Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„"Šlechtictví můžeme mít v sobě jako něco osobního, co v sobě nosíme a nějakým způsobem prezentujeme".“ Zobrazit celý citát »

Dlauhoweský Václav *1946



Rieger – základní údaje

Rod Rieger – základní údaje

V červeném štítě stříbrný lev se zlatým jazykem držící v pravé tlapě zlatý řemdych a v levé před sebou nese zlatou liliovou korunu. Na štítě stojí koruna svobodných pánů a na ní tři korunované turnajské přílby s červeno-stříbrnými přikývadly. Na prostřední je zavřená zlatá kniha se zlatou ořízkou, na které stojí vpřed hledící kamenná sfinga. Z pravé přílby vyrůstá stříbrný lev se zlatým jazykem, z levé pak stříbrný gryf s červeným jazykem. Štít drží dva štítonoši stojící na bronzové arabesce – vlevo rytíř v plné zbroji v přílbě s otevřeným hledím, na které jsou tři pera (červené, stříbrné a červené), držící v pozdvižené pravici meč. Levým štítonošem je pak sedlák v hnědém šatě, v bílých botách a s vysokou koženou čapkou, který má na prsou kyrys a v levici drží kopí na hnědém ratišti.

Název rodu

RIEGER

Původ rodu

český

Základní údaje

první zmínka o rodu: do šlechtického stavu povýšeni v roce 1897
první známý předek: František Ladislav Rieger (*1818 †1903)

Rodokmen rodu

text

Rodová sídla

zámek Maleč (vrácen v restituci, v majetku rodu)

Představitelé rodu

Bohuslav František Xaver (*1895 †1976) – věnoval se zahraniční politice
Bohuslav Bedřich (*1857 †1907) – přednášel rakouské dějiny na pražské univerzitě
František Ladislav Rieger(*1818 †1903) – známý český politik
Ladislav Ratibor (*1890 †1958) – profesor filosofie na Karlově univerzitě a ředitel Filosofického ústavu Československé akademie věd
Ladislav Svante (*1916 †1963) – docent matematiky a logiky na ČVUT v Praze

Titulatura

baroni

Vývoj rodu

Petr Mašek:
encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Zakladatel rodu byl slavný český politik František Ladislav Rieger(*1818 †1903). V roce 1881 se stal rytířem Řádu zelené koruny a v roce 1897 byl povýšen do šlechtického stavu a zároveň do stavu svobodných pánů. Zároveň byl jmenován doživotním členem panské sněmovny. V roce 1862 koupil statek Maleč. Oženil se s dcerou historika Františka Palackého Marií (*1833 †1891). Jejich jediný syn baron Bohuslav Bedřich (*1857 †1907) přednášel rakouské dějiny na pražské univerzitě a věnoval se dějinám práva. Bohuslav Bedřich měl celkem tři syny. Nejstarší, Ladislav Ratibor (*1890 †1958), byl profesorem filosofie na Karlově univerzitě a ředitelem Filosofického ústavu Československé akademie věd. Statek Maleč zdědil jeho bratr Bohuslav František Xaver (*1895 †1976), který se věnoval zahraniční politice. V roce 1939 podepsal prohlášení české a moravské šlechty. Zámek v Malči mu byl po několika pokusech zabaven v roce 1950. Rod pokračoval Ladislavovým synem Ladislavem Svantem (*1916 †1763), který se narodil ve Švédsku, což vysvětluje jeho druhé křestní jméno. Ladislav Svante působil jako docent matematiky a logiky na ČVUT v Praze. Jeho osobou rod po meči vymřel. Zámek Maleč byl navrácen rodině jeho sestry.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie: 

František Ladislav svobodný pán Rieger (10. prosince 1818 Semily – 3. března 1903 Praha) byl český politik a spoluzakladatel Národní (staročeské) strany. Během revolučního roku 1848 jako jeden z českých předáků a aktivní poslanec Říšského sněmu ve Vídni a Kroměříži neúspěšně prosazoval liberální principy plánované rakouské ústavy a federalizaci monarchie. Do politiky se vrátil po obnově ústavnosti v roce 1860 jako hlavní spolupracovník Františka Palackého, kterého později vystřídal na pozici předsedy staročeské strany. V 60. a 70. letech 19. století zastánce politiky pasivní rezistence českých politiků ve snaze docílit státoprávních ústupků od vídeňské vlády. Od roku 1879 po obratu v české politice směrem k aktivní provládní politice poslanec vídeňské Říšské rady a předseda parlamentního Českého klubu, později člen Panské sněmovny. Od konce 80. let 19. století jeho vliv slábl společně s oslabením pozic staročeské strany v důsledku takzvaných punkcí.

V roce 1853 se oženil s dcerou Františka Palackého Marií.  Měli spolu tři děti: Marie Červinková-Riegrová (*1854 † 1895), spisovatelka a libretistka, Bohuslav Rieger (*1857 † 1907), právní historik a Libuše Bráfová (*1860 † 1930), která se provdala za Albína Bráfa), pracovala v ženském hnutí, byla sběratelkou památek lidového umění a uchovavatelkou rodinné tradice Palackých, před smrtí v roce 1930 stihla uspořádat hmotné památky a interiéry bytu Palackých do historické podoby a otevřít v něm první památník.

Rieger byl po celou dobu své politické kariéry po roce 1861 orientován na spolupráci se státoprávní českou šlechtou. Sám dosáhl roku 1897 povýšení do šlechtického stavu a působil jako velkostatkář, byť původně byl měšťanského původu a jeho majetek se nemohl rovnat největším šlechtickým latifundiím v Čechách. Aktivně se věnoval správě svého velkostatku v obci Maleč (nedaleko Chotěboře na úpatí Železných hor), jejž zakoupil v roce 1862.

Ottův slovník naučný

Rieger František Ladislav, národní, politický a osvětový vůdce národa českého (*10. pros. 1818 v Semilech z otce Václava a matky Terezie rod Wagenknechtové,† 3. břez. 1903 v Praze). Byl jediným synem rodičů řádných, šťastně spolu žijících a zámožných; sestru měl Terezii, později provdanou za okresního soudce Machačku v Libáni. Při dobrých poměrech rodinných bylo Riegerovi možno rozvíjeti se duševně bez veškery tísně, určovati sobě cesty a činnost životní po vlastním přání, bez nutnosti ohledů jiných. Po rodičích a praotcích, kteří od sedmnáctého věku byli mlynáři, Rieger zdědil silnou konstituci tělesnou, kromě mládí a posledních měsíců života všem nemocem vzdorující, vědomí neodvislosti, odvahu, smělost, odpor proti ponížení, po matce zvláště bystrost, energii, vlastní vůli, a ze síly fysické i duševní vytryskující činorodnost. Jsa nadán a letory živé, všímal sobě již v mládí všeho a učil se dobře. V šestém roce dali jej rodiče do Vysokého k vychování kmotru jeho, vikáři Janu Kramářovi, později, aby se německy naučil, do Šumburka k učiteli Karáskovi. V Liberci složil zkoušku z předmětů hlavní školy a již v desátém roce věku svého dán, hlavně přičiněním své matky, na studia gymnasijní do Jičína. Tehdy na školách středních mezi professory Čechy a studenty probudilými počala se jařiti myšlenka národní. Byla nová uprostřed všeobecné záplavy němectví a k sobě vábící. Rieger ji v sebe počal přijímati celou živostí své povahy; četl i kupoval knihy české, porozuměl ji a zatoužil po Praze, odkud květy její nejvíce k sobě táhly. Tam vstoupil na akademické gymnasium; ředitel Jos. Jungmann záhy si jej oblíbil, tuše v něm-podle vlastního výroku svého–znamenitou sílu pro život národní. Rieger, seznámiv se i s nejmladší družinou vlasteneckou na gymnasiu a ve filosofii-s Erbenem, Hajnišem, Máchou, Pichlem, Rubšem, Strobachem, V. Svobodou, Štulcem, Tomkem, Tomíčkem, Břetislavem a Pravoslavem Trojanem, K. Tupým, Tylem a Vrťátkem, s rozkoší se vrhl do proudu vlasteneckého, stal se literátem, a již r. 1835 uveřejňoval básničky ve »Květech«, v nichž r. 1836 vyšla pak i elegie nad smrtí K. H. Máchy. V obcování se soudruhy i staršími vlastenci [Riegerova láska k vlasti a národu krystallovala se v tužby dáti se v službu národa, vykonati pro něj něco mimořádného a uviděti jej povýšený, na roveň s ostatními národy postavený. Touha ta rostla cestováním o prázdninách s Máchou, Strobachem, Břet. Trojanem a Vrťátkem po Čechách, Moravě a Slovensku. Slovensko celé procestoval Rieger namnoze pěšky po odbyté filosofii, před zamýšleným vkročením na universitu o prázdninách r. 1834 s přítelem A J. Vrťátkem. V Prešpurce navštívili Palkoviče, Hodžu a Hurbana, v Pešti J. Kollára, L. Štúra, J. Chalupku. Tomašíka, Fejerpátakyho a j., v Prešově, Kežmarku a Levoči pobyli mezi mládeží studující, jíž Rieger ve škole s kathedry řečnil, pobádaje ji k lásce a práci pro národ Za to bylo jemu a Vrťátkovi prchnouti před úřady, již již oba panslavistické emissary stíhajícími. Odebrali se potom do Krakova a přes Moravu se vrátili domů. Z této cesty zůstal Riegerovi po celý život až do samy smrti živý interess pro Slováky.

Otec chtěl míti syna mlynářem a bránil mu proto, by po odbyté filosofii studoval dále v Praze. Dalť jej již před tím zapsati za učedníka a tovaryše cechu mlynářského, později pak prohlásiti mistrem. Syn,  nechtě otci zjevně odporovati, zůstal sice doma, ale potají se dal zapsati v Praze na universitě za posluchače práv, a zajev pod jinou záminkou po dvakráte do Prahy. překvapil otce vysvědčením z prvního roku práv Tu již otec povolil, nechávaje od té doby synovi zvolenou jím dráhu života zcela volnou. Toho roku scházíval se Rieger »na slovanský a literární sněm« s jinými vlastenci, zvláště Šírem, Šolcem a Vetešníkem k děkanu Ant. Markovi do Libuně. Druhý rok práv studoval Rieger na universitě vídeňské, kde seznámil se s mnohými studenty polskými a jihoslovanskými a se Zachem, třetí rok a další opět v Praze. R. 1840 až 1841 zřídil se svými soudruhy ve svém bytě, který si najal spolu s Frantou Šumavským, Pichlem a Beklem v domě Koppmanském v Templové ulici, čítárnu. Zde umluven také český vínek, jenž se potom pořádal v sále Konviktském 5. února 1840, a po něm první český ples na Žofíně 3. února 1841. Ten provedl Rieger hlavně pomocí Pichlovou, Trojanovou a Tylovou. Spolu s nimi bydlil Rieger r. 1841 v Liliové ulici u Morgensternův. K českému plesu vyvěšeny byly v Praze zvací plakáty jen v jazyku českém-přes důtklivý rozkaz policejního ředitele Mutha, chtějícího je míti buď jen německé, neb aspoň nahoře německé a teprve dole české. Jednání s policií v té příčině vedl toho i následujícího roku Rieger směle a na tehdejší dobu až odvážně. Policie měla proto Riegera od té chvíle na mušce a zchladila si na něm žáhu za nedlouho. Rieger přijal do svého bytu kteréhos emigranta polského, o němž policie se dověděla, že prostředkuje v Polsku šíření zakázaných knih a spisů. To jí stačilo, aby pojala podezření i proti Riegerovi, jenž tehdy po čtvrtém roce práv si odbýval praxi u hrdelního soudu v Praze. Rieger byl předvolán na policii, byt jeho prohledán a on zatčen. Ačkoli dvacet nejzámožnějších měšťanů pražských nabízelo dáti záruku, jen aby Rieger byl vyšetřován na svobodě a hr. Thun došel k nejvyššímu purkrabí žádat za rychlé ukončení vyšetřování Riegerova, podržen Rieger přece 17 dní ve vyšetřovací vazbě. Teprve když nebylo možno jemu cos dokázati, byl propuštěn na svobodu. Uvěznění Čecha z příčin politických bylo tehdy tím větší událostí, anoť nebylo v Praze pamětníka jí podobné-i soustředila se odtud k Riegerovi pozornost všech vlastenců vůbec. Rieger opustil praxi soudní a připravoval se na rigorosa. Ale při tom působil stále ve smysle národním, agituje, řečně a domlouvaje, kde toho bylo třeba, až námahou a nešetřením zdraví vůbec ulovil si plivání krve; na zotavenou byl nucen odebrati se domů do Semil.

Když pak se vrátil do Prahy, byl opět národním buditelem a pracovníkem nad jiné horlivým, ať šlo o působení literární či o shledávání odběratelů knih a časopisů, či předplatitelů na stálá česká představení v divadle Stoegrově, neb účastníků českých plesů. Se Strobachem a Trojanem zamýšlel založiti spolek k hojnému vydávání a šíření levných českých knih; ale policie toho nedovolila. Když společným úsilím vlastencův a hlavně kněze Arnolda zakládána byla Měšťanská beseda pražská, Rieger spolu s Trojanem, Strobachem a Erbenem r. 1844 vypracovali její stanovy. Ale i k založení tohoto pozdějšího střediska českého živlu pražského dosaženo povolení teprve r. 1846.

Velice důležitým stalo se působení Riegerovo ke zřízení českého Národního divadla v Praze. Veliký význam divadla nejen pro dramatickou literaturu a dramatické umění, nýbrž i pro zvelebení jazyka spisovného jest vůbec nesporný. V Praze v letech čtyřicátých přistupoval k tomu další svrchovaně důležitý moment žádoucího povznesení jazyka českého ve vzhledě společenském. Ku povznesení vážnosti a obliby jazyka českého posloužiti mohlo nejlépe české divadlo. Shodli se tedy přední vlastenci v úsilí, že má se pracovati ke zřízení takového stálého českého divadla Národního, ve kterém hry české mohly by se provozovati pravidelně a trvale. Na podzim r. 1844 děly se za tím účelem první schůzky a porady, jichž kromě Riegera se účastnili zvláště dr. Jos. Frič, Strobach, A. P. Trojan, mlynář Slavík, Perner a Fr. Palacký před odjezdem do Nizzy. Usneseno požádati stavy české za přenechání jednoho z jejich tří privilegií divadelních. Žádost vypracována koncem r. 1844 a datována ze dne 15. led. 1845, načež 29. led. podána stavovskému výboru. Podepsali ji 134 vážní a ponejvíce bohatí mužové stavu měšťanského s Jos. Jungmannem, drem J. Preslem a drem Jos. Fricem v čele; ze šlechty byl jediný Jan šlecht. Nádherný. Stavové vyřídili žádost příznivě, slíbivše postoupiti jeden svůj divadelní privilej, jakmile se utvoří akciová společnost k postavení divadla. K založení jejímu svolána po různých nesnázích schůze ke dni 3. květ. 1846 do sálu v Platýze. Energie a dovednost Riegerova zaskvěla se při ní již i složením jejím. Neboť Rieger pohnul k účastenství v ni a celém tom podniku nad jiné nesnadném a českém i členy české šlechty a pražské plutokracie. Tím vystoupila na jevo poprvé zvláště jasně jedna z vůdčích zásad všeho dalšího života Riegerova: spojovati k dosažení národních cílů všechny živly národa ke společnému jednotnému postupu. Po dvě staletí nebylo podobné veliké veřejné schůze české, v níž by s intelligencí národa českého a zástupci předního měšťanstva českého byla se účastnila plutokracie a šlechta. Hrabě Matiáš Thun zvolen předsedou, Rieger zapisovatelem. Výsledkem jednání bylo usnesení, že se má založiti akciová společnost k vystavění českého Národního divadla v Praze a zvolen 30člený výbor, v němž bylo 13 šlechticů, 5 plutokratů, 5 měšťanův a 7 prvních zástupců české intelligence. Vláda Metternichova neměla však nijak naspěch s vyřízením věci národu českému příznivé a tak došlo povolení k zařízení společnosti teprve, když bylo vynuceno veškerým národním hnutím r. 1848. Jak Rieger v letech dalších pracoval pro uskutečnění myšlenky Národního divadla, ukáže se později.

Se snahami divadelními šly u dra Riegera ruku v ruce snahy po dosažení rovného práva v pražské Jednotě průmyslové. Ovládána jsouc šlechtou a německou plutokracií, Jednota průmyslová tkvěla na stanovisku příkře německém. Rieger s Trojanem, Pernerem a Strobachem usilovali tu od r. 1845 důtklivě o povalení německé vlády a o zřízení české školy průmyslové. Půtkami téměř v každé schůzi výboru sváděnými Jednota průmyslová stávala se arenou národního a ve svých důsledcích politického zápasu, pro Riegera a soudruhy školou a tribunou parlamentární. Když Jednota průmyslová sama nechtěla školy zříditi, Rieger a přátelé jeho obrátili se k národu s provoláním ke sbírkám, prvním to veřejným národním sbírkám českým, jež měly i úspěch hmotný i mravní tím, že pozornost celé veřejnosti se obrátila k zápasům za právo živlu českého. Bohužel i dosažení české školy průmyslové zmařeno dočasně odporem vlády, která další sbírky zakázala a žádost za českou školu nechala ležeti nevyřízenu. Teprve rok 1848 i té věci pomohl k uskutečnění. R. 1847 Rieger složil poslední rigorosum a 19. června byl promovován za doktora práv. I té příležitosti užil k okázalému osvědčení českému, pronášeje svou řeč česky a vyvoliv sobě za druhý předmět řeči svobodu tisku i škodlivost tehdejší zábranné a potlačující tiskové censury. Toho roku na podzim vydal se dr. Rieger na cesty na jih, aby u sebe zabránil vypuknutí plicní choroby, oznamující se opětným pliváním krve. Cesty použil k návštěvě vynikajících Slovanů v Uhrách, Bělehradě srbském, Vojenské Hranici,Slavonsku, Chorvatsku, Dalmacii a Istrii, načež ztrávil celou zimu v Italii, cestuje z Benátek do Verony a odtud přes i Florenc a Řím do Neapole. Touto cestou za-i končen byl první oddíl života Riegerova, příprava k jeho dalšímu a hlavnímu působení veřejnému.

Nová doba, zahájená francouzskou revolucí únorovou r. 1848, která dovedla dra Riegera na forum veřejného života politického, ozvala se dru Riegerovi již v Římě a Neapoli tamním prohlašováním svobody a konstitucí. I vybral se dr. Rieger koncem března na zpáteční cestu do vlasti, a přijev počátkem dubna do Vídně, octl se v samém středu rušného politického života národů říše Rakouské. Ve Vídni dlela již druhá deputace Sv.-václavského výboru pražského, vedená Trojanem a Fastrem, kteří radostně uvítavše dlouho vzdáleného poutníka, pohnuli jej, aby hned se účastnil jejich jednání s ministry. Rieger učinil tak. Památný kabinetní list ze dne 8. dubna, kterým se stanovilo rovné právo obou národností v král. Českém, rozmnožení sněmu stavovského poslanci z lidu, zřízení nejvyšších odpovědných úřadů v Praze a vypracování ústavy zemské tímto novým sněmem, Rieger přeložil na jazyk český. Na cestě do Prahy měli Rieger a Trojan v Olomouci v aule řeči ke studentstvu o jednotě Čech s Moravou a věci slovanské vůbec. Nadšení studentův slovanských překonáno bylo vřavou většiny německé, jež na Riegera se zbraněmi v rukou se hnala. Oba řečníc vyproštěn českým studenty, kteří je vynesli na ramenou.

Zatím v Praze zvolen byl již Rieger 10. dub. shromážděním lidu do rozmnoženého výboru Sv.-václavského, jenž se pak přeměnil v Národní výbor. Rieger již v první schůzi byl českým referentem o jednacím řádě a za krátko stal se vynikajícím členem výboru. Sepsav v duchu listu Palackého historicky odůvodněné ohražení proti volbám do německého parlamentu frankfurtského a provolání k Moravanům o historickém svazu Čech a Moravy, v jednání s vyslanci frankfurtského parlamentu, zasazujícími se o to, aby Čechové vyslali své zástupce 29. dub. do tohoto německého parlamentu, hájil samostatnosti Rakouska a naprosté nezávislosti Čech na Německu. Rieger 15. květ. naléhal, aby v Čechách provedlo se zřízení nejvyšších úřadů v Praze, české dvorní kanceláře a nejvyššího soudu.

Aby Slované rakouští mohli se zorganisovat a vydatně čeliti snahám všeněmeckým, svolán byl za přímého účastenství dra Riegera do Prahy Slovanský sjezd-sjezd zástupců všech slovanských národů Rakouska Rieger pracoval v přípravném výboru, ale zahájení sjezdu účastniti se nemohl.

Bylť povolán do prozatímné (osmičlené) vlády v Čechách, zřízené praesidentem gubernia hr. Lvem Thunem, a vzneseno naň a na hr. Alb. Nostitze, aby vymohli u dvora potvrzení této vlády, dále zřízení místodržitelské rady, jíž by byl v čele jakožto místokrál arcikníže František Josef, a vydání patentu ke svolání nového sněmu. Odebral se tedy Rieger do Inšpruku, kam dvůr císařský byl se uchýlil před bouřemi vídeňskými. Tam účinným přímluvčím deputace české byl bratr L. Thuna, hr. Bedřich Thun. Rieger, vida chvíli příznivou k dobytí žádoucích koncessí, důtklivě žádal v jednání nejen za bezodkladné svolání sněmu a zřízení místodržitelské rady, nýbrž koncipoval také pamětní spis v příčině zřízení nejvyšších úřadův a větší samosprávy v Čechách, jenž císaři Ferdinandovi byl podán. Také znění patentu ke svolání sněmu zemského tam sepsal.

Dvůr svolil ke jmenování rady místodržitelské a ke svolání sněmu. Byla to vymoženost významu velikého. Ale bohužel uskutečnění její i všeliké důsledky její zmařeny byly neblahými událostmi. V Praze vypuklo povstání, nemající tu ani vlastního rozumného účelu, ani vydatných prostředkův, ani skutečné opory v lidu-povstání podněcované cizími živly revolučními a nevědomky sloužící jen účelům cizím, ba přímo protičeským. Vrátivše se do Prahy dne 17. čna 1848, dr. Rieger i hr. Nostitz s tíží vymohli sobě v bráně do města vstup. Vojenská stráž vedla je pak na hrad, kde již deputace městská vyjednávala s knížetem Windischgraetzem o příměří. Rieger navrhl podmínky příměří, které byly dvorními kommissary přijaty, ale Windischgraetzem zamítnuty. Celý výsledek poslání do Inšpruku rozbil se o následky pražského povstáni. Také prozatímní vláda zrušena, Národní výbor rozpuštěn a sjezd slovanský se rozešel.

Do zemského sněmu, do něhož volby již před tím byly vykonány, zvolen Rieger ve dvou okresích; přijal volbu za okres semilský; do sněmu říšského, do Vídně svolaného, zvolen v sedmi okresích; do toho přijal zastoupení okresu železnobrodského. Ve sněmu říšském dr. Rieger řídil záležitosti českého klubu a stál v čele odporu proti choutkám německým; byl pokládán za prvního řečníka nejen slovanské pravice, nýbrž celého parlamentu. Poslanci němečtí seštvali později proti Riegerovi luzu vídeňskou, a když 6. říj. 1848 propukla ve Vídni revoluce, usilovala chátra vídeňská i o život dra Riegera, jenž byl nucen spasiti se útěkem. Do sněmu říšského vrátili se dr. Rieger i poslanci čeští teprve, když sněm přeložen byl z Vídně do Kroměříže. Tam zmařil Rieger skvělou řečí žádost německých poslancův, aby uznáno bylo za správné jednání kusého vídeňského sněmu říšského za dnů revoluce. Mimo to pronesl v Kroměříži celou řadu skvělých řečí, vynikajících stelně myšlenkami jako znamenitou formou. Zvláště památnou a v celém světě známou stala se dne 8. led. 1849 jeho řeč na obranu $ 1 práv základních »Všeliká moc pochází z lidu«, kterou strhl k obdivu i levici, jemu příkře nepřátelskou. Později mluvil o soudech porotních, o svobodě náboženské, a dne 6. března v posledním zasedaní sněmovním o poměru církve ke státu. Ale 7. břez. 1849 sněm kroměřížský rozpuštěn a s ním potlačen i všechen život politický. Z usnesení poslanců Rieger s Pillersdorfem napsali proti rozpuštění protest, arci bez žádoucího účinku. Když na to v Praze 14. břez. poslancům českým byl na počest uspořádán pochodňový průvod, Rieger pronesl z okna bytu svého vřelou ohnivou řeč.

Dne 18. dub. 1849 odebral se Rieger z Prahy na cestu přes Německo do Paříže, aby tam studoval zvl. národní hospodářství podle nauk francouzských i anglických. Pro politický rozhovor, který měl u knížete Czartoryského se zástupci revoluční vlády uherské, byl obviňován ve Vídni z velezrády a působením vlády vídeňské na štědrý den r. 1849 zatčen. Měl býti vypověděn z Francie jako nebezpečný revolucionář. Ale ve vězení podržen jen přes noc a zakročením přátel svých dosáhl svolení k dalšímu pobytu v Paříži. Věnovav se národohospodářským studiím, odebral se kvůli nim na jaře 1850 z Paříže do Anglie. Po opětném zájezdu do Paříže vrátil se počátkem ledna 1851 do vlasti, zabezpečiv si dříve volný návrat.

V té době nejúpornějšího absolutismu nebylo arci pomyšlení na nějakou činnost politickou v Čechách a vůbec v Rakousku. Vždyť byly potlačeny i téměř všechny časopisy politické a zvláště české Havlíčkovy »Národní Noviny«. I hleděl čilý duch Riegerův jiným způsobem zjednati sobě zaměstnání, národnímu snažení českému prospěšné, drobnými pracemi literárními v oboru národohospodářském, sociálním, uměleckém a belletrijném. Spolu s Fr. Palackým zasazoval se u Matice České o provedení myšlenky Palackého, vydávání českého slovníku encyklopaedického. Ale výbor musejní nechtěl při tehdejší nesvobodě tisku odvážiti se ani na takový naprosto nepolitický podnik literární. Rieger zamýšlel se habilitovati na pražské universitě jako docent pro obor národního hospodářství. K žádosti o habilitaci přiložil svůj spisek »O statcích a pracech nehmotných«. Ale žádost jeho zamítnuta vládou. Není pochyby, že mimo jiné působil při tom i odpor proti uvedeni na universitu muže, ke kterému by mládež především hleděla jako k politickému předáku.

Zabýval se tedy Rieger literaturou, přeložil některé divadelní hry, Irwingův »Život Mohamedův«, národohospodářské dílo Drozovo »Politické hospodářství«, napsal pův. práci Průmysl a postup výroby jeho v působení svém k blahobytu a svobodě lidu zvláště pracovného (vyšlý 1860), přispíval do časopisů menšími pracemi původními a pracoval o velikém statistickém spise o Čechách. Ve Sboru pro zřízení důstojného divadla Národního, kde byl zvolen r. 1851 jednatelem, práce vázly, hlavně proto, že byrokracie soustavně dusila všelikou činnost Sboru a probuzení lidu bylo ještě tak malé, že nestačilo proti byrokracii ani ve sbírkách. V Jednotě průmyslové pokračoval Rieger v dřívějším horlení o českou školu průmyslovou.

R. 1853 dr. Rieger slavil sňatek s ušlechtilou dcerou Františka Palackého Marií. Zabrav se do myšlenky vydávání encyklopaedického slovníku, neustal dr. Rieger, až s nakladatelem I. L. Kobrem se dohodl r. 1858 o vydání Naučného Slovníka, po něm Riegerovým zvaného, jehož redakci také sám převzal a vedl s velikým, všestraným zdarem podniku, tehdy pro nedostatek českých škol středních a vysokých, pracovníkův a odborné literatury velice nesnadného. Když později zabrán byl Rieger v první řadě záležitostmi politickými, vzal sobě při Slovníku za stálého spoluredaktora Jak. Malého, jenž svému úkolu dostál měrou všeho uznání hodnou.

Podobným zdarem korunováno bylo úsilí Riegerovo po dosažení koncesse k vydávání českého politického denníku. Nejprve jí dosáhl r. 1858 prostřednictvím spisovatele dra J. B. Müllera (viz Müller 33), kterému povoleno vydávati časopis »Vlasť«. Když však Müller sám pro chorobu nervovou nemohl redakci zastávati a jeho spojení s Riegerem se prozradilo, koncesse opět mu odňata. R. 1860 po porážce Rakouska v Italii a po svolání rozmnožené rady říšské Rieger hleděl znova koncesse sobě dobýti, a to tak, že by žádost o ni podána byla přímo panovníkovi. Té okolnosti pak použil Rieger k podání pamětného spisu císaři a králi o poměrech a žádostech národa českého, na nějž při svolání rozmnožené říšské rady ani tolik zřetele nebylo jmíno, aby vedle šlechticů povolán byl do ní i některý zástupce lidu českého. K podepsání pamětného spisu podařilo se mu získati jen jedenácte podpisů lidí vynikajících, Rieger byl sám dvanáctý. Všichni jiní kroku takového se ostýchali, ba i se báli. K osobnímu podání pamětního spisu s Riegerem odvážil se jediný továrník Josef Macháček. S tím Rieger odebral se k audienci k císaři a k ministrům. Krok Riegerův a obsah promemoria působily ve Vídni takovým dojmem, že ministr vnitra hr. Gołuchowski navrhl císaři, aby jmenoval Riegera ministrem. Návrh ten zmařen však vlivem jiným, jímž Rieger na základě svých radikálních projevů v letech 1848 a 1849 líčen byl jako revolucionář. Rieger s Macháčkem při svém návratu z Vídně byli uvítáni hlučným demonstrativním jásotem velikého zástupu lidu, u nádraží čekajícího. Promemoria vyšlo později tiskem v Budyšíně Lužickém, anoť v Rakousku uveřejniti se nesmělo.

Žádosti za povolení k vydávání národního denníku nedostalo se však od vlády vyhovění; šloť o list dra Riegera, jehož vláda se bála. Za to dáno povolení dru Krásovi k vydávání denníku »Času«, o kterém bylo jisto, že vládě a německé straně příkrou opposici činiti nebude. I zadal Rieger v prosinci 1860 o koncessi nanovo, ale opětně odmrštěn tak, jako několik jiných známějších osobností, které rovněž o koncessi žádaly. Vyzval tedy Rieger dra Julia Grégra, aby on, mladý muž, tehdy ještě málo známý, o dosažení koncesse se pokusil a vydával denní list, když by mravná i hmotná podpora národní strany se mu zabezpečila. A ten krok vedl k cíli. Dru J. Grégrovi koncesse dána, působením Riegerovým utvořilo se družstvo k vydávání listu a dnem 1. led. 1861 počaly vycházeti »Národní Listy«, jejichž redakci dr. Rieger na počátku vedl jako výborný žurnalista a publicista. Redakce »Nár. Listů« stala se spolu hlavním stanem tehdejšího hnuti politického a řízeny z ní i pražské volby obecní, kterými v břez. 1861 poprvé docílila většiny česko-německá »strana pokroku« proti dřívější straně výlučně německé, i první sněmovní volby v Čechách. Teprve 28. řijna 1861 postoupeny »Národní Listy« družstvem ve výlučné vlastnictví dra Julia Grégra. Do sboru obecních starších kr. hl. města Prahy zvolen byl dr. Rieger hned při prvním českém vítězství. Zůstal jeho členem bezmála 30 let. Kdykoli mohl, účastnil se jeho jednání a měl stále o obecní záležitosti pražské nejživější zájem.

Při volbách do sněmu českého po vydání diplomu ze dne 20. říj. 1860 a ústavy ze dne 26. února 1861 navrhovali Palacký, Rieger a dr. Brauner k volbám kandidáty poslanectví. Rieger zvolen ve dvou okresích a důvěra v národě vzrostla k němu do výše tak neobyčejné, jako prudkost útoků německé žurnalistiky proti němu a Palackému. Proti útokům německým zastala se česká veřejnost svých tehdy zbožňovaných vůdců tím, že po prvním příkladu města Nepomuku uděleno v Čechách a dílem i na Moravě čestné občanství Riegerovi a Palackému od více než 1500 obcí.

Vstoupiv do areny parlamentní, octl se Rieger opět ve svém nejvlastnějším živlu a účastnil se všech prací celou horlivostí svojí. Již v prvním zasedání sněmu 6. dubna 1861 podal protest proti prozatímnému řádu volebnímu. Na sněmu došlo ke skutečnému sblížení se jedné části šlechty (historické) s poslanci lidu českého, oč stal se první pokus dne 6. ledna 1861 schůzkou Riegera s hr. Jindřichem Clam-Martinicem v bytě prof. V. Vl. Tomka v Praze. Rieger zvolen sněmem jednak za delegáta do říšské rady, jednak za člena deputace, která měla tlumočiti císaři žádost sněmu, aby se dal korunovati za krále českého. Když deputace se vrátila s odpovědí císařovou: »Dám se korunovati v Praze za krále českého«, přijata byla v Praze s nadšením neznajícím mezí.

V říšské radě, kam se odebrali čeští poslanci sněmem zvolení, podavše 18. dubna 1861 právní ohrazení (z péra Tomkova, ježto Riegerův návrh ohrazení zdál se poslancům příliš ostrým) proti veškeré ujmě, která by z kroku toho vzejíti mohla království, vypracoval Rieger programm decentralistů na říšské radě. Rieger měl hlavní řeči o adresse k císaři v příčině odročení říšské rady a svolání sněmův a při návrhu Mühlfeldově, aby vypracovány byly zákony na ochranu různých svobod občanských. V první schůzí 29. dub. 1861 vyhradil Rieger poslancům právo, skládati slib ve své rodné řeči.

Brzo však se ukázalo, že i skrovné naděje, s nimiž poslanci čeští do říšské rady vstoupili, jsou marné, a tak po mnohých velmi trapných zkušenostech českého poselstva, vnějších i vnitřních, došlo k tomu, že Rieger opustil říšskou radu, vzav si dovolenou, a že konečně 21. břez. 1863 poslanci čeští na sněmu českém odepřeli své účastenství při doplňovacích volbách do říšské rady a nastoupena od nich proti říšské radě politika passivity, neobeslání, která potrvala do r. 1879.

Na sněmě českém r. 1863 mluvil dr. Rieger 10. břez. ve smyslu návrhu Fr. Palackého pro změnu volebního řádu, národu českému nespravedlivého, pro úplné rovné právo na polytechnice v Praze, pro zakoupení sbírky rytin Hollarových, o zákoně obecním, o řádě volení v obcích, o zastupitelstvech okresních a jiných záležitostech svrchovaně důležitých. Roku následujícího důtklivě působil a řečnil pro úplnou rovnoprávnost na školách obecných a středních a pro zřízení českých stolic na lékařské fakultě university pražské a hájil velikou řečí stanovisko poslanců českých, kteří říšskou radu opustili.

V té době obnovené činnosti parlamentární pracoval Rieger také prospěšně i mimo říšskou radu a sněm. Ujav se dcery Zdeňky po zemřelém Karlu Havlíčkovi Borovském, svém příteli, způsobil, že provedena byla v její prospěch národní loterie, uspořádaná komitétem dam za předsednictví pí. Aug. Braunerové. Při založení »Svatoboru«, spolku na podporu českých spisovatelů, jejž byl ve smysle dávného přání Havlíčkova navrhl Fr. Palacký, měl Rieger vynikající účastenství. Byv zvolen za přísedícího zemského výboru království Českého, dosáhl již r. 1861 přes odpor německých členů zemského výboru, že na dosavadní německé polytechnice pražské provedena byla jazyková rovnoprávnost. Nebyla to sice hned rovnoprávnost úplná, ale od r. 1861 polytechnika přestala býti výlučně německou a za nedlouho bylo dosaženo rovnoprávnosti naprosté tak, že vedle polytechniky německé vznikla v Praze polytechnika úplně česká.

Nespouštěje nijak s očí záležitost samostatného českého divadla zemského a stav se v zemském výboru intendantem českých her, Rieger r. 1861 způsobil, že přijat byl na sněmě návrh kn. Karlem Schwarzenberkem a hr. Jindř. Clamem-Martinicem podaný, aby zemský výbor upravil záležitosti zemského divadla, tehdy jen německého, ve smysle přání a potřeb obou národností, popřípadě aby vystavěl zvláštní české divadlo. Důsledkem toho usnesení dosáhl Rieger nejprve, že v německém zemském divadle dávala se v týdnu dvě česká představení večerní a jedno odpolední. Dále však vymohl, aby k vystavění důstojného Národního divadla českého mohl se vynaložiti peníz až do 300.000 zl. r. m. a prozatím aby se zřídilo divadlo menší, prozatímné. A toto divadlo prozatímné vystavěl Rieger podle plánův arch. Ullmanna na nepatrné rozloze pouhých 158 1/2 _ sáhův od 12. května do listopadu 1862 tak, že mohlo se otevříti již 18. list. t. r. Na počátku hrálo se v něm pouze třikráte v týdnu-anoť nebylo dosti obecenstva, repertoiru i částečně umělcův, od 19. břez. 1864 každý den. Prozatímné divadlo provedl dr. Rieger přes odpor jedné strany v národě, která chtěla míti hned veliké divadlo Národní. Že však nemohla veřejnost česká vůbec se obejíti bez divadla prozatímného, ukázala nejlépe doba příští: pro veliký náklad, jehož bylo třeba ke zbudování velikého divadla Národního, stavba Nár. divadla protáhla se až do r. 1881, ba po vyhoření jeho až do r. 1883.

V létě 1862 Rieger navštívil světovou výstavu londýnskou a Paříž. Téhož roku prodal rodný mlýn semilský a koupil od hr. Fr. X. Auersperga velkostatek Maleč a Modletín, kde potom až do smrti trávili Rieger, Fr. Palacký a rodina Riegerova letní měsíce.

R. 1863 došlo z příčiny polského povstání k roztržce v jednotné až dosud na venek straně národní: vznikla strana živlů mladších, seskupená hlavně kolem »Národních Listův« a »Hlasu«, částečně i kolem »Politik«, později nazvaná mladočeskou. Tu poprvé čásť veřejnosti obrátila se příkře proti Riegerovi a Palackému. Ti k hájení zásad svých a celé strany, která při nich setrvala, založili denní list »Národ«, jehož prvé číslo vyšlo 15. prosince 1863. Hlavním článkem programmu »Národu«, redigovaného Fr. Šimáčkem, bylo zachování jednoty národní, neštěpení se na strany v době, kdy národ ještě téměř ničeho se nedomohl.

Byv po Fr. Palackém zvolen za předsedu Sboru pro zřízení důstojného Národního divadla, dr. Rieger vytištěn byl r. 1865 z výboru Sboru stranou mladší, která stěžovala sobě, že myšlenka zřízení velkého Národního divadla nepostupuje ku svému uskutečnění tak rychle, jak by měla.

Zatím i mladému ústavu divadla Prozatímného dařilo se špatně. Řed. Liegert pro finanční nesnáze skládal v létě 1865 vedení českého divadla-a řed. Thomé, k vedeni jeho ochotný, nechtěl je převzíti ve špatné pro divadlo době letní. Německá strana hleděla těch nesnází použiti ke zničení zdárně prospívající české opery tím způsobem, že navrhla prostřednictvím Liegerta a ředitele německého divadla Wirsinga zemskému výboru, aby byla na zemských divadlech v Praze jen jedna opera, a to německá, a ta aby jednou v týdnu hrála také na českém divadle! Rieger opřev se tomu v Zemském výboru, zmařil zlý úklad; aby pak odvrátil nebezpečí konkursu a zavření českého divadla, propustil Liegerta ze smlouvy a po dva měsíce vedl sám správu českého divadla, jež potom převzal řed. Thomé.

Před tím již založil při českém divadle pensijní fond pro členy divadla.

Byv zvolen r. 1865 za starostu okr. zastupitelstva chotěbořského, Rieger sepsal a vydal počátkem této tehdy nové instituce samosprávné Rukojeť k poznání příslušnosti i činnosti zastupitelstva okresního, jakož i výborův, a starostův okresních.

V listopadovém zasedání sněmu českého téhož roku podal Rieger návrh, aby na pražské universitě provedena byla rovnoprávnost jazyka českého s německým.

Postaviv se s Palackým proti chystanému dualismu v říši Rakouské, Rieger účastnil se porad důvěrníků českomoravských, jejichž jménem spolu s drem Bělským podal pamětní spis předsedovi ministerstva hr. Richardu Belcredimu, nástupci padlého ryt. Schmerlinga. Ve sněmu r. 1865 měl řeč pro adressu císaři a králi. Byla většinou přijata a výsledkem jejím bylo, že císař oznámil deputaci sněmovní, že hodlá dáti se korunovati za krále českého. Bohužel provedení úmyslu překaženo bylo událostmi, jež vedly r. 1866 k válce Rakouska s Pruskem. V té postihla dra Riegera nemilá příhoda na jeho cestě z Malče do Prahy, kdy oddělením pruského vojska byl mu kůň vzat a dr. Rieger, bráně se neohroženě zvůli vojenské, byl v nebezpečenství těžkých toho důsledků.

Po válce Rieger odjel do Paříže hledat styků s vládními živly Francie. Odebrav se potom do Vídně, účastnil se porad důvěrníků národů slovanských, od nichž byl pověřen sepsáním programmu pro Rakousko v nových poměrech po válce pro Rakousko nešťastné. V Čechách jednal Rieger dílem se šlechtou, chtěje ji povzbuditi k větší činnosti pro věc země a národa českého, dílem s novou německou stranou v Čechách, federalistickou stranou pokroku, která pojala do svého programmu rovnoprávnost národů. Vyjednávání neměla však žádoucích úspěchů.

Zatím došlo k tomu, k čemu se schylovalo hned od povolání barona Beusta ze Sas za ministra zahraničných záležitostí v Rakousku: po přání Maďarů a za pomoci Němců rozpoltěna říše na dvě části, z nichž v jedné ujali se neobmezené vlády Maďaři a ve druhé k podobné neobmezené vládě nad ostatními národnostmi tíhli Němci. Poněvadž sněm český nehodlal bezvýminečně přistoupiti na tento státoprávní převrat v říši, byl r. 1867 rozpuštěn a v novém zabezpečena vládou Němcům většina. I v jednáních těchto sněmů r.1866 a 1867 měl dr. Rieger vynikající účast. Čeští poslanci podali 13. dubna 1867 protest proti volbě zástupců království Českého do říšské rady, která měla bezvýminečně schváliti uherské vyrovnání, a opustili český sněm.

Vyhledávaje stále styky národu českému důležité, dr. Rieger odebral se v létě 1867 s Palackým a jinými předáky českými na ruskou národopisnou výstavu v Moskvě a tam i v Petrohradě působil pro věc vzájemnosti slovanské a tím i k obrácení pozornosti národa ruského ke kulturním a národním záležitostem českým. Ač zástupci národa českého nepodnikli ani nejmenší věci, jež by mohla býti neprospěšna říši Rakouské, zdvihla proti nim žurnalistika německá, zvláště vládní vídeňská, hroznou bouři, obviňujíc je i z velezrády. To se opakovalo r. 1870 proti dru Riegerovi, když indiskrecí francouzskou vyšlo najevo, že dr. Rieger podal r. 1869 zástupci francouzské vlády spis, v němž naznačil, jaká úprava říše byla by Rakousku prospěšna a zabezpečovala by zároveň možnost trvalého spolku Rakouska s Francií proti společným nepřátelům.

Byv  r. 1868 pozván, aby společně s Palackým jednal s Beustem o možnost uspokojení národa českého, dr. Rieger učinil tak v Praze, ale bez positivního výsledku. Jediný následek měla tato rozmluva, že odstoupil předseda německého občanského ministerstva kníže Karel Auersperg. Sněm český svolaný ke dni 22. srpna 1868 poslanci čeští neobeslali, podavše jemu téhož dne památnou deklaraci, kterou navrhl a sepsal dr. Rieger (Bližší viz Rakousko str. 220.) Jednání s Hasnerovým občanským ministerstvem, k němuž pozváni byli dr. Rieger a dr. Sladkovský, zástupci čeští odmítli. Jednali však po odstoupení téhož ministerstva koncem dubna 1870 s předsedou nového ministerstva hr. Potockým. Sněm český byl rozpuštěn, v novém Čechové a zástupci strany šlechty »historické« dosáhli většiny. Rieger ve smyslu deklarace byl pro neobeslání sněmu, ale usneseno sněm obeslati. Pokus smíru s Němci slibně počatý neměl výsledku. Rieger byl zpravodajem většiny kommisse, jež navrhla podání adressy císaři. Obeslání delegací-ne říšské rady, jak žádalo královské poselství – s náležitou výhradou sněmem pro tentokráte slíbeno. Potom v novém reskriptě slíbena opětně korunovace císaře na krále českého, ale připojeno, že všechno vykonati se smí jen na půdě platné ústavy a tedy po obeslání říšské rady od Čechův. Když sněm toto obeslání odmítl, byl odročen a vypsány přímé volby do říšské rady.-Koncem r. 1870 usnesl se klub českých poslanců podati říšskému kancléři Beustovi memorandum o zahraničné politice rakouské. Žádán v něm směr politiky příznivý Francii, Rusku a slovanským národům balkánským. Podání jeho svěřeno dru Riegerovi.

Poněvadž hr. Potockému se nepodařilo pohnouti Čechy ke vstoupení do říšské rady ani volbami přímými, německé většiny na říšské radě a v panské sněmovně vyslovily hr. Potockému nedůvěru. Hr. Potocki následkem toho odstoupil, ale k jeho radě a proti mínění Beustovu císař povolal k vládě ministerstvo hr. Hohenwarta. Za toho politické snahy naše u věku XIX. došly nejvyššího vzestupu a činnost dra Riegera ve spolku hlavně s hr. Jindř. Clam-Martinicem dospěla k politickým pracím nejvýznamnějším. Dohodnuvše se dr. Rieger, hr. Clam-Martinic a dr. Al. Pražák s hr. Hohenwartem, vymohli památný královský reskript ze dne 12. září 1871, v němž císař prohlásil, že »rád uznává práva tohoto království (Českého) a jest hotov toto uznání svou přísahou korunovační obnoviti«.

Dr. Rieger stal se generálním zpravodajem třicetičlené kommisse, která vypracovala adressu a články fundamentální, jimiž upraviti se měl poměr mezi královstvím Českým a celým ostatním mocnářstvím. (Viz Rakousko str. 223.) Vše zdálo se býti příznivo dosažení tou dobou nejvyššího cíle národa českého. Ale Německo-po vítězné válce s Francií-obrátilo se důtklivě proti této úpravě vnitřních poměrů říše Rakouské jako pomocník německé strany v Rakousku. Podobně učinili Maďaři. Ano i Rusko, nerozumějíc dobře prospěchu říše Rakouskouherské ani prospěchu vlastnímu, postavilo se proti českým požadavkům. Beust, obstarávaje v té záležitosti věc Německa, podal císaři rakouskému memorandum proti hotovému již skoro vyrovnání. Dr. Rieger a hr. ClamMartinic podali proti spisu Beustovu císaři pamětní spis. Ale nátlakem Německa a Maďarů celá vyrovnávací akce padla. Dr. Rieger vrátiv se do Prahy, ač poražen cizími nepřáteli, vezen byl v triumfu z nádraží do svého bytu. V řečích na nádraží a ve svém bytě s důrazem vyslovil, že od obsahu fundamentálních článků ani on ani zajisté národ český nikdy neustoupí.

V trudných dobách po pádu ministerstva Hohenwartova, za vladaření minist. Lasser-Auerspergova, dr. Rieger účastnil se r. 1872 a 1873 porad zástupců proticentralistických stran ve Vídni. Proti straně mladočeské, která žádala, aby sněm český byl českými poslanci obeslán a která později sedmi poslanci svými samostatně do něho vstoupila, Rieger trval na neobeslání sněmu. Teprve na podzim r. 1878, když Fr. Palacký dvě léta byl již mrtev, agitace pro obeslání sněmu stále se rozmáhala a v národě nebylo již ani dřívější pevnosti ani jednoty, s druhé pak strany svítala naděje, že panství německé může býti zlomeno, Rieger podvolil se, »nechtěje svůj rozum stavěti nad rozum národa«, usnesení klubu poslaneckého a vstoupil s ostatními poslanci strany staročeské opět do sněmu. Proti dřívější zásadní politice národa českého, rázu do jisté míry’heroického, nastala nyní politika opportunní, bohužel čím dále tím bezvýslednější.

Ve sněmu navrhl Rieger podání adressy císaři, ale návrh byl německou většinou zamítnut. Krátce potom, v říjnu 1878, došlo v Emmersdorfu k poradám o dohodnutí se národa českého s německým. Slibovaly úspěch hlavně proto, že vedle dra Riegera, Ad. Fischhofa a redaktora »Sonn-und Montagszeitungu« Scharfa, zúčastnil se jich vydavatel a chefredaktor vídeňského žurnálu té váhy, jakou zvláště tehdy měla »Neue freie Presse«. Ale vše jako by se bylo spiklo proti snahám českým: Etienne zemřel a tím i tyto porady zůstaly bez výsledku.

Když odstoupilo ministerstvo Lasser-Auerspergovo, národu našemu příkře nepřátelské, a ministrem vnitra stal se hr. Taaffe, státník tento vyzval v březnu 1879 Čechy ke vstoupení do říšské rady, do níž mezi tím r. 1873 byly zařízeny volby přímé. Hr. Taaffe spoléhal při tom mimo jiné momenty na politický rozvrat českých stran samých a na agitaci, která v Čechách se rozmohla již i pro obeslání říšské rady. Sám měl upřímný úmysl vyhověti pokud možná požadavkům českým, ale jen pokud by nebyla k vůli nim nutna změna ústavy. Stát a dynastie měly pro vstoupení českých poslanců do říšské rady ten interess, že šlo o schválení smlouvy berlínské, zmocňující Rakousko-Uhersko k okkupaci Bosny a Hercegoviny. Smlouva tato musila přijíti před parlament, protože obsahovala spolu jisté drobné změny území říše. Liberální Němci schválení její chtěli zmařiti.

K prvním poradám o obeslání říšské rady pozváni byli dr. Rieger a hr. Clam-Martinic, ale obeslání nejprve zamítnuto. Nespouštěje se zřetele docílení dohodnutí mezi národem českým a německým, Rieger jednal v dubnu 1879 ve Vídni s Herbstem a formálně počalo potom jednání i mezi stranami, ale opět bezvýsledně. Na to navázáno znova jednání o vstoupení českých poslanců do říšské rady, a když přijaty byly od hr. Taaffea některé podmínky Čechů, zvláště v příčině české university, říšská rada od Čechů s ohrazením obeslána; v trůnní řeči uznána tato výhrada. Předsedou ministerstva stal se zatím hr. Taaffe a jako ministr krajan vstoupil do ministerstva dr. Al. Pražák. Opuštění passivné opposice se strany české mohlo pak té doby provésti se beze všeho stínu porážky, protože bylo spojeno s utvořením nové většiny, přející směrům autonomistickým a kulturnímu posílení slovanských národů říše.

Dr. Rieger měl na říšské radě programmovou řeč dne 29. října 1879, načež 17. listopadu podal společně s knížetem Jiřím z Lobkowicz a drem Šromem císaři memoranda o požadavcích českých v příčině rovného práva ve školách i úřadech. Teprve 19. dubna 1880 vyhověno bylo částečně těmto požadavkům ohledně jazykové rovnoprávnosti při zevním úřadování soudův a úřadů politických. Když pak vláda podala sněmu českému osnovu částečné opravy volebního řádu do sněmu českého, dr. Rieger měl řeč ve prospěch její. Ale německá většina opravu zamítla.

Aby přerušil spojenectví Maďarů s Němci, dr. Rieger vybral se v říjnu 1880 do Pešti jednati s uherskými státníky a krok jeho nebyl zcela bezvýsledný.

Doma bylo úspěchem důležitým a trvalým dosažení rovného práva na universitě pražské. Rozdělení její na dvě samostatné university vysloveno císařským nařízením ze dne 10. dubna 1881, potom však, ana německá strana zásadně trvala na tom, aby zřizování universit zachováno bylo kompetenci říšské rady, říšským zákonem z 28. února 1882.

Částečná oprava volebního řádu do sněmu českého stala se opět předmětem jednání nového sněmu, o většině opět české, r. 1883. Rieger měl při tom 28. července jednu ze svých skvělých řečí. K návrhu jeho vyzváni Němci, aby sestoupila se společná kommisse českoněmecká ke sjednání smíru česko-německého. Němci však návrh zamítli. Požadavkům Němců o rozdělení království Českého na dva díly a na povýšení německé řeči na jazyk státní odpíral Rieger vší silou svého přesvědčení a používal každé vhodné příležitosti, aby jak veřejně v parlamentě, tak soukromým působením přiměl vládu ke splnění všech podmínek, za jakých poslanci čeští vstoupili na říšskou radu. K nejplatnějším vskutku dosaženým úspěchům patřila změna volebního řádu do rady říšské, při níž rozdělen dosud jednotný voličský sbor velkostatků nesvěřenských v Čechách na pět okresův a volební census snížen, dále změna volebních řádů do komor obchodních, již získána většina Čechům v obchodních komorách pražské a plzeňské, a budějovická komora nabyla složení výlučně českého.V delegacích kladl dr. Rieger důraz na směr zahraničné politiky rakouské, který by v prospěchu Rakouska byl přátelský národům a říším jinoslovanským.

Bohužel vláda Taaffeova, ač nebyla bez dobré vůle, ohlížela se při svém jednání stále na Němce, kteří v prvém šestiletí vlády Taaffeovy měli v říšské radě minoritu jen o nemnoho hlasů menší, nežli čítala vládní i pravice z různých živlů složená, a užívali svých četných a vydatných posicí u dvora, v byrokracii, peněžnickém světě a za hranicemi, aby vládu Taaffeovu podkopali. Zosnovavše po vydání jazykových nařízení veliké hnutí německé v Čechách a na Moravě, usilovali svými návrhy na sněmě r. 1885 a 1886 o národnostní ohraničení okresů v Čechách, a když většina sněmovní r. 1886 jejich návrh hned v prvém čtení zamítla, opustili sněm. Odtud nastaly snahy Taaffeovy, by přivedl Němce zpět do sněmu, i došlo tu konečně v lednu 1890 k úmluvám vídeňským, k nimž hr. Taaffe sezval zástupce národa německého v Čechách, obou stran velkostatku v Čechách a strany staročeské, odmítnuv současně přizvati zástupce tehdejší české menšiny politické, strany mladočeské, o jejíž přivzetí čeští členové konferencí žádali, a obmeziv jednání jen na záležitosti království Českého s vyloučením věcí moravských a slezských. V úradách došlo tehdy k jisté shodě o důležitých požadavcích českých a německých, k tak zvaným punktacím.

Nejdůležitější částí jejich obsahu pro národ český bylo zaručení takové opravy volebního řádu do sněmu království Českého, podle níž do budoucna byla by na něm národu českému pojištěna většina. Českým ústupkem ve prospěch Němců nejpodstatnějším byl výslovný ústup od požadavku znalosti obou jazyků u státních úředníků tam, kde neobjeví se toho skutečně zjevná potřeba. Punktace podle předchozího již ustanovení předloženy sněmu českému, který některé části jich uzákonil (rozdělení zemské školní rady a rady zemědělské) přes odpor strany mladočeské, která proti punktacím obrátila se v přesvědčení, že jsou národu českému škodné, že v blízké budoucnosti bude snadno dosíci výhod pro národ větších a že zvrácením punktací dosáhne ona v národě většiny. Vláda pak, pokud šlo o otázky zůstavené její moci nařizovací, podléhajíc znenáhla německým vlivům nepřátelským, neprováděla punktace smyslem národu českému příznivým, nýbrž vkládala do nich smysl ten, jakého Němci z příčin agitačních sobě přáli, smysl, jehož punktace prvotně neměly. To pomáhalo arci vydatně stále více se rozmáhající protipunktační agitaci v českém národě, prováděné stranou mladočeskou, a vedlo posléze k pádu většiny staročeské: při volbách do říšské rady v březnu 1891 zvoleni vesměs kandidáti mladočeští. I dr. Rieger pozbyl svého mandátu do poslanecké sněmovny a povolán byl do sněmovny panské. Důsledkem toho převratu v názorech národa bylo, že strana staročeská při následujících volbách do sněmu r. 1895 již nekandidovala. Před tím téhož roku promluvil dr. Rieger ve sněmu naposledy, přimlouvaje se opětně za změnu volebního řádu do sněmu.

Dr. Rieger odstoupil takto z činného života veřejného do politického ústraní, ale i potom sledoval bedlivě vývoj událostí politických.

Pohlédneme-li na politickou činnost dra Riegera, vidíme, že v ni stále hleděl k cílům velikým, k těm, které znamenaly dosažení svéprávného, osobitého postavení národa českého ve svazku říše Rakouské, později Rakousko-Uherské buď ve smyslu práva historického (deklarace, články fundamentální), neb aspoň, od let osmdesátých XIX. věku, v mezích všeobecně platné ústavy (punktace). K dosažení těch cílů volil pravidlem prostředky vynikající (pamětní spisy, adressy panovníkovi, osvědčení sněmovní, passivní odpor atp.) a to vždy v mezích zákonů, k násilí nikdy se neuchyluje. Zápase vytrvale a hrdinně, vždy byl ochoten k smíru s protivníky (jeho častá jednání o smír neb aspoň návrhy k nim), věda dobře, že jen na základě skutečné dohody s německým kmenem v Čechách možná dodělati se trvalého míru v zemi a říši, a tím také nejlépe zabezpečiti prospěch svého národa. K té své základní myšlence, jakož i vůbec ke způsobu, jakým sobě má vésti národ náš ve svých faktických poměrech při soubytí v Čechách a v zápasu s národem německým, vracel se dr. Rieger často, naposled velmi důtklivě i ve své závěti. Nebyl pouze nesen proudem bojův politických od r. 1848-1880, ale namnoze dávaje jim sám směr a řídil je. Byl pak při tom svou celkovou činností, zvláště podporovanou jeho neobyčejným darem řečnickým, více tribunem lidu, koncipujícím ohnivě a rysy velikými, nežli chladným státníkem, ale vždy postavou vskutku heroickou.

I v době své největší politické činnosti i po jejím ukončení dr. Rieger zachovával stále na zřeteli všechny důležité osvětové záležitosti české a zasahoval do nich nejednou svrchovaně prospěšně. Když jeho miláček české divadlo-r. 1866 octlo se pohromami doby válečné v těžké krisi, založil, přidaném k tomu současném podnětu se strany pražsk. obchodníka Hrubého, první české družstvo k vedení správy českého zemského divadla a dal tím základ k trvalé instituci družstev při českém divadle.

I do správy českého divadla zasáhlo stranictví a dosáhlo toho, že usnesením zemského výboru r. 1876 odevzdáno bylo vedení divadla družstvu mladočeskému. Když však divadlo za krátko doznalo netušených pohrom, dr. Rieger ujal se ho a způsobil, že bývalé družstvo staročeské spojilo se r. 1877 k záchraně divadla s družstvem mladočeským. Podobně smířlivě a pro budování Národního divadla prospěšně zachoval se dr. Rieger téhož r. 1877, když mladočeský výbor Sboru pro zřízení důstojného divadla Národního octl se před naprostým nedostatkem peněz a poznal, že jemu samotnému není dále nikterak možná vyplniti převzatý veliký úkol. Získav svým zakročením stranu staročeskou k opětné společné činnosti ve Sboru, dr. Rieger stal se jeho předsedou a zůstal jím až do konečného dvojitého vybudování divadla Národního. Před otevřením Národního divadla hlavně autoritou Riegerovou sestoupilo se zcela nové staročeské Družstvo Národního divadla s dostatečným kapitálem, které zdárně a šťastně vedlo správu českého zemského, od r. 1883 Národního divadla po dvacet let, až do r. 1900.

Když byla založena r. 1880 Ústřední Matice školská, dr. Rieger, jako hlavní představitel jednoty národní, byl zvolen jejím předsedou. Zůstával jím pak stále až do té doby, kdy vida, že většina národa od něho v politice se odvrátila, nechtěl býti případným úrazem další součinnosti veškerého národa při účelech ÚMŠk. a odstoupil. Předsedou Svatoboru zůstal až do své smrti. V posledních dvou letech svého života byl předsedou Družstva Národního divadla v Praze, jehož vyloučení od správy Národního divadla r. 1900 těžce nesl, i vytkl si při tom za cíl zřízení druhého českého divadla v Praze-zvláštní scény činoherní jako součástky Národního divadla-i staral se o akci čelící ke zbudování Národního divadla v Brně. Koncem r. 1902 předsedal ještě veřejné schůzi v Měšťanské besedě, sezvané v prospěchu českého brněnského Národního divadla, a krátce před svou smrtí účastnil se jednání kommisse na radnici pražské v příčině místa pro druhé české divadlo v Praze, o němž jednal ještě i na smrtelné posteli.

Veškera činnost dra Riegera měla svou oporu a posilu nejen v mravní oprávněnosti myšlenek, které zastával a pro které působil, nýbrž i v jeho ryzí povaze a mnohých jeho skvělých vlastnostech. Působení jeho parlamentní, ve schůzích veřejných a soukromých, jichž rád se účastníval, neobyčejně bylo podporováno jeho mimořádným darem řečnickým. Dr. Rieger byl řečník rozený i vlastnostmi duševními i fysickými, které činí řečníka skutečně velikým. Hlas jeho byl zdravý, neobyčejnou resonancí prsní jako zvon znějící baryton, jejž poslouchati již samo sebou bylo rozkoší, bez ohledu na obsah řeči. Maje jasnou vokalisaci a zřetelnou artikulaci a nemluvě ani v největším rozohnění překotně, dr. Rieger pronášel slovo způsobem nadevšechnu jinou obvyklost plastickým, lahodným, krásným a jadrným. Mluva Riegerova byla nejen česká, ale ryzí, toho ducha svěžího, plasticky se vyjadřujícího, jakým mluví lid venkovský, cizotou jen málo tknutý. Dr. Rieger nejen mluvil, on i myslil po česku a mluvil osobitě, rázovitě, ušlechtile, neupadaje ani v hněvu do všednosti, tím méně do nějakých výrazů nízkých a zůstávaje vždy dalek obratů nečeských. Kdykoli jen poněkud předmět toho dopouštěl, jeho řeči nesly se vzletem do jisté míry až básnickým. V šlechetném rozhorlení, zvláště šlo-li o obranu národa, hlas jeho chvílemi až hřměl, řeč jeho uchvacovala a strhovala i lidi chladné, nejednou samy protivníky. Myšlenkově byly řeči jeho obsažné, formy krásné, vřelého, mnohdy ohnivého temperamentu; vždy zajímaly a vždy bylo na nich patrno jeho hluboké vnitřní přesvědčení. Přečasto zableskla hotovost a pádnost, s jakou vyvracel neb aspoň odbyl námitky pronesené od protivníků. Nikdy nevypracoval řeč svou dopodrobna, nanejvýše jednotlivými hesly si vytkl postup myšlenek, jež pak, tak jako hlavní předmět, sám vždy neobmezeně ovládal. Pravidlem bývaly nejpůsobivější jeho řeči, které byl nucen pronášeti zcela bez přípravy: ty planuly mnohdy veškerým ohněm jeho temperamentu a vnitřní silou svojí bezděky překonávaly. Dr. Rieger byl nejznamenitější řečník český, jakého u nás již není, a patřil vůbec k nejznamenitějším řečníkům parlamentním celé své doby. Řeči jeho zůstanou proto navždy jednak vzory řečnictví, jednak bohatým zdrojem ryzího jazyka českého. Stejně dokonale jako mateřštinu ovládal i jazyk německý. Mimo to mluvil plynně franc., vlašsky, polsky a rusky a znal kromě toho jazyky anglický a chorvatsko-srbský.

Riegerova láska k národu byla tak neobmezená jako jeho poctivost a nezištnost. Z veřejného působení svého neponechal sobě ani haléře a nepřijímal ani úřadů, ze kterých nepřímo by mohl těžiti. Svou činností veřejnou zanedbal až citelně své interessy soukromé. R. 1888 při jeho sedmdesátých narozeninách, okázale slavených v Praze na Staroměstské radnici, divadelním představením v Národním divadle a banketem, dán byl Riegerovi také čestný národní dar nominálně 113.000 zl. r. m. a to s výslovným určením, že má sloužiti jen jemu a jeho rodině. Dr. Rieger jej přijal, ale neužil z něho pro sebe ani dost málo, nýbrž obrátil úroky a čásť jistiny ve prospěch věcí veřejných, a hlavní kmen 100.000 zl. r. m. věnoval svou závětí dílem Svatoboru na ceny za díla pozoruhodná a k podpoře českých spisovatelů, dílem České Akademii k roční odměně skutků zvláště ušlechtilých. Pravda-neobmezená pravdivost v celém myšlení a konání, zdroj to poctivosti-byla z hlavních znaků jeho ducha. Mohl se někdy mýliti a jednotlivých omylů v životě také se neuvaroval; ale cokoli mluvil a konal, tryskalo vždy z jeho skutečného přesvědčení, tedy z osobní naprosté pravdivosti. Vůbec pak mravní povaha jeho byla po celý život ryzosti naprosté a v nejednom vzhledu ideální.

Svým veřejným působením, vzděláním, bystrostí, věhlasem a vzpomenutými právě vlastnostmi získal sobě dr. Rieger téměř neobmezenou důvěru i národa i jednotlivců, která se stupňovala až do skutečné jeho autority. Mínění a rady jeho byly směrodatné, a nebylo takořka jediné pro národní život mimo řádně důležité věci, aby při ní nebylo hledáno rady Riegerovy. Pro co Rieger se prohlásil, to již tím u veřejnosti nabylo důvěry. Té důvěry, víry a své autority používal pak dr. Rieger po celý svůj život jen k tomu, aby všude a ve všem zjednával platnost jazyku, živlu a celému národu českému, k osvětovému povznášení a zvelebování národa i k organisaci jeho na poli národním a politickém. Jsa takořka osobním ztělesněním svého národa, jeho jasných a vážných snah a cílů bez těch šlak, které bohužel i u nás občas se vyskýtaly a vyskytují–téměř po půl století, dr. Rieger jednotnost národa kladl na první místo organisace národní a po celý život se přičiňoval, aby všechny jeho živly ve věcech národních stály v jednom šiku. A tak se vším tím stal se dr. Rieger celému národu svému skutečným a povolaným vůdcem-a mužem, který měl ze současníků snad největší vliv na všestraný rozvoj národa českého. Příjmí vůdce národa nebylo u Riegera jen čestným titulem, nýbrž výrazem skutečného jeho postavení v národě. Nebyl sice dr. Rieger vůdcem národa jediným, ale byl nejvyšším vůdcem skutečným i prvním, a pro cesty, boje a práce národa v oné době nejdůležitějším.

Smýšlení dr. Rieger byl ve věcech politických pokrokového, na počátku veřejné dráhy silně, až radikálně pokrokového, později konservativně pokrokového, ale na první místo vždy kladl ne různé theorie, nýbrž prospěch svého národa.

Při vůdčím vedení záležitostí národních vůbec převládala u dra Riegera více měkkost spojená s důvěrou, že každý jednotlivec bude konati, co pro národ jest nejlepší, nežli důtklivé vedení otěží a energie stále dostupující na zachování pevnosti šiků a kde třeba i rozkazující.

Moudrou opatrností v jednání veřejném vyznačoval se dr. Rieger vždy.

Hlavním rysem letory dra Riegera byla uklidněná, bouřlivého zmítání prostá mysl, spojená s optimistickým nazíráním na vše, co kolem něho se dělo. Stihly jej těžké rány (smrť choti, dcery Marie, zbavení politického vůdcovství)-ale snesl je s klidem neobyčejným, zapomínaje takořka zítra, co včera jej nejhloub ranilo, a hledě stále nadějně do budoucna. V tom vzhledě a i v nejednom soukromém rysu jiném bylo v povaze dra Riegera mnoho zděděné povahy českého zámožného člověka vesnického, prostého sentimentality a citovým návalům málo podléhajícího. Tím rázem jevily se v pozdější době i některé jeho silněji konservativné názory sociální.

Rysem povahy dra Riegera bylo však, že byl prost vášnivosti a vlastností, které jiným ubližují. Neznal osobní žárlivosti na své čestné postavení v národě, neznal závisti, neznal nepřátelství. Boj politický nevedl k vůli boji, nýbrž jen k dosažení prospěchů pro svůj národ. I s protivníkem, který jej třeba i osobně těžce ranil, smířil se hned, jakmile ten k smíru se obrátil. Sám zapomínal skoro obratem, co jiní zlého mu učinili, a to zvláště, když viděl, že tím možno prospěti společné věci národní.

Umění byl velikým přítelem, názorů o něm, zvláště v hudbě, konservativních, těch, kterých nabyl do konce let šedesátých. Přesný býval však jeho úsudek o činoherních pracích a výkonech umění dramatického. R. 1859 uveřejnil pojednání: Venuše Miloská a její stanoviště v řeckém umění. Umění dramatického a divadla byl zvláště velikým milovníkem. Leckdy i sám dával podněty k sepsání prací dramatických a nejednou vybízel k tomu, aby k vytvoření díla dramatického zvláště cenného spojovali se autoři, ovládající úplně formu dramatu a dbající jeho vnitřní podstaty (»tesaři«), s autory básníky, více básnický obsah dramat než potřebnou podstatu a formu dramatickou na zřeteli majícími (»pokrývači«).

O každé věci vůbec, ať se týkala kteréhokoli oboru činnosti lidské, hleděl míti a míval svůj názor a mínění osobité, nehledě k tomu, zdali se shoduje s míněním jiných čili nic, a zůstával v nejedné věci při mínění svém, i když třeba nebylo lze srovnati je s výsledkem myšlení a soudu odborníků.

Velikou zálibu měl ve stavění, ať budov veřejných, ať soukromých staveb vlastních na svém velkostatku, a ještě před svou smrtí obíral se myšlenkou vystavěti zámku malečskému věž. Upravovaní a zvětšování velkostatku dělalo mu stále potěšení, třeba že ne vždycky důsledky se objevily takovými, jakých bylo si přáti. Čítaje velmi mnoho, číslicemi a počty vůbec mnohem méně rád se zabýval, přenechávaje je ochotně jiným. Ač poznal mnoho světa cizího, největší zálibu zachoval si k tomu, co bylo české, lnul ke své Malči, maje radost i z nejmenších věcí při hospodaření svého velkostatku. Blažila jej vůbec jeho vlastní činnost, veřejná i soukromá, pravou pak rozkoš mu působilo všechno, co bylo výsledkem činnosti členův jeho rodiny, zvláště jeho dětí.

Jsa nedotknutelný ve své poctivosti a nezištnosti i povýšen v těch věcech vůbec nad všelikou domněnku, dr. Rieger neodmítal pocty, s jeho činností a významem spojitelné, ať to byly okázalé oslavy národní, jaké se jemu přinášely po důležitých akcích státnických, či u příležitosti jeho sedmdesátých a osmdesátých narozenin, nebo vyznamenání, jakých se mu přečetně dostávalo čestným měšťanstvím měst a obcí, nebo čestným členstvím jednot a spolků, nebo řády. Z těchto dlužno zvláště připomenouti ruský komandérský kříž sv. Anny, udělený jemu r. 1863 při oslavě 1000leté památky trvání Ruské říše, a řád Železné koruny II. třídy, udělený jemu císařem rakouským Františkem Josefem I. Podle stanov tohoto řádu přijal také dr. Rieger, byv k tomu vybídnut ministrpresidentem hr. Badenim, povýšení své do dědičného stavu baronského. Universita charkovská jmenovala jej svým čestným členem, Král. česká společnost nauk v Praze svým členem mimořádným.

Dvě hesla, kterých dr. Rieger užíval, charakterisovala velmi případně veškeru jeho činnost: politickou a národní heslo »Nedejme se«a činnost kulturní heslo vytištěné na prvním listě Slovníka Naučného »V práci a vědění jest naše spasení«.

Kromě mládí a posledního roku svého života dr. Rieger těšil se skalopevnému zdraví, o němž svědčila již sama mohutná postava jeho, obracející k sobě pozornost všady, kdekoli se objevil. Jsa veliký a kostí silných kráčíval až do kmetského věku bystře, poněkud pádně, jak bývá zvykem u lidí z hor. Vždy červená a jasná, pravidlem úsměvná tvář jeho a vyholená brada orámovány byly vousem, podle módy let čtyřicátých pod bradu jdoucím. Vlasy až do konce života bohaté a jen mírně prošedivělé kryly jeho výraznou hlavu, z níž pod silným vystupujícím obočím bystře a vlídně hleděly tmavé jeho oči. Výrazný byl obličej Riegerův tak, že ho nikdy nezapomněl, kdo jej i jen jednou uviděl. Poprsí dra Riegera pracovali sochaři Amort, Strachovský a Boh. Vlček, obraz jeho provedl v letech čtyřicátých a padesátých věku XIX. zvláště zdařile Jos. Manes. V letech sedmdesátých vyšla dobrá podobizna Riegerova, dřevorytba, působením red. »Světozora«. Později byl Rieger malován V. Brožíkem. Tři podobizny kreslené Švabinským jsou nejlepšími obrazy dra Riegera z posledních dvaceti let jeho života, z něhož jest také mnoho věrných fotografií.

Ve druhé polovině r. 1902 Rieger trpěl následky nemoci, byv na jaře náhle postižen úplavicí cukrovou (diabetes). Zotavil se sice z ní poněkud, ale již ne úplně. Ještě o Vánocích r. 1902 předsedal v Praze schůzi, ve staré škole u sv. Jindřicha, zabývající se důležitou pro uherské Slováky záležitostí. V únoru pak 1903 dostavil se zánět měchýře, který jej přinutil ulehnouti na lože, z něhož již nepovstal.

Pohřeb jeho konal se v Praze z Pantheonu Musea král. Českého na hřbitov vyšehradský 7. března s velkolepostí pohřbu přímo královského, uspořádán byv obcí král. hl. města Prahy.

V Pantheonu Musea království Českého postavena bude bronzová socha Riegerova a v Praze na veřejném místě pomník významu Riegerova důstojný.

Literatura. Marie Červinková-Riegrová, Vzpomínky z mladých let dra F. L. Riegera (uveř. v »Osvětě« 1903 V. Červinka); táž, Terezie [Riegerová (2. vyd., Pr. 1903, u Otty); táž, Marie [Riegerová rodem Palacká (Pr., 1892); Jiljí V. Jahn, Frant. Lad. Rieger, obraz životopisný (I. díl, Pr. 1890; je to podrobné vypsání činnosti Riegerovy do r. 1867, práce vrstevníkova založená na hojném materiálu, jejž autorovi poskytla Riegerova dcera Marie); J. Malý v Riegerově Slovníku Naučném (díl VII., 409 až 431; do konce r. 1866); týž, Naše znovuzrození (Pr.,1880-84, u Otty; vyšlo v »Politické bibliotéce české«, již hlavně na přímluvu Riegerovu vydával »Český klub« v Praze); Řeči dra Fr. L Riegera (4 sv., Pr. 1884-88, u Otty); dr. Bohuš Rieger, Ústavní dějiny Rakouska (v Ottově Slovn. Nauč., díl XXI); dr. J. Pekař v životopise Palackého (tamt., díl XIX); Ad. Srb, Riegerova činnost politická (řada 17 statí v »Hlase Nár.«, v břez. 1903); F. A. Šubert, Nár. divadlo v Praze. Dějiny jeho i stavba dokončená (Pr., 1881, u Otty). Časopisy české od r. 1848-1903, zejm. po smrti dra Riegera. Záznamy o schůzích a výroční zprávy korporací, jednot a spolků, ve kterých dr. Rieger působil. Protokoly sněmu král. Českého, posl. sněmovny říš. rady a sněmovny panské. Št.

Rod Rieger na webu Historická šlechta





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás