Navigace webu publicistika:

Navigace webu dokumentace:

Vyhledávání:

Motto:

Liechtenstein – základní údaje

Štít je složen z: 1. pole – znaku Slezska 2. pole – erbu rodiny Kuenringů 3. pole – znaku Opavska 4. pole – erbu hraběcí rodiny Rietbergů 5. pole (vsunuté mezi 3. a 4.) – znaku Krnovska Srdeční štítek – erbu Lichtenštejnů

Název rodu

Liechtenstein (Lichtenštejn)

Heslo rodu

“Jasně a pevně”.

Původ rodu

Dolní Rakousko (štýrsko-dolnorakousko)

Základní údaje

První zmínka o rodu je z roku 1133. Nejstaršími přímým předkem je Dětřich zmiňovaný v letech 1178 – 1192. Rod měl své sídlo na hradě Liechtenstein u dolnorakouského Mödlingu a jeho členové patřili ministeriálům rakouských vévodů. Základem pozemkového majetku byla panství Liechtenstein, Rohrau a Petronell. Tato dolnorakouská část rodu se ve 13. století rozdělila na tři linie. Z Rohrau a Petronell vymřely na počátku 14. století. Pokračující přímou rodovou linií jsou potomci Jindřicha I. z Lichtenštejna, který v roce 1249 získává do dědičného držení panství Mikulov s Drnholcem, který se stal základem rozsáhlé pozemkové enklávy na moravsko-rakouském pomezí.

Rodokmeny rodu

text

Rodová sídla

• hrad Moravský Šternberk
• zámek Lednice
• zámek Valtice
• zámek Velké Losiny
• zámek Bučovice
• zámek Nové Zámky (okres Vyškov)
• zámek Úsov
• zámek Plumlov
• zámek Pozořice
• zámek Krnov
• zámek Moravská Třebová
• zámek Zábřeh na Moravě
• zámek Kolštejn

Rodové větve

Lichtenštejnská (štýrská), rohravská a petronellská

Představitelé rodu

• Oldřich z Liechtensteina (*1200 †1275), odvážný voják a básník
• Jindřich I. z Lichtenštejna(*1233 †1265)-zakladatel samostatné větve rodu. Roku 1249 získal lénem hrad Mikulov s Drnholcem,
• Hartneid (*1310 †1349) rozšířil lichtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky,
• Jan I. (*1358 †1398) z Liechtensteinu, Mikulova a Valtic – získal v Dolních Rakousích Mistelbach, Valtice a Riegelsdorf, byl hofmistrem vévodů Albrechta a Leopolda Habsburských,
• baron Hartmann II. z Lichtenštejna (1544-1585), sběratel knih, umění a kuriozit,
• kníže Karel I. (*30. července 1569 †12. února 1627), po bitvě na Bílé Hoře byl jmenován správcem českého království, na Moravě získal rozsáhlý majetek,
• kníže Jan Adam I. (* 1656/57 †1712) se stal tajným radou císaře Leopolda I., založil první rakouskou banku nesoucí název Banco del Giro a stal se jejím prvním prezidentem,
• Jan Septimus (*1558 †1595), proslulý učenec a znalec mnoha evropských jazyků, císařem Rudolfem jmenován vyslancem v Istanbulu
• kníže Antonín Florián (*1656 †1721), hofmistr a nejvyšší podkoní císaře Karla VI., za jeho života vytvořeno suverénní knížectví Lichtenštejnsko.
• kníže Josef Jan Adam (*1690  †1732),
• kníže Jan Nepomuk Karel (*1724 † 1748),
• kníže Josef Václav Lorenc (*1696†1772), generál, oceněný královnou Marií Terezií za vynikající služby  titulem „Celsissimus“ (nejvznešenější),
• kníže Jan Josef I. (*1760 †1836), za válečné úspěchy získal kníže postupně všechny stupně Vojenského řádu Marie Terezie, od císaře Františka II. získal Řád Zlatého rouna a byl povýšen na maršála a velitele Vídně a zemské hotovosti v Dolních Rakousích,
• kníže Jan II. (*1840†1929), vzdělaná a osvícený muž, uplatňovat nové metody v hospodářské a sociální oblasti, za 1.sv.války vyhlásil lichtenštejnskou neutralitu.
• Josef Alois (*1846 †1920), věnoval se politické dráze, v roce 1878 zvolen do říšské rady za stranu křesťanskosociální, zpočátku se snažil o spravedlivé národnostní vyrovnání, později spíše vídeňský centralista.

Titulatura

Knížata

Vývoj rodu

Wikipedie:

Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů. Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.

Původ
Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v dolním Rakousku, jižně od Vídně (nyní katastr obce Maria Enzensdorf). V okolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.

Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala Jindřichem I. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji získal v polovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství, respektive (později) i dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.

Dějiny rodu 13. až 16. století
Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, hofmistr, který téměř 30 let řídil vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl v nemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. V následujících desetiletích rodina usilovala o upevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravských Valtic.

Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však v příštích generacích vymřely, čímž rodina přišla o mnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Z nich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali o to, aby zbytečně nepřišli o majetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.

Významné osobnosti

Mezi významné členy rodu patřili:
baron Hartmann II. z Lichtenštejna (1544-1585), sběratel knih, umění a kuriozit
Karel z Lichtenštejna, který roku 1599 konvertoval ke katolictví, o devět let později dosáhl knížecího titulu a roku 1614 mu bylo uděleno Opavské vévodství. Patřil k nejvýznamnějším oporám trůnu a v době českého stavovského povstání stál pevně na straně císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a získal Krnovské knížectví. Stál také v čele mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce, údajně však byl také ten, kdo snížil původní počet odsouzených. Karel byl také členem finančního konsorcia (společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Janem de Witte a Jakubem Baševim), které znehodnotilo českou minci (razili znehodnocenou tzv. „dlouhou minci“), za níž pak členové konsorcia nakupovali levně konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem ražby dlouhé mince pak byl také státní bankrot v roce 1623.
Jan Josef I. (1760–1836), poslední kníže Svatzé mříše římské, proslul jako polní maršal v napoleonských válkách

Majetek
Téměř polovinu svého majetku získali Lichtenštejnové během pobělohorských konfiskací v 17. století.

Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny celá jedna pětina poddaných Moravského markrabství. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.

Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích (Kostelec nad Černými lesy, Kounice), především na Moravě (Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě), ve Slezsku např. Krnov a známé paláce v Olomouci a dva paláce v Praze. Rodinná hrobka Lichtenštejnů se nachází ve Vranově u Brna při tamním poutním kostele Narození Panny Marie. Lichtenštejnská knížata také dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.

Výčet lichtenštejnského územního vlastnictví k roku 1914
Lednice / Eisgrub na Moravě v roce 1249 získal Jindřich z Lichtenštejna darem o rozloze 2846 ha.
Rabensburg / Ranšpurk v Dolním Rakousku v roce 1385 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6839 ha.
Valtice (Valčice) / Feldsberg v Dolním Rakousku (dnes na Moravě) v roce 1395 získal Jan sňatkem o rozloze 5601 ha.
Wilfersdorf v Dolním Rakousku v roce 1436 získal Kryštof z Lichtenštejna dědictvím o rozloze 1930 ha.
Úsov / Aussee na Moravě v roce 1597 získal Karel I. z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 7725 ha.
Bučovice / Butschowitz na Moravě v roce 1597 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem o rozloze 14 310 ha.
Plumlov / Plumenau na Moravě v roce 1602 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 12 961 ha.
Pozořice / Posoritz na Moravě v roce 1604 získal Maxmilián z Lichtenštejna sňatkem 14 695 ha.
Opava / Troppau ve Slezsku v roce 1614 získal Karel I. z Lichtenštejna v léno 9621 ha.
Krnov / Jägerndorf ve Slezsku v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna.
Moravská Třebová / Mährisch Trübau na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna o rozloze 6268 ha.
Zábřeh / Hohenstadt na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 6993 ha.
Branná / Goldenstein na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 9538 ha.
Ruda nad Moravou / Eisenberg na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna darem o rozloze 5451 ha.
Uhříněves / Aurinowes v Čechách v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 8219 ha.
Lanškroun / Landskron v Čechách v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 6195 ha.
Uherský Ostroh / Ungarisch Ostra na Moravě v roce 1622 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 7233 ha.
Kostelec nad Černými lesy / Schwarzkosteletz v Čechách v roce 1623 získal Karel I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9775 ha.
Břeclav / Lundenburg na Moravě v roce 1638 získal Karel Eusebius z Lichtenštejna koupí o rozloze 7177 ha.
Rumburk / Rumburg v Čechách v roce 1681 získal Antonín Florián z Lichtenštejna koupí o rozloze 2564 ha.
Šternberk / Sternberg na Moravě v roce 1695 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 9772 ha.
Karlovec / Karlsberg na Moravě v roce 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 4541 ha.
Schellenberg v Lichtenštejnsku v roce 1699 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí.
Judenau-Baumgarten v Dolním Rakousku v roce 1701 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna o rozloze 1523 ha.
Vaduz v Lichtenštejnsku v roce 1712 získal Jan Adam I. z Lichtenštejna koupí 189 ha.
Kounice / Kaunitz v Čechách v roce 1760 získala Marie Terezie Savojská rozená z Lichtenštejna koupí o rozloze 2712 ha.
Rataje / Rattay v Čechách v roce 1764 získala Marie Terezie Savojská koupí o rozloze 3687 ha.
Radim / Radim v Čechách v roce 1783 získal Alois I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3292 ha.
hrad Liechtenstein (Feste) – hrad v Dolním Rakousku v roce 1807 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 1628 ha.
Schottwien v Dolním Rakousku v roce 1824 získal Jan I. z Lichtenštejna koupí o rozloze 3460 ha.
Fischhorn – hrad v Solnohradu / Salcbursko v roce 1862 získala Žofie z Lichtenštejna dědictvím 4597 ha.

Spory Lichtenštejnů o majetek na území České republiky
Majetek rodu Lichtenštejnů byl zčásti zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky, už v roce 1921 se nacházelo u Jana II., knížete z Liechtenštejna v záboru:

Moravská Třebová: Trnávka, Suchý Dvůr (Městečko Trnávka), Roztání, Umírázka (Unerázka, Bezděčí u Trnávky) a Útěchov; Bučovice: Mouřínov, Nemochovice a Nemotice; Zábřeh: celé panství; Úsov: celé panství; Černý Kostelec: Komorec (dvůr u Barchovic), Bohumil (dvůr a hájovna u Jevan) a Tismice;
Lanškroun: Horní a Dolní Libchavy, Dlouhá Třebová, Parník a Dobrouč—Scheibe;
Plumlov: Krumsín a Ptení; Křtiny: Pozořice, Kovalovice a Šumice; Uherský Ostroh: Hluk, Kobořice a Kunovice; Břeclav a Lanžhot: celý velkostatek; Šternberk: celý velkostatek; Kounice: Tejnice (Týnice), Mochov, Velké a Malé Nehvizdy, Černíky, Tlustovousy, Horoušany a Vyšerovice; Radim: Tatce a Třebovle-Broučkov;
Rataje: Nový Dvůr (dvůr Rataje nad Sázavou) a Kozojedy (dvůr Rataje nad Sázavou); Uhříněves: Škvorec a Zděbrady (dvůr Zděbrady u Říčan); Rumburk: celé panství; Krnov: celé panství.
Hostim-Boskovštejn: celé panství, které po Rudolfu z Lichtenštejna v roce 1908 zdědil Ferdinand Trautmannsdorff, ale při zahájení pozemkové reformy v roce 1921 byl stále uváděn jako majitel Rudolf z Lichtenštejna.
Dohoda o Liechtensteinských lesích – 50.000 ha stát, 50.000 Liechtenstein. Státní pozemkový úřad jednal již delší dobu s knížetem Liechtensteinem o dohodu v pozemkové reformě a nyní dohodu s ním uzavírá. Podle této dohody zůstalo by v majetku knížete z Liechtensteinu asi 50.000 hektarů lesní půdy. Stejnou výměru asi 50.0000 hektarů převzal by pozemkový úřad. Pokud jde o jednotlivé velkostatky Leichtensteinské, pozemkový úřad by převzal hlavně velkostatky na Moravě, a to Uherský Ostroh, Krumlov, Bučovice a Mor. Třebovou, všechny v plném rozsahu. V Čechách převzal by pozemkový úřad celý velkostatek Rataje. Ostatní Liechtensteinské lesní velkostatky v Čechách, Koloděje, Uhříněves a Černý Kostelec, zůstaly by knížeti Leichtensteinovi. O přidělení velkostatků, které převezme pozemkový úřad, bude rozhodnuto později, na velké části jich má však zájem stát.

Po roce 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách i na Moravě pro příslušnost k německé národnosti, ačkoli se rod podle historika Petra Maška neangažoval pronacisticky, spíše naopak. Na druhé straně panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady.

Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru. Soud odmítl námitky knížete, že jeho rodový majetek představuje appertinenci suverénního knížectví Lichtenštejnského a dodal, že i kdyby tomu tak bylo, přesto by se na tyto majetky záborový zákon vztahoval.

V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a to i přesto, že v době druhé světové války rodina měla lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Tehdejší kněžna Elsa byla navíc židovského původu. Přesto byla stížnost knížete 21. listopadu 1945 správním soudem v Bratislavě zamítnuta, kdy tento souhlasil s názorem žalovaného správního orgánu, že „je všeobecně známou skutečností, že kníže je “osobou německé národnosti” ve smyslu Dekretu č. 12.“

Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, avšak byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.

Větve rodu Lichtenštejnů
Štýrská větev rodu (Murau)

Hospodářské zázemí štýrských Lichtenštejnů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.

Oldřich z Lichtenštejna (1200-1275) – básník a minesengr ze štýrské větve rodu Murau, která ještě ve 13. století zanikla (jeho předky a potomky viz Ulrich z Lichtenštejna)
Otto z Lichtenštejna-Murau v roce 1348 koupil hrad Seltenstein u Klagenfurthu
Ota († 1340) získal panství Dürnstein
Rudolf († po 1343) – potomci převzali Liechtenstein a Frauenburg
Linhart z Lichtenštejna-Murau († 1436/7). Po vymření majetek přešel na spřízněný rod Stubenbergů.
Mikuláš († 1499/1500) rozšířil majetek o Weinburg, Treffen a Seltenheim ležící v Korutanech
Ota († 1564) měl s Benignou († 1579), dcerou Jiřího z Lichtenštejna-Steyreggu 9 dětí.
Kryštof († 1580) byl poslední majitelem panství Murau. S jeho vdovou Annou Neumannovou ze Wasserleonburgu získal panství Jiří Ludvík ze Schwarzenbergu. Jeho potomkům patří Murau dodnes.
Zikmund Ota († 1619)
Konrád
Konrád, pohrobek († asi 1646/7)
Anna, manžel Jiří ze Stubenbergu, roku 1665 vymřela štýrská linie rodu definitivně

Větev rodu Liechtenstein-Rohrau
Dietrich z Lichtenštejna-Rohrau (1230-1258) a jeho synDietrich z Lichtenštejna-Rohrau (†1277)
Mikulovská větev
Jindřich I. z Lichtenštejna (1233-1265)-zakladatel samostatné větve rodu. Roku 1249 získal lénem hrad Mikulov s Drnholcem.
1. manželka Diemuth/Dyrnda
Bedřich I. z Lichtenštejna († asi1310, manželka Anežka z Himpeku († po 1310
2. manželka Mechthilda !† po 1265, synové
Fridrich I. (1265-1278), manželka Anežka z Hirperka, jejich
syn Fridrich II. (1295-1305)
Hartneid I. (1266-1277)Liechtenstein z Liechtensteinu a Perchtoldsdorfu. V letech 1170/80 je uváděn jako vlastník Biedermannsdorfu šlechtic tohoto přídomku.
Jindřich II. z Lichtenštejna (1265-1314)-vládce Lichtenštejnska a Mikulova, jeho manželka Petrissa/Petruše ze Zelkungu (†1318Hartneid II. z Liechtensteinu, Mikulova a Lednice (1301-1349/50), manželka Agnes/Anežka (von Heinzel ?) († 1353). Jindřichův vnuk
Hartneid (1310-1349) rozšířil lichtensteinské panství na Moravě o Lednici a Děvičky.
Jindřich III. (*asi 1350)
Kryštof I. (1358-1413), manželka Barbora
Jindřich IV. (1350-1381)
Jiří I. (1350
Bartoloměj
Jan I. (1358-1398) z Liechtensteinu, Mikulova a Valtic, 1. manželka Anežka z Klingenbergu († před (1387), 2. manželka Kateřina z Pottendorfu, 3. manželka Alžběta z Puechheimu († 1408). Jan získal v Dolních Rakousích Mistelbach, Valtice/Feldsberg a Riegelsdorf.
Katharina/Kateřina († 1397), manžel Reinprecht z Walsee († 1422)
Albrecht von Saint Petronell (1234-1285), jeho potomci vymřeli již na počátku 14. století
Hartneid III. (1353/1358-1377), manželka Anna ze ŠternberkaMatěj I. (1380-1399)
Jiří III. (1383-1419) – tridentský biskup a kardinál
Jan II. (1386-1412), manželka Anežka z KuenringuJan IV. (1412-1427), Mikulov, Drnholec, Břeclav, manželka Hedwiga z Pottendorfu
Oldřich (1412-1427)
Markéta
Jindřich V. (1386-1418), manželka Anna ze Zalkingu)
Kryštof II. (1418-1445), manželka Anna z Puchheimu
Jiří IV. (1418-1444), manželka Hedvika z Pottendorfu
Jan V. zemř. 1473, o ženil se v roce 1449, viz Perchta z R //, manželka Perchta z Rožmberka “Bílá Paní” († 1476)
Jindřich VII. (1446-1485), zvaný “Kulhavý”, manželka Anežka ze Stahrenberka
Jiří VI. (1480-1548), manželka Mandaléna z PollheimuAnna, manžel Jan VI. z Lichtenštejna na Mikulově
Zuzana, manžel Jiří Hartman z Lichtenštejna na Valticích
Benigna, manžel Otto z Lichtenštejna
Marta, 1. manžel Jan z Lomnice a Meziříčí, 2. manžel Dietmar z Losenu
Eliška († 1517), Manžel Jiří z Pottendorfu
Erazim (1483-1524)
Kryštof III. (1446-1506), manželka Amálie ze Stahrenberka
Volfgang I. (1475-1525), manželka Jonoisib ze Schaumburku
Jan VI. (1500-1552), 1. manželka Anna z Lichtenštejna, 2. manželka Esthera z Ditrichštejna
Jiří VII. (1535-1579)
Volfgang II. (1536-1585)
Jan VII. († 1567)
Magdaléna, 1. manžel Albert z Kuenringu. 2. manžel Adam Wolf z Krajku
Jenovéfa, 1. manžel Jan z Boskovic, 2. manžel Jindřich z Donína
Hartman IX. (1544-1585)
Linhart I. (1482-1534), manželka Kateřina z BoskovicLinhart II.
Kryštof IV. († 1558), 1. manželka Kateřina z Gutenštejna, 2. manželka Anna Gorocká)
Jiří V. (1447-1484) – zakladatel větve valtické. manželka Anežka z Eckartsau
Hartman I. († 1540), 1. manželka Amálie z Hohenlohe, 2- manželka Jana z Mainberka
Jiří Hartman I. (1513-1562), 1. manželka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Jana z Neuburku
Jan Kryštof VI. Šebestián (1515-1543)

Lichtenštejnové ze Steyreggu – vymřeli roku 1548
Lichtenštejnové z Mikulova – vymřeli roku 1691
Lichtenštejnové z Valtic – vládnoucí rod Lichtenštejnského knížectví

Vládnoucí větev rodu
Zámek Vaduz, Lichtenštejnsko
Jiří V. (†1483), manželka Anežka z Krcova.

Hartman I. (asi 1475–1542), 1. manželka hraběnka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Johana z Mainburku.

Jiří Hartmann I. (1513–1562), manželka Zuzana z Lichtenštejna na Mikulově.

Hartmann II. (1544–1585), manželka hraběnka Anna z Ortenburku, synové:

kníže Karel I. (30. července 1569–12. února 1627), syn Hartmana II. (1544–1585) manželka Maria Anna z Boskovic.

Maxmilián (1578–1643), syn Hartmana II. (1544–1585), manželka Kateřina z Boskovic.
Gundakar z Lichtenštejna (1580–1658), syn Hartmanna (1544–1585), 1. manželka hraběnka Anežka Východofríská, 2. manželka Alžběta Lukrécie, vévodkyně slezská na Těšíně;
syn Hartman (1613–1686).
kníže Karel Eusebius (11. dubna 1611–3./5. února 1684),
syn Karla I. (1569–1627), manželka Johana Beatrix Ditrichštejnová.

Hartmann (1613–1686), syn Gundakera (1580–1658), manželka Alžběta Sidonie, hraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu, synové:
Filip Erasmus (1664–1704), syn Hartmanna (1613–1686)
kníže Antonín Florian (28. května 1656–11. října 1721), syn Hartmana (1613–1686), manželka Eleonora Barbora, hraběnka z Thunu, syn:

kníže Jan (Hans) Adam I. (30. listopadu 1657–16. června 1712), manželka Erdmunda Marie Tereza Ditrichštejnová

kníže Josef Jan Adam (27. května 1690–17. prosince 1732, syn Antonína Floriana (1656–1721), 1. manželka princezna Gabriela z Lichtenštejna, 2. manželka hraběnka Marianna z Thunu. 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielnerku, 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská

kníže Jan Nepomuk Karel (8. července 1724–22. prosince 1748), syn Josefa Jana Adama (1690–1732), manželka hraběnka Marie Josefa Harrachová, bez potomků.

kníže Josef Václav (9. srpna 1696–10. února 1772), syn Filipa Erasma (1664–1704), manželka princezna Anna Marie z Lichtenštejna, hraběnka z Thunu, bez potomků.

Emanuel (1700–1771, syn Filipa Erasma (1664–1704), bratr Josefa Václava (1696–1772)
kníže František Josef I. (19. listopadu 1726–18. srpna 1781), syn Emanuela (1700–1771), manželka hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka

Karel Boromej Josef (1730–1789), syn Emanuela (1700–1771) a rakouský polní maršál, manželka princezna Marie Eleonora Oettingenská ze Spielberku (1745-1812)
kníže Alois I. Josef (4. května 1759–24. března 1805), syn Františka Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Karolína z Manderscheidtu-Blankenheimu, bez potomků.

kníže Jan Josef I. (27. června 1760–20. dubna 1836), syn Franze Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Josefa Sofie z Fürstenberka-Weitra, synové Alois Josef II. (1796–1858), a František Jáchym Josef (1802–1887)

kníže Alois Josef II. (25. května 1796–12. listopadu 1858), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, synové Jan II. (1840–1929) a František I. (1853–1938)

Karel Jan (1803–1871), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka Rosalie, hraběnka z Grünu a Schönfeldu, nominován na panovníka Lichtenštejnského knížectví (1806–1813).
František Jáchym Josef (1802–1887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois z Lichtenštejna (1842–1907).

kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků.

kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa von Gutmann, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.

Alfred Alois (1842–1907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
Alois (1869–1955), syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).
kníže František Josef (16. srpna 1906–13. listopadu 1989), syn Aloise (1869–1955), manželka Gina Wilczeková, syn Hans (Jan) Adam II. Pius narozen 1945.

kníže Hans (Johann) Adam II. Pius (narozen 14. února 1945), syn Františka Josefa II. (1906–1989), manželka Marie Aglae Kinská z Vchynic a Tetova.

Alois Filip (narozen 1968), manželka vévodkyně Sofie Bavorská
Josef Václav (narozen 24. května 1995), syn Aloise Filipa (narozen 1968)

Ottův slovník naučný:

z Liechtensteina

knížata, jeden z nejstarších a nejbohatších rodů v Rakousku, jehož hlava je spolu jako pán knížectví Liechtensteinského suverénem; již ok. r. 1130 vystupuje nám ve Štýrsku-dosvědčen listinně-Hugo z Liechtensteina; Dietmar (I.) z Liechtensteina připomíná se po prvé r. 1140 a Dietmar (II.), jeho syn, byl již prvním dědičným komorníkem ve Stýrsku a r. 1204 zemským maršálkem v Rakousích.

Jeho syn byl známy Oldřich (1200-1275), rytíř a minnesinger; požívaje přízně posledního Babenberka byl r. 1241 truksasem ve Štýrsku a r. 1245 jako zemský sudí a snad i jako zemský hejtman vévodovým zástupcem; r. 1246 účastnil se bitvy na Litavě, kde padl Bedřich Bojovný. Potom zasahal mnoho po boku Filipa Korutanského (v. t.) do sporu o arcibiskupství salcpurské. Od r. 1252 stál na straně českého krále Přemysla II. a přes krátkou nemilost a dokonce zajetí (1268) stal se r. 1272 zemským maršálkem a nejvyšším sudím ve Štýrsku; Oldřich se však již nedovedl docela s Přemyslem smířit a od r. 1274 stál veřejně a přímo proti němu. Oldřich vynikl také jako minnesinger: z jeho četných básní nejdůležitější jsou Der Frauendienst (1255) a Das Frauenbuch (1257). Vydal je K. Lachmann r. 1841; lyr. básně Oldřichovy vydal Hagen ve 4. sv. svých »Die Minnesinger«.

Oldřich je zakladatelem štýrské linie rodu z Liechtensteina; jeho syn Otto (+1311) patřil původně ke straně Přemysla II. ve Stýrsku a ještě v letech 1267-68 účastnil se pruské výpravy Přemyslovy; ale od r. 1268 přešel (jako jeho otec) do tábora Přemyslovi nepřátelského a za vypuklé války přidal se rozhodně ke králi Rudolfovi, s nímž bojoval na Moravském poli (1278). V l. 1279-84 byl nejvyšším sudím a od r. 1286 nejvyšším komorníkem ve Štýrsku; r. 1291 účastnil se s Albrechtem I. války uherské. Tato linie štýrská rozšířila se potom i do Korutan, kdež nabyla dědičného maršálství zemského, a do Krajiny-hlavním sídlem jejím bylo ovšem vždycky panství Murov ve Stýrsku-, ale zchudnuvši docela vymřela Sigmundem ok. r. 1623.

Druhá linie byla moravsko-rakouská, kterou založil bratr Oldřichův Jindřich; také Jindřich byl původně v přátelském poměru s Přemyslem II., jemuž dokonce pomohl (1246) k uznání v Rakousích; účastnil se všech takřka válečných činů Přemyslových zejména bitvy u Kressenbrunnu r. 1260 – přestoupil potom do tábora protivného a se svým synovcem Otou bojoval na Moravském poli, kdež prv i velmi platně přispěl k vítězství. Od Přemysla obdržel Jindřich hrad Mikulov i s příslušenstvím na Moravě a tak dostal se rod Liechtensteinský i mezi nejstarší a nejvzácnější rody moravské.

Z potomků Jindřichových je třeba jmenovati Hartneida (+1337), přítele a společníka českého krále Jana, s nímž účastnil se válek polské, uherské a rakouské a od něhož obdržel nad Dyjí hrad Maidsburg (Děvín). Jiný byl Krištof (+ok. 1393), jenž vyznamenal se r. 1375 na výpravě do Prus a potom opustiv svou vlast bojoval pod slavným Bertrandem du Guesclin ve Francii proti Angličanům. Vrstevníkem Krištofovým byl Jan, který požíval veliké přízně u Václava IV. a proto upadl v nenávist u vévody rakouského Albrechta III., jenž mu (1393) odňal-a nic nesvědčí lépe o velikém bohatství rodu tehdy-celých 23 panství. Jan zemřel r. 1399 bez dětí; ze synů jeho bratra Jiřího je třeba jmenovat Jiřího (+1419), který-jediný to duchovní v celém rodě byl od r. 1390 biskupem tridentským a od r. 1411 kardinálem a účastnil se koncilia kostnického, a Jindřicha (+1418), který sám vedl rod dále. Vnuk tohoto Jindřicha byl pověstný Jan z Liechtensteina (1474), manžel Perchty z Rožmberka, známé »bílé paní«. Jan neměl dětí a rod pokračoval v jeho bratrech. Z nich Krištof (+1506) byl v l. 1471-98 nejprve v přízni krále uherského Matiáše Korvina. pak císaře Bedřicha III. zemským maršálkem rakouským, druhý, Jindřich, zvaný Kulhavý (+1483), hrál velmi vážnou úlohu v politických dějích Rakous za Bedřicha IV. (III.): jsa v tajné radě vévody Albrechta VI. a jako věrný stoupenec Ladislava Pohrobka vy stupoval hned od r. 1451 s důrazem proti králi Bedřichovi, kteréžto nepřátelství charakterisuje skoro celou jeho veřejnou činnost; k Jiřímu z Poděbrad hleděl se sympathiemi. Za Matiáše Korvina stal se zemskvm hejtmanem na Moravě a získal si zásluhu o Ctibora z Cimburka »Knihu Tovačovskou«. Z potomků Krištofových Jan (+1552) byl v letech 1548-52 nejv. sudím markrabství Moravského; z dalších Krištof (+1585) svou marnotratností-odtud i jeho příjmí »Rozmařilý«-připravil rod o panství mikulovské.

Dnešní knížata z Liechtensteina pocházejí z větve, kterou založil Jiří III. (+1484, větev ta zvána Feldsberskou); z větve té vyšel Jan Septimius (1558-95), který vynikaje učeností a znalostí jazyků byl r. 1585 vyslancem císaře Rudolfa II. v Cařihradě; jeho bratr Hartmann (1544-95) přilnul-jako již otec jeho Jiří Hartmann-k reformaci Lutherově, ale hned Hartmannovi synové Karel, Maxmilián a Gundakar vrátili se zpět ke katolictví; ti pak také založili vlastní moc a slávu svého rodu. Karel (1569-1627), první kníže z [z Liechtensteina], byl vychován na bratrské škole v Ivančicích, kdež vešel v přátelství s Karlem ze Žerotína. R. 1593 byl hejtmanem hradišťského kraje a r. 1594 přísedícím zemského moravského soudu. Vlivem kardinála Dietrichšteina, ale také z ohledů politických přestoupil ke katolictví a vynikl záhy takovou horlivostí, že již r. 1599 vyslovil mu sám papež (Klement VII.) písemně své uznání. R. 1599 stal se nejvyšším zemským sudím na Moravě a r. 1600 tajným cís. radou a nejv. hofmistrem v Praze; r. 1604 byl povolán za zemského hejtmana moravského, v kteréžto hodnosti mu r. 1605 připadl úkol hájiti země proti vpádům Bočkajovců. R. 1607 složil Karel, upadnuv v nemilost císařskou, svůj úřad a vstoupil do opposice; v bouřlivých událostech r. 1607-08 hrál velikou úlohu, za kterou byl odměněn králem Matiášem povýšením do stavu knížeciho (20. pros. 1608) a r. 1614 udělením vévodství Opavského. Za českého povstání postavil se Karel z Liechtensteina velmi rozhodně na stranu císařskou a katolickou, pročež mu byly na Moravě popleněny statky a on musil prchnouti do Vídně; odtud účastnil se vojenských operaci císařské armády a zejména i bitvy na Bilé Hoře. Hned 17. list. 1620 byla mu svěřena správa Čech a s tím těžké a krvavé úkoly: potrestání odboje, vojenská okkupace země a rekatolisace obyvatelstva. Karel z Liechtensteina nestál tu na stanovisku naprosto nesmířitelném, jeho politika klonila se nezřídka k opportunismu a mírnosti, ale vůle dvoru rozhodla skoro vždycky ve smysle co nejpřísnějším. R. 1622 byl (17. led.) jmenován formálně místodržitelem král. Českého a spolu (8. září) rytířem zlat. rouna. Zemřel 12. února 1627 a, jak se vypravuje, urychlilo jeho smrť řádění císařské soldatesky na jeho vlastních statcích. Karel z Liechtensteina rozmnožil nesmírně bohatství svého rodu: s bratrem svým Maxmiliánem přejal jednak veliké dědictví po rodu pánů z Boskovic, hlavně však v l. 1622-27 obohatil se lehce z konfiskací. Bratr jeho Maxmilián, kníže z Liechtensteina (1578-1645) byl nejprve ve dvornich službách u cís. a krále Matiáše, pak účastnil se cinně potlačování českého odboje a zejména bitvy na Bílé Hoře, po níž vedl na čas správu král. Českého. Pod Buquoyem a potom jako vrchní velitel prodělal v Uhrách válku s BethIenem Gabrielem; byv již dříve tajným radou, dvorním voj. radou a polním zbrojmistrem, stal se r. 1623 knížetem; r. 1638 byl jmenován velitelem v pevnosti Rábu tehdy velmi důležité. Na konec vstoupil do řádu minoritův a zemřel jako mnich r. 1645.

Jeho bratr byl Gundakar (*1586), cís. komorník, tajný rada a nejv. hofmistr Ferdinanda II. Maxmilián neměl dětí;

Karel měl syna Karla Eusebia (1611-84), který byl vychován v Praze u jesuitů a v l. 1639-41 byI vrchním hejtmanem Horního i Dolního Slezska. Jeho synem Janem Adamem Ondřejem (1656-1712) linie Karlova vymřela; tento Jan Adam rozmnožil znamenitě jmění svého rodu získav zvláště též říšské panství Schellenberk a Vaduz ve Švábsku; při tom prosluI jako štědrý podpůrce umění, zvláště malířství –od něho pochází slavná obrazárna liechtensteinská ve Vídni-a stavitelství; on je spolu zakladatelem vídeňského předměstí Liechtenthalu. Byl cís. komořím, tajným radou a rytířem zlatého rouna; za Josefa II. byl na čas i mezi císařskými plnomocníky na sněmě uherském. Ze dcer Jana Adama je třeba zvláště vytknouti Terezii Annu Felicitas (1694-1772), provdanou od r. 1713 za prince savojského Tomáše Emanuela; Terezie Anna proslula četnými a bohatými nadacemi a základy, jež byla učinila jako vdova; tak zejména založila šlechtický ženský ústav (zv. savojský) ve Vídni a t. zv. Savojskou akademii, která byla spojena na konec s rytířskou akademií Tereziánskou. Její teta Marie Eleonora Rosalie (+1703), dcera Karla Eusebia, je známa jako autorka velkého lékařského díla: Freiwillig aufgesprungener Granat-Apfel d. christlichen Samariters.

Linie Gundakarova drží se dosud, syn Gundakarův Ferdinand Jan (1622-66) zemřel bez dětí a tak rod pokračoval v jeho bratrovi Hartmannovi (1613 az 1686) a dále v jeho synech Antonínovi Floriánovi a Filipovi Erasmovi; Antonín Florián (1656-1721) byl v l. 1687-94 vyslancem císaře Leopolda I. v Římě a pak nejvyšším hofmistrem arciknížete a potom císaře Karla (VI.). Jsa již od r. 1695 cís. radou a od r. 1697 rytířem zlatého rouna, stal se r. 1703 španělským grandem 1. třídy. Syn jeho Josef Jan Adam (1670-1732) ztrávil své mládi v Barceloně ve Spanělsku; r. 1723 byl hlavním kommissařem císaře Karla VI. pro sněm slezský; také on byl španělským grandem a kromě toho cís. komořím, tajným radou a rytířem zlatého rouna; r. 1723 byla mu jeho panství Schellenberk a Vaduz povýšena na knížectví Liechtensteinské. Jeho synem Janem Karlem (1724-98) větev tato vymřela a její panství přešlo na větev Filipa Erasma. Filip Erasmus (1664 až 1704) bojoval pod Eugenem Savojským v Italii a vynikl zejména v bitvě u Luzzary; jako polní maršálek a spolu rytíř zlatého rouna padl v bitvě u Castelnuova (11. led. 1704). Jeho syn Josef Václav (1696-1772) nabyl vzdělání v Praze, r. 1715 vstoupil do vojska a vyznamenal se hned v l. 1716-17 ve válce turecké; od r. 1734 bojoval jako generálmajor pod princem Eugenem na Rýně, začež se stal rytířem zlatého rouna; r. 1735 byl cís. vyslancem v Berlíně a r. 1737-40 v Paříži. V l. 1741-43 bojoval opět jako podmaršálek a pak jako generál jízdy, vyznamenav se zejména v bitvě u Chotusic; od těch let také počala jeho namáhavá, ale velmi šťastná a úspěšná reorganisace rakouského délostřelectva, v čemž jsou jeho hlavní a největší zásluhy. R. 1745 přijal jako polní maršálek velení v Italii a zvítězil (16. čna 1746) u Piacenze; ale ještě téhož roku musil se vzdáti pro nemoc velení. Dva bratří jeho, Jan Antonín (1699-1724) a Emanuel Josef Jan (1700-71), zemřeli již před ním; ze synů Emanuelových Filip Josef František (*1731) padl -6. kv. 1757 v bitvě u Prahy; jeho starší bratr František Josef (1726 až 1781), cís. tajný rada a komoří, měl 3 syny: z nich Filip Josef (1762-1802), cís. komoří, a Alois Josef (1759-1805) zemřeli bez potomků; Alois Josef byl původně ve vojsku a prodělal válku o dědictví bavorské, od r. 1783 věnoval se však správě svých ohromných statkův, obraceje hlavní péči na lesnictví a chov dobytka; také knihovnu a umělecké sbírky rodu značně rozmnožil. Jeho bratr Jan Josef (1760-1836) vstoupil r. 1782 do armády a účastnil se v l. 1787-90 války turecké a v l. 1792-97 války francouzské, vynikaje všude odvahou a podnikavostí až bravurní; majetník ryt. kříže vojenského řádu Marie Terezie, stal se r. 1794 generál-majorem a r. 1796 majetníkem komthurského kříže řádu Marie Terezie. R. 1799 bojoval skvěle v Italii, r. 1800 vynikl u Hohenlinden a Antheringu, začež-obdržel velkokříž řádu Marie Terezie. R. 1805 bojoval v čele armádního sboru u Slavkova a účastnil se pak jednání s Napoleonem; r. 1806 stal se rytířem zlatého rouna ar. 1808 generálem jízdy. R. 1809 vynikl slavně u Asprů a Wagramu, přejal po arciknížeti Karlovi na čas velení celé armády a byl pak mezi těmi, kteří podepsali mír vídeňský. Od té doby věnoval se již jen správě svých statků. Jan Josef měl 6 synů; z nich Alois Josef (1796 až 1858) byl od r. 1827 členem a od r. 1849 předsedou-Zemědělské společnosti, jejíž reorganisaci provedl a k jejímuž překvapujícímu rozkvětu velmi mnoho přispěl; obětoval také mnoho na účely dobročinné; r. 1835 byl členem cís. poselstva do Londýna. Jeho bratr František Joachim vstoupil r. 1821 do armády a již r. 1844 stal se generál-majorem; r. 1848 účastnil se úspěšně bojů italských, za nichž stal se podmaršálkem. Roku 1849 prodělal boj s revolucí uherskou, kdež měl velení jednoho (4.) armádního sboru; za své zásluhy zde obdržel rytířský kříž vojenského řádu Marie Terezie. R. 1859 stal se generálním inspektorem jízdy a r. 1860 byl oovolán do říšské rady a pak do panské sněmovny. Tolik o linii Františka Josefa;

Jeho bratr Karel Josef (1730-1789) účastnil se (již jako generál) s úspěchem války sedmileté; za války o dědictví bavorské byl r. 1778 jmenován generálem jízdy; r. 1788 přejal po gen. de Vins vrchní velení ve válce turecké a vynikl zvl. při obléhání Dubice; roznemohl se však a zemřel ve Vídni (21. února 1789) jako cís. tajný rada, komoří a rytíř zlatého rouna. Z jeho 5 synů Karel Jan (1765-95), přítel a důvěrník císaře Leopolda II., byl ředitelem jeho kabinetní kanceláře; jeho bratr Josef Václav (1767-1842) byl původně knězem a již kanovníkem v Kolíně n. R. a Salcpurku, vstoupil však potom do vojska a účastnil se válek v l. 1809, 1813 a 1814, vyniknuv zvláště u Varvažova, Drážďan a Lipska; r. 1814 obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie a zemřel jako generál; jeho bratr Moric Josef Jan (1775-1819) vstoupil rovněž (1892) do armády, vynikl r. 1799 v bitvě u Stockachu a Weinheimu, r. 1800 u Möskirchu a Lambachu; r. 1801 obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. R. 1805 stal se generál-majorem, u Ulmu vedl jménem gen. Macka vyjednávání s Napoleonem a účastnil se bitvy u Slavkova. Roku 1809 (již jako polní podmaršálek) vynikl v bitvě u Hausenu, prodělal »boje za svobodu« v l. 1813 až 1814 a vyznamenal se zvláště v bitvách u Drážďan, u Pretschendorfu, Pretsche, u Kösenu a Hochheimu; na území francouzském pak dobyl Aucerrea. František Alois (1776-94) zemřel 27. čna 1794 v Brusselu na rány, jež byl obdržel v bitvě u Ypern; jeho bratr Alois Josef (1780-1833) vynikl r. 1799 v bitvách u Ostrachu a Pfungenu a r. 1800 u Schongavy; r. 1801 obdržel rytířský kříž voj. řádu Marie Terezie. Jako plukovník prodělal válku r. 1805; r. 1809 stal se generál-majorem; poraněn ve srážkách u Haufenu a Thannu, obdržel komthurský kříž voj. řádu Marie Terezie. R. 1812 vstoupil opět do armády a již r. 1813 stal se polním maršálkem a divisionářem, účastně se se skvělým úspěchem »osvobozovacích« bojů proti Napoléonovi, zejména i bitev u Lipska a zápasů ve Francii. Po r. 1815 stal se velicím generálem na Moravě a pak v Čechách; r. 1830 povýšil na polního zbrojmistra; kromě toho byl rytířem zlatého rouna. Jeho bratrovec Karel František Antonín (1790 až 1865), syn Karla Jana, vstoupil r. 1810 do armády a prodělal francouzské válký v l. 1813 až 1815; po vystoupení z vojska r. 1819 vrátil se r. 1824 k němu zpět, stal se r. 1834 generál-majorem a r. 1844 polním podmaršálkem; r. 1849 byl jmenován nejvyšším hofmistrem a r. 1851 generálem jízdy. V letech 1836-42 byl ředitelem vojenského jezdeckého ústavu v Salcpurku, od r. 1842 zasedal ve dvorní vojenské radě a r. 1861 byl povolán do panské sněmovny. Z ostatních knížat z [z Liechtensteina] je třeba ještě jmenovati Bedřicha (*1807), jenž vstoupiv r. 1827 do armády, bojoval r. 1848 jako generálmajor v Italii pod Radeckým a vyznamenal se zvl. u Montanary a La Volty, začež obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1849 byl jmenován polním podmaršálkem a r. 1858 guvernérem a velicím generálem v Sedmihradsku. Roku 1861 stal se generálem jízdy, pak guvernérem a velicím generálem v Banátě a na konec velicím generálem v Uhrách. Manželkou jeho stala se proslavená dramatická zpěvačka Zofie Löweova. Hfn. Alois z  Liechtensteina, kníže, politik něm.-rakouský (*18. list. 1846 ve Vídni), syn prince Františka z [z Liechtensteina], generála jízdy a dědičného člena panské sněmovny (+1887). Absolvovav gymn. studia vstoupil do vojska, povýšen byl na nadporučíka a opustil r. 1870 službu vojenskou chtěje se věnovati povolání diplomatickému. Stal se attachéem u velevyslanectví v Londýně, později legačním sekretářem v Berlíně. Diplomat. dráhu opustil r. 1873 a jal se zabývati politikou. R. 1875 uveřejnil brošuru Über Interessenvertretung im Staate, v níž nazval liberální zásady »bludnými cestami přítomnosti«. R. 1878 zvolil ho salcpurský velkostatek na místo Lasserovo do říšské rady. Později zvolen do sněmovny za štýrský venkovský okres hartberský. V poslanecké sněmovně stál v čele »klubu středu« až do 21. září 1889. R. 1880 podal návrh na revisi školních zákonů v tom směru, aby školám pro katolické obyvatelstvo vrácen byl náboženský ráz a církvi opětně poskytnut vliv na vyučováni a vychování mládeže. Proti návrhu zdvihla mladočeská strana ihned nejrozhodnější odpor a prohlásila jej naprosto za nepřijatelný. Po celé české vlasti osnována prudká agitace proti němu a přijato v tom smysle velké množství resolucí. I se strany staročeské prokazováno, že návrh Liechtensteinův hledí-sice k rozšíření samosprávy zemské, ale v míře mnohem menší, než čeští poslancové žádají, a že také v jiných ohledech obsahuje mnohé, čeho nelze přijmouti. Návrh Liechtensteinův byl po dlouhou dobu válečným heslem v Čechách. Rozmíšky s vlastní stranou přiměly Liechtensteina r. 1889, že složil říšský mandát. Ve smýšlení jeho nastala změna. Byv dříve spravedlivý k národům slovanským stavěl se později vždy více na stanovisko Slovanům a zvláště Čechům nepříznivé. R. 1891 ucházel se ve Vídni o říšský mandát proti demokratu dru Kronawettrovi a zvolen v užší volbě značnou většinou. R. 1897 zvolen opět. Jest jedním z vůdců německé křesťansko-sociální strany. rb. Pokračování v sv. 28

Petr Mašek: Modrá krev

text