Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Mým hlavním úkolem , je chránit mé národy před jejich politiky.“ Zobrazit celý citát »

Habsbursko-Lotrinský František Josef I. (*1830 † 1916)



Hrubý z Gelenj – základní údaje

Rod Hrubý z Gelenj – základní údaje

Štít čtvrcený černý křížem se třemi zlatými krokvemi na každém z ramen. Uprostřed zlatý střední lístek, v něm černá hlava jelena s krkem. V 1. a 4. modrém poli zlatý, dovnitř obrácený lev. Ve 2. a 3. stříbrném poli červené srdce. Na štítě koruna svobodných pánů. Klenoty zprava: 1. rostoucí zlatý lev; pokryvadla modro-zlatá. 2. černá hlava jelena s krkem; pokryvadla černo-zlatá. 3. paví kyta; pokryvadla černo-stříbrná.

Název rodu

HRUBÝ Z JELENÍ (GELEJN)

Heslo rodu

“Bohu a vlasti”

Původ rodu

český

Základní údaje

první zmínka o rodu: 15. století
první známý předek: Řehoř Hrubý z Jelení

Rodová sídla

zámek v Červených Pečkách u Kolína (v majetku rodu Hrubí z Jelení)
zámek Morány (v majetku rodu Hrubí z Jelení)

Představitelé rodu

Jaromír (*1922), člen řádu maltézských rytířů, od roku 1990 zástupce velkopřevora
Josef Karel  (*1866 † 1943)  – podepsal prohlášení české šlechty v roce 1939
Josef(*1776 † 1860) –  v roce 1814 povýšen do stavu českých svobodných pánů
Karel (*1778 † 1838)– v roce 1814 povýšen do stavu českých svobodných pánů
Řehoř  (*1460 † 1514) – český spisovatel, překladatel, humanista
Theodor Karel (*1826 † 1914) velký vlastenec, věnoval se kromě jiného pěstování exotických květin
Zikmund (*1497 † 1554) – spisovatel, filolog, významný učenec své doby

Titulatura

baroni (1814)

Vývoj rodu

PETR MAŠEK: encyklopedické knihy MODRÁ KREV a ŠLECHTICKÉ RODY…

Při vyslovení tohoto jména si většina současníků vzpomene na Zikmunda a Řehoře Hrubé z Jelení, významné humanistické autory z přelomu 15. a 16. století. Tito mužové patřili tehdy v evropském kontextu k uznávaným znalcům antické kultury a řadili se k fenomenálním vzdělancům. Jejich příbuzní a potomci se na kulturní a aristokratické scéně již neudrželi, stali se pražskými měšťany, šlechtické jméno zmizelo, rod se ztratil ze všeobecného povědomí.

V první polovině 18. století se objevil Josef Tadeáš Hrubý, jilemnický rodák, který se přestěhoval do Mladé Boleslavi. Tam se díky svým schopnostem stal v roce 1763 primátorem. Jeho syn Leopold (*1740 †1809) pokračoval v dobře nastartované kariéře rodu a jako zemský prokurátor byl v roce 1787 povýšen do šlechtického stavu s titulem šlechtic „ von Hruby und Schwanenheim“. V erbu se objevila labuť a most. V té době byla rodina už poměrně zámožná, vlastnila zámek a statek v Červených Pečkách na Kolínsku. Legendy o jejich vzniku se různily. Jedna z nich hovořila o následovnících rytíře Löwenherze-Hrubého, českého kancléře z dob krále Ladislava Pohrobka. Jeho potomci prý z náboženských důvodů opustili po bitvě na Bílé hoře zemi, žili ve Švýcarsku a Itálii a po několika generacích se opět vrátili do Čech. Tato hypotéza však nikdy nebyla potvrzena. Rytíři Hrubí však nezaháleli. Bratři Karel (*1778 †1838) a Josef(*1776 †1860) byli v roce 1814 povýšeni do stavu českých svobodných pánů, tentokrát se jménem „ Löwenherz-Hrubý“ a s predikátem „z Jelení“. Psaná forma jména však respektovala historickou formu pravopisu, totiž „Galenj“. Od predikátu „von Schwanenheim“ a erbu s labutí se upustilo a ve znaku se objevila jelení hlava. Později se rodina vzdala i jména Löwenherz a přihlásila se tak nejen ke slavným renesančním vzdělancům Zikmundovi a Řehořovi, ale i k celkové národnostní orientaci, která byla napříště výrazně česká. Do okruhu české aristokracie byla rodina přijata bez větších potíží. Dokazují to sňatky baronů a baronek Hrubých s významnými šlechtickými rodinami té doby, např. s hrabaty Waldburg-Zeil, Ledeburg-Wicheln, Borůwka z Borůwky, Thurn-Valsassina nebo Sternberg.

V 19. století byl známou osobností Theodor Karel Hrubý (*1826 †1914), kterého nazývaly české dobové prameny „vlastencem upřímným“. Byl mimo jiné i mecenášem hudebníka Františka Kmocha. Jeho velkou vášní bylo pěstování orchidejí a dalších exotických květin. V té době neměla jeho sbírka v Čechách konkurenci. Jeho bratr Ottakar (*1836 †1862) byl nalezen zastřelený v lese poblíž Salabergu nedaleko rakouského Lince. Snad šlo o nešťastnou náhodu při lovu. Další generaci rodu reprezentoval Josef Karel (*1866 – †1943), který navázal na vědeckou tradici, k níž se rodina hlásila. Josef Karel byl členem Akademie zemědělské, zakládajícím členem Jednoty českých matematiků a fyziků a členem Astronomické společnosti. V roce 1939 podepsal prohlášení české a moravské šlechty. Vedle Červených Peček získala rodina na konci 19. století také zámek Morány u Zruče nad Sázavou. Dnes se obě nemovitosti spolu se zbytky původního mobiliáře, rozvezeného v 50. letech do všech stran, rodu navracejí. Baron Jaromír Hrubý (*1922), člen řádu maltézských rytířů a od roku 1990 zástupce velkopřevora tohoto řádu, prožil většinu života v Čechách jako dělník, traktorista, kopáč a později úředník.

WIKIPEDIE – internetová encyklopedie: 

Česká rytířská rodina Hrubých z Jelení byla od konce 17. století usedlá v Jilemnici. Odtud se Josef Tadeáš přestěhoval do Mladé Boleslavi, jejímž primátorem se stal v roce 1763. Jeho manželkou byla Lidmila Lhotská ze Zmyslova.

Jeho syn Leopold, narozený roku 1740 a od roku 1744 ženatý s Josefou Bachmannovou, byl zemským prokurátorem; roku 1793 byl povýšen do stavu rytířského s příjmením “ze Schwanenheimu”. Jeho erb tvořily dvě labutě a dva mosty. V roce 1794 koupil statek Pečky, zemřel v roce 1809. Leopoldův nejmladší syn Vojtěch se usadil v Uhrách. Prostřední syn Karel (*1778) byl velvyslancem a zemřel roku 1838. Nejstarší syn Josef (1776–1860) byl ve vojenských službách a držel Pečky. Tito dva byli majestátem dne 24. března 1814 povýšeni do panského stavu s novým erbem a příjmením “z Jelení”.

Josef zanechal s manželkou Kateřinou z Wintzigeroda (1798–1883) dva syny. Theodor Karel (*1826), c.k. komoří a major, upřímný vlastenec, držitel Peček, proslul jako nadšený pěstitel orchidejí. Jeho sbírky byly v té době největší v Čechách. Jeho manželkou byla od roku 1863 hraběnka Karolina z Ledeburu. Z tohoto manželství pocházeli synové Adolf (*1864) a Josef Hrubý z Jelení (*1866) a dcera Johana (*1871). Josef byl c.k. komoří a poručík v záloze, v té době majitel pečského velkostatku.

Erb

Dvě labutě a dva mosty

OTTŮV SLOVNÍK NAUČNÝ

Hrubý z Jelení, jméno české rodiny rytířské, od konce XII. Století usedlé v Jilemnici, odkudž Josef Tadeáš přestěhoval se do Mladé Boleslavé, kdež r. 1765 byl primátorem (manž. Lidmila Lhotská ze Zmyslova). Syn jeho Leopold (*1740, od r. 1774 ženatý s Josefou Bachmannovou), zemský prokurátor, povýšen r. 1793 do stavu rytířského s příjmením v. Schwanenheim (od erbu, na němž dvakrát labuti a dvakrát mosty) a koupil r. 1794 statek Pečky ( +1809). Nejmladší syn Vojtěch usadil se v Uhřích, prostřední syn Karel (*1778) byl legačním radou a vyslancem (+1838), nejstarší Josef (*1776 – +1860) byl ve vojenských službách a držel Pečky. Tito dva byli majestátem dne 24.bř,. 1814 do stavu panského povýšeni a novým erbem a příjmením z jelení obdařeni. Josef zůstavil z manželky Kateřiny z Wintzigeroda (1798 – 1883) dva syny, z nichž Theodor Karel (*1826), c.k. komoří a major a vlastenec upřímný, držel Pečky, proslul jako horlivý a obětavý pěstitel orchideí, jehož sbírka jsou toho času v Čechách největší (manž. Hrab. Karolina z Ledeburu od r. 1863). Z téhož manželství žijí synové Adolf (*1864), Josef (*1866) c.k. komoří a poručík v záloze,majitel velkostatku pečského, a dcera Johanna (nar. 1871). Sčk.

Hrubý z Jelení Řehoř, čelný humanista doby Vladislavovy (*kol. 1460 – †7. bř. 1514 v Praze). Pocházel, jak se zdá, z rodiny na Moravě usedlé a. jsa ducha bystrého, se vznikajícím tehdáž ruchem humanistickým záhy se obeznamoval. Kde a jakým způsobem se to dálo, není možno spolehlivě zjistiti; ale podobá se pravdě, že hlavní příležitost naskytla se k tomu ve službách královského dvoru, při němž H., jak pozdější zprávy nasvědčují, býval prý zaměstnán. O nějakých jeho vyšších studiích anebo cestách za vzděláním konaných nic není povědomo; bezpečně víme pouze, že již před r. 1497 v Praze pobýval a literárními pracemi s oblibou se zanášel. Ani o poměrech jeho majetkových není určitějších udajů; avšak z velikého nákladu, jejž činil na studie svého syna Zikmunda, právem se soudí, že byl dosti zámožný. V rodině jeho připomínají se vedle Zikmunda, ještě synové Helenus, Jindřich a Václav, pozdější měšťané pražští.

– Ku poznání veškeré své povahy, jakož i k ocenění příslušných kulturních snah Hrubý z jelení zůstavil bezpečný základ ve svých rozmanitých pracích literárních, větším dílen rukopisných. Dle nich jeví se mužem ducha nad obyčej prohlédavého, po dobru a pravdě dychtícího, kališníkem nepokrytě zbožným a ku každému spravedlivým, při tom nezištným vlastimilem a vůbec ryzím charakterem. Tyto vlastnosti byly právě příčinou, že se vší horlivostí přilnul k oboru, ve kterém shledával podobné názory namnoze provedeny a takořka vtěleny, totiž k naukám humanismu. Podstatu těchto nauk rozšiřovati mezi krajany příhodným způsobem, t. j. mateřským jazykem, stalo se mu životním heslem, při němž neochable až do smrti vytrval. Tím naprosto se lišil od oněch svých vrstevníků, kteří, majíce v popředí zářivý vzor Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic, antický svět pokládali za výhradu učencův a, hlavně formálnou dokonalostí klassiků závratně jsouce opojeni, jen po latinsku básnili a vůbec spisy skládali. Věrným stoupencem, ba jistou měrou vůdcem a výborným rádcem, byl mu při praktickém onom počínání slavný právník a mistr slohu českého Viktorin Kornel ze Všehrd: tomuto se Hrubý z jelení sice nevyrovnal důvtipem a učeností, ani vnější elegancí a lehkostí mluvy spisovné, ale za to upřímností snah a ryzostí svého konání nad něho vynikl. Poučení o novinách literárních vyhledával zejména též u Jana Šlechty ze Všehrd a, jakož sám byl světla žádostiv, tak i v jiných hleděl buditi podobnou touhu, což podařilo se mu zvláště u Václava Píseckého, jejž si potom obral za společníka svého syna Zikmunda na studijní cestu do Italie.

– Původnosti ve vlastním slova smyslu spisům Hrubý z jeleníbého se nedostává, jak při prvních pokusech, zasahujících v bohaté zřídlo obnovené antické osvěty, ani jinak býti nemohlo. Máme od něho řadu překladů, z části opatřených věnovacími přípisy, předmluvami, vysvětlivkami a přídavky, a pouze jeden traktát poměrně samostatnější, uváděný vůbec názvem Napomenutí k Pražanům, kterak by se měli ve válečném nebezpečenství opatřiti dobrým vojevůdcem; v osnově tam použito jest Ciceronovy řeči »De imperio Gn. Pompejį a delší kus úplně přeložen. Z celkových překladů náležejí klassickému starověku Ciceronův Laelius čili Knihy o přátelství (vyd. r. 1818. 1853) a téhož Paradoxa čili Kusové hodní podivení a jenž zdání lidské převyšují (č. I., II., V., VI., vyd.. r. 1818, 1853); k nim druží se vybranými ukázkami starší spisovatelé církevní: Jan Zlatoústý (Že žádný nemóž uražen býti od jiného než sám od sebe, nejstarší známá práce Hrubý z jeleníbého z r. 1497, věnovaná p. Mikul. z Černčic, r. 1501 tiskem vvdaná a r. 1828 obnovená): Agapetus (Napomenutí císaři Justinianovi); Basilius Vel. (Řeč o závisti); Cyprian (kus epištoly o kněžích); Origenes (výňatek o právech světských a duchovních): Řehoř Vel. (Řeč o tom, kterak se i v štěstí i v neštěstí míti máme),. a posléze humanisté ve výběru zvláště hojném. V popředí tu jest Franc. Petrarca, z jehož spisů Hrubý z jelení mimo jiné po česku vyložil proslulé za minulých dob dílo (opus divinum) »De remedio utriusque fortunae«, nazvav je Knihy dvoje o lékařství proti štěstí a neštěstí, totiž proti libým a protivným věcem (vyd. v Praze, 1501, 2 díly fol.) – překlad česky v moderních jazycích, pokud vědomo, jest nejstarší – potom Erasmus Roterodamský, zastoupený hlavně světoznámou satirou »Encomium Moriae«, Chvála bláznovství (vyd. I. J. Hanuš r. 1864), k níž Hrubý z jelení přičinil jadrnou předmluvu a obšírný výklad dodatečný, a konečně Jan Jovian Pontanus, slavný humanista italský, jejž si Hrubý z jelení přede všemi oblíbil a pět jeho spisů do češtiny přeložil, totiž: »De fortitudine« (O statečnosti, vyd. v Hradci Král. r. 1819); »De oboedientiæ (O poslušenství); »De beneficentiæ (O dobročinnosti); »De principe« (O králi) a dialog Charon. Řadu doplňují Jan Ant. Campanus spisem »De regendo magistratų (Knihy o tom, kterak má spravován býti úřad); Vavř. Valla »De falso credita et ementita Constantini donatione« (O neprávě uvěřeném a smyšleném Konstantinovu papeži nadání); Bartol. Platina výňatky z díla »Vitae pontificum« (O prelátích římských etc.) a z domácích humanistů Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, jehož pojednání O povinnostech dobrého správce zemského, psané způsobem listu p. Petrovi z Rožmberka, Hrubý z jelení asi r. 1498 po česku vyložil a zachoval. Značnou čásť svých prací Hrubý z jelení r. 1513 skupil v objemný sborník rukopisný a celek věnoval k osvědčení své úcty i získání přízně pánům Starého Města Pražského; pojal sem též dvě díla Václava Píseckého, předčasně zesnulého svého přítele, »Spis Isokrata k Demonikovi napomenutedlný«, jejž byl již před tím r. 1512 tiskem uveřejnil, a potom »Hádání o přijímání těla a krve Kristovy« s mnichem v Bononii, napsané Píseckým po latinsku a Hrubý z jelením přeložené i kommentované. Jménem Hrubý z jeleníbého, jakožto překladatele, jsou opatřeny také Knihy o životech Otcuov svatých Egyptských, věnované panu Ladislavovi ze Šternberka, nejvyššímu kancléři král. Českého, avšak dokončené ve skvostném přepise teprve po smrti překladatelově r. 1516, nádherný foliant pergamenový, s malbami neobyčejné ceny umělecké, druhdy majetek kláštera františkánského u Matky Boží Sněžné a nyní ve sbírkách bibliotéky universitní v Praze. Snad i některá čásť Fabulí Ezopových patří v obor prací přičiněním Hrubý z jeleníbého povstalých. – Rozsáhlá tato činnost literární po slohové stránce není sice bez vady, jak již v dobách Blahoslavových bylo nejednou vytýkáno a později Dobrovským spravedłivě zjištěno; hrubý latinismus i v jednotlivostech i ve vazbě nezřídka uráží, ale přes to vítězí většinou jadrnost a svéráznost, vzbuzující milý dojem svou upřímností a svědčící o nevšední podstatě duševní.

– Podrobného rozboru srovnávacího se dílům Hrubý z jeleního dosud se nedostalo. Data literárně historická nejlépe zpracována jsou ve spise Jos. Truhláře »Humanismus a humanisté v Čechách za krále Vladislava II.« (1894). Kromě toho zabývají se Hrubý z jelením: Vlček Jaroslav, Děj. č. lit. str. 329; Sabina K., Děj. lit. českoslov. (1866) str. 783; Jireček J., Rukověť k děj. lit. č. I., str. 261; Dobrovský, Gesch. d. böhm. Spr. und Lit. (1818) str. 359; Vinařický K. v ČČM. 1831 str. 421 ‘ Hanuš I. J., Frant. Petrarky Knihy o lékařství v ČČM. 1862, str. 161; Sitzungsber. d. kön. Gesellsch. d. Wissensch. 1862, I. 94 a 1864, I., 102; »Kro▽ 1865, I., str. 38: Blahoslavova Gram. česká, vydal Hradil-Jireček (1857), str. 285; Hanslik, Gesch. d. Prager Univers.-Bibl. (1851), str. 625; Baum Ant., Památky archaeol. VII., str. 337. Thř.

Rod Hrubý z Jelení na webu Historická šlechta





Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2018  |  O nás