---

Navigace webu publicistika:

---

Navigace webu dokumentace:

---

Vyhledávání:

---

Kálnoky z Köröspataku – základní údaje

Název rodu

KÁLNOKY DE KÖRÖSPATAK

Heslo rodu

NEC TIMIDE NEC TUMIDE

Původ rodu

sedmihradský

Základní údaje

první zmínka o rodu: polovina 13. století
první známý předek: Samuel Kálnoky

Rodokmen rodu

text

Rodová sídla

Brodek u Prostějova – vráceno v restituci, v majetku rodu Belcredi

Letovice – vráceno v restituci, prodáno do soukromých rukou

Rodové větve

více linií, do novější doby přežila větev sedmihradská a moravská
větev sedmihradská – vymřela po meči 1889
větev moravská –   žije dodnes Austrálie, Slovensko, Česko

Představitelé rodu

Alexandr (*1830 †1905) – generálmajor a c. k. komoří
Alexandr (*1924) – restituoval zámek v Letovicích
Anton (*1706 †1783) –  vojevůdce, který bojoval v sedmileté válce ve Slezsku
Alois (*1931) – restituoval zámek Číčov na Slovensku
Béla (*1839 †1880) – poslanec Moravského zemského sněmu, významná osobnost veřejného života na Moravě
Felix (*1824 †1889) – poslední představitel sedmihradské větve
Gustav Josef (*1799 †1884) – vyženil Brodek u Prostějova
Gustav Zikmund (*1832 †1898) – diplomat, vyslanec v Dánsku, Rusku, v letech 1881-1895 nejdéle sloužícím rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí
Gustav (*1892 †1979) – zdědil Brodek, roce 1939 podepsal prohlášení české a moravské šlechty
Henrich(*1765 †1822) – zakladatel moravské větve
Hugo (*1844 †1928) –  c.k. tajný rada, generálmajor, doživotní člen rakouské panské sněmovny
Ludvík Štěpán (*1743 †1793) – oženil s hraběnkou Marií Eleonorou von Blümegen (1744-1821), jejíž rodina patřila k elitě politického a společenského života na Moravě
Samuel (*1640 †1706) – kancléř v Sedmihradsku

Titulatura

hrabata

Vývoj rodu

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Stará sedmihradská šlechta počínající již v polovině 13. století. Uherský hraběcí stav byl udělen Samuelu Kálnokymu, historikovi a vydavateli uherské kroniky Gregora Pethöa v roce 1697. V 18. století se proslavil Anton Kálnoky (*1706 – †1783), vojevůdce, který bojoval v sedmileté válce ve Slezsku a proslul statečností. Rod se rozvětvil do více linií, z nichž do nejnovější doby přežily větve moravská a sedmihradská, která vymřela v Köröspataku hrabětem Felixem (*1824 – †1889). Moravská větev vznikla díky hraběti Henrichovi (*1765 – †1822) a jeho synu Gustavu Kálnokymu (*1799 – †1884),kteří v roce 1820 získali moravské panství Letovice. Gustavova manželka hraběnka Isabelle von Schrattenbach (*1809 – †1875) přinesla rodu věnem další moravský statek, Brodek u Prostějova. Z jejich jedenácti dětí vynikl hrabě Gustav Kálnoky (*1832 – †1898). Hrabě Gustav zahájil kariéru jako důstojník husarů. Později se věnoval výhradně politice. Zastával funkci velvyslance ve Vatikánu, v Kodani a později velvyslance v Petrohradě. V roce 1881 byl jmenován ministrem zahraničních věcí. V rámci zachování míru v Evropě inicioval schůzku tří císařů, rakouského Františka Josefa I., ruského Alexandra III. a německého Viléma I. Snažil se nevyvolávat válku s Ruskem, která za jeho politického působení několikrát hrozila. Pracně budované soužití států však narušil vývoj politické situace na neklidném Balkáně. Na základě vnitřních sporů ve vládě požádal Gustav Kálnoky v roce 1895 o uvolnění z úřadu. Za své zásluhy byl vyznamenán mnoha řády, mezi jinými i Řádem zlatého rouna. Rod pokračoval skrze potomstvo jeho nejmladšího bratra Huga (*1844 – †1828) a jeho čtyř synů. Letovice zdědil nejstarší Alexander (*1888 – †1965) a držel je do konce druhé světové války. Brodek zdědil bezdětný hrabě Gustav (*1892 – †1979), který v roce 1939 podepsal prohlášení české a moravské šlechty. Po druhé světové válce mu byl majetek zkonfiskován. V Brodku žil hrabě Gustav ještě v roce 1949 a stále marně bojoval o restituci. V současné době byl nárok na Brodek uznán jeho synovci hraběti Richardu Belcredimu (*1926).

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie: 

Kálnokyové (Kálnoky von Kőröspatak) jsou starobylý šlechtický rod původem ze Sedmihradska. Od roku 1697 jim náleží titul uherských hrabat. Z původně bohatě rozvětveného rodu existuje dodnes jen jedna linie, která se v 19. století usadila na Moravě, kde byly jejími sídly zámky v letovicích a v Brodku u Prostějova. Z této linie pochází také nejvýznamnější osobnost rodu, dlouholetý rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě Gustav Kálnoky.

Sedmihradská větev

Rod se připomíná již v 11. století v oblasti kolem Brašova v Sedmihradsku (dnešní Rumunsku), v roce 1252 se uvádějí již se šlechtickým titulem. V Sedmihradsku později získali značně rozsáhlý majetek a vybudovali zde hlavní rodové sídlo ve Valea Crisului (maďarsky Sepsiköröspatak, odtud také pochází rodový přídomek z Köröspataku). Později z rodu vynikl Samuel Kálnoky (1640-1706), který dosáhl hodnosti kancléře v Sedmihradsku, v roce 1697 byl povýšen na hraběte a poslední léta života strávil ve Vídni jako blízký poradce císaře Leopolda. Proslul též jako historik a na vlastní náklady vydal několik dodnes zásadních děl k dějinám Sedmihradska.

Ze Samuelova potomstva vynikl vnuk Antonín Kálnoky (1707-1783), který sloužil v armádě a vyznamenal se za sedmileté války, zasloužil se také o přestavbu rodového sídla v Sepsiköröspataku. Antonínův nejmladší syn Tomáš zemřel na následky zranění v Bitvě u Štěrbohol v roce 1757, starší syn Ludvík Štěpán Kálnoky (1743-1793) stál u zrodu dvou rodových linií, moravské a sedmihradské. Posledním představitelem sedmihradské větve byl hrabě  Felix Kálnoky (1824-1889), potomstvo moravské větve žije dodnes.

Kálnokyové na Moravě v 19. století

V potomstvu Ludvíka Štěpána se jedna linie Kálnokyů během 19. století usadila na Moravě, členové rodu se aktivně zapojili do veřejného dění v Letovicích a v Brodku u Prostějova. Ludvík Štěpán Kálnoky se v roce 1764 ve Vídni oženil s hraběnkou Marií Eleonorou von Blümegen (1744-1821), jejíž rodina tehdy patřila k elitě politického a společenského života na Moravě. Blümegenovský majetek v Letovicích připadl Kálnokyům oficiálně až v roce 1820, již předtím zde ale členové rodu pobývali a lázně Andělka u Letovic nesou jméno hraběnky Marie Anny Engelové z Wagrainu (1770-1832), manželky Jindřicha Antonína Kálnokyho (1765-1822).

V následující generaci rozšířil rodový majetek na Moravě Gustav Josef Kálnoky (1799-1884), který sňatkem s hraběnkou Isabelou Schrattenbachovou (1809-1875) získal panství Brodek u Prostějova. Z jejich manželství se narodilo čtrnáct dětí, dědicem Letovic se stal syn Alexandr Kálnoky (1830-1905), generálmajor a c. k. komoří, který se v roce 1885 stal i čestným občanem Letovic. Zemřel svobodný a majetek po něm zdědil nejmladší bratr Hugo Kálnoky (1844-1928), c.k. tajný rada, generálmajor, doživotní člen rakouské panské sněmovny. Ten po odchodu z aktivní vojenské služby střídal pobyt ve Vídni a v Letovicích, po roce 1918 se nakonec trvale usídlil na zámku v Letovicích. Další z bratrů Béla Kálnoky z Köröspataku (1839-1880) převzal panství Brodek u Prostějova a jako poslanec Moravského zemského sněmu patřil k významným osobnostem veřejného života na Moravě.

Z potomstva Gustava Josefa vynikl třetí syn Gustav Zikmund Kálnoky (1832-1898), který po krátké službě v armádě vstoupil do diplomatických služeb, byl vyslancem v Dánsku, velvyslancem v Rusku a nakonec v letech 1881-1895 nejdéle sloužícím rakousko-uherským ministrem zahraničních věcí. Brodek přešel ve 20. stoletím sňatkem na rod Belcrediů, posledním majitelem velkostatku Letovice byl Alexandr Kálnoky (1888-1965), kterému byl majetek po roce 1945 zkonfiskován. Jeho syn Alexandr Kálnoky (* 1924) požádal v roce 1992 o vrácení zámku v Letovicích. Proces se protáhl na několik let, nakonec Krajský soud v Brně uznal, že Kálnokyové měli československé občanství a neprovinili se proti republice, v roce 2001 jim proto byl zámek v Letovicích vydán. Náročné rekonstrukce zdevastovaného zámku se nakonec Kálnoky vzdal a v roce 2004 Letovice prodal. Potomstvo Alexandra Kálnokyho žije v Austrálii, zatímco jeho mladší bratr Alois Kálnoky (*1931) žije s rodinou v Číčově na Slovensku. Zdejší zámek získali Kálnokyové v roce 1905 dědictvím po Vasldštejnech, po roce 1989 jim byl vrácen v restitučním řízení.

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

 

Kálnoky Gustav, hrabě, státník rak.uherský (*29. pros. 1832 v Letovicích na Moravě †13. ún. 1898 t.), pocházející ze starého a rozšířeného šlechtického rodu sedmihradského, jenž ve XIV. věku již vystupuje a od rodného sídla Kőrőspataku své příjmí odvozuje a jehož jedna větev v XVI. věku na Moravě se usadila. Po odbytých studiích vstoupil do vojska, již však r. 1854 jako husarský nadporučík přidělen za vojenského zástupce rakouskému vyslanectvu v Mnichově, jež pro sňatek mocnářův s bavorskou princeznou Alžbětou mělo tehda zvláštní důležitost. R. 1860, postoupiv na rytmistra 2. hus. pluku, přidělen velevyslanectvu v Londýně, kde setrval do r. 1869 a jmenován byv velevyslaneckým radou přešel úplně k službě diplomatické. Když r. 1870 nastal převrat a Italie zabrala Řím, nastoupil [Kálnoky] vyslanecké místo v Římě na místo hr. Ferd. Trauttmansdorffa, jenž se byl odebral na dovolenou. Po krátkém pobytu vrátil se [Kálnoky] zpět a vstoupil do disponibility, v níž setrval po celý čas, kdy hr. Julius Andrássy byl spol. ministrem zahraničních věcí. Nástupce Andrássyův Haymerle povolal jej r. 1879 do ministeria zahran. věcí vedle Kallaye, jenž byl prvním odborným přednostou. Již však 17. ún. 1880 jmenován byl [Kálnoky] na místo bar. Langenaua velevyslancem v Petrohradě a povýšen spolu na generálmajora. Zde setrval až do nenadálé smrti Haymerlovy 14. října 1881, kdy prozatímně Kallayovi bylo svěřeno zastupování ministra zahran. věcí v úřadě i delegacích, jež právě byly svolány. Dne 21. list. 1881 byl [Kálnoky] jmenován společným ministrem zahran. věcí. Politika jeho byla politikou opatrnosti, zdrženlivosti a snahy po zárukách míru. Smlouvu s Německem r. 1879 od Andrássyho uzavřenou přijal již baron Haymerle jako hotovou událost a rozšířil ji o spolek s Italií, jehož zjevnou známkou byl příjezd krále Humberta do Vídně. [Kálnoky] přijal obé od svých předchůdců a důsledně v tom směru vedl politiku dále, jen že snažil se ve smyslu dvora, ač ne s plnou podporou se strany uherské, získati politice míru i Rusko a ve smyslu dřívějšího trojspolku, jemuž východní politika r. 1878 přítrž učinila, obnoviti shodu též s Ruskem. Výsledkem politiky té byla schůze tří císařů, Františka Josefa I., Viléma I. a Alexandra III., v Skěrněvicích 15.-17. září 1884, jížto obcovali i tři ministři zahran. věcí, [Kálnoky], Bismarck a Giers, kteří opětovně spolu konferovali. Bylo to poprvé, co Alexandr III. setkal se s Františkem Josefem I. Dalším výsledkem byla schůze obou mocnářů, rakouského a ruského, 25. a 26. srp. 1885 v Kroměříži, kteréž obcovali nejen [Kálnoky] a Giers, ale jíž dodáno lesku i přítomností obou korunních princů, Rudolfa a Mikuláše. Krise však, jež v zápětí vypukla na balkánském poloostrově, učinila politice shody s Ruskem nenadále přítrž. Dne 18. září prohlášeno v Plovdivě sjednocení Východní Rumelie s knížectvím Bulharským. Politický svět, jenž nechápal, že sjednocení to jest dílem přirozeného vývoje a výhradně bulharským, podezříval nejprve Rusko a Rakousko, že se o něm dohodly; ve Vídni a Pešti pak v první chvíli pomýšlelo se na Rusko a v Petrohradě na RakouskoUhersko, kde kníže Alexandr Battenberg, jenž byl v nemilosti u Alexandra III., těšil se přízni dvora. Teprve když Rusko důrazně postavilo se sjednocení na odpor, poznávalo se, že nemá v něm ruská politika ruky. Rakousko-Uhersko však nečinilo odporu proti sjednocení a jmenovitě v Uhrách vyvíjel se politický ruch, který chtěl kořistiti z této situace proti Rusku. Král Milán povzbuzován z Pešti ve vládních listech do války k tomu cíli, aby zabral si kus Bulharska, a horováno, aby po odškodnění Srbska, jež se řídilo politikou z Pešti a Vídně, provedené sjednocení ostalo hotovou událostí. Válka Srbska proti Bulharsku (od 13.-28. list.) skončila se porážkou Srbův a útěkem krále Milána. Vítězný postup Bulharů zastaven u Pirotu v souhlase s Ruskem od rak.-uher. vyslance Khevenhüllera. Když rok potom, 21. srp. 1886, kníže Alexandr od přívrženců Ruska byl vyvezen, avšak po protirevoluci slavně uveden zpět, načež ustanoviv vladařstvo se Stambulovem v čele 7. září přece opustil zem, nemoha dosíci ochot. svolení Alexandra III., zdála se jmenovitě hr. Juliu Andrássyovi a uherským politikům vhodná chvíle, aby rozhodnějším vystupováním podvrácen byl ruský vliv v Bulharsku. Odtud nastal i tuhý spor mezi [Kálnoky]-m a hrabětem Andrássym, jenž nejen v peštských listech, ale i v uherské delegaci docházel výrazu. [Kálnoky] stavěl se tomu na odpor a nedal se odvrátiti od opatrné a hladké politiky své. Krise však se přiostřovala. Poslání generála Kaulbarsa v Bulharsku ostalo bez úspěchu, také vzpoury osnované byly potlačeny, a když Rusko nepustilo na bulharský trůn za knížete zvoleného Valdemara dánského, bratra ruské carevny, a když Alexandr Battenberg kandidaturu odmítl, zvolen 7. čce 1887 princ Ferdinand Koburský akklamací od velkého národního shromáždění za knížete, přijal volbu a v srpnu slavnostně byl v Bulharsku uvítán. Od té doby nastal nový zase obrat v politice. [Kálnoky] trval sice důsledně na tom, že princ není knížetem, dokud velmoci, v tomto případě Rusko, ho neuznají, avšak Rusko chovalo se hrozivě a nepřátelsky. [Kálnoky] přimknul se té doby tím více k Německu a udržoval ustavičné spojení s Bismarckem, jehož každoročně ve Vařine nebo Friedrichsruhe navštěvoval. V odpověď Rusku uveřejněna byla 6. ún. 1888 současně v úřadních »Vídeňských novinách« a v berlínském »Říšském věstníku« spolková smlouva mezi Německem a Rakouskem, dle které Rakousko-Uhersko, kdyby napadeno bylo od Ruska, mělo zabezpečenu vojenskou pomoc německou. Téhož dne proslovil Bismarck v něm. říšském sněmu pověstnou řeč o poměru Ruska k Rakousku, v níž o Rusku pravil: »Neběháme za nikým!« a dále »My Němci bojíme se Boha a ničeho jiného na světě«. Spolek rakousko-německý dospíval tehda vrcholu svého lesku. Záměr Bismarckův, aby zákonodárnou cestou byl utvrzen, nedošel souhlasu [Kálnoky]-ova. Tajno ostalo, že té doby uzavřel kníže Bismarck s Ruskem zvláštní úmluvu, dle které si Německo a Rusko slibují přátelskou neutralitu pro případ, kdyby s jiné strany byly napadeny. Pro Německo nemohla to býti než Francie, pro Rusko jen Rak.-Uhersko. Jelikož útok znamená často obranu, byla to smlouva choulostivá. Zprávu o ní obdržel [Kálnoky] r. 1891 z Petrohradu. Ač konservativec a katolík přesvědčením, hájil [Kálnoky] spolku s Italií a v delegaci odpověděl 26. list. 1891 k dotazu Zallingrovu k obnovení světské moci papežovy mířícímu, že všeobecným přáním obyvatelstva říše jest s Italií žíti v míru a přátelství a Rak.-Uhersko že v politickém svazku s Italií vidí jednu ze záruk své politiky. Od nastoupení Viléma II. politika spolku s Německem nejednou uváděla [Kálnoky]-ho v odpor s domácí politikou hr. Taaffea, k čemuž přispíval i napjaty poměr mezi německým velevyslancem princem Reussem a Taaffem. Teprve však když Taaffe podal svou předlohu volební opravy, vystoupil [Kálnoky] zjevně proti němu pamětním spisem mocnáři a přispěl tak i se své strany k jeho odstoupení. V Uhrách těšil se [Kálnoky] plné podpoře ve své politice s Německem, zato došlo pro církevně politické zákony Bánffyovy k potržce, která přibytím papežského nuncia Agliardia do Uher ve druhé polovici dubna propukla v zjevný boj. Předseda ministerstva Bánffy prohlásil 1. kv. 1895, že msgr Agliardi překročil meze své působnosti projevy v Ostřihomě a Velkém Varadu, že [Kálnoky] sdílí o tom náhled vlády uherské a že stanou se kroky ve Vatikáně, aby zástupce cizí moci nemíchal se do vnitřních poměrů jiného státu. [Kálnoky] uveřejnil osvědčení proti tomu a spolu podal žádost za propuštěnou. Panovník přijav [Kálnoky]-ho a Bánffyho v slyšení žádal za přátelské vyřízení sporu. Bánffy však na to 6. kv. četl v uherské sněmovně [Kálnoky]-ův důvěrný úřadní list ze dne 25. dubna, který [Kálnoky], vyřizuje běžné věci, sice podepsal, ale nečetl a který sepsán byl od uherského odborného přednosty v ministerstvu věcí zahr. Dne 7. kv. uveřejněn císařský reskript [Kálnoky]-mu, kterýmž mu mocnář osvědčil důvěru; tím však cítil se Bánffy zastíněna, celé jeho ministerstvo podalo žádost za propuštěnou a dne 13. kv. odročila se uherská sněmovna do vyřízení krise. Postavení Bánffyho znamenalo spolu boj proti většině sněmovny magnátů pro církevně politické předlohy. Náhradník za Bánffyho nemohl se však najíti a koruna postavena byla před jedno z dvojího: bud. Bánffy a liberální většina nebo vítězství radikální opposice. [Kálnoky] podal znovu žádost za propuštěnou, které 16. kv. 1895 bylo vyhověno za lichotivého uznání jeho zásluh a udělení brillantů k řádu Svatoštěpánskému. [Kálnoky] odejel na svůj zámek v Letovicích, kdež sídlil do své smrti. Ostal svoboden; se svým nástupcem hr. Gołuchovským, jehož byl mocnáři doporučil, žil v dobré míře. Tký.

#######

Ondratice, ves na Moravě, hejtm. a okr. Vyškov, fara a pš. Brodek; 118 d., 618 ob. c. (1890), 2tř. šk. a alod. statek, jejž drží hr. Gustav Kálnoky.

#######

Rod Kálnoky de Köröspatak na webu Historická šlechta

text