Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Shlédnutí videa s Václavem Havlem z roku 1994 inspirovalo Jiřího Troskova k napsání těchto několika vět. "Asi se mi stýská... inu politický vývoj! A nějak mě při tom napadlo pár slovních spojení: inteligent není nadávka, komunikace je o naslouchání, slušnost je ctnost, demokracie je o zodpovědnosti občana, arogance není odvaha a láska je dar, jenž si nelze vynutit."“ Zobrazit celý citát »

Jiří baron Troskov a jeho inspirace



Nostitz – základní údaje

Rod Nostitz – základní údaje

Rodový erb byl po povýšení do panského stavu rozčtvrcen, znázorňuje v modrém poli dva stříbrně a červeně šachované volské rohy, dále pak černé křídlo se zlatým břevnem a zlatomodrou kotvu. Na přilbě se stříbrno-červeným pláštěm spočívají tytéž rohy. Později do znaku přibyl erb hrabat z Rienecku.

Název rodu

Nostitz (Nostic)

Původ rodu

Horní Lužice

Základní údaje

První zmínka – 1280 jako majitelé hradu a panství Nostitz.

V Čechách se usadili v první polovině 16. století – Hanuš Nostitz získal statek Ruda.

Rodová sídla

Praha – Nostický palác (1628 – 1945)

Falknovské panství
sokolovský zámek (1622 – 1945)
Statek Chlumek (1765 – 1945)
Statek Kamenice (1761 – 1945)

Jindřichovické panství  – Jindřichovice (1627 – 1945)

Kraslické panství – Kraslice (1667 – 1945)

Trmické panství – Horní i Dolní Trmic (1628 – 1919)

Měšické panství – Měšice  (1651 – 1945)

Žernosecké panství – Velké Žernoseky (1667 – 1916)

Žďárské panství (1662 – 1803),

statek Hřebečníky (1684 – 1874)

Průhonické panství (1800 – 1927)

statek Slabce (1847 – 1866),

statek Štiřín (1831 – 1870)

panství Planá (1827 – 1945),

panství Rokytnice (1627 – 1945

Rodové větvě

-rokytnická

– rienecká

Představitelé rodu

Jan Hartvík z Nostic (*1610 †1683), zakladatel linie Nostitz-Rieneck
Ota Nostitz († 1630), politik a říšský dvorní rada
Kryštof Václav z Nostic-Rokitnice (*1648 †1712), hejtman různých slezských knížectví, sběratel a mecenáš
Antonín Jan Nostic (*1652 †1736), český šlechtic a vysoký zemský úředník
Josef Vilém Nostic (*1706 †1787), český šlechtic a vysoký zemský úředník
František Antonín Nostic-Rieneck (*1725 †1794), český šlechtic a mecenáš
August Ludvík z Nostic (* 1777 †1866), pruský generál
Albert Nostitz-Rieneck (* 1807 † 1871), český politik, nejvyšší maršálek zemského sněmu
Josef Nostic-Rieneck (*1821 †1890), císařský komoří a president Společnosti Národního muzea
Helene von Nostitz (*1878 †1944), spisovatelka a salonní dáma
Žofie hraběnka Nostic-Rienecková, rozená kněžna z  Hohenbergu (*1901 †1990), dcera arcivévody Františka Ferdinanda d’Este

Titulatura

hrabata

Vývoj rodu

ŠLECHTICKÉ RODY v ČECHÁCH, na MORAVĚ a ve SLEZSKU

autor: Petr Mašek

Nostitzové patří k typicky šlechtickým rodům usazených v Čechách, které se velmi snadno sžily s domácím prostředím, určitou dobu výrazně podporovaly emancipační a kulturní snahy českého národa. První písemné zmínka o rodu pochází z roku 1280.

Původně hornolužický šlechtický rod rytířů z Nostitz se dostal do Čech v první polovině 16. století, kdy Hanuš Nostitz, zprvu usazený v Praze, získal statek Ruda. Tato linie rodu však vymřela počátkem 17. století a do českých dějin výrazně nezasáhla.

Skutečné základy rodové moci v Čechách položil až Ota Nostitz († 1630), politik a říšský dvorní rada. Měl velký podíl na vypracování „Obnoveného zřízení zemského“ v roce 1627. Bohatě využil pobělohorských konfiskací a získal četné statky v severozápadních Čechách. Protože neměl potomstvo, odkázal svůj majetek synovci Janu Hartvíkovi (*1610 † 1683) a jeho synům. Tehdy se rod rozdělil do dvou hlavních českých větví – rokytnické a rienecké. Rokytnická linie byla povýšena do stavu svobodných pánů v roce 1631, v roce 1675 do českého a v roce 1692 do říšského hraběcího stavu. Rienecká byla do stavu svobodných pánů povýšena v roce 1631 a v roce 1651 získala říšský hraběcí stav.

Ota Nostitz (*1608 † 1664) z rokytnické větve konvertoval ke katolicismu; byl hejtmanem v několika slezských knížectvích a tajným radou. Jeho syn Kryštof Václav Nostitz (*1643 † 1712) byl vzdělaným a úspěšným císařským diplomatem.

Hrabě Josef Ditmar (Děpold) Nostitz (*1794 † 1871) byl členem Společnosti Národního muzea a jeho obětavým mecenášem. Věnoval této instituci řadu cenných předmětů do vynikajících přírodovědných sbírek. Byl jednatelem a od roku 1841 prezidentem muzejní společnosti. Obdobným způsobem podporovali Národní muzeum i další Nostitzové, například Jan Václav Nostitz (*1791 † 1852), ten v roce 1846 prodal Národnímu muzeu svůj palác Na Příkopech.

Následující generace Nostitzů se věnovaly úřadům ve státní správě. Rokytnická větev Nostitzů vymřela po meči v roce 1890, po přeslici v roce 1930.

Mladší větev založil Jan Hartvík z Nositz (*1610 † 1683), který získal v Čechách značný majetek. V roce 1673 získal od mohučského kurfiřta část franckého říšského hrabství Rieneck. Jeho syn Antonín Jan Nostitz-Rieneck (*1652 † 1736) byl mimořádným vyslancem ve Švédsku, císařským královským místodržícím a chebským purkrabím. Rod pokračoval skrze potomky jeho bratra.

Bedřich Mořic Nostitz (*1728 † 1796) se věnoval vojenské kariéře: byl generálem jízdy a prezidentem dvorské válečné rady.

Úspěchů v armádě dosáhl i jeho bratr František Antonín Nostitz (*1725 † 1794), který bojoval ve Španělsku a severní Itálii. Byl také činný ve státní správě a jako úředník proslul spravedlností a lidskostí. Stál neohroženě v opozici vůči josefínskému absolutismu a odporoval vídeňskému centralismu. Na svých rozsáhlých panstvích dal vystavět řadu nových zámků i církevních staveb. Patřil k osvíceným aristokratům, propagoval moderní způsob života (například dal očkovat svoje děti a jako první v Čechách instaloval na svém zámku v Měšicích hromosvod).
V roce 1781 dal vystavět v Praze známé Nostitzovo  (Stavovské) divadlo. V jeho salonu se scházeli nejznámější protagonisté národního obrození, například rytíř Jan Neuberg, Ignác Born, Galasius Drobner, František Martin Pelcl a další. František Antonín byl typickým představitelem šlechtického zemského patriota 18. století. V provolání k otevření svého divadla napsal (přirozeně německy): Máme my Čechové (wir Böhmen) činiti výjimku a cítiti ve svých žilách méně německé krve? Abych zamezil této výčitce, bude mou hlavní starostí národní divadlo v naší mateřštině.“ Přesto se občas stával podezřelým a byl obviňován z českého nacionalismu. Byl například obviněn, že spolu s Pelclem napsal slavnou „Obranu jazyka českého“, která byla ihned po vyjití úřady zkonfiskována. Autorem byl ale Bohuslav Balbín, jak bylo v knize uvedeno.

Jeho synové se českému národnostnímu hnutí přiblížili poněkud více. Nepochybně to bylo pod vlivem jejich učitelů, Františka Martina Pelcla a Josefa Dobrovského. Bedřich Nostitz (*1762 † 1819) navštívil spolu s Dobrovským v roce 1794 Kostnici; hledali tam památky na Jana Husa. Hrabata Nostitzové umožnilo mimo jiné Josefu Dobrovskému studia v bohaté rodové knihovně, umístěné v jejich paláci v Praze na malé Straně, odkud Dobrovský čerpal mnohé vědomosti o české historii. Synové Františka Antonína rozdělili opět rod do dvou linií: mladší, která vlastnila statek a zámek v Průhonice a vymřela po meči v roce 1929, a starší, dodnes žijící v několika větvích.

V 19. století vynikl Albert Nostitz (*1807 † 1871), nejvyšší zemský maršálek a poslanec zemského sněmu, v roce 1848 představitel umírněné stavovské opozice. Později byl blízkým spolupracovníkem v Čechách velmi nepopulárního ministra vnitra Alexandra Bach.
Své funkce vykonával obětavě a zodpovědně. Když se z rodinných důvodů vzdával svého úřadu, řada českých politiků protestovala. Podporoval činnost Národního muzea a českých historiků, vykonával dobrovolné funkce ve Společnosti vlasteneckých přátel umění a působil v řadě hospodářských organizací, například v cukrovarnickém spolku, v pojišťovnictví a byl předsedou správní rady Ústecko-Tepelné železnice.
Ve dvacátém století žila větev v Plané u Mariánských Lázní, kterou vlastnil hrabě Josef (*1878 † 1946). Jeho vnučka princezna Mathilda (*1936), žijící nyní v Praze, se v současné době snaží o restituci tohoto statku. Je známá svou aktivní dobročinností ve prospěch nevidomých; založila také nadaci na záchranu historických architektonických památek. Další větev, reprezentovaná Ervínem (*1863 † 1931), předsedou Společnosti vlasteneckých přátel umění, představitelem čelních uměleckých institucí a Červeného kříže, vlastnila statek a zámek v Sokolově a v Jindřichovicích.

Kromě těchto větví hrabat Nostitzů žije ještě další, prusko-slezská evangelická větev, povýšená do hraběcího stavu v roce 1711. Ta však neměla na vývoj v Čechách žádný vliv.

Wikipedie:

Nosticové, něm. i staročesky Nostitz, je jméno starého šlechtického rodu původem z Horní Lužice, kde vlastnili sídlo Nostice u Budyšína, který se brzy rozšířil také do Slezska, Čech a Polska.
Páni z Nostic se objevují již roku 1280 jako majitelé hradu a panství Nostitz, jež roku 1439 prodali. Rod pánů z Nostic se rozdělil na tři větve Unwürde (u Kytlice) s liniemi Unwürde a Cunewalde, Ullersdorf (jižně od Jänkendorfu) a dvěma liniemi Ullersdorf a Schönbrunn (k té poslední patří též slezské vedlejší linie z Damiče, Ransova, Lampertsdorfu a z Cedlic) dále také Rozburk s liniemi Rothenburg, Guttau a Čocha. Původní rodová linie rozburských Nosticů začíná Kašparem z Nostice (†1484), jehož tři synové, Hartwig, Jiří a Ota, založili linie Čocha, Guttau a Rozburg, jež se později ještě rozvětvily.

Nosticové v Čechách
Do Čech jako první přichází Hanuš, který se usadil v Praze roku 1528, v okolí vlastnil malý statek a později byl přijat za obyvatele království.

Otto Nostic se jako první prosadil mezi českou šlechtou. Během stavovského povstání stál na císařově straně, stal se říšským dvorským radou, po konfiskacích roku 1620 koupil Sokolov, Řehlovice, Hliňany a domy na Malé Straně. Zemřel v roce 1630.

Česká hraběcí větev Nosticů má počátky u Hartwiga z Nostic, který založil linii z Čochy. Jeho pravnuk Jan Mikuláš z Nostic († 1619) coby zemský hejtman volovského knížectví, zanechal dva syny, Otu II. (1608–1665) a Jana Hartwiga, z nichž první se stal praotcem linie na Rokytnici, stal se hejtmanem ve Slezsku, tajným císařským radou a držel statky nejen ve Slezsku, ale právě i v Rokytnici. Otův syn Kryštof Václav z Nostic-Rokytnic (1648–1712), roku 1673 získal lénem hrabství Rieneck (získal ho společně se svým strýcem Janem Hartvíkem z mladší linie Nostic-Rieneck), povznesl tuto linii roku 1675 do českého a roku 1692 do říšského hraběcího stavu.[1] Tato větev (Nostic-Rokytnic) rodu končí po meči v roce 1890 Josefem hrabětem z Nostic (Josef Graf von Nostitz-Rokitnitz) (1821-1890).

Strýc posledně jmenovaného, Josef Dětmar hrabě Nostic (2. května 1794 – 15. prosince 1871), po sobě zanechal vdovu Matildu Pavlínu hraběnku Nosticovou († 12. července 1881), rozenou baronku des Granges. Ta byla poprvé vdána za J. V. Helfera, věhlasného přírodovědce a cestovatele († 30. ledna 1840 na Andamanských ostrovech), kterého doprovázela na jeho cestách do orientu a jehož cesty popsala v knize Johann Wilhelm Helfers Reisen in Vorderasien und Indien (“Cesty Jana Viléma Helfera do Přední Asie a Indie” ve 2 svazcích, Lipsko 1873).

Zakladatelem rodové linie Nostic-Rienecků (tzv. mladší větve) byl druhý syn již zmíněného Jana Mikuláše Nostice Jan Hartwig či Jan Hartvík (1610-1683), jenž se přestěhoval z Lužice do Čech a působil jako císařský tajný rada a v letech 1652-1683 jako nejvyšší kancléř českých zemí. Získal zde velké jmění, zdědil Falknov (Sokolov), Jindřichovice, Řehlovice i dům v Praze, který přestavěl na palác, nakupoval další statky, jako např. Pakoměřice, Líbeznice, Trmice, Žernoseky a obdržel lénem i část hrabství Rieneck ve Francích (dnes v povodí Mohanu a na středním Rýně v Německu).

Jako dědictví ze závěti nabyl roku 1631 Jan Hartvík právo užívat titulu svobodný pán, po svém předku Otovi z Nostic, povýšeného již roku 1623 v Sokolově, roku 1641 byl Jan Hartvík povýšen do hraběcího stavu v českých zemích, roku 1651 do říšského hraběcího stavu a roku 1673 mu byla lénem propůjčena část hrabství Rieneck. Hlavním sídlem linie Nosticů-Rienecků byl nejprve zámek Pakoměřice, a po dokončení zámku Měšice přenesli své hlavní sídlo roku 1775 do Měšic.

Roku 1885 se hraběnka Marie Antonie z Nostic-Rýnku se na svém panství v Průhonicích seznámila s Arnoštem Emanuelem hrabětem Silva-Taroucou, poslancem panské sněmovny, pozdějším poslancem říšské radya posledním ministrem zemědělství Předlitavska a v témže roce se za něho vdala. Měli společně 9 dětí.

Po druhé světové válce byli hrabata Nostic-Rieneckové z Čech vysídleni a odsunuti do Rakouska a jejich majetek byl zkonfiskován. Ačkoli zástupci české šlechty dostali po druhé světové válce mnohdy své majetky zpět, u Nosticů tomu tak nebylo, protože se jednalo o původně německý rod z Lužice. Rod Nosticů však považoval České království za svůj nový domov, kterému dal mnoho vzdělaných příslušníků, kteří byli českými vlastenci. V roce 1689 koupil Antonín Jan Nostic při svém pobytu ve Švédsku 133 historických listin, odvezených Švédy z Prahy. Ty pak daroval stavovskému archivu. Jan Dětmar z Nostic byl u počátku Muzea Království českého. Jedním z vychovatelů synů Františka Antonína Nostice byl i jeden z otců českého jazyka Josef Dobrovský. Ervín Felix Nostic byl politicky činný v ústavověrné straně, byl členem panské sněmovny. Byl i předsedou Společnosti vlasteneckých přátel umění a Moderní galerie Království českého. Nosticové neznali národní šovinismus, nebyli zasaženi ani nacistickou ideologií. V časopise Výspa z roku 1931 se píše, že Bedřich Leopold odstranil z věnce od císaře Viléma německé stuhy s poznámkou, že má statky v Československu a úředníci jsou většinou Češi. Řada příbuzných jeho manželky Sofie, rodem z Hohenbergu, skončila v koncentračním táboře Dachau.

Nosticové ve Slezsku
Noční pohled na Stavovské divadlo. Na nápisu ve štítu je vepsáno jméno stavitele divadla, hraběte Františka Antonína.
Slezská, od roku 1711 hraběcí větev, pochází z Ransauerské linie Damitschů ze Slezska. Z této větve pocházel pruský generál August Ludvík Ferdinand hrabě z Nostic.

František Antonín (1725-1794) sloužil v četných a významných úřadech ve státní správě, byl radou a zemským soudcem. Dotáhl to až k postu nejvyššího purkrabího a prezidentu královského gubernia, kterou zastával v letech 1782-1787. Proslul stavební činností, protože na všech svých panstvích nechal vystavěn zámky a kostely, v Praze v letech 1781-1783 z jeho iniciativy vzniklo divadlo, které bylo po něm pojmenováno, dnešní Stavovské divadlo, kde se za života hraběte konala velmi úspěšná premiéra Mozartovy opery Don Giovanni, kterou zde skladatel sám dirigoval. František Antonín měl čtyři syny, ke kterým najal zdatné vychovatele jako např. F. M. Pelcla či Josefa Dobrovského, který u rodiny strávil jedenáct let. K výuce i vlastnímu bádání jim sloužila rozsáhlá nosticovská knihovna, která v té době čítala na 10.000 svazků a patřila k největším a nejvýznamnějším. Jeho děti rod rozšířily do dvou dalších větví. Starší založil jeho syn Bedřich Jan, mladší jeho syn Jan Nepomuk.

Nepomukův syn, Albert Nostitz-Rieneck (1807-1871) působil jako nejvyšší zemský maršálek, předsedal mnoha hospodářským, dobročinným či vědeckým spolkům. Obě větve se psaly Nostitz-Rieneck.

Dnešní potomci rodu žijí v zahraničí, především v Rakousku.

Ottův slovník naučný

NOSTICOVÉ

– hrabata, prvotně jen rytíři, kteří se jmenovali po sídle svém Nosticích u Budyšína, prvotně v Lužici osedlí byli a odtud se i po Čechách a Slezsku rozvětvili.

Erb: štít na kříž rozdělený, první pole modré, v něm zlatý půlměsíc a na něm dva kančí zuby proti sobě hřbety obrácené, červenou a bílou barvou kostkované, druhé pole stříb. s černým křídlem, přes něž jde zl. pruh na příč, třetí stříbrné, čtvrté modré. Na rozhraní vrchních polí začíná se rukověť kotvice, barvená zlatým a modrým, a sahá až ke zpodu, odkud háky její jdou do 3. a 4. pole, modrý do bílého, bílý do modrého; dvě helmice, na pravé dotčené křídlo, na levé dva rohy červ. a bílou barvou kostkované a mezi nimi péra modré, zlaté a modré.

České větve mají kromě toho štítek s červenými a zlatými pruhy za říšské hrabství Rhienek.

První do Čech přišel Hanuš, usadil se r. 1528 v Praze a držel r. 1532 a 1541 statek Rudu (byv ovšem za obyvatele království přijat).

Potomek jeho Burjan postoupil Rudu (1581) císaři a dostal za ni Kounov († r. 1590).

L. 1609 koupila Dorota z Nostic Všehrdy a r. 1615 žili Jan Adam na Kounově, Jiří na Dolankách a Jeronym na Betlsdorfu. Jan Adam sice r. 1622 o vše přišel, ale Kounov navrácen jemu a Všehrdy manželce. Onen držel po něm syn Jan Hanuš (+1664), jenž měl syny Jana Mikuláše a Heřmana Jáchyma. Tento ujal Kounov a prodal jej (1675) mateři Anně Markétě (zase provdané Mynichové) roz. Bechynce z Lažan a tato zase r. 1678 hraběti ze Sinzendorfu. Herman zdědil r. 1681 Kolešovice (po otčimovi?) a r. 1684 Černoc. Zemřel r. 1694 zůstaviv z manž. Maximiliány Babkovny z Meziříčka syna Jana Ferdinanda, jenž držel Kolešovice, ale ty po jeho smrti pro dluhy prodány (r. 1719).

Zakladatelem bohatství a moci Nosticů byl Ota, syn Jeronyma z Nostic, hejtmana zemského ve Zhořelci († 1574). Týž stal se r. 1606 radou nad appellacími, r. 1610 povýšen na něm. místokancléře, pak se stal kromě toho říšským radou dvorským. Od té doby účasten byl všech důležitých jednání při c. k. dvoře, zejména měl velký podíl při skládání Obnoveného zřízení (1627). 3. čce 1623 povýšen do panského stavu starož. rodův, 3. říj. t. r. stal se palatinem, 24. říj. t. r. povýšen do stavu říš. svob. pánův. Za konfiskace se velice obohatil, koupil r. 1622 Falknov, r. 1624 některé vesnice před tím Loketských, r. 1627 Heinrichsgrün, r. 1628 Řehlovice, r. 1629 Hliňany, též domy na Malé Straně, z nichž povstal nynější palác. † ve Vídni v prosinci r. 1630. Posledním pořízením (d. ve Vídni 16. dub. 1631) zřídil dědicem svého jmění a panského stavu Jana Hartvíka, syna sestry své Žofie. Tato totiž byla druhou manželkou Jana z Nostic z pošlosti Rotenburské († 1619), jenž měl za první manželku Helenu ze Schlichtingu. S touto měl syna Otu, s onou Jana Hartvíka. Od nich pocházejí dvě české pošlosti.

A. Rokytnická pošlost:
Ota (*23. květ. 1608 v Seifersdorfu) studoval na universitách v Lipsku a Štrasburce, r. 1630 byl na říš. sněmu v Řezně, 18. květ. 1631 obdržel panský stav kr. Č., 8. čna t. r. stal se radou nad appellacími, r. 1637 povýšen za kancléře vrchního úřadu slezského, r. 1642 stal se hejtmanem vratislavským, r. 1650 hejtmanem ve Svídnicku a Javorsku a konečně tajným radou. R. 1657 vydal pochvalný spis o cís. Ferdinandovi III. Kromě statků ve Slezsku držel Rokytnici, kterou byl Jan Mikuláš z [z Nostic] (1627) vyfrejmarčil za svůj statek Kunvald. +14. list. r. 1664 (manž. Barbora Kateřina Vachtlovna z Pantenova). Syn jeho Krištof Václav (*1643) byl c. k. tajným radou, kom. hejtmanem ve Hlohovsku, později ve Svídnicku a Javorsku, až také vyslán od císaře do Polska. R. 1673 obdržel léno na říšské hrabství Rhienek, 27. čce 1675 povýšen do hrabského stavu kr. Č., 27. list. 1692 stal se říšským hrabětem. Protože byl pánem vzdělaným a přítelem věd a umění, sepsáno jest o něm několik pochvalných knih († 1712, manž. 1. M. Juliana Metychovna z Čečova † 1706, 2. M. Alžběta v. Schönau).
Mladší jeho syn Ota Václav držel slezské statky, byl c. k. tajným radou, kom. hejtmanem ve Vratislavsku a zemřel bezdětek. Starší syn Jan Karel (*1673) držel Rokytnici, byl c. k. skut. tajným radou, komořím a nejv. štalmistrem ovdovělé císařové Amalie († 17. dub. 1740, manž. 1. M. Maximiliána ze Sinzendorfu, 2. M. Karolina hr. Fuchsová).
Nejstarší jeho syn Josef Vilém (*27. čce 1706) držel Rokytnici, byl c. k. taj. radou, kom. praesidentem komory v Korutanech, r. 1750-1757 praesid. nad appellacími v Praze, r. 1757 až 1760 nejv. sudím a pak nejv. komorníkem (+10. led. 1787, manž. Ludovika hr. Metsch).
Syn jeho Jan Josef (*19. září 1741) byl pruským komořím, stal se kolonelem ve Francii a postoupiv (1794) statky své synu Josefovi, zemřel v Praze 22. února 1808 (manž. M. Josefa hr. z Kounic). Dotčený Josef (*3. září 1764) byl c. k. taj. r., kom. a podplukovníkem (+3. čce 1849, manž. Johanna hr. Bees).
Syn jeho Jan Václav (*25. led. 1791) dědil Rokytnici a statky ve Slezsku a též Sinzendorfské svěřenství Planou s Kočovem († 21. říj. 1852, manž. Karolina hr. Clam-Gallas +1863). Jediný jeho syn Josef (*5. pros. 1821) držel všechny dotčené statky, byl c. k. taj. r., kom., od r. 1861 dědičným členem panské sněmovny a † 16. říj. 1890 nemaje muž. dědicův (manž. Ernestina z Valdšteina †1857). Statky jeho dostaly se dcerám Marii, manž. Karla Ervina z [z Nostic], a Ernestině vd. Volkenšteinové.

B. Mladší pošlost:
Jan Hartvík (*1610) přistěhoval se z Lužice do Čech, ujal dědictví po ujci a stav se obyvatelem království, povýšen 29. ledna 1631 do panského stavu star. rodův v kr. Č. V l. 1638-1642 byl radou dvor. a kom. soudu, r. 1644 jmenován praesidentem nad appellacími, 6. srp. r. 1646 povýšen do hrab. stavu kr. Č., 9. květ. r. 1651 obdržel říšské hrabství, 16. květ. 1651 jmenován nejv. komorníkem, 5. ún. 1652 stal se nejv. kancléřem, ve kterémž úřadě do smrti zůstal. Kromě toho byl c. k. taj. radou, kom. a rytířem zl. rouna. Zdědiv Falknov, Jindřichovice (Heinrichsgrün) a Řehlovice, též pražský dům, který r. 1660 velikým nákladem vyzdvihl, skoupil drahně statků, jako r. 1651 Grabštein, r. 1652 Pakoměřice a Líbeznice, r. 1654 Bašt, r. 1662 Trmice, r. 1666 Kraslici, r. 1667 Žďár, též Žernoseky, a zdědil Měšice. Od arcibiskupa mohučského obdržel r. 1673 čásť hrabství Rhienek a tím nabyl i práva sedati na hrabské lavici kollegia franckého kraje, v něž r. 1674 uveden. Ženat byl 1. s M. Kateřinou hr. ze Žďáru, 2. s M. Eleonorou Popelovnou z Lobkovic ovdov. Berkovou († 22. srpna 1681). † ve Vídni 24. břez. 1683.

Synové jeho (z 2. manž.) byli Antonín Jan a Václav Desiderius. Onen byl při smrti otcově c. k. radou, kom., assessorem u dvorské kanceláře kr. Č., později (1695) stal se dvorským sudím, v čci r. 1706 nejv. maršálkem a v l. 1708-1732 byl nejv. hofmistrem. V l. 1684-1689 byl též mimořádným vyslancem ve Švédsku, po léta c. k. místodržícím, soudcem zemským a purkr. chebským. R. 1706 zdědil po Frant. Antonínovi hr. Berkovi, svém bratru jednobřišném, Jablonný a Nemyslovice, jež však r. 1708 prodal.
† 30. října 1730, maje 84 let svého věku. Z manž. svého s M. Terezií hr. z Herberšteina měl jediného syna Karla Josefa (*1682), jenž před otcem zemřel (1703). Veškeré jmění Antonínovo přešlo tudíž na Františka Václava (*1697), jediného syna Václava Desideria (+1700) a M. Alžběty roz. hr. Vchynské (od r. 1702 zase Vratislavové, †4. říj. 1747).
Týž byl ženat s Kateřinou Alžbětou hr. ze Schönbornu († 26. ún. 1777), přikoupil k Falknovu statky Perglas, Schaben a Štampach a k Pakoměřicům statek Mratín. Byl c. k. tajným radou a komořím a zemřel v září r. 1765.

Syny měl Františka Antonína a Bedřicha Mořice. Tento (*1728) byl c. k. skut. kom., generálem jízdy, majit. kyrysnického pluku, později tajným radou, rytířem zl. rouna, praesidentem dvorské válečné rady a FM. Po otci držel panství trmické, k němuž r. 1773 přikoupil Předlici, Žernoseky s Libochovany a Žďár. † ve Vídni 19. list. 1796. František (*1725), starší jeho bratr, muž osvícený, vyšší studia vychodil v Praze a v Lipsku a obdržev důkladné právnické vzdělání oddal se službě vojenské (1743) a bojoval statečně se Španěly a Vlachy. R. 1750 stal se radou nad appellacími, r. 1758 soudcem zemským, r. 1763 taj. radou a přísedícím konsessu nejv. úředníkův, r. 1764 gubern. radou, r. 1772 kommandérem řádu sv. Štěpána, r. 1781 nejv. hofmistrem, r. 1782 nejv. purkrabím a praesidentem král. gubernia. Jako úředník byl sice spravedlivý, ale lidský. Na všech svých panstvích stavěl zámky a kostely (1767 v Měšicích, nákladem 200.000 zl.), také velké stavovské divadlo v Praze r. 1781 od něho stavěno. Přemožen jsa prací žádal za sproštění úřadu, což teprve po třetí žádosti povoleno (1787). Před tím skoupil Luky, Budov, Věrušičky (1778) a Tyniště (1783), což svedl na panství Lucké a Hřebečníky. † v Praze 29. září 1794. Od r. 1757 byl ženat s Eliškou Krakovskou ovdov. Libšteinskou z Kolovrat († 25. srp. r. 1815) a měl s ní několik synův a dcer, z nichž povstaly dvě pošlosti.

aa) Starší pošlost
pochází od Bedřicha Jana (*1762), jenž zdědil Falknov a jiné statky po otci a Žďár po strýci Bedřichovi; z toho prodal r. 1799 Luky a r. 1803 Žďár. +10. dub. r. 1819 (manželka Anna de Periez-Burdet, † 31. pros. 1820). Synové jeho byli

1. Robert (*1798-+1. pros. 1820);

2. Ervin (*1806), držitel Falknova, Heinrichsgrünu, Řehlovic, Kraslice a Pakoměřic, c. k. tajný rada a předseda jedn. přátel umění v Praze, +17. ún. 1872 (manž. Filipina z [z Nostic], +18. ún. r. 1876);

Syn Ervinův byl Bedřich (*1835-+12. čna r. 1866) a tohoto synové Ervin (*1863), držitel majorat. statkův a dědičný člen panské sněmovny, a Leopold (*1865), jenž drží Perglas. Oba mají potomstvo.

3 Hugo (*1814), pán na Slabcích a Hřebečnících, +24. led. 1884 (manž. Marie Christ. Eleon. hrab. z Klamu a z Martinic). Od obou posledních jsou potomci.

Po Hugovi jsou synové Karel Ervin (*1850, s manželkou Marií z Nostic vyženil Rokytnici), Jindřich (*1854) a Robert (*1856, jesuita).

bb) Mladší pošlost:
Jan Nep. (*24. břez. 1768) zdědil Trmice (s Předlicí) a Žernoseky (s Libochovany) po strýci Bedřichovi a koupil Průhonice (1800). Byl c. k. kom., tajným radou a FML. a vyznamenal se ve francouzských válkách, zejm. u Lipska († 22. říj. 1840, manž. 1. Žofie hr. Apraksinova †1802, 2. Antonie hr. Šlikovna †18. srp. r. 1830).

Ze synův, kteří jej přečkali, starší byl Albert (*23 srp. 1807 v Trmicích), jenž měl po otci Trmice, Žernoseký a Průhonice. Vychodiv studia na universitě pražské vstoupil r. 1828 do praxe u gubernia, stal se r. 1834 kraj. kommissařem, ale vystoupiv r. 1840 ze státní služby zvolen r. 1842 za přísedícího zemského výboru, byl pak od r. 1848 účasten rozličných jednání veřejných a členem rozličných kommissí. R. 1860 povolán jest do rozmnožené říšské rady a stav se jejím místopředsedou, vyslán r. 1861 od velkostatkářův za poslance do říšské rady. Poslanectví tohoto se vzdal pro velký nával práce, byv jmenován nejv. maršálkem, ale i v tomto úřadě jen krátce potrval. Kromě toho býval předsedou neb členem rozmanitých ústavův a korporací, majetníkem rozličných řádů, členem mnohých dobroč. a vědeckých společností. O zřízení hypoteční banky dobyl si velikých zásluh. Byl pán osvícený a bohatýrskými ctnostmi zdobený; nejkrásnější jeho vlastností byla spravedlivost, pro kterou odstoupení jeho z maršálství velice želeno. † 25. led. 1871 a pohřben v rodinné hrobce ve Falknově, manž. Adéla ovd. hr. Sweerts roz. Puteani.

Jediná jeho dcera Marie (*1863) zdědila jeho statky a vdala se 16. ledna 1885 za Arnošta hr. Sylvu Tarouccu.

Druhý syn Janův byl Heřman (*1812), c. k. komoří, tajný rada, generál jízdy (manž. Vilemína kněžna Auersperková, † 1886), jehož synové jsou Albert (*1843, má potomstvo) a Karel (*1849).

Třetím synem Janovým byl Sigmund (*1815- †1890), po němž žijí synové Jan (*1847) a František (*1850).
Kromě těchto dvou českých pošlostí, které mají příjmení po někd. říšském hrabství Rhienek, žije pošlost v Pruském Slezsku, držíc tu Sobotku (Zobten) nad Bobrou a jiné statky. Sčk.

#######





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2019  |  O nás