Vítej každý nový příchozí. I Ty.

„Stručně základní genealogické pojmy“ Zobrazit celý citát »

Genealogické a jiné pojmy






PROČ. JAK. KAM.
Aby bylo dobře a my
stáli pevně na nohou,
aby každý znal, co bude dál.
Staleté zkušenosti pomohou:
zemská šlechta a český král.
Sám nezmůže nikdo nic,
všichni musíme dát víc.
Přestat krást
a do kapsy si lhát,
vzájemně se hanět
a všemu jen lát.
Masaryka, Havla ctít, mít rád,
jen nechtějme dál se bát.
Vše dobré z doby odžité zas vzít,
směrem předvídatelným dál jít.
Na tisícletý příběh nově navázat,
cestou královsko-konstituční
dál se dát.



Schwarzenberg, Karel I. Filip, *1771 † 1820

10. 12. 2023 | Drocár Jan | Osobnosti

 

OTEC
5. panující kníže 
Jan Nepomuk I. Schwarzenberg
*3.7.1742 Postoloprty † 5.11.1789 Hluboká n.V.
MATKA
Marie Eleonora
hraběnka z Oettingen-Wallersteinu

*22.5.1747 Wallerstein † 25.12.1797 Vídeň

1. orlický kníže Karel I. Filip Schwarzenberg

 

*15.4.1771 Vídeň † 15.10.1820 Lipsko

Karel I. Filip Jan Nepomucký Josef František de Paula Anastasius pocházel z vlivného knížecího rodu Schwarzenbergů. Byl 1. panující kníže orlického majorátu od 1802, 1787 vstoupil do vojska, jako poručík se zúčastnil války proti Turkům, 1788 jmenován hejtmanem, 1790 povýšen na majora tělesné stráže – doprovázel císaře Leopolda ke korunovaci do Frankfurtu, 1792 se vyznamenal ve válkách  s revoluční Francií na belgickém bojišti – povýšen na podplukovníka a velitele tří hulánských divizí, počátkem  roku 1794 povýšen na plukovníka.

oo 28.1.1799 místo

MANŽELKA

Maria Anna hraběnku z Hohenfeldu
*20.4.1768 Linz † 2.4.1848 Vídeň

 (od 1794 vdova po Paul Anton kníže Esterházy)

OTEC MANŽELKY
Otto Franz
hrabě von Hohenfeld 

*24.5.1731 Vídeň † 2.7.1776 Linz
MATKA MANŽELKY
Maria Anna
baronka vom Stain zu Jettingen

*7.3.1741 Drážďany † 29.6.1801 Aistershaim

POTOMCI

2. orlický kníže Bedřich Schwarzenberg

3. orlický kníže Karel II. Schwarzenberg

Edmund princ Schwarzenberg

*3o.o9.18oo Vídeň † o6.o3.1870 Vídeň
*21.o1.1802 Vídeň † 25.o6.1858 Vídeň
*18.11.1803 Vídeň † 17.11.1873 Orlík

♣♣♣

Dne 26.04.1794 v bitvě u Le Cateau-Cambresis Karel I. Filip rozprášil útokem v čele svých jezdců  již vítězící francouzské vojsko – téhož dne mu císař na bojišti připjal rytířský kříž řádu Marie Terezie, 1796  se vyznamenal na rýnském bojišti – povýšen na generálmajora, 1799 velel v říši – dobyl Donaueschingen,  měl významný podíl na dobytí Mannheimu, 1800 v bitvě u  Hohenliden se probil odvážným výpadem z obklíčení, v  říjnu 1800 úspěšně kryl ústup armády arcivévody Karla – jmenován vlastníkem hulánského pluku č.2, 1801 vyslán na  diplomatickou misi do Ruska, 1805 vicepresident dvorské válečné rady, 11.10.1805 zvítězil nad francouzským  vojskem u Jungingen – vyznamenán konturským křížem řádu  Marie Terezie, 02.12.1805 se zúčastnil bitvy u Slavkova  – o dva dny později doprovázel císaře Františka na jednání s Napoleonem, 1806 se vzdal vicepresidentství dvorské válečné rady, 1808 jmenován vyslancem u ruského dvora, v bitvě u Wagramu velel jezdecké divizi, 1809 rytíř řádu Zlatého rouna, jmenován generálem jízdy a vyslancem v Paříži, na počest zasnoubení císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií Luisou pořádal 1.7.1810 ples na kterém vypukl požár, při kterém uhořela jeho švagrová Paulina, 1812 jmenován polním  maršálem a velitelem rakouského pomocného sboru ve válce Francie s Ruskem, 16.-19.10.1813 porazil v bitvě u Lipska Napoleona, v únoru 1814 zvítězil u Arcis-sur-Aube, po návratu Napoleona z Elby opět postaven v čelo armády, rytíř ruských řádu sv. Ondřeje, sv. Alexandra Něvského,  sv. Anny a sv. Jiří 1. třídy, pruských řádu Černého a Červeného orla 1.třídy, velkokříž uherského řádu sv. Štěpána, velkokříž řádu Marie Terezie, polepšení znaku o rakouský štítek s mečem, 1814 president dvorské válečné rady, 1815 návštěva cara Alexandra na Orlíku, 1817 raněn mrtvici, 1819 jmenován statním a konferenčním ministrem, odebral se na léčení do Lipska, ale tam zemřel, pohřben v  Třeboni, později převezen do nové hrobky knížecí sekundogenirury na Orlíku. Statky: 1802 převzal panství Orlík od staršího bratra Josefa – zřízen druhý majorát podle závěti 2. panujícího knížete Ferdinanda Viléma  Schwarzenberga (*1652 † 1703).

♣♣♣

WIKIPEDIA

Karel I. Filip ze Schwarzenbergu, německy Karl Philipp zu Schwarzenberg, (15. dubna[1] 1771, Vídeň – 15. října 1820, Lipsko) byl český šlechtic, kníže z rodu Schwarzenbergů a polní maršál, jenž se proslavil v bojích proti republikánské i císařské Francii a Napoleonovi, a zároveň diplomat u carského dvora v Rusku a ve Francii u císaře Napoleona. Byl zakladatelem mladší, tzv. orlické větve Schwarzenbergů, a tedy i prvním knížetem ze schwarzenberské sekundogenitury.

Mládí

Karel I. Filip se narodil jako druhorozený syn knížete a krumlovského vévody Jana Nepomuka I. ze Schwarzenbergu, což ho předurčilo pro vojenskou kariéru. Již v deseti letech byl jmenován kapitánem jezdeckého Wolfeggského pluku ve Švábsku, ale vlastního vojenského života se neúčastnil a vzdělával se doma. O jeho první vojenské zkušenosti se postaral rodinný přítel, polní maršál Franz Moritz Lacy, když mu v sedmnácti letech zařídil účast v tažení na Balkán proti Turkům v hodnosti poručíka brunšvicko-wolfenbüttelského jízdního pluku. V roce 1788 se vyznamenal při útoku na Šabac, načež byl povýšen na kapitána a dostal se do hlavního stanu k Ernstu Gideonu Laudonovi. V dalším postupu mu zabránila nemoc, která jej přinutila vrátit se zpět domů do Čech.

Válka s revoluční Francií

Karel Filip se znovu dostal do bojů krátce po svém povýšení do hodnosti majora v roce 1790, když Francie v rámci velké francouzské revoluce vyhlásila válku Rakousku. Bojoval u dragounů v Nizozemí, v roce 1792 se však po pádu z koně musel z válečného pole vzdálit. Později jako podplukovník velel dobrovolnickému sboru hulánů, za rozhodující jezdecký útok při bitvě u Cateau-Cambrésis 26. dubna 1794 byl císařem Františkem II. osobně vyznamenám rytířským křížem řádu Marie Terezie.

Marie Anna z Hohenfeldu

Ve Vídni se 28. ledna 1799 již jako generálmajor oženil s Marií Annou z Hohenfeldu (20. května 1767 / 20. dubna 1768 Linec – 2. dubna 1848 Vídeň), vdovou po Antonínu I. Esterházym z Galanty (1738–1794), ale již o několik měsíců později bojoval proti Francouzům na Rýně. V roce 1800 byl povýšen na polního podmaršálka. Po bitvě u Hohenlindenu, v níž byla rakouská armáda poražena generálem Moreauem, se Karlu Filipovi podařilo vyvést armádu z obklíčení, čímž ji uchránil před zkázou.

Rozdělení rodu

Vzhledem k tomu, že v této době nebylo neobvyklé konat krom vojenské služby také činnost diplomatickou, byl Karel Filip vyslán roku 1801 na dvůr čerstvě zvoleného cara Alexandra I., jemuž měl předat blahopřání od císaře Františka II. Ještě téhož roku se však vrátil do jižních Čech, kde si se svým starším bratrem Josefem II. rozdělil rodové dědictví.

Josef II. se stal jakožto prvorozený syn po smrti otce Jana Nepomuka I. vládnoucím knížetem ze Schwarzenbergu a tedy i dědicem Schwarzenberského dominia v jižních Čechách. Nicméně od sepsání závěti a smrti 2. knížete ze Schwarzenbergu Ferdinanda Viléma Eusebia roku 1703 existovala nenaplněna tzv. klauzule o budoucím rozdělení rodu. Ta předpokládala, že narodí-li se vládnoucímu knížeti dva zdraví synové, kteří dosáhnou dospělosti, a prokáže-li druhorozený syn náležité schopnosti, bude mu přidělena část rodového panství, čímž se rod rozdělí na dvě větve.

Jelikož byly tyto předpoklady naplněny, byl schwarzenberský rod po 99 letech rozdělen na tzv. primogenituru, hlavní a starší větev v čele s Josefem II., a na sekundogenituru, mladší větev orlickou v čele s Karlem I. Filipem. Josef II. si ponechal titul hlavy rodu a titul vévody krumlovského spolu s většinou Schwarzenberského dominia (panství Krumlov, Hluboká, Třeboň a další). Karel I. Filip získal panství jediné – orlické. To zároveň dalo název celé sekundogenituře – Schwarzenberg-Orlík. Jelikož byl v oné době orlický zámek krátce po požáru, zahájil Karel I. Filip jeho okamžité opravy.

Rozdělení rodu Schwarzenbergů trvalo téměř 190 let do doby, než JUDr. Jindřich Schwarzenberg, 16. vévoda krumlovský a člen primogenitury, adoptoval Karla Schwarzenberga, dědice sekundogenitury, v jehož osobě se obě větve opět znovuspojily.

Napoleonova hrozba

Karel I. Filip byl poté jmenován viceprezidentem dvorské válečné rady a císař František ho také pověřil vyjednáváním s bavorským kurfiřtem Maxmiliánem IV. Výsledkem tohoto jednání bylo, že Maxmilián přislíbil pomoc Rakousku a Rusku, pokud Napoleon nebude respektovat neutralitu Bavorska, ale tuto dohodu sám porušil a přidal se k Napoleonovi. Karel Filip se poté stal velitelem předvoje polního podmaršálka Karla Macka.

Mackovy schopnosti se ve válce nijak dobře neosvědčily a sám podmaršálek byl obklíčen a po několika dnech 19. října roku 1805 nucen kapitulovat. Oproti tomu Karel Filip v čele dvanácti eskadron jezdectva již 14. října prolomil francouzské obklíčení a stáhl se. Před bitvou u Slavkova doporučoval kníže Schwarzenberg počkat na zkonsolidování armády, ale car Alexandr nebyl této taktice nakloněn. Bitva byla zahájena dříve a skončila porážkou spojených rusko-rakouských vojsk. Poté Karel Filip nějakou dobu sloužil na diplomatické misi v Petrohradu. Roku 1809 se vyznamenal v bitvě u Wagramu, kde velel zadnímu voji, za což byl povýšen na generála kavalerie, porážku Rakušanů od Francouzů to však opět neodvrátilo. Téhož roku byl pasován na rytíře Řádu zlatého rouna.

Po této porážce Rakouské císařství změnilo politiku vůči Francii na smířlivou a Karel Filip byl vyslán jako velvyslanec do Paříže kde vystřídal knížete Metternicha. Zprvu se knížeti Schwarzenbergovi ve Francii nelíbilo, kvůli vysoké kriminalitě a cenám. Jeho nejvýznamnějším zdejším úkolem bylo připravit sňatek mezi Napoleonem a dcerou císaře Františka I. Marií Luisou a upevnit rakousko-francouzské spojenectví. V roce 1810 se při příležitosti návratu novomanželů ze svatební cesty konala na půdě rakouského velvyslanectví v Paříži v Hôtel de Montesson slavnost. Během ní však došlo k požáru, při němž uhořela mimo jiné i manželka velvyslancova bratra Paulie Schwarzenbergová. Tato rodinná tragédie velmi těžce zasáhla i Karla Filipa.

Napoleon byl Karlu Filipovi nakloněn, jezdil s ním na hony a trávil s ním mnoho času při rozmluvách. Když se potom francouzskému císaři narodil potomek, Napoleon II., daroval císař ženě Karla Filipa skarabea, kterého si přivezl z tažení do Egypta. Není bez zajímavosti, že od té doby Napoleon prakticky všechny bitvy prohrál a Karel Filip zase vyhrál.

V letech 1812–1813 se Napoleon rozhodl táhnout do Ruska a Karel Filip byl jmenován do čela rakouského pomocného sboru o síle 50 000 mužů. Kníže se této funkce ujal s rozpaky vzhledem k nedávnému spojenectví s Ruskem, a naopak k dřívějšímu nepřátelství s Francií. Doufal přitom, že rakouské sbory budou mít při tažení určitou autonomii, to však nebylo předem definováno. Zprvu nenaráželo rakouské vojsko na ruský odpor, ale později se střetlo s vojskem generála Alexandra Tormasova, kterého 12. srpna po bitvě u Poddubna donutilo k ústupu. Za to byl Karel Filip povýšen na maršála. Další postup armády zastavil z důvodu silných dešťů.

Mezitím ve Vídni došlo ke změně zahraniční politiky a ministr zahraničí Metternich ujistil cara Alexandra, že rakouské spojenectví s Francií není pevné. Vzhledem k  tomu, že se jednalo o soukromou korespondenci, Karel Filip se o ní nedozvěděl a marně žádal u řeky Styr o posily. Jeho postavení se začalo velmi rychle zhoršovat. Podařilo se mu sice obsadit Kobryň, ale to už jej francouzská Velká armáda (francouzsky od roku 1805 Grande Armée) žádala u Minsku o pomoc. Poté, co uhodily mrazy a Karel Filip se dozvěděl o katastrofálním neúspěchu Francouzů, začal jednat s ruským vrchním velitelem Kutuzovem a nakonec se mu tímto taktizováním podařilo vrátit se z Ruska s 20 000 bojeschopnými muži, zatímco Napoleon jich měl již jen stěží 7 000.

Když se Karel Filip vrátil po tažení zpět do Paříže jako velvyslanec, upozornil Napoleona, že císař František je stále nakloněn všeobecnému míru, ale Napoleon jakákoli mírová jednání odmítl a Karel Filip se vrátil zpět do Vídně, kde byl jmenován do čela armády. Posléze vešla v platnost tajná dohoda mezi evropskými mocnostmi Rakouskem, Pruskem, Ruskem a Švédskem, v níž se tyto mocnosti zavázaly k boji proti Francii. Vrchním velitelem všech spojeneckých armád se stal Karel Filip, který do čela spojeneckého štábu jmenoval Josefa Václava Radeckého (*1766 † 1858).

Z tohoto období se zachovaly zprávy, které o Karlu Filipovi hovoří většinou jako o špatném nebo přinejlepším průměrném stratégovi. On sám však zřejmě za toto hodnocení zcela nemohl, jelikož mu veleli tři panovníci, habsburský František I., car Alexandr I. a pruský Fridrich Vilém III., kteří se často velmi lišili v názorech na vedení války, takže někdy stavěli vrchního velitele do nelehké situace. Navíc carovi poradci Michail Barclay de Tolly, Petr Wittgenstein a Karl Toll dost možná svévolně měnili rozkazy od vrchního velitele. Po prohrané bitvě u Drážďan se Karel Filip chtěl dokonce svého vůdcovství vzdát, ale nakonec tak neučinil.

Prvního úspěchu se spojencům dostalo, když zastavili postup Francouzů do Čech u Chlumce. Při tomto vítězství se dokonce podařilo zajmout francouzského velícího generála Vandamma. V této době měli spojenci k dispozici kolem 160 000 rakouských a ruských vojáků, 60 000 pruských a 150 000 švédských vojáků, celkem tedy asi 370 000 mužů. Na druhé straně měl Napoleon pouze 185 000 francouzských vojáků, především nováčků, a jeden kontingent Sasů.

Francouzi nejprve drželi obranné postavení na Labi, ale později se stáhli k Lipsku, protože hrozilo vysoké nebezpečí obklíčení od Rakušanů z jihu a Prusů ze severovýchodu. Zde pak došlo k známé bitvě národů u Lipska, největší vojenské srážce do první světové války. Tuto bitvu alianti vyhráli, na čemž měl lví podíl právě Karel Filip. Za to také dostal od Františka I. velký kříž Marie Terezie, od Alexandra I. velký kříž svatého Jiří a od Fridricha Viléma III. Černou orlici. I přesto, že Karel Filip musel řešit několik vnitrospojeneckých problémů, proběhla cesta do Paříže bez útoků oslabené francouzské armády a město 30. března 1814 kapitulovalo. Poté mu císař František I. polepšil erb o srdeční štítek císařského znaku se vztyčeným mečem. Kníže Schwarzenberg byl též vyznamenán zlatým válečným křížem. V roce 1814 se také stal prezidentem dvorské vojenské rady. Po nedlouhém období míru utekl Napoleon z Elby a Karel Filip se opět musel vrátit do boje. Domů se mohl konečně vrátit až po bitvě u Waterloo, které se ovšem nezúčastnil. Za svoje úspěchy byl v témže roce vyznamenán ještě dánským vojenským Řádem slona.

Konec života

Již 15. října 1815 uvítal Karel Filip v Čechách Alexandra I. na Orlíku a další den ho doprovodil ke svému bratrovi do Českého Krumlova. Klidného života si kníže dlouho neužíval. Již roku 1817 byl raněn mrtvicí a ochrnul na pravou ruku a nohy. Jeho stav se poněkud zlepšil po pobytu v Karlových Varech. Toto zlepšení však bylo jen přechodné. Roku 1819 byl jmenován ministrem, ale jeho stav se opět zhoršil, a navíc se přidaly úzkostné stavy, a proto se přestěhoval do Prahy. Na jaře 1820 se vydal do Lipska k zakladateli homeopatie Samuelu Hahnemannovi. Ani homeopatie však polního maršála nezachránila a on ještě téhož roku zemřel. Jeho tělo bylo pochováno ve hřbitovním kostele sv. Jiljí v Domaníně u Třeboně a srdce v kapli na Orlíku, později, v únoru 1865, bylo jeho tělo přeneseno do nové hrobky na Orlíku.


Související klíčová slova




Copyright © Jan DrocárPavel Loužecký, 2009–2024  |  O nás