou hranice, uchovat si vlastní soudnost. Právě proto si myslím, že je velice důležité mladé generaci připomínat slavnou historii naší země spolu s mnohými příklady skutečných osobností.

Americký časopis Time označil v jednom titulním článku Prahu za „duši Evropy“. Vidíte ji také tak a cítíte se být součástí této duše?

Valdštejnský palác v PrazePraha ve mně vyvolává pocit: „Sem patřím, to je moje město!“ Procházím se místy, která mi připomenou moje mladá léta, která nenechají zapomenout například na moji tetu Marinku Waldsteinovou, milovanou celou rodinou i okolím, která jako poslední z rodu obývala Valdštejnský palác v Praze, dokonce za doby totalitního režimu. Dožila se velice požehnaného věku, téměř 104 let a vždy, za každé situace, vlády a režimu, si zachovala svoji tvář, kouzelný humor a životní nadhled. Proto ve mně vyvolává každá návštěva Valdštejnského paláce nostalgickou vzpomínku na tuto nezapomenutelnou osobnost.
Když se před několika lety přestavoval již zmíněný palác, tak si mě osobně přizval pan architekt k poradě. Jak jsme spolu palác procházeli, usoudili jsme, že je sice velkých rozměrů, ale nemá žádný pořádný sál, kam by se všichni senátoři naskládali ke společným zasedáním. Při procházení a hledání jsme pak narazili na obrovský prostor, kde choval
Albrecht z Valdštejna osmdesát koní. A tak se začala budovat z konírny zasedací síň pro osmdesát jedna senátorů.
Samozřejmě se cítím v Praze doma, a proto si v hloubi duše přeji, aby se jednou stala hlavním městem Evropské unie. Odjakživa je označována nejen “srdcem Evropy” z geologického hlediska, ale i duchovním centrem mezi Východem a Západem.

V Rakousku jste byl aktivně angažován v mnohých katolických organizacích. V osmdesátých letech jste velice usiloval o prohloubení církve v komunistických zemích. Jak důležitá je ve Vašem osobním životě víra a náboženství?

Jistě bych se tolik neangažoval, pokud bych sám nebyl hluboce věřící člověk. Vím, jak těžká je otázka náboženství právě v českých zemích. Kořeny, proč právě v Čechách najdeme velký podíl nevěřících, se nacházejí v hluboké minulosti.
Reformace a protireformace, rozpory mezi katolíky a protestanty, vyvolaly v Evropě třicetiletou válku, ve které katolíci pod vedením Habsburků zvítězili. Tato válka nebyla v žádném případě – jak se nám snažili historikové v 19. století namluvit – rozporem mezi Čechy a Němci, nýbrž mezi dvěma náboženstvími a s nimi spojenou vládou. Vše, co potom přicházelo z Vídně, vyvolalo jistou dávku odporu. Důsledkem tohoto dlouhého procesu je dnešní pesimistický pohled a cítění právě v Čechách, s výjimkou Moravy.
Hledání nové cesty k víře a náboženství je velice důležité. Někdy potřebujeme ukázat směr, podle kterého se můžeme orientovat. Ne podle toho, co je zábavné a pobavující, ale podle lidské důstojnosti v každém z nás, ruku v ruce s mravními hodnotami.

Často se setkávám s neobyčejnou angažovaností v církvi i od lidí, kteří nejsou faráři, ale tzv. obyčejní smrtelníci, kteří pro katolickou společnost pracují s jistou samozřejmostí. Jejich velkou náplní života je pomáhat jiným, kteří pomoc potřebují, a touto cestou sloužit Bohu. Nepotřebují uznání, potřebují jistý smysl života, a to je jejich Bůh. A to je smysl života, můj Bůh.

S dřívějším socialistickým Československem jsem byl stále v úzkém kontaktu, samozřejmě neoficiálně, ale moje rodina se snažila pomáhat, kde se dalo. Například s přísunem kvalitních a nedostatkových medikamentů. Od roku 1961 jsem byl dvakrát do roka v Čechách za účelem setkání s některými faráři, mimo jiné s kardinálem Tomáškem. Vždy za velice přísné kontroly „z vyšších míst“. Co mě ale nejvíce
Karel Albrecht Waldstein těšilo, byla možnost hovořit s lidmi, kterým jsem mohl pomoci nejen materiálně, ale hlavně duševně, morálně. Nebyly to lehké časy, ale pro mě to bylo jisté životní poslání.

Jedním z důvodů našeho dnešního interview je setkání některých žijících potomků Přemyslovců po přeslici, jež se koná na konci července v Čechách. Zúčastníte se také této akce, pořádané k 700. výročí vymření první české královské dynastie?

Setkání se zajisté zúčastním spolu s mým starším synem Karlem Albrechtem a už se velice těším. Scházíme se nejen jako potomci Přemyslovců, ale hlavně jako jedna velká rodina. Například Karel Schwarzenberg je můj nepřímý synovec, moje maminka pocházela z rodu Kinských, stejně tak i moje žena je s ním spřízněna. Zkrátka jsme jedna velká rodina, rozpjatá po celém světě, a co je nejdůležitější ve všech rodinách – držíme při sobě v časech dobrých i zlých.

Tak pro mě skončila jedna dvouhodinová pohádka. Když jsem vyšla před dům, z čistého nebe se nade mnou přehnala pořádná sprcha a udělala ze snící princezny jednu zmoklou slepici. Autobus, ve kterém jsem pospíchala na důležitou schůzku, vypověděl službu a já uháněla na taxík. Čtvrtina diktafonové kazety jakoby mávnutím kouzelného proudku zmizela. A nakonec jsem tento článek psala v nemocnici za asistence mojí nemocné dcerky. Asi jsem si musela ve své pohádce zabojovat s pomyslným drakem Smolařem. Ale jak už to v pohádkách, jejichž hlavním aktérem byl samotný pan hrabě, bývá, všechno dobře dopadlo.

Otištěno v Pozitivních novinách www.pozitivni-noviny.cz
text © Martina Pfeffer, 20.7.2006,

autoři fotografií © Václav Vondráček a Robert Novák

rodokmen © Jan Drocár , foto Valdštejnské zahrady © Pavel Loužecký


Související klíčová slova